I. Člověk ve světě
gnozeologická skepse - existenciální vrženost - dejte mi pevný bod a pohnu světem

Pozice člověka je v jistém smyslu dost bezútěšná. Přicházíme na svět, kterému nerozumíme, a co je horší, nerozumíme sami sobě. Chybí slova, která by vyjádřila prapůvod lidského tázání. Ponořeni do vlastní subjektivity soudíme o světě jen na základě toho, jak působí na nás. I jazyk, který je nám nástrojem myšlení, získáváme z venku a přijímáme za vlastní.

Už jsme si zvykli, že s každým novým poznatkem - odpovědí na naší otázku současně vyvstávají otázky nové. Zachycuje to i známý výrok : čím více toho víme, tím více víme, kolik toho ještě nevíme. Výpovědní hodnota takového poznatku je do značné míry sporná, protože nic nevypovídá o nás samých, ale o našem poznání. To, jak naše existence souvisí s naším poznáním je opět otázka.

Moderní věda vyvrátila dogma pozice člověka ve svém tázání jako nezúčastněného pozorovatele. Ukazuje se, že pozorovatel se stává chtě nechtě spolutvůrcem už pro svoji přítomnost. Předmět poznání uhýbá všem snahám o uchopení. Svět se zdá jiný sám o sobě nebo když ho sledujeme.(Poznámka 1) Pod tíhou těchto pravd na mě padá hluboká deprese a člověku by se chtělo snad až do konce života kdesi v ústraní se oddávat chmurám z toho plynoucím.

To by jistě šlo, zkusme se však na věc podívat odkudsi odjinud. Nežijeme koneckonců na světě sami, kolem sebe nacházíme lidi (příslušníky vlastního druhu), s kterými sdílíme až překvapivě mnoho. Jestliže já ze svého jáství se odhodlám připustit jiný subjekt, což samo o sobě vyžaduje značnou schopnost sebepřekročení (viz. dále), otevírá se mi tak další možnost poznání. Tímto krokem jakoby vymezuji druhého od okolního světa - jsem tu já, ty a svět. Na významu nabývá schopnost empatie - vcítění se do druhého. Tebe chápu jako druhého sebe (těžko se lze vcítit do světa).

Nabízí se postupovat dvěma způsoby. Skrze sebe poznám tebe. To, co o sobě vím si promítám do tebe a dává mi to větší možnost ti porozumět. Naopak skrze tebe poznám sebe. Je to postup zprostředkované sebereflexe, zhodnocení vlastního postoje a představuje takřka jedinou možnost jak se vyvést z omylu vzniklého při uvažování nad rámec vlastní subjektivity. K skutečnému porozumění obvykle docházíme kombinací obou přístupů. Podstatné je, že obě strany dialogu přichází v dalším kroku s poněkud pozměněnými ideovými pozicemi. Oba hybné momenty si zle snadno představit působící zvlášť, mohou však působit i současně. Podobně jako se dva mlýnské kameny, které na sebe těsně doléhají, obrušují jeden podle druhého, nechává i dialog svou stopu na obou účastnících. Konečným stavem vzájemného působení by mohl být pak stav, kdy do sebe kameny přesně zapadnou, jakýsi stav dokonalého porozumění.

Říkám záměrně stav dokonalého porozumění a ne stav dokonalého poznání. Jednak proto, že proces dorozumívání mě tak či onak odcizil mé výchozí pozici a pokus o její zpětnou rekonstrukci nutně naráží na problémy. Druhý důvod je ten, že od poznání očekáváme takové vlastnosti jako objektivita, bezespornost, popřípadě imanence.

obr.1   a) snaha pochopit sebe skrze sebe    b) snaha pochopit sebe skrze tebe

Lze si snadno představit, že jeden z mlýnských kamenů je tvrdší než druhý, a kameny se tudíž obrušují nerovnoměrně. V dialogu mu odpovídá člověk (říkejme mu třeba silná osobnost (nebo blbec)), který je natolik jist sám sebou, že výhradně podle sebe soudí ostatní. Jako by byl potlačen nebo úplně vyrušen princip zpětné vazby, který se doposud uplatňoval. I za takovýchto okolností dochází k porozumění, ale k jinému, nutně poznamenanému asymetrií vztahů. Přestože porozumění a poznání v tomto pojetí neznamená totéž, i toto porozumění je přínosné v tom smyslu, že něco vypovídá směrem k poznání.

Samotné poznání jako by se ještě více vzdálilo možnostem pochopení, než tomu bylo na začátku mých úvah. V předcházejících řádkách mi šlo o to vylíčit postavení člověka jako spojení objektivní nepoznatelnosti (nejistoty) a subjektivní vrženosti. Právě kombinace těchto dvou vlivů dodává lidské existenci mnohdy bizardních podob. Jsem si vědom toho, že o většině věcí, tak jak jsem je líčil nelze takto mluvit. Toto povídání je třeba brát jako přiblížení výchozího bodu poznání, tak jak ho chápu, a ke kterému se budu vracet. Otázka, jak lze existenciální vrženost využít jako výchozí jistotu pro lidské poznání bude předmětem dalších úvah. Zvláštní úlohu přitom bude mít jazyk.


II. Sebereflexe
horizont bezprostřednosti - banální historka z dětství - genidentita subjektu

Nevím, jestli to cítíte podobně jako já, ale vlastní existenci si uvědomuji vztaženou k určitému údobí. Vedle prožívané přítomnosti je tu jakýsi malý časový horizont, ve kterém prožívání přičítám své bezprostřední přítomnosti. Odtud dál sám sebe beru stále více jako minulost. Konečně tato stopa směrem proti času stále slábne. Ve svých vzpomínkách se nedostanu dál, než do doby, kdy mi byly tak tři roky, a vzpomínky na toto období je všeho všudy několik málo útržků. Není to jen otázka zapomínání, jde tu i o chápání sebe sama v čase. Z hlediska zkoumání vlastní existence je podstatné, že od jisté chvíle tu jsem, a ta chvíle se neshoduje s vlastním narozením.

Nejzašší vzpomínka, které lze přisoudit nějaký konkrétní obsah se vztahuje k tomu, když k nám domů jednou přijela na návštěvu babička z Plzně a jako dárek mi přivezla autíčko na setrvačník. Jednalo se o model Tatry 603 v červené barvě.

Tatínek se na mě obrátil se slovy : "To je Tatra. Řekni Tatra."
Vyloudil jsem ze sebe něco jako "matla".

