Logos v původním významu

Lidský život není odloučeností peras od apeironu, není čistým peratickým životem bohů, proto je zaklesnutí peras do apeironu , skloubení peras a peironu pro lidský výkon to nejpodstatnější. Není možné žít pouze a jen v peratickém světě, jak by si to přáli cartesiáni. Peras potřebuje apeiron proto, aby se vůbec jako peras ukázalo, aby se mohlo fenomenalizovat. V životě tedy vždy budou zákoutí, či prostranství, která nebudou vypočitatelná, kde bude vládnout tyché (náhoda). Toto je třeba pochopit a toto je třeba započítat do smyslu lidského výkonu. Tedy výkon je vždy výkonem proti tiamatu (chaosu - Tiamat je mezopotámská bohyně chaosu, proti silám abyssu (propasti), proti chtónii (chřtánu Země ve smyslu Gai atd.). Příkladem této "nekonečnosti" je naše vlastní smrt, ona má podobu apeironu, chtónie, tiamatu. Smrt je negativní podmínka možnosti etablovat se výkonem. Výkon překonává horizont, jenž je mezi tím určitým a tím neurčitým. Je to právě tato hranice, o niž v této úvaze jde. Tato hranice nesmí být součástí apeironu, pouze se ho dotýká. Zde je největší problém, jak myslet tento dotyk. V každém případě, hranice bere sílu bezmeznu, bere jeho vládu, a za to se musí zaplatit díké. Věc se musí vrátit do bezmezna, musí zhynout, skončit se svým věcněním.

Arete je dokonanost dokonalosti právě té věci, jíž se týká. Dokonané oddělení od apeironu je arete hranice, arete horizontu. Usebrání, které je podstatou řeckého slova "legein", je nutno vidět ve snaze vydělit se jasně a distinktivně, tak jak si přál Descartes. Ale k tomuto procesu je podmínkou sine qua non právě řečené apeiron, protože bez tohoto podkladu se nic neukáže jasně a zřetelně. (Poznámka redakce : Konečné se může vyjevit jako konečné teprve na pozadí nekonečného)

To, co je podstatné pro filosofii však není popis smyslově fixovatelného vyvstávání, o němž víme, zcela přesně, že vyvstáváním se vždy něco současně skrývá (viz obdoba protikladu pohybu oblouku a tětivy luku v herakleitovském myšlení). Je nutné střelit do černého prostřednictvím protikladnosti pohybu a tahu obou částí luku při napínání šípu. Popis věci, která se ukázala, čímž současně (nikoli následně) se něco stejně podstatného skrylo, není to nejdůležitější. Daleko důležitější je to, co se díky tomuto popisu stalo, díky tomuto protikladnému pohybu oblouku a tětivy byl vystřelen šíp, který se trefil tam, kam se trefit měl, tj. metaforicky převedeno, jde o pochopení, že neskrytost (aletheia) se dá pochopit jen skrz tuto protikladnost, skrz toto napětí, skrz toto otřásající a nezajištěné. I lidský výkon, životní výkon se etabluje skrz nezajištěnost, proto jsou všechny poukazy k věčnému štěstí člověka v dobře řízené komunitě vlastně jen a jen utopiemi. Vládne jen jediný protiklad, jmenuje se logos, nemá nic společného s logikou, logika jako technika odvozování, je pouze formálním, zjednodušeným projevem povrchového vnímání tohoto procesu. Logos je Herakleitův zákon světa, bytí, zjevuje se v ohni, je vznikáním i zánikem, je jediným protikladem, který je možno nahlédnout v jednotě, v usebrání, vždyť logos je od "legein" a to znamená "usebrat" (zusammenbringen). Úpadek logu v logiku znamená současně proměnu alethei (neskrytosti) v orthotes (správnost, správný postup). Logika, to je postup jednotlivých kroků v časové řadě, to je postup odvozování, ale logos je usebrání protikladnosti jako jedno, jako jedinost, jako jednota.

Protože logika nahradila logos v původním smyslu, není již tomu podstatnému rozuměno, proto je tak silná mimesis (nápodoba). Logický sled kroků, postupnost stupňů, postupnost vázaností - to se dá lehce napodobit, proto také v dnešní době se tak často různé kursy koncentrují na vytvoření zaručené metodiky pro sebevědomé lidi v praxi, např.kursy asertivity, či manegerské kursy apod. Běžný občan je přesvědčen, že se stačí naučit několika typickým znakům chování významné osobnosti a tím se touto osobností také stane. Napodobování svědčí o úloze obrazů, zástupků v naší společnosti.

Také proto je tak důležitá metodika a metodologie, protože právě metodologie má v sobě znaky vědeckosti, ale pouze znaky, protože vlastní vědeckost je vždy přestup do jiného horizontu, který ukazuje věci jinak, než je běžné. Věda musí otvírat horizonty, a tím otvírat přístup do zcela jiných světů. V mnoha oborech se vědeckost dokumentuje jen metodologickými znaky bez udání horizontového, objevného významu. Zde se ukazuje také negativní, špatná úloha absolutizované orthotes. Stejně je tomu s figurou subjekt-objektovou, jež je samozřejmým výdobytkem až cartesiánského vztahování se ke světu. Subjekt jako relikt, vzniklý odečtením objektu, je vlastně také objekt, protože je od objektu zcela odvislý. Tato figura je základem současné sociologie a všech věd o člověku, ale i věd přírodních.

Protiklad nad vším panující, je logem, proto není možné se k němu, tj. k logu, dostat jinak než přes setkání s oběma protiklady. Logos je usebrání právě těchto protikladů, proto patří k našemu životu i nesmysl. Zde jde ovšem o nesmysl, jenž není privací (zbavením) smyslu, jak je o nesmyslu nejčastěji pojednáváno. Tento nesmysl je něco původnějšího než jakýkoli myslitelný smysl, je to ta bytostnost, již je možno prožít ve frontovém zážitku, o němž hovoří Patočka v Kacířských esejích o filosofii dějin. (Praha: Academia 1990, s. 125.). Nezajištěnost patří do života stejně jako den a noc. Vyvázat se z ní, je naivita typické lidské touhy a důvěřivosti.

Duše je něco, jako přímka a plocha, obě (přímka i plocha) zakládají tělesnost, ale samy nejsou tělesem. Jde tedy o něco, co nelze tělesovitě pojímat, kontrolovat, fixovat. Rozpor mezi obloukem a tětivou herakleitovského luku vytváří tuto napjatou nezajištěnost, v níž se pomalu rodí přesné zamíření do černého, do cíle střelby. Přesné zacílení není možno konat v klidu, naopak koná se ve velkém napětí, vytvářeném protiklady, působícími v tom samém čase, simultánně. Platónsky řečeno, v této fázi se jedná o setkání s chórismem (s místem míst, tj. s nicotou, s bezmezností, s apeirónem, s heideggerovským bytím). Tato nezajištěnost, tato otřesovost je v podstatě logu (usebrání do jednoty procházející všemi mnohostmi). Tento rys života je obsažen v protikladu dne a noci, života a smrti, Gai a Urana , jin a jang atd. Tato otřesovost je imanentní součástí mytologií i dobrých filosofií od nepaměti.

Stane-li se pravda záležitostí orthotes, tj. postupu jednotlivých, kontrolovatelných kroků, pak se získává bez napětí, bez průchodu chórismem (tj. s jistotou dobře fungující metody, která vede bezpečně k cíli - pozn. red.), bez současně se dějící protikladnosti, jež zakládá rodivé napětí v naši duši. V takovém případě se dá i pravda tohoto typu napodobovat (stačí přece zvolit vhodnou metodu - pozn. red.) a posiluje se říše mimesis, nápodoby. Z mimesis se pak nutně rodí banalizace, o níž krásně pojednává ve svých dílech Hannah Arendtová. Z banalizace se rodí lidé bez skrupulí, u nichž legalita nahrazuje plně legitimnost, tj. rodí se lidé typu Adolfa Eichmanna, techničtí, pragmatičtí inženýři lidských duší.

