Abstract
The presented essay has been inspired by numerous writers who have one thing in common: they distrust of conceptual dualisms and incommen-surabilities that lie behind the modern social science thinking. That is why the dividing lines between 'knowledge' and 'power', 'sociology' and 'society', 'methods' and 'ethnomethods', or 'truth' and 'falsity' are not approached here as part of the solution (as a resource of explanations) but as part of the problem (as things to be explained). It is argued that sociologists construct the authoritativeness of their knowledge in such a way that they arrange a power play, a plain superiority in numbers. They do so deftly and unnoticeably, yet unwittingly, under the guise of ascetic recluses distanced far away from ordinary life. The argument is illustrated by the case of 'objective hermeneutic', a qualitative research strategy of German origin, used typically within so called biographical research. I claim that the case of objective hermeneutic (and the case of qualitative methodologies in general) is only particularly obvious and vivid demon-stration of what is much less obvious and visible elsewhere, throughout the field of social science.Přiznám se k tomu rovnou a raději to trochu přeženu: v tomto textu chci podniknout (další) hanebný útok proti samotným základům disciplíny, za jejíž pěstování a zvěstování mne platí domovská fakulta. Mluvím-li přitom o základech své vlastní disciplíny, mám na mysli sociologickou metodologii, a to v prvé řadě metodologii tzv. kvalitativního výzkumu. Nechystám však žádný metodologický rozbor. Nic takového. Půjde mi spíš o reflexivní sociologickou analýzu vztahů mezi běžnými výzkumnými praktikami sociologů a jejich oficiální metodologickou doktrínou.
Chci ukázat, že sociologové konstruují autoritu svých poznatků tak, že obratně, maskovaně a bezděky aranžují jakousi přesilovku ve své hře proti sociální realitě.(Poznámka1) Zatímco tento rys sociologických praktik zůstává poměrně nenápadný v případě standardních, hromadných výzkumných šetření, naplno se odhaluje v metodologii tzv. kvalitativního výzkumu.
Pohled, který nabízím, samozřejmě předpokládá zvláštní perspektivu. Tu nechci nijak potlačit nebo zatajit, ale naopak zdůraznit ji a pečlivě ohledat. Zmíněná metafora přesilovky, resp. power play, totiž dává smysl právě jen z této perspektivy. Abych vysvětlil, odkud se vlastně dívám, vynasnažím se během své argumentace zpochybnit některé distinkce, které v rámci epistemologických doktrín samozřejmě předpokládáme; naopak jiné rozdíly, které obvykle nevnímáme, se pokusím ukázat.(Poznámka2)
Jestliže v titulu tohoto textu používám anglického termínu power play (a nikoli českého 'přesilovka'), má to svoje důvody. Anglická verse pojmu lépe propojuje klasický sportovní termín s otázkami konstrukce expertního vědění, resp. s otázkami epistemologickými. Pojem knowledge (vědění) totiž v soudobé vědecké sebereflexi stále častěji zaznívá dohromady právě s pojmem power (moc). Přitom moc zde nevystupuje jako něco vnějšího a nečistého ve vztahu k principům vědecké produkce faktů, ale naopak jako něco, co má ve vztahu k expertnímu vědění konstitutivní úlohu, a co je přitom na druhou stranu tímto typem vědění nenápadně autorizováno a legitimizováno. Zpochybnění striktního rozlišování mezi vědeckou a politickou representací, mezi sférami epistemologie a politiky, a tedy mezi knowledge a power, je velkým tématem dnešní sociologie (vědy). O co vlastně jde ?
Vědění a moc - to jsou dvě sféry, které k sobě v rámci ortodoxního moderního myšlení zásadně nepatří. Politická a expertní stanoviska nelze prý zaměňovat. O pravdě se nehlasuje, ohrazují se často badatelé a naznačují tím, že pravdivost jejich tvrzení spočívá v souladu tohoto tvrzení s věcí samotnou. Ústy vědců promlouvají holá fakta. Politici se vymezují jinak: aby byla demokracie demokracií, politický konsensus nesmí být zaměňován za expertní stanovisko. Ústy politiků nepromlouvá nějaká objektivní pravda, ale subjektivní politická vůle občanů a ta je nade vše. Politika a věda se prostě nesmějí navzájem mísit, aby pro obyvatele moderního světa zůstaly důvěryhodnými. Přítomnost politična ve vědecké práci se chápe jako ohrožení striktně vědeckého charakteru dosažených výsledků. Přímá intervence expertní autority do tvorby politického konsensu zase ohrožuje princip, podle něhož má být takový konsensus dohodou mezi sobě rovnými politickými subjekty.(Poznámka3)
Kritikové dualistického moderního rozumu však přicházejí s tím, že vědění a moc, racionalita a rétorika, logické a estetické myšlení vůbec nejsou nějakými neslučitelnými, vzájemně nesouměřitelnými alternativami.(Poznámka4) Politická a vědecká representace nepředstavují z této perspektivy dva různé světy, ale v zásadě pouze jeden jediný problém representace. Na vědeckou representaci 'objektů' (věcí) bychom se prý měli dívat docela stejně jako na politickou representaci 'subjektů' (občanů). Navzdory oficiálním representačním doktrínám moderní doby - tedy navzdory epistemologii a demokracii - se totiž i o vědecké pravdě jistým způsobem hlasuje a i politici svůj konsensus neustále legitimují a všelijak fixují jako pravdu a nevyhnutelnost. Hranice mezi vědou a politikou ani zdaleka nejsou tak nesporné, jak to na první pohled vypadá. Vědci nemají a neprodukují jenom pravdu, ale i moc - byť velmi nenápadnou a nepřímou. Politici nemají a neprodukují jenom moc, ale - svým způsobem - i pravdu. Koncept 'rovnoprávných občanů' (základ moderní politické moci) je stejně pečlivě vypreparovaným artefaktem či konstrukcí jako koncept 'objektivních, holých faktů' (základ moderního pojetí pravdy). Teprve když přestaneme přísně rozlišovat mezi 'mocí' a 'pravdou' a když naopak bez ostychu začneme poměřovat jedno druhým, pochopíme tyto podivuhodné artefakty jako zdroje, ze kterých moderní politika a věda mohly čerpat svoji mimořádnou sílu. (Poznámka5) A pochopíme také to, proč je dnes tato mimořádná síla tak znejistělá. Zastupitelská demokracie i empirická věda totiž prožívají těžké chvilky právě díky problematizaci ostré hranice mezi politikou a epistemologií - politici a vědci už nemohou dále úspěšně zapírat zdroje své přesvědčivosti: jsou stále méně schopni obhájit fikci, že politika nemá nic společného s vědou a objektivitou a že věda nemá nic společného s politikou a subjektivitou. Napětí mezi věděním a mocí ztrácí smysl.
