A tak pro náš obzor existuje ještě náhoda; ale ta je ve skutečnosti jen výrazem pro neúplnost našeho vědění a pro nemotornost naší kombinační schopnosti. Duch, jenž by disponoval přísnou znalostí skutečností a jehož myšlenkové operace by byly vykonány dost rychle a precizně, aby pospíchaly před událostmi, by i v nejpustší rozmařilosti počasí nazíral harmonickou vládu, kterou my předpokládáme a tušíme... [Úloha teoretické přírodovědy] bude skončena, až bude jednou ukončeno převedení jevů na jednoduché síly a současně bude možné prokázat, že je to jediné možné převedení, které jevy připouštějí. Pak by takové převedení bylo dokázáno jako nezbytná pojmová forma pojetí přírody; tehdy by jí také byla připsána objektivní pravda.

                                                                                                                                                           Hermann HelmhotzPoznámka číslo 1

Hotový portrét vysvětluje se fysiognomií modelu, povahou umělcovou a barvami rozdělanými na paletě; nikdo však, ani sám umělec, nemohl by přes znalost všech podmínek přesně předvídati, jak portrét dopadne, neboť předvídati to, značilo by provést jej dříve, absurdní to hypotesa, která padá sama sebou. Nejinak je tomu s okamžiky našeho života, jejichž jsme tvůrci. Každý z nich je jistým druhem tvoření. A jako talent malířův pod samotným vlivem vznikajícího díla utváří neb znetvořuje, v každém případě však jemu přizpůsobuje, stejně každý z našich stavů v témže okamžiku, kdy z nás vychází, pozměňuje naši osobnost, jsa novou formou, kterou jsme si právě dali.

                                                                                                                                                           Henri BergsonPoznámka číslo 2

Profesor Zdeněk Neubauer nás v jedné ze svých přednášek na sklonku zimy 2002 vybídl, abychom se vžili do archeologů a historiků příštího tisíciletí, specialistů na kosmologii naší doby. S rozpaky budou hledět na těch několik málo dochovaných učebnicových schémat a nakonec z toho, co vidí černé na zažloutlém, sdělí svým současníkům: „Lidé si tenkrát představovali, že Slunce je obklopeno koncentrickými obručemi a po nich jako kuličky na počítadle kloužou planety.“ Tento obraz slouží Neubauerovi k analýze jednoho aspektu současné vědy – snahy o matematizaci světa. Vlastnosti světa se charakterizují několika veličinami, a ty pak často lze ještě složit do jednoduchého matematického vztahu – podobně jak to v této knize opakovaně demonstruje Kauffman se svým F = m . a pro vztah síly, hmotnosti a zrychlení.

Symboly proměnných v rovnici reprezentují – co vlastně? Přece všechny hodnoty, které dovoluje definiční obor pro danou veličinu. Jsou „tam“ ve vzorci jaksi všechny najednou! Pro m například jde o všechna reálná čísla větší nebo rovná nule, tedy v „m“ je schovaný nekonečný počet různých hodnot. Když si podobný vztah chceme znázornit, kreslíme grafy se spojitými trajektoriemi – například ony obruče. V reálném světě planeta pochopitelně nemůže být současně ani na dvou, natož na nekonečně mnoha místech. Takový trik se může podařit pouze v abstraktním „světě“ matematickém, zbaveném tělesnosti. Neubauer tak na tomto a řadě dalších příkladů dotáhne svou úvahu k radikální tezi: Věda není o světě. Teď čtenáře prosím, ať potlačí své „spravedlivé“ rozhořčení nad podobnou nehorázností a čte dál. K podobným závěrům jako Neubauer totiž došli i jiní. Namátkou citát z knihy známého fyzika Johna Zimana: „Věda vyjímá přírodní objekty z normálního chodu věcí. V praxi to znamená, že vědecké poznání je většinou uděláno tak, aby vysvětlovalo zejména to, co se přihází umně sestrojeným artefaktům za umělých podmínek.“Poznámka číslo 3

Takže ty vztahy spíše platí pro naše konstrukty než pro svět „tam venku“? Ale jistě, to je přece banalita. Přece nebudeme podezírat zakladatele fyziky Galilea Galileiho, že si myslel, že peří a závaží vyhozené současně z okna také současně dopadnou na ulici. Velmi dobře věděl, že aby to tak vyšlo, je třeba hodně věcí nejdřív ošetřit. Jeho zákon volného pádu byl abstrakcí a teprve po dlouhé době se věda k této abstrakci o něco přiblížila – to, když uměla sestrojit nádoby s vysokým vakuem a také přesné přístroje k měření doby pádu (Galileo například měřil čas tak, že počítal vlastní tep!). Všechny laboratorní modely jsou našimi artefakty – od nakloněné roviny přes vakuové trubice až k pečlivě vybraným a úzkostlivě opečovávaným klonům organismů.

