Již několikrát jsem upozorňoval na to, že české vzdělávací instituce kladou velký důraz na rozvoj analytického myšlení, že nám ale chybí spíše myšlení syntetické. Člověk skutečně vzdělaný by se měl snažit soustavně rozvíjet kritické myšlení. Kriticky myslet ale neznamená naučit se věci kolem sebe pouze analyzovat. To je jen jedna strana věci. To, co nám ve skutečnosti v tuto chvíli chybí daleko více, je schopnost syntetického myšlení.
Tento dnes již vzácný květ, který se již tak dlouho všeobecně zanedbává, umožňuje totiž nahlédnout vzájemné souvislosti. Nejsme-li schopni nahlédnout souvislosti, rozpadá se nám svět na jednotlivé střípky (fragmenty) a my si to většinou již ani neuvědomujeme.
Co je analytické myšlení nemusíme nikomu vykládat. Analytické myšlení rozkládá již existující celek na součásti, ze kterých sestává. Syntetické myšlení však stojí před problémem daleko obtížnějším. Jestliže máme k dispozici určité základní informace (určitá fakta), o kterých ale nevíme, jak spolu souvisí (to právě hledáme), klademe si důležitou otázku, jakým způsobem jsou tato fakta vzájemně provázána tak, že tvoří nový, dosud neznámý organický celek (alespoň pro nás neznámý), i když určitě víme, že jsou tématicky spojena. Vztahují se všechna k nějakému společnému tématu. Nevíme jen jak.
Je zcela jasné, že naučit se syntetickému myšlení vyžaduje velké nadání. To ostatně vyžaduje i analytické myšlení, jestliže má být vykonáváno opravdu na vysoké úrovni. Syntetické myšlení však vyžaduje navíc kultivovanou schopnost vhledu (tj. intuice), bez kterého se nedá úspěšně uplatnit. Je jen naší hloupostí, že jsme v minulosti nahlíželi na intuici jako na cosi mimorozumového. Dnes je snad již každému jasné, že bez intuice by ve vědě nebyl možný žádný větší objev.
A právě proto, že evropská moderní kultura měla k intuici tento nevhodný vztah, vysvětluje se tak obtížně, v čem spočívá syntetické myšlení. Typickým příkladem člověka, i když jen příkladem literárním, který umí dokonale používat syntetické myšlení je belgický detektiv elegán Hercule Poirot, kterého vytvořila anglická spisovatelka Agatha Christie. Po relativně krátkém sběru fakt vždy předloží (jak sám říká) daný problém svým šedým buňkám mozkovým a soustředěně čeká na to, jaké řešení mu nabídnou. Téměř vždy je tímto řešením překvapen i on sám.
Již na tomto literárním příkladu je vidět jeden základní rys syntetického myšlení. Na rozdíl od myšlení analytického předpokládá spíše schopnost vnitřního soustředění a odevzdání řešeného problému (Jak říká Hercule Poirot šedým buňkám mozkovým.). Jakákoli snaha zasahovat aktivně do řešení by naopak řešení překážela. To ale neznamená, že se člověk nemůže v této schopnosti vnitřního usebrání zdokonalovat, samozřejmě, že může. Připomeňme jen krátce to, co jsme uvedli na začátku podrobněji (viz kapitola „Místo úvodu“).
 |
| Syntetické myšlení je zázračný proces (Autor: Petr Jan Juračka) |
„Jestliže je takovéto poznávání (tj. intuitivní poznání – poznámka redakce) možné, budí to cosi jako „pohoršení“.
ale … přesto věda vděčí za své úspěchy a průlomy, za svá nejskvělejší řešení především velkým, geniálním intuicím.
Je proto neudržitelné považovat intuici za pouze výjimečný, okrajový jev, nebo jí připisovat význam čistě psychologický.
Náleží-li však intuice k vědeckému poznání, nutno vznést kantovskou otázku: jaká musí být povaha jsoucna, které k svému poznání vyžaduje intuici? Odpověď zní: jsoucnu musí náležet nitro, v němž spočívá povaha věci.
To znamená, že vlastní povaha věcí není bezezbytku odvoditelná z univerzálních „přírodních zákonů“, jež jsou základem tradičního vědeckého výkladu.
Intuicí se naše mysl sama dostává do pohybu „vnitřního sebeutváření věci“, sdílí její přirozený prostor. Intuicí se stáváme subjektem skutečnosti věcí samotných. Odtud onen rys bezprostřednosti, kterým se intuitivní náhled vyznačuje.
Skutečnosti, se kterými se dennodenně setkáváme, mohou totiž souviset i jinak, než jak je obvykle přijímáme. Je zřejmé, že mohou souviset i zevnitř. Je také zcela jasné, že právě ona vnitřní souvislost je pro syntetické myšlení zcela podstatná. Bez vnitřních souvislostí je možné zahlédnout jen povrch zkoumaného, toť vše. Pro analytické myšlení není prostor vnitřních souvislostí tak podstatný, protože je již ustaven objektem, který je analyzován. Pro syntetické myšlení jsou ale vším, protože se v jeho aktu teprve ustavuje.
Jde především o to, připustit, že skutečnost má svou niternost (tj. své nitro), jehož prostřednictvím souvisí věci hlouběji (jaksi zevnitř). Má smysl jen v perspektivě, která chápe svět jako organismus a to svět jako takový, i to, čemu dnes říkáme neživý svět.
A ještě jednu drobnou poznámku. To, co před zrakem lidí s kultivovaným syntetickým myšlením vyvstává zcela jednoznačně, ba neodvratně, vnímá jejich okolí často až jako nepochopitelné předvídání budoucích událostí. Oni však dobře vědí, že o nic podobného nejde. Jen schopnost domyslet důsledky je nezměrně větší, než u všech ostatních, kteří syntetických způsob myšlení nepoužívají. Literární detektiv Hercule Poirot je toho zcela typickým příkladem.
Začátek článku Titulní stránka