Sítě a sítě

Když sociologové chtějí popisovat to, co se děje kdesi za oficiální fasádou moderních institucí, a tedy to, co je jen obtížně representovatelné v dominantních kategoriích moderního rozumu, používají často pojmu 'sítě'. Pojem sociálních sítí v této souvislosti opouští úzké mantinely mikro-úrovně sociálních vztahů, například rodinných, a nabývá důležitosti pro vysvětlení složitých a ambivalentních vztahů mezi lidmi a jejich institucemi, mezi normativní povahou pravidel a interaktivní povahou jejich sociálního fungování. (Poznámka26) Sociální sítě se obecně stávají viditelnými spolu s tím, jak se nezadržitelně a narůstající měrou projevují limity a slabiny striktních institucionálních definic, na nichž je postaven nějaký více či méně dobře míněný sociální Projekt. (Poznámka27) Proto má koncept sociálních sítí důležité slovo v rámci diskusí o postmoderním či quasi-moderním světě (především v rámci debat o tom, jak vůbec přistoupit k empirickému studiu tohoto světa). Nemělo by nás z tohoto hlediska překvapit, že koncept sítí se bohatě uplatňuje také v rámci sociologického úsilí vyrovnat se nějak s fenoménem státního socialismu (viz např. Keller, 1995; Kusá, 1995; Možný, 1991; Šmídová, 1993; nebo Šrubař, 1991). (Poznámka28)

Obvykle je pojem sítí postaven jako prorůstání 'privátní' logiky fungování sociálních vztahů do 'veřejného' prostoru. Výsledkem takové expanze je potom stát vyvlastněný rodinou (Možný, Šrubař); sociální zabezpečení ochočené neviditelnými praktikami resistence chudých (Jordan); mikropolitika každodennosti, která problematizuje klasickou 'velkou' politiku (Giddens, Beck). Z druhé strany lze o sítích mluvit v termínech osvobozování aktérů od struktury. Zejména pozdní, někdy také 'reflexivní' modernizace probíhá podle některých autorů tak, že se rozšiřuje pole působnosti pro svobodnou činnost autonomních aktérů a oslabuje se heteronomní, jednosměrná kontrola struktury nad těmito aktéry. (Poznámka29) Pojem sítí pomáhá konceptuálně zvládnout terén, který takhle vzniká. Na úrovni základní teoretické výbavy sociologického uvažování se tedy pojem sítí prosazuje ruku v ruce s mnohostranným zpochybňováním oblíbených dualistických kategorií moderní sociologie, jako třeba 'veřejný-privátní'(Poznámka30), 'aktér-struktura' (Poznámka31), ale také 'mikro-makro'(Poznámka32) atd. Na úrovni strategií praktického sociologického výzkumu se zvýšená popularita pojmu sítí odráží v 'návratu etnografie či antropologie z tropů' zpět do prostředí moderních společností, tedy v pokusech o jakousi etnografii ne-primitivních kolektivů.

Vrátíme-li se k myšlence konstitutivní výzkumné reflexivity, stojíme nyní před problémem, zda a hlavně jak můžeme také svoji vlastní sociologickou praxi nějak konceptualizovat v termínech sítí (tedy symetricky, ve stejných kategoriích jako konceptualizujeme praxi všech ostatních) a jestli se tak dostaneme za dilema 'metody vs. etnometody'. Jako už mnohokrát, i zde se v hledání odpovědi na tuto otázku obrátím k soudobé relativistické sociologii vědy. (Poznámka33) Málokdo totiž tak detailně rozpracoval koncept sítí, jako právě představitelé tohoto výzkumného proudu. Tento koncept zde hraje v podstatě stejnou roli jako kdekoli jinde. Otevírá dveře opatrnému empirickému studiu toho, co se odehrává (před, ale i) za fasádou kulis moderní epistemologie, ve stínovém poli moderní representační doktríny.

Nejde předně o nic jiného, než že je skrze logiku sítí relativizována moc klasické metodologie jako monopolního zdroje objektivní pravdy. Padá představa, že dělat více či méně dobře vědu znamená více či méně přesně jednat podle normativních metodologických předpisů; empirické studie stoupenců tzv. actor-network theory (teorie sítí-aktérů) ukazují mnohem různorodější a bohatší svět vědy. Zdůrazňují že robustnost, solidnost, pravdivost, efektivita a užitečnost vědeckých teorií, nástrojů či technologií nezáleží ani tak na formálních pravidlech jejich generování nebo na nějakých jejich vnitřních kvalitách, jako spíš na lokálním a historickém kontextu těchto teorií, nástrojů a technologií - jinými slovy, na povaze sítí, které byly pro jejich zkonstruování zmobilizovány (Teil, Latour, 1995: 45, 50). Soudobí sociologové vědy proto nestudují ani tak to, jak jsou formální pravidla vědy překrucována sociálními institucemi vědeckého života nebo ideologickými předsudky badatelů; oni studují svět vědy tak, že pozorují vědce, jak spolu komunikují v laboratoři, jak spolu svačí a vtipkují, jak tvarují a manipulují svými technickými instrumenty (a jak jsou sami těmito instrumenty tvarováni a manipulováni), jak si vzájemně oceňují úspěchy a přisuzují neúspěchy, jak shánějí peníze a kontakty, a hlavně, jak zacházejí se svým hlavním nástrojem, s vědeckými texty všeho druhu. Vědci jsou zkrátka představeni jako 'podnikatelé-politici', kteří se snaží získávat přístup k nejrůznějším zdrojům, přiřazovat je k sobě - tedy budovat co nejmocnější, co nejvíce konkurence-schopné heterogenní sítě - a, pochopitelně, profitovat z výsledků. Podstatou fungování takových navzájem si konkurujících sítí je zmobilizovat a navzájem nějak propojit co nejširší okruh prvků. Čím rozsáhlejší síť je, tím je také pevnější a tím je také schopnější dominovat ostatním sítím. (Poznámka34)

Ukazuje se, že vědci se při tom všem vůbec nestarají o to, co je vědě vlastní, a co nikoli, co je vůči ní 'interní', a co 'externí', ačkoli jsou příležitostně schopni takovou distinkci velmi jasně artikulovat. Skutečnost, že se v každodenních aktivitá ch vědců beznadějně prolíná to 'vědecké' s 'nevědeckým', není známkou nějaké vnitřní rozpornosti či nesourodosti vědecké praxe, spíš naopak. To 'vědecké' je od všeho 'nevědeckého' vytříděno až na závěr celého procesu, až na výstupu, když už je všechna hlavní práce udělána.

