Svobodný člověk mezi ženami

Jen málokterý člověk by snad dovedl žít tak svobodně jako Pečorin. Pečorin není svázán žádným trvalým cílem a vrhá se do všeho, co ho zaujalo, experimentuje. Je otevřený ke svým pocitům (až na jednu výjimku, jak si ukážeme). Ani prostor ho neomezuje - je často na cestách. Navíc je inteligentní, takže dovede pochopit věci, které se kolem něho dějí, a pak vykročit k cíli, který se mu zdá být nejlepší. Ráda bych se ale zastavila nad tím, jak se člověk, který je volný jako nikdo jiný, staví k ženám.

Z vyprávění Maxima Maximyče se dozvídáme jednu ze zajímavých příhod, jíž se Pečorin účastnil. Tehdy oddíl Maxima Maximyče a Pečorina sídlil na Kavkaze v Čerkesku a oba byli pozváni na svatbu do přilehlé osady. Na zábavě přistoupila k Pečorinovi dívka, aby ho přivítala, a ten ji pak s radostí dál pozoroval. Pro nás je podstatné, jaká ta dívka byla. První z Pečorinových milostných avantýr, s nimiž se čtenář seznamuje, je totiž s dívkou divokou, bezprostřední, odvážnou, která miluje volné hory kolem osady, kde žije, a navíc se jedná o knížecí dcerku, takže je dívka i velmi hrdá. „(…) vysoká, útlá, oči černé, jaké mívá jen horská laň, jako by vám viděly až na dno duše.“ Poznámka číslo 18 Říká o ní Maxim Maximyč.

Je nepochybné, že se Pečorinovi zachce nespoutanou a krásnou dívku získat. Ale není jediný. O knížecí dceru Belu stojí i hrubý divoch Kazbič . Dívčin bratr Azamat zase touží jako šílený po nádherném a prudkém koni, který patří Kazbičovi. Aby byly věci jasnější, přidávám vedle popisu Bely i popis onoho výjimečného zvířete:

          „Jeho kůň byl proslavený po celé Kabardě a opravdu, byl to kůň, že mu nebylo rovna. Právem mu všichni jezdci záviděli a nejednou se mu ho pokoušeli ukrást, ale marně. Ještě teď ho před sebou vidím: vraný jako smola, nohy jako strunky a oči o nic horší než Bela. A ta jeho síla! Uháněl třeba padesát verst. A byl tak vycvičený, že běhal za svým pánem jako pes, znal ho po hlase. Někdy Kazbič koně ani nepřivazoval. Zkrátka – byl to takový zbojnický kůň!“ Poznámka číslo 19

Ne nadarmo mají kůň i dívka podobné oči. Z obou z nich vyzařuje spřízněnost s divokými horami a tedy i svoboda. Azamat, který si je vědom výjimečnosti své sestry, navrhuje Kazbičovi poněkud šokující výměnu: on unese sestru Belu a přenechá ji Kazbičovi a ten mu na oplátku daruje svůj největší poklad – hřebce. Tato nabídka se sice může zdát nepochopitelná, ale pravda je, že mezi Belou a koněm zas takový rozdíl není: oba jsou ztělesněním krásy, síly a nespoutanosti, oba jsou dětmi hor a oba jsou ideály. Kazbič dlouho přemýšlí, ale nakonec odpovídá takto:

„Mnoho krasavic je v aulech na horách,
jejich oči září jako hvězdy v tmách.
Jejich sladká láska chlapce těší,
svoboda je ale veselejší.“ Poznámka číslo 20

Ale zatímco si Kazbič volí svobodu, kterou přináší nezkrotitelný kůň, Pečorin si vybírá delikátnější lákadlo, jehož nespoutanost se neprojevuje silou, jako spíš dotykem, pohledem očí… Uzavře s Azamatem dohodu, že pokud pro něj unese dívku, on zase ukradne vytouženého koně. A tak se stane.

