Poznámky

1. Odtud tedy i název celého textu - 'Sociologie jako power play'. Jak dobře ví třeba příznivci ledního hokeje, anglický termín 'power play' znamená česky 'přesilovka', tedy hra v početní převaze. Kdo hraje power play, snáze vstřelí branku, má větší šanci na vítězství, je ve výhodě.

2. Text je variací na témata, která se mi původně objevila pod rukama v nedávné stati 'Metoda jako provokace smyslu' (Konopásek, 1995a) a v textu 'Sociologie babičkou: ještě jednou, po dvou letech' (Konopásek, 1995b).

3. Expertům jsou ve sféře politiky přenechány pouze 'technické detaily' a posty 'odborných poradců'. Zásadní rozhodnutí jsou ale vnímána jako 'politické problémy', které je třeba pečlivě od obyčejné operativy odlišovat. Volání po odbornících na politických pozicích zavání deformací demokratických principů vlády, obsahuje v sobě potencialitu dirigistického sociálního inženýrství.

4. Viz např. Foucault (1980), Brown (1993), Söderqvist (1991) a mnozí další pokud jde o vztah mezi věděním a mocí, o racionalitě versus rétorice viz Rorty (1991) nebo Lotman (1994: 79), o logickém versus estetickém myšlení viz třeba Brown (1977) nebo Welsch (1993)... mezi mnoha jinými.

5. K tomu všemu viz zejména Bruno Latour (1993; 1989: 109-115). Tento francouzský sociolog vědy a technologií proslul svojí parafrází Clausewitzova výroku, totiž že 'věda je politika vedená jinými prostředky' (Latour, 1983: 168).

6. Teprve tehdy může přece jedno neproblematicky odkazovat k druhému jako k něčemu vnějšímu, svébytně existujícímu. Další důležitou souvislostí této separace je, že praktikám zkoumání na straně jedné a zkoumaným praktikám na straně druhé může být potichu a nenápadně přisouzen vzájemně nezávislý a nesouměřitelný status. Na takovém základě pak sociolog buduje superioritu svého pohledu na věc - viz např. Woolgar (1988a). Tomuto důsledku se však budu detailněji věnovat až za chvíli.

7. Baudrillard (1983) zmiňuje v souvislosti s obsesivním lpěním moderních společností a/nebo věd na principu takového realismu několik výmluvných příkladů. Zvlášť pěkný případ představuje kausa 'objevení' a pokusu o 'záchranu' domorodého kmene Tasaday (str. 13-18 jeho Simulations) - viz též Konopásek (1995c:10) nebo Welsch (1994, pozn. 41 ke III. kap.).

8. Reflexivní sociologie bývá vystavena nemilosrdnému výsměchu. Petrusek (1993:185) citující Gellnera - nebo Gellner citovaný Petruskem? - například píše: 'sociologie degenerovala ze studia nějaké společnosti či skupiny na studium reakcí sociologa na své vlastní reakce na pozorování skutečnosti'. Podobné stanovisko zaujímá ve své nedávné knížce také Jan Keller (1995) - Kellerovu stanovisku jsem se blíže věnoval jinde (Konopásek, 1995d).

9. Konstruování aktéra representace jako naprosto nedůležitého momentu je jedním z typických rysů moderní, 'objektivistické' ideologie representace (Woolgar, 1989; podobně též Aldridge, 1993; Brown, 1990 aj.).

10. Tomu může odporovat jenom ten, kdo by tvrdil, že metodologie a sociologie sociologie jedno jsou. A to by samozřejmě bylo velmi těžko udržitelné stanovisko, navzdory tomu, že jde v obou případech o formu jakési sebereflexe.

