Úvod

V létě 2012 mě zvědavost zavedla do západního Ruska. Cizinec, který se setká s neznámou kulturou, obvykle jen těžko hledá slova, jimiž by popsal, čím přesně se nová země odlišuje od kraje, v němž se narodil, ačkoli na rozdíly naráží téměř neustále. Ale protože mé cestě předcházela četba literatury o Rusku a hlavně ruské krásné literatury, ukázaly se mi tyto odlišnosti srozumitelněji. Některé rysy, které mě udivovaly už v knihách, se přede mnou objevovaly i mezi lidmi a tato spojitost mě zaujala. Byl to především jiný náhled na svobodu, mimořádná lidskost a houževnatost zdejších lidí. Rozhodla jsem se, že se na tyto tři pojmy – svobodu, lidskost a houževnatost – zaměřím a pokusím se vystihnout specifický význam, jakého nabývají v ruské kultuře a vlastně i v každodenním životě. Sice se mi příčí tvrdit, že všichni Rusové chápou tyto pojmy stejně, ale pokud jejich kultura ukazuje svobodu, lidskost a houževnatost v určitém světle, je téměř jisté, že i oni budou tímto pohledem ovlivněni.

Rybářské domy, autor: Dominika Vřešťálová

V první kapitole seznamuji čtenáře se základními filozofickými myšlenkami, které pojednávají o svobodě, lidskosti, nebo mají vliv na lidskou houževnatost. Nezmiňuji přitom jen ruskou, ale i evropskou filozofii, aby si čtenář mohl snáze uvědomit, jaké důležité rozdíly odlišnosti leží mezi evropským a ruským myšlením. Potom se ve druhé kapitole věnuji každému z vybraných pojmů zvlášť. Pokouším se odhalit jeho vlastnosti hlavně na příkladech z ruské krásné literatury. V závěru shrnuji to nejvýznamnější, co jsem o ruské svobodě, lidskosti a houževnatosti byla schopna zjistit.

Abych o pojmech svoboda, lidskost a houževnatost získala dostatečné množství informací, používala jsem tuto metodiku:

a) Prováděla jsem analýzu vybraných filozofických textů.
b) Interpretovala jsem texty umělecké.
c) Během pobytu v Rusku jsem využívala metodu pozorování a metodu rozhovoru s lidmi.
d) Kapitolu, v níž se zabývám filozofií, jsem konzultovala s profesorem filozofie a vedoucím katedry pedagogiky na FF UK PhDr.
    Martinem Strouhalem, Ph.D. a po celou dobu tvorby práce jsem čerpala z komentářů a rad paní profesorky PhDr. Věry Radvákové, Ph.D.

Má práce je určena především studentům středních i vysokých škol, kteří se zajímají o ruskou kulturu a chtějí si povšimnout jejích podstatných zvláštností.

Během svého průzkumu jsem nenarazila na žádnou práci, jež by byla stejného druhu jako tato. Jinými slovy, nenarazila jsem na žádné prameny, kde by bylo umělecké zpracování některého z pojmů (například svobody) zasazeno do souvislostí s ruskou filozofií a současností. Ale vzhledem k tomu, že houževnatost, svoboda i lidskost jsou popsány v ruském umění a termíny svoboda a lidskost dokonce ve filozofii, nebylo obtížné vytvářet svou vlastní práci jen s těmito zdroji.

Filozofie, tedy teoreticky vyjádřený světový názor, jenž si člověk vytváří s cílem přiblížit se moudrosti, se v Evropě objevuje už v 6. století před naším letopočtem v antickém Řecku. Poznámka číslo 1 Už zde narážíme na velký rozdíl mezi filozofickým myšlením Evropy a Ruska. Počátky tamější filozofie totiž Nikolaj Onufrijevič Losskij, autor knihy Dějiny ruské filozofie, klade až do 18. století, ačkoli moudrost se v této zemi začala pěstovat už mnohem dříve. Jednalo se ale především o učení církevních otců, a byla to především jejich slova, jež měla spolu s Biblí mimořádný vliv na hodnoty a smýšlení ruských lidí.

