V prvním čísle původního časopisu Vhled psal přední český neurovědec Petr Bob o principu synchronicity, který kdysi objevil Carl Gustav Jung a kterým byla oslovena i řada fyziků, například nositel Nobelovy ceny Wolfgang Pauli, který spolu C. G. Jungem na toto téma napsal celé pojednání. Rozhodli jsme se k tomuto tématu vrátit, protože tato hypotéza je schopna jednoduše a přirozeně vysvětlit, co se s námi děje a jak naše vnitřní stavy (dokonce i ty nevědomé) mohou souviset s tím, co nás potkává v tzv. vnějším světě, tedy právě se vším, co vnímáme jako svůj osud. Slovník jungovských pojmů říká:

Je pojem, který Jung razil pro vyjádření smysluplné koincidence nebo obdobného vztahu: a) mezi psychickou a fyzickou událostí, jež spolu nejsou navzájem kauzálně spojeny. Takové synchronistické fenomény se například vyskytují tehdy, když vnitřní události (sny, vize, předtuchy) mají příslušnou obdobu ve vnější realitě: vnitřní obraz nebo předtucha se ukázaly jako „pravdivé“, b) mezi podobnými nebo stejnými sny, myšlenkami atd., které se vyskytují současně na různých místech. Ani jeden ani druhý projev nelze vysvětlit kauzalitou. Spíše se zdá, že souvisejí s archetypickými procesy v nevědomí.

C. G. Jung: „To, že jsem se zabýval psychologií nevědomých procesů, mě už před mnoha lety přimělo, abych se poohlédl po nějakém jiném interpretačním principu (vedle kauzality), poněvadž princip kauzality se mi jevil jako nedostatečný pro vysvětlení jistých pozoruhodných jevů psychologie nevědomí. Zjistil jsem totiž zpočátku, že existují psychologické paralelní jevy, mezi nimiž se kauzální vztah vůbec stanovit nedá, nýbrž toto dění musí být v jiném vzájemném vztahu. Tuto souvislost jsem viděl jako danou hlavně faktem relativní současnosti, proto výraz „synchronistický“. Zdá se mi totiž, jako by čas vůbec nebyl abstraktum, nýbrž spíše konkrétní kontinuum, které obsahuje kvality nebo základní podmínky, jež se mohou relativně současně na různých místech manifestovat v paralelismu, který nelze kauzálně vysvětlit, jako je tomu například v případech současného objevení identických myšlenek, symbolů nebo psychických stavů.“

„Zvolil jsem termín „synchronicita“, poněvadž se mi současnost dvou analogických, avšak akauzálně spojených událostí jevila jako základní kritérium. Používám zde tedy tento obecný pojem synchronicity ve speciálním smyslu časové koincidence dvou nebo více událostí souvisejících spolu nekauzálně, které mají stejný nebo podobný obsahový smysl. To je v protikladu k synchronismu, který představuje pouhou současnost dvou událostí.“

„Synchronicita není o nic záhadnější a tajuplnější než diskontinuity ve fyzice. Jen zavilé přesvědčení o všemohoucnosti kauzality působí rozumu obtíže a má za následek, že by se mohl výskyt nebo existence akauzálních událostí zdát nemyslitelný. Logické koincidence jsou myslitelné jako čisté náhody. Čím více se však hromadí a čím větší a přesnější je příslušná shoda, tím více klesá jejich pravděpodobnost a tím výše stoupá jejich nemyslitelnost, tj. nemohou být již pokládány za pouhé náhody, nýbrž musí být z nedostatku kauzální vysvětlitelnosti chápány jako uspořádání. Jejich „nedostatek vysvětlitelnosti“ nespočívá třeba jen ve skutečnosti, že příčina je neznámá, nýbrž v tom, že tato příčina není našimi rozumovými prostředky ani myslitelná.“

Carl Gustav Jung, Duše moderního člověka (Slovníček některých Jungových základních pojmů), nakladatelství Atlantis, překlad Karel Plocek

A nyní se tedy dostáváme k základní otázce, kterou bychom mohli formulovat například takto: Souvisí stav naší duše nějakým způsobem s tím, co vnímáme, jako stav světa, který nás obklopuje? Tato otázka se dá přeformulovat ještě jinak: Může svět nějakým způsobem odpovídat (tj. reagovat) na otázky beze slov kladené stavem naší duše? Jestliže se na svět díváme způsobem, který nám nabízí dnes běžný pohled, pak je to ovšem otázka zcela nesmyslná. Jak by mohl svět, který je pouhým objektem naší činnosti a nikoli subjektem na cokoli reagovat. Jak ale ukazují již předchozí úvahy, zase tak jednoduché to není.