11. Aby nebylo pochyb, ani zdaleka si zde nestěžuji pouze na ortodoxní dotazníkovou sociologii: logice metodologické reflexivity přesně odpovídá například princip 'triangulace', tolik vyzdvihovaný v klasické metodologii kvalitativního výzkumu (viz např. Denzin, 1970 a mnozí další). Stručně řečeno, v triangulaci jde o paralelní užívání různých druhů dat či různých metod při studiu jednoho a téhož problému - příkladem budiž třeba výzkum, o kterém referují 'biografici' Hoerning, Alheit (1995: 109): v předtuše tendenčnosti (bias) životopisných výpovědí respondentů použili výzkumníci napřed jakési schematizující dotazníky, které měly sloužit jako kontrola a korektura případné odchylky vyprávění od holých faktů. Cílem triangulace je zkrátka očistit spolehlivé informace od nespolehlivých, získat validní a objektivní obraz studovaného objektu. Triangulace je základním metodologickým nástrojem, kterým mnozí kvalitativní sociologové chtějí překonat handicap 'měkkosti' dat, se kterými pracují, a držet tak krok s provozovateli 'správné vědy'. V současnosti je však princip triangulace některými badateli přehodnocován. Někteří se ho snaží zjemnit a přizpůsobit logice epistemologického relativismu (např. Erzberger, Prein,1994), jiní, s odkazem na dnešní 'krizi representace' v sociálních vědách a na logiku reflexivního přístupu k realitě, doporučují rezervovaný přístup k metodologii jako takové (k těm patří dnes i Norman K. Denzin, tedy sociolog, s jehož jménem je klasické pojetí principu triangulace v kvalitativním výzkumu obvykle spojováno - k tomuto novějšímu stanovisku viz Denzin, 1989; 1994).

12. Viz např. Woolgar (1988) a jeho rozlišení mezi benigní introspekcí (tedy metodologickou sebereflexí) a konstitutivní (čili radikální) reflexivitou. K různým definicím reflexivity viz též Ashmore (1989: 32).

13. Fakt je, že takové stanovisko dnes stále zřetelněji - více či méně konsistentně - uplatňují i některé základní učebnice či příručky kvalitativní výzkumné strategie (Silverman, 1993; Huberman, Miles, 1994; Denzin, Lincoln, 1994 aj.) - anonymnímu recenzentovi patří díky, že mne na tuto okolnost upozornil. Ve snaze o hladkou cestu k pointě bych neměl křivdit průkopníkům kvalitativní sociologie, z nichž někteří se snaží brát principy konstitutivní reflexivity docela vážně.

14. Zdá se, že z tohoto předpokladu vychází např. koncepce intelektuální autobiografie, jež by měla podle Stanley (1993: 50) být nezapíranou součástí běžné sociologické studie.

15. To podle toho, zda jako oporu či arbitra hledají (spirituálně legitimovaného) Boha, (politicky legitimovaný) Konsensus, anebo (empiricky legitimovanou) Pravdu. Viz též Latour (1993: 27-35) a jeho úvahy o moderním vynálezu rozdělení kompetencí mezi vědeckou representaci objektivních faktů na straně jedné a politickou representaci subjektivních vůlí na straně druhé; k tomuto dělení impéria patří ovšem i 'vyšachování' Boha z obojího: Příroda už nemá vykazovat Boží přítomnost a Společnost či Vláda nemá mít nadále božský původ; Bůh se tak dostává do postavení sice nestranného, ale také prakticky bezmocného arbitra vědců a politiků, a jeho posice se tedy stává doslova ideální. Kněz, Politik a Vědec jsou blázni moderní doby; jsou to pozoruhodní glosátoři a manipulátoři života, distancovaní svým výsadním postavením od řadových členů společenství a od jejich 'obyčejných' problémů - jsou to blázni, kteří si mezi sebe s puritánskou pečlivostí rozdělili sféry vlivu a vyměnili pestrobarevné střapce a cinkání rolniček za asketické soužití s rituálem či metodou. O demarkační čáře, která oddělila moderní vědu a náboženství jako dvě sice kompatibilní, ale navzájem nezávislé formy epistemologické autority, píše také Markus (1992: 13 a násl.).

16. Max Weber (1973) proto říká, že myšlenka laika není sama o sobě méně hodnotná než myšlenka experta; jediný rozdíl mezi oběma je, že u zrodu myšlenky laika chybí pevná a solidní určitost metody (podle Nagel, 1994).

17. Pojmem etnometody rozumím takové bezděčné, samozřejmé a rutinní strategie konání obyčejných příslušníků společenství, jejichž největší, ba konstitutivní účin spočívá v tom, že jsou kvůli své samozřejmosti pro členy společenství sociálně prakticky neviditelné. Etnometody jsou v tomto smyslu jakési obecně a bezděčně uplatňované know-how pro konstrukci a udržování sociálního pořádku. Takto definované etnometody učinila základním předmětem svého bádání tzv. etnometodologie (Garfinkel, 1967).

