Princip přírodního výběru je právem považován za nejmocnější kouzlo, jaké bylo kdy vyřčeno. Jeho mocná kletba nad veškerou skutečností je přirovnávána k „nejsilnější žíravině“, k lučavce královské, která nenávratně a bez milosti rozpouští všechny iluze o smyslu skutečnosti a veškeré vznešené a posvátné hodnoty, cíle, ideály. Největší přírodní krásy, nejrafinovanější formy života, nejskvělejší projevy ducha nejsou a nemohou být než různými projevy a následky rozmanitých „přežívacích strategií“ (survival tricks), v rámci přírodních zákonů. (Platí to i pro ony „přírodní zákony“, ba pro sám „Princip přírodního výběru?“ – chtělo by se našim sedmi trpaslíkům zeptat; kdo by však dopřál sluchu jejich omezené, nechápavé prostomyslnosti!)
Čarodějníci se tváří, že osudná pečeť Přírodního výběru učinila jednou provždy konec dějinám iluzí, spekulací, mýtů a snů, jimiž bylo lidstvo drženo po věky v nevědomosti, aby se konečně probudilo – ve skleněné rakvi geometrického prostoru, spoutáno zákony mechaniky! Leč ani toto nejmocnější kouzlo není bezpodmínečně definitivní. Tak jako každá mocná kletba, i kletba přírodního výběru má svou skrytou podmínku, jisté podivné „pokud …“, schopné jeho platnost zrušit, sejmout s Přírody prokletí, vysvobodit Sněhurku z rakve a navrátit ji k životu. Touto podmínkou vysvobození však bývá obvykle něco natolik nepravděpodobného či neuvěřitelného, že na to čarodějové ani nepomyslí. Považují svou kletbu za hotovou věc. Nedovedou si představit, že by taková možnost vůbec existovala. Hrdinům ji obvykle prozradí nějaká dobrá víla či moudrý stařeček. (Trpaslíci o ní také nevěděli; věřili však, že stojí za to trpělivě čekat.)
Nuže vězme, že taková podmínka platnosti „Darwinovy nejnebezpečnější myšlenky“ nejen existuje, ale dokonce není vůbec splněna! Samotný fakt bude čarodějům připadat jako stará vesta. Právě o tom je toto vyprávění – příběh, který k jejich sluchu dosud nedošel. Přestože „byli u toho“, šťastné vyústění pohádky rozhodně odmítnou – jako pohádku! To proto, že neznají podmínku platnosti své kletby. Domnívají, že jde o banální záležitost, s níž se dávno bravurně vypořádali. Dokonce se s tím chlubí jako se svým triumfem a netuší, že je to Pyrrhovo vítězství, že smrtící ostří jejich důmyslu je obráceno proti nim.
Čin snímající kletbu nebývá žádný rituál, který by musel být rovněž čarodějný. Klíč poskytuje kletba sama. Žádné čáry nemohou být ani tak dlouhé, aby dosáhly na všechny důsledky a obsáhly veškeré účinky své moci, ani tak zavilé, aby zahrnuly, zavinuly, „ošetřily“ sítí svých tenat – i samy sebe. (Pohádkám to bylo známo dávno před Gödelem.) Ale ve snaze toho dosáhnout stávají se sítě čar natolik spletité, že nakonec samy uvíznou ve svých smyčkách, samy do sebe se zapletou. Všechny ty zvláštní kletbu snímající podmínky jsou si v něčem podobné, obdobně nepravděpodobné a pohádkově opravdové. Poukazuje k nim motiv princova osvobozujícího činu: znázorňuje výsostnou moc obětavé lásky – moc nad smrtí. horoucí polibek promění mrtvý třpyt sněhové vločky v třpytivou kapičku vody živé. (Neohlašuje se v Sněhurčině jméně právě toto tajemství?)
Taková možnost se však s Principem samovolného vybírání principiálně vylučuje. Jak důsledkem tak podmínkou jeho evoluční účinnosti je pravý opak: co nejkrajnější bezohlednost a nejdokonalejší sobectví. To jsou podoby, do kterých evoluce přirozeným výběrem přirozeně a nevyhnutelně ústí, způsoby, jimiž se účinnost mechanismu evoluce navenek projevuje. Přírodní výběr doslova „působí pohoršení“: horší se vyvíjí stále k horšímu. Vývoj by v tomto ohledu měl spočívat stupňování bezohlednosti. Z darwinismu nutně plyne předpoklad, že vyšší životní formy ztělesňují sobectví stále dokonalejší, absolutní. To vyplývá z bytostné lhostejnosti, netečnosti, nevidomosti mechanického řádu skutečnosti zcela bezpodmínečně.