Vědět o logu, vznikajícího z "oblouku a tětivy luku", vědět o usebrání jednoty, rodící se z napětí těchto protikladů, znamená vědět o celku světa, který je celý v každém mikroorganismu i ve všech organismech vůbec. Toto pochopit znamená setkat se s neskrytostí ve smyslu alethei.

Patočka k tomu dodává : "…jak to Herakleitos říká - to, co je společné (tj. ten celek), o tom většina lidí neví ani dřív, nežli se doví to, co říká tato kniha, ani tenkrát, když její nauka k nim dolehne, ať se to doví anebo před tímto dověděním - je to pro ně stejné. Ale on, filosof, se dostává do té situace, on proniká tam, kde je Oidipus po své strašlivé zkušenosti, on proniká silou své mysli na druhou stranu. Drží dohromady obě stránky. Které stránky ? Ty dvě strany světa naší odhalenosti, které k sobě patří jako den a noc. Herakleitova nauka spočívá právě v tom: držet ty dvě věci, které jsou jinak odděleny, ustavičně dohromady. To je ta Armonia afanes kreitton - nezjevná harmonie, nezřejmá skloubenost, která je silnější nežli ta zřejmá." Poznámka1

Toto napětí, podobající se rozechvělé struně je rezonancí k tomu nejvyššímu, k setkání s neskrytostí, v logu. Teprve později se díky Aristotelovu sylogismu a dalším a dalším okolnostem stane z logu logika - orthotes, technika myšlení, založená na správnosti postupu, sledu, sukcesivitě (následnosti). Aletheia není sukcesivitou, je vhloubením se do okamžiku, v němž se skrývá bezčasovost platnosti logu, jednoho, jednoty, bytí, atd. atd.

"Unheimlichkeit" patří k životu, nutně, nevyhnutelně. Člověk je jediným tvorem na naší planetě, jenž o tom ví, v tom spočívá jeho velikost, což byl velmi správný Kierkegaardův odhad. Ne, není možné se zde zabydlit bez nezajištěnosti, všichni, kteří tento život slibují, klamou.

Aristoteles a Descartes zakládají nutnost orthotes jako výkaz pravdivosti. Samozřejmě, nejsou to jen tito dva, je tu celá řada jejich epigonů a následovníků jejich základní intence. Srovnejme, např. tento Descartesův citát: "Cokoli je v dosahu našeho poznání, považujeme buď za věci, či jakési stavy věcí, nebo za věčné pravdy nemající mimo naše myšlení žádnou existenci. Z těch, které považujeme za věci, jsou nejobecnější substance, trvání, uspořádání, počet…."Poznámka2

Mysliteli náleží zjevnost v celku, a to je božská funkce. Věc, to není jen počet, trvání a uspořádání, jak je o tom přesvědčen celý cartesiánský svět. Věc, to je především struktura její zjevnosti. Strom na obzoru, není jen počtem větví a listů, uspořádaných kořenů a věk ve vztahu k člověku, strom je i intence (směřování - pozn. red.), kterou vyjadřuje tím, že roste vzhůru, že usebírá prostor (legein v řečtině znamená "usebírat"), že ujednocuje smysl na pozadí bytí. Logos znamená ujednocení, protikladem je rozplizání a to není nic jiného než vydávání se všanc tzv. "špatnému nekonečnu". Podle Patočky, přesně ctitováno, to znamená: "Rozplizání je ten druhý pohyb, to je tam, kde se člověk vydává všanc špatnému nekonečnu" Poznámka2

Je-li naše mysl sítem Danaidek, pak je člověk neusebraným, stává se nutně předmětem manipulace, aniž by o tom sám věděl. Jak se pak může rozvíjet demokracie a její ideály ? Člověk vyhmatává "své dobré" životním pohybem, není to dáno předem, toto "dobré" není předmět, není to zlaté tele, není to definice, obraz. "Naše dobré" je objeveno samým životem, setkáním s ním. Orthotes jako absolutizace postupnosti prováděných kroků, nemůže toto "naše dobré" založit předem. Nedá se to vyrobit a uzákonit. Orthotes jako princip myšlení likviduje hloubku, proto se českému novináři jeví práce politika zaměstnáním stejně validním jako kterékoliv jiné zaměstnání. Nedochází mu, že chyba politika a chyba prodavačky se nedají srovnávat, protože chyba politika může znamenat také konec celé živé planety.

Některá činnost svým významem je pro celek důležitější než ty ostatní, nevidět to, je výrazem nekultivovanosti. Vystřelené šípy Artemidina luku směřují do různých terčů. Povrchy, podoby nemají nitro. Logos jako usebrání v pojmu, v prožitku, v poznání neskrytého jádra věci - je cílem, je nahlédnutím, z něhož, jako z posledního pramene, lze vést "nerozplizlý" život. Pohlcení jistou tradicí není nahlédnutí, proto ani metodologická "věrnost" jistým předpokladům neznamená vědu. Věda je možná jedině z nahlédnutí: "Zu den Sachen selbst!" Mít věc před očima rozumu, nahlédat ji v její neskrytosti, mít ji v reálně imanentní sféře toku cogitationes, řečeno s Patočkou, mít ji v její samosti, v její takovosti, prostě v apodiktické evidenci. Jedině v takové jistotě není možné další stupňování, tam je dokonanost její dokonalosti, řečeno s Platónem, dospěli jsme k arete této věci. To, co nás připoutává a přibližuje k věčnému, to je dobrem, ale co je to konkrétně pro každého jednotlivého člověka, to neví žádný z nás předem, k tomu se musíme dožít vlastním životem. K tomu je třeba se "usebrat" v konkrétních podmínkách života, životního pohybu.

Logos je ujednoceným životem, k němuž vede boethia (obrana), jež je dle Patočky současně životním rozvrhem, cituji : "Tato boethia (obrana) je rozvrhem, v němž v průvodu arete vzchází jednota nejvyšší sofia (moudrost) : andreia (odvaha), která klidně čelí každému nebezpečí, sofrosyne (uměřenost), která nestrpí ani u sebe ani u druhých jakoukoli paniku a rozvážně zvládá patetické situace, dikaiosyne (spravedlnost), která každému dává, co jeho jest, a proto dokonce snáší nespravedlivý rozsudek obce." Poznámka3

Fundamentální náhled směřuje vždy k logu, k "usebranému jednomu", toto jedno není vidět smyslovýma očima, empiricky se nezahlédne. Náhled tohoto jednoho vyvolává proměnu, podle toho se pozná. Je třeba, řečeno s Waldenfelsem, přimět němou zkušenost k tomu, aby vyslovila svůj vlastní smysl. Poznámka4

Slovo "Ort" v němčině znamená "místo", ve starogermánštině znamenalo toto slovo hrot oštěpu, tj. to místo, které bylo nejexponovanějším, nejurčitějším, nejperatičtějším (nejvymezenějším). Hrot oštěpu je nejpřesněji umístěn, díváme-li se na něj z výšky, vidíme jen bod. Z tohoto slova "Ort" vzniklo sloveso "erörten" (vysvětlit).

Vysvětlení zde znamená umístit, přesně dát do místa. A přesně tento význam má i orthotes - správnost. Orthotes jen kontroluje umístění, z toho je správností, ale proto ještě nemusí být pravdou.

