Glosář (podrobné vysvětlivky některých výrazy)

Kurt Gödel: Narodil se 28. dubna 1906 v Brně v té době ještě Rakousko-Uhersko a umírá 14. ledna 1978 v Princetonu v USA. Byl tedy matematikem rakouského původu, který se stal jedním z nejvýznamnějších logiků všech dob. Významné jsou i jeho příspěvky ve fyzice a ve filosofii matematiky. V roce 1930 publikoval větu o úplnosti predikátové logiky prvního řádu a v roce 1931 zásadní objev – dvě věty o neúplnosti axiomatických formálních systémů s aritmetikou. Prostřednictvím těchto vět ukázal, že není možné navrhnout soubor axiomů, které by byly dostačující pro zodpovězení každé otázky, kterou lze klást a formulovat uvnitř formálního systému s aritmetikou. Tyto věty ukončily více než padesátileté úsilí logiků a matematiků úplně formalizovat matematiku, ale ovlivnily i vědecké a filosofické myšlení druhé poloviny 20. a počátku 21. století.

Occamovým koštětem: Occamova (Ockhamova) břitva je princip logické úspornosti, od 19. století nazývaný podle anglického logika, františkána Williama z Ockhamu (1287–1347). Ve skutečnosti je daleko starší a Ockham sám ho sice používá, ale nikde výslovně nevymezuje. Latinská definice tohoto principu zní: Pluralitas non est ponenda sine necessitate: tj. Množství (tj. důvodů, příčin) se nemá dokládat, není-li to nezbytné. nebo v pozdější formulaci Entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem: tj. Entity se nemají zmnožovat více, než je nutné. To se dá interpretovat dvěma mírně odlišnými způsoby. První lze popsat takto: Pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované. Přesnější (užší) chápání Occamovy břitvy se týká částí jedné teorie: Pokud nějaká část teorie není pro dosažení výsledků nezbytná, do teorie nepatří. Occamova břitva je jedním ze základních principů či postupů, na kterých úspěšně staví i současná věda. Occamova břitva řeší problém nekonečné rozmanitosti teorií, které vedou ke stejným výsledkům. Například k Newtonovu gravitačnímu zákonu lze formulovat alternativní teorii, která říká, že gravitační síla je ve skutečnosti poloviční než podle Newtonova zákona, a zbytek způsobují jinak neviditelní a neměřitelní trpaslíci, kteří tělesa postrkují tak, aby se zdánlivě chovala podle Newtonova zákona. Trpaslíci ovšem s postrkováním přestanou v roce 2042, což bude znamenat konec známých fyzikálních zákonů. Occamova břitva z nespočetného množství takových alternativních teorií vybírá právě Newtonův zákon, který žádné trpaslíky nepotřebuje. Na druhou stranu se i v současné přírodovědě vyskytuje řada částí, jejichž vztah k Occamově břitvě není bez problémů. Například v kvantové teorii pole se kvůli požadavku kalibrační invariance zavádí pomocná pole, která formálně odpovídají dalším částicím. Ukáže se ovšem (už v rámci teorie), že tato pole jsou „nefyzikální“ (nehmotná a neinteragující). Přesto je snazší a elegantnější budovat teorii za pomoci těchto nefyzikálních objektů. Ještě horší je situace u „interpretace“ mnoha fyzikálních pojmů. Přísně vzato, k výsledkům lze v mnoha teoriích dojít prostě spočtením příslušných rovnic a názornější představy o významu jednotlivých členů v rovnicích jsou nadbytečné. V occamovském duchu by bylo vhodné je z teorie odřezat, v praxi se ale ukazuje, že bez těchto „nadbytečných“ představ často lidé nejsou schopní o teorii uvažovat. K mnoha výrazným pokrokům přispěly i jen změny těchto představ.