No ano, namítne čtenář, ale my přece z laboratoře vykročíme zpět do světa a ono to funguje! Uchopíme univerzální matematická pravidla a běžně je používáme. Mosty stojí, léky léčí a kosmická sonda v tom prázdnu nalezne Mars. Ano, funguje to, a to tím lépe, čím menší vzdálenost jsme urazili od laboratorních konstruktů ke světu. Mosty například jsou v tomto smyslu hned za dveřmi laboratoře a obstojí ve světě docela v souladu s našimi představami. Stojí, jak je inženýři vypočítali, nevyžadují neustálý dozor a obvykle své tvůrce přežijí. Svět se na nich projevuje jen nesměle: nějaká ta vichřice, stárnutí kovů, pochodující rota či podemletý pilíř. Většinou věci, které na základě našich zkušeností můžeme dodatečně do výpočtů zapracovat a příště pak postavit mosty lépe vybavené „do světa“. Kosmická sonda to má mnohem komplikovanější. Nebýt celých týmů inženýrů vybavených tou nejlepší počítačovou technikou, neodpoutala by se snad ani z povrchu planety. A přitom v principu by to mělo být úplně stejné jako u mostů! Stačí přece znát Keplerovy zákony, mít k dispozici dlouhodobá astronomická pozorování a vědět něco o vlastnostech konstrukčních a pohonných materiálů, a je to. Copak jste nečetli verneovky? V Cestě na Měsíc se vesmírný projektil o sebe uměl „postarat“ sám, podle známých přírodních zákonů, vše šlo přece krásně předem vypočítat. Nebýt té náhody s planetkou... Aha, náhody! Přes ni se nám do modelu dere svět. Právě kvůli ní sedí na Zemi v pohotovosti celý tým odborníků. Většina malérů stejně pochází z toho, že kvůli časovému zpoždění signálu nelze dráhu sondy korigovat tak řečeno online. „Ve světě“ je to holt složité. Nebudu už pokračovat povídáním o tom, že léky puštěné do světa léčí, ale někdy také způsobují komplikace...

Jinak než Ziman formuluje patálie s vykročením do světa jiný fyzik, Philip. W. Anderson (právě ten, který s Kauffmanem pojídal čapátí a rozmlouval o pojmu „práce“): „Schopnost redukovat cokoli na jednoduché základní zákony neznamená, že jsme schopni začít u těchto zákonů a z nich rekonstruovat vesmír. Ve skutečnosti čím víc toho o povaze základních zákonů od fyziky částic zvíme, tím méně se tyto zákony zdají být relevantními pro skutečné problémy zbytku vědeckého světa, nemluvě o společnosti. Konstrukcionistická hypotéza selhává, když je konfrontována s dvěma problémy – se škálami a s komplexitou.“Poznámka číslo 4 Příčinou tohoto stavu je podle Andersona skutečnost, že světa se netýkají základní rovnice, nýbrž až jejich řešení. Které z mnoha řešení to bude, už neurčuje rovnice sama, ale svět, který zlomyslně (či s hravostí sobě vlastní, dosaď podle nátury) celou tu naši cizelovanou myšlenkovou stavbu zkouší, kazí, ohýbá. Prostě žije.

Žije? Kudy se nám do toho najednou dostal život? Až doposud jsme se drželi předpokladu, že svět je složený z objektů, které samotné jsou jaksi neměnné, tedy neživé, a vztahy mezi nimi lze popsat. Pokud se objekty přece jen proměňují, tak podle detailně poznatelných zákonitostí. Slovy Zdeňka Kratochvíla: Objekt nemá příběh; je zbaven neformálních zákonitostí, zvláště časových.Poznámka číslo 5 Objektivní zákony produkované vědou se týkají – inu čeho jiného než právě objektů? Podaří-li se nám dokázat, že svět není „nic než“ soubor objektů dřepících v zákulisí a ovlivňujících vše, co vidíme na jevišti světa, pak je vše v pořádku. Zmíněné patálie s vystupováním ze světa laboratorních modelů do světa reálného jsou v tom případě jen potížemi technického rázu. Jsou dány prostě tím, že neznáme všechny počáteční a okrajové podmínky, nebo dokonce zbývá odhalit nějakou tu zákonitost navíc. Takto si v 19. století svět představoval fyzik Heinrich Helmholz a mnozí jeho současníci (viz motto). Mnozí naši současníci by tuto představu bez váhání podepsali také.

S životem totiž do našich úvah vpustíme příběh a jsme ztraceni, protože příběhy do vědy nepatří. Ty už se nedají zredukovat na soubor objektů a předem daných, tedy bezčasových vztahů. Příběh je možný jen ve světě, ve kterém platí „Duch si vane, kam chce“ (srovnej J 3,8). Příběh není líčením, jak věci jsou, je jejich interpretací! Věda, jak jsme viděli, podobné věci a priori nedovoluje; naopak požaduje, aby svět byl popsatelný – do detailů. Svět, který má nápady a „vymýšlí“ si nová pravidla a zákonitosti, není o nic lepší než svět, ve kterém se dějí zázraky – v obojím případě jde o nepřekonatelnou překážku vědeckého úsilí. Příběhy jsou přece vypravovány nikoli vědeckým, ale přirozeným jazykem, s jeho pluralitou významů, kontextů, interpretací, se zámlkami, vsuvkami, vtipem... Zatímco v té pravé vědě všechno – i život – musí být redukovatelné na objekty, „základní stavební jednotky“. Jen tak lze dosáhnout požadavku popsatelnosti malým počtem jednoduchých pravidel či zákonů.Poznámka číslo 6

Podle toho, jak se s problémem vyrovnávají, se dají vědci rozdělit do tří skupin. V té první, většinové, najdeme vědce, kteří žijí v přiznané či nepřiznané schizofrenii. Když „dělají“ vědu, drží se striktně „vědeckého“ světonázoru, požadujícího detailní a předem daný popis světa – to, co Kauffman nazývá „vědou, jaké nás učil Newton“. Po skončení pracovní doby spolu s bílým pláštěm pověsí na věšák i tento světonázor a spokojeně si žijí v přirozeném světě: vychovávají děti, pěstují své koníčky, čtou poezii nebo vzývají Boha. Oba tyto světy úzkostlivě drží odděleně, a pokud se jim občas přece jen prolnou, zažehná se hrozící trapas nějakým více nebo méně pitomým blábolem (narážím na některé rozhlasové či časopisecké rozhovory). Tito lidé nás nebudou zajímat.