Je třeba si uvědomit, že na situace (například) se nalaďujeme, nemjí místo. Přesto toto nalaďování nás usebírá k sobě, jistě, že do jistého místa, ale přece naše jáství není zeměpisné místo.

"Hluboká dlouhá chvíle" je dle Heideggera nutnou součástí našeho života, srov. Naladění není třídou prožitků, jak by si to přáli empirikové, ale je něčím, co je zároveň "weltbildend", (svět tvořící) zatímco kámen je weltlos (bez světa) a zvíře je weltarm (chudé nasvět). Poznámka5 Dlouhá chvíle nás nalaďuje na samo bytí, na nicotu, jež jako chorismos je pozadím pro zjevování všeho.

"Všechno říkání, mluvení i odpovědi jsou překládáním", čteme u Heideggera. Překládáme cizí myšlenky do svých vlastních. Přesto je v tomto překládání jakýsi neklid, jenž nás vylaďuje stále k jednomu, ke stejnému, k logu, k herakleitovskému logu. Nejsme-li schopni zahlédnout Jedno, logos, pak vše chápeme jako materiál k přetvoření naší vůlí, vůlí k moci F. Nietzscheho. Neklid toho stále stejného je třeba zpřístupnit. Posedlost vývojem je dílem logiky, dílem vůle k moci. Ale přece, i vývoj jakožto pohyb potřebuje svůj referent, aby jakožto pohyb mohl být vůbec zahlédnut. Tj. i pravda vývoje se zakládá v zahlédání, nikoli v logice nějaké orthotes.

Zvnitřňování, usebírání sebe sama v myšlení podstatného (nikoli ve smyslu substance), je prodléváním u logu starého Herakleita, či u bytí Martina Heideggera. Orthotes se zajímá o místa, v nichž něco jest, nikoli o bytí tohoto místa i se svým obsahem. Bytí tohoto místa, místo místa je to nejdůležitější.

"Jest" je slovíčkem, které obsahuje záhadu. Buď znamená místo, v němž se něco nalézá, nebo znamená, že vůbec něco "jest". V prvním případě se jedná o jsoucna, v druhém jde o bytí, v prvním případě jde o orthotes, ve druhém o aletheia. Zabsolutníme-li "jest" ve smyslu "v místě něco", máme před sebou "der Wille zur Macht" (vůli k moci) F. Nietzscheho. Proto Heidegger tak často mluví o zapomenutosti bytí, myslí se to druhé "jest", které není jen místem pro zaplnění. O to jde. Pravda jako druh omylu (F. Nietzsche), je výrazem "jest" ve smyslu místa pro náplň.

"Fysis" je vždy vycházející, vzcházející, "fysis" roste, raší. Vzcházením se ale vždy něco skrývá, vzcházení se děje skrýváním, "fysis kriptestai filei" (fysis miluje skrývání). Protiklady oblouku a tětivy Artemidina luku jsou těmi milovanými protiklady, kterými se šíp uvádí do napětí těsně před výstřelem. Tyto protiklady vždy působí současně, nikdy po sobě, jako je tomu v dialektice, či v logice. Proto logika je jistým odvarem metafyziky, řečeno eufemisticky. ("Die Logik ist Abkömling der Metaphysik, um nicht zu sagen eine Missgeburt".) Poznámka6

Co je logické, nemusí být pravdivé. "Tisíckrát povolávané logično nemůže pravdu dávat a zakládat", tvrdí Heidegger. Poznámka7 Heidegger se uchyluje dokonce k těmto narážkám na logiku: "Volání po logickém jako po instanci obrazu, je znakem bezmyšlenkovitého myšlení." Poznámka8 I nelogické může v sobě skrývat pravdu. Odkrývání se děje vždy skrýváním, tj. každé setkání s neskrytostí něco zakrývá a děje se to současně. Aletheia je neskrytostí sebeskrývání, proto žádná lež nemá naději na věčnost. Prodlévat v neskrytosti je aletheia.

"Sama zapomenutost bytí je již zapomenuta", tvrdí Heidegger. Poznámka9 Vzcházení (aufgehen v němčině) vládne i skrz hory a moře, penetruje (proniká). To, co nikdy se neskrývá, je právě toto vzcházení - rašení, růst, rození, příroda - a to není nic jiného než fysis (od řeckého "faos" - světlo). Logos, světlo, fysis mají společný základ. Co se ukazuje samo ze sebe, nepotřebuje být pochopeno ze svého okolí, nepotřebuje popis místa, do něhož je, jako věc, zasazeno. Nepotřebuje uspořádání, není třeba znát přesně jeho tvar a počet - což jsou , jak známo Descartesovy požadavky, jde o něco podstatně jiného. Věc se dává samodaností, v apodiktické (tj. zcela nepochybné a jisté) evidenci.

Není třeba znát popis výskytu, místa, onoho Topos. Umístění, uspořádání (v řadě), počet je popisem místa pro věc. Nepopisuje se věc, ale popisuje se místo, v němž věc se nachází. Tím se vytváří velmi složitá vztahová síť, ale tato síť není věc v samodanosti. Tato síť se verifikuje, petrifikuje a falzifikuje. Toto se popisuje velmi přesně, má to jen jediný háček, to popisované není věc sama, ale její vztahy k místu, v němž se nachází. Proto je takové myšlení místopisem, někdy se tak vyučuje i filosofie. Pak je důležité, kdy ? Kde ? S kým ? Atd. atd. Aristotelův sylogismus, Aristotelovy Topiky, Analytiky atd. jsou počátkem. Tomášovská addequatio rei et intellectum je pokračováním. Carnapovská "Der logische Aufbau der Welt" je další příklad, a tak bychom mohli pokračovat.

"Dzén" znamená ve staré řečtině vzcházení do otevřenosti, "Dzoón" znamená "ze sebe vycházet" a v tomto neustálém vzcházení, vycházení sebe sama udržet v podstatné takovosti, tz. stále sebe samého "rodit" znovu a opět, v tom je základ. Respektive "základ" je neustálé zakládání. Zde se nachází podstata. Od "Dzoón" je pak odvozeno jméno nejvyššího olympského boha Dia "Zeus" neboli blesk a blesk je světlo, proto vzcházení (fysis) , život (Dzoón) a světlo (faos, či foós) spolu souvisí. Logos jako usebrání (zusammenbringen) se tak stává protikladem entropie, je tedy možno se na něj podívat jako na příklad negentropie.

Vzcházení věnuje svou přízeň skrývání, proto "fysis kriptestai filei", obojí třeba myslet v jednom, pak jsme na stopě původního logu, jenž usebírá a zjednodušuje, tj. je podstatou všeho trvalého, co má místo. Každé vzcházení je současně i zacházením, můžeme říci, vzcházet se dá jedině zacházením.

Eros je přízeň fysis, fysis obsahuje v sobě vždy přízeň k tomu, co odchází přicházením. Popis míst, v nichž se nacházejí věci, v nichž věci "sedí" na svých místech (es west), tento popis není popisem věcí samých. Věc musí dávat samu sebe, vždyť vznikla vzcházením a musí mít přízeň k tomu, co se v ní muselo skrýt. Ve věci je původní přátelství k tomu, co je její ontickou (jsoucna se týkající) podmíněností. Toto přátelství je původním erótem, kladoucím sebe sama v eris, tj. v protikladnosti vzcházení a zacházení.

