Status questionis

Moderní teologie prakticky na anděly zapomněla. Přesněji řečeno, nezapomněla, ale je z nich rozpačitá. Biblicky orientovaná protestantská a tradičně orientovaná katolická teologie ví, že si nemůže dovolit anděly výslovně popřít. Bibličtí exegeti bez hodnocení opakují a katalogizují výskyty příslušných výrazů v různých synchronně či diachronně pojatých vrstvách a částech biblického textu. Všímají si např. rozkošacení angelologické látky v poexilním judaismu. Někteří systematičtí teologové víceméně mlčí. Někdy připomínají historii dogmatu, ale o samotných andělích víceméně nic nepopírají a nic netvrdí.

Moderní teologie vyslovuje obavu, že leccos z angelologie by mohlo mít původ ve vlivu dobových představ na literární podobu biblických textů. Nemusí prý jít o skutečné sdělení. Mohlo by jít o "symbolické výrazy Boží činnosti". Štítivě se odvrací od možné "účasti andělů na přírodních dějích". Tyto představy prý už byly dávno opuštěny. Zbývá andělské působení "v lidském duchu", které si pak člověk "´překládá´ do svého jazyka a do svých představ".

Na odstupu současné teologie od tématu andělů nic nemění ani to, že někteří teologizující autoři působivší ve 20. století pokládali, případně ještě pokládají za svůj úkol opakovat staré teze. Pouze připomínají něco opomíjeného, ale nepokoušejí se o nové uchopení a promyšlení tohoto nesnadného tématu.

Teologie ovládaná modernou je vůči andělským mocnostem a silám náramně zdrženlivá. Dnešní teologie, snad už ne tak moderní, je konfrontována s faktem, že andělé vyhození dveřmi se vracejí oknem. Opustil-li moderní člověk představy o takovém či onakém působení andělů, k postmodernímu člověku, a nutno říci, že bez církevní asistence, se andělé pozvolna vracejí.

Vše nasvědčuje tomu, že si křesťané budou muset položit otázku, proč vlastně před desetiletími odložila anděly do teologického depozitáře. Stalo-li se to ve snaze vyhovět soudobému skeptickému konzumentovi bohovědné literatury, nutno se zeptat, nebylo-li loučení s anděly přece jen příliš kvapné. Možná by bylo bývalo užitečné počkat si na postmoderní obnovu zájmu. Nebo dokonce neřídit se vždy jen nejnovější intelektuální módou. Byl-li ovšem jejich motiv autenticky teologický, nezbude jim, než obhájit křesťanskou deangelizaci tváří v tvář mimokřesťanské reangelizaci. Nebo uznat, že se mýlili.


Překáží poslové ?

Řecké angelos stejně jako hebrejské mal´ak má vyjadřovat úkol, nikoli podstatu. Jde o posla, obvykle Božího. Není tím už rovnou dáno, že by to měla být nebeská bytost. Jsou tak označováni i čistě lidští poslové nebo lidští reprezentanti Boha. Možná, že moderní zdrženlivost vůči andělům plyne z obavy, že by role poslů ohrozila Boží jedinečnost a přímý přístup člověka k Bohu. A tato obava má původ v příliš doslovném chápání role Božího posla. Blízký posel by mohl nahrazovat vzdáleného Boha. Předpokládá to Boha "tam kdesi", daleko od nás. Boží posel pak má stejnou roli jako posel mezi lidmi, kteří jsou od sebe tak daleko, že si nemohou záležitost vyřídit mezi sebou přímo. Posel v takové situaci může takřka zpřítomnit autora zprávy, může být tedy jeho reprezentací. Ale může také mezi odesilatele a příjemce vstoupit a překážet. Může zastínit původce sdělení a zkreslit obsah zprávy.