Ve druhé skupině jsou učenci, kteří vědí, že věda je krásný výtvor lidské kultury a poskytuje skvělé modely, jak se v jistých zákoutích světa vyznat; ale vědí i to, že svět sám je mnohem, mnohem bohatší než těchto pár koutů, do kterých je jejich věda schopná posvítit. Sem bych zařadil Zimana s Andersonem (a možná většinu současných fyziků) a samozřejmě Neubauera.

Nás však bude zajímat hlavně skupina třetí, která by ráda viděla vědu v roli všeobjímajícího pramene poznání. Jde o lidi, kteří se domnívají, že věda postačuje k popisu světa, že zakládá nárok na ontologii. Většinu v této skupině tvoří lidé, kterým pro potřeby této studie budeme říkat „scientisté“. Jejich stanovisko je jasné: existují objektivní, předem dané a bezčasové zákony, jimiž se příroda řídí, a věda tyto zákony odhaluje. Ovšem do této třetí skupiny nepatří jen oni. Patří sem i Kauffman, s jeho autonomními agenty, životem, exaptacemi, sémantikou „mňam“ a „fuj“, fyzikou příběhů, vznikáním a zanikáním, jedním slovem se světem v neustálé sebevýstavbě. Jeho svět si své zákonitosti vytváří sám, ale jde opět o zákonitosti – rozdíl oproti „scientistům“ je jen v tom, že nejsou dány předem. Není to však jen další z pokusů o kvadraturu kruhu, o sladění nesouměřitelného: uchopit svět, evoluci, život, fýsis, Ducha, pomocí vědeckého (čtvrtého) zákona? Kauffman pochopitelně má řadu předchůdců. Ti z nich, kteří jsou nějak spojeni s vědami o životě, dostali označení vitalisté, alespoň ve vědeckých kruzích. A teď se držte! V říjnu 1999 Kauffman přednášel v Praze a kdosi se ho v diskusi zeptal, zda je vitalistou. Zamyslel se (neutrhl si kus čapátí – byloť to v posluchárně) a připustil, že na tom něco bude. Vědec – kamikadze?

Zkusme to rozmotat tak, že se vrátíme o století zpátky, do doby, kdy odvěký spor nabývá pro nás už srozumitelných kontur. Zjednodušme si scénu i syžet do podoby jakéhosi pimprdlového divadla. V prvním obraze pobíhají po secesně vyvedené scéně dva biologové – Scientista (vystupující i pod převleky Fyziolog a Genetik) a Vitalista. Scientista chce fyzikalizovat biologii, tj. redukovat životní procesy na soubor jednoduchých, předem daných zákonů či principů, přesně tak, jak mu to velí fyzika přelomu století. Ta neuznává náhodu, náhoda pro ni představuje jen míru nejistoty danou naší neznalostí. Jen proto jsme nuceni se utíkat ke statistickým metodám, jen proto jsou naše výpočty pouze přibližně přesné, jen proto nedokážeme s naprostou určitostí rekonstruovat minulost nebo předvídat budoucnost, od počasí až po příští zemětřesení nebo válku. Slovy Henri Bergsona: „Změna musí býti převoditelná na uspořádání nebo rozvrácení pořádku částic, neobratitelnost času musí být pouhým zdáním závislým od naší nevědomosti, nemožnost zpětného návratu musí býti pouhou lidskou nemohoucností vrátiti věci na jejich místo“.

Touto optikou pohlédněte na Kauffmanovy oblíbené 6N-rozměrné makroskopické systémy s jejich astronomickým počtem částic – mohou nám poskytnout klíč k našemu zkoumání. Makroskopický systém se chová často všelijak. Nám však stačí sestoupit na nejnižší možnou úroveň organizace systému a tam už nalezneme jen inertní, neměnné částice. Co ty částice dělají, lze vyčerpávajícím způsobem popsat malým počtem proměnných – v uvedeném případě šesti. Dokonce lze „vrátiti věci na jejich místo“ – vždyť popis je z hlediska času dokonale vratný! Jistěže není v našich silách změřit pro daný okamžik polohu a hybnost každé z částic.Poznámka číslo 7 Proto, a jen proto, si musíme pomoct berličkou statistické mechaniky. V principu však je systém naprosto deterministický, protože se řídí neměnnými zákonitostmi světa entit, které vyplňují základní úroveň popisu. V době, kdy se odehrává naše fiktivní divadlo, byly touto základní úrovní pro fyziku atomy, pro chemii a fyziologii molekuly, pro genetika faktory, jimž se o něco později začalo říkat geny.

