Vhled

Mnoho je počátků a příběhů. Že všechny představují možnost celku a že mnohost není těmto možnostem překážkou umožnění, to jest, že různé, i protikladné mohutností si principiálně (zárodečně) nepřekážejí, nýbrž že jejich bezmezné potenciality ve stavu zrodu (in statu nascendi) poskytují živé, fýsio-logické (organické) "soucelí" (SYNHOLON) - to spočívá v tělesné sounáležitosti všeho skutečného. Tato důvěra a naděje se opírají o žitou zkušenost "s ručením omezeným" : omezeným každým rozhodnutím, ježto je závaznou událostí ztělesněného výkladu : hermeneutickým, interpretačním aktem inkarnace. Jím se projevuje tajemná, božská, kosmogonická moc Logu, který se stává tělem. V této své ENSARKÓSIS žije a kraluje každý Věk v jednotě Ducha EIS TÚS AIONAS... Každé "zde" lze uchopit (každého "zde" se lze chopit) jako vyústění : konec, který je point de départ teleologicky rozměřujícího/směřujícího (rozvrhujícího/usebírajícího) náhledu celku z eonické perspektivy : sub specie Aevi. E pure torna... totiž AIÓN.



P. F.  A n n o  D o m i n i  M M I

Úvahy nad zlomem tisíciletí

Zdeněk Neubauer


Řeč - logos ve službách vyprávění je původní : we think in terms of stories, říká Gregory Bateson. "Logická" v tomto smyslu, totiž významuplná-smysluplná je souvislost významů (relevancí). Člověk má schopnost z části děje (epizody) učinit ústřední motiv ("ódu") - dějovou osu příběhu. Tuto schopnost zahrnuje jeho bytostná povaha LOGON ECHÓN - bytí tvora držícího logos. Tato država ho činí způsobilým chápat dění různým způsobem, odvozovat je z různých počátků a zahlédnout tak a uchopit vždy jiný, nový smysl zjevující se v různých způsobech zúplnění a doplnění, sjednocení a usebrání, zaokrouhlení a zakulacení dění, jevu, věci v děj, výjev, věcnost.

Mnoho je počátků a příběhů. Že všechny představují možnost celku a že mnohost není těmto možnostem překážkou umožnění, to jest, že různé, i protikladné mohutností si principiálně (zárodečně) nepřekážejí, nýbrž že jejich bezmezné potenciality ve stavu zrodu (in statu nascendi) poskytují živé, fýsio-logické (organické) "soucelí" (SYNHOLON) - to spočívá v tělesné sounáležitosti všeho skutečného. Tato důvěra a naděje se opírají o žitou zkušenost "s ručením omezeným" : omezeným každým rozhodnutím, ježto je závaznou událostí ztělesněného výkladu : hermeneutickým, interpretačním aktem inkarnace. Jím se projevuje tajemná, božská, kosmogonická moc Logu, který se stává tělem. V této své ENSARKÓSIS žije a kraluje každý Věk v jednotě Ducha EIS TÚS AIONAS... Každé "zde" lze uchopit (každého "zde" se lze chopit) jako vyústění : konec, který je point de départ teleologicky rozměřujícího/směřujícího (rozvrhujícího/usebírajícího) náhledu celku z eonické perspektivy : sub specie Aevi. E pure torna... totiž AIÓN.

Věřím totiž ve znamení na nebi, na zemi a v podsvětí - třech říších, které zosobňují MAGOI - mudrci od Východu (proto "králové") a symbolizují je svými dary, jako zástupci trojího lidského pokolení : pokolení Semova, přinášejícího na velbloudu zlato, Jafetova, přijíždějícího na koni s kadidlem, a Chamova, přibyvšího na slonu s myrhou.