Proto tedy power play, píšu-li o metodologii sociologického výzkumu. Připojuji se tak k těm, kteří ukazují sociologii a konstrukci sociologického faktu jako mocenskou (silovou) hru, a tedy i jako konkurenční záležitost. Sociologové nejsou z tohoto hlediska úspěšní proto, že jejich výpovědi bezchybně zobrazují skutečnost, ale proto, že tyto jejich výpovědi obstojí v konkurenci ostatních výpovědí. Zároveň však chci víc. Trvám na specifické konotaci, kterou má pojem 'power play' jako sportovní termín. Jinými slovy, trvám na přesilovce. Pokusím se ukázat, že sociologové vítězí na Turnaji Pravdy nikoli snad proto, že by měli lepší hokejky či přilbice, nikoli proto, že mají lepší techniku bruslení a střelby, ale prostě proto, že šikovně a nenápadně zařizují na hřišti obyčejnou přesilovku - tedy hru v početní převaze.
Sociologie je tradičně chápána jako objektivní vědění (expertů) o sociálním životě (laiků). Zdravé sociologické texty odkazují mimo sebe, k tzv. sociální realitě. Sociologové obvykle píší o společnosti, která existuje docela nezávisle na jejich analýzách a interpretacích. Toto pojetí předpokládá, že svět Sociologie je důrazně odlišen od světa Společnosti. Mezi 'sociologickým' a 'sociálním', tedy i mezi 'vědoucím' a 'věděným', se úzkostlivě rozlišuje. (Poznámka6)
Ideálem takového pojetí je autonomní, a tedy běžnými sociálními vztahy nepotřísněná sociologie, která zkoumá autentickou, a tedy přítomností sociologie naprosto nedotčenou společnost. Tímto - často pouze nenápadným a implicitním - ideálem je upevňována nostalgická vize jakési 'opravdové, nezfalšované skutečnosti'. Cítíme se potom povinováni takovému principu reality, který je založen na představě světa tak, jak by byl 'před' sociologií, resp. bez sociologie, bez sociologa.(Poznámka7) Současně se utvrzujeme v představě 'exaktní a neutrální vědy', jejíž zvláštní procedury jsou založeny docela jinak (vědecky, metodologicky) než obyčejné procedury světa, který je studován (nikoli tedy sociálně).
Situaci možná lépe pochopíme tehdy, když si namísto ideální normy tohoto klasického pojetí představíme nějakou deviaci, čili odchylku od normy. Jak taková deviace vypadá ? Je-li ctností tradičně chápané sociologie to, že vždy referuje o něčem vůči ní samotné 'vnějším', a tedy že odkazuje k něčemu, co v každé konkrétní podobě existuje nezávisle na práci sociologa, na povaze jeho teoretických kategorií, na designu používaných metod apod., co je potom její hanbou ? Ostudou se pro takovou sociologii stává jakákoli známka autoreferenčnosti. Klasicky chápaná sociologie se jednoduše děsí představy, že by jakkoli pojednávala o sobě samé. Skutečně autonomní, vědecká sociologie nemůže z tohoto hlediska být produktem a projevem světa, který studuje; autentická a přirozená sociální realita, která je důstojným a opravdu reálným referens sociologových tezí, zase nesmí ani trochu vypadat jako něco, co je těmito tezemi vytvářeno, konstituováno, přiváděno do života. Sociologie se má co nejšetrněji a velmi ostražitě přibližovat ke Společnosti (hezky proti větru, tak, aby ji nevyplašila, nevyrušila, aby v jejím fungování nevyvolala něco nepřirozeného a aby nedošlo ke vzájemnému promísení perspektiv, jazyků a hodnot) a odhalovat její skryté tajemství; zkoumaná Společnost se má přitom chovat tak bezstarostně a nedbale, jako kdyby celé Sociologie nebylo.