Kameny, voda, nebe a stromy dávají samy sebe v tiché líbeznosti, nejsou tu jen pro tvrdou spotřebu hamižných lidí. Eros a eris spolu souvisejí. Popis míst pro věci, popis jejich pozicí, popis jejich topos (umístění), tento popis není pravda o věcech, ale o jejich místech. Ta místa se nacházejí v koordinaci a subordinaci, vytvářejí systémy a struktury a všem místům je společná kategorie kvantity jako zprostředkované určenosti totožné se samotným bytím, řečeno s Hegelem. Poznámka10 Sama zprostředkovanost poukazuje k tomu, že se netrefujeme do samého srdce věcnosti, ale do jejího zprostředkování, do něčeho, co je věcným projevem, co patří k věcnosti z vnějšku, z plochy, ze systémovosti, ze struktury, co je v podstatě výsledkem haecceitas (totosti) středověkého nominalismu, jenž se stal základem pro britský empirismus, vyvíjející se až do dneška. Zde je klíč k adoraci vývojovosti, evoluce a jejímu důsledku nekritické víry v pokrok. Popis počátku světa u Hesioda (např.), to není kosmologie, kosmogeneze s implicitním pokrokem, ba naopak.

"Enaei se rovná estin, a estai", tz. "bylo se rovná je a bude". Zde v ohni, vzcházejícím z logu a z logu se zhášejícím, je jiná časovost než je tomu dnes ve většině kosmogenezí. Oheň je u Herakleita metron, měří se logem ve svém vzcházení zacházením. Logos a metron jsou totéž. "Metron thalates" znamená šířku moře, tvrdí Heidegger. Poznámka11 Míra zakládá oheň, nikoli obráceně. Míra zakládá kosmos jako šperk (Zierr). V myšlení "more geometrico" vládne kategorie kvantity a ta je zprostředkovanou určeností totožnou s bytím, ta zakládá výklad věci výkladem přes místo této věci. Jde o to, jak věc bydlí, na kterém místě. "Es west" ve starogermánštině znamená "zapadá", zapadat se dá jen do místa. Místo rozhoduje o orthotes, nikoli věc, která v tomto místě sedí. Kvantita je prostředek pro označení místa, topos, ale nám jde o místo těchto všech míst, a tím je chorismos. Ten se nedá uchopit matematicky.

Na straně 176 svého "Heraklita" píše Heidegger: "…vědění o pravdě a pravdivosti je jednoduché, je odlišné od počítání pouhé logiky i od podnapilosti mystiky". Filosofická němota je založena na schopnosti nahlížet první řecké písemnosti jako protokoly. To první slovo musí znít jako struna, jako šíp mezi obloukem a tětivou luku před vystřelením, toto napětí prochvívá a prozvučí i moderní myšlenková témata, proto je nutné vracet se k počátku, který neleží v minulosti, ale naopak je před námi, dosud nevytěžen." "Noein" patří k "legein" - obojí se vykazuje stejnou intencí, intencí spojování v původní předchůdné jednotě. Tato vazba (německy "Fügung")je však původní předchůdnou daností, nevzniklou a to je právě fysis, to je právě logos.

"Noein" v řečtině má vztah k německému "vernehmen", proto fysis, logos a kosmos říkají totéž, ale pokaždé v jiném smyslu. Tato původní vazba odkrývání a skrývání je obsažena ve znaku. Znak ukazuje, tj. odkrývá to skryté, v tom je jeho podstata. Znak je fysis. Není to šifra, která, v sobě zprostředkovaným způsobem umělého technického spojení, obsahuje jádro významu. Takovou šifrou jsou hodnoty pojaté F. Nietzschem. Jeho pravda je druhem omylu právě proto. Šifra je technická entita. Je to umělá vazba a jako taková není fysis, není logem, ale logickou jednotou protikladů, které jsou protiklady uměle, voluntaristicky. Původní vazba fysis je zrozena, nikoli vyrobena.

Orthotes je technickým plánem, který vnucujeme pak tomu, co není umělé. Proto metodologie znásilňuje věci, které mají být prozkoumány z jejich vlastních inherentních (v nich samých spočívajících) daností. Z věci samé je nutno vyjít a vycházet. Zamčené dveře odemkneme pouze klíčem, který svůj tvar dostal od zámku, nikoli obráceně. Budeme-li náš vlastní klíč vnucovat zámku, neotevřeme zamčené dveře, tj. neodhalíme podstatu vědeckého problému. Věc rozhoduje o metodě nikoli metoda o věci, nahlédnout věc je ale možné jedině aletheticky, orthotes v této chvíli nepomůže. Porozumět znamená nahlédnout problém jako odpověď a poctivě k této odpovědi hledat otázky, proto napětí šípu v luku je něčím, co odpovídá na přirozenost cíle, nikoli obráceně.

"Legein" je původnější než dělení (diaresis). Podmínkou logu je prožití chorismu, oddělení od všeho, distance od všeho. "Ab-solutum" - oddělení naprosto od všeho je chorismos, je pozadím pro všechny tvary, je pozadím pro všechna místa. Patočka k tomu dodává : " …tajemství chorismu je totéž, co zkušenost svobody : zkušenost distance vůči reálním věcem, smyslu nezávislého na předmětném a senzuálním, který si získáváme obrácením původního, přirozeného směru života, zkušenost obrození, druhého narození, vlastní všemu duchovnímu životu, známá člověku náboženskému, zasvěcenci umění a v neposlední míře filosofovi." Poznámka12 To čisté musí vystoupat nahoru a prodrat se ke slovu, jde vlastně o "porod", o pregnanci, početí. Jen počáteční se může zrodit. Proč je to podstatné skryté ? Protože to, co je podstatné je logem, usebráním z mnohého, a odloučením od tohoto mnohého.

"Legein" je v řečtině usebráním, shromážděním, to bylo v této práci již mnohokrát podtrženo, ale "legein" znamená také vynesení od původní půdy. Podobně jako klasy sebrané do otýpky, nebo hrozny sebrané v koši, či dřevo sebrané v lese, to vše představuje "legein", pokud je ovšem odebráno od původní půdy, na níž tyto věci spočívaly ve své mnohosti. Toto odnesení patří také k Logu s velkým počátečním písmenem. I samo slovo je usebráním a odnesením do jména (do nominalizace). Také proto, bylo na počátku Slovo.

Descartesův subjektivismus ve smyslu a významu známého výroku "Cogito, ergo sum!" je zdrojem a pramenem novověkého subjektivismu, který se přetavil ve voluntarismus, u Kanta ve vůli čistého rozumu, u Schellinga ve vůli k lásce, u Hegela ve vůli k absolutnímu duchu, u Schopenhauera ve vůli bez důvodu a nakonec u Nietzscheho ve vůli k moci. Tato vůle v různých podobách má něco společného, orthotes své manifestace.

Ve vůli k vůli se objevuje nejsilněji proměna logu na logiku. Voluntarismus čerpá pravdu nikoli z věci samé, ale sám ze sebe, silou postupnosti jednotlivých kroků a referenčních pravidel usuzování. Věc, nevypovídá prostřednictvím své neskrytosti, ale prostřednictvím místa, ve kterém se nachází, prostřednictvím vztahů tohoto místa, k jiným místům ve stejném regiónu, horizontu, osmyslnění. Reprezentace pak může být chápána jako prezentace a zde se vyskytuje obludná role mimesis (nápodoby) v dnešní době. Věc je zastoupena místem, to stačí k reprezentaci. Haecceitas (totost) věci je svým vlastním umístěním a vztahem k jiným věcem, ale ze sebe samé (v totosti - haecceitas) věc nic neříká, nic neoznamuje, nic neukazuje.

