Slyšeli jsme mnoho o vědě a filosofii. Poznámka číslo 0 Měl bych promluvit o jejich vztahu. Jakou řečí? Řečí vědy – řečí filosofie? Něco srozumitelně říci vyžaduje sdílený základ srozumění: společnou zkušenost, řeč a myšlení. To mi připomíná mého oblíbeného autora, Gregory Batesona, s jeho zásadou: „myslíme v příbězích“ (we think in terms of stories). Základní, původní, a proto společnou podobou lidského myšlení je vyprávění příběhů. Takto nám i vědci a filosofové vyprávějí o svých poznatcích a pohledech, v domnění, že nám je srozumitelně vysvětlují. Ale příběh nic nevysvětluje: je původnější než všechny výklady, důkazy a vysvětlení. Budu vám tedy povídat pohádku. (Pohádky představují jakési „apriorní formy narativity“, z nichž veškerá vyprávění odvozují svůj smysl, svou obecně lidskou srozumitelnost.) Pohádku o tom, jak dobro nakonec vítězí nad zlem, láska nad svárem, vzájemnost nad sobectvím; vyprávění o tom, jak nezištnost a obětavost nakonec zruší zlé kouzlo, vysvobodí ze zakletí.

Něco takového, řeknete, se děje jen v pohádkách. Ve světě – v přírodě a ve společnosti, v evoluci a v dějinách – je to zhola vyloučené: nemyslitelné, nepředstavitelné, nesmyslné (nelogické, iracionální) – a tudíž neskutečné. Věda ani filosofie nemají s pohádkami nic společného, jen si to vzájemně předhazují. Přitom je zvláštní, nakolik je tato „nelogika“ srozumitelná. Alespoň dětem – dětem v nás, kterým to vyprávím. Budu vám nyní vyprávět příběh o záchraně světa – našeho světa. Naším světem míním moderní svět, o jehož povaze a pravdě rozhoduje věda. Tento příběh se sběhl – sbíhá se za našich dnů. Pohádkový příběh se šťastným koncem, že opět můžeme na světě spolu se všemi tvory „dobře a šťastně žít až do smrti“. Poslouchejte.

Za dávného času byl náš svět opět mladý, svěží, krásný, nevinný a neporušený. (Ten čas se dodnes nazývá renesancí: „znovuzrozením“.) Svět opět počínal, počat v obnoveném posvátném sňatku (HIEROS GAMOS) Nebe a Země, které se zhlédly v sobě a poznaly, že jedno jsou. Nebe nahoře – nebe dole. Pozemským rájem byl ten pohádkový svět, plný záhad, kouzel a zázraků, svět magický – magicky přitažlivý. Tajemná byla jeho přirozenost – původ a povaha, tajemnou opět člověku připadala přirozenost vlastní. Obě přirozenosti – přirozenost lidská a přirozenost světa – si padly do oka. Tak v zázraku vzájemného zračení vystoupila za úsvitu z ranních červánků Příroda: krásná, věčně mladá v neustálosti svých proměn. Všichni jí byli okouzleni. Byla milována a malována umělci, opěvována básníky, ba okouzlila i myslitele a učence. Ti v Přírodě poznali onu Moudrost, kterou povždy hledali: tu, z lásky k níž se vydali cestou poznání. Nadpřirozená moudrost božská a přirozená moudrost lidská se tehdy sloučily v moudrosti Přírody.

Moudrost se octla v dosahu lidského poznání, neboť příroda a poznání byly téže přirozenosti. A přesto zůstala nevyčerpatelnou, neboť bezedná byla hloubka jejího tajemství. Pravda, která jí směla být práva, nebyla ani pravdou nadpřirozenou zjevenou, ani přirozenou zjednanou, nýbrž zázračně magickou, skrytou okultní, tj. intimní a osobní. Od pradávna bylo známo, že „příroda se ráda skrývá“, že mluví v záhadách a hádankách, obrazech a symbolech – znameními, která nemohou být vysvětlena, toliko vykládána, překládána, tlumočena. Poznání, které dříve bylo zřením věčných, stálých, neměnných duchovních pravd, se tehdy změnilo v interpretační umění, jak porozumět smyslu zjevujícímu se v rozmanitosti proměnlivých tělesných podob.