Jakákoli odchylka od tohoto ideálu je vnímána jako ohrožení vědeckosti studijního postupu a jako zneskutečnění studovaného předmětu. Sociologie a Společnost prostě nesmějí za žádnou cenu vyvolávat dojem, že se navzájem produkují. Vzájemná kontaminace 'sociálního' a 'sociologického' je vnímána jako deformace přirozeného stavu věcí, jako hrozba skutečnému, jako útok na realitu. Sociologové, kteří nejsou ve své roli strážců reálného a jeho obhájců proti všemu ne-dost-reálnému náležitě horliví, jsou svými kolegy obviňováni z toho, že jejich sociologie se zabývá jakýmisi 'umělými, neskutečnými problémy', tedy problémy, které sama vytváří; tato sociologie se prý živí problémy, které svévolně přivádí na svět. Zrcadlovou obdobou takových výtek jsou stížnosti, že se sociologie až příliš zabývá výhradně sama sebou, neschopna obrátit svoji pozornost k nějaké 'opravdové' realitě, ke 'skutečnému životu obyčejných lidí'.(Poznámka8) Krátce, pro epistemologického realistu není jako ryzí, autentická skutečnost přijatelné to, co je nějak (spolu)vyprodukováno aktivitou sociologa. Něco takového je prostředky tzv. metodologie konstruováno jako 'šumy' a 'falešné efekty'. Úkolem sociologa je rekonstruovat svět tak, jak by vypadal, kdyby jeho samotného a jeho disciplíny vůbec nebylo.(Poznámka9)
Problém je v tom, že takové vymezení sociologie a jejího předmětu, které sází na neproblematickou, 'realistickou' referencialitu k okolnímu světu, je dvojnásob asymetrické a v konečném důsledku vlastně velmi nerealistické. Zamlčují se zde totiž dvě důležité věci :
- i sociologové vedou v rámci své disciplíny nějaký sociální život; každé vědění,
a tedy i sociologické vědění, je sociální a politickou praxí;
- i laici v rámci svého sociálního života nějak - dokonce i objektivně - vědí; vztahy a interakce jsou založené na tom, co o světě my, jeho nejrůznější obyvatelé, víme (podstatnou měrou také díky expertům a vědcům všeho druhu).
To vše je teoreticky těžké popřít. Na druhou stranu je velmi nesnadné, neohodlné, ba riskantní něco takového se všemi důsledky přiznat a prakticky akceptovat. Relativizace vztahů mezi 'sociologickým' a 'sociálním', mezi pozicí 'pozorovatelů' a pozicí 'pozorovaných', totiž ohrožuje základní principy, na nichž je tradičně postavena legitimita a autoritativnost exklusivního sociologického vědění. Proto dosud ve velkém rozsahu přetrvává - když ne explicitně, tak určitě implicitně - výše zmíněná klasická, tedy asymetrická definice sociologie a předmětu jejího studia: tzv. Sociologie studuje tzv. Společnost.
Zejména v poslední době se však přece jen prosazuje i jiný přístup k sociologické praxi, diskutují se možnosti reflexivní sociologie (viz např. Ashmore, 1989; Bourdieu, 1990; O'Neill, 1972; Steier, 1991; Woolgar, 1988b aj). Tato sociologie nijak nepotlačuje ani nepopírá, že vždy odkazuje (také) sama k sobě. Autoreferenčnost je chápána jako něco, co přirozeně vyplývá z reflexivních vztahů mezi sociologickou a sociální praxí/realitou. Jak už bylo o něco výše předznamenáno, stoupenci reflexivní sociologie dokonce argumentují, že moderní epistemologický realismus je stále méně přesvědčivý a užitečný. Reflexivní vztah mezi sociální realitou a sociálními vědami je prý v soudobých komplexních společnostech tak těsný, že jej lze stále obtížněji obcházet nebo nevidět. Proto tím pravým, ba jediným vskutku přiměřeným předmětem sociologického studia musí být dnes takový svět, který je představován podivnými - a z moderního hlediska jen obtížně myslitelnými - hybridními sítěmi reflexivních vztahů mezi tím, čemu dosud většinou říkáme 'společnost' (a myslíme jenom společnost), a tím, čemu říkáme 'sociologie' (a myslíme jenom sociologie) - Konopásek (1995b: 207). Z druhé strany, jediným vskutku přiměřeným východiskem sociologického studia je důsledný respekt vůči tomu, že toto studium je stejně 'sociální' (tedy kolektivní, mocenskou, diskursivní a reálnou) záležitostí jako veškeré studované problémy. Společnost zkrátka není normální bez sociologie, ale spolu s ní. Ostrá hranice mezi pozicí či praktikami zkoumajícího a pozicí či praktikami zkoumaného z tohoto hlediska padá a princip Reality se problematizuje. Ostrá a jednoznačná hranice mezi tzv. Společností a tzv. Sociologií je nahlédnuta jako 'pouhá' metodologická konvence sociálních věd. Reflexivita - tedy především otevřeně přiznávaná a pěstovaná autoreferenčnost - není v této souvislosti chápána ani tak jako zdroj potíží nebo průvodní příznak krize, ale naopak spíš jako příležitost a šance (např. Woolgar, Ashmore, 1988).
Lze ovšem namítnout, že sociologie byla vždycky tak trochu - a to zcela vědomě - o sobě samé. I ta nejklasičtější sociologie se zcela běžně, ba až obsesivně zaobírá sama sebou. To, čemu říkáme metodologie, přece není nic jiného než pečlivé sebe-studium. Sociologové věnují sami sobě ve formě metodologických debat spoustu soustředěné pozornosti. Je ale třeba rozlišovat. Pěstování metodologie totiž nemá se skutečnou autoreferenčností sociologie nic společného. Naopak, jak už bylo naznačeno, metodologové přispívají k upevňování principů epistemologického realismu tím, že činí hranice (a rozdíly) mezi zkoumající Sociologií a zkoumanou Společností co možná nejpevnější. Metodologové autoreferenčnost sociologie nijak neakceptují, oni proti ní všemi prostředky bojují. Jak tomu rozumět ?
