Úvod

Carl Gustav Jung spolu s Wolfgangem Paulim studovali problematiku vztahů mezi jevy na kvantové úrovni a psychickými procesy. Tyto myšlenky se v kontextu současného vývoje v neurovědách, fyzice a psychologii zdají být neopomenutelné pro další bádání. v následujících řádcích se budeme snažit některé tyto myšlenky přiblížit.

Problém pozorování

V doslovu ke své práci "Teoretické úvahy o podstatě duševna" (viz Literatura (1)) C. G. Jung hovoří o komplementaritě a vztahu vědomé a nevědomé úrovně psychické existence člověka. Zdůrazňuje zde skutečnost, že psychické procesy v úrovni již nepřístupné vědomí získávají charakter objektivní reality, která se, ale současně chová jako subjektivní realita tj. v její možnosti uvědomění.

Platí to zejména například o nevědomých potlačených traumatech, která bývají často rozhodujícím objektivním faktorem při rozvoji neurotických a psychotických poruch, a které často predeterminují člověka k opakování situací a vztahů, které s potlačeným traumatem významově souvisí. Například když je někdo tyranizován rodičem opačného pohlaví může to v dospělém věku vést k tomu, že daná osoba vyhledává partnerské vztahy podobného typu a to nevědomě. Navenek se tento sklon jeví jako "vkus", to jest schopnost zamilovat se do určitého typu partnera.

V případě úspěšného analytického procesu a integrování těchto autonomně působících psychických komplexů do vědomí tj. jejich uvědomění, např. na základě rozpomenutí na určité situace z dětství (které tak mohou být vědomě nahlédnuty jako původní příčina určitého jednání, pocitu atd.) , dojde k nápravě tak, že se změní vkus výběru partnera v souladu s ostatními uplatňujícími se faktory. Nesoulad těchto faktorů měl za následek psychickou disociaci, tj. ono konstatované rozštěpení kdy si člověk ke svému zoufalství uvědomuje, že si není schopen vybrat sobě odpovídajícího partnera, spolu s rozvojem neurotických nebo psychotických příznaků, které patrně na významové úrovni nějak souvisí právě s oním potlačeným traumatem, a které se zřejmě mohou manifestovat i psychosomaticky v podobě nejrůznějších patologických příznaků.

Lze tedy říci, že psychické procesy nabývají ojektivní povahy v té úrovni, kde se ztrácí schopnost představivosti a lze zjistit jen působení, která mají pořádající vliv na obsahy vědomí. Například tam kde si člověk "nedokáže představit" jak realizovat pro něj životně důležité přání a kdy na vědomé úrovni opakovaně selhává, dostává se do vleku objektivně jím hýbajících událostí. Ztrácí kontrolu a možnost aktivního působení vědomí ("kdo má hlad i kůru jí").

Pořádající vliv určuje typický směr a průběh nevědomé psychické aktivity, která má zpravidla značně uniformní kolektivní charakter a to jak z hlediska kulturního, rasového či etnického a to jak v současnosti, tak i v minulosti, jak lze soudit z dokumentů uplynulých dob. Možnými projevy takovýchto nevědomých pořádajících faktorů jsou například : instinktivní chování (pattern of behaviour), typická uspořádání představ (mýty, sny), nebo i jen obyčejné denní snění, které vede k vytváření představ a přání.

Zpracováním těchto mytologických, klinických a obecně kulturně historických materiálů lze vytvářet představy určitých typů takovýchto pořádajících vlivů, či faktorů a systematicky je označit jako archetypy. Archetypy mají tedy charakter, který již není možné označit jako pouze psychický, ale nabývá rozměru objektivní (na psychice nezávislé) skutečnosti.

Podobným způsobem se postupuje rovněž v oblasti fyzikálního poznání světa kde je možné obdobné pořádající vlivy vyjádřit matematickými rovnicemi za pomoci pojmů jako např. síla, pole apod. Podobná, ale poněkud převrácená situace je v moderní kvantové fyzice, která se zabývá matematickým popisem objektů mikrosvěta, který se principielně odlišuje od světa popisovaného v rámci paradigmatu newtonovské fyziky. Kvantová fyzika totiž nutně předpokládá existenci pozorovatele a jeho vliv na průběh fyzikálních procesů, jež jsou součástí kvantově mechanického procesu měření. Fyzikální popis světa tak v sobě zahrnuje subjektivní faktor a tedy psychologickou, neobjektivní úroveň reality nezbytnou pro chápání světa specielně pro teoretickou interpretaci experimentálních dat.