Relativizovány jsou ovšem i další osvědčené hranice: hranice mezi 'sociálním' a 'materiálním' (Law, Mol, 1995), mezi kontrolovanou praxí a bezděčnou rutinou, mezi světěm lidí, humans, a světem věcí, non-humans, mezi politikou a vědou, společností a přírodou. (Poznámka35) Nejde samozřejmě o to, že by někdo popíral existenci těchto hranic. Jde pouze o to, že všechny tyto hranice - spolu s klíčovou hranicí mezi 'pravdou' a 'omylem' - mají být nahlíženy jako podivuhodné artefakty či konstrukty, a tedy jako něco, co je třeba vysvětlit, ne jako to, co vysvětluje. (Poznámka36)

Z této perspektivy je moderní věda tolik úspěšná nikoli proto, že se narozdíl od všech ostatních konečně dopracovala k těm správným a racionálně korektním procedurám, ale proto, že si vypěstovala schopnost mobilizovat mnohem rozsáhlejší a pevnější (technologické, materiální, diskursivní a sociální) sítě než může kdy mobilizovat obyčejný laik. Chceme-li tedy porozumět epistemologické dominanci expertního sociologického vědění nad věděním obyčejných sociálních aktérů, není třeba uvažovat, nebo dokonce předpokládat nějaké zásadní kvalitativní rozdíly v obou typech vědění; stačí si všímat drobných asymetrií a diferencí v representačních praktikách, které jedněm umožňují mobilizovat velké a rozsáhlé sítě připravené z mnoha stran podpořit určité stanovisko, zatímco těm druhým ponechávají kontrolu pouze nad nestabilními fragmenty těchto sítí.

Dlouhodobý úspěch této strategie, opravdové kouzlo vědy, ovšem spočívá ještě někde trochu jinde. Jde o to, že sítě, které jsou mobilizovány v rámci produkce vědeckých faktů, plní svoji úlohu neviditelně. Ne, že by byly samy o sobě nějak neviditelné (každý přece ví, že vědci neustále zápolí o výzkumné granty, udržují dobré vztahy s úředníky, píší své zprávy nejrůznějším stylem, formují školy a směry, pobírají platy, skrývají svoji ješitnost, používají asistenty a nejrůznější technické prostředky, mají svoje místo v médiích, v politice i ekonomice, atd. atd.); ona pouze není nijak representována, ba vůbec připuštěna nějaká významná souvislost těchto sítí s vlastními výsledky vědecké práce. Vtip je prostě v tom, že nakonec, 'oficiálně', jsou presentovány pouze hotové, fixované výsledky vědecké práce. Pracovní poznámky, žádosti o peníze, korespondence, záznamy telefonních hovorů, debaty nad prvními výsledky aj. - to vše je z oficiálních výzkumných zpráv vyloučeno jako něco, co je z hlediska vlastních závěrů prostě zcela nedůležité.(Poznámka37) Proces generování vědeckého faktu je v těchto dokumentech redukován na metodologickou poznámku, na popis použité metody. Produktivní role metody je přitom minimalizována, je jí přisouzen status pouhého transparentního zprostředkovatele. (Poznámka38) Sítě jsou vytlačeny ven, mimo zorné pole, stává se z nich nedůležitý kolorit vědeckého života. Nejde ovšem o projev chytrácké lsti jednotlivého badatele, ale spíš o projev všeobecně fungující a bezděčné sociální konstrukce zvláštního statusu vědeckého poznání. (Poznámka39) O co více je ze hry vyšachována souvislost mezi fungováním hybridních sítí a vyprodukovanými čistými fakty, o to působivější je celkový efekt representačního realismu. Z oficiálně nepřiznaných zdrojů se nejlépe čerpá - to všichni přece dobře známe z poměrů reálného socialismu. (Poznámka40)

Poslední věc: co se to vlastně zapírá, zapírá-li se konstitutivní role sítí a  procesů, a namísto toho se zdůrazňuje metoda a výsledky ? Zapírá se to, co je na vědeckém podnikání 'sociální'? Ano i ne. Ne, pokud 'sociálním' myslíme to, co je zásadně poznačené subjektivitou, individuálním vědomím. Ano, pokud pojem 'sociální' vykládáme primárně interakcionisticky, a vlastně 'posthumanisticky'. (Poznámka41) Tajemství, které je střeženo, totiž spočívá v tom, že vědecké poznání není - jak by se mohlo podle všeho zdát - díky výzkumné metodě generováno méně interaktivně (rozumí se oproti běžnému laickému vědění), případně ne-interaktivně, ale že je naopak generováno - paradoxně - více interaktivně. Vědecký fakt prostě nevzniká z obcování osamělého badatele s Metodou a jejím prostřednictvím s 'holými fakty', ale z nesčetných interakcí v rámci heterogenního konstruování reality. Tato interakční extáze vědecké praxe je úspěšně maskována zahrnutím nejrůznějších technologií a neosobních výzkumných prostředků či procedur do vědecké práce. Díky nim se zdá, že v průběhu bádání vlastně o žádnou interakci nejde: manipulace s věcmi přece není interakcí nebo dokonce sociálním stykem, řeklo by se. To je ovšem omyl. Jak ukazuje opět Bruno Latour, non-human prvkům zahrnutým do fungování hybridních sítí-aktérů musíme rozumět jako aktérovi, který je na svoji pozici delegován namísto někoho nebo něčeho jiného. (Poznámka42) Vědecká laboratoř, technologické prostředky a neosobní procedury (například sociologický dotazník) jsou prostě materializovanými stopami - inskripcemi - nesčetných dřívějších vědeckých rozhodnutí, výběrů, klasifikací, referencí... zkrátka všelijakých interakcí. (Poznámka43)

