Na tomto místě můžete obvykle, vážené čtenářky a vážení čtenáři, najít Slovo šéfredaktora, pojaté spíše jako stručnou charakteristiku obsahu právě vycházejícího čísla, nebo, a to je i případ tohoto čísla, jako promluvu, která se nějakým způsobem snaží oslovit současné dění. Dějí se věci dosud nevídané a zdá se, že se jedna doba nevratně proměňuje v druhou a to je vždy neobyčejně obtížné a zvláště ve chvíli, kdy se zdá, že všechny osvědčené recepty a řešení selhávají.
V současné době se projevuje na Západě (tj. v Evropě a v Americe) velký hlad po všem spirituálním. Po všem, co člověka, který sám sebe většinou chápe jako omezenou bytost, nějakým způsobem přesahuje. Po všem, co poukazuje k tomu, že naše omezenost (tj. místní a časová předurčenost) není tak absolutní, jak se nám v našem běžném denním životě zdá.
Bezradnost je tím větší i proto, že křesťanské církve, které mají v naší kulturní oblasti spiritualitu v „popisu práce“, zmrtvěly ve své instituční podobě již natolik, že si s touto všeobecnou touhou nedovedou poradit a nikdo od nich první pomoc v tomto směru vlastně již ani neočekává.
Oním kamenem úrazu je rozdělení skutečnosti na spirituální (duchovní) a sekulární (světskou). Podle tohoto z dnešního hlediska již pokřiveného pojetí nemůže mít žádná ze skutečností tohoto světa spirituální povahu a vše podstatné se odehrává mimo svět, ve kterém žijeme. Tento svět je tak něčím druhotným. Prostě existencí nižšího řádu.
Problém je však v tom, že lidé zrození v kultuře, která v renesanci a v novověku prodělala příklon ke světu, již nejsou schopni skutečnost tímto způsobem vnímat, a tím méně přijímat. Kdybychom chtěli parafrázovat náboženský způsob argumentace, mohli bychom také říci, že Evropa prošla renesancí a novověkem z vůle Boží proto, abychom se svět, ve kterém žijeme, naučili přijímat jako božské prostředí. Proto současné generace, žijící v západním kulturním okruhu mohou oslovit (a také oslovují) spíše duchovní proudy, které svět představují jako něco, co je ze spirituální látky přímo vytvořeno a žádné jiné. Mohou to být (a také jsou) dokonce proudy vzniklé v rámci jiných kulturních tradic, ale nemusí. I evropská kultura má v této oblasti značné bohatství, hlavně v oblasti mystického snažení.
Právě na tyto způsoby zakoušení světa navazuje i dílo Pierra Teilharda de Chardin, který pochopil, že to, co zakoušíme (a to se týká i těch nejhlubších prožitků), zakoušíme vždy v tomto světě a také to, že když tento fakt správně pochopíme, může se pro nás právě svět naší každodenní zkušenosti stát nejvhodnějším mostem k tomu, co nás nekonečně přesahuje.
Svět tedy nemusíme vnímat jako nebezpečné a nepřátelské místo k obývání (jak je v současné době obvykle chápán a hromadnými sdělovacími prostředky interpretován), ale jako fascinující dar. Naši předkové by řekli dar Boží. Přijmout svět tímto způsobem není zdaleka samozřejmé. Aby se nám svět takto zjevil, je třeba se dívat určitým způsobem, což není vždy lehké a vyžaduje to často veliké úsilí.
Jestliže se nám však podaří v tomto úsilí uspět, okamžitě si uvědomíme, že skutečnosti, na kterých je tento pohled založen, prostupují celý náš život (soukromý i společenský) a můžeme pak prakticky předvést, že přístup, který jejich existenci popírá, není schopen velké množství jevů (ať již přírodních nebo společenských) vůbec pochopit. Právě tento pohled umožnil, například Pierrovi Teilhardovi de Chardin, proniknout k dění v přírodě i ve společnosti do takové hloubky, jako málokomu jinému.
|
Přeji vám mnoho příjemně strávených chvil při četbě časopisu Vhled |
|
Miroslav Žák šéfredaktor |