Tento banální příběh mi utkvěl v hlavě asi proto, že si i po letech celkem věrně vybavuji své duševní rozpoložení, pokud lze o něčem takovém hovořit u tříletého dítěte. Byl to takový vnitřní svět bez nějakých pojmů, sotva to dovedu nějak popsat slovy, napadá mě jen uzavřenost a bezprostřednost. To, jestli jsem si už tehdy uvědomoval sám sebe, nedovedu zodpovědět. Dost možná teď něco vidím jinak, než jak se to tenkrát odehrálo, vlivem toho, jak se na to snažím usilovně vzpomenout. Tak či onak zůstává hned několik nezodpovězených otázek.

Jsem to pořád já ? Kdybych měl na věc dívat z naivně materialistického hlediska, řekl bych, že za nějakých 18 let se většina mých buněk třeba i několikrát obměnila a řada jich i přibyla. Naivně idealistický přístup už vůbec nevnáší do věci jasno. Jako nejsilnější argument pro hovoří jistá kontinuita subjektivity; uvědomuji si sebe nepřetržitě od té doby dodnes. Zároveň však vím, že to nejsem stejný já, pokud já znamená cokoliv ještě jiného od ryzí subjektivity, o čem jsem přesvědčen. Uznávám, že otázka, tak jak byla položena už sama vybízí ke kladné odpovědi, jinak vede jen k hraní se slovy, popřípadě si vynucuje hlubší analýzu pojmů.

Druhá otázka je závažnější. Kdybych si vybavil scénu z dětství se vším všudy, jako by to bylo včera, mám obavu, že bych stejně nebyl schopen svými slovy plně popsat. Prožitek má svůj smysl pouze v intencích stavu duše a ten se jistě změnil. Proto kdybych měl dnes o tom něco říct, byl by to nutně popis pozorovatele, nikoliv zúčastněného.

Představme si na chvíli, že jsme obdařeni fenomenální pamětí a máme vzpomínky na všechno od svého narození, popřípadě početí. Nejen vzpomínky, ale dokážeme rekonstruovat komplexní stav duše. Při naší procházce proti proudu času narážíme na bariéry chápání. Je to cesta k neustále se zjednodušujícím systémům, které, ač jsou jednodušší, přesto se vzdalují možnostem pochopení. Naše procházka končí tam, kde teprve začíná schopnost sebereflexe. Ve chvíli, kdy dochází k zárodečnému spojení jsme určitě na konci, protože člověk pozitivně neexistuje. Nazveme-li jazykem celý rámec vlastního uchopení daného systému, dostáváme jakýsi kontinuální regres od složitosti k jednoduchosti, popřípadě k samému bytí. Takto zavedený jazyk nám bude plodným zdrojem dalších úvah.


III. Matematika a filosofie
axiomatika - indukce a dedukce - problém předcházení - systematická reflexe

Mezi vědami, které nám zprostředkovávají poznání o světě, má matematika a filosofie výsadní postavení. Matematika, pro svá exaktní pravidla a formální přístup, společně s logikou, která stojí při jejích základech, je běžně přijímána jako měřítko správného usuzování. Filosofie nám potom může být ledasčím; pro někoho prostředkem tázání po povaze světa, pro jiného niternou útěchou vlastní existence.

Matematika někdy bývá řazena k přírodním vědám, ale podle mého názoru je přírodní vědou asi tak, jako šachy jsou sport. Jak se zdá, přerostla své původní vymezení jako vědy o číslech, a dnes vystupuje ve smyslu univerzálního formálního aparátu dedukce. Formální zavedení pojmu pravdivosti umožnilo vybudovat důkazový systém tak, že otázka po platnosti konkrétního tvrzení se redukuje na problém jeho odvození z axiomů. Matematik je potom obecně člověk zvláštního ražení, který řeší problémy na vysoké úrovni abstrakce a život je pro něj jen cosi jako speciální případ. Matematika si dokáže člověka podmanit svou čistotou rozvažování i tím, že poměrně lacino nabízí pevný bod k dalším úvahám. Věřím, že každý, kdo trochu přičichl k vyšší matematice, mi dá zapravdu.

Matematické věty jako analytické výroky jsou považovány za nezpochybnitelné pravdy. Odkud se však bere ta jistota; jaký je vztah matematiky ke skutečnému světu ? Když se koncem 19. století Gottlob Frege pokoušel odvodit aritmetiku z čisté logiky a dát tak matematice jasný základ, neuspěl. Jeho dílo našlo pokračovatele v Bertrandu Russellovi, který se v proslulé Principia Mathematica zabýval těmito otázkami už více s ohledem na samotnou logiku. Studiem poznatků soudobé matematiky odhalil překvapivé rozpory. Jestli něco skutečně narušuje dokonalost a čistotu matematického usuzování, tak je to paradox, tvrzení vycházející z předpokladů považovaných za platné a korektními kroky odvozující spor s předpokladem. Do této kategorie patří i známý Russellův paradox v řeči teorie množin :


Obě možnosti vedou ke sporu. Russellův paradox, který předznamenal pád naivní teorie množin (Poznámka 2), říká tak nepřímo, něco je jinak, aniž by nabízel možnost nápravy. Chybný se zdá především předpoklad, operuje se zde s nejasně vymezeným pojmem množiny, který pokud dovoluje takovéto paradoxy, měl by být z matematiky vymícen podobně třeba jako nekonečně malé veličiny.

Teprve axiomatický přístup v třicátých letech 20. století rázně ukončil toto období tápání, způsobem pro matematiku nejpřirozenějším. Stanovila hladina výroků, které se považují za elementárně platné, a z nichž už všechna matematika vyplívá. Matematik se raduje, že nabyl ztracené jistoty, filosof už méně. Jestliže matematika v ranném období vznikala víceméně jako abstrakce metod fyziky a jiných přírodních věd, axiomatizace jen dokonala proces odloučení matematiky od tohoto světa. (Poznámka 3) Matematika jakoby tímto momentem přestala být přírodní vědou. Tímto dostala pevné základy, které však, zdá se, na ničem nestojí. Zůstává potom na filosofech, aby se s touto mezerou vypořádali.

Tam kde končí sféra deduktivní reflexe matematiky se dostává ke slovu filosofie. Filosofie jakoby představovala protipól matematickému přístupu. Jestliže matematika se sama přísně podřizuje pevné metodě dané formální logikou, potom filosofie zůstává spoutaná pouze obecně rozumovým úsudkem. (Poznámka 4) Filosofie je sama sobě metodou. Asi nemá smysl se pokoušet dobrat k jasnému vymezení, už třeba proto, že "co je to filosofie" je sama o sobě filosofická otázka.