Odduchovnění přírody bylo vyhrazeno moderní přírodovědě s jejím takzvaným objektivním poznáním hmoty. Jedna po druhé byly z objektu staženy zpět všechny antropomorfní projekce, čímž byla na jedné straně v dosud neslýchané míře omezena mystická identita člověka s přírodou, na druhé straně však stažením projekcí do duše došlo k takovému oživení nevědomí, že moderní doba už nemohla jinak, než postulovat existenci nevědomé psýché (česky duše). Na místě ztráty bohů obývajících Olymp se zato otevřelo vnitřní bohatství duše, které spočívá každému v srdci, říká profesor Jung.

Především současná doba nás nezbytně vybízí, abychom se pokusili na otázky o povaze světa odpovědět jinak, než jak na ně odpovídali osvícenci. Ať se nám to líbí nebo ne, ekologické vidění světa se již nevejde do hranic, které byly v té době stanoveny. Další věcí, která nám přece jenom komplikuje náš pohled na svět jako na pouhý objekt, který se k nám může vztahovat jen nepřímo, je skutečnost, že staré tradice svět tímto způsobem nevnímaly. I kdybychom představitele těchto tradic nebrali příliš vážně, měli bychom se přece jenom zamyslet, proč se v této věci tak shodují.

Jak jsme již ukázali výše, i v současné době se objevuje stále více důvodů, které naznačují, že jsoucno jako takové má svoji vnitřní stránku, což má samozřejmě značné důsledky nejen pro jeho poznatelnost, ale i pro způsob, jak je možné na svět kolem nás pohlížet. Již nyní je ale díky ekologickému pohledu na svět jasné, že svět, ve kterém žijeme, není žádné mrtvé universum ve stylu hodinového stroje (jak si ho představovali badatelé sedmnáctého století), ale není dokonce ani něčím, co by se podobalo velmi dokonalému elektronickému počítači (jak si ho představovali jejich potomci ještě v padesátých letech minulého století).

Čím tedy svět je? Zcela určitě víme, že je nezměrným tajemstvím, na jehož dno nelze dohlédnout. Nepokoušejme se tedy vyčerpat svět nějakou definicí, stejně by se nám to nepodařilo. Připusťme alespoň na okamžik, že toto nezměrné tajemství má jednu podivuhodnou vlastnost. Připusťme, že má schopnost určitým způsobem odrážet aktuální stavy naší duše a to tak, že tyto stavy k sobě jakoby přitahují podobné stavy ve světě. Samozřejmě, že zde není žádná příčinná souvislost, v tom je právě to nezměrné tajemství, v tom je právě tato vlastnost podivuhodná. Jak říká Carl Gustav Jung: „smysluplné koincidence“ (koincidence se do češtiny obvykle překládá jako: souhlas, shoda) mohou skutečně nastat. A tím je souvislost dána.

Makrofotografie motýla (Autor: Petr Jan Juračka)

Duše obsahuje tolik záhad, co svět se svými galaktickými systémy, skýtajícími tak vznešenou podívanou, že jen duch zcela bez fantazie si nedokáže připustit svou nedostatečnost. „Všechno vnější je také vnitřní,“ mohli bychom říci spolu s Goethem. Ovšem toto „vnitřní“ (které tak rádi odvozujeme výlučně z toho, co je „vnější“ – poznámka autora) má svou vlastní strukturu, která předchází veškerou vědomou zkušenost, a je apriorní i vůči nevědomé zkušenosti (tedy rovněž ji předchází – poznámka autora). Neboť si vůbec nelze představit, jak by mohla „zkušenost“ v nejširším smyslu a psychično obzvlášť vzniknout výlučně z vnějšku. Z životních tajemství patří psýché k tomu nejhlubšímu a jako má všechen organický život svou sobě vlastní strukturu a formu, má je i psýché. To, zda duševní struktura a její prvky – archetypy – vůbec kdy vznikly, je otázkou metafyziky. Struktura je to, co zde právě existuje, to znamená to, co zde již ve všech případech bylo.

(Carl Gustav Jung).