Pojetí "vzdáleného Boha" bylo podrobeno kritice. Americký autor Marcus J. Borg shrnuje hlavní body této kritiky ve své knize The God We Never Knew (Bůh, kterého jsme dosud neznali.) Tato koncepce absolutizuje antropomorfní biblické výpovědi o Bohu a zcela opomíjí Boha, v němž "žijeme, pohybujeme se, jsme", v němž všechno spočívá, jehož "božské přirozenosti" se máme "stát účastnými" a jenž má být "všecko ve všem", Boha charakterizovaného jako božské Slovo, v němž je život , jako Světlo a jako Plnost. Tohoto Boha pak rozpoznává křesťanská tradice jako toho, jenž "naplňuje vše celou svou bytostí", který je "všude celý". A nejen to. Není ve všech věcech přítomen pouze svou mocí a svým věděním, což by tolik nepřekvapovalo, nýbrž také svou božskou bytností. Jeho celá božská esence je podstatně přítomna v každé části tvorstva a vše je jí plno. Toto znovu objevené a znovu oceněné pojetí bývá označováno jako křesťanský panentheismus.

Přístup k Bohu je vždy přímý. Posel nikdy není nutný. Bůh může přímo působit v nitru. Přítomnost posla mezi Bohem lidmi ukazuje na mezilidskou povahu duchovního života. Spiritualita nemá být něčím, co si žijeme pro sebe a za sebe, bez ohledu na jiné. Je to život, který si navzájem předáváme a od druhých přijímáme, který mezi sebou sdílíme. Ale vztah a komunikace s Bohem přitom nepřestávají být bezprostřední. Posel by mohl buď zpřítomňovat nebo zastiňovat pouze vzdáleného Boha. U Boha, který je nejniterněji a celou svou plností přítomen ve všem, je Boží posel spíše jiným způsobem bezprostřední přítomnosti.

Není třeba se obávat, že Boží poslové, už tím, že jsou ve hře, Boha oloupí o jeho identitu, pro nás zamlží, zastíní či odsunou. Je však třeba dbát o to, aby posel byl, tím, co říká a činí, transparentní. Koneckonců vše stvořené může mít vůči Bohu bez ohledu na jeho přítomnost, funkci ikony nebo funkci idolu. Ikona je prostupná a vede pohled a touhu za sebe a nad sebe, k Bohu samotnému. Idol nahrazuje Boha. K takovému člověku, sociálnímu útvaru, textu, koncepci nebo vyobrazení se upíná bázeň nebo naděje, jakoby šlo o Boha. Tvor se staví namísto stvořitele. Je-li kdo Božím poslem či nikoli, se pozná podle toho, že má funkci ikonickou, že není mluvícím a chodicím idolem.

Ujištění o tom, že posel nemusí překážet a že vede mysl a srdce k Bohu, to se vztahuje na kohokoli, v jistém smyslu dokonce na cokoli, kdo nebo co má aktuálně toto pro mne toto poslání. Bylo už shora řečeno, že Božími anděly bývají podle Bible i lidé. Zde by bylo snadné říci, že jsou jimi tím, co činí a co říkají. Tím spadá v jedno role posla s rolí proroka. Člověk ale nemusí zpřítomňovat živého Boha takto akcidentálně. Je plný Boha tak či tak a může nebo také nemusí pro tuto plnost být zcela průhledný. Je-li, zjevuje sděluje a zpřítomňuje pak Boha celou svou bytostí, krásou, pravdivostí, láskou, jakousi světelností a žárem celé své bytosti. V něm či v ní se ustavuje mezi Bohem a námi komunikace slovy, jinými znaky ale také reálnými symboly, které nás s Bohem spíše spojují, než k němu pouze odkazují. Angelický člověk nemusí být ani zdaleka astenický, asketický, subtilní, zasněný a zahleděný do metafyzických entit. Může Boha zjevovat svou silou, byť by to byla síla ve slabosti, nadějí, třeba i nadějí uprostřed beznaděje.

