VZDĚLÁNÍ a VĚDĚNÍ aneb stanout v zamyšlení

Editorial profesora Zdeňka Neubauera k 1. číslu časopisu VHLED

Kdysi dávno – ještě za totality – při zahájení dalšího semestru veřejných seminářů o geometrii, se Petr Vopěnka s posluchači podělil o svůj prázdninový zážitek: na Karlově  mostě  byl výklad průvodkyně skupiny ruských pionýrů – „... založený... Petr Parléř ... ...dostavěn... zbořen... v pozdějších dobách přidány sochy... ta od Brokoffa z počátku osmnáctého století ... ta od Maxe z poloviny devatenáctého – přerušen otázkou, kdo že je ten člověk visící támhle (na kříži)? Rozpačitá průvodkyně zachraňuje situaci: „Vot, malčiki, éto Spartakus!“ a abychom takto nedopadli – to je smyslem těchto setkání, uzavřel Petr Vopěnka.

Obsahem seminářů však nebyla žádná nežádoucí „osvěta“ – doplnění mezer ve vzdělání zanechaných socialistickým školstvím, tím méně pak nějaká náboženská „otemna“! (Z obého byly tyto a podobné aktivity nicméně podezírány; zákaz předvedení matematického důkazu boží existence, tehdy nedávno zveřejněného z Gödelovy pozůstalosti, „odpovědná místa“ dokonce prosadila; Petr Vopěnka jej pak předkládal na různých bytových seminářích ...) Jejich tématem byla přece matematika a geometrie. Přesněji: matematické a geometrické myšlení. A právě pro ně byly ony semináře trnem v oku akademické obci, tehdy arciť v područí politické moci – alespoň tak jsme si její nepřízeň vykládali. K jejich udržení bylo třeba mnoho statečné vytrvalosti spojené s osobním rizikem; dokonce k jejich navštěvování bylo třeba odvahy – zejména ze strany zastrašovaných studentů.

Vopěnkův příběh se Spartakem se mi připomněl, když jsem v rozhořčeném dopise čtenáře reagující na můj nekrolog k úmrtí T. S. Kuhna, zveřejněný v časopise Vesmír, určené k zveřejnění pod titulem Slovo Boží na stránkách Vesmíru s údivem četl:
          Neubauer doslova píše: „Věda povstala jako náhražka zjevené pravdy. Kniha přírody měla nahradit knihu zjevení, neboť se ukázalo, že nelze dosáhnout shody ve výkladu slova božího, jakkoliv stojí „černé na bílém“ a stalo se díky reformaci obecně přístupným.

Připadá mi neuvěřitelné – komentuje pisatel – kolik nesmyslů se podařilo vpravit do pouhých dvou vět! Zřejmě nezbývá než litovat, že Martin Luther byl tak tvrdohlavý a nedohodnul se s papežem – mohli jsme si ušetřit spoustu trápení s vědou a také mnoho diskusí o scientismu. Text bible je „slovem Božím“, a to „černě na bílém“ – a to je nám řečeno jen tak mimochodem!

V čem spočívá analogie? Jsou předváděna a popisována umělecká díla pomocí vnějškových dat a fakt bez zřetele k tomu, co tato díla představují, že si vůbec dnešní běžní turisté prohlížejí Prahu bez nejmenšího tušení, co je obklopuje, bez porozumění tomu, co znázorňují a o čem promlouvají a svědčí umělecká díla na něž hledí. Turisté je obdivují - ať skutečně, zdvořile či jen tak, z povinnosti (když už jsou v Praze), sice za účelem „ukájení kulturních potřeb“, leč bez skutečné potřeby něčemu opravdu rozumět, ba aniž tuší, že je tu něco k rozumění. Právem to vše, tato propastná nevzdělanost a dezorientace, budí děs. Podobnou hrůzu by měla působit skutečnost, že vědecký obraz světa, který vzdělání nahradil, je rovněž podáván v podobě hotových pravd a dat, faktů a artefaktů, bez možnosti porozumět jejich smyslu, tj. učinit si představu o tom, o čem vědecké výpovědi vypovídají, jaké skutečnosti se týkají, v čem spočívá jejich pravda a jakou platnost má její „hotovost“.