Přála bych si, abyste si všimli jedné věci. Kupčení, které tady probíhá, je příliš hrubé a bezohledné na to, abychom ho nechali uniknout naší pozornosti. Únos a krádež jsou páchány docela bez výčitek, protože kdo by se ohlížel na morální zásady, když vás táhne kupředu vaše niterná touha. S absolutní svobodou, o níž jsme mluvili v první podkapitole tedy souvisí i jakási svévole. Svádí vás za čímsi důležitým tak silně, že morální zákony zůstávají v pozadí. Nejsem s to soudit, jak často se tímto niterným puzením nechávají unášet i živí Rusové. Ale pokud mám mluvit o ruské kultuře, zdaleka ne jen v Hrdinovi naší doby, se postavy chovají bezohledně, pokud je k tomu ponouká jakýsi vyšší hlas z hloubi jejich srdce.

Kniha Hrdina naší doby se skládá takřka jenom z několika příběhů, které Grigorij Pečorin prožil a které mají společné pouze jedno: našeho zvláštního hrdinu. Jeho postoj k ženám se ukazuje ještě zřetelněji ve druhé části knihy, kde už se o Pečorinovi nedozvídáme z úst Maxima Maximyče. Tento voják totiž Lermontovovi „přenechá“ staré Pečorinovy deníky, a ve druhé části knihy se tak čtenáři zdá, že čte řádky psané ne rukou Lermontova ale samotného Pečorina. A v příběhu nazvaném Komtesa Mary nám hrdina vypráví o svém pobytu v lázeňském městě. Prožil tam jedno napínavé drama a navázal vztah se dvěma ženami …

Svatostánek, autor: Dominika Vřešťálová

První z nich je komtesa Mary. Pečorin ji charakterizuje takto – popíše její vzhled (vždyť už jen z něj dovede zkušený člověk částečně pochopit komtesinu osobnost). „(…)měla upjaté šaty gris de perles, kolem její pružné šíje se vinul hedvábný šátek. Střevíčky couleur puce stahovaly u kotníků její útlou nožku tak mile, že i člověk nezasvěcený do tajemství krásy by byl vzdychl, třeba jen obdivem. V její lehké, ale ušlechtilé chůzi bylo něco dívčího, co se vymykalo určení, ale bylo pochopitelné zraku. Když prošla mimo nás, zavanula z ní prchavá vůně, jakou někdy dýchá dopis milé ženy.“ Poznámka číslo 21

          A později o ní Pečorin vykládá kadetu Grušnickému: „Ta komtesa Mary je ohromně hezká. (…) Má takové sametové oči – skutečně sametové. Radím ti, abys užíval toho výrazu, když mluvíš o jejích očích. Horní i dolní řasy jsou tak dlouhé, že se sluneční paprsky neodrážejí v jejích zřítelnicích. Miluji tyto oči bez lesku: jsou tak měkké, zrovna jako by tě hladily… Ostatně kromě těch očí není na ní nic zvláštního.“ Poznámka číslo 22

Ano, komtesiny oči nevyjadřují zlobu – jsou měkké a jemné jako bývají oči mladých dívek. Ale Pečorina malá slečna zaujme a rozehraje s ní svou hru. Přeje si dívku pochopit, snad by bylo přesnější použít výraz otestovat, a zároveň si získat její pozornost. Střídavě se před komtesou blýská svým humorem a nadhledem, střídavě je k ní nevšímavý nebo dokonce drzý. Brzo se ukazuje, že Mary, přirozeně velmi citlivá a jemná dívka, má už v tak nízkém věku v sobě i jistou zlost, která, jak tušíme, je výsledkem toho, že se mladá komtesa pod vlivem matky neustále podřizuje konvencím. Vždyť už jen její oblečení o tom vypovídá! Chodí v elegantních, ale „upjatých“ šatech… Jakmile ji Pečorin vyvede z míry, začíná proti němu intrikařit a přetvařovat se, jakoby se cítila ohrožena. Ale marná snaha, Pečorin si ji za chvíli docela obmotá kolem prstu a zamilovanou Mary od sebe nakonec odežene.

Snad v žádné části knihy to tolik nesvádí Pečorina zavrhnout, jako právě zde. Ale byla by škoda se spokojit se závěrem, že Pečorin je prostě zlý a zhýčkaný floutek, když nepřemýšlí nad komtesiným utrpením a chová se vždy tak, jak je přirozené pro něj. Naopak bychom se měli ptát: proč si pohrává tak bezohledně s cizí dívkou? Jakou to má cenu?

