Muže a ženu stvořil je

V biblickém "stvoření světa" se vyskytuje výrazu "stvořil" - bara - na třech, respektive čtyřech místech(Poznámka1) :

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi [Gn 1.1].

I stvořil Bůh velryby veliké a všelijakou duši živou, hýbající se. [Gn 1.21]

I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je [Gn 1.27].

Po třetí je opakováno dokonce třikrát. Na posledním - čtvrtém místě je bara - stvořil použito retrospektivně, když je shrnut celek stvořitelského díla poté, co "dokonána jsou nebesa a země i všecko vojsko jejich" [Gn 2.1] :

I požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho; nebo v něm odpočinul Bůh ode všeho díla svého, kteréž byl stvořil, aby učiněno bylo. [Gn 2.3]

Sedm dnů stvoření tedy zahrnuje jen tři "stvořitelské činy" v užším slova smyslu, z nichž každým je stvořeno dvojí :

nebe a země na počátku,

velryby velké a všelijaká duše živá, hýbající se v den pátý, a konečně

muž a žena v den šestý.

Pozornější čtenáře však překvapí, že ke vzniku partnerů těchto dvojic dochází později a zvlášť : Nebe bylo učiněno druhého dne, země třetího. "Velryby velké" nejsou sice zvláště znovu zmiňovány a vody odpověděly na Boží výzvu ihned - téhož, pátého dne - "hemžením velikým" (= výraz rabínského překladu) neboli "všelijakou duši živou, hýbající se". Avšak ostatní "duše živé" - zemské bytosti, povstaly také až dne následujícího, šestého : téhož dne, kdy byl stvořen člověk - muž a žena. O učinění člověka-Adama z prachu země a o "vzdělání" ženy z muže se opět vypráví později - až v následující, druhé kapitole.

Co tedy znamená ono "stvořil", když bůh tomu, co již stvořil, dává vzniknout teprve dodatečně, ať už to učiní sám, nebo přikáže, aby povstalo- Zvláštní hebrejský výraz bara (BR" - trojice písmen BÉT-REŠ-ALEF) zřejmě vyjadřuje něco jiného, prvotnějšího a zásadnějšího, než "učinit", "přikázat", "oddělit", "vzdělat", "štípit" - a jak jsou ještě označovány ostatní činy Boží, jimiž Tvůrce buď sám uskutečňuje stvořené, či mu dává povstat, nebo konečně přikazuje stvořenému, aby je samo vydalo, jako jakési tvorstvo "druhotné".

Tajemné bara se v Bibli sice vyskytuje mnohokrát (celkem třiatřicetkrát), je však vždy připsáno jedině Bohu, a téměř výhradně v souvislosti s nebem, zemí, mořem, případně jinými kosmickými principy a mocnostmi, vůbec nejčastěji pak s člověkem. Zdá se tudíž, že "stvoření člověka" je nejen vrcholným aktem stvoření, ale i vzorovým, paradigmatickým případem tajemného "stvořil"; dokládá to i nápadné trojí užití - v jediném verši ! - výrazu bara-stvořil. To nám budiž prvním klíčem ke smyslu tohoto záhadného slova.

Klíč druhý poskytuje samotný závěr prvního příběhu :

I požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho; nebo v něm odpočinul Bůh ode všeho díla svého, kteréž byl stvořil, aby učiněno bylo. [Gn 2.3]

"Stvořit" tedy znamená něco jako způsobit, aby bylo učiněno - dát k tomu možnost, příležitost. Jinými slovy : otevřít prostor, vytyčit rozměr (dimenzi) či poskytnout místo k existenci. Výrazy "prostor", "rozměr", "místo" jsou pro nás klíčové. (Srv. užití francouzského "donner lieu" ve smyslu "způsobit", doslova však : "dá[va]t místo", a podobně "avoir lieu", anglicky "to take place" - "konat se", doslova : "mít, držet místo", resp. "vzít, zabrat místo"). Je to v souladu s výkladem slova bara jako "(položit) naproti" neboli do vidění" (dans le voir)(Poznámka2), což se opírá právě o představy odstupu, postoje a vztahu. Podle toho by každá ze stvořených dvojic - nebe/země, velryby/duše živé, muž/žena - představovala polaritu, cosi jako "silové pole" napětí dvou protikladných principů, jimiž je obrazně vyjádřen poměr obou směrů či pólů : jejich svár a vzájemnost, různost a podobnost. "Stvořit" by tak znamenalo "založit vztah" jako cosi původnějšího než to, co do vztahu vstupuje; každý akt stvoření jakoby připravil místo pro určitý poměr, dal skutečnosti další rozměr, který jsoucno otevírá novému prostoru.