A je to tedy tak: zdrojem síly a moci vědeckého stanoviska jsou rozsáhlé heterogenní sítě, které jsou mobilizovány a všelijak transformovány během výzkumu a jejichž je sám badatel součástí. Vědci i jejich publikum ovšem vesměs věří něčemu docela jinému, totiž že zdrojem síly vědeckého stanoviska je holá racionalita metody - a vlastně vyvázanost ze sítí a nezávislost na nich.


Pozorovatelé a pozorovaní : power play

Nyní mohu konečně vylíčit konkrétní případ, o který mi jde a který mne původně inspiroval k avizované představě sociologie jako jakési přesilovky. Pravda, mohl jsem tak učinit hned na začátku tohoto textu a ušetřit případné publikum zdlouhavého a nelehkého čtení. Jenže na začátku jsem neměl svoji pointu čím podepřít. Neměl jsem zmobilizovánu alespoň trochu zpevněnou síť, která by z bonmotu učinila teoretický argument. Neměl jsem do služeb povolány nejrůznější textové fragmenty Latourovy, Woolgarovy, Bergerovy a Luckmannovy nebo Konopáskovy; neměl jsem vybudovánu celou řadu opěrných bodů (dílčích metafor, ironických přerámování, morálních podtextů, drobných detailů, referencí apod.) - mnohé byly během psaní zamítnuty, ačkoli jsem si od nich hodně sliboval, jiné byly naopak mezitím úspěšně testovány v jiných souvislostech a kon-textech; neměl jsem čtenáře více či méně 'zdomácnělého' ve světě mých úvah, tušení a pochyb; nebylo jasné, jestli to celé myslím vážně, anebo z legrace; prostor pro intelektuální manévrování případných pochybovačů nebyl náležitě zúžen a prefabrikován. Nyní je - doufám - situace jiná.

Na podzim roku 1994 jsem se účastnil jedné metodologické debaty. (Poznámka44) Šlo o výzkumné procedury tzv. objektivní hermeneutiky. Tato procedura je v různých variantách oblíbenou metodou biografických výzkumníků v Německu. To, co je všem používaným variantám společné, je úsilí udělat z interpretace auto/biografií kontrolovatelnou aktivitu. (Poznámka45)

Podstatou této metody je jakýsi mentální experiment, který je organizován v týmu výzkumníků: úkolem badatelů je dokonale se odmyslet od jejich dosavadní sociologické zkušenosti a přistoupit takto 'interpretačně svobodni' ke komplexnímu předivu významů, které jekonstituováno biografickým textem. Text daného případu představuje v rámci tohoto experimentu - kromě pracovních interpretací samotných výzkumníků - jediný datový zdroj. Pozornost je zcela soustředěna k realitě 'holého' textu. Vlastní interpretace probíhá tak, že jsou v rámci týmu konstruovány různé konkurující si interpretace jednotlivých sekvencí textu, přičemž následně jsou falsifikovány ty z nich, které dalšímu vývoji biografického vyprávění nesedí. Jinými slovy, nehledá se odpověď pouze na otázku 'čím případ opravdu je?', ale také na otázku 'čím není ?'. Konkrétní práce s textem má podobu nesmírně zdlouhavé a pečlivé interpretační procedury. Tým postupuje textem pomalu kupředu a od první věty objevuje co nejvíce významové potence textu; jednotlivé potence (interpretace) konfrontuje mezi sebou tak, že zkoumá, jak se každá následující věta či sekvence textu významově vztahuje ke všem předcházejícím. Používání sociologických konceptů jako vodítek pro porozumění logice případu je během této práce striktně zapovězeno. Obecně jde o objevování latentních 'struktur významu' v manifestních 'strukturách textu'. Následuje celková rekonstrukce biografického případu a jsou identifikovány strukturálně-objektivní faktory, které se na něm podepsaly. Vzniká analytická abstrakce tohoto případu. Poté je stejným způsobem zpracováván další a další případ, vždy zvlášť, jako uzavřený problém. Nakonec jsou formulovány teoretické generalizace, které se týkají například kariérových modelů, strukturálních procesů během životní dráhy, modelů sociálních světů apod. - viz Reimann, Schutze (1987), cit. in Denzin (1989: 56). Cílem interpretace přitom není - jako třeba u grounded theory Glasera a Strausse - vyabstrahování nějaké všeobecnosti z komplexní masy jednotlivých konkrétních případů. Vychází se totiž z předpokladu, že všeobecnost je vždy nějak přítomná už v každém jednotlivém případu, v každé jednotlivé autobiografické interpretaci - vždyť autobiografické vyprávění je jakousi teorií vlastního Já. Základním interpretačním pohybem v objektivní hermeneutice tedy není ani tak pohyb od jednotlivého k všeobecnému, ale spíš pohyb od jakési 'subjektivní všeobecnosti' k 'všeobecnosti objektivní'.

Ke zmiňované metodologické diskusi v Brémách došlo nad jedním příspěvkem tohoto výzkumného proudu, nad studií o ženách s dočasnými pracovními kontrakty. V životopisných textech byly identifikovány a analyzovány nejrůznější prvky zevšeobecňování a idealizace skutečnosti - projevy běžné biografické abstrakce. Tak například, zvládání životních problémů je v životopisném vyprávění typicky popisováno v rámci jakéhosi idealizovaného biografického kontinua. Nebo: sociální Já bývá v autobiografické perspektivě idealizováno do dvou odlišných půlí, z nichž jedna je podřízena a vystavena vnější kontrole, zatímco ta druhá představuje to 'pravé, autentické Já', které je nezávislé na různých sociálních tlacích. Všechny tyto projevy biografické idealizující abstrakce nakonec autorka, Monika Wohlrab-Sahr, interpretovala jako specifické odpovědi na probíhající širší modernizační procesy.

