Vhled       O nás       Obsah       Archiv       Partneři       Zajímavé weby       Kontakty

Modrá Čára1

LAUDATIO (vlastně jakýsi úvodní pozdrav oceněné osobě), kterou pronesl při příležitosti udělení Ceny Nadace VIZE 97 světoznámý odborník v molekulární biologii a imunologii českého původu Ivan Lefkovits. Text, nazvaný „O Sněhurce aneb o přírodě“ přednesl profesor Zdeněk Neubauer právě poté, když mu byla v roce 2001 jako třetí osobnosti v pořadí (před ním byli ocenění Karl H. Pribram, americký neurochirurg a myslitel a Umberto Eco, světoznámý sémiotik a myslitel) udělena tato mimořádná cena. Ivan Lefkovits mimo jiné říká: „Mladý vědecký pracovník Neubauer určil chod a náplň jedné světové laboratoře na mnoho let. Enrico Calef v Neapoli, a později v Římě, Zdeňkův přínos také náležitě ocenil. A Zdeňkovy práce v časopise Nature a jiných předních světových publikacích se staly trvalým vkladem v klenotnici vědy.
          Významný genetik z kanadského Edmontonu, Jack von Borstel, mi při sklence vína řekl, že zná dva české vědce: Greogora Mendela a Zdeňka Neubauera, prozradil posluchačům (mimo jiné) Ivan Lefkovits.
          Kromě mnoha jiných deficitů tato země, tato společnost má zásadní deficit v neschopnosti a neochotě diskutovat, přesněji řečeno diskutovat v názorové neshodě. „Žít a nechat žít“ má obdobu rovněž v duchovní sféře: „vysvětlit a respektovat názory bližního“…
          Zásadní otázka, na kterou bychom neměli zapomenout i při tak slavnostních chvílích jako je tato, je: „Kdo zajistí vzdělanost nastupující generace?“ Pro malý segment populace to zajistí Akademie nebo Univerzita. Ale vzdělaný národ vznikne jen tehdy, když se vytvoří široký konsens různých myšlenkových proudů. Ústav Zdeňkovy působnosti by se mohl stát jedním z míst pro bezpředsudkové diskuse kolem kulatého stolu – možná, že by toto mohlo být podepřeno i prestiží Nadace Vize 97.“ Tolik Ivan Lefkovits.

Modrá Čára1



O Sněhurce aneb o přírodě  
Zdeněk Neubauer  


  Příroda–Sněhurka a zásady přírodního výběru

  O altruismu a sobectví v přírodě

  O evoluci, významu a smyslu v přírodě


Pohádka o tom, jak za našich dnů obětavá vzájemnost živých tvorů
zlomila kletbu sobeckých genů
s věnováním jeho kmotře, Evě Koutecké,
která ho přivedla k pohádkám.
 





Nehodlám vás zde, páni, dámy,
snad obtěžovat úvahami;
tím, co teď budu vyprávět,
toužím vám odkrýt nový svět!
Kdo s takovou teď za mnou chvátá,
ať nečeká spis literáta,
nevím, co je to litera
učených pánů od pera.
srv. Wolfram von Eschenbach, Parzival II.115.21-28




Příroda–Sněhurka a zásady přírodního výběru

Slyšeli jsme mnoho o vědě a filosofii. Poznámka číslo 0 Měl bych promluvit o jejich vztahu. Jakou řečí? Řečí vědy – řečí filosofie? Něco srozumitelně říci vyžaduje sdílený základ srozumění: společnou zkušenost, řeč a myšlení. To mi připomíná mého oblíbeného autora, Gregory Batesona, s jeho zásadou: „myslíme v příbězích“ (we think in terms of stories). Základní, původní, a proto společnou podobou lidského myšlení je vyprávění příběhů. Takto nám i vědci a filosofové vyprávějí o svých poznatcích a pohledech, v domnění, že nám je srozumitelně vysvětlují. Ale příběh nic nevysvětluje: je původnější než všechny výklady, důkazy a vysvětlení. Budu vám tedy povídat pohádku. (Pohádky představují jakési „apriorní formy narativity“, z nichž veškerá vyprávění odvozují svůj smysl, svou obecně lidskou srozumitelnost.) Pohádku o tom, jak dobro nakonec vítězí nad zlem, láska nad svárem, vzájemnost nad sobectvím; vyprávění o tom, jak nezištnost a obětavost nakonec zruší zlé kouzlo, vysvobodí ze zakletí.