Prostorové pojmy a obrazy nás ovšem nesmějí svádět k pohodlné geometrické představě, jakoby biblické stvoření bylo "trojrozměrné", či založené na "jednotě tří protikladů". Nejde o dimenze formální, abstraktní, nezávislé a vzájemně zaměnitelné, jako je tomu u dimenzí geometrických. Polarity, vztahy, poměry a vzájemnosti nepředstavují rozměry nicoty, nýbrž rozměry skutečnosti - skutečné rozměry : každé další "stvořil" otevírá (explikuje) dimenzi, která je určitou možností toho, co už zde je a co ji (jako jednu z nesčetných svých možností) vůbec umožňuje. Tvůrčí akt nějakou implicitní možnost "aktualizuje", tj. činí skutečnou, a tak otevírá perspektivu, která si teprve žádá svého naplnění. ("Otevřít perspektivu" znamená téměř totéž, jako "postavit do vidění".) Na každém rozměru mají pak podíl dimenze ostatní : skrze druhé "stvořil" povstává řád života, jímž se řád kosmu - vztah nebes a země - stává živou bytostí - "živokem" (TO ZÓON) Platónova Timaia, dle jehož kosmogonie "démiurgos" (tvůrce světa) hledí právě k duši jako na vzor (PARADEIGMA !) svého díla. Podobně skrze stvoření člověka - polaritou muž/žena nabývá i prvopolarita nebe/země "antropické" povahy, a to navzdory tomu, že pevné příčné přehrazení vod oblohou se je zdá přísně oddělovat, a tak chránit bezmezno nebeské od toho, co se děje s jeho pozemským protějškem. Všemocné Boží "stvořil" jde napříč všem vymezením, je mimo konání a dění "pořádku dnů". Akty stvoření se týkají bezčasého, uni-verzálního řádu veškerenstva : obracejí veškerenstvo k Jednomu (uni-vertere) - k svému Tvůrci; v rozhodnutí o stvoření člověka se Bůh v posledku obrací výslovně k Sobě ("Učiňme člověka...") a jeho stvořením ke Svému obrazu obrací k sobě explicitně i samo stvoření.

Začněme nyní od začátku - podle pořádku dnů :

[Gn 1.1] Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. [Gn 1.2] Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží se vznášel nad vodami. [Gn 1.3] I řekl Bůh : Buď světlo ! I bylo světlo. [Gn 1.4] A viděl Bůh světlo, že bylo dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy. [Gn 1.5] A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí. I byl večer a bylo jitro, den první.

Prvním "stvořil" roz-měřil Bůh bezmezno, nezměrno, nesmírno (APEIRON), které Písmo označuje jako "vody". Toto "stvořil" vytvořilo jednak "nebe" - totiž ono "nad", pro vznášení Božího "ducha" (dechu či vanu) "nad vodami". Vůči tomuto "nad" je vše ostatní "pod" : je "zemí" - kdesi-tam-dole. Země je zde tudíž ještě toliko oním "jinde", je oním "mimo" všeho ostatního, co není "nad". O ní říci jen, že "byla neslíčná a pustá" - Tohu-Va-Bohu ("houšť a spoušt" v rabínském překladu) : chaosem, bezedným zením v "temnoty nad propastí".

[Gn 1.3] I řekl Bůh : Buď světlo ! I bylo světlo. [Gn 1.4] I viděl Bůh světlo, že bylo dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy. [Gn 1.5] A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nocí. I byl večer a bylo jitro, den první.