Metodologický problém je tento: v čem spočívá schopnost sociologa této školy objektivně interpretovat subjektivní interpretace biografického textu? Nepochybně v proceduře, která je založena na úzkostlivém odmyslení se od celé řady věcí, od nichž se sám autor vyprávění odmyslet prostě nedovede. Objektivní hermeneutik si prostě nárokuje kontrolu nad situací, zatímco odhaluje, jak je vypravěč studovaného textu kontrolován všelijakými strukturami a tlaky. Aby mohl objektivně studovat rutiny a bezděčné idealizace ostatních, musí tento výzkumník odbourat ty svoje. Budiž, ale jak toho vůbec dosáhne? Co je zárukou toho, že právě jemu se něco takového podaří? Hlavní protagonistka diskuse na tuto otázku odpověděla překvapivě prostě a bezelstně: kontrola je v případě objektivní hermeneutiky zabezpečena především tím, že výzkumníků je několik; že pracují v týmu a kontrolují se navzájem. (Poznámka46)

Jenže, namítám, něco takového pak není nic jiného, než klasická přesilovka: na jedné straně ubohý vypravěč, uvěžněný do svého textu, sám, bez kontroly a opory; na straně druhé dobře organizovaný tým několika výzkumníků, kteří svoji epistemologickou superioritu čerpají z prosté početní převahy. Prostě power play...

Dobrá, řeknete. Není ale tato maskovaná přesilovka jen taková zvláštnost té bizarní německé metody? Není, odpovím. Objektivní hermeneutika podle mne pouze velmi názorně demonstruje zásadní charakteristický rys jakékoli sociologie. Kvalitativní sociologie je totiž - obecně vzato - daleko větší poctivec a daleko méně zručný epistemologický švindlíř než její 'kvantitativní' protějšek. Kvalitativní výzkumná strategie, pokud je vábena v zásadě stejným ideálem 'správné vědy' jako běžné standardizované dotazníkové šetření (a to objektivní hermeneutika nesporně je), representuje ve svých procedurách 'naživo' a nezakukleně všechno to, co je jinak delegováno na neosobní metodologické nástroje a technologie, a tak před našimi zraky pečlivě poschováváno. Tým badatelů plní prostě v kvalitativním výzkumu úplně stejnou úlohu jako plní rétorika a technologie neosobnosti (např. dotazník, statistická representativita) ve výzkumu kvantitativním: garantuje nenápadnou přesilovku. Nebo ještě jinak: v dobře standardizované sociologii je neosobnost výzkumných nástrojů a technologií vedlejším produktem toho, jak se výzkumníci navzájem kontrolují. Řečeno v termínech teorie sítí-aktérů, v kvalitativním výzkumu typu objektivní hermeneutiky je na minimum redukována úloha neosobních prvků, non-humans, a sítě, které jsou mobilizovány do akce, jsou velmi personální, lidské; proto jsou ihned viditelné i velmi konvenčním pohledem. Je to velmi očividná přesilová hra: výzkumníků je mnoho, zkoumaný vždy jen jeden - výjimečně názorný případ toho, co dělá v rámci rafinované rutiny více či méně každý sociolog se zbytkem světa, když se ho chce zmocnit.

Distribuce gramatického čísla v obvyklém sousloví 'pozorovatel (jeden!) a pozorovaní (mnozí!)' je vlastně jen geniální fintou, jak zakrýt základní trik sociologické produkce 'objektivního' vědění. Tento trik je založen na tom, že zatímco pozorovatelů, sociologů, je na produkci vědění účastno vždy mnoho, pozorovaný vždy nakonec jenom jeden (byť presentován jako abstraktní součást několikatisícového vzorku). Přitom všichni samozřejmě mají zato, že poměr sil je obrácený: sedí jeden vědec u svého počítače někde v kanceláři a proti němu celá společnost! Rozdíl mezi věděním laiků (representantů 'sociálního') a věděním expertů (representantů 'sociologického') - rozdíl, který je obvykle presentován jako rozdíl vyplývající z kvalitativních asymetrií - je ve skutečnosti rozdílem vyplývajícím z obyčejné přesilovky, kterou sociologové různými způsoby obratně aranžují, a tedy z brutálně jednoduché asymetrie kvantitativní. Jinými slovy, kvalitativní odlišnost expertního sociologického vědění od vědění běžných sociálních aktérů je budována tak, že sociologové pracující v mohutných a komplexních nátlakových sítích předstírají práci v asketickém osamění s nestrannou a frigidní šeredkou Metodou, přičemž všemi silami neviditelně manévrují situaci na hřišti tak, že jednotliví protihráči - tzv. sociální aktéři - jsou od sebe navzájem izolováni, někteří vůbec vypuzeni ze hřiště (neživé věci, přírodní objekty), ostatní svlečeni donaha (takže zůstávají holými 'sociálními subjekty'), očíslováni a seřazeni, případně sehnáni do houfu. (Poznámka47) Samozřejmý a všeobecně sdílený předpoklad, že badatel je v principu vždy jen jeden, kdežto zkoumaných je - navzájem propletených - mnoho, je metodologická iluze. Opak je pravdou: badatelů - navzájem propletených - je mnoho (Poznámka48), zato chudáci objekti jejich pozorování jsou voláni k výslechu pěkně jeden po druhém, případně je ke slyšení připuštěn pouze jeden za všechny, jakýsi zvláštní mluvčí všech svolaných přede dveřmi, ochočený hybrid zvaný podle okolností Průměr, Index, Typ a všelijak podobně... Tohle všechno dělají objektivní hermeneutici velmi okatě (i když stále ještě bezděčně). Všichni ostatní, kteří se také pokoušejí 'objektivně interpretovat', schovávají svoje sítě tak, že do nich povolávají co největší množství non-humans, takže jsou pak namísto množství svých kolegů, bezprostředně přítomných výzkumnému aktu, obklopeni jenom mnoha zdánlivě netečnými a neutrálními věcmi. Nenavyklému oku jejich sítě vůbec nepřipadají jako sítě. Funguje to.