Zatímco vědní obory poměrně uspokojivě nacházejí odpovědi ohledně toho, jak něco funguje, z čeho je to složeno, málo toho víme, proč tomu tak je. Zkusme si každý opakovaně klást otázku proč ohledně naší existence a poctivě si na ní odpovědět. Po konečně mnoha krocích se nejspíš dostaneme do úzkých, když už nevíme jak dál. Tento postup může posloužit jako dobré přiblížení výchozí pozice filosofického tázání pro někoho, kdo odmítá filosofii jako odtažitou spekulaci.

Matematika jako čistá dedukce, společně s (čistou) filosofií ve smyslu indukce, tvoří soběstačný celek. Svého času mě fascinovalo, že poznání v obou těchto odvětvích je "na dosah" člověku. Matematik ani filosof nepotřebují k životu žádné laboratoře, oba tyto obory téměř nejsou historicky determinovány. Spíše než to, samy podléhají vlastní evoluci poznatků. Zdálo by se, že kdyby měl člověk matematik-filosof potenciálně nekonečně mnoho času a odhodlání, uzavřen kdesi v izolované místnůstce pouze s nezbytným množstvím vnějších podnětů, by si odvodil "všechny obecné pravdy světa". Nebo snad ne ? Takhle předložené to nevypadá pravděpodobně.

Zatímco matematik pevně stojí na základech axiomatického systému, který shledal za platný bez důkazu, filosofie svým zaprodancům nedává zdaleka tak pevnou půdu pod nohama. Tam, kde chybí jakákoliv rozhodnutelnost, se dá jen stěží držet "pravé" cesty, pakliže se odhodláme něco takového připustit. Ukazuje se, že matematika není spasitelná ze sebe sama, formální přístup má své hranice. Filosofie namísto toho připouští více pravd, pakliže pro ně existuje rozumové obhájení z vlastních ideových pozic. Zde však chybí nějaké měřítko, obecné kritérium posouzení. Proto nechme život samoúčelu, dokud nebude překonán.


Sám u sebe pozoruji snahu najít nějaké konečné objektivní a všeobjímající řešení těchto problémů, zároveň si však uvědomuji, že tato snaha může být a asi i je škodlivá. Představa, že už je pouze otázkou času a lidské píle, než nám věda dodá "vzoreček na všechno", se zdá být překonána sama sebou.



IV. Kvalita a kvantita
pojmové vnímání - intenze a extenze - množina

Nedávno jsem byl navštívit svého přítele doma. Když jsem tak procházel chodbou do místnosti mou pozornost upoutalo kolo opřené o zeď.

"Koukám, že sis pořídil nový kolo. Hezký", povídám.
"Ale ne, to je pořád to starý, akorát jsem si koupil novej rám", na to on.

Člověku se až vnucuje otázka, co dělá kolo kolem; v čem je obsažena esence "kolovosti". Býval bych hádal, že celé kolo je nové, zatímco je skoro celé staré. Prvotní impuls mi napovídá vzít si nářadí a rozložit kolo na prvočinitele. Potom uvažovat každou podmnožinu množiny dílů a ptát se sebe, jak moc je to ještě kolo. Jak jsem již zmínil, kolo bylo přítele, tak k ničemu takovému nedošlo.

Tato příhoda mi dala připomenout odvěké problémy vztahu kvality a kvantity, které trápí filosofy od nepaměti. Přidáním kolikátého zrnka vzniká hromada ? Je to možné vůbec objektivně posuzovat nebo to záleží pouze na tom, jaký kdo v průběhu života získal o dané věci pojem ? Když jsme s přítelem krátce rozmlouvali na toto téma, povídá : "To je jasný, od druhýho". Dost možná.

Člověk si zvykl chápat věci (vztahy, situace, ...) kolem sebe i sebe samotného jako nějakou uzavřenou jednotu, kterou lze chápat i odděleně od konkrétní situace. Je to postup natolik přirozený, že dá práci se z něho vymanit. Už samo slovo věc jako by v sobě neslo tyto znaky. Lze se dohadovat, je-li nám tento postup dán apriorně, nebo ho získáváme zkušeností. Budeme-li nazývat kvalitou onu jednotu, která je buď substancí nebo její vlastností, potom kvantita vystihuje jak objekt chápeme v jeho jednotnosti. Myslím, že s tímto přiblížením pojmů vystačím, i když jsem si vědom toho, že význam lze těžko shrnout do jedné věty; hesla kvalita a kvantita tradičně zaplňují několik stran ve filosofických slovnících. Lidské nazírání je, zdá se, nejvnitřněji založeno na kvalitativně kvantitativním nazírání; jsou to důvody, proč se nám příčí připustit jednu věc současně na dvou místech nebo třeba božskou trojjedinost, apod.

Myšlením si k dané věci vytvořím pojem, jakýsi rámec uchopení dané věci. Jestliže původní pozorování je ještě v úzkém sepětí k okolnostem svého výskytu (kontextu), potom námi vytvořený pojem tuto vazbu ztrácí, dá se s ním operovat samostatně. Základem poznání je tedy nějaký vjem. V reálném světě tomu může odpovídat objekt s jasně vymezenou hranicí nebo s dobře určenou vlastností, tak aby byl stravitelný pro extenzionálně - intenzionální model našeho chápání. To jak člověk ve skutečnosti tyto věci vnímá, nachází obrysy nebo podstatu, je záležitostí kognitivní psychologie. Pro naše účely můžeme uvažovat i jiný způsob vnímání.

Je docela vzrušující snažit se proniknout do toho, jak člověk zachází s pojmy. Když člověk zkouší kreslit, nejde jen o to ovládnout techniku, úkol kreslení obrazu podle reality se převádí na problém chápání reality a jeho zpětné reprodukce. Kreslení tak v jistém smyslu přímo odráží samotný proces myšlení. Situace je ještě zajímavější tehdy, když kreslím, takříkajíc z paměti, tj. kreslím něco, s čím jsem dobře obeznámen, zároveň to však nemám před sebou, abych se mohl ujistit. Když mám kreslit obrázek, obvykle začnu obrysy, popřípadě hlavními liniemi. Jakýmsi univerzálním postupem by mohlo být postupné přidávání méně významných linií, přičemž můžeme skončit, jakmile shledáme obraz za dostatečně věrným. Způsob takovéto malby by se mohl nazývat extenzionálním (Poznámka 5) (ohraničující princip), protože je veden snahou oddělovat zobrazované objekty od sebe. Pravda je taková, že se asi sotva někdy podvolím takovému systematickému postupu, v průběhu kreslení mám tendenci se jednotlivým ohraničeným částem obrazu věnovat zvlášť, obraz tak je do poslední chvíle nekonzistentní co do detailu.