18. Na místě je samozřejmě otázka, proč je sociology oficiálně deklarována právě přítomnost Metody, a ne absence etnometod (jde-li vlastně jen o dvě různé strany téže mince). Odpověď je jednoduchá: je to efektivnější. Pro sociology je samozřejmě jednodušší a méně riskantní prokazovat u sebe sama přítomnost metody než absenci etnometod; na druhou stranu, u studovaných je zase snadnější prokázat fungování nereflektovaných rutin (etnometod) než absenci cílevědomého, systematického a záměrného chování (metod).

19. Na tomto místě chci opět zdůraznit, že mi nejde o kritiku nějakého ortodoxního positivismu. Nemyslím, že před (minimálně) dvojnásobnou autoreferenčností sociologického studia zavírá oči jenom standardizovaná dotazníková sociologie. To by byla příliš laciná pointa. Tzv. kvalitativní sociologie na tom obvykle není o mnoho lépe. Jestliže se totiž k doktríně objektivistického realismu dnes již jen málokdo přihlásí otevřeně a programově, implicitně a nereflektovaně je tato doktrína potichu přítomná i v takových sociologických textech, které na to v první chvíli vůbec nevypadají. Abych právě toto dokumentoval, volím teď jako příklad nenápadně přežívajícího tradičního pojetí sociologického studia bibli sociálního konstruktivismu.

20. Připomeňme: klasicky je sféra sociologické teorie sférou toho, co může Sociologie (autonomní vědní disciplína) vědět o 'okolní' Společnosti (autentické sociální realitě), tedy toho, co může sociolog vypovídat o ostatních lidech.

21. Sociologie vědy samozřejmě existovala už mnohem dříve. Do té doby šlo ovšem především o to, že se sociologové zaměřovali na sociální vztahy mezi vědci a na analýzu institucionálního prostředí výzkumu jako na zajímavé 'sociální kontexty' vědy (viz např. Merton, 1973). Obsah vědeckých poznatků a procesy jejich generování nebyly z tohoto hlediska relevantní. Jak poznamenávají třeba Latour (1993) nebo Woolgar a Ashmore (1988), pozornost se typicky zaměřovala na to, jak mohou 'sociální faktory' vysvětlit vědecké chyby a omyly, nikoli vědeckou pravdu a úspěch.

22. Podle Pollnera (1991) patřila radikální reflexivita - tj. systematicky pěstovaná nejistota ohledně základních předpokladů a diskursivních praktik užívaných v popisu reality, včetně těch popisů, které patří nám samotným - mezi nejoriginálnější a nejslibnější iniciativy klasické etnometodologie. Postupem času však byla etnometodologie 'ochočena' sociologickým mainstreamem. Její reflexivní hrany byly obroušeny. Takto zpacifikovaná a vykastrovaná etnometodologie pak už mohla být jako zcela neškodná, jenom trochu bizarní větev sociologického bádání vystavována a udržována při životě v zoologických zahradách standardních sociologických učebnic. Nicméně právě soudobá reflexivní sociologie vědy dnes vrací etnometodologii mnohé z původní síly a svěžesti.

23. Viz např. orientaci většiny příspěvků v rozsáhlé 'příručce' kvalitativního výzkumu (Denzin, Lincoln, 1994).

24. Gagnon (1981) proto mluví o sociologických poznatcích jako o controled knowledge (kontrolovaném vědění).

25. Mnoho metodologů kvalitativního výzkumu naopak zdůrazňuje úlohu osobní zkušenosti výzkumníka, např. jako zásadního zdroje 'teoretické sensitivity' (Strauss, 1987: 10-11) či výzkumnické kreativity (Strauss, Corbin, 1990: 42-47). Zásadní důraz kladený na subjektivitu nebo intersubjektivitu je v rámci kvalitativních výzkumných strategiích něčím stále běžnějším (viz též Clandinin, Connelly, 1994 a mnozí další).