Levinas se táže: "Je vnímání předmětu tím místem, kde se spřádají vztahy k pravdě ? Na tyto otázky odpovídá naše kniha záporně." Poznámka13 Pravda je u Levinase záblesk exteriority a transcendence na tváři druhého. Poznámka14 Jinakost se nezakládá tím, že jiná věc, je dána jen jiným místem, jiným topos. Není to orthotes, co je schopno vidět jinakost. Levinas by k tomu mohl dodat: "Jiný, s nímž je metafyzik ve vztahu a jehož uchovává jako jiného, není prostě na jiném místě. Je to s ním jako s Platónovými idejemi, které podle výroku Aristotelova nejsou na žádném místě. Moc Já nepřekročí vzdálenost, jež naznačuje jinakost Jiného." Poznámka15 Není to místo, co je základem pravdivosti o věci, není to pozice, není to plošná danost, zabydlení v síti vztahů mezi místy různých věcí, náležejících k těmto místům. Pravda je něco jiného, je alethetickým zábleskem.

"Imperialismus Stejného" je založen i v orthotes, kde věci jsou od sebe podstatně odlišeny především místem, jež vůči sobě navzájem zaujímají. Levinasův Jiný překračuje ideu Jiného ve mně, proto je Jiný tváří. Tvář má v sobě signum proti orthotes, ale je třeba toto signum aletheticky zahlédnout. Jinak o tváři nebudeme vědět víc než je to, co víme o každém, obrazu. "Korelace není kategorie, která by stačila transcendenci", říká Levinas. Poznámka16 Není to souvztažnost, není to srovnávání, které zakládá aletheia. Ta možnost interiority (zvnitřnění), absolutní jinakosti je nejvyšším odmítnutím orthotes ve své totalizující moci. Levinas to lépe vyjadřuje : "Je velkou slávou stvořitele, že postavil na nohy bytost schopnou atheismu, bytost která má nezávislý pohled i mluvu a je u sebe doma, aniž by byla causa sui (příčinou sebe sama)." Poznámka17 Příčinou sebe sama je jen Bůh, ve Spinozově Etice. Člověk se podobá Bohu, i když není causa sui, svou možností interiority, která podlamuje moc jakékoliv totality.

"Hledání pravdy je událost základnější než teorie, třebaže teoretické hledání je privilegovaný způsob tohoto vztahu k exterioritě, která se nazývá pravdou", dodává levinas. Poznámka18 Impetus k pravdě je důležitější než metodologie, než vědecká metodologie. A kdo jej má probouzet, když ne filosofové na školách ?

Mluvení je děním smyslu, mluvení je dění noeze, mluvením neseme noema, které se stává jádrem promluvy, mluvením se přenášíme do blízkosti Jiného, ovšem tato blízkost je stále nekonečně vzdálená, branou je tvář druhého. Pravda je modalitou vztahu mezi Stejným a Jiným a má podobu vhledu, blesku, logu - herakleitovského logu. Epifanie (řecky : zjevení Páně) tváře Jiného se dá jedině zahlédnout. Orthotes představuje dostředný pohyb, založený na srovnávání pozic, míst věcí, ale je třeba pravdu zahlédat v odstředivém pohybu k Jinému. Tvář, kterou zahlédáme nám dává otázky a v tomto tázání se otvírá před námi Jiný ve své absolutní platnosti. Odpovědnost vůči tomuto absolutnu pak musí být asymetrická.

Každé roz-umění je rozvrhem (Ent-wurf). Každé rozvržení vyvolává představu rozprostraněnosti a vzcházení ukazováním na nějakém pozadí. Vědění je pouhé konstatování věci bez pozadí. Povrchy věcí (Vorhandenheit) se předkládají shlížejícímu subjektu jako obrazy, což vyvolává potřebu indukce, adice. Ale pro nás je nutné otevřít se věci tak, aby nás prostoupila, tím, jak se ukazuje sama ze sebe, nikoli ze vztahovostí, které daná věc zaujímá k jiným věcem ve svém okolí, tím vystupuje ze skrytosti ona sama, nikoli její místo na "mapě bytí".

Zajímavá souvislost se otevírá v případě rozjasnění smyslu hesla alchymie: "Solve et coagula!" - (rozděl a sceluj!) - smysl tohoto imperativu ukotvuje orthotes jako postupnost kroků, které jsou verifikovatelné jako základ celé významu. Hermetismus se svými čtyřmi sloupy (alchymie, magie, kabbala, astrologie) patrně má nějakou podstatnější souvislost s inaugurací moderní novověké metodologie přírodních věd, protože postupnost kroků s nahlédnutím jejich správnosti je opravdu základem moderní vědeckosti.

Teprve teorie rozhodne, co můžeme poznávat. Tento známý výrok získává v této souvislosti zvláštní význam. Parrhesia je technologií života, je to tedy orthotes (je to orthotes, protože je to technologie). Ale strach nelze potlačit, zkrotit technologicky, lze jej jen pouze potlačit.

Jüngerův "lesní chodec" je však imunní vůči přesile ortothetické propagandy, k tomu Jünger: " . . . na konferencích a kongresch dochází k rozhodnutí mnohem hloupějším a nebezpečnějším, než byly úsudky těch, jež bychom přivedli přímo z ulice." Poznámka19 Proto platí i, strach se nedá zmírnit zbrojením, protože musí být nalezen nový přístup ke svobodě, srov., tamtéž, s. 30. Ortothetikem je ten, kdo běží pro advokáta, když mu znásilňují matku, srov., tamtéž, s. 30. Logos, herakleitovský původní Logos, je skrývajícím se odkrýváním, každý správný postup zakrývá něco daleko podstatnějšího, totiž druhou stranu této správnosti.

Proto je třeba nahlédnout problémy našeho života jako výzvy, nároky k nalezení otázek, z nichž čerpají svou onticitu i ontologii. Proto i "pří-tom-nost" (Anwesenheit, usia) na něco odpovídá a je třeba slyšet ty otázky, které k tomuto odpovídání (ant-worten) patří. Pozoruji-li někoho, pak vidím objekt, nikoli to, jak se on sám pro sebe sobě "časí" (vstupuje do teď a tady). Proto naše samost (Selbst) nemůže být neměnná substance, věc, objekt. Vyčasovávání našeho Selbst je odkrývání skrýváním, světlina našeho pobytu je světlá, protože zároveň neosvětluje spoustu ostatních možností pobytu. Skrývání patří ke smyslu světliny jako její ontologický pendant, stejně jako patří oblouk luku k tětivě, pokud je mezi nimi napnut šíp před samotným výstřelem.

Krása mladé břízy, na níž se třpytí kapky deště, není dána jednotlivostmi tohoto stromu, ale pohybem vyvstávání, časováním stromu, pohybem jeho větví, svým vyvstávajícím bytím. Taková krása se jen postřehuje, není možno na ni zírat, fixovat ji. Proto je zde skrývání. Stejně je tomu u těla ve smyslu "Leib", toto tělo není "Körper" (těleso těla), proto vlastně fenomenologie těla neexistuje, tvrdí Heidegger. Poznámka20

"Leib" vchází do světliny jen svým skrýváním, proto je tak těžké pro cartesiány brát vážně tělesné schéma. Tělesnění (Leiben) je retencionální (retence = zadržení) výbavou, vzniklou ze smyslových retencí, jež se protendovaly do našeho rozvrhu světa, proto malíř rozvrhuje své tělo do plátna obrazu. "Není to tak, že bychom byli nejdříve afikováni (postiženi) smyslovými věcmi, k nimž by později byly přiřazeny odpovídající pojmy s rozumem", tvrdí Heidegger v kritice Kanta. Poznámka21 Tento proces není skládankou, nevzniká adicí (složením), celky a jednoty se zahlédají, větří, celky tohoto druhu nejsou součty jejich částí. Jsou opět jednoduchostmi, jednotami - singularitami, zahlédnutými v podobě záblesku (Keraunos). Nemůžeme vidět červeň, či zeleň, aniž bychom neviděli barvu, podotýká Heidegger. Poznámka22

Nárok bytí samého se ujednocuje v dlouhé chvíli. Tam se otevírá přesah nejzákladnější. Vše velké (setkání s herakleitovským Logem) vzniká z naladění, z nálad (Stimmungen, dis-positio). "Naladění není oborem - třídou prožitků", dočteme se u Heideggera. Poznámka23 Naladění se nedá pozitivisticky uchopit a "třímat" v ruce jako prapor verifikace, či falzifikace.