Semitské národy jsou lidé zákona a smlouvy, pro které vynalezly znakové písmo : zápis, spočívající v posloupnosti smluvních značek, jež samy nic neznačí : příznačná a určující je pro ně toliko vzájemná odlišnost. Tyto národy obývající pouště a pustiny se vztahují ke skutečnosti především rozlišovací mohutností logu : vyjadřujíce bytí pomocí rozdílů, přivedly řeč k normativnímu ("zákonickému") myšlení, které v základu světa nachází (do základů skutečnosti klade, za vlastní skutečnost pokládá) text. Semitská plemena svým eremiálním způsobem života (ekologií - řádem domova) vykládají skutečnost syntakticky, obývají (vytvářejí, rozvrhují) svět (dávají světu vyvstat) v řádu souřadné následnosti, a život zakoušejí jako jednání - imperativně ("euprakticky"). Zkušenost - výrazně a příznačně akustickou - vystihují zákony a zákazy, přikázáními a příkazy. Rozlišovací mocí logu (LOGOS = smysl jakožto směr) směřují poslušností a věrností k pravdě jakožto správnosti a spravedlnosti.

Pokolení Jafetovo čítá národy indoevropské, obývající kraje členité a pohledné, šťavnaté a lesnaté. K nim náležíme i my - spolu s Germány, Kelty a Indy. Nejznámější - tj. nejvíce reflektovaná - je pro nás kultura helenistická - kosmologická zkušenost Řeků. Skutečnosti se jejich hyletický (HYLÉ = les, háj, dřevo) způsob života chápe skrze podoby - vztažené k členitému, spolehlivému reliéfu obzoru. V rámci hyletické ekologie je jsoucno vyjadřováno a poznáváno vztahy podobnosti. V základech skutečnosti se na této cestě zjevily ideje. Jsou to "pojmopředstavy", vzory podob (PARADEIGMATA), jimiž se řídí vhled do povahy věcí, jež se sama zračí v jejich vzhledu (EIDOS). Tato zkušenost - převážně zraková a esteticky žitá - našla své vyjádření v pojmovém myšlení. Svět povstává jako jednotný, stálý řád (KOSMOS) podob a smysl se zračí v jednotě náhledu pomocí jiné moci logu - té shrnující, shromažďující na základě podoby - skrze LOGOS ve významu sběr. Tato cesta poznání dospívá k pravdě jako k zjevnosti (ALÉTHEIA - neskrytosti) podobností, zachycovanými představami a vyjadřovanými nápodobami - sochami, obrazy, poezií. Své myšlením obracejí k dobru, kráse, uměřenosti - k rozměrům nečasovým.

Konečně, chamitské, barevné "pronárody" jsou v Betlémě zastoupeny tím posledním králem-mudrcem : oním pověstným "černým vzadu", jež připomíná pomíjivost všeho přirozeného a zosobňuje smrtelnost těla : tím s myrhou k balzamování. Pravda pro tento lid znamená "pravost" (Echtheit) : důvěřují konkrétní, tělesné, materiální skutečnosti, pravdivé tak jako skutečný, nefalšovaný diamant, ostatek, obraz. Sudidlem této pravdy je přirozenost jakožto svébytnost (autenticita) a spojitost (kontinuita). Jim - oněm prokletým, "bídným chámům", jejichž řeč vyjadřuje vnitřní, tělesné city a pocity, žádosti a touhy, slasti a strasti, národům neznalým míry a uměřenosti, nacházejícím smysl v tělesné smyslovosti a smyslnosti, lidu, jemuž "zákon nebyl dán", přišla spása skrze vtělený LOGOS především.

Tré je způsobů obývání země - všem je však společné nebe : všichni - každý svým způsobem - jsou podrobeni těmž nebeským mocnostem, rozumí nebeským "znamením času" ohlašujícím proměny věků. Znamením nebeským mi bylo předloňské zatmění Sluna a letošní zatmění Luny, pozemským EKPYRÓSIS ohňostrojů, zásvětním, tj. počítačovým pak vynulování letopočtu : 99 -> 00. 2000 - brána, tajemství, vstup - nikoli tedy již první arcanum Kejklířovo I/Ŕ, počátek bodového vědomí, absolutní výchozí (point de départ), těšící se úctě ve věku/stavu Ducha - status Spiritus sancti, vyznačující se iluzí, inscenací, imitací. Nyní se příznačným stává Druhé arcanum Papežky-Sybily II/_, poukazující kamsi za... - k naprostému Příští, k životu budoucího věku (ad vitam venturi saeculi - towards the New Age way of life), ke stavu světa, který na rozdíl od všech třech předchozích Věků či Stavů (Otce, Syna a Ducha), není již žádnými joachimitskými Concordiae (symetriemi, analogiemi, extrapolacemi, ale ani souhlasnostmi, "sou-srdnostmi") vyvoditelným, odvoditelným či intelektuální evidencí nahlédnutelným.