„Co je to osvícenství? Vymanění člověka z jím zaviněné nedospělosti,“ Poznámka číslo 2 říká o více než dva tisíce let později Immanuel Kant. Proč je člověk nedospělý? Protože jeho myšlení podléhá autoritám a on stále nepřevzal svobodu rozhodovat o vlastním životě či vládnout nad svými myšlenkami. Je tedy nějaké východisko, jak by se člověk mohl vymanit z myšlenkových přikázání, osvobodit se a vyspět? Stejně jako Platón i Kant vkládá největší důvěru v pronikavý rozum. Sice prohlašuje, že „svět, jaký je“ Poznámka číslo 3 poznat nemůžeme, protože lidské vnímání je vždy zkreslené, ale přesto tvrdí, že je v lidských silách zcela pochopit vlastnosti některých jevů, a to díky rozumu, který je schopen jevům porozumět. Člověk je tedy schopen částečného poznání, k němuž sám dochází, a tedy i svobodného myšlení, díky němuž o sobě může také rozhodovat. (Což je jistě optimističtější výsledek než učení deterministů, kteří svobodu vůle úplně popírali.) Poznámka číslo 4

Jak už bylo řečeno, k tomu, aby člověk mohl jednat alespoň zčásti svobodně, musí být schopen pochopit situaci, do níž se dostal. Je ale rozum jediným způsobem, který nám umožňuje pravdivé poznání? Jedním ze zásadních rysů ruské filozofie je, že namísto rozumu volí k poznávání věcí mnohem častěji jiný zdroj – intuici. Poznámka číslo 5

Důsledky, které z tohoto rozdílu plynou, se dají dobře ukázat na srovnání dvou existenciálních filozofů: Francouze Gabriela Marcela a Nikolaje Berďajeva původem z Ruska. Oba považovali svobodu za téma, které je hodné jejich pozornosti a oba se pokoušeli o filozofii, jež by byla blízká i laickým čtenářům. Dokonce se i osobně znali, Poznámka číslo 6 a přesto se snažili postihnout svobodu zcela jinou cestou.

Moskevský klášter, autor: Jaroslav Tomeš

Gabriel Marcel se ve svém textu Poznámky k pojmům čin a osoba snaží vystihnout, co je to vlastně svobodný čin, co mu musí předcházet a jaké jsou jeho následky. Činu se podle Marcela může dopustit jen osoba, která rozumem zváží situaci a dojde k řešení, s nímž se může hluboce ztotožnit. Její čin je činem jen tehdy, pokud by ho osoba z vlastní vůle vykonala, i kdyby se situace opakovala v budoucnosti. Ale zároveň nikdo jiný než ten, kdo konal, nemůže čin pochopit a vlastně ani vnímat jako čin, protože neoddělitelnou součástí činu jsou i všechny pohnutky, myšlenky, touhy, které k němu vedly. Marcel také zdůrazňuje, že osoba může svobodně konat, jen pokud se díky vlastním úvahám nenechá strhnout k tomu, co „se samo nabízí“. Svobodně konat vlastně znamená nechovat se tak, jak je nasnadě! Naopak, člověk, který se chce osvobodit, se musí vymezit vůči svému okolí, a nad co největším množstvím věcí rozumně uvažovat. Poznámka číslo 7

O kolik jiný je Berďajevův přístup ke svobodě! Domníval se, že k pochopení situace nemusí člověk využívat jen kritický rozum, ale i přirozenou intuici. Pokud věříme v intuitivní poznání, které je mnohem méně náročné, nemusí do situace získat vhled jen někteří a jenom zřídka. A svobodný čin pak není věcí výjimečnou, ale přirozenou. Je třeba říci, že tento názor pramení jistě i z Berďajevovy víry v Boha. „Člověku je pravda dána v mystickém vnímání.“ Poznámka číslo 8 říká v knize Filosofie svobody a tvrdí zde také, že „svobodná filosofie je náboženská a intuitivní filosofie,“ Poznámka číslo 9 Pozorovatel, který ony dva filozofy srovnává, tak může být překvapen, že Berďajev staví své učení na vnímání, které Marcelovi buď vůbec není vlastní, nebo s ním záměrně nepracuje. A Berďajev často kritizuje Evropu, že tento druh myšlení zavrhuje, a tak se podle jeho názoru, připravuje o skutečnou svobodu ducha. Poznámka číslo 10