A co ostatní? Ti, co nemají ambice 'objektivně interpretovat'? Ti samozřejmě také mají své sítě. Většinou je alespoň intuitivně tuší, někdy se snaží je reflektovat a studovat je spolu se sítěmi těch sociálních aktérů, kteří jsou 'proměnným objektem' jejich studia. Pěstují reflexivní sociologii. Čas od času experimentují a pokoušejí se nějak svoji přesilovku zmírnit, zvědavi, co to udělá. Ale to už je jiný příběh.


Dvě poznámky na závěr, aby bylo příště o čem psát

1. '[...] Ale to už je jiný příběh.':

Existuje výzkumný projekt, kterému my, co se ho účastníme, říkáme SAMISEBE. Jde o to, že malá skupina sociologů už několik let, krok za krokem a v dohodnutém interaktivním režimu, sepisuje a interpretuje svoje vlastní autobiografie. (Poznámka49) Každý z účastníků tedy v rámci týmu funguje ve dvojí roli: v roli zkoumajícího i v roli zkoumaného. SAMISEBE, tato dobrodružná reflexivní autobiografická praxe, je vlastně otevřeným přiznáním, že výzkumníků je mnoho a že si poskytují navzájem oporu, a zároveň dovolením, aby se celého badatelského procesu účastnilo stejně mnoho zkoumaných, a to se stejnou možností interakce a vzájemné kontroly. Síly jsou vyrovnány.

2. 'Kvalitativní' versus 'kvantitativní':

Ohromné množství slov bylo už spotřebováno komentáři na téma 'kvalitativní' versus 'kvantitativní' výzkum. Obětuji jich ještě pár. V tomto textu jsem šel po stopách kvalitativní odlišnosti mezi věděním obyčejných sociálních aktérů a sociologických expertů. Jsem tedy podle všeho 'kvalitativní' sociolog. Jenže jediné rozumné stopy, které jsem objevil (a mám na mysli skutečně stopy, čerstvé stopy, které stojí za to sledovat, ne dobře vypreparované a označkované lovecké trofeje z předloňské sezony, přibité na stěnách myslivny), byly rozdíly v rozsahu mobilizovaných sítí, tedy rozdíly kvantitativní. Myslím, že je to příznačné a že to vrhá trochu jiné světlo na logiku tzv. kvalitativního výzkumu. Mám na mysli toto : Kvantitativní sociolog se neobejde bez kvalitativních rozdílů, o kterých mlčí. Neobejde se totiž bez apriorních distinkcí mezi pravdou a fikcí, realitou a její representací, lidmi a věcmi - obecně i v jednotlivých konkrétních případech. Dotazníkový sociolog tyto distinkce nemůže zkoumat, neboť je používá jako nástroje a zdroje své moci. Kvalitativní sociolog, který se přestal stydět za to, že je jiný, se naopak neobejde bez kvantitativních rozdílů, které měří a porovnává. Zkoumá totiž, jak s jejich pomocí konstruujeme všelijaké kvalitativní asymetrie a rozdíly. Ví, že se nemůže zaměřit na kvalitativní rozdíly jaksi přímo; ví, že kvalitativní rozdíly jsou vždycky příliš, příliš velké, zásadní a jakoby 'uzavřené' na to, aby šly opravdu opatrně empiricky studovat... Je ostatně zbytečné angažovat se tam, kde už je rozhodnuto: zajímají-li mne kvalitativní rozdíly, musím svoji pozornost zaměřit tam, kde se teprve nenápadně rodí, ne tam, kde už majestátně a nezpochybnitelně kralují. Ano, mějte mě za blázna, ale já to myslím vážně: v kvalitativní sociologii - má-li mít nějaké ospravedlnění - jde nakonec o rozdíly v kvantitě, rozsahu a míře.



Summary

The presented essay has been inspired by numerous writers, reflexivists and constructivist/relativist sociologists of science and technology being prominent among them. I have also been inspired by my own research experience in the field of auto/biographical research.

I share strong distrust of conceptual dualisms and incommensurabilities that lie behind the orthodox modern social science thinking. That does not mean, however, to deny the very existence of such divisions and asymmetries and/or their role in the production and legitimation of scientific knowledge; it only implies that the a priori claimed and maintained dividing lines between 'knowledge' and 'power', 'sociology' and 'society', 'methods' and 'ethnomethods', 'subjective' and 'objective', or 'truth' and 'falsity' cannot be approached as part of the solution (as a resource of explanations) but as part of the problem (as things to be explained). The most extensive part of my paper thus explains why we should not take such divisions as taken-for-granted. I also show how these divisions are quite commonly, though implicitly and quietly, present even in some antipositivist (i.e., 'qualitative' or 'constructivist') paradigms.

These deconstructions of sociological methodology revive and reformulate the question of authoritativeness of one's expert knowledge, not only over the other experts' knowledge claims but - at the same time - over the knowledge claims of those who are being observed, studied and sociologically known. We must ask: What is the source of scientific success if it is not a special and exclusive (namely extra-social) quality of scientists' activities? What are the differences between the sociologist's practices and the practices of 'ordinary' social actors if we admit that both have their methods as well as ethnomethods, sources of careful self-control as well as sources of unreflected routine? What enables sociologists to produce firm, stable and durable statements concerning social life (which may be safely called 'facts') while others' statements on the same topic do not usually arrive at such certainty and solidity? It is argued (with references to the 'actor-network theory' developed by some contemporary sociologists of scientific knowledge) that sociologists construct the authoritativeness of their knowledge in such a way that they arrange a sort of power play, a plain superiority in numbers. They do so deftly and unnoticeably, yet unwittingly, under the guise of ascetic recluses distanced far away from ordinary life.