26. K tomu viz třeba etnografické studie sociálního fungování právních norem (Conley, O'Barr, 1990 aj.).

27. K zásadnímu postavení logiky 'Projektu' v rámci moderního myšlení viz třeba Bauman (1995: 11-13).

28. Sociologickou relevanci konceptu sociálních sítí krátce sumarizuje Kusá (1994). S konceptem sítí ovšem souvisí i další koncepty. Třeba takové, které konfrontují oficiální doktrínu moderní společnosti s prvky společnosti tradiční, jako třeba Maffesoliho (1994) neo-tribes, nebo teorie které zdůrazňují úlohu nenápadné a tiché resistence zdánlivě bezmocných sociálních aktérů vůči zdánlivě všemocným sociálním strukturám - za zvlášť hezký případ tohoto zaměření považuji studii Billa Jordana o praktikách resistence chudých v moderním sociálním státě (Jordan, 1992; viz též Foldvary, 1994); zvláštním případem takové tematizace jsou samozřejmě i již zmíněné studie o státním socialismu.

29. Viz např. Lash (1993), Lash, Urry (1994) a další představitele teorie reflexivní modernizace.

30. Viz např. nedávno publikovanou studii Josefa Alana (1995) o prolínání světů práce, sexu a lásky.

31. Z dnes již klasických prací viz třeba Giddensovu teorii strukturace (Giddens, 1979 aj.)

32. Viz kupříkladu skvělou studii Callona a Latoura (1981).

33. Souhlasím s Pickeringem (1993), že vliv této sociology of scientific knowledge na historii a filosofii vědy je možná zbytečně hysterizován, zatímco její význam pro obecnou sociologii je zatím spíš zanedbáván. Soudím, že právě ve 'věku reflexivity' (Ulrich Beck) se stává sociologie vědy a technologií klíčovým referenčním rámcem pro jakoukoli sociologickou praxi.

34. Law (1986: 70-71): 'Teorie aktérských sítí [či sítí-aktérů] předpokládá, že neexistuje nějaká všeobecná, universální struktura [...], ale že se vždy celá řada aktérských sítí pokouší vnutit svoji vlastní strukturu potenciálně nejistým či neurčitým entitám, vypůjčit si tak jejich sílu a zacházet s nimi jako s vlastními.' Viz též Callon (1986) a další.

35. Souhrnně viz třeba Latour (1993). Sítě jsou podle Latoura 'monstrózními', heterogenními útvary. Jsou současně reálné (jako 'příroda'), vyprávěné (jako 'diskurs') a kolektivní (jako 'společnost'). Aby byla zdůrazněna hybridní povaha těchto sítí, které jsou prostředníkem, médiem konstrukce vědeckých faktů, mluví se někdy též o 'heterogenním konstruktivismu' (Taylor, 1995).

36. Latour (1989): 'Věta nedrží pohromadě, protože je pravdivá, ale protože drží pohromadě, říkáme, že je "pravdivá"'.

37. Brown (1993: 156) v téhle souvislosti poznamenává, že 'pravda ve vědě je rétorickým posunem od osobní zkušenosti k veřejnému vědění'.

38. Zkoumat jak jsou výsledky produkovány metodou znamená kritizovat je jako 'umělé' a nepovedené (Edwards, Ashmore & Potter, 1995).

39. Bylo by krajně pošetilé pokoušet se nějak poukázat na roli jednotlivých prvků rozsáhlých hybridních sítí ve chvíli, kdy už jsme konfrontováni s hotovými a vypu-lírovanými 'vědeckými' fakty. V takovou chvíli už je souvislost mezi těmito hybridními sítěmi a vypurifikovanými fakty prakticky neuvěřitelná. Stačí však, abychom se vrátili o pár kroků zpět, abychom detailně rekonstruovali celý proces vědecké práce, aniž bychom přitom spoléhali na nějaké apriorní distinkce a hierarchie, a spojení je navázáno.

40. Etnografové socialismu a etnografové vědy si rozhodně mají co říci. V obou případech představují sítě mocné zdroje, které nejsou součástí oficiální realistické doktríny a které se právě proto tak dobře mobilizují. Co oficiálně neexistuje, nelze oficiálně zakázat nebo regulovat (viz Konopásek, 1995e).

