Vše prý v renesanci začalo návratem k řecké vzdělanosti, který obnovil důvěru ve smyslovou zkušenost a zájem o tělesnou, hmotnou, přírodní skutečnost, kterou křesťanská kultura středověku se svým zásvětnickým zaměřením, asketickými ideály, mysticismem a spekulativní, scholastickou učeností zaměřenou na theologické a metafysické otázky uvedla v zapomenutí. Antický duch dal popud k vědeckému, pojmovému a praktickému poznání a ztvárnění přírody. To vše vedlo k známému rozkvětu věd a umění.

Pro „ekologii idejí“, jak by řekl světoznámý přírodovědec profesor Gregory Bateson, však vyvstává řada znepokojujících problémů. Předně: Jak se toto školní schéma slučuje s renesančním impulzem, který vedl spíše ke znovuzbožštění světa? Navíc: Náboženská, duchovní, mystická podoba renesanční vědy nemá s její současnou podobou a s jejím sebepochopením na první pohled takřka nic společného, přestože je jejím předchůdcem a prototypem, říká známý český přírodovědec a filosof profesor Zdeněk Neubauer.

Renesanční vědec byl, podle profesora Neubauera, hermetickým zasvěcencem – mágem, astrologem, alchymistou, kabalistou, mystikem, usilujícím prostřednictvím posvátných talismanů, symbolických obrazců, tajných obřadů, kouzelných vzorců a čarodějných formulí vyvolávat skryté přírodní síly (duchy, démony a mocnosti), stýkat se s anděly, lhostejno, zda s nebeskými či s padlými a využívat jejich poučení a služeb. Pod jejich vedením a za jejich přispění věštit a konat zázraky, tj. rozumět pozemským a nebeským znamením a podílet se na tvůrčí moci a svrchovanosti Boží.

Renesanční věda se tak jeví jako výlupek všeho toho, co dnešní vědec spojuje právě s nevědeckostí, tmářstvím, iracionalitou, pověrou, pavědou atp., čím se současná věda cítí popírána, ohrožena, diskreditována, a pro co žabí perspektiva současného scientisty nenalézá jiné vysvětlení než klam, podvod, hloupost, neinformovanost, pomatenost, zralost pro psychiatrii.

Že tomu tak ale bylo, si uvědomíme, když zjistíme, že ani Isaac Newton nebyl badatelem podle současných představ, neboť tento zakladatel nejvědečtější z věd zdaleka nejvíce času trávil ve své alchymické laboratoři.

Pojem vědce se začal používat teprve 100 let po jeho smrti, píše autorka jeho vynikajícího životopisu Patricia Fara, a Newton byl odborníkem v oborech, které jeho současníky nesmírně zajímaly, neměl však nic společného s moderní vědou. Jeho esoteričtí kolegové, kteří nebývali nijak odměňováni a často sklízeli posměch, měli stejný zájem na tom, aby se přiblížili Bohu, jako na postupu k lepšímu světu. Newton, posedlý alchymií, neustále hledal prorocké zvěsti v bibli, měnil chronologii staroegyptských dějin a převáděl svou vlastní matematiku do jazyka klasické řecké geometrie.

Jak říká profesor Neubauer: renesanční vědec je prostě z rodu Faustů, nikoliv z řad vědeckých pracovníků! To činí značně problematickými zásluhy, které si křesťanství za vznik vědy přisvojuje. Pokusit se v této době oddělit zrno od plev, jak se o to dnes někteří školní autoři snaží, je zcela marné a neuskutečnitelné počínání. Nezbývá jim, než část historie vědy zamlčet, tj. zfalšovat.
          Například Giordano Bruno, který domyslel Koperníkovy myšlenky do důsledků a stal se tak zakladatelem novověké kosmogonie, se považoval za egyptského mága. Stejně tak se však cítí být dobrým křesťanem.

A my dodejme, že Johannes Kepler píše bez nejmenšího zaváhání horoskopy. To jen naši současníci se domnívají, že v něco takového nemohl věřit. A také se rádi necháme přesvědčit, že takový velikán vytvářel horoskopy jen pro obživu a z donucení. Jakákoli jiná možnost je v rozporu s naší současnou představou velikána vědy. Dnes je ale již prokázáno, že velké množství horoskopů vytvořil zcela zdarma a pro soukromou potřebu. A tak raději tyto nepříjemné skutečnosti před studenty tajíme. Co kdyby náhodou Jiřího Grygara napadlo udělit Johannu Keplerovi „Bludný balvan“, In memoriam?

Bezdůvodně se pomatení a hloupí modláři vysmívají magickému a božskému kultu Egypťanů, kteří ve všech věcech a působnostech – podle vnitřní logiky vlastní každé z nich – zřeli k božství; a věděli jak skrze druhy (specie, tj. vzhledy, ideje) skryté v lůně přírody, získávat ta dobrodiní, které od ní očekávali.
          Proto božství v moři zvali Neptunem, v Slunci Apollem, v zemi Cererou, na pustinách Dianou, a odlišně v jiných druzích, které, tak jako odlišné ideje, byly různými projevy božství v přírodě, jež všechny odkazovaly k jedinému Božství božstev a k studnici idejí nad přírodou, píše Giordano Bruno.