Roli andělů nám může přiblížit nesčetněkrát interpretovaný příběh Abrahamových hostů v terebintovém háji při božišti Mamre. Jsou to, jak je jasně řečeno hned na počátku příběhu, tři muži. To, že si nechali od hostitele mýt nohy, že s ním jedí podpopelný chléb a dobytče, že jsou tedy zjevně tělesní, nemění nic na tom, že jsou teologicky, kazatelsky, meditativně i výtvarně interpretováni jako tři andělé. Sdělují Abrahamovi něco od Hospodina. Ale nejsou anděly jen proto, že drží k Abrahamovi kázáníčko nebo že s ním vedou rozpravu, tedy pouze pro nějakou zprávu, jíž předávají. Abraham, když je oslovuje, říká jim překvapivě a velice bytelně Panovníku, a je tam o nich řeč jako o Hospodinu. Zřejmě nějak vypovídají o Bohu celou svou bytostí. A nejen vypovídají, nějak Boha zpřítomňují. Čím ještě jiným než slovy tedy jsou anděly, tedy posly ? Dalším pitváním textu se zřejmě nedopracujeme definitivní teologické interpretace těchto tří mužů. Něco o jejich důstojnosti, síle a kráse nám ale dává vzdáleně tušit mimoverbální pramen, Rubljovova proslulá ikona Trojice. A k tomu je třeba dodat, že lidé plní Boha, průzrační pro Boha, zpřítomňující Boha a obdarovávající své okolí Bohem nepřebývají jen v mýtických říších obývaných Abrahámy a Sárami. Nežijí jen v Rubljovově kontemplaci. Kdo má srdce připravené pro Boží dary, zažívá taková setkání i v šedi, zápachu, chladu a dusnu reálné faktografie těchto století.


Poslové ano, ale co s duchovními bytostmi ?

Je-li v Bibli a tradici řeč o Andělu Hospodinově nebo o andělech v plurálu, není obvykle řeč o libovolných poslech. Jsou nakonec přece jen ve hře nebeské či duchovní bytosti. Jde nám o to, co možná poněkud přehnaně říká autor listu Židům : Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení ? Co to ale znamená být duchem ? V biblické hebrejštině i řečtině, podobně jako v latině a ve slovanských jazycích souvisí duch těsně s dechem, větrem, vichrem nebo vánkem. V téže 1. kapitole listu Židům čteme v českém ekumenickém překladu O andělích je řečeno : "Jeho andělé jsou vanutí větru a jeho služebníci plápolající oheň." V kralickém překladu ale máme : "… činí posly své duchy …" Máme tedy na výběr jak přeložit/vyložit původní řecké pneumata. Ukazuje nám to přinejmenším, že bychom měli být opatrní při interpretaci textů, které ostře staví ducha a tělo proti sobě.

Dech symbolizuje život. A duch, to je život sám. Možná spíše život tak jak jej sebereflexivně zakoušíme. Je to intenzifikované bytí, ne pouhý výskyt. Duch je plně rozvinutým životem. Živá bytost má zdroj některých svých úkonů v sobě, i když pochopitelně odpovídá na vnější podněty. V duchu je tato vlastnost života rozvinuta až po svobodu, tedy schopnost zvažovat různé vlivy na základě hlubinného poznání a utvářet svůj život, v daných mezích utvářet či spoluutvářet sebe sama.
Duch tvoří sebe tím, že tvoří díla. Poznáním na duchovní úrovni není pouhý odraz nebo otisk. Duch poznávaje tvoří. Není-li poznání přímo svrchovanou tvorbou, je alespoň spolutvořením. V latinském cognitio, poznání můžeme vidět co(n)-genitio. spoluplození, spolurození. Podobně v biblické hebrejištině jáda´, poznat (něco, někoho), znamená také pohlavně obcovat.

Je-li ale duch životem rozvinutým do svobodné tvorby na základě poznání, plyne z toho nějak, že je něčím beztělesným ? Sami sebe jako lidé zakoušíme jako duchovní bytosti, ale to také znamená, jako bytosti duchovně-tělesné. Lidské tělo spíše je a stává se duchovním, než že by bylo něčím vnějším, pouze akcidentálním, instrumentálním. Nezakoušíme je jako něco, co můžeme přijmout nebo odložit, jak je nám libo. Nemáme tělo. Spíše jsme tělem. A ovšem také jsme duchem a duší. Duch není uvězněn v žaláři těla, spíše je vtělen či ztělesněn. Teď se ale odvážíme otázky : Nemáme tuto jednotu připsat celku tvorstva ? Není celé tvorstvo duchovně-tělesným kosmem ? Není to nesmírné společenství osob a jejich kvazi-tělesných projevů ?