Něco takového, řeknete, se děje jen v pohádkách. Ve světě – v přírodě a ve společnosti, v evoluci a v dějinách – je to zhola vyloučené: nemyslitelné, nepředstavitelné, nesmyslné (nelogické, iracionální) – a tudíž neskutečné. Věda ani filosofie nemají s pohádkami nic společného, jen si to vzájemně předhazují. Přitom je zvláštní, nakolik je tato „nelogika“ srozumitelná. Alespoň dětem – dětem v nás, kterým to vyprávím. Budu vám nyní vyprávět příběh o záchraně světa – našeho světa. Naším světem míním moderní svět, o jehož povaze a pravdě rozhoduje věda. Tento příběh se sběhl – sbíhá se za našich dnů. Pohádkový příběh se šťastným koncem, že opět můžeme na světě spolu se všemi tvory „dobře a šťastně žít až do smrti“. Poslouchejte.

Za dávného času byl náš svět opět mladý, svěží, krásný, nevinný a neporušený. (Ten čas se dodnes nazývá renesancí: „znovuzrozením“.) Svět opět počínal, počat v obnoveném posvátném sňatku (HIEROS GAMOS) Nebe a Země, které se zhlédly v sobě a poznaly, že jedno jsou. Nebe nahoře – nebe dole. Pozemským rájem byl ten pohádkový svět, plný záhad, kouzel a zázraků, svět magický – magicky přitažlivý. Tajemná byla jeho přirozenost – původ a povaha, tajemnou opět člověku připadala přirozenost vlastní. Obě přirozenosti – přirozenost lidská a přirozenost světa – si padly do oka. Tak v zázraku vzájemného zračení vystoupila za úsvitu z ranních červánků Příroda: krásná, věčně mladá v neustálosti svých proměn. Všichni jí byli okouzleni. Byla milována a malována umělci, opěvována básníky, ba okouzlila i myslitele a učence. Ti v Přírodě poznali onu Moudrost, kterou povždy hledali: tu, z lásky k níž se vydali cestou poznání. Nadpřirozená moudrost božská a přirozená moudrost lidská se tehdy sloučily v moudrosti Přírody.

Moudrost se octla v dosahu lidského poznání, neboť příroda a poznání byly téže přirozenosti. A přesto zůstala nevyčerpatelnou, neboť bezedná byla hloubka jejího tajemství. Pravda, která jí směla být práva, nebyla ani pravdou nadpřirozenou zjevenou, ani přirozenou zjednanou, nýbrž zázračně magickou, skrytou okultní, tj. intimní a osobní. Od pradávna bylo známo, že „příroda se ráda skrývá“, že mluví v záhadách a hádankách, obrazech a symbolech – znameními, která nemohou být vysvětlena, toliko vykládána, překládána, tlumočena. Poznání, které dříve bylo zřením věčných, stálých, neměnných duchovních pravd, se tehdy změnilo v interpretační umění, jak porozumět smyslu zjevujícímu se v rozmanitosti proměnlivých tělesných podob.