Nedozvíme se, nepotřebujeme vědět, že šlo o odpovědi na jisté dobové otázky, které si dnes již nikdo neklade, neboť by byly považovány za „nevědecké“, o řešení konkrétně formulovaných problémů, které nám „za dnešního stavu vědomostí“ a „na současném stupni poznání“ připadají jako pseudoproblémy. Jenže tento „stupeň poznání“ spočívá právě na odpovědích na ony dnes nepřípustné otázky, a náš „stav vědomostí“, sestává právě z výsledků řešení oněch „nesmyslných“ problémů!

A tak vědecká fakta, znalosti a vědomosti před nás předstupují jako fantomy, o nichž nemáme nejmenší tušení, za jakých okolností a v jakých souvislostech byly získány, proč byly uznány za správné a pravdivé a proč jsou pokládány za natolik důležité, že se dostaly do školních učebnic, které tak fungují jako katechismy, plné tvrzení a pouček, schémat, mechanismů, modelů – dogmat nahrazujících porozumění. Školák nevidí důvod, proč by ho to mělo vůbec zajímat, proč by se právě tyto věci měl učit a vytvářet si na jejich základě představy o světě. Takové představy už svou povahou uzavírají přístup k osobní, žité zkušenosti, otupují důvěru k tomu, co lze vidět na vlastní oči, co tělesně vnímáme, cítíme, prožíváme. Lemují naši cestu životem, anonymně a zbytečně - jako ony sochy cestu pionýrů přes Karlův most.

Jak by se asi vědec, kterého pouhá zmínka o Bohu natolik podráždí, že ztrácí schopnost vnímat kontext a rozlišovat statut výpovědí, vyrovnal se skutečností, že Brunův dialog La cena dei ceneri (Popeleční večeře), v němž se zrodila novověká představa vesmíru, pojednává především o eucharistii (tj. Nejsvětější Svátosti Poslední Večeře Páně) a že tato nová kosmologie je nabízena právě jako prostředek ke smíření různých vyznání, jako základ, na němž by se „Luther býval mohl dohodnout s papežem“? Jak by se vyrovnal okolností, že Newtonův absolutní prostor – výsledek matematizace Brunovy kosmo-teologické vize – povstal z rozjímání nad hebrejským slovem makom, jež je biblickým výrazem pro „místo“ (TOPOS, lat. locus), kabalisty považovaným za jedno tajemné jméno Boží, které vyjadřuje - Jeho kosmickou podobu - neviditelnou přítomnost Tvůrce ve stvoření ? (Newtonův pojem "absolutního prostoru" zřetelně nese Boží atributy.) Co by asi onen pohoršený dobrý muž řekl tomu, že tradiční pojetí fyzikálního pohybu bylo vypracováno kapadockými církevními Otci pro řešení teologických problémů spojených s Nanebevstoupením Páně?

Pohříchu jsou to jen řečnické otázky, vyjadřující prakticky neuskutečnitelné „mentální experimenty“. Pisatel čtenářského dopisu se k příslušným pramenům nikdy nedostane. Pro něj jako pro vědce představují plevy, od nichž věda už dávno oddělila zdravé zrno pravdy, plevel, který je třeba z monokulturních lánů vědění vymýtit. Plevy a plevel - toť balast hodný vyhození a zapomenutí. Jenže plevy chrání klíčivost zrn, rozmanitost odrůd zajišťuje genetickou variabilitu a „balast“ je označením pro náklad zajišťující stabilitu lodi.