Vlivem tohoto je možné, že do obrázku zanesu nějaké disproporce, nedomyšlenosti a podobně. (Poznámka 6) Je otázkou jestli takto nedokonale kreslený obraz třeba nemá větší výpovědní hodnotu a není člověku bližší než systematicky kreslený, pokud nám nejde zrovna o extrémně realistické obrazy k nerozeznání od fotografie.

K extenzionálnímu kreslení si lze představit i druhý postup, v jistém smyslu duální. Při intenzionálním (vnitřní princip) kreslení (nebo spíš snad malování ?) bych střídavě nanášel barevné skvrny a střídavě bych je rozpíjel a nechával prolnout. Obraz jako kdyby byl do poslední chvíle nesouvislý. V nějaké extrémní variantě, kdy by bylo zakázáno přebarvovat už jednou obarvené místo papíru jako bych musel mít předem jasnou představu o celém obrazu, kterou ale při extenzionálním kreslení můžu ještě dost měnit.

Zatímco extenzionální kreslení jakoby vyzdvihuje kontury, zdůrazňuje významy a je vždy objevitelským činem, intenzionální malování se (zdá se) obrací k vnitřní povaze věcí. Oba přístupy lze přirozeně kombinovat, což je nejběžnější postup. Teoreticky při čistě extenzionálním kreslení bych totiž dostal pouze čáry a uniformně vyplněné plochy. Naopak čistě intenzionální malba by postrádala jakýkoliv náznak obrysu. Je pro mě zajímavé zjišťovat nad svými kresbami, že některé věci chápu pouze extenzionálně (kontury, postavy, ...), jiné intenzionálně (nevržené stíny) a některé na oba způsoby (vržené stíny). Někdo jiný to může chápat zase jinak a rozdíly se potom ukazují jako odlišný kreslířský styl.

Věřím, že tento malý exkurs do kreslení nebyl zbytečný. Jestliže jsme prve hovořili o procesu přirozeného vnímání, potom extenzionální přístup v tomto smyslu vyjadřuje konstrukci a podtrhuje více racionální princip. Intenze jakoby vycházela z hlubší úrovně lidského vnímání nebo emocionální složky subjektu a výše popsaný mechanismus spíše obcházela.

Řeč byla o kreslení a malování. To co je s ohledem na zaměření práce podstatné je otázka, co to vypovídá směrem k lidskému myšlení. Především nám zde půjde o jeho složku založenou nejazykově, na určité obrazové představivosti; myšlením v jazyku se budeme zabývat dále. Mám zato, že právě kreslení a malování poměrně věrně odráží to co se děje v mysli, a tak to co bylo řečeno může dobře posloužit hovoříme-li o samotném myšlení. Když si mám něco nového představit, třeba jak vypadá průnik krychle a kuželu v nějaké obecnější poloze, mám dojem jako kdybych si to v mysli kreslil a maloval. Pokud si jen něco vybavuji, určitý předešlý mentální obsah, potom s ním operuji spíše ve smyslu intenze. Jmenované principy se myslím dobře popisují nízkou úroveň obrazové představivosti; na druhou stranu si nemyslím, že se tím lidské myšlení vyčerpává.

Některé otázky okolo intenze a extenze se zdají být uspokojivě zodpovězeny, jiné na sebe zdá se stále více upozorňují. Jaký je primární vztah intenze a extenze, je možné třeba jednu převést v druhou ? Nejsou nějak vzájemně podmíněny ? Jestliže extenzi chápeme jako oddělující princip, je namístě se ptát co od čeho se odděluje. Protože extenze je v principu ohraničující, dostáváme vnitřek a vnějšek. Naopak intenze sdružuje cosi, co má tu vlastnost, že to patří do tohoto shluku. Odkudsi odjinud jako bychom se dostali k nejvlastnějšímu pojmu matematiky, k množinám. Množina je objekt, který lze v přirozeném smyslu chápat jak intenzionálně, tak extenzionálně. Naopak intenzi a extenzi lze přirozeně chápat množinově. Intenze vystupuje jako množina, extenze potom jako predikát příslušnosti k této množině.


Principy se ukazují jako vzájemně převoditelné a jejich vztah je asymetrický. Do potíží se dostaneme, budeme-li se chtít dobrat jejich podstaty tak, že jeden budeme považovat za primární a druhý sekundární. Řešení problému předcházení typického pro filosofii je lepší myslím hledat jinde.


U m ě l é  m y š l e n í

Nastal čas se více přiblížit k vlastnímu tématu úvah, k přirozenému a umělému myšlení. (Poznámka 7) Při zkoumání lidského myšlení můžeme, zdá se, postupovat několika různými směry. Můžeme se zaměřit na zkoumání neurofyziologických procesů, které se odehrávají v mozku, postupně mapovat funkci neuronů a mozkových center, a tak získat určitou představu o tom, jak mozek pracuje. Touto cestou bych se však nechtěl ubírat, jednak proto, že o dané problematice nic nevím, z části také proto, že si od ní tolik neslibuji. I kdybych dostal detailní poznatky o každém neuronu, nemám pocit, že bych dostal odpověď na otázku : co mě dělá mnou.

Věda, která si klade za předmět zájmu lidské myšlení, se nutně dostává do metodologických obtíží. Humanitní vědy se stále potýkají s tím, že vlastně nejsou vědami v přísném smyslu, tak jako třeba přírodní vědy; kognitivní věda stále váhá nad vlastní možností. Zdá se to přirozené a neubírá to ovšem nic na jejich vážnosti. Problémy však možné vysledovat i u přírodních věd. V neurovědě, jejíž postup by se nejspíš nazval vědeckým, předmět zkoumání přerůstá možnost uchopení. Od nashromážděných elementárních poznatků o lidském mozku je ještě daleko k vyvozování nějakých konkrétnějších závěrů. Interpretace výsledků totiž není jen nějakým statistickým shrnutím pozorování, do interpretace se odráží náhled světonázoru, jazyk poznávajícího, chcete-li. Výsledky vědy postrádají smysl, pokud chybí interpretace. Filosofie z tohoto rámce poněkud vybočuje, protože neusiluje o patos vědy a z metodologických obtíží v podstatě nevychází. O to víc musí přistupovat k předmětu poznání obezřetně, aby si zachovala relevanci. Co to obnáší, to si do značné míry určuje sama.