Tak umění a vědění, tvorba a poznání splynuly v jedno. Pravda se stala mysterijní: vyžadovala hermetické zasvěcení, spočívala ve věrné nápodobě a následování přírody. Byla plodem lásky – lásky k tomu, co je vskutku jsoucí, což přirozeně znamenalo živé, pravé, svébytné. Člověk poznával přírodu tak, jako muž ženu. Nenazíral ji toliko rozumem, ale vnímal ji všemi smysly, celým tělem, zakoušel její kouzelnou moc, spolu s ní prožíval a konal její divy, podstupoval její tajemné proměny. V tom záležela původní scientia experimentalis – zkušenostní vědění, zakoušení skutečnosti jakožto tělesné, živé: skutečnosti z masa a krve. Skrze tuto radostnou poznávací zkušenost (gaia scienza) byl renesanční experimentální vědec spíše mágem a kouzelníkem než znalcem a učencem. „Toto je tělo mého těla, kost z mé kosti“, opakoval po prvním člověku – Adamovi.

Mezi mágy a kouzelníky se však vyskytli také čarodějové: ti, kteří zachycují a poutají děje do čar, z nichž spřádají sítě, jimiž vše živé a proměnlivé uzavírají do obrysů a nárysů. Teprve tato hotová schémata, grafy, vzorce považují za vpravdě skutečné; nikoliv spoutanou kořist. Čarodějové prohlašují svou poutavou činnost za snahu „zachránit, spasit, zachovat jevy“: apparentia salvare, servare. Zachovat způsob jejich zdánlivosti, respektovat podobu jejich jevení, přitom je však zbavit jejich přirozené pomíjivosti, proměnlivosti a nahodilosti. To vše ve snaze dát rozmarným, rozmanitým a roztodivným projevům přírody určení a výměr, přeměnit je v porovnatelné veličiny, podrobit je dělení a třídění. Skutečný je sám systém: tabulka, logika uspořádání.

Čarodějové mají zvláštní, podivný vztah ke světlu. Na jedné straně vystupují jako jeho hlasatelé a zastánci: poznání pro ně spočívá ve vysvětlení a objasnění, chtějí mít jasno, šíří osvětu. Také na pojmy, představy a myšlenky, slova a výroky, jimiž vyjadřují své poznatky a vědomosti, kladou nárok jasnosti, zřetelnosti, názornosti a průhlednosti. Pravda sama je pro ně samo-zřejmá. Tak žádá jejich „geometrický mrav“, opírající se o bezprostřednost vnitřního názoru. Snad proto filosofové vidí v čarodějích své příbuzné a spojence; světlo však, na jehož straně čarodějové stojí, není světlo idejí, nýbrž světlo rozumu. Čarodějové sice také kladou důraz na vnitřní nazírání, i oni v něm vidí jedinou formu porozumění: pravdu musí každý spatřit sám! Na rozdíl od filosofů však odmítají osvícení a každé skutečné vnitřní zření: vnuknutí, intuici, inspiraci a vše, kde se něco skutečně samo bezprostředně zjevuje, ukazuje, odhaluje. Považují to za „mystiku“, které upírají vztah k pravdě a paradoxně ji označují za „tmářství“.

K světlu vycházejícímu z nitra věcí, jímž věci samy zjevují svůj smysl a svou podobu, jsou čarodějové podivuhodně nevnímaví. Raději si sami ve svém vlastní nitru na vše posvítí zevně, světlem vlastního rozumu; každou věc – to jest každý obsah mysli – se snaží oklepat a osahat, opsat její vnější meze – její „obvod“ a „objem“, který lze obtáhnout čarou, převést v nárys. Čarodějská mysl je vnímavá toliko k rozdílům a odlišnostem; zjištěná rozlišení vyjádří a zajistí čarou–ryskou, stanovující rozhraní a rozmezí. Mezi čím a čím – to už je nezajímá, dokud to nezachytí opět jako rozdíl.