Jakkoliv je tato "země" tak nejsoucí jak jen možno, je přesto dostatečně směrem, kterým je vyřčeno Boží "buď !"; je natolik prostorem, že se šíří její prostranné temnoty může šířit světlo; je natolik otevřením, že v něm lze světlo spatřit; je natolik "místem", že je na něm možno oddělit světlo od tmy. Tímto oddělením nastalo prvotní rozlišení mezi jsoucím a nejsoucím. V tomto prarozdílu spočívá veškerá skutečnost. To určuje ráz bytí : dle Bible se má bytí k nebytí jako světlo ke tmě.

[Gn 1.6] Řekl také Bůh : Buď obloha u prostřed vod, a děl vody od vod ! [Gn 1.7] I učinil Bůh tu oblohu, a oddělil vody, kteréž jsou pod oblohou, od vod, kteréž jsou nad oblohou. A stalo se tak. [Gn 1.8] I nazval Bůh oblohu nebem. I byl večer a bylo jitro, den druhý.

Rozměr nebe-země dovolí rozdělit bezmezno na vody "nad" a "pod" příčným přepažením, "oblohou". Tím je bezmezno nestvořeného omezeno : tato mez (PERAS) dostává název nebe. Vůči mezi pak lze určit místo - "místo pod nebesy" - tj. jisté "kde" :

[Gn 1.9] Řekl také Bůh : Shromažďte se vody, kteréž jsou pod nebem, v místo jedno, a ukaž se místo suché. A stalo se tak. [Gn 1.10] I nazval Bůh místo suché zemí, shromáždění pak vod nazval mořem. A viděl Bůh, že to bylo dobré.

Místo poskytuje jednotné "kde", kam se mohou shromáždit vody spodního bezmezna nestvořeného. Jeho "zde" - moře - ohraničuje (ob-jevuje - dává najevo, tedy opět "klade do vidění") ono "jinde" bezmezna stvořeného - zemi. Hranice či mez obou bezmezen-nekonečen je sama nekonečná : moře a země se navzájem propojují "fraktálním" (do nekonečna soběpodobně rozlišeným) rozmezím pobřeží. Pro každé pobřeží - tak jako jakékoliv fraktální rozhraní - platí, že čím přesněji, podrobněji měříme jeho délku, tím více se bude výsledek blížit nekonečnu. Zdá se, že tato představa je v biblickém líčení skrytě přítomna : Voda natolik prostupovala zemí, že - jak se praví v druhé kapitole, jak

[Gn 2.6] ... pára vystupovala z země, aby svlažovala všecken svrchek země. (Srv. rabínský překlad : "výpar vystupoval ze země a napájel celý povrch půdy.")

Bezmezně intimní propojení vod a země tvoří plodné lůno vnitřního seberozlišování (diferenciace) - vzájemného vymezování a vyhraňování se podob. Celá země se stává rozhraním - a tím zdrojem "vegetativního utváření" :

[Gn 1.11] Potom řekl Bůh : Zploď země trávu, a bylinu vydávající símě, (rabínský překlad : zploď země rostliny : zeliny rozsévající sémě) a strom plodný, nesoucí ovoce podlé pokolení svého, v němž by bylo símě jeho na zemi. A stalo se tak. [Gn 1.12] Nebo země vydala trávu, a bylinu nesoucí semeno podlé pokolení svého, i strom přinášející ovoce, v němž bylo símě jeho, podlé pokolení jeho. A viděl Bůh, že to bylo dobré. [Gn 1.13] I byl večer a bylo jitro, den třetí.

Země vydá rostlinné tvary (zeleň, bylinu, stromy), nesoucí semena a plody "podlé pokolení svého", totiž : podle svého druhu : povstalé formy jsou obdařené schopností své podoby uchovávat "dědičně" - v paměti své přirozenosti. Tím byla třetího dne zemi odkázána (delegována) FYSIS : stvoření tak nabylo povahu přírody, přirozenosti, která je sama plodivá, utvářející, udržující a uchovávající.