Co dělá na jevišti Vitalista? Vzývá snad nějaké nepoznatelné veličiny či „nehmotné síly“,Poznámka číslo 8 jak jim to často podsouváme z odstupu času? Ale vůbec ne! Přibližme si názor zakladatele neovitalismu Hanse Driesche. Ten nijak fyziku své doby nezpochybňoval: „Pro nejvyšší, vědecký stupeň skutečnosti platí, že věci se vyskytují v trojrozměrném nekonečném prostoru a v nekonečném čase.“Poznámka číslo 9 Se současníky se vlastně nepohodl v jediném bodě: odmítal představu, že všechny úkazy světa lze popsat z nějaké základní úrovně. Ano, entropie, volná energie, teplota, tlak… mohou sloužit jako příklady makroskopických veličin, které se pomocí redukce na mechanické chování velkého počtu velmi malých, neměnných částic, vysvětlit dají. Driesch k tomu jen dodává: některé vlastnosti systému jsou základní a nelze je redukovat na úroveň jinou, musíme si vystačit s definicí systému z nich samých. A jednu takovou veličinu hned zavádí: slavnou entelechii, celostní, formující princip stojící v pozadí vývojových, morfogenetických procesů v živých organismech. Jde o princip vlastní živému tělu; při dělení těla se dělí s ním, přesto zůstává „celý“: „Pojem formujícího principu, stejně dobrý jako pojmy přitažlivost, tíha atd., není nic víc ani nic méně než popis síly, jejíž neustálé působení známe ze zkušenosti, jejíž příčina však, podobně jako u ostatních jmenovaných sil, zůstává pro nás qualitas occulta.“Poznámka číslo 10 A na jiném místě čteme: „Jde spíše o nový přírodní činitel sui generis, který přistupuje jako nový základní faktor k tomu, co je známo z fyziky a chemie.“Poznámka číslo 11

Driesch je vlastně – v této fázi svého vývoje – typickým scientistou. Patrně by byl velmi spokojen, kdyby se jeho entelechii v budoucnu podařilo zapracovat do dobře definovaných vztahů k veličinám jiným. Všechno je přísně „vědecké“ ve smyslu klasické vědy 19. století, všechno lze, alespoň v principu, vypočítat. Entelechii se však do takových vztahů dát nepodařilo, Driesch navíc v pozdějších letech přestal být kvůli svým názorům přijatelný i pro samotné vitalisty.Poznámka číslo 12 Zůstalo jen klišé, že vitalisté potřebují k vysvětlení živých bytostí mimo zákonů fyziky a chemie ještě cosi navíc. Bláhovci, pitomci, pryč s nimi na smetiště dějin! Dnes přece máme místo entelechie moderní veličiny, jako jsou organizovanost, komplexita, informace... Jak že si je, dámy a pánové, definujeme? Netrčí nám i ony jako cosi neredukovatelného, cosi „navíc“? Nuže shrňme: drieschovský vitalismus se prostě ptá, kde se bere makroskopická, reprodukovatelná morfologie. Na tuto otázku neznáme uspokojivou odpověď dodnes. Avšak nepředbíhejme, zpět na jeviště, v dalším obraze přistupuje třetí postava, Evolucionista.

Sebevědomá postava Evolucionisty je od počátku oběma předchozím postavám z hloubi duše protivná. Vždyť on nám do vědy vpouští historii a s ní náhodu! Chtěl by snad povýšit slepou náhodu na určující faktor vědeckého vysvětlení běhu událostí. Jedinečnost? Ve vědě, která zkoumá obecné zákonitosti? A ten přirozený výběr – co je to vlastně za výběr, když nic vlastně nevybírá, vše je jakousi náhodnou procházkou v čase? Život, který si kráčí, kam chce – to je silný kafe i pro Vitalistu. Přece žádný vědec svého jména dbalý se nebude ztrapňovat snahou o redukci jedinečných historických událostí na předem dané zákony (i když pokusy tohoto druhu se také objevovaly).

Teď se divák s napětím sledující děj na jevišti asi zarazí; ví přece, že naprostá většina biologů dnešních evoluci nezpochybňuje. Bude proto zvědav, jak to nakonec vše dopadlo. Abychom ho nenapínali, prozradíme rozuzlení. Váda trvala až do třicátých let 20. století. Vitalisté se mezitím odebrali do zákulisí, aby se v nových převlecích tu a tam mihli jako epizodní postavy děje. Hlavní herci – ScientistaPoznámka číslo 13 a Evolucionista – se navzájem dotloukli k zajímavému kompromisu, který biologii umožnil, že zůstala vědou v newtonovském smyslu. Celý trik, který později dostal název neodarwinistická syntéza, spočívá ve dvou vzájemných ústupcích:

                    (1) Evoluční biologie uznala základní úroveň popisu s neměnnými částicemi, které lze nacpat do popisného rámce mechanické fyziky; uznala tedy, že makroskopické útvary na způsob živých těl musejí být plně popsatelné z vlastností částic na úrovni základní.

                    (2) Fyziologie a vývojová biologie zase přistoupily na to, že základní částice už nebudou neměnnými tak zcela – mohou občas znenadání a nepředvídatelným způsobem mutovat, tj. zásadně změnit své vlastnosti. Mutují jen zřídka, a když zrovna nemutují, jsou tak stálé, jak se na objekty ze základní úrovně sluší a patří. Mutace jsou ty jediné a skutečné změny. Příliš vstřícné ke snování příběhů však nejsou a o to právě jde. Co pozorujeme na makroskopické úrovni, zůstává a musí zůstat odvoditelné od vlastností částic, tak jako předtím. Evoluce odvoditelná od mutací základních částic je příběhem jen zdánlivým. A je to. Zachránilo se vědecké (rozuměj mechanistické) pojetí světa a zadními dvířky, tak nějak na zapřenou, se evoluce do vědy přece jen dostala. V rámci této logiky jsou těla průvodním projevem skrytého zápisu, programu, který může občas mutovat.