How is that possible? By means of research procedures for gathering and processing data the studied social networks are literally anaesthetized: discursive webs are transformed into isolated and frozen accounts, every informant speaks as if exclusively for him/herself alone; on the other hand, the sociologists use to work in huge social networks whose extraordinary size grants force to their arguments (scientists always speak for many). Thus, in the decisive moment of producing scientific facts, it is not the sociologist who is alone and distanced from social life, having - seemingly - only impersonal method and computer at hand; it is, on the contrary, the studied social actor who is inconspicuously cut off from the supportive force of the multitude. Sociologists' networks are mobilized while the others' networks are mortified - that is how the strength of sociological accounts of the others' life (the strength called 'truth') is made.

This argument is illustrated by the case of 'objective hermeneutic', a qualitative research strategy of German origin used typically within so called biographical research. Here the superiority of the researcher's sociological knowledge over the biographical knowledge of the narrator - the former trying to grasp somehow the latter - stems from a very simple circumstance: the researchers are many, working in a team and providing control to each other, while the narrator is only one, without any support or control, imprisoned into the biographical text (transcript). However, such a power play is not limited to this specific methodological approach. Objective hermeneutic (qualitative methodologies in general) is, I think, only especially obvious and vivid demonstration of what is much less obvious and visible - which does not mean less effective at all! - elsewhere, throughout the field of social science.

The team of objective hermeneutics working with single life narratives, each taken separately, one after another, is just particularly telling and transparent representation of (1) sociological networks in action, (2) anaesthetized social networks and (3) epistemological superiority of sociological claims over the competing social ones based on a brute power play. Everybody can easily see it. The only difference between so called 'objective hermeneutic' and all other kinds of effort in objective interpretation of reality is, however, that usually, in case of a more standardized approach, the mobilized networks are successfully masked by the involvement of many impersonal, non-human elements. In the first view, such elements cannot be regarded as a part of the network. They are just things somebody him/herself manipulates. If I use a questionnaire or a standardized scale it simply does not look like mobilization of a social network. But it in fact is. Seemingly impersonal and inert research tools and procedures deployed in the course of standardized social research are but quite warm, active and very social agents - a sort of instant social networks that do not look like social networks at all.



Obsah    Začátek článku

Začátek stránky    Titulní stránka



Literatura

ALAN, J. (1995): Práce, sex a láska. S-Obzor, 4, 2-3, 3-15

ALDRIDGE, (1993): The Textual Disembodiment of Knowledge in Research Account Writing. Sociology, 27, 1, 53-65

ASHMORE, M. (1989): The Reflexive Thesis: Wrighting Sociology of Scientific Knowledge. Chicago: CUP

BAUDRILLARD, J. (1983): Simulations. New York: Semiotext(e)

BAUMAN, Z. (1995): Úvahy o postmoderní době. Praha: SLON

BECK, U. (1992): Risk Society. Towards a New Modernity. London: Sage

BERGER, P. / LUCKMANN, T. (1967): The Social Construction of Reality. A Treatise in the Sociology of Knowledge. Harmondsworth: Penguine Books

BOURDIEU, P. (1990): In Other Words: Essays towards a Reflexive Sociology. Stanford: Stanford Univ. Press

BROWN, R.H. (1977): A Poetic for Sociology. Toward a Logic of Discovery for the Human Sciences. Cambridge: CUP

BROWN, R.H. (1990): Social Science and the Poetics of Public Truth. Sociological Forum, 5, 1, 55-74

BROWN, R.H. (1993): Modern Science: Institutionalization of Knowledge and Rationalization of Power. The Sociological Quarterly, 34, 1, 153-168

CALLON, M. (1986): The Sociology of an Actor-Network: The Case of the Electric Vehicle. In: M. Callon, J. Law, A. Rip, eds.: Mapping the Dynamics of Science and Technology. London: Macmillan. pp. 19-34

CALLON, M. / LATOUR, B. (1981): Unscrewing the Big Leviathan: How Actors Macrostructure Reality and How Sociologists Help Them To Do So? In: K. Knorr, A. Cicourel, eds.: Advances in Social Theory and Methodology. London: Routledge & Kegan Paul. pp. 277-303

CALLON, M. / LAW, J. / RIP, A. (1986a), eds.: Mapping the Dynamic of Science and Technology: Sociology of Science in the Real World. London: Macmillan

CALLON, M. / LAW, J. / RIP, A. (1986b): How to Study the Force of Science. In: M. Callon, J. Law, A. Rip, eds.: Mapping the Dynamics of Science and Technology. London: Macmillan. pp. 3-15

CLANDININ, D.J. / CONNELLY, F.M. (1994): Personal Experience Methods. In: N.K. Denzin, Y.S. Lincoln, eds.: Handbook of Qualitative Research. London: Sage. pp. 413-427

CONLEY, J. / O'BARR, W. (1990): Rules versus Relationship: The Ethnography of Legal Discourse. Chicago: University of Chicago Press

DENZIN, N.K. (1970): The Research Act in Sociology. London: Butterworth

DENZIN, N.K. (1989): Interpretive Biography (Sage University Paper Series on Qualitative Research Methods, Vol. 17). Newbury Park, CA: Sage

DENZIN, N.K. (1994): The Art and Politics of Interpretation. In: N.K. Denzin, Y.S. Lincoln, eds.: Handbook of Qualitative Research. London: Sage. pp. 500-515

DENZIN, N.K. / LINCOLN, Y.S. (1994), eds.: Handbook of Qualitative Research. London: Sage