Všechny božské Osoby, které měla joachimitská teologie dějin k dispozici byly přece již vyčerpány - doslova vynulovány ! Zbývá FYSIS sama - conceptio immaculata - příroda/přirozenost - princip stálého rození, neustálosti proměn. Je znázorněná Papežčinou Sfingou, znázorňující povstávání tvarů - řádem z chaosu. MM - římské značení je neméně inspirující : zdvojený, poslední zbylý rozpoznatelný hieroglyfický piktograf naší abecedy : vlnovka, označující/znamenající vodu : vody Nestvořena !

Spory, zda opravdu uběhlo tolik let a od kdy, se míjejí naším tématem. Samo číselné zaokrouhlení uzavření, shrnutí času je symbolické sensu stricto : SYMBOLON značí právě toto ! Časové znamení je řádu KAIROS nikoliv CHRONOS či dokonce nějaké, číselně vyjádřitelné spatium temporis ! Nynější KAIROS je nadto sám sobě znamením - signum, dokonce "metasignum" třetího, ještě výsostnějšího vidu časovosti. Tím je právě AIÓN, saeculum - Věk, vnitřní, životodárné kolotání. Každý AIÓN má svůj vlastní CHRONOS - čas věčnosti. AIÓN je věčný jednak jakožto čas určitého věku - specifická podoba jeho časovosti a jednak svou pododobou uzavřeného, tedy ne-konečného cyklu (srv. přednáškový či artušovský cyklus). Každý věk je svého (tj. kosmického) druhu uzavřeným příběhem, jehož závěr činí teprve počátek zjevným, tj. smysluplným.

Symbolem Věku - AIÓNOS - je Uroboros : had/drak, hltající svůj ocas : uspořádaný, linearizovaný, "učesaný" závěr příběhu ústí do počátku, který je všem vyústěním otevřen jako jejich možné "vústění". Znázorňuje to dračí tlama, chřtán (Rachen, Schlund) zející temnou, bezednou propastí nicoty/plnoty, jež je prosta skutečnosti, zato plna změti vylučujících se a prolínajících možností/mocností, vzájemně se plodících i rušících, rodících a ničících. Je jak prostotou zbavenou skutečnosti, tak [na]prostou, čili absolutní skutečností. Toto neproniknutelné, nepochopitelné matoucí změtení/zmatení označili Řekové slovem CHAOS, spojeném právě s představou "zení" : CHAZÓ od CHASKÓ = zeji dokořán. Závěr (ve chřtán vsunutý, do ztracena se ztenčující ocas) v aktu polykání Počátek uzavírá - končí a dovršuje. Dává tím kosmickému Příběhu jednotnou podobu a tím jej činí pochopitelným : zjevuje jeho smysl, uvádí změtení možností v řád (KOSMOS) skutečnosti.

Dějová povaha skutečnosti vytváří dojem, že toto vyústění (proměna široko rozevřeného nestvůrného chřtánu v úhledná ústa tváře) bylo "zákonité", "nutné", "předurčené" atd. A skutečně : vyústění, jednou ustavené, představuje řešení (solutio, absolutio - roz[h]řešení), k jehož odvození (deductio) a vykázání (demonstratio - předvedení) není výslovně třeba použít nic z toho, co následovalo a co k němu vedlo. Uzavřením příběhu - s každým jeho určitým, vyloženým, pochopeným závěrem - počátek s koncem splývají. Jejich souvislost (kontinuita - nepřetržitost), "jednota krajností" (známá coincidentia oppositorum, což je zřejmě kalk Aristotelovy výměry místa : EN GAR TÓ AUTÓ TA ESCHATA TÓN HAPTOMENÓN, Phys 211a34, dosl. "v totéž totiž okraje/krajnosti dotýkajících se", zrozený z nějakého studentského žertu) představuje samostatný, vnitřně propojený celek, tedy stejnorodé místo (TOPOS). Každá část příběhu, jež se zde odehrává (takes place), k tomuto Místu náleží. (Zde dluží připomenout, že biblické makom, jeden z výrazů pro místo, Filonem překládané jako TOPOS je v kabalistické tradici jedním z tajemných jmen Božích). Ostatní části Příběhu s danou událostí (tématem, motivem - topics) náležitě ("místně" - opak k "nemístně") souvisejí. Obé - počátek a konec - vystupuje jako dvé stránek jednoho-jednotného tvaru, totožné formy.