V. Původ poznání
původ poznání - principy a priori - analýza zákonitosti - konzistence - jednoduchost

Běžně se má za to, že člověk vychází ve svém poznání ze zkušenosti. To je jistě pravda, ale v jistém smyslu nás to jen oddaluje od nějakých původnějších principů, které musí být už přítomny. Dá se snadno namítnout, že třeba novorozenec nemá žádné životní zkušenosti a přesto je schopný poznávat. Nemyslím, že je smysluplné zastávat extrémní pozice ve sporu racionalistů a empiriků; myšlení bez vnějších podnětů je prázdné, stejně tak pozorování samo o sobě je slepé.

Člověk se ve svém filosofickém tázání obvykle opírá o několik základních principů, na jejichž základě buduje svůj světonázor. Odhlédněme od toho, odkud pocházejí; nějaké nám musí být dány a priori, jiné přejímáme jako metafyziku jazykem. Od svého poznání zpravidla očekáváme takové vlastnosti jako zákonitost, konzistence a jednoduchost (Poznámka 8), popřípadě další. Těchto několik vlastností si ať už vědomě nebo nevědomě promítáme do předmětu, který poznáváme. Zdá se, že vystupují vně poznávacího procesu. Domnívám se, že tyto principy nebo jen o málo více, tvoří samotné kategorie lidské racionality. Jsou tím, s čím přicházíme, když jsme postaveni před něco, s čím nemáme žádnou zkušenost.

Je obtížné snažit se dobrat k nějakým takovým principům. Znamená to usilovat o oddělení toho co v nás zanechala zkušenost od toho co bylo na jejím základě vyvozeno. Zkušeností by potom mohlo být buď elementární pozorování nebo nějaký mentální obsah zachycující vyhodnocení předešlých zkušeností.


Takto induktivně definovaná zkušenost jen dokresluje problém na samém počátku poznání. Je-li samotná tato snaha rozumovým úkonem nebo úkonem na základě zkušenosti, vzniká nepříjemné zacyklení, z kterého jakoby nebylo úniku. Dává nám znovu připomenout, že jsme ve svém zkoumání vždy už vrženi. Do obtíží se dostaneme, budeme-li striktně oddělovat rozum od zkušenosti, vyhodnocení není ani čistě rozumové ani se neřídí pouze zkušeností, je také otázkou jazyka subjektu. Jazyk zde zastupuje celý stav subjektu ve vztahu k sobě, oproštěný od specifické zkušenosti. Jazyk nám dává způsob jak se k věci postavit; i když to zdánlivě málo říká : jazyk je naším způsobem hovoření o věcech. Jmenované principy je proto podle mého názoru třeba vidět už v jazyku.

Když před více než třiceti lety byla vyslána do kosmu americká sonda Pioneer 10, nesla s sebou vzkaz mimozemským civilizacím, malý plíšek, s vyrytou siluetou lidské postavy, důmyslně kódované základní informace o planetě Zemi a lidské civilizaci. Nezávisle na jazyku a kultuře měla nést svědectví o lidském druhu, ať už ji bude číst kdokoliv.

Ocitáme se v roli rytce s nelehkým úkolem. Do jaké míry je náš jazyk určen kulturou ? Je vůbec myslitelná nějaká nejspodnější úroveň, na které se shodneme ? Pro někoho je to hledání mýtického jazyka jako samotného základu předporozumnění. Pro mě je to otázka po zmíněných principech.

Zákonitost, podle mého názoru, zachycuje lidskou potřebu nacházet souvislosti. Kauzalita je jen speciálním případem. Konzistence potom znamená jednak to, že zákonitosti si neprotiřečí ale i možnost shrnout zákonitosti v obecnější zákonitost. Konečně jednoduchost je předpokladem, abychom dokázali takto utvořené poznání pojmout. Jednoduchost neříká to, že náš systém poznatků je vždy snadno pochopitelný, ale že mezi různými systémy vysvětlujícími tentýž jev nalezneme takový, který už je jednoduchý i s ohledem na zákonitost a konzistenci. Mezi dvěma teoriemi popisujícími bez rozdílu tentýž jev dáme jaksi samozřejmě přednost té jednodušší.

Požadavek zákonitosti je pro naše myšlení zcela přirozený. Naše poznatky mají formu pravidel, které vyvozujeme na základě zkušenosti v možnostech jazyka. Pravidlo v klasickém pojetí jako by bylo výrokem o světě spojeným s nevyhnutelnou platností toho co tvrdí. Závaznost se projevuje i tak, že jakmile zjistíme, že námi přijaté pravidlo není platné ve všech ohledech, jsme nuceni ho přehodnotit. Potud je to všechno hezké, stačí si však uvědomit, že přehodnocení samo se řídí určitými pravidly. Vzniká otázka, jak se k věci postavit. Jsou zákonitosti v pozadí zákonitostí jiného druhu než zákonitosti samotné ? Pokud ano, náš model by to zdánlivě ještě zachránilo. Došlo by k oddělení úrovní, přičemž tou podstatnou pro naše zkoumání by se stala ta nižší. Otázkou je, co jsme tímto postupem získali, za cenu, že jsme se drželi obvyklé cesty. Závěrem by mohlo být zjištění, že zákonitost není nejvlastnějším principem, namísto ní jsme nalezli jiný princip, o kterém však nedovedeme (zatím) nic říci.

Pokud naopak zákonitost zákonitosti budeme klást kvalitativně na roveň zákonitosti samotné, stanou se pro nás zákonitosti v jistém smyslu porovnatelné. Můžeme-li potom považovat zákonitost zákonitosti za nižší ve významu blízkosti samotným principům myšlení, potom je odvrhnutí zákonitosti jako nejpůvodnějšího principu stejně neodvratné. Po způsobu matematického důkazu, kdy zpočátku uvažujeme nejmenší objekt dané vlastnosti, a vzápětí nacházíme k němu menší, se dostáváme do sporu. Pokud je zákonitost zákonitosti a zákonitost samotná na stejné úrovni ve vztahu k našemu poznání, docházíme k nejasnému závěru, že zákonitost předchází sama sebe, protože se uplatňuje už při vlastním vzniku. To je ale natolik podivné, že jedním dechem naše zjištění odsuzujeme jako nesmysl, protože se nepodobá ničemu s čím jsme se doposud setkali. Navíc říká něco podstatně jiného než co bychom čekali jako odpověď na otázku, jestli stojí zákonitost při základech lidského myšlení. (Poznámka 9) Tak jako tak, zákonitost vychází jako druhotná.

