V současné době se projevuje na Západě (tj. v Evropě a v Americe) velký hlad po všem spirituálním. Po všem, co člověka nějakým způsobem přesahuje. Základní potíž je však v tom, že v novověkém světě objektivní reality nic subjektivního nemá místo a tedy to vlastně ani neexistuje. Jak se stále více ukazuje, toto hledisko je do budoucna neudržitelné a z hlediska hlubšího poznávání i velice naivní, nicméně naši současnost mohutně poznamenalo. Naivní je zvláště proto, že celá koncepce tzv. „objektivní reality“ je výkonem lidského subjektu. Je to prostě jen určitý subjektivní pohled na svět, jehož přijetí usnadňuje prožívání světa, které bylo typické pro období novověku. Je viděním světa, ke kterému kolektivní duše západního člověka dozrála právě v období novověku.

Není přece náhodou, že právě v tomto období začal být vesmír vnímán a prožíván jako obrovský a nepředstavitelně složitý hodinový (tedy mechanický) stroj. Je to docela logické, protože „archetypy (prafenomény tak jak je chápe C. G. Jung) nejsou něčím jednou provždy daným, statickým, co se skrývá za fenomény jako jakési jejich věčné podstaty“, jak píše Rudolf Starý. Rozvíjejí se v procesu střetání fenoménů samých (tedy například lidské zkušenosti – poznámka autora) a v důsledku své protikladnosti. A v tomto období způsob prožívání Západního světa dozrál právě do toho stádia.

Achát plátek modrý (Zdroj: www.mineraly.cz)

To, že je tento pohled všeobecně uznáván a přijímán jako objektivní ještě neznamená, že je méně subjektivní, než jiné přístupy. Za příklad způsobu jakým jsme vytěsnili vše subjektivní, jako zcela nedostatečné a nesolidní z našeho světa může posloužit samotný obor, který se subjektem zabývá, totiž psychologie. Když se snažíme zjistit, o čem tento obor vlastně pojednává, dostaneme většinou jasnou odpověď: „o vyšší nervové činnosti“. Nezaujatý posluchač posléze zjistí, že psyché (česky duše), vlastní předmět psychologie, z vědeckého hlediska vlastně vůbec neexistuje.

Jen málo psychologů má takovou odvahu, aby jednoduše prohlásili, jako Carl Gustav Jung, klasik psychologie: … duše existuje ve stejném smyslu, v jakém mluvíme o existenci atomu. Je to samostatný jev, který je také nutné samostatně studovat.

Ale na tomto místě je třeba si vyjasnit, co má Carl Gustav Jung na mysli, když mluví o „jevu“, abychom také pochopili, proč se současní stoupenci objektivní vědy obracejí k jeho názorům zády. Duše předpokládá (vlastně přímo ztělesňuje) přirozenou lidskou zkušenost. Věda tím, že jevovosti (jevové stránce věcí) upírá samostatné, právoplatné a plnohodnotné bytí, popírá vlastně veškerou přirozenou skutečnost, píše významný český přírodovědec a filosof Zdeněk Neubauer. To, co věda prohlašuje za skutečné oproti přirozenému nazírání je zřejmě skutečnost jiná a jinak skutečná, než jakou známe ze zkušenosti. To s čím se setkáváme, jakým způsobem to zakoušíme a jak to známe, slouží jen k předběžné orientaci, a jen proto stojí za pozornost. Jinak netřeba být k vlastní zkušenosti pozorní, tj. uctiví, ohleduplní, uznalí: ani ke zkušenostem života, který žijeme, ani ke zkušenostem námi obývaného světa, které nám pouze připadají jako skutečné. Ale ve skutečnosti nejsou. Ta pravá skutečnost se skrývá kdesi za nimi, ve světě objektivní reality, který jediný poutá pozornost současné vědy (naše zkušenosti k ní jen pokazují). Odcizení se a zlhostejnění jak vůči přírodě, tak k vlastní přirozenosti, ztráta vnímavosti a pocitu odpovědnosti jsou toho důsledkem.

Právě takovéto chápání by bylo zcela proti smyslu celého životního díla C. G. Junga. Je ale možný ještě jiný přístup ke světu jevů, který Zdeněk Neubauer nazývá „eidetický“ a právě toto pojetí odpovídá ze všech nejvíce i vidění Carla Gustava Junga.

Přirozené vztahy (vztahy mezi skutečnými tvary, tj. takovými, které vznikají přirozeně) spočívají v podílech a podobnostech a nikoli v rozdílech a totožnostech. Jejich povaha není předem vymezitelná, nýbrž živelná: svébytně povstávající z bezmezného, z toho, co je nevymezitelné.

Živelné vnímání, myšlení a chování v podobnostech zjevuje to, co přirozené tvary zakládá (a co sestrojeným chybí), totiž niternost hmotné skutečnosti a rozměr usebranosti, který vytváří individualitu a jedinečnost.