Právě díky této formální totožnosti (TO AUTO, TAUTON) se jeví konce jako logicky (tauto-logicky !) z počátků přímo vyvoditelné, na způsob "věčných úradků". Leč toliko ex post - dodatečně. Dojem vyvoditelnosti vzniká tím, že konce jsou skutečně v počátku implicitně obsažené, leč spolu s bezpočtem jiných - taktéž, byť nestejně možných. (Ty nejvíce nasnadě - nejpravděpodobnější - by stěží poskytly dobrý příběh, právě tak, jako ony zcela nepravděpodobné, nepřípadné.) Explicitními se stává jeden z nich nahodile - "kontingentně" (od con-tango = "vzájemně se dotýkám", "kon-takt" = "styk"), zplozeny oplodňujícím dotekem obou polarit-krajností, jak dotekly k sobě : povstaly z události jejich splynutí. Proto - spíše než o logickém vyvozování - mluvíme o přirozeném vyplývání : neměli bychom zde přeslechnout poukaz tohoto skvělého výrazu - "vyplývání" - k plynutí, tedy k tekutosti - "hydrodynamice" (k "moci hydry"-), poukazující jak k Uroborovi tak k chaosu. Plynoucí proud, plynulý tok (srv. "tok událostí") je plný singularit : počátků, jedinečných, neodvoditelných (ANANTIÓS) odchylek (clinamina, PARENKLISEIS), jejichž celek ústí (sic !) spontánně ve svébytnou (odtud : sponte sua) specifickou patrnost (pattern). Speci-fickou, ježto tato tvářnost-species (aspectus, EIDOS) rodící se z chaotické ("konfuzní") události setkání-prolnutí-splynutí ([con]fusio) konce s počátkem, je při splývání, prolínání, vyplývání utvářena.

Tvář světa (života, věku, bytosti) je tkána a spřádána z opakovaného snoubení a "vidlení" - stoků a roztoků ([re]solutiones), ze střídy "svodí" a rozvodí. Dochází k nim doslova "kdy se zachce". A ono "se" je tajemstvím zpětného ohnutí (reflexe) a opětného shrnutí (integrace) podoby toho, co se událo, co se samo sobě udává (tradit - předává, prostředkuje). Tak jako koruna stromu vzcházející ve svůj celistvý zjev (habitus) skrze bezděčné, nepředvídatelné, nevypočitatelné pučení a rašení výhonků, snítek a větviček z nesčetných zárodků (SPERMATA LOGU), ukrývajících se, čekajících, skrývajících se v paždí každého z bezpočtu lístků - vždyť FYSIS GAR KRYPTESTHAI FILEI - tak každý děj, ať příběh, život či kosmos je živen a udržován prouděním mízy (AIÓN !) od kořenů k svým vrcholkům-vyvrcholením a zpět. Svým "zpětnoživným" (feedback-like) prouděním utváří aionická míza-šťáva tvar svého vlastního běhu - ukládá si jej, ukládá svůj prů-běh do tělesné podoby, stává se tělem své ztělesněné zkušenosti.

Takto se logos stává tělem : průběh neustále probíhajícího rozbíhání (rozhodování-rozlišování) a sbíhání (shrnování-usebírání) se obrací v příběh (turns into a story). Vyplyne z něj (vplyne do něj) tím, že přiběhl, sběhl se do bodu obratu (turning point), v němž kolotání samo se navrací k sobě. Mocí logu, schopností vnitřního sebevztahování, k-sobě-vztahování zjevuje živá skutečnost (bytí v pohybu) sebe sama (portmannovským Selbstdartellung der Innerlichkeit) sobě samotné i jiným : v sobě i v jiném. Soběvztažnost (self-reference) je formální podobou subjektivity, jejímž projevem je zračení a zrcadlení : reflexe a spekulace počátků ve svých vyústěních, předání v podání, tj. v tradici.