Náruživá sebe-pozornost, kterou si sociologie dopřává ve jménu tzv. metodologie (tedy cosi jako metodologická reflexivita) je prostě založena na jiné než na běžné sociologické optice. Vždyť sociolog se v případě tzv. 'metodologické diskuse' o sebe a o svoji disciplinu vůbec nezajímá jako sociolog. Metodologovi nakonec nejde o sociologa jako sociálního aktéra, ale o sociologa jako aktéra Vědy, tedy nedůležitého služebníka pravidel objektivního poznání. To znamená, že sociolog-metodolog sám na sebe a na svět vlastní discipliny používá naprosto jiný metr než je ten, kterým reflektuje a studuje všechny ostatní sociální aktéry. Podle této logiky smí být jenom reflexe tzv. sociální reality (tedy reflexe 'vnější, mimosociologické skutečnosti') sociologická, kdežto jakákoli sebe-reflexe (tedy reflexe samotné 'sociologické reality') výhradně metodologická, rozuměj: ne-sociologická. (Poznámka10) a tak jsme opět u snahy udržet radikální distanci mezi světem Sociologie (a jejích vlastních praktik) na straně jedné a světem Společnosti (a praktik obyčejných sociálních aktérů) na straně druhé: jedno se sluší nazírat z hlediska abstraktních zákonů a pravidel vědy, to druhé je podřízeno empirickému sociologickému studiu.
Metodologická reflexivita je vlastně založena na jakési falešné autoreferenci: nejde o uplatnění 'sociologického' na 'sociologické', ale výhradně o takovou sebe-pozornost, při které se uplatňuje velmi exkluzivní, 'metodologická' optika. Sociolog se sám na sebe nesmí podívat svýma vlastníma, sociologickýma očima (těma, kterýma se běžně dívá na svět okolo); dívá-li se už jednou do zrcadla, musí si vzít speciální metodologické brýle, v nichž se sám sobě jeví jako problém jiného řádu, než jsou problémy, které studuje v rámci tzv. sociální reality. Metodologická reflexivita je tak v konečném důsledku zárukou toho, že se podaří udržet solidní a jednoznačnou hranici mezi 'autentickou realitou' Společnosti a 'autonomním světem' Sociologie. Metodologie prostě pomáhá očistit jedno od druhého: eliminuje vše 'sociální' na straně výzkumníka (např. jako jeho bias, zaujatost) a vše 'sociologické' na straně zkoumaných (např. jako chyby, falešné efekty apod). (Poznámka11)
Oproti logice metodologické reflexivity jdou principy tzv. konstitutivní reflexivity. (Poznámka12) Podle těchto principů svoje vlastní sociologické praktiky nevnímám ani tak jako (exkluzivní a speciální) praktiky vědecké, ale spíš jako (v zásadě docela obyčejné) praktiky sociální. Mezi svými pozorovatelskými praktikami a praktikami pozorovaných nečiním apriorní a zásadní rozdíl. Na sociologii se dívám stejnýma očima jako na společnost; netrvám na autonomii sociologického vůči všemu sociálnímu a nelpím na představě jakési autentické, sociologií nedotčené společnosti. Nehlídám sám sebe, abych se mohl nakonec z výsledného obrazu co nejpečlivěji vygumovat, abych mohl sám sebe konstruovat jako něco, co do zkoumaného problému nepatří. Nesnažím se o sebereflexi proto, abych se nakonec mohl od studovaného problému odseparovat a přesvědčivě odlišit. Naopak, jde o to, že sám (i s celou svojí sociologií) ke studovanému problému vždy nevyhnutně a přirozeně patřím. Skutečnost je skutečná se mnou a s mou disciplinou, nikoli beze mne. (Poznámka13)
Pěstovat důslednou reflexivní sociologii tedy znamená, že metodologická sebe-reflexe je nahrazována radikální, konstitutivní reflexivitou. Metodologie nepředstavuje pro reflexivní sociologii zdroj řešení (něco, co vysvětluje), ale součást problému (něco, co je třeba vysvětlit). Autoreference sociologického studia není pro reflexivistu ani tak ohrožením realismu, jako spíš úzkostlivým respektováním skutečného. 'Sociologie' a 'společnost' pro něj nepředstavují dvě různé věci, ale v zásadě jednu jedinou. Proto je také jeho sebe-reflexe stejná jako jeho reflexe, totiž sociologická.
