Čarodějům šlo od počátku o to, evoluci ze začarovaného světa vyloučit, nikoliv ji se svými čarami sloučit: čáry se nevyvíjejí, pouze se vinou, ovíjejí, klikatí se a proplétají, zdánlivě se „komplikují“. Ve skutečnosti (topologicky) však zůstávají stále lineární – „srovnatelné“. Tak jako text, který je jejich diskrétní podobou. Jenomže: o vývoji textů nelze uvažovat bez ohledu na smysl jejich sdělení. I když chemicky a syntakticky jde v jistém smyslu „stále o totéž“, jejich vývoj nespočívá v mechanických obměnách pořadí znaků. To je další důvod, proč „mechanismus evoluce“ je vlastně protimluv.
A zde se dostáváme k vlastnímu poselství naší pohádky o Sněhurce. Je-li evoluce evolucí genů, pak ve smyslu vývoje návodů a předpisů na různé životní formy a strategie. Z nich se nejvíce prosadí takové návody, které nejlépe zajistí své (nebo jejich) předání. Má se to jako s kuchařskými recepty. „Jak to děláš? To si musím napsat.“ Hostův zájem je počátkem „selekčního úspěchu“ receptu. Pak záleží na tom, zda je zájemci vyhověno, zda a jak obdarovaný pokyny provede (zda to vůbec dovede) a zda se mu to povede. Tedy: zda recept neztratí, nezaloží, nezahodí, zda si na něj vzpomene, zda jeho pokynům náležitě rozumí. A ovšem, zda také jeho hosté zhotovený pokrm ocení, zda či oni projeví zájem o jeho připravování (nejen konzumaci) a zda jim bude vyhověno a (nebo) zda se recept bude v rodinách předávat – případně vylepšovat, zda i v budoucnu budou potřebné přísady přístupné a příslušné postupy dostupné atp.
Jinými slovy: to, na čem v soutěži textů jako návodů záleží, není přetlačení a potlačení, překonání a vyřazení „soků“ (jiných předpisů); to, o co jde, je přijetí, porozumění a zařazení. To se však týká obsahové stránky textu – jeho sdělení a sdělitelnosti. Ty záleží na vztahu k jiným textům a na ohledu k uživateli. Návody musí být „uživatelsky přívětivé“ (user’s friendly): o jejich úspěchu rozhoduje vstřícnost (reciprocita) a snášenlivost (kompatibilita). Kdyby recept na polévku způsobil odstranění všech ostatních, brzy by se přejedla! Tradičně chápané individuální sobectví, vyžadující k svému přetrvání výlučnost – ať už v podobě brutální, kruté, násilné, nebo důmyslné, lstivé, úskočné – je jen jedním z mnohých, a to krajních strategií zachování pokynů, které k takovému chování „nabádají“. Častěji – za běžných podmínek, okolností, situací, souvislostí se naopak ukáže péče o druhé, ohleduplnost a obětavost jako daleko způsobilejší k přežití, přetrvání, uplatnění příslušného genu. V krajních případech, může tato obětavost vést až k sebevražednému chování – například, když se pavoučí sameček nechá během páření samičkou sníst: učiní ze sebe návnadu i odměnu.
Teorie obecného genu těží z prestiže molekulární úrovně, na níž přenesla svůj zájem: genetická informace je uložena do stavby molekul nukleových kyselin (především DNA). Molekuly jsou totiž považovány za elementární nositele rozprostraněnosti (extensity). Všechny životní pochody jsou vysvětlovány působením tvarů organických makromolekul: enzymy (molekuly bílkovin) určují, usměrňují a řídí chemické pochody probíhající v živém těle díky své prostorové „konformaci“ a jejich změnám (transformacím). To je podstata molekulární biologie. Dovedeme si představit že když se ukázalo, že dokonce i evoluce probíhá na téže molekulární úrovni, neznalo neokarteziánské nadšení mezí. Odtud neodolatelné pokušení ztotožnit vlohy s geny a geny s molekulami. Odtud osudná snaha informaci zpředmětnit, reifikovat – objektivizovat, převést obsah na rozprostraněnost.
Informace však není konformace! Její podstatou není extensita – prostorový rozsah, nýbrž sémantický obsah. Prostorový tvar, kterým daný úsek molekuly DNA vyplňuje prostor, je pouze způsob, jakým je informace zapsána, tak jako perem psaná zpráva je uložena do způsobu, jímž inkoust pokrývá plochu.