Než se ale pustíme do úvah o možném spojení andělů s přírodou, položme si tu nejbanálnější otázku, která nás v této situaci může napadnout : Jsou doopravdy andělé ? Pomineme zjevné taktizování teologů, kteří si o tom myslí své, ale nechtějí se dostat do konfliktu s vrchnostmi. Obhájcům andělů nezbude než odvolávat se na údajně jasné, ba jednoznačné biblické výpovědi. Pochybovači sázejí na mýtický ráz výpovědí o andělích. Dnes už myslíme racionálně a kriticky. Interpretace Božího jednání pomocí nadzemských bytostí je prý už překonaná. Pokusme se o jisté zprostředkování. Připusťme, že řeč o andělích je opravdu mýtická. Není ale taková též řeč o Bohu ? Mýtickému myšlení se v náboženství nevyhneme. O Bohu a andělích, ale také o člověku a zemi a o jejich vztazích se vypráví příběhy, které zvou k účasti, probouzejí fantazii, orientují vůli, vytvářejí vztahy, odkazují ke smyslu. Tento způsob komunikace je oprávněně současný. Projevy mýtopoetického myšlení obsahují poselství, u nějž není důležitá faktografie. Aby je člověk mohl skutečně přijmout, musí se zúčastnit pohybu, který vyvolaly.

Je-li řeč o andělích odlišná ale oprávněná, můžeme říci toto : O dějinách můžeme vypovídat s užitím metod a výrazových prostředků historiografie, ale i mýticky. O přírodních dějích se mnohé dovíme od exaktních věd, ale můžeme o nich mluvit také poeticky, symbolicky, prostě mýticky. Šumění andělských křídel a nadzemskou harmonii andělských kůrů nevyčteme z archivních materiálů a jejich analýzy stejně tak jako je nezachytíme registračními přístroji a nevypočítáme z naměřených veličin. Můžeme ale paralelně s kritickým, racionálním, demýtizovaným jazykem mluvit o andělích a také tím něco sdělujeme. Zveme k účasti, vytváříme vztahy, odkazujeme ke smyslu, jak už o tom byla řeč. Nemíníme tuto interpretaci lidských dějin a jejich přírodního rámce jako alternativní. Nejde totiž o to, kdo z koho. Nepokládáme za smysluplnou otázku, kdo má více pravdu, kdo je blíže skutečnosti. Mýtická řeč nevylučuje vědeckou. Nezmítá už námi radikální demýtizační vášeň. Pochopili jsme, že stačí mýty interpretovat, resp. reinterpretovat. Řeč o andělích (a s ní veškeré náboženské mluvení) vlastně nechce být ani pouze paralelní. Přejeme si, aby byla vůči jazyku klasické vědy komplementární. Řeč o andělích tedy doplňuje neúplnou řeč vědy (a moderní teologie) o přírodě a dějinách. A nutno dodat, et vice versa.


Co znovuobjevujeme s anděly ?

S kritikou exaktní vědecké interpretace přírody nemusíme spěchat. Naopak, než necháme zaznít kritické hlasy, měli bychom poctivě uznat jak moderní myšlení a jeho aplikace udržují, chrání a rozvíjejí život. Na druhé straně se ale nemusíme nechat zahnat do kouta : Výpovědi o přírodě mimo rámec klasické vědy nemusí být jen planým snílkovstvím nebo dokonce patologickým stavem psychiky. Opravdu mohou doplňovat, co vědecký výklad zanedbal. Nemusíme se spokojit s chladným, mrtvým, mechanickým, vykalkulovaným vesmírem. Máme právo interpretovat svět kolem nás také mýticky či mýtopoeticky.