sociobiologie: Sociobiologie je vědní obor, který stojí na předpokladu, že mnohé sociální chování má svůj původ v evoluci, a snaží se takovéto chování vysvětlit a zkoumat. Považuje se za podobor biologie a sociologie, ale čerpá i z etologie, antropologie, evoluce, zoologie, archeologie, populační genetiky a dalších disciplín. Při studiu lidských společností je úzce svázána s evoluční psychologií. Sociobiologie zkoumá sociální chování jako např. územní boje, lov ve skupinách nebo kolonie sociálního hmyzu. Tvrdí, že stejně jako tlak evoluční selekce vedl zvířata k užitečnému využívání prostředí, tak je vedl i k výhodnému sociálnímu chování. I když lze pojem „sociobiologie“ nalézt už ve 40. letech, rozšířil ho až v roce 1975 Edward Osborne Wilson svou publikací Sociobiology: The New Synthesis (česky doslova Sociobiologie: Nová syntéza). Obor se brzy stal předmětem kontroverze. Kritika, jejíž nejvýznamnějšími představiteli byli Richard Lewontin a Stephen Jay Gould, se zaměřovala na tvrzení sociobiologie, že hlavní roli v lidském chování hrají geny a že vlastnosti jako agresivita lze vysvětlit biologií spíše než sociálním prostředím. Sociobiologové většinou odpovídali poukázáním na složitý vztah mezi přirozeností a výchovou. Jako odpověď na tyto spory antropolog John Tooby a psycholožka Leda Cosmidesová založili obor evoluční psychologie, který se k některým otázkám staví jinak než sociobiologie. E. O. Wilson definuje sociobiologii jako „rozšíření populační biologie a evoluční teorie na sociální uspořádání.“ Je založena na předpokladu, že některé druhy (sociálního i individuálního) chování jsou alespoň z části zděděné a ovlivnitelné přirozeným výběrem. Základní myšlenkou je, že chování se v průběhu času vyvíjelo. To znamená, že zvířata se chovají tak, jak se ukázalo evolučně výhodné, což mimo jiné vyústilo ve vznik složitých forem chování výhodných pro přežití.

karteziánský dualismus: Slovo „karteziánský“ je odvozeno od slova Cartesius a odkazuje k filosofu René Descartesovi. René Descartes (latinky Renatus Cartesius) (31. března 1596 La Haye, dnes Descartes (Indre-et-Loire), asi 40 km jižně od Tours – 11. února 1650, Stockholm) byl francouzský filosof, matematik a fyzik. René Descartes rozlišuje Boha jakožto nekonečnou a nestvořenou substanci, a vedle něho jen dvě substance stvořené: 1. res extensa, svět těles, tělesnou substanci s hlavním atributem rozprostraněnosti; 2. res cogitans, nerozprostraněnou duchovní substanci s atributem myšlení, neprostorový a netělesný duch, myšlení. Descartes je tedy v tomto učení zastánce dualismu hmoty a ducha, objektu a subjektu. Rozlehlost i myšlení, tělo i duch jsou nicméně v člověku „nejtěsněji svázány a jaksi promíšeny“. Jenže na otázku, jak mohou tyto dvě zásadně odlišné substance být v jedné bytosti a dokonce na sebe působit, nedovede odpovědět.

epistemologický: Gnoseologie (z řeckého gnósis což znamená „poznání“ a logos „slovo“, „řeč“), v anglosaské literatuře obvykle epistemologie (z řeckého epistémé „znalost“, „schopnost“) či noetika (z řeckého noéma „myšlenka“) je filozofická disciplína, která zkoumá lidské poznání, jeho vznik, proces a předmět.

topologie: Topologie (z řeckého topos – „místo“ a „logos“ – studie) je obor matematiky, opírající se o velmi obecný výklad pojmu prostor (topologický prostor). Studuje takové vlastnosti útvarů, které se nemění při oboustranně spojitých transformacích („blízké“ body se transformují opět v „blízké“ body). V topologii nezáleží na geometrických vlastnostech, závislých na vzdálenosti, křivosti a podobně. Z hlediska topologie lze například v rovině považovat čtverec a kruh za rovnocenné, ale úsečku a kružnici nikoliv. Podle metod, kterými topologie studuje topologické útvary, se rozlišuje topologie algebraická (též kombinatorická) a topologie množinová.

konformace: Konformace je v chemii termín označující různá uspořádání molekul jedné sloučeniny, nejčastěji se používá u uhlovodíkových (organických) sloučenin. Konformační variabilita je možná díky vnitřní rotaci částí molekul okolo jednoduchých vazeb.