Jestliže by tomu tak bylo, pak bychom mohli takovéto chování světa chápat jako určitý druh odpovědi na lidské jednání a vůbec pobývání ve světě. A řečeno básnickým jazykem: sama Nebesa pak mohou poskytnout životní korektiv lidem, kteří jim dovedou naslouchat. A to byl také zřejmě důvod toho, proč staří Číňané mohli s takovým úspěchem používat Knihu proměn (I-ting). Vše, co člověk dělá, je nějakým způsobem ovlivněno stavem jeho nitra, i ten sebenepatrnější úkon. Závažné důsledky tohoto principu jsou zcela zřejmé, tím spíše, že by se nevztahoval jen na vědomé duševní stavy, ale zcela jistě i na nevědomé a tedy i na potlačené. A tu by se najednou mohly kolem nás začít odehrávat události, kterým naprosto nerozumíme, a přesto mají kořeny v naší vlastní duši.

Jedná-li se o větší množství lidí, například národní společenství, pak je situace ještě složitější, protože nápravu takového stavu musí zjednat vždy velké množství lidí (a to každý sám u sebe, nebo alespoň nezanedbatelně velké množství lidí), a to není nikdy jednoduché. Odpovědnost za činy je totiž vždy individuální. A to je obrovský problém, zvláště v případě, že velké množství lidí je přesvědčeno, že kořeny jejich problémů leží mimo ně, tedy ve světě a právě k takovému přesvědčení vše, co se jim přihodilo, svádí. Je téměř všeobecnou lidskou vlastností, že máme neodbytný pocit, že na situaci, do které jsme se dostali, nemáme vlastně žádný podíl. Váhavě připustíme, že někteří z nás snad ano, například úzká skupina mocných. Ale my sami? Vyloučeno!

Stejně tak jsme přesvědčeni, že tento stav není možné příliš měnit. Je to značně poučné a stále stejné. V České republice, v Řecku, v Rusku, způsob, jakým například Němci reagovali na prohru v první světové válce (a který otevřel cestu k moci Hitlerovi je nadmíru poučný, Číňané jsou mimořádně kulturní národ, ale Tibeťan je pro ně vinen vlastně již tím, že se narodil jako Tibeťan a nejenom on (v očích Číňana nemůže být s Číňanem nikdo jiný na území Říše středu poměřován). Z toho také plyne, že nemůže mít stejná práva.

Psychologii jednotlivce nelze nikdy vyčerpávajícím způsobem vysvětlit z něho samého, ale je nutné také jasně rozpoznat, že individuální psychologii podmiňují okolnosti soudobé historie a způsob, jakým ji podmiňují. Jeho psychologie není jen problém fyziologický, biologický a osobní, nýbrž i problém soudobé historie, jak by řekl C. G. Jung. Není divu, že jsme nabyli přesvědčení, jako bychom se na svém osudu vůbec nepodíleli, jakoby se na nás snesl odkudsi shůry, bez našeho přičinění. Důležité životní procesy probíhají jaksi „za oponou“ a jsou neobyčejně složité a obtížně postřehnutelné. Každý prostě nemůže být mudrcem. A přesto to, jak se zdá, není pravda, že by to bylo tak úplně bez našeho přičinění. Obávám se sice, že je tento závěr pro většinu lidí nepřijatelný, nicméně je mimořádně osvobozující.

Dějiny vždy utvářejí širší společenské celky, ale v nich záleží na tom, jak jedná každý jednotlivý člověk, který je tak odpovědný i za ostatní. Tím hůř pro nás, když tuto odpovědnost soustavně odmítáme přijmout. Proto ale nepřestává existovat. Právě to bychom si měli dobře uvědomit, když sami sobě předstíráme, že za svou minulost neneseme odpovědnost. Pokud se s ní nevyrovnáme vnitřně, bude se nám stále plést pod nohy i v tzv. vnějším světě (různými formami). Ty největší přátele i nepřátele si totiž pravděpodobně neseme ve své vlastní duši. Již naši bibličtí předkové věděli, že ve společnosti musí být přítomno určité minimální množství spravedlivých, aby ji nestihl hněv Hospodinův a zkáza, jako Sodomu a Gomoru. A také to, že za hříchy otců (a matek, jak bychom dnes řekli) budou trpět synové (a dcery). Proč tomu tak je zpřístupnili našemu chápání až někteří současní psychoanalytici.

Začátek článku    Titulní stránka