Řecké FYSIS doslova znamená povstávání, vznikání, od FYÓ = vznikám, povstávám, stávám se; FYSIS označovala růst - srv. FYTON = rostlina -, množení, rozevírání se, rozpuk, rozvoj; odpovídala tak tomu, čemu dnes říkáme vývin či vývoj - evoluce. V Bibli odpovídá samovolnému povstávání tvarů, vegetativnímu základu života, skrytému v lůně země. Jak praví básník :

"jak život vzbouzí se, jenž v lůně hmoty spal,

v bytostí nekonečný květ a vír a kvas."

O.Březina : Modlitba večerní (Tajemné dálky)

[Gn 1.14] Opět řekl Bůh : Buďte světla na obloze nebeské, aby oddělovala den od noci, a byla na znamení a rozměření časů, dnů a let. (rabínský překlad : a aby byla znameními určujíce doby, dny a léta.) [Gn 1.17] A postavil je Bůh na obloze nebeské, aby osvěcovala zemi; [Gn 1.18] A aby správu držela nade dnem a nocí, a oddělovala světlo od tmy. A viděl Bůh, že to bylo dobré. [Gn 1.19] I byl večer a bylo jitro, den čtvrtý.

Obloha (PERAS ve smyslu ostré meze) zase poskytla místo "světlům" jakožto "znamením časů", jejich vymezení, rozlišení, členění a střídání, aby vládla nad oddělováním světla od tmy. Čtvrtého dne povstal ČAS; jemu byla svěřena (delegována) péče o základní rozdíl mezi jsoucím a nejsoucím. Tak se přírodě - FYSIS jako věčnému plození a rození, růstu a vývinu, neustálému vznikání a zanikání - dostává pevného časového rámce. Tento přirozený řád vystihuje i slavný výrok, pokládaný za "nejstarší filosofický zlomek" [A9 čili 476 z Theofrasta u Simplikia], dle kterého Anaximandros

"prohlásil neomezené za počátek všech jsoucen : z čeho jest jsoucnům vznik, to se jim stává i zánikem podle potřeby; ukládají si totiž navzájem pokutu (DIKÉN - dosl. "spravedlnost") a pokání za své bezpráví (ADIKIAN - dosl. "nespravedlnost") podle určení času.

Výraz ADIKIA odpovídá zřejmě tomu, co se dnes označuje jako "porušení souměrnosti" - symmetry breaking : narušení či rozbití symetrie : to je podstata jakékoliv události.

Toto vše se událo v řádu prvního "stvořil" : od vzniku skutečnosti po dějinný rozměr přírody - všemu tomu poskytla dimenze nebe/země místo a prostor, to vše se vešlo do rámce prvního stvoření. Tento rámec bychom mohli označit jako "logický" - s odkazem na onen LOGOS Janova "prologu" [J 1.1-5], totiž "Slovo", které "bylo na počátku u Boha" a skrze které "všechno je stvořeno". Vždyť "výrok", "odlišení", "oddělení", "rozdělení", "usebrání", "nazvání" - to vše jsou různé významy výrazu LOGOS, jehož původní význam je "sběr".

[Gn 1.21] I stvořil Bůh velryby veliké a všelijakou duši živou, hýbající se, kteroužto v hojnosti vydaly vody podle pokolení jejich, a všeliké ptactvo křídla mající, podlé pokolení jeho. A viděl Bůh, že to bylo dobré. [Gn 1.23] I byl večer a bylo jitro, den pátý. [Gn 1.24] Řekl též Bůh : vydej země duší živou, jednu každou podlé pokolení jejího, hovada a zeměplazy, i zvěř zemskou, podlé pokolení jejího. A stalo se tak.

(Poznámka k ptactvu : Do "vod" je zřejmě zahrnuto i ovzduší - srv. výraz "vzduchoplavba".)

Druhé "stvořil" otevírá prostor ve směru polarity "velryby veliké" (EtHaTanínim HaGedolim) oproti "všelijaká duše živá" (Kol-Nepeš HaHayáh), což je tvarem jednotné číslo - a stejně tak v kralickém překladu, ač to snadno přehlédneme. Jde totiž o protiklad mezi pluralitní nesmírností ("hemžením velikým" - výraz z rabínského překladu) - vnější bezmezností, neforemností tvůrčích životních energií symbolizovaných "velrybami" na straně jedné a jednotící duší (nepeš), principem vnitřních mezí, tělesného formování ("in-formace") na straně druhé. (Tomu odpovídá aristotelovské pojetí duše jakožto forma corporis - tvar těla).