... minulost u nich začínala tak zcela nedávno
předloňskou dovolenou
aneb tím rokem, kdy se vylíhlo tolik chroustů a otec umřel
celá léta jim vypadla, celá staletí, celé věky
byly v nich přeškrtány a začerněny
jak řádky zabarvené, jež radno číst není.
Nebylo pro ně tkanivo dějstvování
s nitmi souvislostí,
které se sbíhají a zase rozbíhají
svazujíce daleké s blízkým
v obrazce událostí.

Zahradníčkovy památné verše z jeho „Znamení moci“ vystihující představitele komunistické totality a nositele její ideologie, platí právě tak o současných strážcích vědecké pravdy a racionality, pro něž na stránkách vědeckých časopisů nesmějí být než holá, ověřená a řádně zveřejněná fakta, „jasná a zřetelná“ (tj. context-free) nezatížená souvislostmi a zbavená stínů minulosti.

Jakoby pro vědce začínala minulost posledním separátem. Kuhn je přirovnal k obyvatelům orwelovského státu, zbaveným dějinné paměti, jejichž minulost je „whiggovsky“ přepisována jako neustálý, nezadržitelný pokrok k úzkému obzoru současnosti. Tímto Kuhnovým trefným postřehem se vědci cítili obzvlášť potrefeni. Kuhnův poukaz, že se věda vyvíjí právě tak jako příroda, vyvolal stejné pohoršení a setkal se s podobným odmítnutím a odsouzením ze strany vědců, jako evoluční teorie ze strany církevníků (jak Darwinovo učení o vývoji druhů, tak Harnackovo učení o vývoji dogmat).

A přitom jde o zjištění skoro banální, že pravda o skutečnosti má právě tak časový rozměr a dějinnou dynamiku jako skutečnost sama. Žádné poznání – vědecké nevyjímaje – se neděje ve vzduchoprázdnu: přirozeně vyrůstá z minulosti a organicky srůstá s přítomností. Vědění se vyvíjí tak jako biologický druh, biosféra, živé tělo, kultura, náboženství, jazyk či technika, to jest jako každá zkušenost. Vědění neroste přikládáním nových položek, nýbrž vzrůstá, rozvíjí se jako příběh, který neustálou reinterpretací sebe sama nachází svůj smysl proměnou své podoby. Je to „dobrodružství poznání“, jemuž každý objev poskytuje příležitost k novému sebepochopení přetavujícímu celek vlastní zkušenosti v hlubší jednotu rozmanitosti. Je-li taková příležitost zmeškána, pak to nové jen překryje a zruší vše dosavadní: zkušenost popře sebe samu a uvolní místo nevědomosti.

Smysl poznání však spočívá v jednotě zpřítomňující minulost, usebírající současnost a rozvrhující budoucnost. Aby tento rozvrh byl prozíravý, rozumný a odpovědný – důstojný pravdy a hodný skutečného vědění, vyžaduje jak paměť – přístup k mnohotvárné, mnohostranné, košatě rozvětvené zkušenosti, tak myšlení – vědomý, tj. prozíravý a prozřetelný, přehled přes vlastní možnosti, jemuž paměť poskytuje prostor. Bez toho by „proměny vědění“ v posledku skutečně upadly v nahodilé, nesouvislé střídání „paradigmat“ ve smyslu módních směrů, zájmů a stylů bez ladu a skladu. Pokrok nazdařbůh, poměřující včerejšek dneškem a drobící různé stránky zprvu jednotného vědění na množství oborů, jejichž původně se doplňující různost přechází dalším rozrůzňováním ve faktickou rozdílnost úzkých specializací - rozdílnost připomínající neustále se prohlubující příkopy pod stejně rychle rostoucími a sílícími hradbami odborností. Pokrok slepý a lhostejný ke společnému příběhu, pokrok v neustálém hromadění poznatků nevyhnutelně ústí v babylonském změtení jazyků: je předzvěstí rozpadu právě tak, jako nádorové bujení, ve které přechází tkáňový růst ztrativší zřetel k tělesné celistvosti a organické souvislosti s jinými pletivy.