Obsah zprávy – vlastní informace – však spočívá v odkazech a závisí na situaci a okolnostech. Pro informační perspektivu je tudíž příznačný vztah k celku, ohled k souvislostem. Naproti tomu molekulární perspektiva, vydávaná za „pohled z hlediska genu“ je vpravdě daleko užší než přízemní perspektiva trpasličí, ba než ona příslovečná žabí. Lze říci, že „rozhled molekul“ (tak, jak organické makromolekuly chápe biologický neomechanicismus), je dokonce nekonečně menší, že tudíž není vůbec žádným pohledem či názorem (view): molekula jako taková, jako „hmotný chomáček“ je zcela bez obzoru. Ne snad pro svůj malý rozměr – dosah a rozsah – ale proto, že nemá k ostatním jsoucnům žádný poměr: mechanická souvislost se skutečností nezná společný styk (komunikaci) zná toliko vzájemný dotyk (kontingenci) se sousedními objekty.Poznámka číslo 3
Nepřítomnost odstupu, jejž vyžaduje každý pohled a rozhled, vylučuje možnost prozíravosti, perspektivy či záměru. To je ostatně základním postulátem objektivity, na němž stojí tradiční vědeckost. („Příroda je objektivní, nikoliv projektivní“, opakovaně zdůrazňuje klasik molekulární biologie Jacques Monod.) K podstatným (obvykle přehlíženým) rysům darwinistického výkladu evoluce proto náleží právě to, že naprosto vylučuje, aby se v ní uplatňovaly budoucí cíle, širší vývojové koncepce, dlouhodobé výhody či skupinové zájmy. Prosadí se vždy jen „krátkozraká“ aktuální výhodnost. Pak je vlastně nenáležité mluvit o jakýchkoliv „zájmech“ genů, včetně oněch „sobeckých“! Výstižnější je proto výraz „bezohlednost“; lépe vyjadřuje nepřítomnost ohledu a rozhledu, tj. poukazu a vztahu v mechanickém řádu skutečnosti.Poznámka číslo 4
Proto zde dáváme přednost výrazu „bezohlednost“, který lépe vystihuje onu nepřítomnost ohledu a rozhledu, tj. poukazu a vztahu, v mechanickém řádu skutečnosti. (Tomu už se vymyká fyzikální pojem „pole“, však také biologický neomechanicismus, v jehož rámci je genocentrický režim budován, pojem „pole“ v biologii rovněž vylučuje a výslovně odmítá.) Poukaz, odkaz, vztah spadá pod sémantiku (séma = znak, poukaz). Představa sobectví na genetické úrovni však bere v úvahu toliko syntax – posloupnost znaků, jejich seřazení, zřetězení, a to ještě v doslovném smyslu fyzického svázání chemickými vazbami v jediný hmotný, prostorově rozprostraněný objekt.
„Poukaz“, „odkaz“, „vztah“ jsou pojmy spadající pod sémantiku (séma = znak, poukaz). Proto na „genetické úrovni“ ve smyslu molekulárních zápisů mohou být „substrátem selekce“, tj. předmětem (objektem) výběru pouze (konkurenty) buď jednotlivé molekuly, nebo jejich spojité části („úseky“, „řetězce“ – doslova fyzického svázání chemickými vazbami v jediný hmotný, prostorově rozprostraněný, ohraničený objekt). Hledíme-li na ně jako na hmotné zápisy („materiální podstatu informace“), pak se na „bezohledné konkurenci“ může podílet vlastně jen jejich „syntaktická stránka“, tj. posloupnost (seřazení – syn-tattó = seřazuji) znaků kódu, v němž je zapsána (uložena) – a to ještě jen ta její část, která je uložena spojitě, tj., jejíž znaky za sebou bezprostředně následují (těsně se dotýkají, bezprostředně spolu sousedí). Jen taková souvislá seskupení mohou na molekulární úrovni odpovídat oněm „sobeckým genům“ – jejichž bezohledná konkurence (soutěž různých jejich kombinací) se má projevovat evolucí tělesných vlastností a způsobů chování.