Berďajev také odsuzuje, že v novověku člověk neustále bojuje za svobodu, jen aby svobodu měl. „Takto dospíváme k naprosté prázdnotě,“ vyčítá lidem. „Člověk je zbavován veškerého obsahu, nemá, k čemu by se pozvedal.“ Poznámka číslo 11 Podle Berďajeva je třeba si uvědomit, že existují duchovní síly, které jsou o mnoho hodnotnější než formálně nabytá svoboda. Dokud se člověk neseznámí s nimi, zůstává při zemi a nemůže jinam, ani kdyby chtěl, a doopravdy svobodný není. Poznámka číslo 12

Ráda bych připomněla ještě jeden přístup ke svobodě. Další existenciální filozof, Jean-Paul Sartre ukazuje v díle Nevolnost svobodu člověka, která je ohromná, těžká a závazná, i kdyby svět byl beze smyslu. Pokud se už člověk s nejistou budoucností rodí do světa, kde hodnoty přestávají existovat, je svoboda úkolem skutečně nadlidským. Být svobodný potom znamená vytvořit si celý svět, svět svých hodnot, které vám všichni budou neustále zpochybňovat. (Osobně jsem mírně skeptická k tomu, kolik lidí to dokáže, a váhám, jestli Berďajevův způsob získání svobody, kdy je člověk něčím povzdvihován výš, by nebyl pro mnoho lidí lepší než názorová sterilita, která se místo svobody mění v prázdnotu.)

Tedy, abychom shrnuli rozdíly evropské a ruské filozofie, které už byly řečeny: evropská filozofie vychází z dávnějších základů a navazuje na velké množství filozofických textů. Ruská filozofie vzniká až o více než 2000 let později a to v prostředí, kde je velice ceněna moudrost církevních otců. (Mimochodem Rusové často srovnávají jejich učení s evropskou filozofií, a z tohoto srovnání čerpají mnoho nových myšlenek.) Další ohromný rozdíl je, že se ruské filozofické poznání často zakládá na intuici. Spoléhá, že bezprostřední poznání světa je zároveň i správné a že ke svobodnému činu stačí naslouchat své intuici. Samozřejmě, že existují i ruští filozofové, kteří intuitivní poznávání neuznávají, ale přesto ho nelze přehlédnout jak ve staré ruské filozofii, tak i ve filozofii současného Ruska. V ruské filozofii se také opakuje názor, že aby mohl člověk být svobodný, musí napřed s pokorou naslouchat vyšším silám (tedy především Bohu pravoslavné církve a církevním hodnotám), k nimž se potom může povznést. Bez náboženského poznání je nemožné se úplně osvobodit, protože člověk nemá jinou možnost, než zůstávat při zemi.

Učení o lidskosti

Nyní se pokusím porovnat, co říkají evropští a ruští filozofové o lidskosti, neboli o úctě a lásce k jinému člověku. Takto spojuje lidskou svobodu s láskou k jiným osobám filozof Alexej Stěpanovič Chomjakov. Jeho přístup k mezilidské lásce je pozoruhodný a ovlivnil mnoho dalších filozofů: například Samarina, Solovjova a Berďajeva.

