Moudří lidé mají perspektivu: dokážou vidět velký obraz, aniž by přitom ztratili ze zřetele malé věci. Dokážou vidět část, aniž by ze zřetele ztratili celek. Uvědomují si partnerství dne a noci, dobrého a zlého, známého a neznámého. Vypozorovali, jak to vše jde spolu dohromady, včetně jejich vlastních omezení a ohromné nevědomosti – a toto uvědomění je činí skromnými, bystrými a pružnými. Mohou svobodně kreativně pozorovat, co se kolem nich děje, a svobodně na to reagovat.

„Bůh mi dopřává klid přijímat věci, které nemohu změnit, odvahu měnit věci, které změnit mohu, a moudrost, abych toto obojí dokázal od sebe rozlišit.“ Tato slavná Modlitba vyrovnanosti vznikla z moudrosti a je vyživována moudrostí.

Může být společenství moudré? Je zajímavé, že společenství lidí (jakákoliv skupina, společnost, město nebo národ) je lépe vybaveno pro to stát se moudrým než samotný jedinec. Je tomu tak i přes skutečnost, že většina společenství, v nichž nebo s nimiž žijeme, je zjevně pošetilá, malomyslná, nebo přímo destruktivní. Naše civilizace, ženoucí se ke svému vlastnímu zániku, jen zřídka chápe opravdu moudrá společenství (z nichž některá fungují na základě tisíce let starých tradic) a málokdy je schopná ocenit jejich přednosti.

Jako jedinci jsme podstatně víc omezeni než jako společenství. Ačkoliv se můžeme radit s knihami, přáteli i s kritiky, jsme nakonec limitováni naší vlastní jedinečnou perspektivou pohledu. Jsme bohužel jen jedna osoba, pozorující svět z jednoho místa, prostřednictvím perspektivy osobního životního příběhu a jednoho určitého vzoru poznání.

Společenství na druhé straně může věci chápat prostřednictvím mnoha očí, prostřednictvím mnoha historií a příběhů a mnoha způsobů poznání. Otázkou samozřejmě je, zda společenství tuto rozmanitost kreativně využívá a integruje, nebo zda ji naopak neodmítá.
          Společenství jsou tedy moudrá do té míry, do jaké využívají svou rozmanitost. Ta nejmoudřejší z nich rozpoznávají, že každý názor představuje část pravdy a že právě skrze kooperativní, kreativní vzájemnou hru názorů vzniká nejmoudřejší, nejobsáhlejší a nejmocnější pravda. Proto se angažují v této souhře, v tomto dialogu – v procesu tvůrčí polemiky či nacházení shody –, jenž je postupně přivádí k moudrému společnému úsudku.
          Nejmoudřejší vláda je taková vláda, která umožňuje společenstvím, aby toto praktikovala, aby pečovala o svojí moudrost a o svoje zdroje a využívala je – zvláště jejich rozmanitost – takovým způsobem, jenž vyžaduje méně a méně rozhodování shora.

Společenství, která dokážou sebe sama řídit moudrým a udržitelným způsobem, jsou společenství, jež zvládla demokracii. Poznala, že nejsou závislá na vůdcích (od diktátorů po spasitele, od zástupců po experty), kteří by za ně rozhodovali. Objevila, že demokratičtí občané a vůdci nejlépe pracují ve vzájemném partnerství, ve vzájemném spoluvytváření moci. Tato společenství pochopila, že svoje vůdce musí chápat jako živoucí extenze (tj. rozšíření – poznámka redakce časopisu Vhled) své vlastní vůle a moudrosti, které je potřeba udržovat aktivní, a že pasivní a oddané následování vůdců je zbavuje vlastní moudrosti a kreativity a vydává je na pospas působení korupce a odcizené moci.

Demokratická společenství překračují závislost a paternalismus. Jinak řečeno, čím víc je společnost demokratická, tím víc je dospělá. Hnutí za demokracii může být dokonce chápáno jako proces vyzrávání dané kultury. Zralá společnost ví, jak sama sebe spravovat v dynamickém kontextu vztahů s ostatními společnostmi, jak čerpat ze svých vnitřních zdrojů (od svých různých členů) a jak se odpovědně a kreativně vztahovat ke svému životnímu prostředí.

Čím víc taková společnost ví, jak uvnitř v sobě pěstovat bohatou rozmanitost individuálních názorů a schopností a jak ji využívat, tím moudřejší a demokratičtější bude. Bude odolná vůči úzkoprsým vůdcům i vůči diktatuře většiny. Bude opatrovat nesouhlas, tak jako moudrý jedinec uchovává pochybnost – jako dveře k hlubšímu porozumění.

Leč, jak všichni víme, dosáhnout něco kreativního z různých názorů a různých zkušeností není snadné. Mnohem snadnější je domluvit se na nejnižším obecném jmenovateli dohody, prosazovat jednostranné rozhodnutí nebo se mu poddat, či si shodu bezohledně vynutit. Avšak moudrá, demokratická společnost ví, že takovéto postoje a postupy nevyhnutelně přehlížejí důležité faktory a že vedou k nešťastnému rozhodnutí. Veřejnost, která se spěšně žene za úsudkem, lze přirovnat k běžci, který se vrhá do cíle. Z dlouhodobého hlediska to věci jen zhoršuje.

Hlavní činnost demokratického společenství spočívá tak v rozvíjení dovedností, procedur a postojů, které lidé potřebují k tomu, aby dokázali společně tvořit se vší svojí rozmanitostí. S tím, jak čím dál víc lidí začíná tyto demokratické nástroje ovládat, stává se myšlení daného společenství moudřejší, jeho kolektivní chování se stává inteligentnější a úspěšnější.

Během uvedeného procesu zanechávají společenství onen odcizený individualismus nadvlády a fragmentace za sebou. Tyto dysfunkční postoje vznikají z klamné dichotomie mezi jedincem a skupinou. Jedinec a společenství představují ve skutečnosti dvě stránky jedné a téže věci – naší živé lidskosti. Jednotlivci a společenství mohou být celiství a zdraví pouze tehdy, když se vzájemně vyživují a vychovávají. To je lekce hlubinné demokracie.

Prostřednictvím budování kreativního partnerství mezi zplnomocněnými, hluboce jedinečnými jednotlivci a skupinami umožňuje hlubinná demokracie rozvinout skutečnou moudrost společenství. Mír, spravedlnost a plodný, udržitelný život jsou přirozené průvodní jevy tohoto procesu.

Právě tak jako obsahuje zdravé tělo hlubokou moudrost, která mu umožňuje se léčit a začínat svou každodenní činnost s energií a inteligencí, tak analogicky hluboce demokratická společnost dokáže rezonovat s kreativní, léčivou moudrostí politického těla.

Dobré vedení nemá nic společného s tím umět kohokoliv přimět, aby vás následoval. Dobré vůdcovství pomáhá skupině nebo společenství dosáhnout toho nejlepšího s přispěním jednoho každého z jejích členů. Dobrý vůdce organizuje či podněcuje partnerství myšlenky a akce. Takové partnerství kultivuje a sklízí jedinečný příspěvek každého člena společenství pro kolektivní porozumění a společný úspěch. Nejlepší vůdci jsou jako ti nejlepší učitelé a partneři: umožňují svým skupinám, aby nezávisle pěstovaly a používaly svoji moudrost a svoje zdroje.

A tak nakonec zjišťujeme, jak to říká Rajesh Tandon, koordinátor indické Společnosti pro výzkum participace v Asii (PRIA), že „přiměřenou rolí státu je vytvářet pro občanskou společnost vhodné podmínky, aby řídila veřejné záležitosti společenství.“