Nar. 30. 5. 1942 v Brně. Biolog posláním, myslitel nadáním, "matematik h.c", syn stejnojmenného českého státovědce (*1901), významného představitele brněnské normativní školy právní filosofie.

Vrozeným zájmem o živou přírodu (květiny, brouci, rybičky...) a ostentativním nezájmem o kulturu byl bílou vránou v příbuzenství i společenství. Své předsevzetí stát se "přírodopiscem" naplnil roku 1960 vstupem na přírodovědeckou fakultu UK, obor biologie-chemie, s úmyslem zasvětit život houbám - tajemné třetí říši, odlišné od říší rostlinné i živočišné. Očarován krásou plodnic, jejichž existencí "z ničeho nic, kde se vzaly, tu se vzaly" se viditelně (makroskopicky) projevuje neviditelné (mikroskopické) vlášení jejich skrytého života, zaměřil se na mykologii - živořící v podnájmu oboru (a specializace) "nižší rostliny". Víc trpěn než vítán, dosáhl zadání diplomové práce.

Od chvíle, kdy se mu láska stala povinností, zvadla: vědecké počínání nemá s kouzlem a tajemností nic společného ani v systematických oborech. Zato na půdě mikrobiologie, kam nezvaný a nevítaný vyděděnec bezděčně zavítal, byl přivítán jako chtěný. Srdečný pozdrav pozdravil jeho srdce; vzbudil v něm touhu sdílet s moudrými a ušlechtilými lidmi zájem o podobu života ještě daleko nižšího a drobnohlednějšího než houby, zcela neviditelného-nezjevného, jakou jsou mikroby a jejich viry. (I mikroby se totiž mohou nakazit: buď smrtelně nebo dědičně - v obou případech osudně.)

Vlastnosti nezjevného se samy neprojevují: nelze je vnímat, poznávat, znát: nutno je ob-jevovat a své objevy vyjádřit číselnými údaji - prostředky rovněž neviditelnými a nezjevnými. Počty a naměřené hodnoty třeba převést na veličiny, uvést je do funkčních závislostí a příčinných souvislostí a předvést na myšlenkových konstruktech - mechanických modelech. Neubauer přešel z vědy systematické na experimentální.

Psal se rok 1966 a "molekulární mechanismy" byly v biologii na pořadu dne. Jejich objasňování bylo zábavné a inteligentní, mechanismy samy však byly abstraktní, umělé - vykonstruované, málo skutečné a ovšem: zcela neživé. - Za objasnění jednoho z nich se Z. Neubauerovi dostalo jistého ohlasu a věhlasu. Šlo o mechanismus právě zmíněného smrtonosného "vironosičství" nakažených bakterií: genetický a regulační mechanismus řídící ustavení takového stavu a jeho předávání potomstvu. To se Neubauerovi poštěstilo za stipendijního (postgraduálního) pobytu v Neapoli (LIGB - Laboratorio Internazionale di Genetica e Bofisica italského CERN - Centro di Ricerca Nazionale) v letech 1967-1970. Tam i po svém návratu do Prahy (1970, co vědecký asistent své mateřské katedry genetiky, mikrobiologie a biofyziky přírodovědecké fakulty UK) se svými učiteli a kolegy tyto poznatky rozšiřoval, prohluboval a zveřejňoval ve více než padesáti publikacích, z nichž patnáct je "impaktových", dodnes citovaných (dosud zachyceno přes 100 ohlasů). Zato výsledky svého pozdějšího výzkumu tvorby a vzhledu bakteriálních kolonií, jejich dědičnosti, mnohotvárnosti a proměnlivosti, se mu uplatnit nepodařilo, jakkoliv byly daleko významnější - či právě proto.

Dokazovaly, že viditelným, tvůrčím způsobem se projevují nejen vyšší, mnohobuněčné organismy, ale i ty nejjednodušší a nejenepatrnější formy života: jednobuněčné, bezjaderné baktérie. Činí tak svými koloniemi (několikamilimetrovými shluky potomstva jedné buňky, čítajícími tisíc až desítky tisíc miliard jedinců), které svou podobou (stavbou, tvarem, velikostí, zbarvením, povrchovou kresbou, strukturou a "skulpturou") a její řízenou proměnlivostí si s estetickou kreativitou hub nijak nezadají. Na konci dráhy experimentálního vědce - tedy tam, kde to nejméně čekal - se Neubauer znovu setkal se svou první láskou. A ovšem i se zklamáním nad nemožností ji sdílet, sdělit a zveřejnit: jde o skutečnost z řádu podob, kterou nelze udávat v číslech a převádět na veličiny, schémata a mechanismy. (Pravda je žena, připomíná Friedrich Nietzsche, a poznání - pro změnu dle Platóna - je erotický vztah: není radno je vystavovat veřejnému prostoru, či dokonce vnucovat jiným!)