Závěrem jen malé shrnutí, které ale předešlé úvahy v jistém smyslu zpochybňuje. V předešlém odstavci jsem se pokusil o to, jak by mohla vypadat analýza požadavku zákonitosti v základech lidského myšlení. Problémy tím zdaleka nekončí. Kdyby nic jiného, tak to poukazuje na nedůslednost v mém postoji. Má-li se úvaha chápat jako něco jako důkaz, nutně v sobě nese i určitou představu zákonitosti, bez které je pojem důkazu nemyslitelný. Proto mluvím-li tímto způsobem o zákonitostech, v předpokladech tvořených mým postojem je určitý pojem zákonitosti již obsažen. Pomalu v nás uzrává přesvědčení, že jaksi není namístě o zákonitosti tímto způsobem hovořit a takto argumentovat. Některé obraty, třeba o uspořádání na zákonitostech, se nejeví zrovna adekvátní. Jako by došlo k nežádoucímu směšování úrovní, používáme-li argumentace běžné řeči. Spíš než nesprávná je předešlá úvaha nesmyslná, posloužila nám však jako přiblížení současné pozice, a ta nebyla bez toho myslitelná. Stejně tak to neznamená, že by ve vztahu k předmětu nic nevypovídala, přinejmenším mi zavdala podnět k přehodnocení dosavadního postoje.

Závěr předchozího rozboru je třeba interpretovat tak, že předmět zkoumání (zákonitost) v jistém způsobu chápání daným přístupem (jazykem) neplní to, co jsme si do něj promítali, a to navíc v tom smyslu, který je rovněž určen přístupem a způsobem chápání. To může znamenat ledacos. Třeba, že za zákonitostí vidíme neprávem něco předmětného, protože s ní jako s předmětným operujeme. Zákonitost může být stejně tak neoddělitelná od toho čeho se týká. Zdá se, že už nestačí po způsobu přírodních věd si zkoumaný jev izolovat, zafixovat a vypovídat o něm na pozadí třeba i měnícího se kontextu. Čím hlouběji se v úvahách o myšlení dostáváme, tím si i podkopáváme to na čem stojíme. V tom, abychom se nepropadli je nám nápomocný náš sebekritizující světonázor, který se tak stává jak prostředkem, tak cílem. Podle mého názoru jen skrze něj se můžeme dobrat k nějakému obecnému rozumovému úsudku. Ačkoliv to zní jednoduše, znamená to důsledně odstiňovat a odděleně vyvozovat; příliš nápomocná nám přitom nebude ani logika, protože odmítá vrženost. Ve své výpovědi abychom napříště vážili každé slovo a vše s čím už přicházíme. Jazyk se tak dostává do popředí zájmu. To je závěr, který promlouvá nejjasněji a který bych také rád následoval.

Své úvahy jsem začal tím, že jsem vyslovil tři vlastnosti, které by mohly stát při základu poznávání - zákonitost, konzistence a jednoduchost. Při zkoumání zákonitosti jsem narazil na obtíže, které však, myslím, pramení z nedostatečnosti mého jazyka. Požadavky konzistence a jednoduchosti už tak problematicky nevypadají. Řekl bych ale, že konzistence a jednoduchost světa ve smyslu možnosti našeho uchopení jsou možná tím nejtajemnějším. Jestliže při zkoumání zákonitosti jsem byl nucen proniknout do sebe, důsledně revidovat vlastní postoj, a tak jen znovu podlamovat své jistoty, potom proces přibližování sobě jsem nevnímal zrovna jako osvobozující. To co jsem pojal jako důvod k optimismu ve věci poznání jsou právě principy konzistence a jednoduchosti jimiž je nám svět otevřen. Současně pociťuji, že tady končí sféra toho, co dokážu popisovat jako pozorovatel a popřípadě argumentačně podložit příkladem z běžného jazyka, proto v dalším prosím o snahu porozumnět spíše "zevnitř".



VI. Asymetrická dialektika
kvalita a kvantita - prostor věcí - asymetrie a dialektika - indukce a dedukce

Motto : Dva extrémy k sobě mají poměrně blízko, protože jediné, co je odděluje je jejich opačnost.

Každá filosofie, která se chce nazývat transcendentální, si klade otázku, jak by mohla být překonána. Je to otázka po hranicích metafyziky, která je nám jen dočasnou výchozí jistotou a která musí být stále podrobována kritice. Každá doba má svou metafyziku, která odpovídá přijímanému světonázoru. Dává nám rámec v němž je vůbec uskutečnitelné nějaké deduktivní myšlení. Je potom na nás, abychom se pohybovali na pomezí obou světů; toho metafyzického a toho nemetafyzického.

Pokud přijmeme motto této kapitoly, jsme nuceni udělat tak trochu krok jinam, mimo běžný způsob hovoření o věcech. Extrémem se obvykle míní nějaká nejkrajnější mez (minimum, maximum) ve vztahu k nějaké vlastnosti, která je ještě chápaná lineárně. Jak potom rozumnět tomu, že extrémy které jsou přirozeně nejvíce vzdálené mají teď být téměř identické. Těď jako kdybychom měli pojmout za měřítko ne výchozí vlastnost ale nějakou tajemnou obecnou metriku, která nám umožňuje srovnat jakékoliv dvě věci. Ten kdo k problému přistupoval s klasickou představou je teď nejspíš poněkud zneklidněn, neboť se mu tak trochu zhroutil svět. Metafyzika selhala. Namísto hezké úsečky, kde oba extrémy sídlí na jejích koncích, nám teď vychází svět podivně pokroucený a není vůbec jasné, jak tomu rozumnět.

Jistě, nabízí se citovaný výrok odsoudit jako nepravdivý právě proto, že nezapadá do rámce našeho chápání. To by bylo příliš snadné. Nemohu se ubránit dojmu, že v sobě nese něco pravdy. Problém je třeba vidět v našem doposud nedokonalém chápání kvality a kvanitity. Za velké vítězství matematiky lze považovat to, že učinila z kvantity něco důvěrně známého, s čím jde i formálně operovat. V chápání kvality jako by se za dvě tisíciletí neučinil významnější posun. Zatímco kvantita popisuje pouze jeden aspekt věci, vše ostatní jakoby zůstalo obsaženo v kvalitě. Jinými slovy, dá se očekávat, že zkoumání kvality bude kvalitativně složitější než jak tomu bylo u kvantity.