Manipulativní racionalita moderní vědy je programově zaměřena na technické aplikace. Co z přírody není využitelné pro větší blahobyt, je nepodstatné. Dlouho si lidstvo všímalo jen výhod, které z toho plynuly. Až ve druhé polovině dvacátého století jsme dospěli ke zjištění, že bezohlednou exploatací přírodních zdrojů podřezáváme větev, na níž sami sedíme. Exaktní zkoumání obnovitelných a neobnovitelných surovinových a energetických zdrojů, zkoumání procesů v půdě, vodách a atmosféře je účinným nástrojem zjištění pravdy. Přejeme-li si ale hlouběji porozumět poměru mezi lidmi a přírodou, potřebujeme ještě komplementární přístupy. A tady mohou kupodivu přispěchat s pomocí andělé. Přesněji řečeno lidé, kteří s anděly, lze-li to tak říci, počítají. Otevíráme-li se přírodě meditativně, je-li naše poznání účastí a spolutvorbou, bude se nám příroda jevit jinak, než jen jako soubor měřitelných objektů a procesů. Staneme se vnímavými pro ducha a smysl. Příroda může být znovu svým způsobem plna bohů. Nebude to tentokrát na úkor racionality, nýbrž s respektem k ní. A bytosti nazývané v antice bohy můžeme za nových okolností nazvat anděly. Můžeme se dokonce pokusit o komunikaci s duchovními bytostmi stojícími v pozadí přírodních dějů, samozřejmě s rizikem příslušných psychiatrických diagnóz.

Teologie jakožto hermeneutika mýtu se obvykle jeví jako nepraktická disciplina. Obnova partnerského vztahu s přírodou, úcta k životu, péče o stvoření, to jsou témata navýsost praktická. Jde totiž o život. O životy lidí a o život jiných pozemských tvorů, které svými aktivitami ohrožujeme. Sama exaktně biologická ekologie, jak se zdá, na praktické řešení potíží nestačí. Humanitní environmentalistice vykázaly různé komise místo na okraji akademického kolbiště. Utíká-li teologie od přírody, nemá k tomuto žhavému problému současnosti co říci; vrací-li se po létech exilu k jejímu duchovnímu aspektu, stává se inspirací. Teologie, která se odvažuje postoupit od dualistického personalismu zaměřeného výlučně na lidi (a ponechávajícího přírodu beze zbytku v říši "to", "ono") ke spiritualistickému pluralismu lidí a přírody, se (pro někoho možná paradoxně) objevuje v centru dění a na špici událostí. Může pomoci vytvořit použitelnou hlubinnou ekologii (ať se tento výraz komu líbí nebo nelíbí), nebo dokonce ekosofii.

O koho jde v 82. žalmu, který začíná slovy : Ve shromáždění bohů postavil se Bůh, vykoná soud mezi bohy. … Ač jsem řekl : "Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího", zemřete též jako lidé ? Zemřou-li tito "bohové" jako (ostatní) lidé, může jít opravdu o ironické označení mocných pozemšťanů. Máme ale i další texty. Již jsme si připomněli, že výraz "anděl" vyjadřuje poslání a může být použit i pro člověka. Obvykle ale plní andělské poslání nebeské, duchovní bytosti, pro něž najdeme v Bibli řadu alternativních výrazů, např. synové Boží a bohové, a též serafové, cherubové, trůny, panstva, mocnosti a síly. Při údajně důsledném biblickém monoteismu nás ovšem překvapí výrazy bohové, Boží synové a s nimi i božské "my" se slovesy v plurálu. Také v nás budí zvědavost, když si na četných biblických místech při pozorné četbě uvědomíme, že jen výjimečně je anděl dobře odlišen od Boha, že obvykle mluví a jedná zcela jako to činí Bůh. Masivní je tato záměna ve vyprávěních o stvoření a pádu člověka v knize Genesis. Nejprve říká Bůh : Učiňme člověka, aby byl našim obrazem, podle naší podoby. O jeden verš dále se záměr naplňuje : Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím. Když pak člověk v jahvistickém vyprávění požije ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, říká Hospodin Bůh : Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. K čímu obrazu a podobě je člověk stvořen ? Komu je podobný poté, co poznal dobré i zlé ?