Tak umění a vědění, tvorba a poznání splynuly v jedno. Pravda se stala mysterijní: vyžadovala hermetické zasvěcení, spočívala ve věrné nápodobě a následování přírody. Byla plodem lásky – lásky k tomu, co je vskutku jsoucí, což přirozeně znamenalo živé, pravé, svébytné. Člověk poznával přírodu tak, jako muž ženu. Nenazíral ji toliko rozumem, ale vnímal ji všemi smysly, celým tělem, zakoušel její kouzelnou moc, spolu s ní prožíval a konal její divy, podstupoval její tajemné proměny. V tom záležela původní scientia experimentalis – zkušenostní vědění, zakoušení skutečnosti jakožto tělesné, živé: skutečnosti z masa a krve. Skrze tuto radostnou poznávací zkušenost (gaia scienza) byl renesanční experimentální vědec spíše mágem a kouzelníkem než znalcem a učencem. „Toto je tělo mého těla, kost z mé kosti“, opakoval po prvním člověku – Adamovi.

Mezi mágy a kouzelníky se však vyskytli také čarodějové: ti, kteří zachycují a poutají děje do čar, z nichž spřádají sítě, jimiž vše živé a proměnlivé uzavírají do obrysů a nárysů. Teprve tato hotová schémata, grafy, vzorce považují za vpravdě skutečné; nikoliv spoutanou kořist. Čarodějové prohlašují svou poutavou činnost za snahu „zachránit, spasit, zachovat jevy“: apparentia salvare, servare. Zachovat způsob jejich zdánlivosti, respektovat podobu jejich jevení, přitom je však zbavit jejich přirozené pomíjivosti, proměnlivosti a nahodilosti. To vše ve snaze dát rozmarným, rozmanitým a roztodivným projevům přírody určení a výměr, přeměnit je v porovnatelné veličiny, podrobit je dělení a třídění. Skutečný je sám systém: tabulka, logika uspořádání.

Čarodějové mají zvláštní, podivný vztah ke světlu. Na jedné straně vystupují jako jeho hlasatelé a zastánci: poznání pro ně spočívá ve vysvětlení a objasnění, chtějí mít jasno, šíří osvětu. Také na pojmy, představy a myšlenky, slova a výroky, jimiž vyjadřují své poznatky a vědomosti, kladou nárok jasnosti, zřetelnosti, názornosti a průhlednosti. Pravda sama je pro ně samo-zřejmá. Tak žádá jejich „geometrický mrav“, opírající se o bezprostřednost vnitřního názoru. Snad proto filosofové vidí v čarodějích své příbuzné a spojence; světlo však, na jehož straně čarodějové stojí, není světlo idejí, nýbrž světlo rozumu. Čarodějové sice také kladou důraz na vnitřní nazírání, i oni v něm vidí jedinou formu porozumění: pravdu musí každý spatřit sám! Na rozdíl od filosofů však odmítají osvícení a každé skutečné vnitřní zření: vnuknutí, intuici, inspiraci a vše, kde se něco skutečně samo bezprostředně zjevuje, ukazuje, odhaluje. Považují to za „mystiku“, které upírají vztah k pravdě a paradoxně ji označují za „tmářství“.

K světlu vycházejícímu z nitra věcí, jímž věci samy zjevují svůj smysl a svou podobu, jsou čarodějové podivuhodně nevnímaví. Raději si sami ve svém vlastní nitru na vše posvítí zevně, světlem vlastního rozumu; každou věc – to jest každý obsah mysli – se snaží oklepat a osahat, opsat její vnější meze – její „obvod“ a „objem“, který lze obtáhnout čarou, převést v nárys. Čarodějská mysl je vnímavá toliko k rozdílům a odlišnostem; zjištěná rozlišení vyjádří a zajistí čarou–ryskou, stanovující rozhraní a rozmezí. Mezi čím a čím – to už je nezajímá, dokud to nezachytí opět jako rozdíl.

Nelze jistě tvrdit, že jsou čarodějové slepí: jsou nadáni „inteligencí“: schopností rozlišovat meze, kterou dokáží stupňovat nade všechny meze a skrze všechny meze: vnímat meze (rozdíly) mezi mezemi atd. – bez omezení. Jsou však příznačně „nevidomí“: inteligence – nadpřirozená čaromoc racionality – jim neumožňuje vidět přirozené tvary a podoby. Vnímá jen totožnost a různost a dokáže je převést na čáry. Jedině ty lze totiž srovnávat, tj. činit rovnými a převádět různost jejich délek na rovnost jejich poměrů (rationes).Poznámka číslo 1

Chápeme, proč čarodějové nemohli spatřit kouzlo Přírody zjevující se v magii smyslů. Záviděli těm, kteří jí byli okouzleni. Magickými postupy čarodějnické optiky, triky dioptriky a katoptriky – vytvořili zrcadlový obraz Přírody – neskutečný, netělesný, iluzorní, pouze zdánlivě trojrozměrný, tak jako každý odraz v zrcadle. Příroda – či její zrcadlový fantom – byla zbavena svého přirozeného kouzla. Takto odkouzlena, odpřírodněna („denaturována“), byla převedena na povrch a octla se v dosahu čar, mohla být ztotožněna s vlákny, tkáněmi a pletivy.