Naladění, naladěnost je základem pro vznik myšlenek, pro vlastní úkol poznání. Není to empirický sběr počitků do tříd a jejich srovnávání dle symetrie, reflexivity a tranzitivity. Naladění je dotyk s pozadím, nemajícím okraje, naladění je vstupem do horizontu, do kontextu. Horizont skutků současného člověka vypovídá o tom, že je člověk opět lovcem, neloví však mamuty jako kdysi dávno, ale loví čas, loví "pří-tom-nost". Tisíce cvakajících fotoaparátů o tom vypovídají, např. na pražském Karlově mostě. Lidé chytají to nejvíce unikající, chytají okamžiky, záblesky krásy, vhledy.

Ale to, co nikdy nezachází (řecky "to dunon"), to se nedá fotografovat, to se ani nemusí fotografovat, protože to je stále zde, to je herakleitovský Logos. Zelenost a červenost poznáme, jen když před tím jsme zahlédli barvu, jak bylo řečeno výše. Ale "barva" je nefotografovatelná. Barva je "genos" a rod věcí se nedá zachytit v ortotethickém poznávání postupnosti a skládání jednotlivostí. Bytí jsoucího není substance. Možná, že i sám pokrok není ničím jiným než návratem k počátku, který byl zatím překryt.

Pouze orthotes vnucuje představu postupnosti spojenou s pokrokem. Evolucionismus založený kauzálně se někdy stává pastí. Intence dopředu je prostorovou intencí. Orthotes prevaluje (upřednostňuje) asertorické (asertorický = tvrdící) myšlení, nikoli apodiktické (apodiktické = nepochybné, nezvratné). Asertorické myšlení je tvrzení toho, co jest ve skutečnosti, nic víc, nic míň. Má velmi blízko k voluntaristickému impetu (útoku). K asertorickým soudům vede haecceitas ("totost" nominalistů).

Logos se ukazuje po překonání mezní hranice, dané maximální rozporností mezi dvěma póly. Jen když protiklady dostoupí do maximální protikladnosti, ukáže se to, co je přesahuje. Rozpor je extrémní protikladností, maximální protikladností, po překonání této maximality se začnou protiklady k sobě vracet, podobně jako v luku oblouk a tětiva po vystřelení šípu na terč. Není možné v luku nekonečně od sebe vzdalovat oblouk a tětivu, jen na nutnou vzdálenost a tu diktuje šíp a terč, nikoli vůle střílejícího. Napětí šípu je tedy diktováno věcí, o níž jde, podobně jako alethetická pravdivost není založena ve vůli poznávajícího, ale ve věci samé.

Tento moment je vůbec nejdůležitější v celé úvaze o smyslu herakleitovského Logu. Napětí šípu je totéž jako napětí mezi mluvícími v dialogu, ale v dialogu nejde o diskutéry, jde o terč, o střelbu šípu do terče a to je alethetický záblesk - to je pravda ve smyslu Alethes. Proto se tak často mluví o smyslu poznání ve spojení se souslovím "Zu den Sachen selbst!"

"Protijsoucí" (Gegen-fügend) se přitahuje v "nenávisti" a tato přízeň v současné nenávisti je Logem, je podstatou fysis. Vzcházení zacházením a zacházení vzcházením - o to jde. Tyto protiklady nejsou pochopitelné matematicky jako např. kladná a záporná znaménka, či čísla. Protože tyto protiklady nejsou tak bytostně na sebe vázány, mohou klidně vystupovat samostatně, zde jsou protiklady pochopitelné jako dvě koleje, ale u Herakleita jsou protiklady, které jsou pouze v jedné koleji a jsou tam oba. To je ten rozdíl mezi Logem a logikou. Tedy každé sebeprosazování, nevycházející z přirozenosti situace, z přirozenosti věci (z fysis dané přítomnosti) znamená vlastně hybris (tj. to, co je nutno hasiti více než požár, jak je známo z Herakleitových zlomků).

Přirozeností je fysis, logos, bytí a pravda ve smyslu Alethes. Ke každému vzešlému, ke každé podobě jevu patří tz. abwesende Gegenwart des Logos, srov. Poznámka24

"Abwesende Gegenwart des Logos" je ta druhá skrytá stránka patřící k věci, jež je anwesende, tj. jeví se, ukazuje se jako věc mezi ostatními věcmi. Tento základní umožňující protiklad je Logos. Vše, co se ukazuje, ukazuje se zakrýváním. Vše, co zakrývá, činí tak nějakým odkrýváním, tato přízeň je Logos.

Co znamená "prodlévat v přítomnosti původního sjednocení, původního Logu" ? Poznámka25 To znamená, že se ocitáme v pozici napnutého a vibrujícího šípu mezi obloukem a tětivou luku. Je to ta fáze našeho života, kdy jsme ztratili sami sebe, kdy sami sobě nepřekážíme, protože nás pohltila přirozenost věci, tj. když jsme se dostali "Zu den Sachen selbst!" (K věcem samým!). Kdy to je ?

Je to tehdy, kdy nás práce nesmírně baví a dovolí nám zapomenout na sebe, kdy jsme tvořiví, sebepřesahující, kdy jsme v jiném "časovém pásmu" než je každodennost se svými obstarávacími rituály. Umění nás dovede takto vytrhnout, mezní prožitky nás vyvléknou ze "špatné nekonečnosti", řečeno hegelovsky.

Dovedeme si představit tvořícího Mozarta, dovedeme si představit horolezce, zdolávajícího osmitisícovku. Být v pozici "vibrujícího" šípu znamená prožívat bytostně protiklady, které nejsou naším voluntaristickým výmyslem, ale jsou těmi póly, mezi kterými se odbývá život jako napětí, jako děj, s nímž jsme za jedno, děj, který je námi, i když jej nebudeme znát, i když jej za svůj neuznáme. Tento děj zakládá prodlévání v původním sjednocení, zakládá Logos. Logika jako technika postupných kroků v myšlení je již něčím úplně jiným.

Logos je "kechórismenon", tj. je oddělený od všeho, proto se setkává v Platónově filosofii s chórismem (tím, co odděluje pojem od ideje). "Kechórismenon" je místem mezi póly, je vibrujícím šípem v Artemidině luku, je setkáním s bytím samým.

Abychom rozpoznali zeleň, musíme "zahlédnout barvu"! Barva je "abwesend" v recepci zeleně, abychom rozpoznali dvojku, musíme zahlédnout číslo. Číslo je "abwesend", je skryto, je přítomno v "odmístnění". Spíme-li je naše vědomí "abwesend".

Předpona "ab-" znamená "od", "es west" ve starogermánštině představuje význam "ono zapadá do místa". "Abwesend" je "od-zapadající", je skrytě přítomno v "anwesendem", v jevícím se, v ukazujícím se, tj. v tom, co má místo. "Abwesende" je přítomno jen v záblesku poznání, jinak ne, není to zápor matematiky.