Takto se tedy s genetickou informací na molekulární úrovni zachází doslova jako s (molekulární) „houskou na krámě“: je automaticky ztotožňována s chemickou strukturou DNA, obvykle přímo s konkrétními molekulami – hmotnými tělesy, která jako by spolu zápasila o místo, substrát a zmnožení (kterému se nyní říká kopírování či replikace), obdobně, jako o to dle klasického Darwinova scénáře mezi sebou zápasili a soutěžili tělesní jedinci. Mlhavá představa vzájemně se ze svého místa vytlačujících geometrických těles (bezmála na způsob do sebe vrážejících kulečníkových koulí, které jsou modelem klasické mechaniky), bezděčně zabarvující tradiční scenérii přírody jako arény neustálého „boje o přežití“, v případě konkurence molekul vystupuje ze své anonymity a nabývá zcela konkrétních rysů: bude nás víc, bude nás víc, na jiné nezbude nic! Na jiné – rozumí se: na tvarově netotožné. A tento tvar, molekulární struktura, je přece to, co konkuruje se svými kombinatoricky odchylnými textovými verzemi (nikoliv už jen více či méně podobnými obdobami, jako dříve).
Tato kategorie představ je bezděčně poplatná pojetí klasické mendelovské bean-bag genetics (genetiky pytlíku hrachových zrn) uvažující o dědičných vlohách – materiálních nositelích vlastností („znaků“) z rodičů na potomstvo – jako o neměnných, netečných, čistě statisticky kombinovatelných kostkách či prvcích stavebnic a skládaček, které lze sice (křížením) mísit – skládat, sestavovat, spojovat, které však zůstávají samy sebou a při vzniku pohlavních buněk se opět rozdělují (segregují), aby při oplození vstupovaly do nových sestav a kombinací skládajících genom (soustavu genů) potomstva. Mluvíme-li o konkurenci a sobectví genů, stále o těchto složkách genetické informace de facto tímto způsobem uvažujeme. A to přesto, že samozřejmě dávno „víme“, že tyto složky genetické informace se spíše než složkám stavebnic (součástkám, zrnkům, kostkám) podobají „složkám“ u počítačů: jednotkám textově uložené informace. Ty totiž lze slučovat a rozdělovat, jejich jednotlivé části zmnožovat, vypouštět, přesouvat a všelijak zpřeházet – tak, jak s textovými soubory zacházíme pomocí editorů, zvláště, činíme li tak poslepu. (Buňky rovněž disponují „editorem“ – dokonce s řadou editorů; zda a nakolik jich užívají „naslepo“, „čistě mechanicky“, toť právě otázka!)
Jedině ztotožňuje-li sociobiologie „geny“ s molekulárními strukturami (složením částí řetězců DNA), smí mluvit o jejich „sobectví“ – konkurenci, kompetici, reprodukci, selekci – ve stejném či podobném smyslu v jakém uvažoval tradiční darwinismus o tělesných jedincích. Avšak skvělé vysvětlení altruismu, kterému vděčí za svou slávu, se dovolává zcela jiného, náležitějšího pojetí genu – totiž genu ve smyslu informace. Kdyby byl totiž gen pouze klasický objekt – hmotný útvar výlučně vyplňující prostor a zabírající tak místo jiným, pak by gen v jednom jedinci, jakkoliv „stejný“, nemohl být se svými kopiemi umístěnými jinde totožný! Že formální totožnost oddělených, nezávislých kopií je skutečná (a nikoliv jen námi takto teoreticky pojímaná!) dokazuje to, že se může v přírodě účinně projevit – třebas právě faktickou selekční výhodou genů pro altruismus.
To znamená, že povaha genu není hmotná („objektivní“, v tradičním smyslu) nýbrž informační: gen existuje jako zpráva, návod, sdělení, a nikoliv jako předmět. Jen tak může gen vystupovat a působit jako něco, co je v množství zápisů (hmotných implementací) stále sebou samým, takže jejich zvýhodněním zvýhodňuje sama sebe. Proto, takto a jedině v tomto smyslu – jako informace – je gen pro altruismus „sobecký“: přispívá sobě ne jako věc či podoba nýbrž jako návod, pokyn, či předpis k altruistickému chování, které je tak pro něj prospěšné, selektivně výhodné. Gen tedy nepřináší selekční výhodu jako struktura, tj. tvarem svého uložení – čili syntakticky, nýbrž jednak svým obsahem, pokynem k realizaci – tedy sémanticky a zejména pak vlastní realizací těchto pokynů – pragmaticky: její účinností a náležitostí.
