To základní, o co jde, bylo naznačeno již v úvodu. Jde především o to připustit, že skutečnost má svou niternost (tj. své nitro), jehož prostřednictvím souvisí věci hlouběji (jaksi zevnitř). Ať má tato vnitřní souvislost jakoukoli povahu, je jasné, že nemůže být plodem mechanického pohledu na svět. Má smysl jen v perspektivě, která chápe svět jako organismus a to svět jako takový, i to, čemu dnes říkáme neživý svět.
Mezi badateli se již dlouhá léta vede spor o hodnotu toho či onoho druhu poznání. Především se tento spor týká badatelů, kteří mohou v oblasti svého zájmu provádět měření a tím ji jaksi jednoduše linearizovat, podle představ, které už kdysi navrhl René Descartes a těmi, kteří tak činit nemohou (například psychology, historiky a podobně).
Srozumitelně řečeno to představuje snahu rozložit všechny tvary a podoby až na úroveň, kdy budou jejich součásti vzájemně srovnatelné, tedy na atomy a molekuly, které celý Novověk vnímal jako neživé.
Od počátku zrodu moderní přírodovědy, která představuje konec Novověku a předznamenává vznik ekologického vnímání světa však začíná být svět vnímán spíše jako organismus, nikoli jako mechanismus, rozložitelný na neživé součásti a opět z nich složitelný. A například slavný francouzský přírodovědec Pierre Teilhard de Chardin vnímá evoluci jako nepřetržitý vzestup vědomí. Přičemž k vzestupu vědomí dochází již od počátku vývoje vesmíru.
 |
| Organismus pod scanovacím mikroskopem (Autor: Petr Jan Juračka) |
V jeho pojetí jsou tedy i atomy a molekuly složitými organismy a nejenom to, i ony proto představují jakési elementární vědomí. O podobném pojetí skutečnosti svědčí i výrok věhlasného anglického badatele Alfreda North Whiteheada: „Biologie dnes zkoumá vyšší organismy, zatímco fyzika zkoumá nižší organismy“ (Tím je samozřejmě myšlena oblast, kterou až dosud nazýváme neživou).
Celé období Novověku vnímalo a stále ještě vnímá to, co obvykle nazýváme hmotou, jako cosi neživého, což je zcela jednoznačně dáno charakterem prožívání skutečnosti, který je typický pro toto období.
Neexistuje totiž žádný vědecký způsob, jak určit, zdali jsou atomy a molekuly živé, či nikoli. Je to vždy dáno způsobem, jakým se díváme na svět. Náš přístup ke světu však není náhodný, ale je založen na určitém vnímání světa a určitém prožívání skutečnosti. Proniknout do tohoto problému není vůbec jednoduché, protože je podmíněno aktivitou našeho nevědomí. To je právě to, čemu se říká paradigma.
Jestliže svět chápu jako organismus nebo ne není dáno povahou věci samé, jak nám chtějí často namluvit zastánci mechanistického pohledu na svět, ale vždy jen a jen způsobem, jak ke zkoumaným skutečnostem přistupuji. Jak je vnímám (prožívám) a vykládám (tj. interpretuji). Svět elementárních částic dnes není o nic méně složitým organismem, než kterýkoli jiný. To, že se někteří rozhodnou díky tradičnímu pojetí chápat tuto oblast jako cosi neživého, je jejich věc. Avšak znovu zdůrazňuji: To, co se nám na první pohled zdá být neživé, může při hlubším vhledu vystoupit před naším vnitřním zrakem jako něco navýsost živého. K tomuto (podle mého soudu) hlubšímu vhledu se někdo dopracovat může a jiný nemusí. To ale neznamená, že ti, kteří se k hlubšímu pochopení nedopracují mají právo vnucovat své hledisko všem ostatním. Uctívači „Objektivní reality“ neustále hledají jakousi základní úroveň popisu světa, na kterou by bylo možné vše ostatní převést, tj. redukovat. Stále více se ukazuje, že nic takového neexistuje.
Novověká přírodověda se tedy pokusila rozložit vše na vzájemně srovnatelné součásti, postižitelné měřením a to je základem představy světa objektivní reality. Vzniká tak jakási vlastní nebo pravá skutečnost, do které nepatří bezprostředně nic z toho, co je z těchto elementů vystavěno. To vše je chápáno jen jako cosi nepodstatného. Ta pravá skutečnost leží podle tohoto pojetí někde v pozadí za tou, kterou vnímáme, nebo prožíváme. Vyšší struktury jsou prostě považovány za odvozené a jaksi druhotné. Nepředstavují onu vlastní (tedy objektivní) skutečnost, o kterou se na prvním místě jedná a to je obrovský problém. Zvláště když už dnes zcela bezpečně víme, že vyšší struktury se nikdy nemohou řídit stejnými principy, jako ty nižší a že vždy představují zcela novou kvalitu a to platí dokonce i pro technické systémy.