"Velryby veliké" - mořské obludy, někdy překládané jako "draci" - jsou ztělesněním obrovitosti, ohromnosti, nezměrnosti, přesahovosti Boží moci přítomné ve stvoření, ale též symbolem propastnosti nestvořeného. Vyjadřují ono "zá- (= beyond, Jenseits, EPEKEINA srv. "zásvětí") - směr, jímž stvořené poukazuje za sebe a z něhož se v něm ohlašuje nestvořené v podobě ne-stvůrného. Hebrejské tanínim obsahuje kořen tan, přítomný v názvu obludy Lívjatán (Leviatan) - příšery obývající nejzasší hlubiny mořské.

Lze proto říci, že druhé "stvořil" otevírá životní rozměr stvoření napnutý mezi beztvárnem-chaosem a tvarem-řádem. Mezi těmito krajnostmi se rozkládá prostor Života v silném slova smyslu, jako mohutnosti sebeomezení vlastní přirozenosti (FYSIS), které je podmínkou vzniku vydělené tělesnosti, jejího růstu, vývoje a pohybu, individuality a svébytnosti. Na rozdíl od vegetativního pučení, rašení a sebeutváření, kterým se vyznačuje FYSIS, náleží nepeš-duše (PSYCHÉ) k plně živé tělesnosti, vyznačující se jasným "odkud-kam"/"odsud-tam". S rozměrem "všeliké duše živé", vzdorující bezměrnosti, se bezuzdný růst, sebeutváření a proměnlivost mění v specifickou rozmanitost : z přirozených tvarů povstávají jedineční tvorové.

Konečně, třetí "stvořil" - "stvořil člověka" - obohacuje řád stvoření o další rozměr, o němž se v posledku ukáže to, co je trojím opakováním bara-stvořil už zde takřka nepostřehnutelně naznačeno, totiž že jde o jakýsi význačný, umocněný rozměr, či spíše jakýsi "metarozměr" - rozměr rozměřující, rozměr rozměrů. Polarita mužské<->ženské představuje totiž vztah vzájemnosti, který lze označit jako vztah partnerský v plném slova smyslu. Tato dimenze zjednává místo pro konečný tvůrčí záměr :

[Gn 1.26-27] Řekl opět Bůh : Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho ... I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je."

Bůh, jehož jméno - ELOHIM ("LHJM) - je tvarem množné sice jedná, tj. jednotně tvoří, říká, vidí, činí a nazývá, avšak k sobě samotnému se obrací "množně". Snad všichni myslitelé dospěli k tomu, že skutečnost Boží spočívá ve vnitřním vztahu k sobě samotnému, že Bůh "myslí sebe sama" (je Aristotelovou NOÉSIS NOÉSEÓS - myšlení myšlení, poznání poznání) a že je tudíž subjektem vlastního bytí, výsostným "já jsem" - biblickým "jsem, který jsem" (EHJÉ AŠER EHJÉ, srv. Ex 3.14). Náhled, že Boží soběvztažnost je vzájemností partnerskou, poskytovala náboženská zkušenost všech věků - dávno před filosofií a nezávisle na ní, od tat-twam-asi ("to jsi ty") Upanišad, přes EI ("jsi !"), jímž má smrtelník náležitě oslovit Apollóna v odpověď na jeho výzvu k sebepoznání (GNÓTHI SEAUTON - poznej sám sebe ! - srv. Plútarchos De E 392A), až po Ježíšovo ztotožnění dvou starozákonních přikázání : "Protož milovati budeš Hospodina Boha svého z celého srdce svého a ze vší duše své, a ze vší síly své !" [Dt 6.5] a "[...] milovati budeš bližního svého jako sebe samého : [...]." [Lv 19.18], které položil do základu "zákona a proroků" [Mt 22.37-40]. Z poslední doby sem náleží důraz židovského myslitele Martina Bubera na to, že "Bůh" je především "Ty". (Ostatně, dle tradičního odvození z re-ligare = "opětovně" či "zpětně váži", nese náboženství - religiozita - toto své poselství už v samotném svém svém názvu : "religio" lze chápat jako nejpůvodnější "zpětná vazba" - vztah partnerské vzájemnosti lidského a božského).