A právě v tomto předpokladu se skrývá ona tajemná podmínka kletby: „Nenalezneš v přírodě žádný takový jev, jako je ohleduplnost, vzájemnost, nezištná služba, neřkuli oběť ve prospěch bližního!“ Porušení této podmínky vede ke zrušení kletby, protože vyvrací její předpoklad: cokoliv by totiž dávalo čemukoliv jinému přednost před svým zachováním, by se nezachovalo – darwinistická evoluce prostě nemůže do podobné formy chování vyústit. A právě na tento důsledek čarodějové nepomyslili.Poznámka číslo 2 A přesto se podobné „evolučně kontraproduktivní“ chování na světě vyskytuje, a to i v přírodě, nejen u lidí, kde se dokonce těší obecné, byť občas jen proklamované úctě! Jak to, že se vůbec nějací dobrodějové a dobrodinci do našich dnů „doprožili“?
Dlužno podotknout, že z povahy evoluce nikterak nevyplývá, že by se ojedinělé případy nesobeckého, ohleduplného, obětavého chování nemohly vyskytnout vůbec. Není žádného „sklonu k sobectví“! Pouze to jednání, které se za daných okolností ukázalo jako účinně „sobecké“, tj. způsobující úspěšnější sebeprosazení na úkor jiných, bylo de facto trvalejší, odolnější než jiné, obdobné. Obměny samy o sobě nejsou adaptivní – to je základ darwinistického učení. Zda se nějaká varianta osvědčí jako způsobilá, zda se projeví jako sobecká, o tom rozhoduje teprve a pouze dodatečně přírodní výběr sám. Nic proto nebrání tomu, aby se vyskytla podivínská vlaštovka pomáhající svým družkám krmit jejich holátka – potomstvo cizích namísto vlastního. Jedna vlaštovka však jaro nedělá! Nemyslete si, že způsobí oblevu, která ztuhlý ráj zbaví mrazu lhostejnosti a sobectví!
Takové ojedinělé chování, které lidé s oblibou označují jako příkladné, nemůže nadlouho sloužit příkladem; ti, kdo by se jím řídili, by neobstáli v soutěži s těmi, kterým by pomáhali k výhře. Ohleduplnost není dlouhodobě produktivní: podobnou úslužností postižení potomci takto postižených, budou v posledku ze soutěže vyloučeni. Zásadní nemožnost, aby se ti, kteří přispívají k reprodukci jiných na úkor své vlastní, úspěšněji reprodukovali, než ti, kteří z jejich nezištnosti těží, činí příkladné chování bezpříkladně kontraproduktivní a neperspektivní. Matka Tereza byla prostě hloupá (to jeden z čarodějů skutečně napsal!). Však také nezanechala potomstvo!
Lze si představit, jak by vzájemná pomoc a spolupráce – při získávání potravy, tělesné péči, dělení se o výživu s hladovějícím – byla obecně výhodná, celkově prospěšná, tj. pro druh, skupinu, hejno či stádo. Bylo by to hezké, žel neuskutečnitelné: lze přesně spočítat a na počítači namodelovat, jak bezmocné by bylo jakékoliv takto obecně prospěšné, pro společenství výhodné chování proti sobeckým jedincům, kteří by z podobných „sociálních výhod“ pouze těžili, aniž by k nim přispívali. A protože se takoví najdou vždycky, zakrátko by zcela převážili. Kolektivní dobro je a zůstane pouhou utopií. Proto jsou představy druhové či skupinové většinou odborníků odmítány: sobectví se samovolně šíří na úkor vzájemnosti, která v posledku musí nutně podlehnout. Je to jen logické.
Je to jen logické. Příroda však není logická: projevy nezištné vzájemnosti jsou v ní kupodivu zcela běžné. U zvířat bylo pozorováno a popsáno bezpočet případů reprodukovatelného (experimentálně ověřitelného) a reprodukujícího se (dědičně fixovaného) nezištného chování, ochotné služby a obětavé pomoci až po dobrovolné obětování vlastního života ve prospěch druhých. Naprosto při tom nejde ani o ojedinělé o individuální úchylky, nahodilá podivínství bez reálné šance na uplatnění a bez valného evolučního významu, ani o sporé a sporné kasuistiky, které by bylo možno smést se stolu a zamést pod koberec „Occamovým koštětem“. Jedná se vesměs o vrozené, druhově specifické, důmyslné a náročné vzorce chování svědčící o tom, že jsou výsledkem dlouhého a úspěšného – tj. dlouhodobě stabilního – vývoje!