Díky syntéze se hašteření utlumilo, biologické vědy se mohly věnovat „klidné práci“. Navíc je potenciál syntetické teorie tak ohromný, že se zdá být nekonečný. Neměnnými (avšak mutujícími) částicemi se staly geny a z nich lze odvodit život.Poznámka číslo 14 Z dnešní generace biologů, honěných bičem grantového systému, proto málokterý cítí potřebu (nebo si najde čas) vyhlédnout přes okraj a podívat se, co se za posledních sto let stalo – třeba ve fyzice, u které to kdysi všechno začalo. Úspěšnost je přece hlavním kritériem pravdivosti. V sedmdesátých letech už může přijít zakladatel molekulární biologie Jacques Monod s „konečným řešením“ otázky života, když o buňce řekne: „Celý systém je naprosto a v nejsilnějším smyslu konzervativní, sám do sebe uzamčený, naprosto neschopný přijmout jakékoli ‚poučení‘ z vnějšího světa.

Tento systém, jenž s přesností mikroskopického hodinového stroje ustavuje jednosměrné vztahy jak mezi DNA a proteinem, tak i mezi organismem a prostředím, se očividně vymyká ‚dialektickému‘ popisu. Je svou podstatou karteziánský, nikoli hegelovský: buňka je vskutku strojem.“Poznámka číslo 15 Konečné řešení – doslova. Viděli jsme, že Evolucionista neměl před sto lety zdaleka vyhráno. Řízením osudu se evoluční učení dokázalo shodnout s mechanistickými koncepcemi a paradoxně je tím legitimovalo.

Po této odbočce se vraťme k prvnímu dějství. Na scéně se nám objevuje další postava, ve které také každý vidí vitalistu. Abychom se v tom vyznali, říkejme jí třeba Filozof, označení vitalista by si však zasloužila mnohem víc, škoda že je už obsazeno.Poznámka číslo 16 Vůdčím představitelem filozofického vitalismu oněch dob byl Henri Bergson. Omezíme se na jeho dílo Vývoj tvořivý; ukázky z českého překladu (1919) nám svým jazykem vhodně přiblíží dobu, ve které se odehrává náš fiktivní příběh. Bergson vychází z kritiky představy jsoucna jako neměnných objektů. Nic takového přece ve světě není, to jen my jsme „uděláni“ tak, že jinak snad ani vnímat neumíme, a jen naše troufalost nám dovoluje s takto mizernou výbavou mluvit dokonce i o životě: „Naše pojmy byly utvořeny k obrazu pevných těles … proto náš intelekt vyhrává v geometrii, ve které právě se projevuje příbuznost logického myšlení s neživou hmotou a v níž stačí intelektu, po styku co možná nejpovrchnějším se zkušeností, aby prostě šel svým přirozeným chodem od objevu k objevu s jistotou, že zkušenost jde v patách za ním a dá mu nezměnitelně za pravdu.“ A pokračuje: „Z toho by však mělo také vyplývati, že naše myšlení jest ve své čistě logické formě neschopno představiti si pravé povahy života, hlubokého významu vývojového proudu. Stvořeno životem za určitých okolností, aby působilo na věci určité, jak by mohlo obsáhnout život, jsouc pouhým jeho výronem, anebo jedním zorním úhlem? … Nadarmo nutíme živoucí do takového či onakého z rámců svých. Všechny rámce praskají.“

Připadá mi, že k vyjádření podstaty světa by Bergson uvítal nějaký jazyk na způsob tlönského,Poznámka číslo 17 jež nezná podstatná jména a bohatě si vystačí se slovesy. Vždyť co je to za nesmysl, ptá se Bergson, pozorovat nehybný předmět a mluvit přitom o čase; jestliže čas nemůže nic „dělat“, tak není. Obráceně potom každý moment našeho života je případem stvoření (viz motto). „Čím hlouběji vnikneme do povahy času, tím spíše pochopíme, že trvání značí vynalézání, tvoření tvarů, stálé vypracovávání něčeho naprosto nového“. Pouze proto, že předměty naší zkušenosti nikdy nelze izolovat z vazby na okolní vesmír, vůbec můžeme cosi z toho postřehnout i skrze nedokonalosti vlastní přirozenosti a jazyka.

Četl jsem Bergsona těsně po Kauffmanovi a při těchto a podobných větách se mi vnucovaly slova jako aktuálno, nejbližší možné, autonomní agent… Však srovnejte sami. Bergson: „Není všeobecného biologického zákona, který by se hodil, tak jak jest, automaticky na libovolnou živou bytost. Jsou jen směry, jimiž vůbec život druhy metá. Samým pak aktem, jímž se ustanovuje jako jednotlivý druh, utvrzuje i svou samostatnost, hoví své libovůli, odbočuje více méně od průměrné čáry, často dokonce stoupá zase zpátky, jakoby se k původnímu směru obracel zády... Všude, kde něco žije, leží otevřena protokolní kniha, do níž se zapisuje čas“. My, omezenci, děláme vše, abychom tento vzmach eliminovali, zatlačovali do pozadí, aby se nám těla proměnila v tělesa a čas v monotónní tikání hodin.