Železnice mezi rozsáhlými lesy v nížinách, autor: Dominika Vřešťálová

„Vzhledem k tomu, že všichni věřící společně milují Krista, protože Ten je nositelem dokonalé spravedlnosti, Církev není jen sjednocením mnoha lidí, ale je to také jednota, v níž si každá osoba ponechává svou svobodu. Spojení těchto dvou tak těžko slučitelných aspektů, jednoty a svobody, je charakteristická zvláštnost Církve. A toto spojení je možné jedině v případě, zakládá-li se taková jednota na nezištné a sebeobětavé lásce. Kdo miluje Krista, miluje také jeho Církev. Takový člověk se pokorně zříká obvyklého egocentrismu. Přestává se zabývat osobním, nadutým a izolovaným racionalizováním. Osvojuje si moudrou pronikavost víry.“ Poznámka číslo 13

A později Chomjakov dodává: „Člověk musí nejprve láskou „srdce“ do života uvést plnost pravdy a spravedlnosti Krista a Církve a teprve pak se mu otevřou oči. Začne disponovat celistvým rozumem, který je schopen postihnout metaracionální principy a jejich spojení s racionálními aspekty bytí. Svoboda věřícího je přitom zachována, protože v Církvi člověk nalézá sám sebe. Nikoli však v bezbrannosti svého duchovního osamocení, ale v síle vlastního duchovního upřímného sjednocení se svými bratry a se svým Spasitelem.“ Poznámka číslo 14

Tady se nám ukazuje jedna z velkých zvláštností ruského myšlení: o svobodu, moudrost nebo náboženské pochopení sice usiluje každý zvlášť, ale přesto se jedná o hledání společné mnoha lidem, které je navzájem sbližuje. Poznámka číslo 15 Navíc aby se člověk mohl vyvíjet, musí se napřed odvrátit sám od sebe a vidět, chápat a dokonce milovat jiné lidi. Je s nimi spojen až posvátným poutem a měl by k nim být otevřen.

I do evropské filozofie patří školy, které považují spojení mezi lidmi za cenné nebo dokonce zásadní. Jsou to například evropští personalisté. Ale od ruských filozofických škol je odlišuje už jen to, že se musí také častěji vyhraňovat vůči jiným filozofickým proudům, které jsou na území Evropy zaběhlejší než v Rusku. Mám na mysli především individualismus, racionalismus, ale i humanismus, jehož cílem je podporovat a vážit si lidí právě proto, že každý z nich je originál a nikoli proto, že jsou si navzájem podobní. Dalším rozdílem je, že u humanistů můžeme pozorovat úctu k člověku, ale ve srovnání s Chomjakovem nepřikládají takovou roli soucitu. Tato informace je pro tuto práci velice důležitá a budu z ní vycházet ve druhé kapitole.

Svoboda a příroda

„Není ženských očí, na které bych nezapomněl při pohledu na zvlněné hory ozářené jitřním sluncem, při pohledu na modrou oblohu, nebo když naslouchám šplouchání bystřiny padající ze skály na skálu.“ Poznámka číslo 16

Michail Jurjevič Lermontov – Hrdina naší doby, 1838-1840

Svoboda se v knize Hrdina naší doby napřed objevuje vyjádřená prostorem v hloubi přírody. Vypravěč (Lermontov) a stárnoucí důstojník Maxim Maximyč, s nímž se seznámil, mají společnou cestu mezi nádhernými a hrdými horami. Ne, nikde není prostor cítit tak silně jako ve výšce nad údolím. A nikde jinde to tolik nesvádí ke svobodnému letu mocnou krajinou, třebaže se neví kam. Tato svoboda nepotřebuje cíl, jak ho chápe ctižádostivý člověk, aby vás uvedla do pohybu. A této její vlastnosti je třeba si povšimnout. Příroda nevyvolává pouhou touhu po svobodném naplňování cílů, ale absolutní svobodu, která není žádným cílem omezena. Ve chvíli, kdy se ocitnete v tak ohromujícím prostředí, jako je horská roklina, zapomenete na obyčejné cíle, jako jsou úspěch, naplněná povinnost nebo snad milostný vztah. Právě když se Lermontov a Maxim Maximyč ocitnou na tomto místě, mají větší chuť jít dál, a nijak zle jim nevadí, že se blíží vánice. Podle mých zkušeností se člověk obvykle cítí zneklidněn, když nemá cíl, za nímž by mířil. Absolutní svoboda, kterou Lermontov ukazuje, mu tedy stále uniká. Kdežto Lermontovovi a Maximu Maximyči sice není docela jasné, kam dojdou, ale jsou nadšeni a šťastni pro krásu kolem a pro svobodu, kterou mají v sobě.