Sebe-pozornost ve smyslu konstitutivní reflexivity není žádným útěkem od reality, protože sociolog i sociologie jsou její nijak zvlášť exkluzivní součástí. (Poznámka14) Pokud vnímám sám sebe-sociologa ve stejných kategoriích jako kteréhokoli jiného sociálního aktéra, pokud chápu 'sociologické' jako 'sociální' (za což samozřejmě platím omezeným ontologickým pohodlím), i to nejkoncentrovanější sebe-studium zůstává sociologickou praxí par excellence, tedy zkoumáním naprosto skutečné, nefalšovanými problémy doby těhotné sociální reality. Není zač se stydět. 'Sociologické' a 'sociální' - analýza a problém - zůstávají v kontaktu. Pokud ovšem sám sebe prostředky tzv. metodologie konstruuji jako zvláštního aktéra 'tam na druhé straně', jako representanta jakési extra-sociální Vědy, pak skrze koncentrovanou reflexivitu či autoreferenci skutečně hrozí rozsáhlé vyprázdnění a zdegenerování disciplíny. Vždyť to, co ve chvílích metodologické autoerotiky, během vášnivých metodologických diskusí, zůstává na stole jako zdroj i předmět diskuse, je jenom jakási prázdná (protože ne-sociální !) sociologická forma očištěná od obsahu, sama o sobě bezcenná. Sociologická optika i běžné praktiky sociologické analýzy jsou v těchto okamžicích bezstarostně zapomenuty. Debatující jako by přepnuli na úplně jiný slovník, jako by vypnuli jinak soustavně trénovanou schopnost opatrně, a zároveň odvážně pojmenovávat to, co lidé 'opravdu' dělají. Jinými slovy, 'sociologické' je díky logice metodologické rozpravy ponecháno samo sobě napospas. 'Sociální' je dočasně zapomenuto, resp. odloženo stranou jako něco, co vůbec nepatří v danou chvíli do hry. Kontakt mezi 'sociologickým' a 'sociálním' - mezi analytickou pozorností a problémem k probádání - je přerušen, ostuda je na světě.
Takže aby bylo jasno, vy mravokárci a příštipkáři rozumu, co máte strach ze ztráty smyslu sociologie pro skutečné problémy našeho světa: kontakt sociologie se skutečnými problémy k prostudování ohrožuje vaše metodologie (jako garant či fundament epistemologického realismu), a nikoli radikální reflexivita (jako souputník a anděl strážný epistemologického relativismu) - viz též Konopásek, 1995c: 10-11. Vaše pohoršení nad konstitutivní, radikální reflexivitou je směšné a absurdní, nicméně v souladu s tím, jak už to na světě chodí - zloději (reality) křičí 'chyťte zloděje !'.
Dosavadní úvahy vrhají nové světlo na problém metody. Úloha metody ve vědě se na první pohled zdá poměrně jasná. Skrze metodu získává expert náležitý odstup od předmětu svého studia; skrze metodu zapírá sám sebe a svoji osobní účast na studovaném dění, zatímco do popředí vystupují nestranná a neosobní pravidla Vědy, která dávají promluvit 'holým faktům'. V tomto smyslu je metoda nástrojem nevšední kognitivní sebekontroly. Výsledkem důsledného metodického postupu je 'objektivizované vědění' : poznání, které je depersonalizováno, a může tedy být ověřováno či zpřesňováno v různých dalších kontextech, z různých perspektiv, různými osobami a případně také za pomoci dalších - komplementárních - metodických postupů (Petrusek, 1994: 45).
Vědění laiků je naproti tomu beznadějně subjektivní, partikulární, konstitutivně vázané na konkrétní sociální kontext. Je to vědění, které je uvězněno v mikro-politice každodenního života, vědění jen omezeně přenosné, nepříliš kontrolované, bezděčné, osobní. a je to také vědění jaksi 'privátní', vědění, které nás potenciálně rozděluje. Mají-li se laici sjednotit na nějakém stanovisku, na nějaké formě 'veřejné pravdy', mají-li nějak překročit rozháranou spleť osobních názorů, mínění, přesvědčení, do které jsou uvězněni v rutinách všedního života, potřebují buď kněze, politika, anebo vědce (Poznámka15) - prostě někoho, kdo je prostřednictvím zvláštní disciplíny a zvláštního sociálního postavení osvobozen či distancován od praktik a návyků každodenního života.
Přítomnost či nepřítomnost metody tedy na první pohled definuje rozdíl mezi tím, jak ví expert, a tím, jak ví laik. V případě sociologie to znamená, že přítomnost či nepřítomnost metody definuje zásadní rozdíl mezi sociologií a obyčejným laickým věděním o sociálním světě. V běžně panujícím pojetí dělá zkrátka sociologa sociologem to, že má něco, co obyčejnému sociálnímu aktérovi chybí: vědeckou metodu. (Poznámka16) Bez výzkumné či studijní metody nebylo by sociologie.
Nyní chci ale navrhnout alternativní definici, takovou, která podle mne mnohem lépe vystihuje, o co v klasické versi sporu o autoritu a legitimitu sociologického vědění jde. Sociologa dělá sociologem především to, že je svoboden od něčeho, v čem je obyčejný sociální aktér beznadějně uvězněn - sociolog je svoboden od etnometod. (Poznámka17) Etnometody nás, sociální aktéry, mají pod kontrolou v tom smyslu, že běžně děláme nebo předpokládáme plno věcí, jejichž smysl zůstává nám samotným nezřejmý a nezjevný. Etnometody jsou výrazem omezených možností sebe-reflexe, způsobem neosobní organizace každodenní rutiny. Smysl (sociologické) metodologie spočívá v tom, že na jejím základě se zdá být bezděčná a nereflektovaná rutina nahrazena systematickou a kontrolovanou praxí. Deklarovaná přítomnost tzv. metody je zamaskovanou signalizací absence tzv. etnometod. Metodu má zkoumač prostě proto, aby ho vytrhla ze spárů každodenní rutiny.(Poznámka18)
Ve sporu o povahu sociologického vs. laického sociálního vědění nejde tedy ani tak o to, zda Metoda ano, či ne, ale spíš o to, zda metody, či etnometody; resp. jaký je rozdíl mezi oběma. Fronta, na níž se bojuje o legitimitu a autoritativnost sociologického vědění, je horká hranice mezi tzv. metodami a tzv. etnometodami. O tuto hranici bojují sociologové se zbytkem světa (zkoumající se zkoumanýma) a jde přitom o velmi zásadní věc. To, co je v sázce, by snad šlo zjednodušeně vyjádřit následujícím rozlišením: prostřednictvím metod lidé kontrolují svět; prostřednictvím etnometod svět kontroluje lidi. Nebo ještě jinak, explicitněji: metodologie formuluje základní pravidla záměrné a cílevědomé konstrukce tzv. vědeckého faktu; etnometodologie formuluje základní pravidla spontánní a neuvědomované konstrukce tzv. sociální reality. Nuže, kdo dělá co ?