A teď pro srovnání Kauffman, poté co v první kapitole také konstatuje, že není všeobecného biologického zákona: „Když už tedy nemohou existovat obecné zákony pro všechny otevřené termodynamické systémy, nemohly by existovat alespoň zákony pro termodynamicky otevřené, sebekonstruující systémy, jakými jsou biosféry? V tomto případě věřím, že odpověď je kladná.“

Dobrá, tohle je opravdu cosi, co nevoní figurce Scientisty – před sto lety jako i dnes, ale ruku na srdce, pohorší nás příliš následující citát, který by mohl stát krédem vitalismu? „Pokud se týče myšlenky, že i živé tělo by mohlo býti podrobeno nějakým nadčlověckým počtářem témuž matematickému výpočtu jako naše soustava sluneční, myšlenka ta vybavila se znenáhla z určité metafysiky, která nabyla přesnější formy po fysikálních objevech Galileových, která však – jak ukážeme – byla vždy přirozenou metafysikou lidského ducha. Její zdánlivá jasnost, naše netrpělivá touha, aby byla shledána pravdivou, horlivost, s níž ji někteří výteční duchové bez důkazu přijímají, měly by nás před ní držeti na pozoru. Přitažlivost, kterou pro nás má, dostatečně dokazuje, že hoví jisté vrozené náklonnosti. Než intelektuální tendence dnes vrozené, které život byl nucen během svého vývoje vytvořiti, jsou [...] udělány pro všecko jiné, jen ne aby nám poskytly vysvětlení života“.
          Znovu a znovu nám Bergson jako sto let po něm Kauffman opakuje vlastně to jediné: život je vynalézání… A ještě jedno mají společné – zakotvenost života ve světě (v kauffmanovské biosféře) nedovoluje vymezit hranice. Proto drieschovské vitalistické teorie jiný vitalista – Bergson – odmítá.

Zatím jako by s Bergsonovým vitalismem nebyly žádné problémy, ty ale pochopitelně existují a existovaly od počátku. Pokusím se tady v jednom odstavci shrnout přímo gnostický příběh, jehož drama ve Vývoji tvořivém můžeme sledovat. Na počátku byly dva principy: na jedné straně tupá hmota, jakési prabláto, o kterém nelze vlastně nic říct, leda to, že si dřepí v termodynamické rovnováze anebo k ní nezadržitelně směruje. Žádné chtění, tvořivost, evoluce. Na straně druhé byla životní síla (élan vital), zdroj to všeho tvůrčího rozmachu, zdokonalování, strukturování. Jednou došlo ke katastrofě a milá životní síla byla sražena dovnitř hmoty, doslova život se vtělil.

Původně celostní proud se tím roztříštil do tisíců drobných potůčků, které se s velkým úsilím začaly prodírat tupou hmotou a „vzdělávat“ ji. Tu a tam (ale zdaleka ne vždy) se díky tomu začne strukturovat, ve spojení se životní sílou uniká z pasti bezčasové rovnováhy a získává evoluci – život se hrabe ven z marastu, do kterého se dostal. Působení této strukturující síly se projeví na složitosti uspořádání, organizovanosti, která má svou hierarchii, tj. lze definovat, co je „vyšší“ a co „nižší“ (podle vzoru „červ je tvor nižší než vrabec“). Původní vzmach se však roztříštil nejen co do síly, ale i do kvality: původní jednota se rozpadla na tupost, intelekt a instinkt a v každém z proudů jsou tyto kvality namíchány v jiném poměru; původní jednotě je nejvíc blízký instinkt.

Život dnes pozorujeme všude tam, kde se oněm pramínkům podařilo přemoct odpor hmoty a dotlačit ji k tomu, aby se vyvíjela k původní harmonii. Rostliny povstaly z proudu životní síly, který byl nadán přebytkem tuposti – to přece každý vidí, ne? Jsou živé, ale nějak divně, jakoby ne dost. U živočichů převládaly proudy obohacené jednou ze dvou zbývajících kvalit. Nás vytvořil proud obohacený intelektem – proto dovedeme zacházet s neživými předměty, odhalovat vztahy mezi nimi, vytvořili jsme logiku, matematiku, přírodovědu. Co nedovedeme, je postihnout život, protože ten je doménou třetí poznávací kvality – instinktu – a toho jsme pohříchu z té původní síly moc nepodědili.

Proto nám činí potíže postihnout například pohyb a vývoj. Jediné, na co se zmůžeme, je kinematografický model světa: pohyb si převedeme na sled za sebou jdoucích nepohyblivých, a proto dobře vymezitelných a logikou uchopitelných stavů, a této řadě zkamenělin pak bláhově říkáme život nebo evoluce. Kdybychom alespoň podědili míru instinktu vlastní jiným živočišným liniím! (Těm zase chybí intelekt.)

Proč by to měl dnes někdo studovat? Přiznávám se, že nebýt ovlivnění Kauffmanem, byl bych Bergsona asi záhy odložil, je to dlouhé, často nudné a také anachronické dílo. Takto naladěný jsem však najednou některé věci viděl ne jako kuriozity, ale jako výroky, které možná bizarním jazykem vyslovují věci, které trápí i nás. Koneckonců určete rozdíl mezi větami: (1) Energie protéká zemským systémem, odklání jej od rovnováhy a pohání evoluci. (2) Životní síla protéká zemským systémem, odklání jej od rovnováhy a pohání evoluci. Neříkejte, že energie je vědecký pojem a víme, o čem mluvíme, zatímco životní síla je jakási chiméra. Schválně odpovězte: O čem mluvíme, když mluvíme o energii?

