Demokratické instituce díky dějinnému procesu, který se dnes obvykle nazývá globalizace, prožívá těžké časy. Je tomu tak proto, že globalizace je jen jiné označení pro integrační procesy na planetě Zemi a ty jsou zcela určitě nevratné. Jenže demokratické instituce vznikly jen v západním kulturním okruhu. Jiné kulturní a civilizační okruhy nic takového nevyvinuly a základ demokratické kultury, koncept lidských práv je jim bytostně cizí. Právě v tom spočívá zásadní spor mezi starobylou čínskou kulturou a Západem. Čína sice dokáže na vysoké úrovni převzít ze Západu kde co, ba co více, ještě to, co převzala v mnohém vylepšit (díky své kulturní tradici). S jednou jedinou věcí se ale stále ne a ne vyrovnat. A to je koncept lidských práv. Ten je stále vnímán jako něco, co je v naprostém rozporu s čínskou kulturní tradicí. O islámské kultuře ani nemluvím. Někteří její představitelé zřejmě sní o tom, že by snad bylo možné v globalizovaném světě prosazovat právní systém šaría. A když se jim to nepodaří, pak jsou přesvědčeni, že by raději svět měl zaniknout v hrozné apokalypse, protože si přece v tomto případě nic jiného nezaslouží.

Ale jak se stavíme k našemu vzácnému dědictví my sami? Najde se sice jen málo lidí, kteří se otevřeně staví proti konceptu lidských práv. Jenže stále častěji se ukazuje, že mají-li demokratické instituce dobře pracovat, existují jisté povinnosti, které musíme rovněž přijmout, jako cosi samozřejmého. Existují dokonce návrhy konceptu lidských povinností. Zde ale narážíme na problém odpovědnosti k druhému člověku i k druhým lidem. Ale jak se vztahujeme ke své vlastní odpovědnosti? Není to nijak slavné. Naučili jsme se, ať již z jakéhokoli důvodu, že za to, co nás potkalo, může vždy někdo jiný. Ale ať už za to může kdokoli, není na nás, abychom své problémy řešili, ale na těch druhých. Jeden z nejkultivovanějších českých politologů a politiků Petr Pithart o tom v rozhovoru s Karlem Hvížďalou říká:

Naši lidé jsou zřejmě zklamáni Západem, jak jste to konec konců sám napsal s Jacquesem Rupnikem v knize Příliš brzy unavená demokracie. Prostě přechod z posttotality k demokracii je mnohem náročnější, než jsme si představovali, a lidé i politici jsou naštvaní na to, když nás z Bruselu pořád upozorňují, že něco děláme málo, pozdě nebo špatně. Že nestíháme a ke všemu ještě rozkrádáme peníze západních daňových poplatníků formou zašvindlovaných dotací. Zažíváme únavu ze Západu. Z jeho náročnosti. Z toho, že za všechno cenné se platí. Nemyslím penězi, myslím osobní odpovědností.
          I na konci první republiky jsme ztratili víru v to, co hladce nefungovalo podle našich představ. My máme celkově malou výdrž, to už tvrdil sociolog první republiky Emanuel Chalupný a považoval to za základní rys české národní povahy. On tomu říkal „anticipace“. Úžasné vzepětí na počátku, netrpělivé předjímání toho, co teprve má nastat, kolektivní nadšení, všeobecná ochota k obětem, svět nás obdivuje…, ale trvá to všechno jen chvíli. Nadšení opadne jako rychlá povodeň a stejně rychle jako nadšení se dostaví ochablost. Po povodni zůstane černé bláto, černá skepse, malomyslnost, přehnané sebepodceňování. Byli jsme nejlepší na světě, teď jsme rázem ti nejhorší. Raději se na všechno vykašleme. Ať si ty dotace nechají, beztak ony jsou na vině. Přece nebýt dotací, nekradli bychom…, opakuje do omrzení můj bývalý senátní kolega Kubera. Zkuste tuhle úvahu dovést do důsledků.

Autor: Albrecht Dürer

Demokracie se v budoucnosti bude zcela jistě měnit. Je dost možné, že budoucí formy demokracie budou založeny na strukturách vzájemně spolupracujících společenství. Vnější pravidla vzájemné spolupráce mezi lidmi by se proto postupně měla proměňovat, přesněji řečeno stávat se i vnitřně závaznější. Společenství nabízí demokratické společnosti zcela nové možnosti, tak jako o něm mluvím, však předpokládá integraci a vnitřní souvislost, což vůbec není jednoduché dosáhnout a vyžaduje to především intenzivní rozvoj komunikačních dovedností, což je další charakteristická vlastnost nadcházejícího věku. Například studium rozvoje možností kolektivní inteligence, které je tak populární na předních světových univerzitách zdaleka překračuje dosavadní způsoby myšlení a může znamenat zásadní změnu v pohledu na člověka i na všechno, k čemu se vztahuje.

Je dobře, že o této problematice lidé, kteří o tom něco vědí, přemýšlí a mluví. Je zásluhou Ivana Šterna a Českého rozhlasu Plus, že tyto podnětné diskuse v jeho báječným způsobem komentovaných pořadech zpřístupnil i ostatní veřejnosti. Tyto pořady se z pochopitelných důvodů nemohou zabývat budoucností demokracie a globalizace, ale jejím současným stavem. Pořady byly vytvořeny již na konci roku 2013, ale myslím, že pro většinu posluchačů budou aktuální až teprve dnes.