Zachráněná zvonice uprostřed Volhy,   autor: Dominika Vřešťálová

Je to zvláštní, ale horské údolí, o němž by se dalo říci, že je uchvacující nebo podmanivé, umožňuje lidem nacházet svobodu mnohem snadněji, než nevýrazné, fádní prostředí. Možná je to proto, že při pohledu na vysoké hory se obracíte k něčemu silnému, ale zároveň také nanejvýš přirozenému a opravdovému, protože strmé hory nejsou konstruktem člověka. Příroda existuje docela nezávisle na vás a zve vás, abyste šli za ní. Já nejsem řád, já jsem uvolněná. Následuj mě vlastní, nikým nevyzkoušenou cestou, jako by říkala. Příroda nemá nic do činění s řádem, jímž se řídí život člověka, a proto může Lermontovův hrdina získat absolutní svobodu právě v ní.

O Grigoriji Alexandroviči Pečorinovi, který je v Lermontovově knize oním Hrdinou, se autor dozvídá z vyprávění Maxima Maximyče. Pečorin dříve sloužil pod jeho velením, a hned potom, co starý voják popíše Pečorinův vzhled, o něm říká tyto věty:

„Byl to zajímavý chlapík, to vás ujišťuji, jen trošku podivín. Tak býval například v dešti nebo v zimě celý den na lovu. Všichni jsou zkřehlí a unavení a jemu je dobře. A jindy sedí ve svém pokoji, a jen zavane větřík, už tvrdí, že se nachladil; skřípne okenice, on se zachvěje a zbledne – a jindy se vydal sám a sám na kance.“ Poznámka číslo 17

Zde se poprvé objevuje narážka na jeden z rysů Pečorinovy povahy. Na co Lermotov v téhle části ukazuje? Je to zvláštní Pečorinova nezávislost a také potřeba utíkat do sebe, do samoty, která je právě v přírodě intenzivní. Ale hlavně záměr nacházet mezi divokými stromy pocit svobody, který Pečorin potřebuje. Z přírody se vždycky vrací posílen. Přesto, už v této ukázce se ukazuje, že na hrdinu, jindy odolnějšího, než jsou ostatní, občas padá slabost. Její příčinu ještě ale neznáme.

I v dalších literárních dílech se příroda ukazuje jako místo úniku a občas i jako místo, kde je život plnější. Čechov přirovnává celé Rusko k višňovému sadu, hrdinové Dostojevského utíkají v Idiotovi na svá venkovská sídla a stávají se tam vůči sobě otevřenější. (Jakoby se uvolnili?) Příroda ruské spisovatele fascinuje a často právě v ní nacházejí knižní postavy svou svobodu, jež ve městě utrpěla. Venkovská sídla však nelze považovat pouze za dějiště mnoha klasických románů. Nechci zapomenout zmínit, že malé chatky – dači byly pro Rusy nejdůležitější, když přišel hladomor, anebo nebylo vhodné se svobodně vyjadřovat před neznámými lidmi, kterými jste ve městě obklopeni. Rusové se naučili utíkat do sebe a do přírody podobně jako Pečorin.

Ještě jeden aspekt přírody podivně souvisí se svobodou. Neuvěřitelně rozlehlé louky, bažiny a roviny proťaté jedinou železnicí, dávají člověku pocítit prostor. Můžete jít kamkoli, krajina je otevřená a zdánlivě mnohem mocnější, protože často není vidět jediná stavba, ani náznak lidské kultury a moci.

Pokud tedy shrnu, k čemu jsem zatím dospěla, dojdu k tomu, že příroda slouží nejen jako místo úniku, ale jako i místo, kde člověk získává ohromnou sílu, a kde se mu odhaluje absolutní svoboda.