EDWARDS, D. / ASHMORE, M. / POTTER, J. (1995): Death and Furniture: the Rhetorics, Politics, and Theology of Bottom Line Arguments Against Relativism. History of the Human Sciences, 8, 2, 25-49

EDWARDS, P.N. (1994): Hyper Text and Hypertension: Post-Structuralist Critical Theory, Social Studies of Science and Software. Social Studies of Science, 24, 2, 229-278

ERZBERGER, C. / PREIN, G. (1994): Triangulation in Qualitative Research. Paper presented to the Workshop 'Empirically Based Theory Construction and Qualitative Life Course Research', University of Bremen, November 17-19, 1994
FEYERABEND, P.K. (1991): Realizmus a historicita poznania. In: E. Gál, M. Marcelli, eds.: Za zrkadlom moderny. Bratislava: Archa. pp. 171-188 (přel. J. Rybár)

FOLDVARY, F. (1994): Public Goods and Private Communities. Aldershot: Edward Elgar

FOUCAULT, M. (1980): Power/Knowledge: Selected Interviews and Other Writings 1972-1977. New York: Pantheon Books

GAGNON, N. (1981): On the Analysis of Life Accounts. In: D. Bertaux, ed.: Biography and Society. Beverly Hills: Sage. pp. 47-60

GARFINKEL, H. (1967): Studies in Ethnomethodology. Engelwood Cliffs: Prentice Hall

GIDDENS, A. (1979): Central Problems in Social Theory. London: Macmillan

GIDDENS, A. (1990): The Consequences of Modernity. Cambridge: Polity Press

GILBERT, G.N. / MULKAY, M. (1984): Opening Pandora's Box: A Sociological Analysis of Scientists' Discourse. Cambridge: Cambridge Univ. Press

GLASER, B.G. / STRAUSS, A.L. (1967): The Discovery of Grounded Theory: Strategies for Qualitative Research. New York: De Gruyter

HELLING, I.K. (1988): The Life History Method: A Survey and a Discussion with Norman K. Denzin. Studies in Symbolic Interaction, 9, 211-243
HOERNING, E.M. / ALHEIT, P. (1995): Biographical Socialization. Current Sociology, 43, 2/3, 101-114

HUBERMANN, M. / MILES, M. (1994): Qualitative Data Analysis: A Sourcebook of New Methods. Beverly Hills: Sage (2. vyd.)

HUBÍK, S. (1994): K postmodernismu obratem k jazyku. Boskovice: Albert

JANESICK, V.J. (1994): The Dance of Qualitative Research Design. Metaphor, Methodolatry, and Meaning. In: N.K. Denzin, Y.S. Lincoln, eds.: Handbook of Qualitative Research. London: Sage. pp. 209-219

JOHNSON, J. a.k.a. Bruno Latour (1988): Mixing Humans and Non-Humans togehter: the Sociology of a Door-Closer. Social Problems (special issue on sociology of science, ed. by L. Star), 35, 3, 298-310

JORDAN, B. (1992): Framing Claims and the Weapons of the Weak. Paper presented at a Seminar on Social Welfare Theory, Aylmer, Quebec, Canada, 26-29 Sept. 1992 KELEMEN, J. (1994): Strojovia a agenty. Bratislava: Archa

KELLER, J. (1995): Dvanáct omylů sociologie. Praha: SLON

KNORR-CETINA, K. (1983): The Ethnographic Study of Scientific Work: Towards a Constructivist Interpretation of Science. In: K. Knorr-Cetina, M. Mulkay, eds.: Science Observed: Perspectives on the Social Study of Science. London: Sage, 115-140

KONOPÁSEK, Z. (1995a): Metoda jako provokace smyslu. BIOGRAF Bulletin, 3, 43-62

KONOPÁSEK, Z. (1995b): Sociologie babičkou: ještě jednou, po dvou letech. In: Z. Konopásek, ed.: Our Lives As Database. s. 189-222 (Rukopis)

KONOPÁSEK, Z. (1995c): Věda, reflexivita a text (aneb Některým sociologům... II. - totiž Alanovi, Hájkovi, Judy & Chlupovi). BIOGRAF Bulletin, 3, 7-19

KONOPÁSEK, Z. (1995d): Sociologovy hrátky s (ne)modernitou. 'Omyly' a selhání Jana Kellera. S-Obzor, 4, 4 (v tisku)

KONOPÁSEK, Z. (1995e): Reflexivní autobiografie: Interpretací Východu k porozumění Západu. In: Z. Konopásek, ed.: Our Lives As Database. Rukopis. 305-320

KONOPÁSEK, Z. (1995f), ed.: Our Lives As Database. Rukopis

KUHN, T.S. (1970 [1962]): The Structure of Scientific Revolutions. Chicago: University of Chicago Press

KUSÁ, Z. (1994): Sociálne siete a mocenské poriadky. In: Slovensko v 90. rokoch: trendy a probémy. Bratislava: SSS SAV. s. 103-111

KUSÁ, Z. (1995): Buržoázny pôvod - neprekonatelná stigma? (O erozívnej sile sociálnych sietí v komunistickom období). BIOGRAF Bulletin, 3, 20-32

LASH, S. (1993): Reflexive Modernization: The Aesthetic Dimension. Theory, Culture & Society, 10, 1, 1-23

LASH, S. / URRY, J. (1994): Economies of Signs and Space2. London: Sage

LATOUR, B. (1983): Give Me a Laboratory and I Will Raise the World. In: K. Knorr-Cetina, M. Mulkay, eds.: Science Observed: Perspectives on the Social Study of Science. London: Sage. pp. 141-170

LATOUR, B. (1987): Science in Action. How to Follow Scientists and Engineers through Society. Milton Keynes: Open University Press

LATOUR, B. (1989): Clothing the Naked Truth. In: H. Lawson, L. Appignanesi, eds.: Dismantling Truth: Reality in the Post-Modern World. London: Weidenfeld and Nicholson. pp. 101-126