Genocentrická revoluce tudíž nepředstavuje změnu měřítkové úrovně od organismů?makroobjektů, k molekulám–mikroobjektům, za který je považována. Nezpůsobila nic menšího, než ontologický zvrat. Pohledu genu (gene’s eye view) – genu jakožto informace – se otevřel jiný svět, než který biologie dosud zkoumala: svět, jehož skutečnost není objektivní–mechanická, a tudíž bezohledná–bezperspektivní, nýbrž informační–sémantická: skutečnost, k níž náleží vztah, poukaz, obzor a rozhled. Pro tento jiný modus bytí a obývání – jistě platí zcela jiná pravidla selekce: zvláštní „sobectví“ jehož projevem je altruismus, zde také zřejmě znamená něco jiného: těžiště významu „sobectví“ (selfishness) se zřejmě přesouvá na ono „sebe“ (self), poukazující spíše k identitě a autenticitě („svojskosti“, „osobitosti“) než k „egoismu“ a bezohlednosti. To proto, že sémantický a pragmatický rozměr informace se nemůže prosadit bezohledností. Vždyť obsah informace spočívá v poukazech (sémata); prvořadým zájmem informace jako pokynu tudíž je, aby jí bylo náležitě porozuměno – tak, jako jsme to viděli u kuchařského receptu.
Pro své uplatnění vyžaduje informační existence porozumění, pochopení, přízeň, zájem, náklonnost. Obecně evoluční úspěch genu jakožto informace – nejen genu pro altruismus – závisí tudíž více na tom, jak se k jeho nositeli druzí chovají, než na tom, zda se sám zachová. Teorie sobeckého genu však stále mluví jak o genech tak o jejich sobectví tradičním způsobem. Na jedné straně se sice opírá o informační a sémantickou povahu genetického textu, přesto však o nich hovoří v termínech objektivity: nechápe gen jako informaci, tj. zprávu („zprávu o rozdílu“ – news of difference, jak vystihuje její podstatu Gregory Bateson), nýbrž míní konkrétní podobu jejího uložení. (Proto se neomechanistické paradigma současné biologie samo označuje za „molekulární teorii genetického kódu“.) Ztotožnit informaci se způsobem, jakým je zapsána (kódována), je ovšem matení pojmů – trapný přehmat (category mistake)
Tento flagrantní rozpor mezi předmětným a informačním chápáním genu tkví v samotném jádru této nauky: zjevuje tak neudržitelnost samotného předpokladu sobectví, který měla zachránit. Vždyť totéž, co o genech pro „altruistické“ chování, platí o vlohách a sklonech k panovačnosti (dominanci, asertivitě) či podrobenosti (submisivitě), ke svárlivosti a smířlivosti, odvaze a bázlivosti atp. Ani k jejich vzniku, udržení a vývoji nestačí tradiční pojetí sobectví. K vrozeným vlohám musí nutně náležet také a především schopnost volby mezi protichůdnými postoji (vzorci chování, strategiemi). Vždyť k přežití přispívá právě to, že jedinec má k dispozici vždy více možností a že je dokáže náležitě kombinovat, využívat, projevovat. Geny jsou vlohy – nabídky možností: mezi nimi se protivy nevylučují, nýbrž doplňují: tvoří společnou vrozenou výbavu jedince, která představuje jeho schopnost jednat – sjednocovat protichůdné tendence, aktualizovat ty z nich, které jsou slučitelné, vybírat je, střídat a kombinovat podle okolností. Být jimi smýkán podle toho, jak jsou spouštěny a která náhodou převládne, by jistě nepřispívalo k přežití!
Informační bytí není aktuální, nýbrž potenciální: existuje jako poukaz, návod, nápověda. To, co v posledku mezi sebou soutěží, co si konkuruje, jsou různé způsoby využití informačního potenciálu, čili: různé způsoby chápání a porozumění. Taková vzájemná soutěž však probíhá na úrovni aktuální interpretace a její výsledek se projevuje v celkovém chování živé bytosti. To teprve (případně) rozhoduje o jejím přežití. Zkrátka: má-li se návod, pokyn osvědčit, tj. být přírodním výběrem upřednostněn, musí být úspěšně, účinně proveden. To předpokládá, že je mu náležitě porozuměno. Prosazení tedy záleží v porozumění, tedy pochopení a přijetí. A to je věc vzájemnosti – altruismu, a nikoliv lhostejnosti – egoismu. Informační existence nemůže být bezohledná: musí brát ohled na kontext. Přesněji: účinný odkaz ke kontextu přispívá k „selekčním výhodám“ především.