Abych jasněji ukázal, o co mi jde, uvedu příklad. Vezměme úvod do klasické knihy sociálního konstruktivismu, The Social Construction of Reality, Bergera a Luckmanna (1967: 25-6). (Poznámka19) Píše se tam, že kniha se bude týkat toho, jak se lidé účastní na 'sociální konstrukci reality, tedy na konstrukci objektivních fakticit'; toho, jak sociální aktéři svojí aktivitou 'produkují svět věcí'. Něco takového je podle Bergera a Luckmanna legitimním problémem sociologické teorie. (Poznámka20) Berger s Luckmannem však odmítají uvažovat v teoretických termínech sociální konstrukce reality o aktivitách expertů, sociologů samotných, tedy sebe sama. To by prý znamenalo zabrousit do docela jiné polohy - do sféry sociologické metodologie; do sféry toho, co můžeme vědět nikoli o Společnosti, ale o samotné Sociologii. Tomu se Berger s Luckmannem brání. Chtějí se prý zabývat každodenními 'neviditelnými' rutinami obyčejných sociálních aktérů, nikoli nějakým intelektuálním teoretizováním či sociálními kontexty ideí. Oni se chtějí bavit o Společnosti, ne o Sociologii. Jejich knížka má být teoretická, nikoli metodologická.
Kolem a kolem, oba klasici konstruktivismu si sice asi uvědomují, že i produkce vědeckých poznatků je kolektivní, a tedy sociální záležitostí, nicméně zdráhají se tuto okolnost do důsledků respektovat tam, kde by to mohlo ohrozit přímočarou legitimitu a autoritativnost jejich vlastního textu. Nedovedou si prakticky připustit, že by si vlastní disciplíny a vlastní pozice všímali jinak, než z exkluzivní, a tedy 'neškodné' metodologické perspektivy, a že by tedy zrcadlo své vlastní sociální teorie nastavili sami sobě. Píší-li o sociální konstrukci objektivní reality, míní tím konstrukci jakýchsi social objects (sociálních objektů - Sismondo, 1993), tedy především sociálních institucí; objektivní realitu typu scientific objects (vědeckých objektů) nechávají zcela stranou. Činí tak s odůvodněním, že tyto otázky patří metodologům, a ne do jejich sociologické teorie. Jinými slovy, sociologii (tj. sebe sama) podle nich nelze myslet v pravém slova smyslu teoreticky, nýbrž pouze metodologicky. Touto definicí problému vylučují Berger s Luckmannem ze své knihy radikální reflexivní dimenzi, o níž byla řeč před chvílí. Pozorovatele a pozorované se nepatří měřit stejným metrem (viz též Konopásek, 1995d).
A tak strašné rádlo moderního sociologického rozumu rozděluje hlubokou brázdou terén reality na svět těch, kterým patří obyčejné etno-metody a etno-epistemologie, a svět těch, co vládnou metodami a epistemologiemi vědy. Tyto dva světy jsou implicitně představovány jako světy vzájemně nesouměřitelné. Obyčejní lidé, representanti tzv. Společnosti, realitu entometod(olog)icky konstruují a produkují, sociologové, representanti tzv. Sociologie, ji metod(olog)icky odhalují a zobrazují. Přitom 'konstrukce a produkce reality' je podle Bergera a Luckmanna výsostný teoretický či empirický problém sociologie, 'odhalování a zobrazování reality' je problém metodologický či epistemologický. Tyto dvě věci - jak jsme hned v úvodu knihy varováni - nelze v žádném případě míchat dohromady. Bergerovo-Luckmannovo stanovisko vlastně předpokládá, že při generování teoretického vědění se neuplatňují žádné bezděčné rutinní postupy a optiky, žádné 'etnometody každodennosti', ale pouze jakási čistá, abstraktní logika vědeckých metod. Pravda, ta sice může být filtrována či ovlivňována sociálně; avšak to je z hlediska sociologie vědění, resp. z hlediska sociální konstrukce reality naprosto podružný problém. Vědecké poznatky jsou prý zkrátka konstruovány primárně 'vědecky', nikoli 'sociálně'. Povšechně přiznávané 'sociální kontexty' vědeckého poznání hrají roli pouze okrajovou a z hlediska vlastní výzkumné praxe docela dobře zanedbatelnou (zanedbatelnou také proto, protože metodologií korigovatelnou !).