Vědce nic nepudí k tomu, co Hannah Arendtová vyjádřila obratem to „stop and think – stanout v zamyšlení“. Přitom jde o zvláštní případ zcela obecného pudu k občasnému přerušení jakékoliv déle trvající činnosti – ať je to pastva, zápas, hra, zásnubní obřady či pohyb, přestávka umožňující živým bytostem čas od času se porozhlédnout a zorientovat, „monitorovat situaci“, „aktualizovat svou kognitivní mapu“, vztáhnout své tady a teď k obzoru, vycítit, vytušit, odhadnout, co je „za horizontem“, mimo bezprostřední dosah, zájem a souvislost s jejich současnou činností.

Nazvěme tento obecný vzorec chování, který je součástí přirozené instinktivní výbavy většiny živočichů, třeba „větřením“, jaké činí pasoucí se srnky. U lidí má toto větření podobu myšlení. Asi ne náhodou je řecký výraz pro „myslet“ – NOEIN – příbuzný s PNOEIN – vanout (srv. PNEUMA = van, dech, duch). Výsostný výraz pro Mysl (Mind), totiž NÚS, v nestažené podobě NOOS, v posledku souvisí s podobným slovem „nos“ – ne-li etymologicky, pak jistě sémanticky – a ostatně i evolučně: mozek, dnes považovaný za sídlo mysli - vznikl u našich žralokovitých předků zmohutněním předního konce nervové trubice do čichového ústředí pachové orientace při vyhledávání potravy na velké vzdálenosti v moři.

Myšlení (NOÉSIS) sdílí s ostatními formami větření záhorizontní zaměření. Solón, jeden ze „sedmi mudrců“ vyjádřil tuto transcendentální („překrokovou“) úlohu myšlení výrokem TA AFANÉ TOIS FANEROIS TEKMAIREIN – dosvědčovat nezjevné zjevným. Lidské myšlení má k dispozici LOGOS, totiž rozum a řeč. Rozum (ratio) je schopnost uvádět ono zjevné – ukazující se či vykazatelné před horizontem – do vzájemných souvislostí. Tradičně se říká, že logos má moc „zachraňovat“ či „uchovávat“ jevy (SÓZEIN TA FAINOMENA – apparentia salvare či servare), tj. přivádět je ke skutečnosti tím, že je „ob-jevuje“. Znamená to, že vybrané jevy uvede do vzájemných vztahů (relací), které jsou dostatečně sounáležité, tj. soudržné (koherentní), slučitelné (kompatibilní), bezrozporné (konsistentní), soustavné (systematické) a důsledné (konsekventní), aby příslušné jevy k sobě vzájemně poukazovaly, patřičně si odpovídaly, podmiňovaly se, závisely na sobě atp., zkrátka: aby bylo možno je spatřit najednou, obsáhnout jediným pohledem (řecky THOERIA). Logos jevy zbavuje jejich pomíjivosti, nahodilosti a okrajovosti, čímž je chrání a uchovává.

Přitom každé příslušné rozumné uspořádání – výběr a usebrání jevů, věcí, daností – předpokládá a zakládá určitý vztah k horizontu. Původní význam slova LOGOS byl sběr, a tudíž výběr, předpokládající schopnost nahlédnout relevantní rozdíl – a difference which makes the difference, jak říká Gregory Bateson. Rozdílné způsoby rozlišování vycházející z odlišných kritérií existence, zaměřují, zachraňují a uchovávají jiné typy jevů, ob-jevují jiné způsoby bytí a dávají tak vyvstat odlišným řádům skutečnosti. Logu-rozumu, jakožto propojující a rozlišující mohutnosti, tak náleží činná (účinná – faktická) moc rozvrhovat skutečnost pouhým kladením do souvislostí. Proto byly jak NÚS tak LOGOS považovány za božské principy. A ježto každý rozvrh skutečnosti představuje jiný vztah k horizontu, odpovídá mu i jiná záhorizontní orientace – „transcendentální naladění“, jiné větření-myšlení.