To, co se v sociobiologii nazývá „altruismem“, který se zdá vyžadovat zvláštního, rafinovaného vysvětlení, je pouze jedním z projevů smyslu pro vzájemnost, jednou z komunikačních predispozic, jimiž je jedinec vybaven. Správně by měl výraz altruismus (od alter: druhý, jiný) označovat všechny tyto predispozice – celý repertoár vrozených vzorců vzájemnosti. Tato „informační výbava“ zakládá přirozenost příslušníka druhu jako společenské bytosti. Teprve celek možností, a nikoliv ten či onen izolovaný vzorec „altruistického chování“, představuje vlastní vlohu – vloženou do zárodku. Je to jakási síť dispozic, sklonů, tendencí, která je postupně vylaďována a vyvažována do celkové „povahy“ („nastavení parametrů vnitřního prostředí“) v závislosti na souhrnu schopností (na jiných vrozených vlastnostech, jako je velikost, síla, mrštnost atd.) a jedinečných zkušeností (na životním osudu). Jedincovu osobnost zakládá právě schopnost aktivovat ty z rozmanitých vloh, které jsou slučitelné jak mezi sebou tak se situací. Podobně je tomu ostatně u soustavy nervové, imunitní, hormonální, cévní, trávící či svalové.
Proto i výraz „selekce“ je značně zavádějící: naznačuje „vyloučení“ či „odloučení“. Avšak projev genů rozhodující o „přežití“ je výkonem sloučení – sjednocení protichůdných možnosti, jejich zvážení – „zohlednění“ a srozumění porozumění. Genetická informace má právě tak „důvod“ přispívat k zachování sebe sama jako k údržbě, trvání a vývoji informačního komplexu, který její sebezáchovný projev vůbec umožní: totiž k péči o prostředí srozumitelnosti, které je od genu jakožto informace vlastně neoddělitelné. Ani zde nejde o žádný činný „zájem“: má se tím vyjádřit skutečnost, že lze očekávat, že se prosadí, přetrvá a evolučně ustálí právě taková informace, která se takto fakticky nejúčinněji projevuje. Informace se prosadí tím spíše, existuje-li její zápis ve více verzích, což je v přírodě skutečně obvyklý případ. Širší sortiment dává na vybranou: je výhodný pro všechny verse. Proto jsou ve výhodě ty geny, které své alternativy podporují, než ty, které je vylučují – jak tomu chtějí převládající představy. Do vzájemné soutěže pak vstupují právě tak různé verze textů, jako různé způsoby, jakými je jednomu a témuž textu rozuměno, jak je interpretován. Přitom i zcela různé texty mohou být za určitých okolností chápány stejně.
Tyto jednoduché úvahy podporují naši tezi, že „přirozený výběr“ působící na úrovni genetického textu se týká především jeho aspektů sémantických a pragmatických. Že se k němu vztahuje nikoliv jako ke struktuře, nýbrž jako k informaci v plném smyslu slova: vzhledem k jeho obsahu. Vývoj proto probíhá na úrovni významu a smyslu: evoluce druhů odráží nejen syntaktické změny genetické informace (znění genetického textu), ale i změny způsobu, jak je s touto informací nakládáno, jak je interpretována. Zdá se, že během vývoje k vyšším druhům se těžiště postupně přesouvá právě na tuto rovinu.
Útěk před altruismem na „molekulární úroveň“ se tak v posledku ukazuje jako marný. Lze totiž za takových okolností ještě vůbec mluvit o sobeckém genu? Či o universálním principu egoismu, o bezohlednosti jako základní hybné síle biologického vývoje, ba veškerého přírodního dění? Různé programy a jejich odchylné verse nesvádějí boj o kořist a o způsob jejího rozdělení, tedy o jakési „totéž“, předem dané a určené omezenou nabídkou. Jejich soutěž se nepodobá rvačce, v níž každý z konkurentů se snaží urvat z daného množství co nejvíc pro sebe. Nepřipomíná ani chvatnou honičku, při níž každý honem něco uchvátí, dle zásady „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Mezi geny nedochází za obvyklých okolností ani ke rvačce, ani k mele. (Ta hrozí vyústit v chaotické chování, které je teprve osudné pro všechny „konkurenty“ či konkurenční výklady!) Nehraje se o předmět téhož zájmu, nýbrž o střet různých zájmů. „Přírodní výběr“ neprobíhá mezi pretendenty a konkurenty, nýbrž mezi způsoby výběru. Závody mezi návody se nekonají o obsazení, nýbrž o prosazení, nikoliv o ovládnutí, nýbrž o převládnutí. Spíše než o kompetici mezi geny, lze mluvit o jejich soutěži v kompetenci: v tom, jakým způsobem (do jaké míry) a v jakém smyslu se určitá vloha (soustava vloh, škála nabídek apod.) uplatní. Proto namísto „boje o přežití“ se spíše nabízí výraz „boj o převládnutí“ – Nietzschova „vůle k moci“ (Wille zur Macht). Bytí jakožto vůle k moci spočívá v tom, co můžeš a zmůžeš, co a jak zvládneš. Existence zde netkví v trvání, výskytu ani v množství, nýbrž v způsobu projevu.