Nelze jistě tvrdit, že jsou čarodějové slepí: jsou nadáni „inteligencí“: schopností rozlišovat meze, kterou dokáží stupňovat nade všechny meze a skrze všechny meze: vnímat meze (rozdíly) mezi mezemi atd. – bez omezení. Jsou však příznačně „nevidomí“: inteligence – nadpřirozená čaromoc racionality – jim neumožňuje vidět přirozené tvary a podoby. Vnímá jen totožnost a různost a dokáže je převést na čáry. Jedině ty lze totiž srovnávat, tj. činit rovnými a převádět různost jejich délek na rovnost jejich poměrů (rationes).Poznámka číslo 1

Chápeme, proč čarodějové nemohli spatřit kouzlo Přírody zjevující se v magii smyslů. Záviděli těm, kteří jí byli okouzleni. Magickými postupy čarodějnické optiky, triky dioptriky a katoptriky – vytvořili zrcadlový obraz Přírody – neskutečný, netělesný, iluzorní, pouze zdánlivě trojrozměrný, tak jako každý odraz v zrcadle. Příroda – či její zrcadlový fantom – byla zbavena svého přirozeného kouzla. Takto odkouzlena, odpřírodněna („denaturována“), byla převedena na povrch a octla se v dosahu čar, mohla být ztotožněna s vlákny, tkáněmi a pletivy.

Dojem živé tělesnosti, který tato prázdná slupka ještě budila ve svém protějšku – lidské přirozenosti, byl sice filosofy brzo rozpoznán jako pouhá iluze. Snadno totiž zjistili, že to, co takto vydáváno za přírodu, je pouze jevová stránka skutečnosti, a správně rozpoznali její veskrze duchovní povahu. Přes veškerou kázeň soustavné pochybnosti (svou metodickou skepsi) a vzdor vší své důmyslné soudnosti (kritičnosti) však neodhalili v čarodějnické náhražce přírody umělý podvrh. Se skutečnou přírodou se totiž novověcí učenci – dědici renesančních myslitelů – již nesetkávali.

Od svého zeleného stolu na Královské hoře ji znali pouze z vědeckého podání a uměleckého ztvárnění: viděnou z geometrické perspektivy a naaranžovanou do „zátiší“ (ne nadarmo nazývaných nature morte – „mrtvá příroda“). Netušíce, že byli oklamáni, nezalekli se jí jako strašidelného zjevení: považovali umělý podvrh za přirozený jev. Oni však znali jen čarovnost zrcadlového zjevení. Přesto se zhlédli i v něm jako ve svém vlastním obraze, a cítili se polichoceni. Stačil pak jen krůček, aby za to jediné skutečné („věc o sobě“, zračící se v čarodějném zrcadle) prohlásili svou vlastní reflektující činnost. Jejich zprvu neokázale soudné a nesměle pochybovačné myšlení nakonec vyústilo v okázaou ješitnost: prohlásilo se za filosofii absolutního ducha, za vrchol „velké filosofie“, oproti oné pouhé „malé filosofii“ – filosofii života a přírody.

Tam bylo zahrnuto veškeré myšlení, jež neuvízlo v tenatech reflexe zmítáno „paradoxy vědomí“ a protimluvy soběvztažnosti (self-reference), které nešlo s dobou, nýbrž věrně setrvalo v lásce k oné Moudrosti, která se za renesance zjevila v živé, tělesné, svébytné skutečnosti Přírody. Na tyto malé „přírodní filosofy“ bylo pohlíženo jako na trpaslíky mezi titánskými filosofy ducha. Naturphilosophie i Lebensphilosophie se staly posměšnou nálepkou, Kainovým znamením, označením pro naivní, diletantskou spekulaci, nechápající ani tak elementární rozdíly jaké existují mezi jevem a skutečností, nebo mezi subjektivní a objektivní stránkou zkušenosti.