Podobně jako W. Pauli a C.G. Jung se k úloze subjektu v kvantovém procesu měření vyjadřuje rovněž E.P. Wigner (viz Literatura (6)). Poukazuje na principielní inkonzistenci v porozumění měřícímu procesu v kvantové mechanice na objektivním, na pozorovateli nezávislém, základě. v práci (6) píše : "Nebylo možné formulovat konzistentní zákony kvantové mechaniky bez jejich vztahu k vědomí." W. Heisenberg (viz Literatura (7)) se vyjadřuje takto: "Zákony přírody, které formulujeme matematicky v kvantové teorii se nezabývají částicemi o sobě, ale naším věděním o elementárních částicích."

Stojíme tak před dvojí analogií procesu pozorování (měření), a to jednak před skutečností, že psychické jevy mají svoji objektivní formu existence, která je ovlivnitelná postojem vědomí či dokonce z části zahrnutelná při integraci nevědomých obsahů do vědomí během psychoterapeutického analytického procesu.

Pozorování nevědomých procesů vede k jejich ovlivnění pozorovatelem (vědomím), podobně jako v kvantové fyzice, kde se rovněž uplatňuje principielní vliv procesu měření na průběh fyzikálních procesů jehož důsledkem jsou Heisenbergovy relace neurčitosti a v obecnější filosofické rovině Bohrův princip komplementarity.

Fyzik Wolfgang Pauli, který s Carlem Gustavem Jungem vedl obsáhlou korespondenci o podobných otázkách, jejich společnou publikaci (viz Literatura (2)) nevyjímaje, v jednom svém dopise C.G. Jungovi napsal :

     "Fyzik bude skutečně na tomto místě očekávat obdobu v psychologii, protože se zdá, že gnoseologická situace týkající se pojmů "vědomí" a "nevědomí" je dalekosáhle analogická k níže popisované situaci "komplementárnosti" ve fyzice. Jednak lze nevědomí zpřístupnit zajisté jen nepřímo skrze jeho (pořádající) účinky na obsahy vědomí, jednak má každé "pozorování nevědomí", tzn. každé uvědomování nevědomých obsahů, nejprve nekontrolovatelný zpětný vliv na nevědomé obsahy samy (což jak známo zásadně vylučuje "vyčerpání" nevědomí uvědoměním).
      Fyzik tedy per analogiam usoudí, že právě toto nekontrolovatelné zpětné působení pozorujícího subjektu na nevědomí omezuje objektivní charakter jeho reality a současně jí dodává subjektivnost. Ačkoli je dále poloha "řezu" mezi vědomím a nevědomím (alespoň do určitého stupně) ponechána na svobodné vůli "psychologického experimentátora", zůstává existence tohoto "řezu" nevyhnutelnou nutností.
     "Pozorovaný systém" by se pak podle toho z hlediska psychologie skládal nejen z fyzikálních objektů, nýbrž by zahrnoval i nevědomí, zatímco vědomí by připadla role "nástroje pozorování".
      Je zjevné, že s rozvojem "mikrofyziky" se způsob popisu přírody v této vědě dalekosáhle přiblížil způsobu popisu v moderní psychologii : Zatímco fyzika je v důsledku zásadní situace označované jako "komplementárnost" konfrontována s nemožností vyloučit vlivy pozorovatele determinovatelnými korekturami, a proto musela v zásadě rezignovat na objektivní zachycení všech fyzikálních fenoménů, psychologie mohla zásadním způsobem nahradit pouhou subjektivní psychologii postulátem existence nevědomí, jež je dalekosáhle objektivně reálné."

Archetypy a fenomény synchronicity

Archetypy se projevují v pozorování a zkušenosti a to tak, že nevědomě pořádají představy. Asimilují data smyslových vjemů a stávají se tím psychickými představami. C.G. Jung vztahuje nepsychičnost a objektivitu archetypů rovněž k takzvaným fenoménům synchronicity (viz Literatura (1) a (2)). Synchronicita vymezuje akauzální vztah dvou událostí a představuje tak přirozený protějšek k principu kauzality. Jung v práci (viz Literatura (3)) ukazuje následující členění synchronistických fenoménů (to jest jevů) :

1. Koincidence psychického stavu pozorovatele se současnou objektivní, vnější událostí, která odpovídá psychickému stavu nebo obsahu, přičemž mezi psychickým stavem a vnější událostí není patrná kauzální souvislost.