Pečorin nepobývá nikde delší dobu, jeho známí odcházejí, jeho cíle jsou prchavé. Taková je cena za svobodu. Ale jakmile má Pečorin příležitost, vedle někoho být, a zažít nový, silný cit, udělá pro to vše. Svoboda říká: vyzkoušej to! Dělej, co tě napadne! Experimentuj! A Pečorin experimentuje, třebaže s lidmi, kteří jsou citliví. Nebrání se něžným pocitům ke komtese Mary, pokud přijdou, a naopak je vítá jako zajímavou zkušenost. Což je dalším příkladem svévole, na níž jsem jako na zajímavou vlastnost upozornila už dříve.

Druhá žena, na níž nesmíme zapomenout, je Věra. Je to žena, kterou, podle svých slov, „kdysi miloval“. Věra je drobná, jemná a chápavá. Dovede rozluštit Pečorinův záhadný charakter a zároveň ho milovat a právě ona bude tou jedinou výjimkou, kdy Pečorina touha po svobodě zradí.

Připomeňme si, co říká Pečorin o trvalé lásce, tedy o manželství, i když ještě v souvislosti s komteskou.
„Jiný by na mém místě nabídl komtese son coeur et sa fortune, ale nade mnou má slovo ženit se podivně magickou moc; kdybych miloval ženu sebevášnivěji, jakmile mi dá najevo, že se s ní mám oženit – sbohem lásko. Mé srdce se promění v kámen a nic je znovu nerozehřeje. Jsem schopen všech obětí kromě této; dvacetkrát vydám všanc svůj život, ba i čest… ale svou svobodu neprodám. Proč na ní tak lpím? Co z ní mám? Nač se připravuji? Co čekám od budoucnosti? Na mou věru zhola nic. Je to nějaký vrozený strach, nevysvětlitelná předtucha.“ Poznámka číslo 23

Protože se Pečorin obává, že by přišel o svobodu, potlačí svou hlubokou lásku k Věře a uvědomí si ji až ve chvíli, kdy už je Věra na cestě pryč. Tehdy Pečorin málem propadá šílenství – smutek, hrůza z toho, že něco ztratil, úzkost a únava po beznadějném pronásledování, ho na chvíli přemůžou a začne plakat – sám a na mokré trávě. Právě v tu chvíli se jasně ukazuje, jak tragická je role Hrdiny Lermontovovy doby. Utíká občas i od toho, co je mu drahé, jenom, aby zůstával volný. Svoboda, kterou nám dává poznat, je tak silná a tak důležitá, že ji hrdina následuje, i když za to platí smutkem a samotou. Podobně nespoutanou svobodu ruským čtenářům ukazuje také Nastasja Filippovna z Dostojevského románu Idiot. Tak jako Pečorin by nevydržela spoutaná, a tak utíká… A je zajímavé se zamyslet, kolik mladých Rusů se asi v těchto dvou postavách najde, až se s nimi setkají – paradoxně v knihách, které patří do povinné četby.

Svobodný život

Zatím jsme se věnovali svobodě spojené s přírodou, jak nám ji představuje Lermontov. Potom se nám na Pečorinovi ukázalo, jak nepotlačitelná dovede být, neboť může člověka dohnat až do bolestivé samoty. A nyní se pokusím přiblížit jak v ruských literárních dílech i v současném Rusku vypadá skutečný svobodný život.

Když jsem pozorovala, jak Rusové žijí, ukázalo se mi, že pro běžného Rusa znamená svoboda jinou věc než pro Evropana. Myslete na to, prosím, až se znovu obrátím k Pečorinovi. Taková svoboda, jakou má v sobě náš hrdina, je totiž typická spíše pro Rusa než pro obyvatele starého kontinentu.

Pečorinovy příběhy se odehrávají na různých místech. Mezi Kavkazskými horami prožije prudký románek s divoženkou Belou, dále se v přímořském městě Tamaň připlete do osudu rodiny vyvrženců, následuje láska k Věře, zápletka s komtesou Mary a souboj s mladým důstojníkem a v závěrečném vyprávění nazvaném Fatalista dá Pečorin v sázku vše, aby zachránil život muže. Zdá se neuvěřitelné, jaké množství událostí se stává jednomu jedinému hrdinovi. Ale stejně tak jako se o některých věcech říká, že se dějí, o jiných to říct nelze, protože byly přivedeny do pohybu někým.