Je zřejmé, že na informační a interpretační úrovni výrazy jako „přežití“ či „sobectví“ nejsou přiměřené, a to ani metaforicky. Metafora – obrazné vyjádření – má osvětlovat, a ne zatemňovat. Podobně brachylogie – zkratkové vyjádření – musí podstatu věci vystihovat, a nikoliv deformovat. Právě tak je třeba, aby analogie, má-li být přijatelná a srozumitelná, působila přesvědčivě, přirozeně, jinak se v „přírodním výběru“ působícím v prostředí jazyka takové výrazy, obrazy a obraty neosvědčí a zaniknou – upadnou v zapomenutí. Nesmí tedy působit násilně: násilí není na rovině informační existence náležitým prostředkem k prosazení. S přechodem na genetickou perspektivu se bojiště všech proti všem mění ve veřejný prostor volné soutěže mínění a konfrontace názorů, přispívající jejich tříbení – k pochopitelnosti. Zde jsou bezohlednost, násilí a podraz v nevýhodě: v posledku se prosadí vstřícnost, porozumění a spolehlivost. Řekneme-li, že svět ovládla angličtina, neznamená to, že nás ovládá, nýbrž že my ji ovládáme. Evoluční uplatnění neznamená rozmnožení a uchvácení, ale uznání a přijetí. Prosadit se znamená těšit se zájmu a oblibě.
Mluvit v naší souvislosti o přirozeném výběru jazyka nebo jazyků je na místě. Nejen proto, že sama sociobiologická teorie sobeckého genu tyto mravy zavedla: prosazovala, jak jsme viděli, uplatnění genetického sobectví pro všechny kulturní fenomény. Všechny podle ní v posledku slouží k rozšíření nějakého genu v potomstvu. A právě násilnost a nepřirozená vykonstruovanost podobných výkladů svědčí v její neprospěch. Zprvu sváděla k názoru, že my lidé jsme jiní. To proto, že se na vývoji člověka podílely netoliko geny nýbrž jiné sobecké „replikátory“ (pokyny k sebezmnožení a šíření), totiž memy. Memy (aliterační zkratka pro „mimemy“) byly původně postulovány právě Dawkinsem jako jednotky nápodoby. Jako příklad bývají uváděny popěvky, anekdoty, posunky, dovednosti ... nebo pohádky! V současné době se prosazuje názor, že to byly právě memy, které skrze své „sobectví“, vlastní všem replikátorům, se staly hybnou silou hominizace. Od chvíle, kdy získaly selekční převahu úspěšní imitátoři, se na utváření selekčního prostředí začaly memy stále větší měrou podílet.
V lidské evoluci tím prý došlo k zásadnímu obratu: memy začaly určovat selekční prostředí a staly se tak vlastní hybnou silou dalšího vývoje. Vztah mezi geny a memy se údajně obrátil: memy, dříve projevy schopností, určovaných geny, začaly své „pány“ vodit na vodítku; to ony si vytvořily z našich mozků a jazyka vhodné „hardwarové“ a „softwarové“ prostředky k svému šíření, bez ohledu na zřejmé biologické nevýhody, které tyto zátěže našim předkům způsobily a dodnes působí: velká hlava ztěžuje porodnost, fungování mozku je energeticky nesmírně náročné, myšlení a mluvení odvádí od reprodukční aktivity. Biologická evoluce tak přešla v evoluci kulturní. (Původním výrazem pro to, co se dnes označuje jako „mem“ byl „Kulturgen“.) V kulturní evoluci si konkurují nikoliv tělesní potomci, nýbrž myšlenky, slova, názory, teorie. Nikoliv snad v užitečnosti či pravdivosti, nýbrž v úspěšnosti v šíření a prosazování. Tak lze vysvětlit mýty, náboženské předsudky a všechny ostatní již zmíněné klamné iluze o dobru, smyslu či lásce!