A tak roku 1983 opouští Z. Neubauer vědu podruhé: odchází do výpočetní techniky (kam jinam ?). Z laboratorního experimentátora se stává domácí programátor, zaměstnanec podniku META (výrobního družstva invalidů) ve službách ČKD-Polovodiče, v nichž setrvá do r.1990. Za sedm let, co u nich sloužil, pod zasvěceným vedením a neustálou, věrnou ochranou Jiřího Fialy, svého nového učitele, nabývá Neubauer nové, počítačové gramotnosti. Dotáhl to s ní až k hodnosti "samostatný programátor matematik-analytik", na níž si velmi zakládá, ježto se pro nedostatek nadání nikdy nedostal daleko za trojčlenku - odtud samoudělený titul "matematik h.c." Přitom si postupně osvojil řadu zcela nových zvyků, grifů a fíglů - klíčů jimiž konečně vstoupil do světa za obrazovkou monitoru, v němž jediném věda skutečně platí, světa, jehož skutečnost je na číselné údaje zcela převeditelná; to proto, že je na nich uměle založena.

Tím mu však byl zároveň zjednán vstup do světa neskonale skutečnějšího, významnějšího a vzácnějšího: světa myslících matematiků. Sdílí společenství osobností jako Miroslav Katětov (+1995), Petr Vopěnka, Aleš Pultr, Jiří Fiala, Ivan M. Havel, Petr Kůrka a dalších velikánů, důvěrně a vědoucně zasvěcených obyvatelů matematického světa, z něhož byl vědecký svět čísel, veličin a kalkulů druhotně odvozen a vydáván za reálný. Díky důvěrné obeznámenosti s nejvnitřnější podstatou vědecké objektivity, vytvářeli a stále vytvářejí tyto osobnosti intelektuální prostor svobodné akademické půdy "paralelní polis", nezávislé na vědeckém světonázoru v kterémkoliv jeho ideologickém převleku a paradigmatické podobě. Z. Neubauer byl přijat do společenství myslitelů, kteří podobně jako on byli v té či oné míře zbaveni možnosti pracovat v laboratořích, knihovnách, ústavech či jinde pod záštitou vědeckých institucí. Tím však byli vyvázáni z povinnosti pracovat na jejich vědeckých úkolech a zakázkách. Získali prostor a čas k pozastavení se a zamyšlení nad smyslem vlastní činnosti, smyslem poznání, smyslem vědy, její pravdy a skutečnosti, vlastní skutečnosti - nad smyslem světa. Z oné požehnané doby pochází většina náhledů, myšlenek a zkušeností týkajících se povahy bytí, vztahu vědy a kultury, jednoty lidské zkušenosti napříč dějinami a proměnami poznání a mnohotvárnosti pravdy, uložených v tomto sborníku. Nepocházejí z autora, nýbrž odtamtud. Jakkoliv Neubauer není a nebyl matematik ani exaktní vědec, přesto si ke svému překvapení s exaktně myslícími osobnostmi rozuměl.

Byl na to připraven jinak. Zklamání první lásky vystavilo jeho zotavené srdce trvalé "metaúzkosti": úzkosti z úzké specializace, strachu před "fachidiocií". Ještě před zakončením studia přírodních věd (1965) se Neubauer přihlásil externě na filosofii: pokradmo, na zapřenou, bez vědomí (svolení a doporučení) zaměstnavatele, tedy per neface, jak tomu tehdy ani nemohlo být jinak. (Dělo se tak s tichým souhlasem a pod ochranou moudrých a velkorysých příznivců: Vojtěcha Závady - jeho učitele, Jiřího Chaloupky - jeho školitele a zejména pak taktice Ludvíka Svobody - patrona libertas docendi na filosofické fakultě, blahé paměti. Stejným vděkem je pak zavázán všem těm, kteří mu mnohem později, za oné požehnané doby sklizně poskytli v ČKD prostor.)