Novým rozvrhem skutečnosti, způsobem nazírání na to, co je zjevné, lze poukázat, obrátit pozornost na onen neurčitý, tušený, nevýslovný obsah větření, NOÉSIS - sdílet s druhými to, co je neviditelné, a společně se o to podílet. V této funkci znamená LOGOS slovo, pojem či řeč. LOGOS tak zakládá zvláštní formu komunikace – takovou, jež umožňuje sdílení horizontu, společnou péči o něj, jeho pěstění a respekt k němu. Je to specificky lidský způsob společného zabydlování a obývání skutečnosti jakožto světa. Tvářnost, řád, povaha světa, který obýváme, souvisí s jazykem kterým mluvíme, s jeho logikou (racionalitou), sémantikou (způsobem poukazování), gramatikou (syntaxí - uspořádáním) a pragmatikou (používáním).

Různé podoby lidského pobytu na světě (obývání skutečnosti), jsou tím, co nazýváme kulturami. „Kultura“ (cultura od colo = „pěstuji“, „pečuji“, „uctívám“, „uznávám“) označuje souhrn všeho toho, co je předmětem péče a je hodno úcty (srv. „kulturní hodnoty"). Kultura úzce souvisí jak s obděláváním (srv. „agrikultura“, „kulturní plodiny“), tak se vzděláváním (viz „kulturní“), jak s pěstováním (kultivací), tak s uctíváním (kultem). Kulturnost náleží k lidské přirozenosti: dilema protikladu mezi přírodním a kulturním, tj. vrozeným a získaným, mezi nadáním a vzděláním (cultura versus natura, nurture/nature), je – obecně vzato – pseudoproblém. Kultura je z povahy věci nutně spojená s transcendencí čili s přesahem, se vztahem k „záhorizontí“, jež zpětně určuje podobu imanence, totiž uspořádání lidských záležitostí před horizontem. Tuto vzájemnost skvěle vystihuje cizí výraz pro náboženství, religio. (V českém „náboženství“ zaznívá Bůh, bohové, božstva, což odpovídá speciálním případům religiozity.) Výraz „religion“ je tradičně odvozovaný z re-ligo – opět či zpětně svazuji (viz naše „liga“ = svaz; německé označení pro Starý a Nový Zákon zní příznačně Bund, tedy svazek, od binden, vázat). Religio je vskutku cosi jako „zpětná vazba“ – vzájemná provázanost člověka se skutečností zahrnující veškerou kulturu. Tu je možno chápat jako společný projev a pospolitý prožitek společné zkušenosti se světem, založené na poznání a obsažené v podání (tradici).

Věda je zvláštní, západní, novověkou podobou vědění a poznání – novověkou religio. Je součástí kultury, pokud s ní neztrácí souvislost, jež je vždy určitá, kulturně specifická. Proto se v dřívějších dobách běžně mluvívalo o vědě české, německé či francouzské: různé podoby vědy, rozdílné přístupy ke světu, spolu soutěžily. Věda bývala součástí národního povědomí; u nás představovala věda význačnou složku obrozeneckého hnutí. V současné době, v důsledku globalizace a nadnárodní institucionalizace vědy, dochází k úpadku její kulturní sounáležitosti, a tím i k ztrátě její „religiózní“ funkce.

Kdykoliv se nějaká podoba logu osamostatní a zabsolutní, přestane působit ve službách mysli (NÚS), ztrácí souvislost s myšlením, ztrácí smysl. Tehdy rozum pozbývá rozumnosti a upadá v chladnou racionalitu, řeč se omezuje na terminologickou stavebnici, jazyk se zužuje na syntax, uvažování se redukuje na logiku. Úhor poznání plodí znalosti, které nic nezjevují a o ničem nevypovídají. Samo myšlení tím trpí: upadá v automatismy typu stimulus/response – reakce na bezprostřední podnět (např. tabuizovaný výraz, bez ohledu na užití a souvislosti), jeho řeč omílá slogany, fráze a klišé. To vše představuje úpadek lidství; nikoliv však směrem k živočišnému, nýbrž směrem k mechanickému. Příznačně se dnes mluví o strojovém myšlení a umělé inteligenci.