Biblická zpráva o stvoření světa navíc naznačuje, že obrazem - paradigmatem - partnerské povahy Boží soběvztažnosti ("osobnosti"), skrze niž mnohost ústí v jednotu, je vztah muže a ženy. Rozpětí osy muž<->žena dalo živé skutečnosti "antropický rozměr", partnerství muže a ženy představuje ono příslovečné "místo člověka v kosmu".

Především však - tak jako obě ostatní dimenze stvoření - nebe/země, nestvůry/tvor - je rozměr muž/žena rovněž původně protikladem, napětím, svárem, konfrontací dvou protilehlých krajností, protichůdných až mimoběžných ohnisek, kosmických pólů. Rozdílnost mezi mužem a ženou je stejně propastná, nesmírná, nesmiřitelná, nesouměřitelná a nepoměřitelná. Proto je "poměr" (ratio, LOGOS) mezi mužem a ženou "iracionální" ("nelogický"), tak jako ona pověstná "kvadratura kruhu". Je to vztah-nevztah nesrovnatelnosti, jakou zdůrazňuje postmoderní myšlení u odlišných diskurzů (režimů řeči - "logů") nazývajíc ji le différand - česky "různice". A vskutku : různice je pro poměry panující mezi mužem a ženou stavem typickým, pokud a dokud se tento vztah "míjí posláním" - posláním k jednotě v partnerské vzájemnosti. "Co však není možné u lidí, je možné u Boha" [srv. Mt 19.26] : tato Boží možnost - DYNAMIS, svrchovaná moc Boží skutečnosti - se zračí v lidské nemožnosti. Tak, jako je kvadratura kruhu, znázorněná mandalou - kombinací kružnice a čtverce -, symbolem posvátného kosmického sňatku Nebe (kruhu) a Země (čtverce), tak je pozemským obrazem a podobenstvím kosmické jednoty manželství mezi mužem a ženou. Avšak zatímco iracionálno kosmické a psychické (světa a života) je předlogické (prelogické) či mimologické (paralogické), je iracionalita antropická trans-racionální (transcendentální) čili dia-logická.

Vzájemnost muže a ženy vyrovnává své napětí, přemosťuje propastnou jinakost tak, že se muž i žena na této polaritě každý sám podílí : každý člověk - jak muž tak žena - prostor muž/žena nejen obývá, ale polaritu vzájemnosti, napětí, různice sám ztělesňuje a zosobňuje. Každý lidský jedinec - ať mužského či ženského rodu - je založen jako muž a žena : geneticky, fyziologicky i psychicky(Poznámka3). Konkrétní pohlaví dospělého jedince je výsledkem převládnutí jednoho ze dvou základních, vzájemně se vylučujících způsobů tělesného a mentálního vývoje a jejich jedinečného řešení. Každý lidský jedinec je sám ztělesněnou jednotou protikladů. Dobře víme, jak nejistý je výsledek, jaké nároky klade řešení a nakolik je i případný jednoznačný výsledek křehký a vratký. Totéž ovšem platí i o partnerském poměru mezi oběma partnerskými jedinci.

Biblické zjevení naznačuje, že právě toto partnerské založení - vztah ženského a mužského - se vší svou závratností, křehkostí, prekérností a dramatičností, je tím, čím je člověk učiněn ku obrazu Božímu a podle jeho podobenství. V biblickém výrazu pro obraz - celem - je obsažen kořen ce"él, což znamená "stín". Stín není v biblickém kontextu něčím jen nejsoucím; nepředstavuje jen zdánlivost, druhotnost a odvozenost, jako v Řecku. Pro biblické myšlení vypovídá slabá jsoucnost stínu spíše o prvotní nedokonalosti, zárodečnosti volané ke světlu, tedy k jsoucnosti. Stín nabízí svou podobu k uskutečnění. Srovnej novozákonní andělské zvěstování Božího Vtělení :

[L 1.35] "Duch svatý sestoupí v tě, a Moc nejvyššího zastíní tobě a proto i to, což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží."

