Vhled       O nás       Obsah       Archiv       Partneři       Zajímavé weby       Kontakty

Modrá Čára1

5. října byla profesoru Janu Sokolovi, výraznému českému mysliteli, překladateli a spoluzakladateli Fakulty humanitních studií UK udělena Cena Nadace Vize 97. Právě v tento den, uděluje v souladu se svým posláním svou mezinárodní Cenu význačnému mysliteli, který svým dílem překračuje tradiční rámec vědeckého poznání, přispívá k chápání vědy jako integrální součásti obecné kultury, nekonvenčním způsobem se zabývá základními otázkami poznání, bytí a lidské existence. Každoročním udělováním Ceny tak nadace umožňuje české veřejnosti setkání s průkopníky zajímavých proudů soudobého vědeckého myšlení a seznamuje ji s jejich dílem. Při této příležitosti vydala Nadace Vize 97 knihu nazvanou „Nežít jen pro sebe“, která obsahuje některé důležité práce, které charakterizují myšlenkové zaměření profesora Jana Sokola.

Modrá Čára1
Nežít jen pro sebe
Jan Sokol




Nežít jen pro sebe
  Vydala: Nadace VIZE 97



Několik slov na úvod o Janu Sokolovi
Zdeněk Pinc


Tlustý podvodník pan Maresku z Jirotkovy humoristické knížky „Muž se psem“ byl přesvědčen, že dluhy drží člověka při životě. Tuto tézi dokládal příkladem svého otce, který byl po celý svůj život dlužen každému, na koho se podíval. Když se s ním jednoho dne při opravě střechy utrhla okapová roura a on na ní zůstal bezmocně viset, sousedi se sbíhali z široka daleka, aby jej zachránili v bláhové představě, že tím posilují naději na splacení dluhů, ke kterému pochopitelně nikdy nedošlo.

Jan Sokol, letos osmdesátiletý, laureát ceny Vize pro letošní rok, rozhodně není ani tlustý, natož aby byl podvodník. Neschopnost podvádět či jen švindlovat je pro Sokola příslovečná. Je poctivý až dojemně, dokonce dává k lepšímu příhody, kdy jeho poctivosti jiní využili či zneužili.

Přesto, či snad právě proto i Jana Sokola drží dluhy při životě, vlastně dávají životu smysl. Nejde však o dluhy, které jako páni Mareskuové bez skrupulí děláme, ale o smysluplné uznání toho, co jsme dostali jaksi do vínku, bez našeho přičinění jako dar. ´Dluh života´ je možná také nejdůležitější a charakteristický pojem pro Sokolovo myšlení.

„Dluh života“ se jmenuje i jeho zatím poslední kniha, kterou mu k životnímu jubileu věnovala jeho Fakulta humanitních studií UK. Napsat si ji ale musel sám. Nejde o soubor gratulačních a příležitostných textů obdivovatelů a přátel, jaký se při takových příležitostech obvykle chystá. Sokolův „Dluh života“ je soubor kratších studií, přednášek, článků a dalších textů pečlivě vybraných z cca půl století literární činnosti pana profesora. Dluh života je dobře zvolený název. Ty nejdůležitější věci jsme totiž všichni dostali zadarmo, život, dar bez našeho přičinění, svět, který v českém a maďarském výměru poukazuje ke světlu, vzduch, abychom mohli dýchat, lásku jsme si také nijak nezasloužili, tu můžeme pouze opětovat. Žijeme zkrátka na dluh, lze jistě říci také, že jsme byli do života a světa uvrženi, ale, dodal bych se Sokolem, většinou do měkkého pečlivě připraveného prostředí naplněného láskou a radostným očekáváním.

Shrňme to Sokolovými vlastními slovy: „Náboženský postoj ke světu je vzácný a cenný: díky němu mohly kdysi vzniknout lidské společnosti, instituce, a nakonec i státy. Proto se ho ovšem dá také zneužít a jedním z důvodů evropské ztráty Boha je i to, že ho zde – na rozdíl od Severní Ameriky – právě státy hojně zneužívaly. Stručně řečeno, náboženství začíná jako odpověď člověka na všechno, co už dostal – život, štěstí, děti, lásku. Nic z toho si nemůžete koupit, ani vydobýt. Na to člověk odpovídá vděkem a ovšem také starostí, prosbou, aby mu tyhle dary zůstaly. K tomu v izraelském prostředí přistupuje další prvek – na co se můžeme těšit. Člověk je vůči Bohu vždycky v postavení žebráka, který se však v židovsko – křesťanském prostředí může na něco těšit. Morálka je pak součástí odpovědi, důsledkem. Motivem není strach z trestu, ale vděčnost… Velmi úzce a dnes o tom hovoří i přírodovědci. O úspěchu lidské společnosti rozhoduje, jak dalece se můžeme na druhé lidi spolehnout. Podle sociobiologie je význam lidské kultury v tom, že podporuje vzájemnou důvěru mezi lidmi. A kultura se historicky rozvinula právě okolo náboženských projevů – poesie, právo, hudba, divadlo, písmo, to všechno začíná v náboženském životě. Základem je právě to, o čem mluvíme: náboženství buduje důvěru. I podle teorie her, třeba podle „Zajatcova dilematu“, jedině důvěra s jistou opatrností umožňuje soužití lidí.“

V „Malé filosofii člověka“ se jedna ze závěrečných kapitol jmenuje „Náboženství, kultura a civilizace“. Sokol zde trochu provokativně ukazuje, že jeden z nejvážnějších omylů soudobého světa je samozřejmé přesvědčení, že civilizační stádium vývoje lidské společnosti je vrcholem tohoto vývoje a hegelovsky představuje syntézu předchozích stádií kultury a náboženství. U Sokola je civilizace spíše na povrchu než na vrcholu. Je to stádium, kde vystačíme s návody k použití. Chceme-li porozumět, musíme hlouběji, do kulturní vrstvy, a hledáme-li kořeny, musíme se zabývat náboženstvím.

Antropologické teorie daru vypracované v minulém století ukazují, že dar je potřeba přijmout a opětovat, ne bezprostředně po obdarování, ale později v příhodném čase. Není tak důležité opětovat dar vůči tomu, kdo nás obdaroval, často to dokonce ani není možné. Lásku rodičů nemůžeme v plné míře vrátit jim, vracíme ji však svým dětem. To, že se se mnou v životě zacházelo lépe, než jsem si zasloužil, a to je mé pevné životní přesvědčení, nemohu oplatit těm, kdo se o to přičinili, ale těm, kdo to potřebují a nějak se ocitli v dosahu mého života. To je ryze sokolovské tvrzení, ale já jsem na to přišel sám, o pár let dříve, než jsme se s Janem Sokolem spřátelili. Od Jana Sokola jsem se naučil, že na této zkušenosti je možné založit nejen život, ale také jeho theoretické základy, s trochou neskromnosti snad můžeme říci i filosofii.

Začátek článku    Titulní stránka