„Od té doby, co žiji a jednám, mě osud vždycky přivedl k rozuzlení cizích dramat, jako by beze mne nikdo nemohl umřít ani si zoufat. Byl jsem nutnou osobou pátého aktu; bezděky jsem hrál roli zrádce nebo kata“, Poznámka číslo 24 říká o sobě hrdina. Anebo: „…kolikrát už jsem hrál roli sekery v ruce osudu! Jako nástroj popravy jsem dopadal na hlavu odsouzených obětí, často beze zloby, vždycky bez slitování …“ Poznámka číslo 25

Jak si to máme vykládat? Jak to, že když Pečorin přichází, nabírají příhody spád anebo se dokonce rodí nové? Pokud srovnáte jeho a ony „odsouzené“, zjistíte, že odpověď leží právě tam. Jakoby lidé kolem Pečorina byli čekatelé. Vyčkávají, nechávají věci kolem, aby se děly, ale to Pečorin nedokáže. K lidem je příliš otevřený na to, aby si nepovšiml zvláštností jejich charakteru, a je tak aktivní, že je nevydrží ignorovat. Právě otevřenost a aktivita mu umožňují, aby byl svobodný. A otevřenost a aktivita se opakují i v charakterech současných Rusů jako dvě vlastnosti, díky nimž získávají svou svobodu. Na konci této kapitoly se své tvrzení pokusím doložit několika příklady. Nejprve se ale zaměřím na svobodný život Pečorina.

Krajina, autor: Dominika Vřešťálová

Tento muž je volný jako nikdo jiný. Jeho výjimečnost nejlépe vyniká, když ve srovnání s jinými muži, jimiž je v lázních obklopen. Nahlédněme do situace, kdy se s nimi Pečorin poprvé setkává v klidném lázeňském mětečku: „Když jsem stoupal úzkou stezkou k Alžbětinu prameni, dohonil jsem hlouček civilních i vojenských pánů, kteří tvoří, jak jsem se později dověděl, zvláštní třídu lidí mezi těmi, kteří čekají na „hnutí vod“. Pijí, ale ne vodu, procházejí se málo, flirtují jen tak mimochodem; hrají a stěžují si na nudu. Jsou to šviháci. Když ponořuj svůj opletený pohár do zřídla kyselky, staví se do akademické pózy; civilisté nosí světle modré nákrčníky, vojáci nechávají trčet za límcem krajkové náběrky. Mluví s hlubokým opovržením o venkovských dámách a vzdychají po velkoměstských salónech, kam nemají přístup.“ Poznámka číslo 26

Podívejte se, jak jsou ti, kteří navenek opovrhují malou společností, ve skutečnosti konformní. Cynismus se stal mezi ruskou šlechtou módním minimálně od vydání Evžena Oněgina a Lermontovovi šviháci ho začali používat lehce a slepě. Díky masce cynika působí jako výjimeční mužové, jimž okolní společnost hluboce nepostačuje. Pravda je ale taková, že jsou této společnosti dokonale podřízení a že jejich hodnoty výborně odpovídají společenským normám, ať už se tváří jako sebevětší rebelové.

Jedním z nich je kadet Grušnickij, Pečorinův známý z dřívější služby v armádě. Přestože se Grušnickij chová zabedněně a Pečorinovy vtípky na jeho adresu vždy čtenáře hluboce uspokojí, přeji si, abyste se s jeho postavou seznámili blízko. Grušnickij je totiž přesným opakem Pečorina. Dobrovolně se zbavuje svobody, aby udělal ze svého života velkolepé drama. Podle toho miluje, mluví a nakonec i umírá. Pečorin o něm říká:

„Je teprve rok ve službě a ze zvláštního šviháctví nosí tlustý plášť prostého vojáka.“ (…) „Je pěkné postavy, snědý a černovlasý, vypadá na pětadvacet, ale je mu sotva jedenadvacet. Když mluví, vypíná bradu a každou chvíli si levou rukou kroutí kníry, protože pravou se opírá o berlu. Mluví rychle a strojeně. Patří k lidem, kteří mají pro všechny případy života připraveny nabubřelé fráze, k lidem, které nedojme prostá krása a kteří se důležitě halí do neobyčejných citů, vznešených vášní a výjimečných strádání.“ Poznámka číslo 27