To, že ptáci žijící v hejnech, spustí pokřik, kdykoliv spatří dravce či lovce, je obecně známé a nikomu to nepřipadá podivné. Přitom jedinec, který své druhy varuje, se jako první vystavuje nebezpečí. Stačí vnímat nezkalenými smysly a nepředpojatým srdcem. Zaujmout postoj trpaslíků, kteří dobře vědí, jak to v lese chodí. Dokonce i ve sluji, kde pracují. Vždyť i tak dravé, záludné a bezohledné příšery jako vampýři si vzájemně pomáhají! Tito jihoameričtí netopýři sají zvířatům v noci krev; za denního odpočinku se pak rozdělují o svou krvavou stravu s těmi jedinci, kterým se uplynulé noci takto nasytit nepoštěstilo a jimž by se – hladem oslabeným – další patrně neúspěšná noc stala osudnou! Jaká šance pro rozené lenochy a příživníky, kteří se kvůli obživě příliš nenamáhají ani neriskují, a ježto mají „své jisté“, mohou své ušetřené síly vložit do pohlavní činnosti!
Tyto a bezpočet podobných, sic méně přízračných, leč neméně zázračných příkladů vrozené – přirozené obětavosti v živočišné říši neušlo pochopitelně ani odborníkům – včetně čarodějů. Tak to, co se zdálo logicky nemožné, se ukázalo empiricky skutečné. Pečeť prokletí je zlomena, kletba sobectví zrušena, rakev otevřena – mocí lásky, jejíž jiskra v Sněhurčině srdci (o němž bylo dávno dokázáno, že není než mechanickou pumpou) nevyhasla. Princip přírodního výběru přestal působit jako kletba.
Zdálo by se, že zazvonil zvonec (ohlašující Sněhurčino procitnutí) a je pohádky konec. K snětí kouzla však došlo v skrytosti, v hloubi skutečnosti. V laické sluchy však o tom nedošly ani zvěsti ani tuchy. Ani odborníkům to nedošlo: ve vědecké veřejnosti nenastal žádný rozruch. Začarovaným myslím sice bylo známo, že se u živých bytostí lze setkat s činy vzájemnosti, vstřícnosti, přízně, že mezi příslušníky některých druhů existuje spolupráce, pomoc v ohrožení a nouzi, společná obrana před nebezpečím, poskytování služby druhému, smysl pro fair play ve hře i v zápase, respekt k pravidlům souboje, ušetření protivníka, který uznal svou porážku, přestože zůstává konkurenčním rivalem atp. Tyto případy jednání na vlastní úkor ve prospěch celku, vzdávání se vlastních výhod za cenu snížené reprodukce přirozeně nezapadají do ustálené představy „přírody krví zbrocených spárů a tesáků“ (nature red in claws and teeth), kterou navozoval tradiční evolucionismus.
Tento zřejmý rozpor byl však traktován jako ryze odborný problém, převeditelný na otázku po evolučních mechanismech zvýhodňujících „altruismus“ – tak zní odborný název pro každé chování, které snižuje evoluční způsobilost (intrinsic fitness) jedinců, tj. jejich šanci na přežití. Aby se takové chování mohlo ustavit, musí přinášet selekční výhody. Jak patrno, „o principech se nediskutuje“: řešení bylo proto hledáno jen v rámci předpokladu všeobecného sobectví. Důvěra byla tak neochvějná, že vědci ani nezaznamenali citelný záchvěv samotných vědních základů, kde altruismus způsobil tektonickou poruchu v hlubinách skutečnosti, provázející událost Sněhurčina zmrtvýchvstání. Rakev pukla, panika nepropukla. Celá záležitost byla vyřízena ještě ve stadiu zákulisních jednání odborníků, s vyloučením laické veřejnosti. Hrozící skandál se před laickou veřejností ututlal.