Když užaslí historikové hledali zdroj těchto názorů Giordana Bruna a dalších renesančních učenců, ukázalo se, že jí je v té době neobyčejně vlivný spis soubor textů zvaný Corpus Hermeticum, přičítaný božskému egyptskému knězi, věštci a mudrci Hermovi Trismegistovi. Tento spis byl přeložen jedním z největších renesančních vzdělanců Marsiliem Ficinem a měl ve své době mimořádný vliv.

Jak podotýká profesor Zdeněk Neubauer, svět, jaký zjevuje Corpus Hermeticum, je klíčem k mystériu Novověku. Tento vesmír je přímým zjevením Božím v nekonečnu věcí, skládajících bezpočet světů. Ale ve všech světech, jakož i v jedné každé věci je přítomno – způsobem jemu vlastním – jedno a totéž božství, to jest: tentýž princip bytí. Nahlédneme-li tento způsob, budeme patřit na univerzální skutečnost prismatem specifičnosti dané skutečnosti. Tím, že je vyhmátneme, zobrazíme-li ji odpovídajícím obrazem (dnes bychom řekli: „modelem“), přistoupíme k ní vhodným „obřadem“ (tedy „postupem“), vyvoláme příslušný božský projev a zakusíme jeho mocný účinek, a třeba i vhodným způsobem zaměříme („ovládneme“, „regulujeme“ a využijeme „aplikujeme“).

A tak jako ono Jedno, které je ve všem, a nespočetnými způsoby se sděluje, tak též musí být totéž Jedno bezpočtem cest a způsobů přiměřené každé věci hledáno a nesčetnými obřady ctěno a „kultivováno“ ( = zušlechťováno, pěstováno). K tomu je třeba moudrosti, rozumu, úvahy, umění a důmyslu, které jsou světu zjevovány rozumným sluncem, jednou silněji, jindy méně.
          A toto umění je zváno magie, jež je božská, je-li zaměřena k nadpřirozeným principům, obrací-li se k nazírání přírody a k odhalováním jejich tajemství, je zvána přírodní, a konečně je zvána magií prostřední čili matematickou, záleží-li v rozumové činnosti duše, která je styčným obzorem mezi tělesným a duchovním, duchovním a intelektuálním, píše Giordano Bruno.

Teprve toto renesanční rádoby „egyptské náboženství“ – na první pohled tolik pověrečné, animistické, iracionální, vší vědeckosti (v dnešním smyslu slova) vzdálené a protikladné – představuje samu podstatu novověkého pohledu na svět. Pro antický svět věda o jednotlivostech neměla totiž žádný smysl. Teprve přesvědčení o reálné přítomnosti zdroje, původu a podstaty veškerenstva v jednotlivinách dává zájmu o jedinečné a poznání jednotlivého vůbec smysl, a tedy i vědě o přírodě, navzdory její mnohotvárnosti, rozmanitosti, pohyblivosti a proměnlivosti.

Věda dodnes vidí v jednotlivostech projev universálních přírodních sil a zákonů, dodnes hledá vhodné názvy (terminologii), nabízí představy, vytváří modely, sestavuje a odvozuje vzorce a formule, objevuje postupy (metodiky) a vypracovává experimentální přístupy odpovídající přirozenosti věcí a napodobující jejich povahu. Díky tomuto zobrazení, této imitaci („reprodukci“) a inscenaci („stanovení definovaných pokusných podmínek“, „přesného určení experimentálního uspořádání“ – a jak jsme se to zvykli nazývat) vyvolala příslušný jev a poznala tím, že uskutečnila tak poznávané.

Vědecká pravda proto spočívá ve „verifikovatelnosti“ (tj. učinění pravdivým: verum facere), reprodukovatelnosti, tj. v opakované „produkci“ – tedy předvádění či dokonce výrobě poznávaného. K tomu sestrojujeme nejrozmanitější, často nesmírně nákladná zařízení – laboratoře, observatoře, registrační, výpočetní a zobrazovací techniku a tomu příslušející budovy, ústavy a závody, vybudované, ustanovené a zavedené na to, aby zachycovaly, sledovaly, zesilovaly, měřily, zaměřovaly, vylaďovaly, zpřesňovaly a vhodně využívaly předpokládané, očekávané, požadované vlivy a účinky.

To vše je dědictví renesančního hermetismu. Experimentální věda, její racionalita a formalizace opakuje stále tentýž „magický trik“: poznává tak, že uskutečňuje skrze nápodobu. To může fungovat jen v rámci takového pohledu na skutečnost, který kdysi nabídlo Corpus Hermeticum. Jejími chrámy, sochami, talismany a formulkami jsou urychlovače, stroje, tištěné obvody, matematické a chemické vzorce a rovnice ... Ani řecká racionalita, ani křesťansko-židovské odbožštění světa samy o sobě by totiž nestačily pro vznik vědeckého zájmu o přírodu, jak bylo již výše naznačeno, jak připomíná profesor Zdeněk Neubauer. Jednoduše řečeno, slovy Giordana Bruna je naše věda prostě přírodní a matematickou magií, i když to v Akademii věd slyší určitě neradi.