Proto mohl např. Eugen Fink vyčíst a přesvědčivě vykázat celou Nietzschovu filosofii z jeho prvotiny, Geburt der Tragödie : učinil tak ovšem právě na nevyřčeném (implicitním) pozadí znalosti celého Nietzschova díla. Takto je i každý poctivý čtenář třeba detektivky vyvodit vraha na základě textu první kapitoly, bez výslovného použití následujících informací. Ví-li totiž, jak vše proběhlo, pak přímo vidí, že to "nemohlo proběhnout (dopadnout) jinak". Toto přímé "vidění" je však viděním vědoucího-přečetšího; je to s-vědectvím o příběhu. Ovšem jedině v případě, že jde o dobrou detektivku - skutečně dobrý příběh, skutečný děj a nikoliv pouhý potrat - fantom skutečnosti.

Totéž platí o veškerém dění a o všem přirozeně jsoucím (PERI TÓN FYSEI ONTÓN), totiž jsoucím v povstávání : jak o životním příběhu jednotlivé bytostí, tak o příběhu celého světa. Obé - tělesné zrání i dějové ("dějinné") naplnění/uskutečnění - mělo totéž označení : AIÓN, cosi jako "časotvar" (Zeitgestalt), jímž je dle A. Portmanna každá živá bytost - skutečně, činně živá, na rozdíl od preparátů, vycpanin a vykuchanin. Tělesná skutečnost je "dynamická" na způsob zmíněného stromu, uskutečňující se neustálým, kolotavým, sebevyhmatávajícím, sebeuchopováním - sebepochopením skrze tvůrčí (rozvíjející se) projevování. Strom je ostatně tradičním kosmologickým příměrem jak pro člověka (mikrokosmos), tak pro svět (makrokosmos).

Návrat k vlastním počátkům nás každého přivádí k poznání, kým "vlastně" jsem. Je ovšem třeba, aby to byl skutečně můj vlastní návrat. Jedinečný, osobní-osobitý způsob tohoto navracení "určí" - tj. zjistí i zajistí, stanoví i ustanoví, zjedná i sjedná - mou totožnost (identitu). Událost sebepoznání, poznání vlastní skutečnosti, toho, kým jsem a vždy ve skutečnosti byl, je ... zkrátka událostí, eventus, Ereignis sebeztotožnění završující "proces individuace" osobnosti. "In-dividuace" znamená doslova nedělitelnost - na příklad na neoddělitelnost konce od počátku. Individuace je událostí krystalizace v integritu. To se děje naráz - a představuje vždy náraz (TYPOS - ránu, začasté ránu osudu působící otřes z prolnutí, slití okraje počátku s koncem. Ráz (TYPOS) této události vtiskuje počátečnímu bezmeznu svou bytostnou podobu - svéráz, "archetyp" (ARCHETYPOS), doslova : počáteční ražbu, ražení.

Spatřit, nazřít praobraz své osobnosti v zkaleném (zvířeném, vířivém - turbulentním) zrcadle vlastních počátků (příznačně v množném čísle !), dát vyvstat své skutečnosti v ostrých rysech, může jen ten, kdo dějem příběhu opravdu prošel, svou cestu "vykonal", tj. uskutečnil. Jeho vnitřní pohled se nadále řídí touto zkušeností návratu - vnitřní zkušeností, kterou má "v těle", "v oku" jako v-hled do počáteční hlubiny, z níž se vynořil a kterou nosí stále sebou a kterou neustále je, nepřestal jí být ani po zcelujícím nárazu, právě tak jako nepřestává být tímto samotným vynořením. Tělesná, vtělená zkušenost řídí jeho pohled, dávajíc mu patřit na nové souvislosti mezi tím, co nyní k sobě náleží-patří jakožto patřící k němu coby "patřičné" : známé a tudíž vý-znamné, re-levantní (opakovaně vyzdvihnutelné), vynikající (vyčnívající ze změti ostatních), k bytí náležejícící - bytostné.