Jako prvotní model pro orientaci v "novém světě" by nám mohla posloužit následující mechanistická představa, založená na pojetí kvality jako souhrnu kvantit. Každý objekt našeho světa jako bychom byli schopni plně popsat souhrnem vlastností, které jsou o sobě kvantitativně popsatelné. Takto popsaný objekt bychom ztotožnili s bodem nějakého mnohadimenzionálního prostoru (nekonečna ?), kde každý jeden rozměr by odpovídal jedné sledované vlastnosti. Snadno přijdeme na to, že spíš než o prostoru bychom měli hovořit o nějaké obecné množině, protože ne pro každou hodnotu každé vlastnosti existuje odpovídající věc (třeba žádné těleso nemá zápornou hmotnost). I přesto, že jsme ortogonalitou učinili všechny vlastnosti nezávislé, což je zjevně zkreslení, ani tak nám naše motto neplatí. Stejně jak jsme model přijali, tak ho hned zase odvrhneme jako neadekvátní. Metafora ztroskotala tam, kde ztroskotal samotný mechanicismus. Kvalita jednoduše není jen souhrnem kvantit a ani to, že učiníme vlastnosti nezávislé nám nepomůže od toho abychom se museli ptát po samotné kvalitě. Další problémy plynou z toho, že popisovaná představa prostoru klade všechny vlastnosti na jednu úroveň. Přesto nezavrhneme model docela, protože není až tak špatný, pomůže nám přitom spíše pro srovnání.

Řešení které se mi zdá zatím nejslibnější by se mohlo nazývat asymetrická dialektika. Protože mám tuto metodu zatím rozpracovanou pouze v zárodku, nejsem schopen o ní mnoho říci. Základem pro ni je pojetí člověka jako subjektu ve vztahu k sobě a dějinost člověka je chápána jako určitý samopohyb jazyka, který si sám klade kritérium smyslu. Jazyk zde znamená způsob otevřenosti subjektu a stanovuje i hranice myslitelnosti. Právě pohyb jazyka se uskutečňuje prostřednictvím dialektického působení, kde dochází také ke kvalitativnímu posunu. Asymetrie v názvu zachycuje to, že se jí účastní kvalitativně jiné věci, protože jedině tak vznikne také něco kvalitativně jiného. Na podkladě jazyka, ve sféře myslitelného, je potom možná indukce s dedukcí na bázi principů zákonitosti, konzistence a jednoduchosti. Dává to i možnost jak pochopit vzájemnou podmíněnost indukce a dedukce. Indukce jako by byla vyvozováním z možného na myslitelné, přičemž sama vychází z určitého myslitelného, které je získáno předchozí dedukcí opačným postupem.

Vyvstává před námi fundamentální otázka : "je vůbec možná systematická indukce jako protipól systematické dedukce ?". Otázka se zdá být zásadní, protože podmiňuje možnost našeho poznání. Pokládám systematickou indukci za možnou, je to však víc moje víra, než, že bych pro to měl mnoho argumentů. Na obr. 2 je zachycen určitý model vzájemné korelace, tak jak jej chápu. Naše poznání je reprezentováno jedním obdélníkem jako souhrn vědomostí a poznatků. Obsah obdélníku jako kdyby odpovídal rozsahu našich vědomostí. Šipka mířící ven z obdélníku zachycuje induktivní tázání jako doplnění toho, co známe, a co není deduktivně odvoditelné z našeho dosavadního zkušenostního rámce.

Šipka obsažená v obdélníku potom představuje dedukci, zhodnocení a zaujmutí stanoviska k novému poznatku na základě předchozí zkušenosti. Indukce v jednom kroku, jako by se v dalším kroku přehodnocená vracela ve formě dedukce, přičemž to, co jsem nazval krokem má jistou korespondenci k pojmu úroveň z teorie úrovní. Úroveň jakoby zároveň představovala jazyk, jakýsi myšlenkový prostor utvářený dílčími poznatky a formovaný světonázorem indukce a dedukce. Indukce a dedukce jsou v jednom stavu jakoby nesouměřitelné, přesto vzájemně provázané a jejich vztah je asymetrický. Celý model je dynamický a zvláštní význam mají jeho krajní meze.

Tam, kde ubíhají menší a menší obdélníčky do sebe, se dá předpokládat, že limitně splynou v jediný bod. Je to zvláštní stav, naše poznatky jsou nulové, oba komplementární principy se vyrušily. Skutečnost je uzavřena, přísně vzato nelze hovořit o ničem. Zdá se, že nemá smysl se ptát, jak z takového nic, z ničeho nic, vznikne něco ( ?). Opačná situace vychází z poznatku, že ke každému obdélníku existuje větší. Kdesi v nekonečnu dochází k situaci, kdy induktivní rámec splývá s původním deduktivním. Indukce a dedukce se dostává na roveň, a jako kdyby už nezbývalo nic navíc, co by nám obohatilo obzor poznání. Vzájemná podmíněnost indukce a dedukce tak, jak vidno, v limitním pojetí přirozeným způsobem odpadla.

Obrázek 2 - model indukce a dedukce

Dost možná jsem se nechal unést nad jediným obrázkem a připisuji tak problému něco navíc, co mu nepřísluší. Je dobré si uvědomit, že ve vlastním poznání dochází především ke kvalitativním posunům, který lze sotva formálně zachytit a který významně vzdaluje aktuální poznání předešlým úrovním. Každý nový poznatek je k předchozímu v jistém smyslu ortogonální. Samotná systematická indukce proto ani nemůže být z jedné úrovně univerzálně předepsána, protože se mění samotný systém. Lze namítnout, že celý model je jaksi uměle vykonstruovaný, že je i v tady předložen mechanismus bez nějaké vazby na zkušenost.

Já sám nepovažuji tento pohled za konečný nebo snad dokonalý ani ho nikomu nevnucuji, pomáhá mi však na mnohé věci se dívat jinak. V některých momentech jsem si vědom toho, že s sebou nese problémy. O indukci a dedukci se tu hovoří v obecnosti jako o principech s pevným vymezením, které zůstávají stranou celého procesu, celý model jakoby předcházejí. Úvaha, že i indukce s dedukcí podléhají vývoji vede k tomu, že musí existovat jiná entita, která řídí vývoj, a problém se jen dostává o úroveň dál. Každopádně ale zůstává nevysvětlené.