Přirozené tvary jsou skutečné, jako skutečně povstávající, vznikající, utvářející se (tj. samy sebe tvořící) a tělesné. Jejich povaha je vztažena k jejich vlastnímu živlu, jakožto prostoru jejich uskutečnění (realizace) a prostředí, na němž je založena povaha jejich podobností. Ty jsou rovněž konkrétní (právě proto, že jsou relativní). A na těchto skutečnostech závisí podoba tvarů (přirozených vlastní skutečnosti).

Achát půlka (Zdroj: www.mineraly.cz)

Způsob, jímž sebeutváření probíhá je příznačný právě pro živé děje (tělesné i psychické). Může být totiž různého před-životního (jinak řečeno živelného) typu. Tradice tyto čtyři typy (možnosti) pojmenovala oheň, vzduch, voda a země. Představují čtveřici (na sebe navzájem nepřevoditelných) sil a mocností (tj. možností), jejichž účinek se projevuje ve vznikání podob, obdob a nápodob, tedy projevů mezi nimiž je vztah podobání. Protože jsou živly na sebe navzájem nepřevoditelné, jeví se jako čtyři základní tvůrčí styly – druhy, způsoby vznikání a existování.

Totéž však platí i pro přirozené psychické procesy, tedy nejen pro objevování se, ale i pro vnímání a potkávání tvarů. Čtyři živly pak můžeme považovat za symboly čtyř řádů utváření (morfogeneze) tvarů a jejich rozvíjení. Podoby jsou tvary chápané jako poukazy a tendence k podobnostem.

Spatřit ve tvaru podobu (a to díky našim vrozeným vlohám k tomuto úkonu) znamená vystihnout jej jako stav jistého eidetického prostoru. Právě zmíněné vlohy nám umožňují vnímat, sledovat a určovat (tj. zakládat) podobnosti a uvádět je do vztahu. Vlastně tím, že se uvádíme do vztahu k nim, jsme schopni v nich rozpoznat to, co se podobá. V tomto smyslu můžeme tedy existenci oněch čtyř řádů utváření (živlů) chápat jako existenci archetypů, které jakékoli poznávání skutečnosti teprve umožňují.

Tvary se nám dávají samy, oslovují nás svou vnitřní logikou, která vychází z nich a z ničeho jiného. A i když jsou nám vlohy spatřit ve tvaru podobu (zaslechnout to, čím nás oslovují) zajisté do určité míry dány, zcela jistě to neznamená, že není možné a nutné tyto schopnosti rozvíjet. Eidetický přístup ukazuje, že schopnost rozpoznat hlubší souvislosti v sobě podmiňuje schopnost rozpoznat podobné souvislosti i ve světě.

Poznávající má pochopit, že to nejsou jen jeho vlastní pocity, vjemy a dojmy, které mu způsobuje to, co vnímá a prožívá, že to nejsou jeho vlastní stavy, nýbrž rysy a projevy vlastní tomu, co se samo takto zjevuje, říká Zdeněk Neubauer.

Toto je základní myšlenka, která zakládá nestrannost takto chápaného poznávání a která jej jako metodu poznávání opravňuje. To, o čem jsme právě psali souvisí s jedním způsobem poznávání, které současná věda sice soustavně využívá, ale stejně vytrvale odmítá, totiž s intuitivním poznáním.

Intuice (od in-tueor) znamená původně „hledím“, „nahlížím“, „do-hlížím“. Svým tvarem však navozuje představu pohledu dovnitř, čili vhledu (angl. insight). To zřejmě sehrálo roli v současném užívání. Ve vědeckém poznání provází prožitek intuice událost náhlého pochopení či nápadu řešení. Je spojena s pocitem přesvědčivosti, bezprostřednosti, zřejmosti. Intuice je vnitřní událost náhledu do nitra skutečnosti, zjednávajícího přístup k samé podstatě věci. Intuitivní poznání je svou povahou subjektivní a nemetodické. Nepopiratelná role intuice ve vědě proto působí rozpaky. Tradiční věda totiž ztotožnila reálný prostor s mechanickým prostorem objektivní reality: redukovala jsoucno na výskyt hmotných těles v klasickém geometrickém prostoru. Takový pohled na skutečnost však vylučuje niternost. A kde schází nitro, není také vhledu.

Achátový řez přírodní (Zdroj: www.mineraly.cz)

Navíc objektivní poznání záměrně vylučuje subjektivní složky. Intuice by v něm neměla mít místo. Intuice je proto pociťována jako něco doslova „nemístného“. Narušuje ideál systematického a objektivního poznání. Jestliže je takovéto poznávání možné, budí to cosi jako „pohoršení“. A přesto věda vděčí za své úspěchy a průlomy, za svá nejskvělejší řešení především velkým, geniálním intuicím. Ostatně, každý skutečný vědec něco podobného zažil, byť i jen „v malém“. Je proto neudržitelné považovat intuici za pouze výjimečný, okrajový jev, nebo jí připisovat význam čistě psychologický.

Náleží-li však intuice k vědeckému poznání, nutno vznést kantovskou otázku: jaká musí být povaha jsoucna, které k svému poznání vyžaduje intuici? Odpověď zní: jsoucnu musí náležet nitro, v němž spočívá povaha věci. Nitrem rozumíme „vnitřní prostor“, prostor možností – možností proměn, projevů a působení, náležejících ke každé skutečné věci.