Rozum (LOGOS) osobního sebeporozumění bezděčně leč bez ustání pořádá tyto vzájemnosti, souvislosti a "odpovědnosti" (korespondence) v pochopitelný, sou-stavný (kon-sistentní - nerozporný), sou-držný (ko-herentní - souvislý) celek - AIÓN, který jakoby samovolně krystalizoval z mateřského lůna počátku, z matečného louhu zkušenosti do podoby určující svou vlastní bytost - své "bytostné určení" neboli podstatu. Pod-statou je pak to, na čem vše ostatní stojí, co však stojí samo ("stojí za to", "je co k čemu"), co spočívá samo v sobě a v sobě nachází své spočinutí. Také podoba vlastní, osobní podstaty záleží ovšem ve své skutečnosti, a nikoliv ve zkušenosti, z níž jakožto svébytná vyvstala. Rodí se, vzchází, zbavena toho, co zkusila - ([vy]zkoušela) i zakusila ([vy]trpěla), jako čehosi jiného, vnějšího. Nyní tím sama sobě je, jsouc sama sebou.

Jde o hluboké ontologické-kosmogonické tajemství : místo "vznikl od počátku" "vyvinul se z počátku", je třeba říci, v duchu symboliky aiónu, že každý svět - jak mikrokosmos tak makrokosmos - "vnikl do počátku" : svinul se vněm do zaokrouhleného celku. Vnik dává vznik - oplození zplození. Tak povstává veškerá skutečnost - naše skutečnost, a nejen rýhující se vajíčko. "Ergo" scholastické zásady "post hoc, ergo propter hoc" (poté, tudíž proto) má význam narativní, konkrétní, dějový - v našem případě "světodějný", a nikoliv jen formální, logický, racionální. Jakoby - nelze to však doložit - latinské "ergo" souviselo s řeckým ERGÓ = "konáním", "dílem", "samotným činem", tedy ipso facto, "skrze" kteréžto factum "učiněno jest" : Am Anfang war die Tat !

Věčné úradky povstaly v "ekonomii spásy" jakožto věčné, k celku věku organicky náležející a jeho podobu osudově proměňující - od věčnosti. A opačně : AIÓN nemá časového počátku : vše takzvaně historicky "před" tím kterým Věkem se událo in illo tempore; není tudíž zařaditelné/přiřaditelné k historickým událostem věku nadcházejícího. Taktéž samo zrození, povstání Věku, ono "na počátku" je "u Boha", to jest : "od nepaměti".

A ještě něco. Ježto povstání samo je událostí, nelze mluvit o nějakém počátku, jehož zení by čekalo na své (určité, neurčené) uzavření. Závěr dává zení "sklapnout" ("kolabovat" : to fit) tím, že v něj v-ústí. Tímto počínáním uskuteční své početí, určí svůj počátek, jež je sám o sobě, jakožto počátek, ex definitione neurčitý. Tak konec hledá svůj počátek, do kterého by v-ústil - chaotické změtení všestranných možností se tím přece jen uspořádá - polarizuje se ve vyústění : v hltavý chřtán.

Námitka relativity počátků - např. to, že židům či muslimům začíná věk-svět jinak a jindy, že časovost těchto světů se odkazuje k jinému počátku a z něj se odvíjí-časí, - jako námitka neobstojí. Už sám vztah konce k počátku je přece re-lací, tj. událostí vztahu, přenosu, odkazu. Jenže jinou událostí re-ference k vlastnímu původu, heideggerovskou Er-eignis - "úvlastí". Platí to o každém období (epoše, stavu) Věku, o každé jeho vrstvě a osudech jejích vrstevníků, i o epizodách, z nichž znění vlastní ódy sestává, totiž o epochách, vrstvách, fázích, cyklech, životech. Foucaultova epistémé (vnitřní sourodost Věku) odráží skutečnost, že AIÓN je fládrově soběpodobný : jeť krystalizací chaosu v fraktálové soustavě.




Obsah    Začátek článku    Titulní stránka třetího čísla