On a Pečorin nikdy nebyli přáteli, ale teprve když se oba začnou ucházet o komtesu Mary, se nesoulad mezi nimi stane neudržitelným. Ve chvíli, kdy komtesa začne upřednostňovat Pečorina, Grušnickij vypne hrudník a předstírá, že má nad celou situací jakýsi mužný nahled. Ve skutečnosti se ale cítí ponížený, stejně jako skupinka lázeňských důstojníků, kterou Pečorin už dlouho dráždí.

„Dragounský kapitán, rozohněný vínem, udeřil pěstí do stolu a žádal o klid. „Pánové,“ řekl, „takhle to dál nejde. Pečorin dostane za vyučenou! Tihle petrohradští ptáčci se vždycky naparují, dokud nedostanou za vyučenou. Myslí si, že jen on žil ve společnosti, protože nosí vždycky čisté rukavičky a vyleštěné boty.“ „A ten jeho nafoukaný úsměv! A zatím jsem přesvědčen, že je to zbabělec – ano, zbabělec!“ „Taky bych řekl,“ poznamenal Grušnickij. „Rád všechno odbývá žertem. Jednou jsem mu napovídal takových věcí, že by mě jiný rozsekal na místě, ale Pečorin přijal všechno jako vtip. Já jsem ho, toť se ví, nevyzval, protože to byla jeho věc; a také jsem si s ním nechtěl zadávat.“ Poznámka číslo 28

Pečorin, na cestě z vyjížďky, náhodou vyslechne tento rozhovor. Slyší, jak se dává dohromady léčka. Grušnickij má vyzvat Pečorina na souboj pistolí na šest kroků. Ale pistole nemají být nabité. Důstojníci si pouze přejí vidět, jak Pečorin zbledne, vycouvá a přede všemi odhalí svou slabost.

Proč důstojníci Pečorina tak nenávidí? Vždyť jim nikdy neublížil.

Nenávidí ho jednoduše proto, že se nechová jako typický, hrdinský voják. Jinými slovy nepřijímá vzor, který je ostatním svatý. Ale co byste udělali s takovým člověkem, kdybyste byli právě tím „hrdinským vojákem“, který po léta sníval o tom, jak se stane udatným a mužným, ba i svou osobnost potlačil, protože se mu zdálo, že není zbytí? Nu, snažili byste se přesvědčit, že mu v životě něco zásadního schází, a protože neodpovídá vaší představě udatného hrdiny, prohlásili byste, že je zbabělý.

Ale právě tohle obvinění mě osobně trápí. Když se podíváme na chlapy kolem Grušnického, zjistíme, že seřídili svůj život tak, aby se připodobnili modelu hrdinského vojáka. Zamysleme se. Můžeme o člověku, který je zcela podřízen nějakému vzoru, říct, že se rozhoduje? Nemůžeme, takový člověk reaguje automaticky jako stroj. A o stroji by asi jen málokdo řekl, že je odvážný. Ne, odvaha je jinde. A musím dodat, že k životu, jaký Pečorin žije, je třeba velké množství odvahy.

Pečorin se neopírá o společenské uznání, které je samo o sobě prázdné. Jedná občas svévolně, ale zároveň tak nezávisle, jak jen je schopen. Celý jeho životní styl, kdy vyhledává stále nová a nová místa a zase z nich mizí, a nikomu nevypráví své příhody, ukazuje, že nehraje hru pro cizí oči. Devatenácté století přineslo do Ruska mnoho pochybností. Je lepší hrdina nebo cynik? Ten, který žije v souladu s Bohem, nebo bezvěrec?

Pečorin je člověkem, který hledá. Často vyráží na výpravy s nejistým koncem. Otevírá sám sobě všechna přístupná dveře, v době, která ztrácí svá dogmata, a hledá, nejen proto, aby si ztracené pravdy nahradil jinými, ale snad i proto, aby zůstával činný a nenechal se ničím zcela pohltit. Sám o sobě říká, že miluje nepřátele, protože mu „pobuřují krev“. Poznámka číslo 29 Připravuje sám sebe o milující Věru, protože se obává manželství, které přináší jistotu, stálost, uzeměnost. Nepřestává s hledáním. A přestože na konci nenachází svou velkou pravdu, nebo velký příběh, usilí, které věnuje vyčerpávajícímu prozkoumávání svých možností, z něj dělá hrdinu. A pro někoho možná nejen hrdinu devatenáctého století, ale i naší doby.