biologický neomechanicismus: Především musíme pochopit v čem spočívá klasické chápání světa a přírody jako složitého mechanismu. René Descartes založil Vědu na tzv. Methode – jednotném poznávacím postupu k dosažení mathesis universalis – všeobecné nauky, jež měla zahrnovat veškerou hmotnou skutečnost do takto „matematického“ vědění, získaného a podaného more geometrico, „dIe geometrického mravu“, tj. jasně a zřetelně (clare et distincte), aby bylo právě tak přesné a jisté jako geometrické poučky. Soustava veškerého vědění měla být napříště budována ryze racionálně (logicky), postupně (metodicky) a soustavně (systematicky) na způsob geometrického sestrojováni. Toto vědění sloužilo zároveň jako vzor k sestrojování mechanickému, tedy k sestavování přístrojů a nástrojů. K tomu přebudoval Descartes geometrii klasickou, dosud závislou na určitém typu představ (bodu, linii, uhlu, rovin, obrazců, těles ...), na geometru analytickou, spočívající v algebraických operacích; ta se mela stát vzorem veškerého vedeni. Jak bylo uvedeno ryse, činnost kartezianské geometrie je ryze formální-abstraktní: zaleží jen v přísném dodržování postupu (ve formě předpisu-návodu), a lze ji proto vykonávat čistě mechanicky, nezávisle například na prostorové představivosti či jiných formách nadání. Tato abstraktní-racionální-formální, duchovní-myšlenková, doslova odtažitá věda, se ukázala presto podivuhodně účinnou a její výsledky – mechanické konstrukce sestrojené dIe racionálních instrukci – jsou účelné, funkční a mocné, a to už od samotného počátku. Vzorce Descartovy geometrické optiky nejenže přesně popisovaly chovaní světla (jehož podstatu Descartes, jak přiznává, vůbec neznal), ale poskytovaly jak popis tvaru čoček požadovaných vlastností, tak i předpis na sestrojeni mechanismu k jejich vybroušeni – tedy zařízení pořízeného a seřízeného za účelem výroby jiného zařízení. Základem algebraických operací geometrického kalkulu je poměřovaní délek. Libovolné srovnaní je výtěžkem i předpokladem objektivního poznání. Poznávací soustava poznatků se stává vědeckou teorií a nabývá objektivní reality od chvíle, kdy se samy poznatky dají vyjádřit jako relace, které si nejen neodporují, ale vzájemně se podmiňují a vynucují: jedny lze vyvodit z jiných.

Jacques Monod: Jacques Lucien Monod (2. září1910 Paříž – 31. května 1976 Cannes) byl francouzský biochemik, mikrobiolog a molekulární genetik. Působil v Pasteurově ústavu a jako profesor na College de France v Paříži. V roce 1965 spolu s Françoisem Jacobem a André Lwoffem získal Nobelovu cenu za objev genetické regulace syntézy bílkovin.

Friedrich Nietzsche: Friedrich Wilhelm Nietzsche (15. října 1844, Röcken u Lützenu poblíž Lipska – 25. srpna 1900, Výmar) byl německý filosof, klasický filolog, básník a skladatel, (i když jeho hudební kompozice a poezie byla zastíněna jeho pozdějšími filosofickými spisy). Jako výborný student se už v roce 1869 stal profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji, ale roku 1879 musel ze zdravotních důvodů školu opustit. Následujících 10 let strávil na cestách po Evropě, kde napsal většinu svých velkých děl. V lednu 1889 v Turíně se nervově zhroutil a zbytek života strávil v polovědomém stavu jako duševně nemocný (progresivní paralýza). Nietzsche byl ovlivněn mladohegelovci (Ludwig Feuerbach, Bruno Bauer, David Strauss aj.), řeckou filosofií a dílem Arthura Schopenhauera a Richarda Wagnera, s nimiž se ale později rozešel. Sepsal řadu filosofických děl, která měla velký vliv na myšlení 20. století. Jeho hlavním tématem byla ostrá kritika evropského myšlení, zejména platónské tradice a křesťanské morálky, jimž Nietzsche vytýkal, že se staví proti síle tvořivého života a nakonec vedou k nihilismu. Jeho často aforisticky pojednávaná témata „smrti Boha“, „vůle k moci“ a „nadčlověka“ jsou dodnes předmětem diskusí a polemik. Jeho nejznámějším spisem je Tak pravil Zarathustra.

Dawkins: Clinton Richard Dawkins (26. březen 1941 Nairobi, Keňa) je britský zoolog, etolog a biolog. Na širší veřejnost má vliv jako popularizátor evoluční teorie a sociobiologie. Před svým odchodem do důchodu v roce 2008 působil jako profesor na univerzitě v Oxfordu. Dále působí jako spisovatel. Do Velké Británie se s rodiči přestěhoval jako osmiletý. Ukončil Oundle School v hrabství Northampton a pokračoval studiem zoologie na Balliol College v Oxfordu, kde byl žákem nositele Nobelovy ceny etologa Nikolaase Tinbergena. V letech 1967-1969 byl asistentem na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Pozornost světové veřejnosti upoutal v roce 1976 knihou Sobecký gen (česky publikována v roce 1998). Jím částečně vytvořená a částečně popularizovaná teorie sobeckého genu se rychle rozšířila a stala se součástí širokého povědomí. Dawkins dokazuje, že základní evoluční jednotkou jsou geny, které – ač samy pasivní – vyvolávají složité reakce vedoucí až ke vzniku složitých biologických strojů pro zachování a šíření genu, mezi které patří i člověk. V knize píše: „Ve skutečnosti není těžké si představit molekulu, která tvoří své kopie, stačí, aby se vytvořila jednou, berte replikátor jako šablonu či chemický vzor. Předpokládejme, že každá tato molekula má jistou přilnavost vůči molekulám stejného typu. Když se pak do její blízkosti dostane stavební jednotka, vůči které má afinitu, už u ní zůstane.“ Právě teorie sobeckého genu vedla Dawkinse k proklamaci kontroverzní teorie memetické. Podle ní se podobně jako geny replikují i informační řetězce, které pojmenoval mem. Po dlouhých kontroverzích bylo slovo mem zahrnuto do Oxfordského slovníku angličtiny. Počáteční nadšení touto teorií opadlo koncem devadesátých let dvacátého století kvůli těžké definovatelnosti pojmů. V současnosti je memetika vnímána jako metafora na hraně vědy a poezie, značná část jejího slovníku však vstoupila v běžné užívání. V roce 1982 potvrdil svou pozici na světovém intelektuálním fóru bestsellerem The Extended Phenotype (česky: Rozšířený fenotyp). Jeho zapálení pro věc mu vyneslo přezdívku Darwinův rotvajler po vzoru přezdívky Thomase Huxleye Darwinův buldok.