Šalomounské řešení problému altruismu v souladu s předpokladem universálního sobectví bylo nalezeno dřív, než si kdo stačil uvědomit, že by tento předpoklad sám mohl být zpochybněn. Toto řešení zní sice paradoxně, leč ortodoxně: totiž, že altruismus je vlastně sobectvím! Nikoli však sobectvím jednotlivce, který altruistické chování vykazuje, nýbrž sobectvím vlohy, vrozené dispozice za toto chování odpovědné. (Proto u jedince nelze mluvit o žádné ohleduplnosti, nezištnosti, obětavosti a podobných „mravních kvalitách a ctnostech“: jeho „nesebezáchovné“ jednání je čistě instinktivní, bezděčné, nutkavé.) To, co mezi sebou „soutěží“, „svádí nemilosrdný boj“ a co je vlastním předmětem přírodního výběru a evolučních procesů, nejsou tělesné podoby a životní formy (včetně forem chování, „životních strategií“), nýbrž předpisy, instrukce, recepty, předávané z rodičů na potomstvo jako návody ke stavbě a tvorbě příslušných tělesných mechanismů a sklony k jejich používání, tj. k určitému způsobu chování! Tyto vlohy, vkládané do potomstva, totiž možnosti a schopnosti, z nichž sestává dědičná výbava potomků, jsou obecně nazývány geny.
Geny jsou předávány mateřskou buňkou dceřinným, od pokolení do pokolení, a to v podobě kopií textů tvořených lineární posloupností čtyř druhů chemických složek zřetězených do obřích molekul nukleových kyselin (DNA, příp. RNA). Geny jsou jakoby zápisy psané či sázené písmem o čtyřech znacích. Jen u těchto zápisů, respektive u jejich znění, lze mluvit o trvání („přežívání“): vše ostatní jsou jen jejich pomíjivé, tělesné projevy. Jen geny se skutečně vyvíjejí. Evoluce tudíž není vývojem tvarů, nýbrž vývojem textů. Výklad altruismu egoismem je natolik úspěšný, že ani není pokládán za nějakou korekci či doplněk stávající teorie, jak tomu bývá v podobných případech, kdy zažehnání krize paradigmatu má vyvolat zdání, že se vlastně nic nestalo. Jenomže tentokrát nikdo z čarodějů neměl ani zdání, že se něco děje! A tak připsali sobectví informaci v podobě variant chemického složení molekul DNA. Vlk sobectví se nažral a koza altruismu zůstala celá. To, co je ve skutečnosti pro darwinismus osudné přivítáno jako jeho triumf, jímž evoluční nauka dospěla do své pravé, teoreticky dovršené, dokonalé podoby.
V určitém smyslu právem. Vždyť obětavá rodičovská péče o potomstvo, často provázená ochotou ztratit za jejich záchranu vlastní život, a podobné jevy ve vztazích mezi pohlavními partnery, byly už pro klasické Darwinovo učení příkladnými vzory sobectví. Obé bezprostředně slouží rozmnožování, jež je pro evolucionismus základní životní funkcí. Vše ostatní je reprodukci podřízeno. Nový přístup proto nijak nepřekvapil – mohlo se zdát, že se vlastně nic nestalo: sestup na genetickou úroveň vyplývá z logiky věci a jeho molekulárně biologická formulace je jen vítaná. Novum představuje snad jen přesnost, důslednost a razance, s jakou byl principu přírodního výběru vyjádřen: „Za každým činem lásky se skrývá něčí zištný zájem“. „Zájem druhu“, „přežití rodu“ – říkal klasický darwinismus. „Zájem nějakého genu“, zní neodarwinistická formulace.
Takto „nezištně“ přece slouží celku každá buňka těla: všechny fungují ve prospěch těch několika „vyvolených“ buněk zárodečné linie: výtrusům, semeni, vaječným buňkám. A ony zase genům – zprávám, jejichž znění je všem společné. „Ony jsou my“ – to náleží k přirozenosti tělesných buněk, právě tak jako k přirozenosti rodičů nebo neplodných mravenčích, termitích či včelích „dělnic“, přispívajících svou pilnou prací k šíření kopií svých vlastních genů královskými vajíčky. Tyto „jejich vlastní“ geny však šíří návody k téže píli, pracovitosti, obětavosti jen ve svém vlastním zájmu. Vlastním zájmem genů není „přežití“ druhu, ale účinné šíření jednoho jediného sdělení. Jeho obsah je u jakéhokoliv druhu organismů, a u každého genu stejný. Zní: předej mě dál! Takto měla být s konečnou platností prokázána převaha mechaniky nad životem, logiky nad etikou, čarodějnického racionalismu kalkulů nad trpasličí racionalitou zdravého rozumu. Pod heslem „sobeckého genu“ (selfish gene) a „sociobiologie“ se neodarwinismus stal nejen oficiální biologickou doktrínou, nýbrž přímo novým vědeckým názorem, „genovým světonázorem“ – nazíráním na svět „očima genu“ (gene’s eye view). Jeho zastávání se stalo kritériem odborné způsobilosti, vědecké erudice, racionality, uvědomělosti a pravověrnosti.