V sociologii je tohle dodnes velmi typický, asi převažující přístup. Zhruba od poloviny 70. let je nicméně problém vědecké praxe přece jen sociologizován, tedy postaven v zásadě na roveň 'obyčejné' praxe sociální. O to se - poměrně stranou vážného zájmu většiny svých kolegů-sociologů - přičiňují representanti relativisticko-konstruktivistického proudu sociologie vědy. (Poznámka21) Tito sociologové neudělali nic míň a nic víc, než že přestali rozlišovat realitu na ty prvky, které jsou konstruovány, a ty prvky, které nikoli. K tomu stačilo přestat vědu (sociologii) a její procedury nahlížet jako něco přirozeného, sociálně nekonstituovaného. Principy epistemologického relativismu, tradičně spojeného s kulturní antropologií a jejím úsilím o porozumění jiným kulturám, umožnily sociologům vědy chápat výdobytky, přesvědčení, argumenty a artefakty vědy jako něco sociálně a kulturně definovaného (Woolgar, 1988: 18). Jinými slovy, vědci začali být pozorováni a studováni docela podobně jako nějaká exotická domorodá tlupa. Začíná se pěstovat etnografie vědy (Knorr-Cetina, 1983; Callon, Law, Rip, 1986a; Latour, Woolgar, 1986; Latour, 1987; Pickering, 1992 a další). Mezi sociology vědy dokonce dochází k renesanci radikálně reflexivního náboje klasické etnometodologie (viz např. Gilbert, Mulkay, 1984; Mulkay, 1985; Lynch, 1994 a další). (Poznámka22) Sociologové zkrátka zjistili, že mají co studovat i na té 'nejčistší vědě' - a tedy i sami na sobě a své sociologické praxi. Relativizace vědy, kterou na 'makro' úrovni vědeckých paradigmat odstartoval Thomas Kuhn (1970 [1962]), se posunula na úroveň sociologického studia drobných každodenních praktik a rutin badatelů a nakonec až k reflexivní relativizaci sociologického studia vědy samotného.
Úhrnem vzato, relativistická sociologie vědy zásadně zproblematizovala metodologicky budovanou hranici mezi těmi, ke kterým patří vědecké metody, a těmi, ke kterým patří etnometody - čili hranici mezi studujícími a studovanými, hranici, která dělá sociologii sociologií. K tomu došlo nejenom proto, že na straně studujících byly identifikovány docela stejné etnometody jako na straně studovaných, a že tedy v případě sociologie jde nutně o jakousi sociální reflexi sociálního; došlo k tomu také z toho důvodu, že sociologie vědy nastoluje zcela otevřeně problém autoreference (resp. symetrie vztahu mezi pozorovatelem a pozorovaným) ještě z druhé strany: na obou stranách běžné výzkumné situace na tomto poli jsou přece representanti vědy, vědci studující a vědci studovaní - jde o vědu o vědě, tedy o vědeckou reflexi vědeckého.
Zkušenost této konstelace má pochopitelně nesmírně destruktivní účinky na klasické, realistické chápání sociologie. Reflexivní sociologie z tohoto impulsu naopak čerpá mnoho své energie. Pěstovat reflexivní sociologii totiž znamená učit se žít a pracovat s vědomím, že sociolog nedělá v rámci svého výzkumu něco podstatně jiného, než co dělá kterýkoli jiný sociální aktér, třebas ten, který je předmětem jeho studia. I výzkumník má své rutiny, i 'normální' sociální aktér má své metody. Hranice mezi metodami a etnometodami je vždy nejistá, a už vůbec nejde o hranici, která je schopna zřetelně a apriorně od sebe oddělit dvě skupiny lidí, dva světy: vědce a laiky, sociologické a sociální praktiky.
Všimněme si jedné věci. Jak metodicky generovaná 'vědecká fakta', tak etnometodami budovaná a udržovaná 'sociální realita' mívají pro nás charakter (více či méně) objektivní skutečnosti. To znamená, že sociologové i obyčejní sociální aktéři metodicky, resp. etno-metodicky budují takový svět, který nemůžeme snadno a přímo ovlivnit individuální, subjektivní vůlí; jde o skutečnosti, které existují nezávisle na tom, zda si je jednotlivě přejeme či nikoli. Jinými slovy, metody, které obvykle připisujeme sociologům, i etnometody, které bývají implicitně či explicitně připisovány studovaným laikům, jsou strategiemi zaměřenými na výrobu čehosi nesporného, všeobecně uznávaného, trvalého - zkrátka, na výrobu universální reality.
Ruku v ruce s tím jde ještě něco. Jak metody, tak etnometody jsou v podstatě depersonalizovanými modely činnosti; obojí je založeno na zvláštním způsobem odosobněných, desubjektivizovaných interakcích, v nichž jednotliví konkrétní aktéři jsou z principu docela dobře zástupní a nahraditelní. Jedinečná a vyhrocená subjektivita aktérů je v obou případech potlačena, jakoby zbezvýznamněna - jednou ve prospěch instrumentálně akceptovaného normativního předpisu, podruhé ve prospěch 'bezduché' rutiny, bezděčně fungujících motivů a vzorců jednání.