Jeho opak – Grušnickij – se zatím pouští s Pečorinem do souboje, aby si znovu získal vážnost. Jak ale víte, Pečorin zná povahu celého spiknutí. Těsně předtím, než má jako druhý v pořadí střílet, oznámí, že si všiml, že jeho zbraň nebyla nabita, a nechá si ji nabít znovu, tentokrát doopravdy. Grušnickij pochopí, že léčka byla odhalena, ale neprosí Pečorina o milost, neomluví se. Znamenalo by to zříct se toho, čemu se naučil věřit; zříct se uznání, přiznat vadu na cti a zachovat se tak, jak by se správný voják nezachoval. Něco takového si nedovede ani představit. A tak umírá pro svou masku, zoufalý z toho, že byla poničena, ale neschopný ji opustit.

Mé dosavadní zkušenosti mi říkají, že každý má v sobě kousek Pečorina a kousek Grušnického. Ale zatímco Grušnickij by mohl být hrdinou románu i v evropských zemích, Pečorin nemohl vzniknout než v Rusku. Je v něm totiž svoboda, která vzniká v rozlehlé krajině, umí být i bezohledná a nutí využívat každou situaci aktivně a nově … čili ona ruská svoboda, kterou se snažím vystihnout na předchozích stránkách.

O tom, že v Rusku existuje jiné pojetí svobody než v Evropě, se podle mých zkušeností s Ruskou literaturou, filozofií i realitou nedá pochybovat. Přesto Evropa, která už chápe, že vnucovat cizím národům svá náboženství by bylo nepřirozené a absurdní, stále nepřestává žádat, aby její svoboda zavládla na celém světě. Jakoby tam, kde nemají svobodu jako v Evropě, neměli svobodu vůbec. Což je samozřejmě nesmysl. Neboť v Rusku svou svobodu už mají.

Abychom ještě lépe pochopili rozdíl mezi těmito (minimálně) dvěma základními představami o svobodě, vraťme se k tomu, jak si slovo svoboda vykládají Evropané. Výborně se to ukáže, zeptáte-li se dospělého Čecha, jsme-li v naší zemi svobodní. Pravděpodobně vyhrkne, že ano. V roce 2013 se naplňuje dvacátý čtvrtý rok, kdy politický režim neutlačuje základní lidské svobody, jako je svoboda tisku, slova, shromažďování. Češi si pamatují dobu, kdy tomu tak nebylo. A kdy navíc slýchali ze zahraničních rádií o ekonomickém i kulturním pokroku zemí, které nechávaly svým občanům právě tyto svobody. A Češi začali volat: Chceme mít tak jako oni přístup ke svým právům! Naše svoboda, která je dána v zákonech, musí být nedotknutelná! Jakmile se řekne svoboda, vybaví se tento boj za svobodu, který dopadl uspokojivě, a proto Čech nemá, proč odpovídat, že není svobodný. Pokud vám nestačí příklad z mé rodné země, vzpomeňte si, jaký rozruch vyvolá zákon, o němž je možné spekulovat, zdali se třeba jen nedotýká intimních hranic lidské svobody. A to v mnoha evropských zemích.

          Evropská svoboda mimo jiné znamená, mít přístup k možnostem.
          Ruská svoboda oproti tomu říká, že jsou možnosti i využívány.

Ale toto je pouze jeden z mnoha jejich rozdílů. Ve velkém Rusku je takřka nemožné, aby ostatní slyšeli váš hlas. Svobodu řídit politiku, publikovat v novinách, co chcete, nebo se vymezovat vůči politice skrze uměleckou tvorbu, využije málokdo. Ruská svoboda se možná i proto jeví civilnější, prostší. Spíš jako schopnost přistupovat ke každému dni nově.