LATOUR, B. (1993): We Have Never Been Modern. Cambridge: Harvard University Press (transl. by Catherine Porter)

LATOUR, B. / WOOLGAR, S. (1986): Laboratory Life. The Construction of Scientific Facts (second edit.). Princeton: PUP

LAW, J. (1986): The Heterogeneity of Texts. In: M. Callon, J. Law, A. Rip, eds.: Mapping the Dynamic of Science and Technology. London: Macmillan. pp. 68-83

LAW, J. / MOL, A. (1995): Notes on Materiality and Sociality. The Sociological Review, 43, 2, 274-294

LOTMAN, J.M. (1994): Text a kultúra. Bratislava: Archa (přel: J. Szolnokiová a další)

LYNCH, M. (1994): Scientific Practice and Ordinary Action. Ethnomethodology and Social Studies of Science. Cambridge: Cambridge University Press

MAFFESOLI, M. (1994): The Time of the Tribes. The Decline of Individualism in Mass Societies. London: Sage (Transl. by D. Smith)

MARKUS, G. (1992): Changing Images of Science. Thesis Eleven, 33, 1-56

MERTON, R.K. (1973): Sociology of Science. Chicago: University of Chicago Press

MOŽNÝ, I. (1991): Proč tak snadno? Některé rodinné důvody sametové revoluce. Praha: SLON

MULKAY, M.J. (1985): The Word and the World: Explorations in the Form of Sociological Analysis. London: George Allen & Unwin

NAGEL, U. (1994): Typification - End or Means of Qualitative Research? Paper presented at the international workshop 'Empirically based theory construction and qualitative life course research', Bremen Univ. Sfb. 186, Nov. 1994

O'NEILL, J. (1972): Sociology as a Skin Trade. Essays Towards a Reflexive Sociology. London: Heinemann

OEVERMANN, U. et al. (1979): Die Methodologie einer 'objektiven' Hermeneutik und ihre allgemeine forschungslogische Bedeuting in den Sozialwissenschaften. In: H.G. Soeffner, ed.: Interpretative Verfahren in den Sozial- und Textwissenschaften. Stuttgart: Metzler. pp. 352-434

PETRUSEK, M. (1993): Teorie a metoda v moderní sociologii. Praha: Karolinum

PICKERING, A. (1992), ed.: Science as Practice and Culture. Chicago: UCP

PICKERING, A. (1993): The Mangle of Practice: Agency and Emergence in the Sociology of Science. Americal Journal of Sociology, 99, 3, 559-589

POLLNER, M. (1991): Left of Ethnometodology: The Rise and Decline of Radical Reflexivity. American Sociological Review, 56, June 1991, 370-380

REIMANN, G. / SCHUTZE, F. (1987): Some Notes on a Student Research Workshop on 'Biographical Analysis, Interaction Analysis, and Analysis of Social Worlds'. Biography & Society Newsletter, 8, 54-70

RORTY, R. (1991): Kontingencia liberálneho spoločenstva. In: E. Gál, M. Marcelli, eds.: Za zrkadlom moderny. Bratislava: Archa. pp. 209-239 (přel. E. Gál)

SILVERMAN, D. (1993): Interpreting Qualitative Data. Methods for Analysing Talk, Text and Interaction. London: Sage

SISMONDO, S. (1993): Some Social Constructions. Social Studies of Science, 23, 3, 515-553

SÖDERQVIST, T. (1991): Biography or Ethnobiography or Both? Embodied Reflexivity and the Deconstruction of Knowledge-Power. In: F. Steier, ed.: Research and Reflexivity. London: Sage. pp. 143-162

STANLEY, L. (1993): On Auto/Biography in Sociology. Sociology, 27, 1, 41-52

STEIER, F. (1991), ed.: Research and Reflexivity. London: Sage

STRAUSS, A.L. (1987): Qualitative Analysis for Social Scientists. Cambridge: Cambridge Univ. Press

STRAUSS, A.L. / CORBIN, J. (1990): Basics of Qualitative Research. Newbury Park: Sage

ŠMÍDOVÁ, O. (1993): Byty za (post)totality. Sociológia, 25, 6, 573-583

ŠRUBAŘ, I. (1991): Společnost a sítě. Aneb: byl reálný socialismus moderní? Přítomnost, 2, 2, 13-15

TAYLOR, P.J. (1995): Building on Construction: An Exploration of Heterogeneous Constructionism, Using an Analogy from Psychology and a Sketch from Socioeconomic Modeling. Perspectives on Science, 3, 1, 66-98

TEIL, G. / LATOUR, B. (1995): The Hume Machine: Can Association Networks Do More Than Formal Rules? Stanford Humanities Review, 4, 2, 47-65

WEBER, M. (1973): Vom inneren Beruf zur Wissenschaft. In: ders., Soziologie. Universalgeschichtliche Analysen. Stuttgart: Politik

WELSCH, W. (1993): Estetické myslenie. Bratislava: Archa (přel. L. Kiczko)

WELSCH, W. (1994): Naše postmoderní moderna. Praha: Zvon (přel. I. Ozarčuk a M. Petříček)

WOOLGAR, S. (1988): Reflexivity is the Ethnographer of the Text. In: S. Woolgar, ed.: Knowledge and Reflexivity. London: Sage. pp. 14-36

WOOLGAR, S. (1988), ed.: Knowledge and Reflexivity: New Frontiers in the Sociology of Knowledge. London: Sage

WOOLGAR, S. (1989): The Ideology of Representation and the Role of the Agent. In: H. Lawson, L. Appignanesi, eds.: Dismantling Truth: Reality in the Post-Modern World. London: Weidenfeld and Nicolson. pp. 131-144

WOOLGAR, S. / ASHMORE, M. (1988): The Next Step: An Introduction to the Reflexive Project. In: S. Woolgar, ed.: Knowledge and Reflexivity. London: Sage. pp. 1-13