Dojem živé tělesnosti, který tato prázdná slupka ještě budila ve svém protějšku – lidské přirozenosti, byl sice filosofy brzo rozpoznán jako pouhá iluze. Snadno totiž zjistili, že to, co takto vydáváno za přírodu, je pouze jevová stránka skutečnosti, a správně rozpoznali její veskrze duchovní povahu. Přes veškerou kázeň soustavné pochybnosti (svou metodickou skepsi) a vzdor vší své důmyslné soudnosti (kritičnosti) však neodhalili v čarodějnické náhražce přírody umělý podvrh. Se skutečnou přírodou se totiž novověcí učenci – dědici renesančních myslitelů – již nesetkávali.

Od svého zeleného stolu na Královské hoře ji znali pouze z vědeckého podání a uměleckého ztvárnění: viděnou z geometrické perspektivy a naaranžovanou do „zátiší“ (ne nadarmo nazývaných nature morte – „mrtvá příroda“). Netušíce, že byli oklamáni, nezalekli se jí jako strašidelného zjevení: považovali umělý podvrh za přirozený jev. Oni však znali jen čarovnost zrcadlového zjevení. Přesto se zhlédli i v něm jako ve svém vlastním obraze, a cítili se polichoceni. Stačil pak jen krůček, aby za to jediné skutečné („věc o sobě“, zračící se v čarodějném zrcadle) prohlásili svou vlastní reflektující činnost. Jejich zprvu neokázale soudné a nesměle pochybovačné myšlení nakonec vyústilo v okázaou ješitnost: prohlásilo se za filosofii absolutního ducha, za vrchol „velké filosofie“, oproti oné pouhé „malé filosofii“ – filosofii života a přírody.

Tam bylo zahrnuto veškeré myšlení, jež neuvízlo v tenatech reflexe zmítáno „paradoxy vědomí“ a protimluvy soběvztažnosti (self-reference), které nešlo s dobou, nýbrž věrně setrvalo v lásce k oné Moudrosti, která se za renesance zjevila v živé, tělesné, svébytné skutečnosti Přírody. Na tyto malé „přírodní filosofy“ bylo pohlíženo jako na trpaslíky mezi titánskými filosofy ducha. Naturphilosophie i Lebensphilosophie se staly posměšnou nálepkou, Kainovým znamením, označením pro naivní, diletantskou spekulaci, nechápající ani tak elementární rozdíly jaké existují mezi jevem a skutečností, nebo mezi subjektivní a objektivní stránkou zkušenosti.

Čarodějové mohli být spokojeni. Založili nový svět technické civilizace, svět spřádaný z čar racionality (obsahů mysli, stavů mozku: Gespenste, Hirngespinste) a implementovaný do divů techniky. Co však učinit se skutečnou přírodou? Ta se mezitím uchýlila z umělých zahrad a architektonicky projektovaných, geometricky uspořádaných parků, měst, škol a ústavů zpět do hlubokých hvozdů a divokých skalních strží své satyrské domoviny. Zde se s ní stýkala právě jen ona hrstka trpaslíků, zastánců malé filosofie a romantické vědy, kteří dál těžili materiál pro klenoty svých poznatků z hlubin hmoty a útrob země.

Avšak až tam – v nejzazších koutech rajské rezervace – však nakonec dostihla Přírodu kletba čarodějů. Co dar „matematických prvotin přirozené lásky k moudrosti“ (Philosophiae naturalis principia mathematica) jí podali vybrané ovoce ze Stromu Vědění: Newtonovo jablko. Příroda, panensky nevinná a důvěřivá, se dala zlákat a okusivši, zmrtvěla. Čarodějové nemeškali a pomocí dalších kouzel – perspektivy a kalkulů (pocházejících z říše tisíce a jedné noci, kultu půlměsíce a kultury stínů) ji uvěznili do skleněné rakve geometrického prostoru. Její tělo se proměnilo v těleso – bylo obráceno v geometrickou konstrukci, založenou ne na tělesné lásce k poznávané, nýbrž na obecných zásadách racionálního poznání: na čarodějnických postupech (methodoi) a znalostech (mathémata), jejichž omezená, povrchní pravda docházela jasného a zřetelného vyjádření, jak kázal geometrický mrav (clare et distincte more geometrico). Ten se stal řeholí duchovní skutečnosti nového věku, a jeho zásady byly velkými filosofy uznány za prvotní („apriorní“ – veškerou zkušenost předcházející a všechno poznání určující) a všeobecně závazná pravidla, jimiž se napříště měl řídit lidský důmysl (regulae ad directionem ingenii).