LAUDATIO (vlastně jakýsi úvodní pozdrav oceněné osobě), kterou pronesl při příležitosti udělení Ceny Nadace VIZE 97 světoznámý odborník v molekulární biologii a imunologii českého původu Ivan Lefkovits. Text, nazvaný „O Sněhurce aneb o přírodě“ přednesl profesor Zdeněk Neubauer právě poté, když mu byla v roce 2001 jako třetí osobnosti v pořadí (před ním byli ocenění Karl H. Pribram, americký neurochirurg a myslitel a Umberto Eco, světoznámý sémiotik a myslitel) udělena tato mimořádná cena. Ivan Lefkovits mimo jiné říká: „Mladý vědecký pracovník Neubauer určil chod a náplň jedné světové laboratoře na mnoho let. Enrico Calef v Neapoli, a později v Římě, Zdeňkův přínos také náležitě ocenil. A Zdeňkovy práce v časopise Nature a jiných předních světových publikacích se staly trvalým vkladem v klenotnici vědy. … Významný genetik z kanadského Edmontonu, Jack von Borstel, mi při sklence vína prozradil, že zná dva české vědce: Greogora Mendela a Zdeňka Neubauera …. Kromě mnoha jiných deficitů tato země, tato společnost má zásadní deficit v neschopnosti a neochotě diskutovat, přesněji řečeno diskutovat v názorové neshodě. „Žít a nechat žít“ má obdobu rovněž v duchovní sféře: „vysvětlit a respektovat názory bližního“. … Zásadní otázka, na kterou bychom neměli zapomenout i při tak slavnostních chvílích jako je tato, je: kdo zajistí vzdělanost nastupující generace? Pro malý segment populace to zajistí Akademie nebo Univerzita. Ale vzdělaný národ vznikne jen tehdy, když se vytvoří široký konsens různých myšlenkových proudů. Ústav Zdeňkovy působnosti by se mohl stát jedním z míst pro bezpředsudkové diskuse kolem kulatého stolu – možná, že by toto mohlo být podepřeno i prestiží Nadace Vize 97.“ Tolik Ivan Lefkovits.
Poznámka číslo 0: Proneseno bezprostředně po přijetí ceny Vize97 Nadace Dagmar a Václava Havlových za rok 2001.
Poznámka číslo 1: Autor osudového výroku „myslím, tedy jsem“ příznačně přirovnal skutečné světlo ke slepecké holi; takto „srovnané“ světlo se nešíří: pouze naráží na povrch věcí jako na mez, od které se odráží, či na rozhraní, kterým proniká. Přitom se – právě tak jako hůl – ohýbá a láme. Paprsek, ohyb, lom – to vše lze vyjádřit právě pomocí čar. Trvalo dlouho, než bylo světlo z jejich moci zcela vysvobozeno, aby zjevilo, že se šíří, vlní a chvěje, že se samo se sebou stýká – „interferuje“, takže je schopno vnímat a vytvářet podoby; aby ukázalo, že sestává z prvků – fotonů – které o sobě vědí a vzájemně se zahrnují; aby prozradilo, že jeho přirozenost není geometrická, a proto že není posledním základem rozlišení; právě naopak: světlo odvozuje svou vlastní moc z principiální nerozlišitelnosti svých „prvočinitelů“ (totiž z „bosonové povahy“ fotonů, řečeno učeně).
Poznámka číslo 2: Nepomyslil na něj ani tak velký myslitel a znalec vědy jakým byl Karl Popper; i on považoval evoluční nauku za nevyvratitelnou; proto ji ostatně nepovažoval vůbec za vědeckou – ale to už je jiná pohádka.
Poznámka číslo 3: Proto nejčastějším, ba základním výkladovým prostředkem „fungování molekulárních mechanismů“ a jejich koordinace (vzájemné řízení – „regulace“), na které bývají životní pochody převáděny, je vztah klíče a zámku. Na tvar klíče lze také hledět jako na informaci o zámku – jako na návod, jak jej otevřít. Z téhož informačního hlediska lze tento tvar považovat za kód, v němž je návod zapsán, čili za způsob uložení informace. Názorně to předvádí používání dálkového ovladače vedle klíče: dokládá to, že ani informace nespočívá v samotném tvaru klíče a jeho otevírací účinek se neomezuje na mechanický tlak vyvíjený na součástky zámku specifickým kontaktem, který tento tvar zprostředkuje. Je to jen jeden ze způsobů komunikace.
Poznámka číslo 4: Mechanickému řádu skutečnosti, k němuž se odkazovala tradiční věda, se ovšem vymyká vedle informace také fyzikální pojem „pole“; však také biologický neomechanicismus, v jehož rámci je genocentrický režim budován, se snaží pojmy jako „biologiké pole“, „morfogenetické pole“ atp. z biologie vymýtit jako nevědecké.