2. Koincidence psychického stavu s odpovídající, více či méně současnou vnější událostí, která se však odehrává mimo dosah vnímání pozorovatele, je tedy vzdálená v prostoru a dá se ověřit teprve dodatečně.

3. Koincidence psychického stavu s odpovídající, dosud neexistující, budoucí, a tedy časově vzdálenou událostí, kterou lze rovněž verifikovat teprve dodatečně.

Jung se rovněž zmiňuje o experimentech amerického psychologa J.B. Rhinea, který realizoval řadu experimentů v oblasti extrasensorického vnímání a vytvořil tak rozsáhlý experimentální materiál. Jung uvádí, že výsledky pokusů ukazují se statistickou průkazností, že psyche dovede prostorový faktor v určité míře vyřadit. Pokus s časem konstatuje, že časový faktor, alespoň v dimenzi budoucnosti, může být psychicky relativizován.

Jung (viz Literatura (1)) uvádí možnost vysvětlení těchto fenoménů zavedením předpokladu psychicky relativního časoprostorového kontinua podobně jako je tomu v teorii relativity v závislosti na určitých parametrech fyzikálních veličin. Rovněž je uveden odkaz na práci fyzika Pascuala Jordana z r. 1936 (viz Literatura (8)), který použil ideu relativního prostoru pro vysvětlení telepatických fenoménů. Jung ve svých pracích poukazuje na celou řadu zkušeností a kazuistik podobného typu, a to i zkušeností vlastních. Pro ilustraci uvedeme jednu z nich. ve svých pamětech (viz Literatura (4)) v kapitole "Psychiatrická činnost" uvádí případ jednoho svého pacienta trpícího psychoidní depresí, který v době jeho nepřítomnosti, důvodem byla přednáška v jiném městě, spáchal sebevraždu. C.G. Jung popisuje událost takto :

"V tu dobu jsem musel mít přednášku v B. Asi kolem půlnoci jsem přišel do hotelu - poseděl jsem po přednášce ještě s několika přáteli - a pak jsem šel rovnou spát. Ležel jsem však ještě dlouho a nespal. Asi kolem druhé hodiny - musel jsem právě usnout - jsem se s leknutím probudil a byl jsem přesvědčen, že do mého pokoje někdo přišel, připadalo mi, jako by se dveře prudce otevřely. Ihned jsem rozsvítil, ale nic tam nebylo. Pomyslel jsem si, že si někdo spletl dveře, a podíval jsem se do chodby, ale tam bylo ticho jako v hrobě. "Pozoruhodné", pomyslel jsem si, "někdo do místnosti přece jen přišel." Pak jsem se pokoušel rozpomenout a napadlo mne, že jsem byl probuzen tupou bolestí, jako kdyby něco narazilo na mé čelo a pak na zadní stranu lebky.- Druhého dne jsem dostal telegram, že onen pacient spáchal suicidium. Zastřelil se. Později jsem se dozvěděl, že kulka zůstala vězet na zadní straně lebky.

Při tomto zážitku šlo o opravdový synchronistický fenomén, jak nezřídka pozorujeme v souvislosti s archetypickou situací - zde v souvislosti se smrtí. Relativizace času a prostoru v nevědomí umožnila, že jsem vnímal něco, co se ve skutečnosti odehrávalo někde úplně jinde. Kolektivní nevědomí je všem společné, je základem toho, co se ve starověku označovalo jako "sympatie všech věcí". v tomto případě vědělo mé nevědomí o stavu pacienta. Cítil jsem, že jsem už celý večer pozoruhodně neklidný a nervózní, a to v silném protikladu ke své obvyklé náladě."

V práci "Duše a smrt" (viz Literatura (4)), říká toto: "Zdá se totiž, že naší nevědomé psyche náleží vlastnosti, které vrhají docela pozoruhodné světlo na její vztah k prostoru a času. Mám tím na mysli prostorové a časové telepatické fenomény, které lze, jak známo, mnohem snáze ignorovat než vysvětlovat. Věda si to však dosud v tomto ohledu zjednodušovala až na několik chvalitebných výjimek. Musím se však přiznat, že jsem si nad takzvanými telepatickými schopnostmi velmi lámal hlavu, neboť označení "telepatie" ještě zdaleka nic nevysvětluje. Časoprostorové omezení vědomí je tak silně přesvědčivou skutečností, že každé porušení této fundamentální pravdy, je vlastně událostí nejvyššího teoretického významu, neboť tím by se dokazovalo, že časoprostorové omezení je ustanovením, které lze zrušit.