Již gramatický tvar odpovídající množnému číslu u Božího jména Elóhím (byť spojovaný se slovesnými tvary v jednotném čísle), a pak i Slovo, které nejen "bylo u Boha", ale také "bylo Bůh", vyložené pak církví jako pravý Bůh z pravého Boha , nakonec s rozvinutím tohoto tématu až do pojetí božské Trojice, to vše je znamením, že Hospodinova jedinost je odedávna i v biblické a křesťanské tradici vyvažována pluralitou božského. Že Boha nemůžeme správně pojmenovat kategorií "jeden" a že spočívá nad mnohostí i jediností. Stejným směrem ukazuje pojetí nestvořených božských energií vyzařujících z jediné božské bytnosti v pravoslavné tradici.

Nebeští andělé se tedy jeví jako znázornění, zvnějšnění a zpřítomnění plurality skryté ve všeobsáhlé radikální jedinosti božského. Myriády duchovních mocností připomínají, že jednota v Bohu, a v souvislosti s tím i jednota nastolená Bohem (či lépe v jeho jménu), nemůže být totalitní. Že Bůh je přítel plurality a diverzity v lidstvu a celém tvorstvu. Doznívající moderní teologii nelze vyčítat, že jí zajímá vlastně jen Bůh a člověk. Méně šťastné je, že jí za pozornost stojí jediný děj mezi nimi, zápas dvou vůlí, v němž jde nakonec jen o to, kdy a jak bude člověk podmaněn. Prezentuje osamělého Boha bojujícího svůj boj s izolovanými lidskými jedinci. Její bůh, to už není plerómatický Bůh, Hospodin zástupů, nýbrž nebeský Despota. Dějištěm stvořitelského a vykupitelského dramatu jí není živoucí kosmos Bible a tradice věrně znázorňující niterné bohatství svého božského vzoru a zdroje, nýbrž chladné nekonečno mrtvých těles kroužících po svých drahách, vybuchujících a vychládajících podle mechanických zákonů a mezi nimi ubohá Země.


Dialog o andělích

Zatímco se křesťanští teologové za své anděly styděli a úporně se snažili na ně zapomenout, postmoderní, ne až tolik církevní Evropané a Američané si na ně (a jim příbuzné bytosti) nejen vzpomněli, ale začali, dá-li se to tak říci, s nimi pracovat. Zabývají se jimi kultivovaně v antroposofii, teosofii a hermetismu, v pokleslé populární rovině např. v ufologických fantaziích. Křesťanům proto nezbude, než přistoupit na dialog o pluralitě (kvazi)božských, duchovních bytostí. Mohou si pro začátek vzpomenout, že ústřední místo Ježíše Krista v ekonomii spásy není anděly ohroženo. Jednorozený Boží Syn nevylučuje, spíše zahrnuje Boží syny Starého zákona. Přebývá v něm totiž celá plnost. Anděl Hospodinův bývá tradičně vykládán jako druhá Osoba Trojice naznačená ve Starém zákoně, ale též jako první mezi rovnými, mezi anděly. První kapitola listu Židům je celá věnována rozlišení božského Syna a duchů vyslaných ke službě. Blíží se k řešení tohoto křesťanského kóanu Raffaelova umělecká intuice vyjádřená na slavném obraze Sixtinské Madony, kde Ježíšův obličej vystupuje v jedinečné konkrétnosti mezi nesčetnými stejnými, leč méně nápadnými obličeji andělů tvořících zářivé pozadí obou hlavních postav ? Je tam jedinost a jedinečnost smířena s pluralitou ?