Jsme-li ochotni se takto „zklidnit“, budeme nacházet řadu paralel – například s Kauffmanem. Třeba tolik zdůrazňovaná neergodicita vesmíru, která ústí v to, že v procesu evoluce vznikají paralelní a vzájemně se vylučující proudy, které si své místo v nejbližším příštím doslova sjednávají. Srovnejte s nástinem Bergsonovy filozofie, která chce „představovati organický svět jakožto harmonický celek. Než tato harmonie jest daleko vzdálena dokonalosti, která jí byla přiřčena. Připouští dosti zlozvuků, poněvadž každý druh, ba každé individuum podržuje z úhrnného impulzu života pouze jistý rozmach a hledí využitkovati tuto energii ve svůj vlastní prospěch: v tom záleží přizpůsobení. Druh i individuum myslí takto jen na sebe – odtud možnost sporu s ostatními formami života. Harmonie neexistuje tudíž jako fakt, nýbrž spíše jako právní nárok“.

Znovu a znovu Bergson poukazuje na nutnost neustálé volby, na existenci soutěže, „nesení vlastní kůže na trh“. Život má na evolučním pohybu zájem. Živá síla musí holt dělat neustálé kompromisy s hmotou. „Že nutnou podmínkou vývoje jest přizpůsobení ku prostředí, nijak nepopíráme. Jest příliš jasné, že druh zmizí, když se nepodrobuje daným existenčním podmínkám. Avšak jiné jest uznati, že vnější okolnosti jsou síly, s nimiž má vývoj počítati, a jiné jest hlásati, že jsou řídícími příčinami vývoje. Právě toto poslední tvrzení jest učením mechanismu. To učení pak naprosto vylučuje domněnku o původním elánu, to jest o vnitřním puzení, jež by neslo život formami stále složitějšími k osudům stále vyšším. A přece jest tento elán viditelný...“

Evoluční adaptace tedy nejsou přijímáním tvaru následkem vnějšího účinku, jsou řešením problému. Nepřipomíná to Kauffmanovu představu „Evoluce se nekoná díky přírodnímu výběru, ale jemu navzdory“ (to říká ve své první knize)? Cesta se všelijak kroutí podle terénu, říká Bergson, ale terén není příčinou toho, že tam cesta je... A hlavně, a toto je už přímo jakoby opsané z Kauffmana: „Vše se děje tak, jako by jakýsi široký proud vědomí pronikl hmotou, naložen, jako každé vědomí, obrovskou mnohonásobností virtualit vzájemně se pronikajících. On strhl hmotu k organisaci, ale jeho proudění bylo tím zároveň nekonečně zpomaleno i nekonečně rozděleno“.

Nu, jistý rozdíl mezi oběma pány zde přece jen bude: Navzdory všem řečem je jasné, že Bergsonův formující princip vstupuje zvenku, je hmotě cizí. Za těch sto let jsme přece jen odvykli od podobného dualismu a nečiní nám potíže vidět tvůrčí potenciál k samoorganizovanosti, zvyšování komplexity přímo ve hmotě. Podobné názory nezastává jen Kauffman. Pár desetiletí před ním přišel s podobnou koncepcí fyzikální chemik Ilya Prigogine. Jazykem možná ještě „vědečtějším“ než Kauffman nám ukázal, že systémy vzdálené od rovnováhy, kterými protéká energie (tzv. disipativní systémy), mají tendenci ke zdokonalování, zvyšování své komplexity.

Mé generaci tenkrát, v sedmdesátých letech otevřel oči: přestaňte už, biologové, konečně pracovat s termodynamickými rovnováhami a podívejte se kolem sebe! Svět formuje nikoli čvachtání k rovnováze, ale to, že se svět od ní, kde jen může, vzdaluje. Prigoginovu knihu doporučuji jako povinné čtení – dvojče ke Čtvrtému zákonu; a stejně tak výše citované české překlady knih Dawkinsových, Wilsonových a Ridleyho. Domnívám se, že těchto pár českých překladů už postačuje k tomu, aby se čtenář dobře orientoval, co všechno dnes víří v různých současných myšlenkových a výzkumných směrech. Spějeme k nové syntéze? Kdoví.

A ještě než opustíme Bergsona, jeden krásný citát na téma pracovních cyklů a Maxwellova démona: „A tak jeví se býti celý život, živočišný i rostlinný, v tom co má podstatného, úsilím kupiti energii a potom ji pouštěti do ohebných, tvárných stok, na jejichž konci bude vykonávati práci nekonečně různé. Toho právě by chtěl životní rozmach procházeje hmotou dosáhnouti naráz.“

Srovnejte se současným převládajícím světonázorem, který charakterizuje víra ve skrytou pravou skutečnost: lidé ani jiní živáčkové se přece nestarají o sebe jen tak, ale jsou k tomu puzeni zákony trhu, geny atd. Co když se přece jen starají? Pak, jak ukazuje Kauffman, bude věda vycházející z Newtona v koncích. Nemá smyslu se ptát, zda je Kauffman vitalistou, nebo jím není, toto škatulkování už ztratilo dnes význam. Ptejme se radši spolu s Ludwigem von Bertalanffym: Je biologie pouhou aplikací zákonů fyziky a chemie? Pokud ne, lze biologické zákony vposledku redukovat na fyzikální? Je logická struktura biologických a fyzikálních zákonů stejná?