Čarodějové mohli být spokojeni. Založili nový svět technické civilizace, svět spřádaný z čar racionality (obsahů mysli, stavů mozku: Gespenste, Hirngespinste) a implementovaný do divů techniky. Co však učinit se skutečnou přírodou? Ta se mezitím uchýlila z umělých zahrad a architektonicky projektovaných, geometricky uspořádaných parků, měst, škol a ústavů zpět do hlubokých hvozdů a divokých skalních strží své satyrské domoviny. Zde se s ní stýkala právě jen ona hrstka trpaslíků, zastánců malé filosofie a romantické vědy, kteří dál těžili materiál pro klenoty svých poznatků z hlubin hmoty a útrob země.

Avšak až tam – v nejzazších koutech rajské rezervace – však nakonec dostihla Přírodu kletba čarodějů. Co dar „matematických prvotin přirozené lásky k moudrosti“ (Philosophiae naturalis principia mathematica) jí podali vybrané ovoce ze Stromu Vědění: Newtonovo jablko. Příroda, panensky nevinná a důvěřivá, se dala zlákat a okusivši, zmrtvěla. Čarodějové nemeškali a pomocí dalších kouzel – perspektivy a kalkulů (pocházejících z říše tisíce a jedné noci, kultu půlměsíce a kultury stínů) ji uvěznili do skleněné rakve geometrického prostoru. Její tělo se proměnilo v těleso – bylo obráceno v geometrickou konstrukci, založenou ne na tělesné lásce k poznávané, nýbrž na obecných zásadách racionálního poznání: na čarodějnických postupech (methodoi) a znalostech (mathémata), jejichž omezená, povrchní pravda docházela jasného a zřetelného vyjádření, jak kázal geometrický mrav (clare et distincte more geometrico). Ten se stal řeholí duchovní skutečnosti nového věku, a jeho zásady byly velkými filosofy uznány za prvotní („apriorní“ – veškerou zkušenost předcházející a všechno poznání určující) a všeobecně závazná pravidla, jimiž se napříště měl řídit lidský důmysl (regulae ad directionem ingenii).

Jako kdysi, tak i tentokrát stihlo rajsky přirozenou skutečnost znovuzrozeného světa prokletí. Nedošlo k vyhnání z ráje; sama Zahrada Rozkoší zkameněla. Ochromená Příroda ve skleněné rakvi byla navíc spoutána řetězci kauzálních závislostí, které čarodějové nazvali s černým humorem sobě vlastním „zákony Přírody“ (leges naturae). Předstírali, že se jimi řídí příroda; ta však, jsouc prohlášena za mrtvou, se nemohla ničím řídit, ani čeho poslouchat. Ve skutečnosti ji svým zákonům čarodějové–nekromanti co mrtvolu podřídili: podrobili ji slepé, trpné poslušnosti. Prohlásili se za „pány a vládce přírody“ – maîtres et possesseurs de la Nature. Leč to, co takto uchvátili, bylo pouhým nic: „nic než …“ (nichts als...) – vyjadřovali se o ní. Latinské nix, francouzské neige pak značí tolik co sníh. Snad proto je v pohádce, jež v hádankách nám o ní zachovala Zvěst, zvána záhadným jménem Sněhurka. Není to jisté; jisté však je, že vlastní důvod tohoto jména v pohádce nenalezneme.