Proto je Země (Gaia) připoutána k Uranovi (nebesům) atd. Prodlévat v původní přítomnosti Logu pak znamená totéž, co nahlédnout provázanost toho, co Heidegger nazývá "Anwesung a Abwesung", tj. koneckonců jsoucna a bytí, figury a pozadí v ontologickém smyslu, nikoli ontickém. Ocitnout se na chvíli mezi "barvou a zelení", znamená prožívat chórismós. Neskryté je to, co se ukazuje samo od sebe a ze sebe, a tak se jeví, proto se ukazuje. Abwesung je bytí samo.

Poznávání musí být "kata fysin", dle přirozenosti věci, nikoli dle vůle poznávajícího, proto mluví Heidegger o "původní proti - vcházející přítomnosti logu". Poznámka26 To, co původně sjednocuje věc do jednoty, do jednoduchosti, do singularity, to, co věc v této singularitě udržuje je fysis, logos, aletheia.

Proto je filosofie fuga (spára), v níž se člověk setkává s bytím , v níž se člověk s bytím harmonizuje, proto je člověk místo pro pravdu bytí. "Plika" je závin, chceme-li vysvětlit věc, musíme ji explikovat, tj. musíme ji rozvinout do pohybu, z něhož se ustavila.

Výklad člověka jako subjektu skrývá vztah člověka k bytí a vykládá člověka pouze ve vztahu k objektu, tj. k jsoucnu. Bytí není objekt ani subjekt. A toto pochopit není jednoduché, proto tolik nenávisti k Heideggerově filosofii.

Zapomenutost na bytí vede k tomu, že veškeré myšlení a lidské činění se soustřeďuje na jsoucna, není totiž nic jiného, vůle ke jsoucnům se přetavuje ve vůli k moci nad jsoucny i lidmi. Výsledkem je to staré herakleitovské - hybris (pýcha, opovážlivost, drzost, troufalost, německy "Vermessenheit"). Heidegger k tomu dodává: "Zhoubné požáry jsou všechny jen důsledkem drzosti, pýchy (hybris)" . Poznámka27

Logos je to nejbližší, co není možné ničím zprostředkovat, logos je to jednoduché a jednotné, co jest čistě jedním. Předat lidem poznání logu je velmi těžké, a to i tehdy, řekneme-li jim, o co jde. Proč ? Protože chytrost, vlastní mysl, neústupnost od sebe samého ničí logos. Ulpí-li problém pravdy pouze na jsoucnech, na předhorizontí, pak se musí jevit jako shoda myšleného se skutečností. Zapomeneme-li na bytí, logos, fysis, na alethes, pak nám zbude jen teorie koherence, korespondence, většinová teorie, kompatibilita jako signum pravdy, pragmatická teorie pravdy. To vše má jeden společný jmenovatel: addequatio rei et intellectum. Aletheia se pak nutně jeví jako nadbytečnost.

"Pak se každé myslící tázání musí nutně jevit jako útok proti zdravému rozumu", tak to vidí Heidegger. Poznámka28 Logos v původním smyslu je to, co je "jednoduchým jedním" naprosto ve všem. Celá lidská existence má trojí základ - vztah ke světu, postavení ve světě a průlom do světa. Celek světa neposlouchá vůli jednotlivce, uniká všem manažerským snahám, a to nás významným způsobem zneklidňuje. Tato úzkost se projevuje v mnoha formách. Ta nejčastější forma je manifestace opaku, totiž manifestace nadvlády nad vším. Ale celek se ukazuje v naší dlouhé chvíli, prosakuje v podobě nicoty. Tato nicota je celkem světa, nedá se zahubit a úplně potlačit, naopak její potlačování ji vytlačuje naprosto jinde, nečekaně a s úžasnou silou přesvědčivosti. "Nic tedy nevzniká z negování, ale naopak negování je ontologicky a onticky podmíněno tímto Nic", tvrdí Martin Heidegger. Poznámka29

Tvrdí-li někdo něco takového, připadá běžnému člověku, jakoby útočil na zdravý rozum, dodává Heidegger. Poznámka30 Ale je třeba pochopit, že je zde něco původnějšího než je matematická, či dialektická negace. Obě dvě tyto negace jsou odvozené, ale negace heideggerovského Nic je původní a teprve z ní se mohou ustavovat jsoucna. Toto Nic je bytí samo. "Nic" je negací všech věcí najednou, srov. Heidegger. Poznámka31 Nic je plnou nerozlišitelností, která se otvírá v dlouhé chvíli, protože tam se nám zjevují všechna jsoucna v celku. Strach, který nás ovládne, je ne nepodobný strachu ze smrti. Tato "koupel v nicotě" je připomínkou naší vlastní nicotnosti, ať dobudeme cokoli v tomto světě onticit.

Nic nezůstává neurčité oproti jsoucnům, Nic je určité a tím se stává něčím, co nemá hranice, v tom spočívá určitost Nic, kdežto vše ostatní má peras, hranice, meze, proto platí, že Nic je plné nerozlišitelno. Nedá se rozlišit na jednotlivé kusy, nemá kusy, nemá ani celek ohraničený margem, toto Nic nemá prostorovou nebo časovou zasazenost. Toto Nic je stejně všude i nikde, ale přesto víme, velmi dobře, že "jest". Myšlení tohoto Nic je myšlením bytí samého. Je původnější než cokoliv myslitelného v přesných hranicích. Podobá se mu hinduistické brahma.

Zvítězí-li Nic v podobě negace jsoucna, nastává v metafyzice nadvláda logiky nad původním logem. Již z tohoto důvodu nemůže být věda měřítkem pro filosofii. Člověk ví o bytí, proto je místem (Platzhalter) bytí. Heideggerovský fenomén "in-der-Welt-sein" (ve-světě-být) znamená vlastně otevřenost, s níž se nám svět v celku dává. Tato otevřenost se rozvrhuje v pobytu (Dasein). Jsoucna odvisí od bytí, od Nic. Nepravda odvisí od pravdy - neskrytosti. Není to obráceně. Otevřenost jsoucen v celku není sumací nějakých částí, molekul, atomů či sil. "Tajemství je skrytost skrytého", tvrdí Heidegger. Poznámka32 Dvojnásobné skrývání je podstatou tajemství. Skrývající se skrývá i skrývání, proto je možné prožít celý život ve skrytosti a nevědět o tom. Dnes byla skrytost skrytého zapomenuta, a proto orthotes není neskrytostí, ale jen správností pohledu, která se dá kontrolovat intersubjektuivně.

Pravda změnila své místo, přemístila se z věci do "homoiosis" (do adekvace) mezi poznávajícím a věcí (adekvace = přiměřenost, sourodost, souhlasnost). Tento posun se udál v samém počátku řeckého myšlení, ale zřetelný a výrazný je až u Aristotela, ten pravdu nacházel v rozumu, nikoli ve věcech, srov. 9. kniha Metafyzik.

Aristoteles hledal pravdu v soudu (proposition), hledal ji v jisté pozici v souzení, v jistém místě souzení, v jistém pořádku těchto míst v sylogismu. Podobně usuzuje i Descartes (Regulae ad directionen ingenii), pro Nietzscheho je pravda druhem omylu (Der Wille zur Macht). Idea není představujícím se povrchem věci, formou věci, idea je umožňující základ neskrytosti. Chybí správné otázky, nedostatečnost tázání zakrývá. Správnost (orthotes) všude nahrazuje neskrytost (aletheia).

Jednání je nejen praxe, ale je to i to, co přináší do úplnosti (Vollbringen) cokoliv v našem myšlení. Jednání je i odkrytí podstaty, tj. neskrytosti, nikoliv nějaké substance. Idea byla pochopena především Aristotelem a pak jeho následovníky, jako vzhled (Ansehen), jako povrch, forma věci, místo věci samé v její neskrytosti. Pak je v subjektu představa věci a v objektu je vzhled věci a my jen srovnáváme. Místo jedné neskrytosti máme dvě věci, respektive tři: subjektivní představu, objektivní danost a adekvaci mezi nimi jako třetí "věc". Není to náhoda, že v dnešní době zde máme pravdu ve smyslu koherence (spojitost, souvislost), korespondence (shoda, souhlas, odpovídajícnost), většinovou, addequatio rei et intellectum, pragmatickou pravdu, kompatibilitu jako signum pravdivosti apod.