Poslední otázku přidám sám: Jsou přírodní zákony našimi konstrukty, anebo zrcadlí jediným možným způsobem objektivní vlastnosti přírody „tam venku“? Pokud to druhé, jsou neměnné, nebo se mohou vyvíjet? Co na závěr? Světem bloudí tlupy matematických tovaryšů, kteří vytvořili nějaký elegantní model a teď hledají mistra, který by ho dokázal k něčemu rozumnému použít. Mistrem může být kdokoli: evolucionista, ekonom, generál – matematické modely se tématu přizpůsobí. Stuart Kauffman je vzděláním medik a původním povoláním experimentální biolog; k matematickým modelům se dostal až později.Poznámka číslo 18 Proto se nebál udělat od nich krok zpět – od modelů k tělesnému světu a být sobě mistrem. Díky této podvojné existenci ví, co čeká myšlenkové konstrukty, když se jim podaří vtělit, když ideální matematická mapa se začne měnit v proměnlivou – a živou – krajinu. Vnímá paradoxy, na které narážejí modely současné i ty staré, modely, kterým říkáme „přírodní zákony“, poctivě se s tím vším potýká a klade to na papír.

A také objevuje Ameriku, troufám si říct a nemíním to jako posměšnou poznámku. Kauffman je typickým produktem amerického modelu poznávání: stanov si krátkodobý cíl a sežeň si prostředky k jeho splnění › intenzivně pracuj › dej výsledkům obecně přijatelnou a každému srozumitelnou formu; přitom dbej, aby bylo každému jasné, že to byl tvůj nápad › stanov si nový cíl, třeba v úplně jiné oblasti › atd. Podobný způsob práce nedává příliš čas hrabat se v díle předchůdců a citovat z něho, srovnávat různé filozofické systémy, zamýšlet se nad tím, kdo měl pravdu a kdo ne. Je typické, že v celé knížce je zmíněno snad jen jediné filozofické dílo – Wittgensteinovo. Nebudu asi Kauffmanovi příliš křivdit, když vyslovím podezření, že o moc víc toho ani nečetl. Ti, co se ve staré dobré Evropě poctivě po celé generace snažili formulovat a precizovat totéž co on, jako by ani nebyli. Oni vlastně ani nejsou – pro autora ani pro čtenáře.

Evropské poznávací tradici je vlastní spíše vnikání do ucelených myšlenkových škol, dlouhodobé nimrání se v detailech, vystavenost neustálému kritickému pohledu kolegů. Když to dobře dopadne, vytasí se adept na sklonku života s uceleným myšlenkovým korpusem s terminologií, které bude rozumět jen on sám a jeho žáci. Outsider, aby do toho vnikl, si to bude muset projít pěkně sám – a bude vnikat hodně dlouho. Pak z toho bude záplava tlustospisů typu Kant k problému svobodné vůle. Po podobném výcviku všichni vědí, že vyslovit kategorické tvrzení je věc velmi ošemetná. Volí proto svá slova velmi opatrně, skládají z nich sáhodlouhé věty a z těch ještě delší a nudné traktáty a dizertace. Člověk s americkým způsobem myšlení – což nejsou jen Američané, ale například většina přírodovědců kdekoli na světě – aby z toho lezl po zdi: raději nečíst, není na to čas, nikdo vás s tím nebude financovat, a publikovatelné, či dokonce praktické výstupy to neslibuje už vůbec.

A tak Kauffmanova knížka – možná nechtěně – je dílem na svém místě. Pro lidi s humanitním vzděláním budou možná některá tvrzení vypadat dryáčnická a nabubřelá: on opravdu objevuje na některých místech Ameriku. Na základě těchto objevů – možná právě proto, že není zatížen haraburdím podrobností od polozapomenutých badatelů, jako jsou Driesch nebo Bergson – dává jistá přírodovědná fakta do nových a často nečekaných souvislostí (například pracovní cyklus jako jeden z hlavních faktorů evoluce). A tím osloví i nás Evropany, kteří, co si budeme povídat, jsme od poslední války o kontinuitu těch starých vědeckých škol příliš nepečovali. I my spíše toužíme jednou už zase objevit si nějakou tu Ameriku.

Většinu toho, co říká Kauffman, řekli nebo dodnes hlásají i jiní, často lépe a často dokonce i u nás. Jenže my přírodovědci jim neumíme naslouchat, mluví jiným jazykem. Kauffman má jazyk pro ně srozumitelný (doufám jen, že i v české mutaci) – kéž by to v nás podnítilo zájem o věci další. Objevit Ameriku se podaří jen občas a jen někomu. Ti ostatní pak o nový kontinent pečují jako strážci a rozmnožovatelé tradicí. Tradice jsou dobré jako korektivum pro všechny ty objevitele, kteří právě přišli na to, jak se to se světem má, a rádi by svou pravdou převálcovali pravdy ostatní. Kauffman, sám objevitel, však na rozdíl od mnohých dokáže pokorně říct odzbrojující „já nevím“. V tomto smyslu ať je jeho kniha českému čtenáři antidotem k některým až příliš vehementně hlásaným pravdám.

Začátek článku    Titulní stránka