memy: Mem (někdy se můžeme setkat i s verzí mém) je termín pro kulturní obdobu genu – replikující se jednotku kulturní informace. Tento termín poprvé použil v roce 1976 ve své knize Sobecký gen Richard Dawkins. Slovo mem je odvozeno z řeckého mimema – napodobovat. Evoluce nemusí být nutně postavena jen na replikaci DNA, ale jejím principem je šíření jakékoli informace, která podléhá změnám (mutacím) a selekčnímu tlaku. Memy se rozšiřují jak z generace na generaci, tak i komunikací s nepříbuzným okolím (tato teorie předávání memů v podstatě souhlasí s pojetím evoluce dle Jean-Baptiste Lamarcka – lamarckismem). Teorie o existenci memů, jakožto kulturních dědičných informací v lidských mozkových (podle některých teorií i rostlinných a zvířecích) buňkách je evoluční psychologii kritizována jako pseudověda. Susan Blackmoreová ve své knize The meme machine (v češtině vyšla pod názvem „Teorie memů“) memy popisuje jako neovladatelné a neumlčitelné. Před memetickou evolucí není možné uniknout. Dokonce i náš vnitřní obraz sebe sama je dle ní pouhou vítěznou skupinou memů, které nás momentálně ovládají. Jiný výraz pro mem je kulturgen, jenž se ale příliš neujal.

Jan Zrzavý (biolog): Prof. RNDr. Jan Zrzavý, CSc. (* 20. listopadu 1964 Praha) patří k předním českým biologům zabývajícím se evoluční biologií a fylogenezí. V současné době pracuje v Entomologickém ústavu AV ČR na výzkumu fylogeneze a evoluční morfologie bezobratlých a přednáší kurzy z oblasti evoluční biologie a fylogeneze na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity. Patří k zakladatelům přednáškového cyklu Čtvrtky ve Viničné na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Krom odborných článků též přispívá do populárně naučného přírodovědeckého časopisu Vesmír, týdeníku Respekt a píše populárně naučné knihy a učebnice v oblasti svých oborů.

exegeze: Exegeze (řecky znamená "vyvádět ven") je kritické zkoumání jakéhokoli textu. Původně se však týkala textů náboženských: Bible, Talmudu, Midraše, Koránu. Exegeze (chápaná většinou ve smyslu exegeze racionální) používá k výkladu textu a jeho významu nejrůznějších metod, které ve svém celku umožňují pochopení poselství textu. Většinou se hovoří obecně o historicko-kritické metodě, což je v podstatě souhrn několika metod, které exegetovi pomáhají odhalit význam. Metody zastřešené tímto názvem jsou

a) kritické, neboť přistupují k posvátnému (v případě bible biblickému) textu jako k jakémukoli jinému literárnímu celku, který má svou historii a který prošel dlouhými dějinami vzniku a vývoje,

b) historické, nakolik zkoumají text z hlediska jeho historického vývoje a především z hlediska významu, jaký daný text měl v době svého vzniku.

          Úkolem historicko-kritické metody je zjistit, jaký význam měl text v okamžiku napsání, resp. jaké poselství jím chtěl autor předat. Dílčí metody se dělí do dvou skupin na metody synchronní a metody diachronní. Synchronní metody zkoumají text v jeho nynější, konečné podobě, zatímco diachronní jej zkoumají z hlediska jeho vzniku a vývoje, který dnešní konečné podobě předcházel. Obvykle se pak všechny tyto metody navzájem kombinují.