Podmínkou zrušení by byla psyche, ke které by tedy časoprostorovost patřila nejvýše jako relativní, podmíněná vlastnost. Někdy by však také mohla psyche hranice časoprostorovosti prolomit, a to nutně pomocí jedné z vlastností, které jsou pro ni podstatné, totiž relativní bezprostorovosti a bezčasovosti. Tato - jak se mi zdá - velmi pochopitelná možnost má tak nedozírný dosah, že by měla zvídavého ducha vyburcovat k maximálnímu úsilí. Náš současný vývoj vědomí však natolik zaostává (výjimky potvrzují pravidlo!), že nám pořád chybí myšlenková a vědecká výzbroj, abychom dostatečně využili a zhodnotili fakta telepatie v jejich významu pro podstatu psyche.

Poukázal jsem na tuto skupinu jevů jen proto, abych naznačil, že vázanost psyche na mozek, to znamená její časoprostorové omezení přece jen není tak samozřejmý a nezvratný fakt, jak jsme si dosud troufali předpokládat."

V práci (1) se rovněž uvádí, že pokud překročí psychický obsah práh vědomí, jeho synchronistické fenomény vymizí. Prostor a čas nabyde svůj obvyklý absolutní charakter a vědomí je opět izolováno ve své subjektivitě. Jedná se opět o jeden z případů, které lze vystihnout pojmem komplementarity známým ve fyzice. Přejde-li nevědomý obsah do vědomí ustává jeho synchronistická manifestace a naopak uvedením do nevědomého stavu (transu) mohou být vyvolány synchronistické fenomény.

Obdobným případem je vymizení klinických příznaků po té co jsou jim odpovídající nevědomé obsahy uvědoměny. Pauli formuluje vztah komplementarity z hlediska fyziky takto: "Je přenecháno svobodné volbě experimentátora (respektive pozorovatele)..., které znalosti chce získat a které ztratit, nebo lidově řečeno, zda chce měřit a a B zničit, nebo zničit a a měřit B. Není však ponecháno na jeho vůli, aby znalosti jen získával, aniž by také nějaké ztrácel." (viz Literatura (1)).

Zmíněné skutečnosti ukazují na hlubokou souvislost psychického a fyzikálního na úrovni nevědomí. Podobně jako v úrovni limbického systému mozku, kde se psychické děje somatizují a naopak, existuje pravděpodobně souvislost podstaty světa a podstaty duše, která je obrazem archetypu Boha a jeho obrazu v lidské duši.


Obsah    Začátek článku    Titulní stránka





Literatura :

(1) C.G. Jung, Teoretické úvahy o podstatě duševna ,Výbor z díla II,Tomáš Janeček, Brno1997

(2) C.G. Jung, W. Pauli, Naturerklärung und psyche, Rascher 1952, Jungova práce je rovněž v Colected Works of C.G. Jung sv.8, Synchronicity : An Acausal Connecting principle, Princeton University Press 1960, Pauliho práce: o vlivu archetypů v Keplerově teorii planetárních pohybů, je dostupná v  knize W. Pauli, Fyzičeskije očerki, Mir, Moskva

(3) C.G. Jung, o synchronicitě, Výbor z díla II

(4) C.G. Jung, Duše moderního člověka, Atlantis, Brno1994

(5) H. Atmanspacher, The Hiden Side of Wolfgang Pauli: An Eminent Physicist Extraordinary Encounter with Depth Psychology, J. of Consciousness Studies, 3 (1996)

(6) E.P. Wigner, Remarks on the Mind Body Problem, in Quantum Theory and Measurement, ed. J.A. Wheeler, W.H. Zurek, Princeton University Press 1983

(7) W. Heisenberg, Daedalus,87,99 (1958)

(8) P. Jordan, Positivische Bemerkungen uber die Paraphysichen Erscheinungen, in: Zentralblatt fur psychoterapie, IX, Leipzig 1936, pp.14,

(9) P. Jordan, Verdrangung und komplementaritat, Hamburk 1947

(10) W. Pauli, Naturwissenschaftliche und erkentnistheoretische Aspekte der Ideen vom Unbewusten, Physik und erkentnis theorie, pp. 102-128