Sedm trpaslíků se s jejím osudem odmítalo smířit. Setrvávali v přesvědčení, že Sněhurka je živá. Byly to zemité bytosti: neznaly triky a techniky magiky, optiky, matiky a metriky. Zato si zachovaly i v kamenné sluji, jež bývala rájem, vnímavé srdce a zdravý rozum – a navíc pak k těmto dvěma ještě všech pět pohromadě – totiž pět tělesných smyslů. To snad vyjadřuje pohádka jejich mystickým počtem. Hleděli na svou Sněhurku stěnami jejího průzračného příbytku a věříce vlastním očím, nevěřili odbornému výnosu. „Je stále stejně krásná a půvabná” říkali, „nic neztrácí na svém kouzle a svěží mladosti.“ Upozorňovali, že netkne se jí rozpad ni rozklad. „Právě to je doklad“, opáčili nekromanti, „že není živá, a živá jakživ nebyla. Změna se jí netýká: příroda je jen projevem svých zákonitostí, právě tak bezčasých a odvěkých jako matematické pravdy, v nichž spočívá. Což nechápete, že příroda je zákonitost sama?“ Tak vysvětlovali čarodějové, přinášejíce osvětu pověrčivé, trpasličí nevědomosti. Leč ani světlo racionalistické osvěty čarodějů, ni přesvědčivost svědectví vlastních smyslů a zdravého rozumu nebylo s to rozptýlit chmury zkroušených srdcí trpaslíků; neutišilo jejich smutek nad tím, že to, co vidí, slyší a cítí a co je dojímá, je ostatními prohlašováno za pouhou vidinu, a sám jejich pocit a dojem za ohlas a ozvěnu, ozvuk a dozvuk dávných bájí a pověstí. Srdce má své rozumné důvody, o nichž rozum nemá ponětí (le coeur a ses raisons que la raison ne connaît pas …)

Leč jednoho dne – kde se vzala, tu se vzala – dolehla k trpaslíkům dosud neslýchaná zpráva o Vývoji, plníce mysli a srdce trpaslíků novou nadějí. Evoluční učení se bleskurychle šířilo světem. „Příroda nebyla vždy stejná, jak se tvrdí“, hlásalo, „přirozenost živých bytostí se mění: spěje ke stále větší rozmanitosti a směřuje k novým, vyšším, dokonalejším podobám! Příroda – přirozenost každého živáčka – je vpravdě živá: činná, tvůrčí a svébytná!“ Čarodějského magika zachvátila panika. Víko skleněné rakve hrozilo puknout, pouta nutnosti, jimiž bylo Sněhurčino tělo svázáno v těleso, měla uvolnit nahodilá jedinečnost a svébytnost. Vážná čaromoc spočitatelné předurčenosti (foedera fati) hrozila opět zlomením rozvernou, hravou nevypočítatelností a neurčitostí!

V nouzi nejvyšší přispěl čarodějům na pomoc jiný velký kouzelník. Sám nebyl čarodějem – matematikem, technikem ani architektem; byl z rodu mocných mágů dávných časů. Ten čarodějům poskytl – snad bezděčně a bona fide – kouzlo mnohem mocnější než všechny čary, rovnice, schémata a vzorce. Nazývalo se „Princip přírodního výběru“ neboli „zásada přirozené selekce“. Tento obrazec působil silou prosté logiky, nezávislé na parafernáliích intelektuální akrobacie čarodějů, na všech těch stále složitějších formulacích zákonitostí, racionálních soustav a kalkulů. Nové kouzlo odvozovalo svou moc z pravdy mnohem skrytější, než povrchní průměty, s nimiž počítají čarodějové. Však mu také zprvu příliš nerozuměli, a nějaký čas jej dokonce rozhodně odmítali. (Mnozí z nich – zvaní „vědečtí kreacionisté“ – setrvávají v tomto důsledném postoji dodnes.) Nakonec většina čarodějů své Zákony o nový Princip doplnila. Jejich omezený a omezující rozum jej dokonce prohlásil za „mechanismus evoluce“ – tedy za něco jako „kulatý čtverec“ nebo „hranatá koule“.