Do dialogu o andělích se výslovně pustili nekonvenčně křesťansky orientovaný duchovní učitel a publicista, dříve dominikán, dnes kněz americké Episkopální církve Matthew Fox a filozofující a teologizující biolog Rupert Sheldrake spojovaný obvykle s hnutím Nového věku. Kniha pod provokujícím názvem Fyzika andělů. Průzkum oblasti, kde se setkávají věda a duch je rozpravou obou autorů nad pojetím andělů u tří křesťanských klasiků Dionysia (pseudo)Areopagity, sv. Tomáše Akvinského a Hildegardy z Bingen. Nacházejí v nich mnoho překvapivě aktuální látky a docházejí mimo jiné k těmto závěrům : Andělé jsou přítomni od počátku univerza, jsou řídícími inteligencemi přírody, mají zvláštní vztah především ke světlu a ohni, probouzejí lidskou imaginaci a intuici, spojují naše vědomí s kosmickým vědomím. Autoři si uvědomují, že nestačí zopakovat tradiční nauky. Současná krize vyžaduje tvůrčí práci. Kladou sobě i nám společně nové otázky : má přesvědčení o andělích, společné duchovním tradicím co dělat s hlubinným ekumenismem (též mezi monoteismem a polyteismem), může komunikace s anděly pomoci k nové sakralizaci umění a vůbec našeho jednání ve světě, mají andělé co dělat s vědomím planet, hvězd a galaxií, souvisí se sebeorganizující dynamikou makroskopického i mikroskopického světa ?

Snažili jsme se zde poukázat především na pluralitní aspekt nestvořené i stvořené duchovní skutečnosti a na to, že duchovnost není odcizena hmotě, přírodě a tělu. Cokoli stvořeného může být poslem Nestvořeného, až natolik, že takovou božskou přítomnost můžeme zažívat jako bezprostřední. Tím se také pokoušíme navázat na iniciativu obou uvedených autorů a nabídnout pokus o odpověď na některé jejich otázky. Andělský dialog musí ovšem pokračovat přes hlavy teologických profesionálů nebo, bohdá, s jejich účastí.


Obsah    Články Ivana O. Štampacha     Začátek článku    Titulní stránka druhého čísla    Napište nám k tomuto článku


Literatura

Allmen Jean-Jacques von : Biblický slovník, Kalich, Praha 1987
Aurelius Augustinus : Vyznání, Kalich, Praha 1992
Borg Marcus J. : The God We never Knew, Harper, San Francisco 1997
Brož Luděk : Evangelium dnes, Kalich, Praha 1974
Bruce Milne : Poznejte pravdu. Průvodce křesťanskou vírou, Návrat domů 1999
Coreth Emerich : Co je člověk ?, Zvon, Praha 1974
DuQuette Lon Milo : Angels, Demons & Gods of the New Millenium, Samuel Weiser, York Beach 1997
DuQuette Lon Milo : My Life with Spirits, Samuel Weiser, York Beach, 1999
Fiorenza Francis, Galvin John P. : Systematická teologie. Římskokatolická perspektiva, CDK, Brno 1996
Fox Matthew : The Physics of Angels. Exploring the Realm where Science and Spirit Meet, Harper, San Francisco 1996
Gelder Dora Van : Im Reich der Naturgeister, Aquamarin Verlag, Grafing 1989
Grofovi Stanislav a Christina : Krize duchovního vývoje. Když se osobní transformace promění v krizi,
Chvojkovo nakladatelství, Praha 1999
Kol. : Zvěstování víry I., II. Síť, Praha 1994 a 1996
Lochman Jan Milíč : Krédo. Základy ekumenické dogmatiky, Kalich, Praha 1996
Lossky Vladimir : Dogmatická teologie, Pravoslavné vydavatelství, Praha 1994
Novotný Adolf : Biblický slovník, Kalich, Praha 1956
Ott Ludwig : Fundamentals of Catholic Dogma, Ran Books, Rockford 1974
Ratzinger Josef : Úvod do křesťanství, Petrov, Brno 1991
Sardello Robert (ed.) : The Angels, Continuum, New York 1996
Steiner Rudolf : Duchovné bytosti v nebeských telesách a prírodných ríšach, Sophia, Bratislava 1996
Zvěřina Josef : Teologie agapé I.,II., Scriptum, Praha 1992 a 1994

Všechny citace Bible podle : Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona, Česká katolická charita, Praha v ÚCN, 1985