Byl to velmi dlouho nepřekonatelný problém i pro biologii, až donedávna, kdy někteří biologové přišli s myšlenkou, že tím vlastním základem veškeré biologické skutečnosti jsou molekulární řetězce, na které je možné veškeré biologické organismy rozložit a z nichž je možné je opět složit, podobně jako kterýkoli jiný stroj. Vznikla tak molekulární biologie, která usiluje o to stát se exaktní vědou podle všech pravidel světa objektivní reality. Molekulární biologie se tak opět snaží vysvětlit vyšší na základě nižšího. Objevuje se však vážná námitka, zdali je možné tímto způsobem pochopit život, hlavní cíl celé biologie. Proč ne, jestliže jsou molekulární komponenty pouhými součástkami? Například proto, že vyšší systémy se nikdy nechovají jako prostý součet těch nižších a to platí i pro složitější stroje, jak již bylo řečeno, natožpak pro organismy.
To však nás vede k vhodnému příměru. Představme si, že bychom za podstatu svetru prohlásili červené bavlněné vlákno o délce 1000 m jen proto, že ho můžeme vhodně změřit a poměřovat s jinými bavlněnými vlákny. Slovo „červený“, neboť to není nic objektivně měřitelného, bychom vlastně neměli používat. Měli bychom správně říci, že vyzařuje tu nebo onu vlnovou délku elektromagnetického spektra.
Jenomže, co se z takovéhoto výroku dovíme o podstatě svetrovosti? Dovíme se snad, jakým vzorem byl upleten, jakým měl konečný tvar rukávů, jaký měl výstřih a mnoho dalších detailů, které z pouhého bavlněného vlákna dělají onu vyšší kvalitu, tj. svetr podle našeho vkusu? Můžeme sice daný svetr jednoduše rozložit na cosi, co bude určitě společné všem možným svetrům (tedy na ono vlákno), ale s tím naším svetrem, jehož podstatu jsme se snažili pochopit, to už nebude mít vůbec nic společného. A proto to nebude ani jeho podstata.
 |
| Rostlinný organismus (Autor: Petr Jan Juračka) |
V současné době však existuje mnoho oborů lidského vědění, kde zkušenosti nejsou pravdivé ve vědeckém smyslu, nýbrž vypovídají o tom, čeho skutečností je podobnost, tj. tvar. Zajímají se o tvary a o to, jak spolu vzájemně souvisí. Nesnaží se je tedy redukovat na žádné objektivní a všem tvarům společné skutečnosti. Takovéto vědění je rovněž skutečné a pravdivé, jako vědění objektivní, avšak ne stejným způsobem, nýbrž jinak – svým způsobem. Svým způsobem je toto vědění též jednotné, protože je schopné zakládat a skládat jednotnou zkušenost.
Tyto obory se právě zajímají o určitou konkrétní podobu skutečnosti, nehledají žádné elementární základy, na které by byla převoditelná a do kterých by se dala rozpustit, jako do oné jedině pravé podstaty. Ze spolupráce a dělby práce zvětšujícího se počtu zájemců (těch, které určitá podoba skutečnosti a způsob podobání zaujal) je pěstovaná oblast souvislostí určitých podob skutečnosti obdělána v jednotné, přehledné a vytyčené pole ukázněného a závazného poznání s vlastní tradicí zvyků, přístupů a postupů (následně rozlišených do více směrů a škol).
Tak vznikla entomologie, rostlinná morfologie, speleologie, etologie, jazykověda, politologie, fonetika a jiné obory, disciplíny, odborná zaměření a různá znalectví, jež lze označit jako nauky. Z nich skoro každá se pokládá za vědu, není však vědou v objektivním smyslu, tedy věděním, které je založeno na nějakém univerzálním základě. Jsou to prostě nauky, jejichž poznání a vědění se řídí podobou, na niž se zaměřila, tj. poznává vzhledem k poznávanému.
Myslíme si však, že s historií nemá smysl diskutovat. To, co se stalo, se nemůže odestát. Proto, aby nedocházelo ke zbytečným a neplodným polemikám, budu o těch prvních (tedy zvláště o exaktních disciplínách, které vyznávají objektivní přístupy) důsledně mluvit jako o vědách, ty druhé pak budu nazývat naukami (tak jak navrhuje profesor Zdeněk Neubauer), aniž by to znamenalo něco méně hodnotného. Mnohdy tomu může být i naopak, to záleží na problému, který právě řešíme. Dnes už je přece zcela zřejmé, že badatelé, kteří přísně trvají na jednostranném přístupu ke skutečnosti, nejsou vůbec schopni se některými skutečnostmi zabývat.
Koneckonců i zde platí přesvědčení věhlasného amerického biologa a kybernetika Gregory Batesona, že dva přístupy ke skutečnosti jsou lepší, než jeden. Už proto, že objektivní vědy nejsou například schopny pochopit celek jako celek. Když jsou postaveny před tento úkol, obvykle zcela selhávají. To se týká i takových věd, jako je tradiční evropská medicína. Právě takovéto problémy by se mohlo podařit vyřešit naukám, které téměř vždy chápou svůj předmět, tedy danou podobu, jako nedělitelný celek.
Pokračování Začátek článku Titulní stránka