41. Právě tento druhý, posthumanistický, výklad pojmu 'sociální' je ostatně v soudobé sociologii stále vlivnější. Děje se tak v souvislosti s intelektuálními inovacemi, které bývají shrnovány pod označení 'obrat k jazyku' (viz např. Hubík, 1994). Snad by šlo říci, že končí doba, kdy jádro 'sociální reality' representovala docela dobře inter/subjektivita lidských bytostí; dnes ho representuje spíš taková interaktivita či asociativita, která prolamuje klasickou bariéru mezi světem lidí a světem věcí, mezi světem přirozeným a umělým. Namísto konceptu (inter)subjektivity se tlačí idea (inter)textuality. Kelemen (1994) tuto okolnost zajímavě demonstruje na posunech ve výzkumu umělé inteligence. Píše o tom, že se dnes v tomto oboru stále silněji prosazuje takové pojetí, podle něhož se racionalita objevuje jako 'emergentný efekt toho, že sa agent [rozuměj neživý stroj, robot!] začlenil do spoločenstva'. Samotné stroje produkují vlastní sociální realitu, a díky tomu i vlastní inteligenci! V zásadě týž posun v pojetí kategorie 'sociálního' vysvětlují i Teil a Latour (1995): slovo 'sociální' ve výrazu 'sociální vědy' už neodkazuje k pojmu 'společnost' (society), ale spíš k pojmu 'asociace' (association). Jde samozřejmě o asociace, které konstituují hybridní sítě, čili kolektivy humans a non-humans, jejichž soužití činí moderní věda stále intimnější a těsnější. Nebo ještě jinak, jenom zdánlivě odjinud : svět není sociální, protože je obdařený smyslem - jak soudí třeba humanista Petrusek (1993: 155) -, ale protože je svět sociální, je obdařený smyslem.

42. Johnson a.k.a. Latour (1988: 299): Vždy, když chceš vědět, co vlastně určitý non-human dělá, představ si, co by ostatní humans či jiní non-humans museli dělat, kdyby daný non-human aktér nebyl přítomen.

43. Téhož problému se dotýká i Paul Feyerabend (1991: 185), když píše, že '[t]o, čo je na našom poznaní "subjektívne", je tak husto a tak pevne vpletené do svojich materiálnych produktov, že sa nedá jednoducho oddeliť. Nie je možné jednoducho vymedziť, čo existuje nezávisle.'

44. Bylo to v Brémách, během mezinárodního workshopu s názvem 'Empirically Based Theory Construction and Qualitative Life Course Research' (17.-19. listopadu, 1994). Zevrubněji jsem se této akci věnoval jinde (Konopásek, 1995a).




















45. Viz např. Denzin (1989: 54-58), Helling (1988), Nagel (1994) nebo Oevermann (1979) pro přehlednou - byť ne zcela konsistentní - informaci o 'objektivní hermeneutice'.




















46. Tato úloha výzkumného týmu není zdůrazňována pouze v objektivní hermeneutice, ale i jinde v kvalitativní sociologii (viz např. Glaser a Strauss, 1965: 294-5). Práce v týmu ostatně představuje jednu ze základních forem triangulace - hlavního nástroje na zvyšování spolehlivosti závěrů z kvalitativního výzkumu (Janesick, 1994: 214-5).




















47. Mnohé z toho všeho je dosahováno nenápadnými operacemi (translacemi), které se běžně nazývají 'pořizování dat'.




















48. Já sám jsem například v tomto textu výslovně zaangažoval kolem sedmdesátky svých kolegů a implicitně se opírám o stovky a tisíce dalších autorů. Spousta těchto kolegů je zde přítomná jenom anonymně, a možná dokonce nedobrovolně (z jejich strany) a bezděčně (ze strany mojí), a to formou různých teoretických konceptů a kategorií, v jejichž genealogii jsou nějak zapleteni. A to píšu obyčejné teoretické pojednání. Kdybych například chtěl využít nějakou škálu k empirickému studiu, chtě nechtě tím mobilizuji také všechny ty, kteří s ní kdy měli co do činění a kteří se tak svými nepatrnými troškami podíleli na tom, že se jedná o respektovaný a vyzkoušený nástroj.




















49. V rukopise je připravena kniha studií a autobiografických úryvků vzniklých při práci na tomto projektu (Konopásek, 1995f).