Život většiny Rusů se nepodobá neustálému útěku do neznáma. Ale stejně jako Pečorin bývají překvapivě otevřeni změnám, alespoň z pohledu Evropana. Což snad souvisí s tím, že se méně upínají na politické nebo společenské dění, na realitu, která se děje kolem. Po příliš mnoha otázkách na to, jak vnímají své politiky nebo jestli věří médiím, jsem si začínala připadat, jako hloupá Evropanka, která neumí opustit své zorné pole. Hledala jsem, zda jsou svobodní, tam, kde svobodu hledají Evropané, a přitom se mi ruská svoboda častěji ukazovala jinde; v galeriích, které byly plné, v jejich spontánním jednání, ochotě mluvit s námi cizinci i v tom, že jsem často narážela na znaky, že mluvím se sečtělými lidmi, kteří mají přehled i o současnosti. Stav jejich médií bych přitom označila za neúnosný.

Příležitostný trh na nástupišti, autor: Dominika Vřešťálová

Svobodný život, svobodný život … Je to něco, co vyžaduje aktivitu, jednání přesně takové, jaké odpovídá vaší osobnosti za určité chvíle. Řidič nočního autobusu se s námi dává do řeči, nechává si zaplatit lístek a vrací nám zpátky. Za jízdy. Především ale jeho spontánně projevený zájem o dvojici cizinců je známkou aktivity. Další příklad; paní průvodkyně v desetitisícovém městě má dojem, že nestačí pouze mluvený projev, a když prozradím, že mám ráda ruskou literaturu, napíše mi na papír své oblíbené básně. Anebo starší paní v muzeu, jedna z mála, která aktivně prožívá politické dění nám vykládá se zcela čerstvým zápalem vlastní postřehy o neprůhlednosti ruské politiky.
          Toto jsou některá ze setkání s lidmi, jejichž aktivita mě překvapovala. Aktivita však zdaleka nemusí být tak výrazná. Záleží na každém jednotlivém charakteru, jak excentricky se bude projevovat. Být svobodný potom znamená především, že se projevujete po svém.

Je zajímavé pozorovat osoby, které jsou nadány tímto druhem svobody ve chvíli, kdy plní nějakou povinnost. Samozřejmě, že si zvykly, že některá pravidla splnit musí, aby se uživily. Podstatné je ale i to, že těch osm hodin, kdy řidič autobusu musí vozit lidi, nemusí zcela propadnout, mohou být využity i jinak než jen k získání výplaty. Popsala bych to, heslem splnit požadavky svou vlastní cestou.

Uvědomovat si, že i při plnění povinnosti lze být svobodný, je docela základní myšlenka, která ale podstatně ovlivňuje velkou část dne. Ten, kdo ji přijme, se vzdaluje životu od bodu k bodu, od jedné povinnosti, k povinnosti jiné, protože povinnost není tím jediným, co bere v potaz po většinu dne. Nezapojit do svých povinností svou osobnost, znamená nechat se jimi podmanit, ztrácet se, mizet, neexistovat. Dochází k jakémusi „zapomínání své existence“ (což je slovní spojení, k němuž přivádí dílo Bytí a čas německého filozofa Martina Heideggera). Tento problém se jistě netýká pouze Evropy, ale zde k němu dochází takřka prokazatelně. Lidé žijí, jakoby měli tři různá ega, přičemž pouze o jednom z nich říkají: „to jsem já“. Evropa by neměla pouze vyučovat svou svobodu, ale také se učit ze svobod jiných.

Měla by se jim učit, je-li schopna je vidět. A pokud je těžké učit se ze života lidí, kteří matou svou rozporuplností a stěží dosažitelným nitrem, umělecká díla podávají výklad působivěji a uceleněji. Carl Gustav Jung mluví o hrdinovi jako o jednom z nejpůsobivějších symbolů, s přesvědčením, že skrze symboly se lidské nevědomí zobrazuje do viditelné podoby. I s hrdinou jiné kultury tak můžete pocítit hluboké souznění, a přitom na něm zřetelně a v poklidu zaznamenat rysy, jež nikdo z vašeho okolí nemá. V případě Hrdiny naší doby už od první chvíle, kdy Maxim Maximyč a Lermontov s malým kufrem jedou nad nespoutanými údolími ve stínu hor.

Začátek článku    Titulní stránka