To znamená, že vlastní povaha věcí není bezezbytku odvoditelná z univerzálních „přírodních zákonů“, jež jsou základem tradičního vědeckého výkladu. Objektivní přístup tradiční vědy se zaměřuje na jediný, vnější prostor, do něhož se měla vejít veškerá „objektivní realita“ – všechno, co je. Ve vědě byl tento vnější prostor dosud považován za všeobsahující a výlučný. (Jestliže však věci mají své nitro, pak takovým není – poznámka autora článku.)

Z hlediska skutečnosti, k níž poukazuje jev intuice a jež jsoucnu přiznává niternost a nezcizitelnou svébytnost, je tradiční vědecký obraz světa jako objektivní reality pouhým vnějškovým průmětem skutečnosti do univerzálního prostoru předmětných projevů skutečných věcí. Vlastní, vnitřní prostor skutečných jsoucen je naproti tomu specifický. (Latinské specificus je odvozeno od speciemfacere – vytvářeti podobu či druh.) Species znamená vzhled, podoba. Specifická geometrie vnitřních prostorů není geometrií kvantit – geometrií metrickou, nýbrž geometrií podob – geometrií eidetickou.

Vnitřní prostor je, jak jsme řekli, prostorem možností. Tyto možnosti známe na základě naší vnitřní zkušenosti jako variace představ, jak je označuje filosofická literatura, čili hra obrazotvornosti ve starší, terminologii.

Vnitřní prostor jsoucen, v němž spočívá jejich bytostná povaha, lze proto chápat jako svébytný (autonomní) řád předmětných manifestací – řád spontánních projevů věcí, tedy cosi jako společná logika podob, jevení, utváření.

Intuice je událostí pochopení, umožňující vstup do tohoto vnitřního prostoru. Intuitivní poznání proto umožňuje jak identifikaci, tak realizaci (srov. podvojný význam anglického to realize: „uvědomit si“ a „uskutečnit“!). Intuicí se naše mysl sama dostává do pohybu „vnitřního sebeutváření věci“, sdílí její přirozený prostor. Intuicí se stáváme subjektem skutečnosti věcí samotných. Odtud onen rys bezprostřednosti, kterým se intuitivní náhled vyznačuje, tolik profesor Zdeněk Neubauer (viz příspěvek Vzhled a Vhled ve sborníku Intuice ve vědě a filozofii, ČSAV Praha, 1993).

Skutečnosti, se kterými se dennodenně setkáváme, mohou totiž souviset i jinak, než z zvnějšku (jak je obvykle přijímáme). Je zřejmé, že mohou souviset i zevnitř. Je zcela jasné, že je možné rozvíjet naše přirozené vlohy k onomu druhému typu poznávání, i když v našem prostředí se jedná spíše o výjimku, než o pravidlo.

Achátový řez přírodní (Zdroj: www.mineraly.cz)

Například literatura, která vychází (tak jako C. G. Jung) z názoru, že skutečně existuje něco takového jako lidská duše, je schopna pracovat se společenskými jevy (ale nejen s nimi) zcela jiným způsobem, než bez tohoto přístupu a přitom stejně seriózně. V tomto článku si kladu tři hlavní cíle: Hlavním cílem článku je ukázat, že poznávání může mít i jinou povahu, než na jakou jsme běžně zvyklí a hlavně, že se onen druhý (výše naznačený přístup) uplatňoval nejen v minulosti, ale že se bez něj neobejde ani současná objektivní věda.

Druhý cíl, ke kterému jsem původně směřoval, ale pro který nakonec nebyl prostor, bylo objasnit, jak se onen druhý způsob uplatňoval v dějinách poznávání napříč lidskými kulturami. Tento přehled by nemohl být ani zdánlivě úplný a spíše by se jednalo o jakýsi soubor inspirativních střípků.

A třetím cílem článku je přesvědčit laskavé čtenáře o tom, že se zde rozkládá pole neorané, které by bylo vhodné začít postupně v zájmu nás všech kultivovat, přesněji řečeno, že by bylo na čase systematicky rozvíjet naše přirozené schopnosti vhledu a vše, co s tím souvisí a že je tento požadavek oprávněný. To je vše.

Svůj přístup nechápu jako jedině možný, ale jako výhodný k tomu, aby témata, o kterých budeme pojednávat, vystoupila v obzvláště silných konturách a zajímavých souvislostech. Jsem zastáncem pluralitního přístupu ke skutečnosti a domnívám se, že dva (nebo více) přístupy jsou vždy lepší než jeden, přesně v tom smyslu, jak to chápal Gregory Beatson. Asi tak, jako když fyzik musí při svém bádání někdy použít teorii relativity a jindy kvantovou mechaniku. I když jsou tyto teorie navzájem neslučitelné, přece jen se o zkoumané skutečnosti dozví více, než kdyby dogmaticky trval na použití jediné z nich. Krátce řečeno, svůj přístup chápeme sice jako jeden z možných, ale přesto jako obzvláště vhodný, jestliže se chceme zabývat hlubšími souvislostmi.