Adekvace je pravdou a nonadekvace je nepravdou. A zde je právě problém, představa o věci se podsunuje věci a to nepozorovaně, nekontrolovaně. Zde je zdroj moderního voluntarismu, jehož základ je nejčastěji spojován s cartesiánským subjektivismem. Kdo je démiurgem představy o věci (mustr adekvace), ten je pánem světa. Proto se filosofie stala technikou jasnění z tzv. nejvyšších, prvních příčin. Jedním z forem otevřenosti (neskrytosti) je i veřejnost, jež může být i diktaturou. Např. řeč je tímto diktátem veřejnosti zasažena nejvíce. Je-li důležitý jen vzhled věci (Ansehen), pak se objevuje nadvláda analogie, mimesis, mimiker, nápodob. Skutečnost a fikce splývají. Řeč je skrývající se přicházení bytí. Poznávat skrz řeč (noein, vernehmen) znamená dotyk s věcí samou (tangere-dotýkat se). Ale to, co je nejbližší, je nejvíce skryto, protože dotyk je v tomto případě něco nepatrně rozlišitelného, věc je moc blízko.

Bytí je dosud nemyšleno, neznáme ještě ty pravé otázky, které nám umožní myslet bytí. Nejvyšší hodnoty se v dnešní době odhodnocují, co to znamená ? V kontextu našich bývalých úvah to znamená, že se ztrácí šíp napínající prostor mezi obloukem a tětivou Artemidina luku. Ale šíp se ztrácí hlavně proto, že se ztrácí potřeba mířit a střílet do černého. Ztratila se věc ve své neskrytosti, byla nahrazena správností mezi subjektem a objektem. Každý tvar je výsledkem napětí mezi nicotou jako pozadím a usebranou věcí, která tak získá své peras, formu, tvar. Podstata tvaru je šíp, nikoli podoba tvaru, podstata tvaru je v protikladech oblouku a tětivy, jejichž protikladnost se zakládá šípem mezi nimi. Proto je základním smyslem života ladění, tj. napínání luku, vylaďování se na bytí samo, vždyť ono je tou základní neskrytostí, tj. Alethes. Tajemství je skrytost skrytého, dvojité skrývání. Heidegger zdůrazňuje slova Leonarda Da Vinci: "Mezi velkými věcmi, které zde jsou, není nic většího než bytí - Nic." (Tagebücher und Auszeichnungen - Leonardo Da Vinci). Poznámka33

Podstata současného nihilismu se završila ve vůli k vůli a ta je založena v zapomenutosti bytí. Tam, kde nevládne neskrytost, tam řeč se snižuje na technickou pomůcku, to je dnes již vidět na počítačových jazycích.

Každý tvar je soustředěností bytí v jednotu, v usebranost (legein, logos) a každý logos je protikladností oblouku a tětivy, díky šípu mezi nimi. Podstata tvaru je "šíp", nikoli podoba tvaru. Proto může Herakleitos spatřovat kosmos jako hru, jako Artemidin luk, proto je život laděním na bytí. Původní logos se proměnil na logický proces souzení v aristotelovských logických spisech především. Tato intence vede k analýze a k nominalistické recepci světa. Přesto přese všechno, vynikající analytikové, jako byli např. Niels Bohr a Heisenberg mysleli veskrze filosoficky a jen proto se jim podařilo položit otázky, které nesou smysl celého dalšího vývoje fyziky.

Převaha orthotes se ukazuje i v tom, že učení se pochopilo jako naučení se používat věci, někdy dokonce "jen používat věci". Nejde o věci samé, ale o používání těchto věcí a to vede v pedagogice k nadvládě cvičení, v pojetí dokonalého vzdělávání pak prakticky vedenému životu. To samo o sobě je velmi dobré, ale pokud se vzdělávání omezí jen na používání věcí, pak se vytrácí smysl tohoto používání, mizí účely, nejvyšší hodnotou se nutně stává bezprostřední důsledek správného používání a máme zde adoraci konsumního způsobu života. O tom, co se má vyučovat rozhodují praktici, nejdůležitější povolání je ekonom a právník. Chybí zde vhled do neskrytosti věci, který musí být vytržen ze zakrytosti a to je úkol jen pro odvážné, pro milovníky pravdy.

Matematično nejde k věcem samým, ale přeskakuje, a tak se otvírá prostor matematického mentálního myšlení, proto je matematično vlastně technickou (ortotetickou) záležitostí. Na počátku je vždy něco dáno, co je někdy voluntaristickým počinem. Ale "sum" (jsem) není důsledkem myšlení, "sum" je předpokladem, je základem (fundamentum). Nahlédnutí je schopno objevit předpoklady, je schopno objevit základy. Proto můžeme tvrdit společně s Goethem, že živé tělo si dává míru samo o sobě, nemůžeme tuto míru dodávat zvenčí.

Zdraví je něco jiného u každého člověka. I když pozadí, kontext, celek, horizont "zdraví" je shodný pro všechny lidi, tj. idea zdraví. Idea je podoba podob, podoba všech "podob o zdraví", v případě ideje zdraví. Nahlédnutí (aletheia) je podoba podob, je tím zakládajícím, co umožňuje orthotes. Stejně jako rozumění zakládá vědění, stejně jako idea čísla zakládá možnost jakéhokoli čísla.

Nahlédnutí je tedy podoba podob, tvarem tvarů, formou forem. Nahlédnutí není pojmem. Tisíciúhelník nerozeznáme od pětisetúhelníku ve smyslovém vnímání, v představě, srov., Patočka J. Poznámka34

Vnímání a představa nejsou vždy "clarae et distinctae". Svět zredukovaný na Kafkovo "Doupě" je obrazem, jsme uvězněni v obrazech mentálního prostoru našeho ortothetického myšlení. "Šramot" zvířete vně doupěte je důkazem , že obrazy nemusí být pravdivé, že mohou být zdáním, nápodobou, mimořádně působivým klamem. V jednom, jediném pohledu, při němž nepohybuji očima, mohu zahlédnout věci blízko, i věci v dálce, např. stromy na kraji lesa, ale i stromy ve světlině hloubky lesa.

Vidění je mnohoznačné, víceznačné. Přesně popisovat viděné na základě orthotes nějaké předem dané metody, se nemusí trefovat do černého. Nakonec idea nekonečna je esse intentionale, neumíme si ji představit, přesto s ní počítáme a to nejen v matematice, nedokážeme ji explikovat (vyložit), je dána jen implikátně ("uvnitř" bytí samého - pozn. red.). Rudolf Bultmann ve své knize říká: "Je možno říci, že metoda není nic jiného než jistý druh tázání, jistý způsob kladení otázek". Poznámka35 To znamená, že dogmaticky vnucované metody poznání vedou jen k jistému druhu tázání, k nesvobodnému, uzavřenému druhu tázání. Ale to přesně ničí myšlení, ničí poznávání a oklešťuje možnost odhalení, objevů, vhledů a nahlédnutí. Orthotes, správný postup, správná cesta v metodologii tedy vede k opaku původní vědecké intence, hledání je znemožňováno. Rozlišujeme esse reale a esse intentionale, s tím samozřejmě i prostor reálný a prostor mentální. Ale oba prostory jsou extenzivní. A je to právě extenzivita, co umožňuje orthotes.