Středověké scholastice bývá – právem i neprávem – podsouváno, že vyústila v neplodnou spekulaci, v ono příslovečné „mlácení prázdné slámy“ a právě to se za našich časů přihodilo vědě: čím abstraktnější, rafinovanější a náročnější jsou její teorie, výrazivo, postupy a vybavení, tím nesrozumitelnějším se stává její vědění. Vědecké pravdy již dávno nejsou „z tohoto světa“, neslouží jeho porozumění, jeho lidskému rozumějícímu obývání. Důvod tkví v tom, že se LOGOS vědy osamostatnil, oddělil se od NÚS: vědecký jazyk a vědecká racionalita tím ztrácí souvislost s řečí, s myšlením a s přirozenou, bezprostřední, tělesnou, žitou zkušeností.

Poznání skutečnosti, které se neptá po jejím smyslu, ba přímo jí smysl upírá, samo ztrácí smysl pro skutečnost. Tomuto nebezpečí chceme čelit snahou o obnovu souvislosti mezi věděním a kulturou. Známý Heideggerův výrok „Die Wissenschaft denkt nicht“ (věda nemyslí), nemožno jednoduše prohlásit za projev filosofické domýšlivosti, výraz ignorance a arogance „humanitního“ intelektuála. Ztráta historické paměti a kulturní orientace má opravdu za následek ztrátu myšlení.

I o tom názorně svědčí výše citovaná ukázka. Soudného člověka by nenapadlo, že by zmínku o odvrácení se od Bible – knihy zjevení a přivrácení se k Přírodě – knize stvoření, k němuž došlo v sedmnáctém století, bylo možno číst jako současné tvrzení o původu a povaze biblického textu – nota bene v článku vzpomínajícím historika vědy! Jde o případ sice krajní, nikoliv však ojedinělý. Podobných „přehmatů v logickém typování“ (error in logical typing), na jehož nebezpečí již zmíněný Gregory Bateson po celý život naléhavě upozorňoval, se dopouštějí všichni, kdo po celý život mají co činit jen s údaji, daty, popisy, pozorováními atp., avšak s jinými podobami řeči (jinými druhy diskurzu) vůbec nepřicházejí do styku. Jejich prostor je sevřen zdmi profesních návyků, mezi nimiž se kalkulující, instrumentální myšlení pohybuje jako ve vyježděných kolejích, vylučujících jakékoliv „stanutí v zamyšlení“.

Octli jsme se v situaci, kdy se kultivaci myšlení a vzdělání věnují převážně jen ti, které vědecké myšlení nepoznamenalo. Současný svět vědy a techniky jim zůstává navždy cizí – tak jako úzce vědecky orientovaným lidem kultura a vzdělanost.
          Jsou však i tací, a věříme, že je jich není málo, kteří si vědecké způsoby uvažování, tvorby představ, přístupy ke skutečnosti atd. osvojili, takže se jim staly „druhou přirozeností“, ne však na úkor přirozenosti prvé: věda jim není klapkou na očích, svěrací kazajkou rozumu, nýbrž jeho dalším, rozšiřujícím rozměrem. Snad proto, že nebyli vychováni toliko vědeckými ústavy, učebnicemi a publikacemi, ale kulturním prostředím, či zasvěcením typu Vopěnkových seminářů.

VHLED chce navázat právě na tuto tradici. Má být časopisem zaměřeným především na vědu, leč na takovou, pro níž myšlení není tabu, na vědu, jež není ani omezená cenzurou, ani tísněna autocenzurou – profylaktickou obavou před nepochopením či obviněním z antropomorfismů, spekulací, „filosofování“, animismů, mysticismů, postmodernismů – a vůbec jakýchkoliv „-ismů“. Tím míním vědu svobodnou, oproštěnou ode všech apriorních postojů, definitivních stanovisek a dogmatických názorů, vědu, jejíž paměť se neomezuje ne několik posledních desetiletí a jejíž zkušenost nezačíná včera.