Je tedy zřejmé, že klasické napětí mezi subjektivním a objektivním nehraje v problému sociologické metody (tak, jak jej zde presentuji) žádnou podstatnou roli. Vždyť jako objektivní charakterizujeme nejenom úspěšné konstrukce sociologické, ale také úspěšné konstrukce sociální. Rozdíly na ose 'subjektivní-objektivní' proto samy o sobě nijak nediferencují mezi 'sociologickým' a 'sociálním'. Navzdory běžnému mínění tedy rozpor mezi subjektivním a objektivním nemůže sloužit jako opravdu spolehlivé jádro oné pevné a jednoznačné hranice mezi zkoumanou Společností a zkoumající Sociologií (hranice, na které je klasická představa sociálního výzkumu životně závislá a kvůli které je donekonečna mobilizována celá ta komplikovaná metodologická rozprava). Tolik rozdmýchávané dilema subjektivního vs. objektivního představuje vlastně metodologicky téměř irrelevantní, falešný spor. Jeho užitečnost je dosud jakž takž simulována na poli té nejortodoxnější dotazníkové sociologie; jeho naprostá neužitečnost se však naplno vyjevuje třeba právě na poli soudobého 'kvalitativního výzkumu'. (Poznámka23) Přesto tento spor vytrvale a efektivně funguje jako laciná vějička, která odvádí všeobecnou pozornost od mnohem důležitějších, protože spornějších otázek.
Jádro věci vůbec nespočívá jenom v tom, že se prostřednictvím přísně metodického postupu nějak vzdalujeme od všeho subjektivního, individuálního a personálního. Stejné distance totiž dosahujeme - jak už bylo řečeno - jako obyčejní sociální aktéři skrze rutinizaci a institucionalizaci. To, co dělá sociologa sociologem a co ho zřetelně odlišuje od ostatních (studovaných) aktérů, musí být proto něco jiného. Nejde ani tak o to, že je produkována objektivní realita, ale spíš jak je produkována. Teprve to může sociology odlišit od obyčejných aktérů sociální konstrukce reality, studující od studovaných. Objektivnost výzkumníkova vztahu k realitě garantuje to, že jde o vztah výzkumníkem kontrolovaný. (Poznámka24) Sociálně konstruovaná realita je naproti tomu běžnými aktéry vnímána jako objektivní proto, a jenom proto, že proces jejího konstruování je nereflektovaný, vlastně mimo kontrolu zúčastněných. Objektivnost sociální reality, tak jak je konstruována běžnými aktéry, je zkrátka z hlediska metodologické doktríny navozena jinak než objektivnost sociologických poznatků. Vlastně teprve z tohoto rozdílu (a ne z malicherného rozlišování mezi subjektivním a objektivním) sociolog ve skutečnosti - prostřednictvím metodologie - vyvozuje výlučnost a epistemologickou nadřazenost svého vědění. Jestli se tedy sociolog potřebuje opravdu naléhavě od něčeho distancovat, pak to není zrovna subjektivita (ať už subjektivita studovaných nebo jeho vlastní subjektivita studujícího), (Poznámka25) jako spíš nereflektovaná a bezděčná povaha obyčejného sociálního konstruování reality.
Shrnu-li, sociologická metoda je pro mne v prvé řadě prostředkem distancování se od sociálních etno-metod - tedy od všeho, co by vlastně mohlo vědeckou metodu po mnoha stránkách velmi připomínat, ba možná suplovat (v obojím případě jde o konstrukci světa, se kterým lze zacházet jako se světem objektivním, v obojím případě jde o neosobní vzorce chování, vnímání a posuzování), a ohrozit tak její výlučnost. Metodologická distance od všeho subjektivního a personálního je v tomto světle jen sekundární efekt, o němž se ztrácí zbytečně mnoho slov. Ještě jinými slovy: jestliže se Metodou nedistancujeme ani tak od subjektivity, ale daleko spíš od etno-metod, je to právě proto, že etnometody sociální konstrukce reality jsou vážným konkurentem sociologických metod.
Je dobré si v tuto chvíli uvědomit ještě jednu věc. Přítomnost etnometod v procesu vědeckého bádání je z hlediska jeho výsledku prakticky neviditelná. Etnometody prostě na objektivitě vědeckého poznání žádné skvrny nenadělají, spíš naopak ! Jak ukazují již zmíněné etnometodologické studie vědy, společné fungování vědeckých metod a sociálních etnometod v rámci výzkumných praktik jejich schopnost produkovat objektivitu (nespornou a solidní realitu) jenom vzájemně násobí. Kdyby se přísně racionální metodické postupy neuplatňovaly v živném roztoku obyčejných etnometod, každodenních bezděčných rutin a samozřejmostí, jejich síla a přesvědčivost by 'na výstupu' rázem velmi ochabla.
Teď je tedy snad pochopitelné, proč je pro sociology tak těžké nastavit sobě samotným zrcadlo, aniž by současně vztyčovali pečlivě udržované metodologické štíty a filtry. Eventuální reflexivní uplatnění sociálního konstruktivismu na práci samotných sociologů-konstruktivistů totiž znamená, že nakonec musíme na celé to pečlivé rozlišování mezi formálními metodami sociologů a neformálními etnometodami běžných sociálních aktérů zcela rezignovat. Ba co víc, musíme uznat produktivnost jejich vzájemné aliance. Musíme se smířit s tím, že na více či méně úspěšném výsledku výzkumné práce se tzv. metody a tzv. etnometody podepisují vlastně jen jedním jediným - společným - podpisem. V důsledku toho se klasická metodologická rozprava stává prakticky neužitečnou. Metodu už nemůžeme používat jako neproblematický zdroj autoritativnosti sociologického poznání, ale jako součást problému, který studujeme. Po čem má ale takové studium jít, když se sociologická metodologie ukazuje stále zřetelněji jako nepříliš přesvědčivá fasáda výzkumné práce ? Vyplatilo by se, myslím, studovat sítě.