Již při prvním přiblížení k „memetice“, tomuto protějšku teorie sobeckého genu, který má zdůvodnit lidskou výlučnost (a ponechat Přírodu jejímu hrobovému osudu!), se zjeví řada problémů. Co je takovou jednotkou – sobeckým memem? Křesťanské náboženství, učení o Nejsvětější svátosti, úcta k hostii, přijímání? Je zřejmé, že ty malé memy – gesta, pojmy, zvyky apod. – potřebují celé soustavy memů, neboli kulturní komplexy: „memplexy“ se jim říká. Jen díky nim mohly určité memy vzniknout, prosadit se a udržet, neboť jen v jejich rámci „dávají smysl“. Tento „dar smyslu“ je důvodem jejich úspěšnosti, uplatnění a šíření, mírou schopnosti konkurovat odchylným naukám a způsobům.
Memetika vysvětluje, proč se altruisticky chováme spíše k svým souvěrcům, krajanům či stoupencům, než k svým pokrevně příbuzným, jak postuluje a nepřesvědčivě dokazuje klasická sociobiologie. Memy ve vlastním, „sobeckém“ zájmu pečují o prostředí, které je zvýhodňuje. Jsou tudíž jen podmíněně sobecké … Zkrátka: musí „dávat smysl“. Dar smyslu je důležitější než konkrétní podoba. Příběh se nešíří díky své podobě, není konservativní ve svém znění. Naopak: zdrojem evoluční úspěšnosti pohádky, povídky, mýtu, příběhu, je jeho téma – jádro, vtip, smysl. Látkou k převyprávění, předmětem zájmu, motivem šíření, substrátem vývoje není určitý tvar informace, nýbrž to, co vyjadřuje. Čím více o tom budeme přemýšlet a tímto způsobem uvažovat, tím více podobností mezi geny a memy nalezneme, tím prudčeji nás analogie mezi oběma „uhodí do očí“. V „přírodě“ je více kultury, než se kdy mělo za to. Platí to i opačně.
Vzpomínáte si, čím to všechno začalo? Na to, co přimělo vědce zaujmout genetickou perspektivu, přenést tematiku universálního sobectví z jedinců na geny? Byl to tzv. „jev altruismu“; prostě řečeno: činy lásky – projevy ohleduplné, nezištné a obětavé vzájemnosti mezi živými bytostmi. Tak jako zájem o příběh, je i zájem o druhého tajemstvím evolučního úspěchu, klíčem k osvědčení v přírodním výběru. Ne zlo a temnoty samy sebe šíří, aniž by dobro a světlo měly vůči nim sebemenší naději. Naopak: dobro nakonec vítězí, navzdory tomu, že nemá naději. Trpaslíci v ní právem setrvali: attendre et espérer – sperare contra spem …
Co to má společného se vztahem vědy a filosofie? Filosofie se zabývá otázkami na pohled tak odtažitými a prakticky bezvýznamnými, jako co to je bytí, skutečnost, možnost, pravda a podobně. Právě proto je vnímavá k různým druhům, způsobům, typům („modům“) bytí, skutečnosti, existence. Naše vyprávění ukazuje, že se takové podivínské znalectví může někdy zatraceně hodit. Pro vědce znamenal sestup z úrovně tělesné, individuální na úroveň genetickou toliko změnu měřítka: přechod z makroskopické roviny na mikroskopickou, přesun od velkých a složitých organismů k nepatrným molekulám, z nichž se organismy skládají. A ježto nejsou zvyklí rozlišovat mezi různými způsoby bytí a druhy existence (uvažují jen v pojmech objektivní existence – výskytu v prostoru, jež je záležitostí bytí rozprostraněného), ztotožnili geny – jednotky informace, s úseky molekul DNA – jednotkami rozprostraněnosti. Neuvědomili si, že DNA není informace, nýbrž médium, v němž je uložena, či – jak to pregnantně vyjádřil Jan Zrzavý – „papír, na němž je napsána“. K svému důmyslnému triku k popření „altruismu“ této zvláštní povahy informace sice bezděčně využili, nedokázali však už v její zvláštnosti rozpoznat odlišné bytí. Strůjcům genocentrické revoluce a tvůrcům pojmu sobeckého genu nelze vlastně jejich přehmat nijak zvlášť přičítat nebo vyčítat.