I v případě, že se odhodláme přijmout tento model, dochází k paradoxům. Už samotná skutečnost, že byl vysloven jakoby představovala z hlediska jeho samého nejvyšší poznání. Buď jsme na konci cesty, což jistě nejsme, protože existuje nezodpovězené, a tato představa vzniká deduktivní reflexí dosavadního poznání nebo jak doufám jsme pořád součástí procesu a takto chápaný vztah indukce a dedukce je výsledkem induktivního tázání. Metajazyk se dostal na úroveň jazyka. Proto, je-li tento model platný, tak musí být překonán ( ? !).



VII. Otázka jazyka

"Kdyby něco bylo, bylo by to  nepoznatelné, ale i kdyby to bylo poznatelné, nebylo by to sdělitelné."   Gorgias

"Myslet znamená myslet v jazyku", řekl by analytický filosof. Jazyk je nám nástrojem myšlení a naopak myšlení je realizováno v jazyku (aspoň z velké části). (Poznámka 10) Toto heslo nám ztěží poslouží jako definice myšlení; rovnice nedává řešení; spíš než to dává našemu zkoumání jasný směr. Heideggerovský obrat současně vystihuje opačný moment, člověk jakoby byl v zajetí jazyka, který mu stanovuje hranice myslitelnosti. Vztah jazyka a reality je vztahem myslitelnosti a možnosti. To, co je myslitelné, je v jistém smyslu i možné, protože jinak by naše myšlení nemělo světský základ. Opačně to ovšem už neplatí. Nemůžeme také říci to, co nemůžeme myslet. Slovy Ludwiga Wittgensteina : "Všechno, co se dá vyjádřit, dá se myslet jasně. O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet."

Jestliže jsme při zkoumání lidského myšlení co chvíli naráželi na potíže jazyka, abychom ke konci hovořili v podivných pojmech jako předcházení, do sebe zanoření, asymetrie, sebepřekročení apod., ukazuje to podle mého názoru na to, že svět není tak přímočarý, právě proto, že jsme do něj vrženi. Proces nacházení se v jazyku rozplétá hermeneutický kruh do spirály a dává nám tak podstoupit celou cestu, která nemá začátek a těžko dojde konce.

Úvodní citát předjímá dvojí problém filosofie, s kterým je nutno se potkat a který vyznívá tíživě právě s ohledem na jazyk. To co je naopak uspokojující je zjištění, že jazyk o sobě mnohé vypovídá. Není to záležitost úrovní, ukazuje to na určité ponoření do sebe; metajazyk je zároveň jazykem. Použijeme-li zpětně tuto analogii na myšlení : myšlení je otevřené k tomu sebe samotné pojmout.


Obsah    Začátek článku    Titulní stránka druhého čísla


Literatura

Gleick, John : Chaos - vznik nové vědy, Ando Publishing 1996
Liessmann, Konrad; Zenaty, Gerhard : O myšlení - úvod do filosofie
Pauwels, Louis; Bergier, Jacques : Jitro kouzelníků, Svoboda 1990
Russell, Bertrand : Logika, věda, filosofie, společnost, Svoboda 1993
Mařík, Vladimír & kolektiv : Umělá inteligence I., Academia 1993
Mařík, Vladimír & kolektiv : Umělá inteligence II., Academia 1997
Havel, Ivan M. : Otevřené oči a zvednuté obočí, Vesmír 1998
Havel, Ivan M.; Hájek, Petr : Filosofické aspekty strojového myšlení, Mikrobáze 1989
Peregrin, Jaroslav : Úvod do analytické filosofie, Votobia 1994
Tarski, Alfred : Úvod do logiky a metodologie deduktivních věd, Academia 1969
Kuchár, Ivan : Problém pravděpodobnosti a determinismus, Academia 1967
Krejčí, Pavel : Mysl : John R. Searle versus Umělá inteligence - ročníková práce
Fürst, Maria : Filosofie, Fortuna 1994
Azenbacher, Arno : Úvod do filosofie, SPN 1990
Biemel, Walter : Martin Heidegger, Mladá fronta 1995
Horster, Detlef : Jürgen Habermas, Svoboda 1995
Searle, John R. : Mysl, mozek a věda, Mladá fronta 1994
Addams, Douglas : Stopařův průvodce po galaxii, Restaurant na konci vesmíru, Odeon 1991








¹ Poetickým vyjádřením tohoto principu je tzv. "efekt ledničky". Z každodenní zkušenosti víme, že jsou-li dveře ledničky otevřené, světlo uvnitř svítí, jsou-li zavřená, je zhasnuté. Je tomu ale skutečně tak ? Přesvědčeme se o tom. Vskutku, po otevření se v ledničce svítí, těžko ale získáme jistotu, že je tam tma, když zavřeme. Pozorování situace v plné šíři je nám principiálně odepřeno a o tom, co se skutečně děje uvnitř se můžeme dohadovat jen na základě nepřímých pozorování. Metafora poukazuje i na příbuzný problém ohledně našeho snadného zobecňování. Člověk, který by pokaždé viděl rozsvíceno v ledničce, nemá důvod pojmout podezření, že by tomu někdy mělo být jinak.


²"Již nikdy více radostné, důvěrné ráno…", jak se o tom vyjádřil matematik A. N. Whitehead


³pravdou je, že axiomatický přístup provází matematiku už od počátků, teprve zde však dostala matematika charakter formálního systému


⁴což lze chápat jako takřka jediné vymezení od teologie


⁵na počest velkého ducha naší doby, Martina Heideggera


⁶na obrázku č. 1 jsem například opomněl člověku vlevo nakreslit palec u ruky, když jsem si to uvědomil, bylo už pozdě


⁷umělým myšlením se zde míní myslitelné závěry o lidském myšlení, které pro svou odtrženost by se těžko daly nazvat přirozenými; souvislost s umělou inteligencí a jakákoliv využitelnost poznatků v informatice je až druhotná


⁸pro někoho jiného to mohou být vlastnosti jiné


⁹situace kdy odpověď přerůstá rámec otázky se ukazuje jako velice podnětná; podle mého názoru dává tušit hranice metafyziky. (nazvěme tuto odpověď transcendentální)


¹⁰myšlení v oblasti obrazotvornosti nejspíš nemá jazykový charakter