Fungování tohoto údajného „mechanismu“ v rámci svého začarovaného světa patrně chápali asi takto: „Zákony přírody“ se týkají jen vlastní podstaty hmoty, nikoli jejích projevů: podob a tvarů. Konkrétní způsoby, jak hmota zaplňuje prostor, jak se v něm rozkládá (rozprostraňuje) a skládá (shlukuje), jsou toliko druhotné aspekty či vidy (species – druhy!) – nahodilé projevy skutečných zákonitostí. Ty jediné jsou opravdu nutné, obecné a neměnné. Tvary však a tělesné podoby jsou vždy jedinečné a specifické – specificky rozdílné (srv. differentia specifica). Proto existují zákony o zachování hmoty, energie a jiných fyzikálních veličin, neexistuje však žádný zákon o zachování tvaru či podoby, žádný důvod, žádné pravidlo jak má něco vypadat. Tvar není veličina, která je jasně a zřetelně daná, a tudíž měřitelná, srovnatelná. Tvar se vyznačuje podobou, která je něčím mlhavým a relativním: o podobnosti lze mluvit vždy jen vzhledem k něčemu a vzhled je založen na nahodilém, analogickém vztahu, který nelze přesně a objektivně určit (bezkontextově vymezit, změřit, formálně definovat). Zkrátka: „tvary nejsou žádné čáry“: nesestávají z mezí, nýbrž spočívají v podobnosti – svobodné shodě a sounáležitosti tvarů.

Veškeré tzv. „s-tvoření“ je tak projevem a výsledkem čiré shody a náhody. Odtud nesmírná rozmanitost a bezmezná proměnlivost jeho podob. Lze spočítat, jak málo je pravděpodobné, že vůbec kdy spadly na zem dvě naprosto stejné sněhové vločky! A přesto nelze pochybovat o tom, že utváření jedné každé se řídí stejnými geometrickými pravidly krystalizace vody, že jedinečný tvar je projevem obecných kauzálních závislostí. Šestičetně souměrné krystalky sněhu jsou přímo prototypem projevu věčných matematických zákonitostí – oním Sněhurčím nix, na které upozornil svou pražskou novoročenkou Johannes Kepler za soumraku renesančního ráje, který na to doslova ztuhl v mrazivém dechu duchovního nihilismu čarodějů.

Vločky – anorganické tvary vodních krystalů – se ovšem utvářejí vždy znovu, vločkujíce z netečně lhostejného beztvárna – bez paměti, bez souvislosti a spojitosti s tvary vloček, které vznikly před nimi. Naproti tomu tvorové, organické tvary a tvářnosti živých těl, zanechávají na světě potomstvo, otisky svých podob. Živé formy fungují jako formičky: kadluby mechanicky vytlačující své obtisky, přibližné repliky. Tyto obdoby – nepřesné kopie podob pak plodí potomstvo: samy se tak stávají originálem. K tomu se ovšem zdaleka nedostanou všechny! Jinak by egyptská rána přemnožení žab zakrátko přešla v globální katastrofu a potomstvo jediné plodnice obří pýchavky by jen samo pro sebe spotřebovalo veškerou organickou hmotu na zemi! K tomu však očividně nedochází; vždyť každý zárodek, každé semeno „plodící potomstvo podlé pokolení svého“ se dělí o potravu, energii a místo s nesmírným množstvím jiných životních forem. Prostor (místo), hmota (látka, substrát) a energie (síla nutná k formování látky) však samy náležejí k té neměnné, zákonité podstatě skutečnosti, a podléhají tudíž zákonům zachování: oproti tvarům a tvorům nevznikají a nepřibývají – nerodí se a nemnoží.