To vše by ostatně mělo být cizí každému odpovědnému myšlení, a tomu vědeckému především – zůstává-li myšlením. Naším redakčním záměrem je vrátit vědě paměť, propojit pravdu vědy se zkušeností – kulturní i žitou, doplnit vědeckou racionalitu o rozumnost, otevřít jednotvárný způsob vědeckého uvažování svobodě tvůrčí invence a obrazotvornosti. Jde nám o to, obnovit a rehabilitovat tu vědu, jejímž základem byla důvěra, a nikoliv skepse, zvědavost a zvídavost, a ne podezíravost a nedůtklivost, vědu, které je vlastní schopnost se vždy znovu radovat z toho, že „všechno je jinak“, či alespoň, že to také lze vidět zcela odlišně, než je zvykem, vědu, jež nemá zapotřebí úzkostlivě lpět na pomíjivých pravdách a ze setrvačnosti dogmaticky trvat na východisku jednou nekriticky přejatém, vědu zbavenou stihomanské podezíravosti a inkvizičních sklonů o všem dle hotových šablon rozhodovat, zda je to pravověrné, a tudíž „vědecké“, či jiné, a tudíž ne-vědecké či pa-vědecké, a tudíž ipso facto iracionální a protivědecké, aniž se s tím seznámím, aniž poznám a porozumím. Chceme vědu zdravou, zralou a znalou – zdravě sebe-vědomou, tj. vědomou si své dlouhé a pestré minulosti, kterou tvoří dějiny pravdy, a ne historie plná omylů.

Vědění takto zkušené smí mít důvěru v bohatství mnohotvárné a mnohovrstevnaté skutečnosti, dokáže čerpat z vlastních i cizích tradic uchovávajících a nabízejících široké spektrum minulých zkušeností se skutečností – myšlenkových figur, představ a pojmových aparátů, jež mohou být užitečné pro současnost. Takovou vědu plní zadostiučiněním, a ne rozhořčením nad svým „zneužitím“, jsou-li motivy a podněty z ní vycházející přenášeny do jiných oblastí, aby zde, v nových souvislostech, žily vlastním životem, jako se stalo s psychoanalýzou v umění, či jak se děje s kvantovou fyzikou v mystice.

Chceme proto připomínat tradiční podoby vědění, poukazovat na původ a důvody současných způsobů poznávání, přivádět vědění k původním otázkám, upozorňovat na podobnosti – paralely, příbuznosti a analogie v jiných oblastech, upozorňovat na možnosti, jimiž jsou nové poznatky těhotné, dříve, než budou znormalizovány a bezpečně vysterilizovány, aniž se budeme ohlížet na to, zda jejich slibné výzvy a vize jsou již nyní, ve stavu zrodu, náležitě teoreticky zdůvodněné a vědecky oprávněné.

Kázeň a racionalita našeho přístupu bude spočívat v něčem jiném, než v odborné úzkostlivosti, která ochromuje kulturní komunikaci s vědou. Spočívá v pečlivém a pozorném „rozlišování duchů“, tj. žánrů, řečí a mezí platnosti: nesměšovat zveřejněná zjištění a jejich interpretace, neplést si dedukce s extrapolecemi a abdukcemi („únosy“ do jiných oblastí), odlišovat - jak a nakolik to vůbec lze – mezi obraznou a věcnou souvislostí, mezi empirií a teorií, uvádět prameny, vyvarovat se desinformací a mystifikací. Chceme křížit a propojovat, nikoliv však zaměňovat a směšovat. Proto nebudeme na jedné straně podkládat nezávislým učencům, originálním badatelům ani dřívějším vědcům a myslitelům naivitu, neznalost, hloupost či omyly, které lze snadno odbýt či vyvrátit argumenty, fakty, banalitami ze „zcela jiného soudku“. (Tato indiskrétnost – tj. nereflektované směšování diskurzů – představuje skutečný iracionalismus, tj. programovou nedbalost k pojmovým náležitostem a věcným souvislostem.) Na druhé straně budeme hledat ten zkušenostní horizont, z něhož neobvyklý názor, nauka, směr či způsob myšlení vyrůstá a odkud čerpá své oprávnění.