Neubauerova cesta za obecným vzděláním vedla zprvu pryč, co nejdále od vědy - k religionistice. Tehdy ještě považoval náboženství za přímý protiklad vědy. K přerušení studia (1967-1970) ve prospěch mimořádné příležitosti k italskému pobytu, se proto odhodlával bolestivě a váhavě: považoval to za regres a zradu na vytoužené šanci. Odjížděl však se zárukami prof. Svobody a s požehnáním svého velkého učitele Milana Machovce, který ho vedle cenných rad, pokynů a osobních doporučení vybavil tématem diplomové práce. Měla se týkat díla a přínosu hlavního koncilního teologa Karla Rahnera a vytvořila náplň odvrácené leč rovnocenné strany Neubauerovy neapolské činnosti. Obohatila jeho myšlení o teologický rozměr, šťastně a včasně propojený se symbolickou a ikonografickou gramotností, které nabyl na italských cestách ve společnosti svých zasvěcených přátel: tu malířů Brázdovic (1967), jindy s architektem Petrem Vaďurou (1968). Za ona osudová tři léta vykonal Neubauer třikrát pouť do Assisi v Umbrii, kde byl počat novověk, a jednu do Sils-Maria ve švýcarském Engadinu, kde povstal Nietzschův Zarathustra. (Mnohokrát jistě navštívil Kumskou svatyni na Campi Flegrei u Neapole, odkud vzaly počátek "dějiny psané Římem"; to si však tehdy zřejmě ještě dostatečně neuvědomoval.)

Po návratu r. 1970 nebylo ovšem na podání jeho práce ani pomyšlení. (Stohy rukopisných podkladů, které sebou přivezl, tak zůstaly ležet ladem; vlastní autorova zkušenost s věroukou, dogmatikou, bohovědou, uměnovědou, hagiografií, ikonografií apod. se přesto odrazila v řadě studií s náboženskou či ikongrafickou tematikou, které nejsou v našem výběru zastoupeny.) Za těchto okolností využil Neubauer své jedinečné, "monopolní" zkušenosti s vědou a vědeckým provozem k napsání diplomové práce Zamyšlení nad vědou a filosofi, jež byla nejen přijatelná, ale i přijata a dokonce - na poslední chvíli - jako práce rigorózní (1971). Autor v ní zastává - bezděčně a zcela nezávisle - obdobný postoj, jako T. S. Kuhn . Shoda mezi Kuhnem a  Neubauerem je o to cennější, že první je fyzik a druhý biolog, přičemž oba vycházejí z vlastní odborné zkušenosti. Neubauerovi - na rozdíl od Kuhna - však šlo především o pravdu. Jde mu o ni dodnes: nepopiratelnou teoretickou přetržitost a rozmanitost vědění přivádí k jednotě zkušenosti poznávajícího a kulturní souvislosti poznání. Neustále překračuje stín svých "živelně kuhnovských" počátků v přesvědčení, že ve filosofii - na rozdíl od politiky - platí že stokrát opakovaná pravda se stává lží.

Koncem roku 1989 byl Z. Neubauer vyzván revoltujícími studenty (kteří ho po léta znali z Kůrkových kurzů ve Vědecko-technické společnosti, Vopěnkových a Katětovových seminářů na MFF, Markošových biologických čtvrtků na přírodovědecké fakultě a jiných oblastí tzv. "šedé zóny" překryvu mezi oficiální a paralelní zónou), aby se na přírodovědecké fakultě ujal vedení katedry filosofie, tehdy zbavované - tak jako na ostatních fakultách - ideologického monopolu marxistů. Neubauer prozíravě nepřevzal jejich trapné dědictví, ale navázal na starší tamní tradici Emanuela Rádla, s nímž ho pojí podobný osud biologa a filosofa. Katedra filosofie a dějin přírodních věd, na které Neubauer dodnes působí, je obnovou a pokračováním Rádlova stejnojmenného ústavu, po válce ještě obnoveného a teprve komunisty protiprávně zrušeného. Z. Neubauer zde zaměřuje svou činnost na teoretickou biologii, kterou tato katedra také zahrnuje. K rozvíjení filosofických otázek přírodních věd využívá vzácné příležitosti, která mu byla tehdy nabídnuta Milanem Sobotkou na fakultě filosofické. Při této své pedagogické činnosti a díky vzácné možnosti účastnit se na transdisciplinárním výzkumu Centra teoretických studií, na němž se podílí špičkoví vzdělanci všech oblastí a oborů, naši i zahraniční, došel Z. Neubauer v posledku k poznání, že věda je náboženstvím Novověku. Proto a v rámci něho je pravdivá: jako nedílná a neodmyslitelná součást západní kultury a dědictví křesťanské tradice, a nikoliv pro svůj monopol a nárok na všeobecnou, kulturně, historicky a lidsky nepodmíněnou pravdu. Proto je přesvědčen, že epistemologie (tázání po povaze vědeckého poznání) je přirozenou součástí religionistiky. Toto poznání uložil do své poslední, právě vydávané knížky o svatém Františkovi jako otci novověku.

Neubauerovy odchody z rodné vsi vědy do světa kultury, filosofie a náboženství na zkušenou, sestávající z neustálých návratů zpět jsou součástí stále jedné a téže cesty víry - důvěry ve smysl, pravdivost a skutečnost světa.