To logicky vede k tlačenici: poptávka po bytí záhy neskonale převýší nabídku existence. Za takové „bytové nouze“ a „existenční tísně“ se protlačí, tj. vtlačí hmotě svou podobu jen ty tvarové verse, jen takové obdoby podob, které nejlépe odpovídají situaci, daným okolnostem – okolním podmínkám prostředí. Okolnosti působí jako síto, filtr či výběrové zařízení, jímž projde nejspíše právě těch několik málo jedinců, pro jejichž tvar (životní formu, vlastnosti, způsoby chování) je za nich „existenční úžina“ náhodou (shodou okolností) průchodnější než pro jiné. A ježto tito způsobilí projdou – protlačí se k příležitosti obtisknout se čili „obtlačit“ svou podobu na úkor nesčetného množství jiných obdobných–podobných tvarů (patrně těch nejpodobnějších, a tudíž příbuzných), náleží k oné způsobilosti především schopnost ony ostatní co nejúčinněji přetlačit, zatlačit, potlačit, „sobecky“, „neurvale“, „bezohledně“. Nečiní tak ovšem „ve zlém“: tělesné tvary a životní podoby udílené hmotě nemají „úmyslu“ ani „snahy“. Pokud se tak projevují, pokud lze o něčem takovém jako „boj o přežití“, „zápas o život“, „pud sebezáchovy“ apod. vůbec mluvit, pak to patří k jejich nahodilým vlastnostem („životní formě“), právě tak jako tělesná stavba či látkové složení. Chování tíhnoucí k rozmnožení za vyloučení „konkurentů“ prostě přispívá k způsobilosti: zvyšuje pravděpodobnost, že se právě tato forma bude mezi svými obdobami napříště častěji vyskytovat.

To je podstata působení principu přírodního výběru jakožto mechanismu evoluce. (Veškeré mechanické fungování je založeno na vzájemném přetlačování součástek; u umělých mechanismů – strojů – se tak děje cyklicky, u „přírodních mechanismů“ čili organismů ? „ústrojenců“, jak se živým bytostem začalo říkat, má množení povahu řetězové reakce.) Mnohokrát opakované procházení generací potomků takovým „výběrovým řízením“ po řadu generací, vždy na nové obdoby nejzpůsobilejších podob, vede přirozeně k vzniku a šíření forem stále způsobilejších. Zevně to budí dojem záměrného přizpůsobování, stálého zdokonalování. Ve skutečnosti (tj. v rámci mechanického popisu) přirozeně přetrvávají nejspíše právě ty náhodné odchylky, které trvají déle, než ty, které tak dlouho netrvají. „To je podstata přírodního výběru v kostce,“ říká Gregory Bateson. Dlužno ještě dodat, že ono přetrvání („přežití“) pouze znamená, že se s těmito (tj. podobnými) tvary máme šanci i v budoucnu potkat. Nebo s jejich změněnými „potomky“, tj. s výsledky jejich nepřetržité proměny. Neboť tempora mutantur et nos mutamur cum eis, jak říkávali staří latiníci: „doby se mění a my s nimi“. Postupně se však mění i kritéria vhodnosti (fitness), tedy pravidla výběru: jiná doba, jiné mravy. K jejich změně ovšem přispívá i postupná změna forem. Odtud evoluce!

A tak „boj o život“, „přežití silnějšího, schopnějšího či zdatnějšího“, „vyhynutí toho, kdo se nepřizpůsobil“ – tyto a všechny podobné představy, které s evolucionismem spojujeme pod vlivem příběhů, které vyprávějí sami evolucionisté, jsou jen obrazná vyjádření. Jsou to bajky a vyprávěnky pro vás, nevzdělaní a nechápaví trpaslíci! Není životního vzmachu, úsilí, záměru: to, co vám připadá jako stoupání vzhůru, v co skládáte svou marnou naději a pověrčivou důvěru, je ve skutečnosti jen neustálé padání, trpné propadání sítem přírodního výběru. Nejen ta vaše milovaná Příroda–Sněhurka, ale i vy, při vší své odolné, zemité nátuře, jste také jen pouhou výslednicí téhož neustálého padání, propadání, upadání: „Byla tam papírová zem a vy jste se propadli až sem!“ Zkrátka: všemu vládne „duch tíže“ skrze přírodní zákony a podle zásady přírodního výběru. Sněhurka, vy – vše je zakleto v téže společné skleněné rakvi geometrického prostoru, v němž „existovat“ znamená „zabírat místo“. Jak jaké, jak veliké a kolik – to záleží na onom slepém, bezcílném přetlačování a přetahování. Na náhodě a nutnosti.



Pokračování    Začátek článku    Titulní stránka