Stali se obětí téhož původního triku novověkých čarodějů, kteří důmyslně zastřeli, že skutečnost jejich čár rovněž není objektivní, nýbrž matematická: formální, mentální, kontruktivní a projektivní. V tomto „dědičném přehmatu“ byl novověký člověk po generace vychováván. Avšak filosoficky erudovaná inteligence, zaměřená především na ontologickou stránku skutečnosti (ve smyslu Aristotelovy devízy to on legetai polachós – bytí se vyjadřuje mnohými způsoby, „jsoucí se říká/míní rozmanitě“), je přímo povolána k tomu, aby tento klam prohlédla, diagnostikovala, do všech důsledků domyslela a tak exorcizovala. Tím nemíním, že by měl být tento trik zcela zrušen, potlačen, odstraněn. Nepochybně se prokázal v mnohém užitečný. Měl by však být zbaven svého bezohledného sobectví: výlučného, nároku na monopol pravdy, usilující o vymýcení všech alternativ, podmanit si samu přírodu život. Čaromoc vědecké racionality by tak byla zbavena pout ideologicky křečovité strnulosti, do níž ji svírá v pocitu ohrožení – pud sebezáchovy. Prospělo by to její další přirozené evoluci – a koevoluci s ostatními složkami lidské kultury.
Svou podstatou je filosofie uměním výkladu, nikoliv metodou vysvětlování jako věda. Od vědy lidé obvykle vyžadují vysvětlení skutečnosti. Naproti tomu od filosofie se očekává – pokud vůbec něco – výklad světa. Čímž se obvykle rozumí odpověď na otázku po jeho smyslu, a tím i po smyslu lidské existence. Vyložit znamená porozumět. Hermeneutika – umění porozumět, exegeze – se tradičně vztahovala k příběhu, vyprávění. Neboť jen těm lze porozumět ve smyslu smyslu. Proto je tak obtížné skutečně, přirozeně rozumět vědeckým poznatkům: jejich předmětem nejsou příběhy – skutečné děje, nýbrž nečasové skutečnosti. Srozumitelně sdělit vědecký poznatek znamená podat jej ve formě příběhu. To však znamená zpronevěřit se jeho vědecké povaze. Věda si přesto musela osvojit mytopoietické umění – schopnost vytvářet příběhy a převyprávět do nich své vědění, aby se osvědčila v přirozeném výběru memetické soutěže. Nedisponuje však hermeneutickým aparátem, který vyžaduje umění výkladu. Vědci lpí na původním obsahu svých příběhů – a tím je vysvětlení, nikoliv výklad. Narativitě proto připisují pouze druhotný, dekorační, propagační význam.
Nejsou s to rozumět svým příběhům jakožto příběhům, tj. jako něčemu, co má smysl, co dává smysl, čemu má smysl porozumět. Výklady smyslu vědeckých příběhů jejich autory proto obvykle pohoršují: hledí na ně jako na neoprávněné spekulace, zakládající se na neporozumění. Mnohdy právem: chceme-li vědeckým příběhům rozumět natolik, abychom je mohli podrobit hlubší exegezi, nevystačíme si s pouhým dějem; je třeba proniknout do jejich hloubkové struktury, porozumět jim na základě své vlastní zkušenosti. Právě tak, jako je třeba oba jazyky opravdu znát, bychom mohli odpovědně překládat z jednoho do druhého. A „opravdu znát“ znamená umět v každém z nich myslet a podílet se na jejich zkušenosti – nikoliv jen vzájemně přiřazovat jejich výrazy. Neprávem však vědci šmahem odmítají veškeré snahy o výklad svých příběhů: příběh se nabízí výkladu, vybízí k výkladu – k překladu do jiných příběhů, do jiných režimů řeči. Bytí se říká mnoha způsoby … Věda zná pohříchu pouze jeden.
Všechno, co jsem vám dnes vyprávěl, vím od vědců. Avšak to, co jsem vám tím sdělil, bylo řečeno poprvé. Bude trvat dlouho, snad celá staletí, než se radostná zpráva o tom, že Sněhurka byla vysvobozena a že smysl světa byl vykoupen, rozletí světem: než dojde víry, prosadí se. Filosofie by se mohla a měla této „misijní činnosti“ ujmout.