Tato změna perspektivy nežádá nic víc a nic méně, než naprostou rezignaci na vše přirozeně a lidsky skutečné. Vyžaduje zřeknout se všeho, k čemu se s důvěrou a láskou obrátil renesanční člověk, ať přírodovědec – mág a hermetik, ať humanistický učenec – filolog a historik. Veškeré tradiční nauky a věrouky a všechna díla na nich postavená lze prohlásit za starou veteš. Newtonovo jablko, jehož kouzlem se živé tělo přírody obrátilo v neživé prostorové těleso, ještě přiznávalo člověku výsadu vyjádřenou karteziánským dualismem: zevně hleděl do skleněné rakve na Sněhurčinu podobu svázanou kauzálními řetězci přírodních zákonů, sám však zůstal myslící, vědoucí, svobodný. Teprve princip přírodního výběru uložil člověka dovnitř, do rakve ke Sněhurce.
I on mu však ještě ponechal jistou privilej: evoluce v něj vyústila jako v bytost vyznačující se vědomím. Tento znak, ať už se vyvinul (ukázal selekčně výhodným) z jakýchkoliv příčin, dává člověku schopnost rozpoznat sobeckou podstatu jak živé přírody, tak své vlastní přirozenosti a vymanit se z jejího bezděčného vlivu, řídit se vyšší morálkou, ušlechtilejšími mravy – jak se sluší a patří pro gentlemana viktoriánské éry. Avšak pohled na svět a na sebe z hlediska genu, prohlášen za jedině správný a obecně závazný, učinil konec i tomuto sebeklamu lidské domýšlivosti. Neponechává už žádnou šanci ani člověku, ani přírodě, neboť za veškerou lidskou činností – molekulární inženýrství nevyjímaje – je přece inteligentní a erudovaný člověk povinen předpokládat zájem nějaké dědičné dispozice či vlohy!
Tento zájem, jak řečeno, je jeden jediný: přepiš mě! předej mě! rozšiř mě! Ba nejde vůbec o zájem, nýbrž o trpný výsledek toho, že se tak stalo, že byl zdárně uskutečněn právě tento pokyn a právě tímto způsobem. Veškeré činnosti a způsoby chování, lidskému rodu vlastní či u lidí obecně rozšířené, či alespoň pro nějaké plemeno či kulturu příznačné – pohřbívání, malování, vztyčování menhirů („megalitické šílenství“), řeč, hudba, tanec, zpěv, náboženství, poezie, šperky, hry či klevety – to vše je pouhým projevem dědičné dispozice, a to takovým, který v průměru zvyšuje (nebo zvyšoval – v době, kdy se tato dispozice vyvinula) její úspěšnou reprodukci. Krajní podobou tohoto přesvědčení je, že to platí pro veškerou lidskou činnost: soukromou i veřejnou, výdělečnou i spotřební, tvůrčí i poznávací, psychickou či praktickou, zábavnou či nudnou, prospěšnou či škodlivou.
Na každém konání či postoji se podílí vrozené založení, usilující skrze tyto určité činnosti či názory o své rozšíření v potomstvu, ať v potomstvu těch, kteří je vykonávají či zastávají, nebo těch, kteří se sice takto nechovají, přesto jsou však pravděpodobně takovým sklonem, nadáním, schopností dědičně vybaveni. Jinak by se podobná vloha vůbec nevyvinula, neudržela, nerozšířila. Chování, k němuž vybízí, schopnost, kterou poskytuje, nemá žádný jiný smysl, důvod či vysvětlení. Tuto devízu si vepsala na korouhev poslední jízda černých jezdců, kteří se za každou cenu pokoušejí zabránit rozšíření zprávy, že pečeť sobectví je altruismem zlomena a prokletí nihilismu ze světa sňato. Ale jejich cynická, krutě neúprosná logika může epistemologický dopad princova oživujícího polibku toliko oddálit. Trpaslíkům bude nakonec dáno za pravdu: Sněhurka žije!