Takto by měl VHLED pečovat o prostor svobodného myšlení ve vědě - svobodného především vůči sobě, přivádět pluralitní či „transversální“ logos do služeb inspirujícího myšlení (in – spiratio je nadechování, nasávání vzduchu – nu, zkrátka větření), schopného včas rozpoznat, co visí ve vzduchu, jaké neviditelně, nenápadně, nesměle se nabízející možnosti přítomnost skýtá a nabízet jim místo v souvislostech tisícileté zkušenosti.

Stejnou nepředpojatost a metodickou důvěru předpokládá VHLED u čtenářů: spoléhá na jejich soudnost, kritičnost a vzdělanost. Zkrátka, obrací se ke „čtenářům dobré vůle“. Proto ke společné poradě nezve osoby zlovolné, žlučovité a podezíravé – majitele pravdy, pro které vše nové a nezvyklé je kamenem úrazu jen proto, že je to nové a nezvyklé, ani ty, pro něž je tradiční vědění pověrou či pavědou a kteří odsuzují všechno to, čemu nerozumí nebo s čím prostě nesouhlasí. Vždyť i ve vědě – dokonce typicky v ní – se zhusta přihodilo, že „kámen, který stavitelé zavrhli“, protože se nehodil do dané stavby, nezapadal do zamýšleného či přijatého rozvrhu, „stal se kamenem nárožním (tj. úhelným)“ – určujícím rozvrh nové stavby. Hledán, míněn a oslovován je náročný čtenář, který od příspěvků očekává jak nárok na sebe, tak klade nárok na ně: chce od nich, aby byly příležitostí ke změně vlastního myšlení a uvažování – tedy K pře-mýšlení. Proto nevyžaduje prvoplánovou srozumitelnost („na úrovni středoškolských znalostí“, jak bývá zdůrazňováno); ta totiž nemůže obohatit jeho zkušenost, ale pouze zanést jeho vědění dalšími stejnorodými vědomostmi. VHLED se obrací k těm, kdo mají radost z překvapení a osvobozující pocit při každé změně perspektivy a kdo se těší ze všeho, co je přiměje alespoň na chvíli opustit zaběhané koleje stereotypů, a odložit klišé samozřejmostí. Předpokládáme čtenáře, kteří jsou natolik zralí a svéprávní, že si dovedou vybrat, co je zajímá a co je schopno jejich zájem vzbudit, a přitom se nepohorší nad tím ostatním, co možná plní stejný nárok zase u jiných.

Těšíme se na všechny příspěvky a připomínky – tj. na vše to, co přispívá a připomíná. Předem odmítáme pohoršené odsudky a polemiky: naším cílem je činiti lepším, a nikoliv horším. Nemáme zájem pohoršovat; věda se/si polepší posílením vědomí, že vědění a kultura, poznání a vzdělání, současnost a minulost, vědecké a jiné podoby pravdy k sobě organicky náležejí a že tato sounáležitost je životně nezbytná.

Společný jmenovatel toho všeho má úctyhodný, dávný název: láska k moudrosti (FILOSOFIA), projevovaná „péčí o duši“ jejím vzděláváním (PAIDEIA). Předpokladem zdraví duše, její spravedlivosti a pravosti-opravdovosti, je soulad mezi LOGOS a NÚS. Chceme přispět k tomu, aby racionalismem ochromená racionalita byla přivedena k rozumu a probouzet vědění k myšlení.

Komentovaný obsah    Začátek článku    Titulní stránka