Dnes bychom mohli takové pojetí stínu připodobnit ke "kvantovému vakuu" fyziků, které se neustálým vytvářením párů virtuálních částic projevuje jako "tendence k bytí", nebo k "prázdné intencionalitě" fenomenologů, čili k zaměřenosti poznávacího aktu k svému vyplnění, či konečně k "archetypu" hlubinných psychologů - otisku dřímajícímu v hloubi duše a čekajícímu na probuzení. Takto to vyjadřuje jeden ze zpěvů Milarepových :

Oceán soucitu tvé mysli

vysílající (explikující) vlny rozvíjející se energie

ku prospěchu živých (vědomých) bytostí,

naplnil mou mysl - dutý otisk kopyta -

potůčky původního vědomí

s drahokamy víry spolu se všemi ostatními ctnostmi.(Poznámka4)

Podobenství, podobnost - demut v sobě zase skrývá kořen dám, značící krev. Obrat "podlé podobenství našeho" vyjadřuje v prvním plánu "pokrevní" příbuznost, tj. tělesnou, biologickou. Tou je zde zřejmě míněna intimní, podstatná blízkost - cosi jako "soutvárnost" : ne podobnost tvarů, nýbrž jejich organická sounáležitost. "Podobenství" tak není souznačné s obrazem : "Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho" není pleonasmem - nadbytečným opakováním, expresivním stupňováním obrazného vyjádření (podobného těm, v nichž si libuje němčina : Art und Weise, Ort und Stelle, ap.) "Podlé podobenství" se vztahuje ne k člověku, nýbrž k obrazu ! Tedy : "k obrazu našemu co do soutvarosti"; "podobenství" vypovídá o způsobu zobrazení, k němuž má být člověk učiněn, tedy ke vztahu mezi obrazem a tím, co je zobrazováno, tj. tou povahou božství, která má být rozměrem "člověk" zobrazována. Tento vztah je založen ve stvoření člověka mužem a ženou : toto partnerství vyjadřuje "soutvárnost" Boha a jeho obrazu.

Slovem "soutvárnost" je zde míněna sounáležitost ("koherence") různých tvarů, na rozdíl od formální podobnosti, souměrnosti, či "zapadání do sebe". Soutvárné podoby si vzájemně odpovídají ("ko-respondují") právě svou odlišností : odpovídají společně za celek, k němuž náleží (jsou náležité). "Sou-tvárnost" tvarů znamená, že se jejich podoby doplňují co do smyslu (sémanticky) - tak, že každý sám o sobě a svým způsobem tuto celistvost, smysl celku vyjadřuje. Příkladem pro "soutvárnost" jsou orgány těla, slova věty, jednotlivé myšlenky téhož přemýšlení, činy náležející k témuž jednání, dráhy elektronů jedné molekuly. Neologismus "soutvárnost" se nám tak přímo vnutil jako vhodný právě v souvislosti s tajemstvím stvoření. Buďiž vyslovena chvála sémantickému géniu českého jazyka, který nádherné a jedinečné slovo "stvořit" dávno má, právě tak jako překladatelskému géniu Českých Bratří, kteří je zvolili, aby vyjádřili to, co za biblickým bara tušíme a tápavě vyhmatáváme : s-tvoření jako povstání "eidetického prostoru", tj. prostoru podobnosti a sounáležitosti tvarů (EIDOS = vzhled, podoba), prostoru zajišťujícímu stylovou jednotu v povstávání tvarů - v utváření. Výrazy, jimiž disponují jiné evropské jazyky, jako POIEIN, creare, schaffen apod., jsou jen dohodnutými náhražkami, východisky z nouze, jejichž základní význam, spolu s běžnými konotacemi, spíše zavádí : POIÓ = "dělám", "činím"; řecké slovo pro "stvoření" - KTISIS - dokonce znamená "zakládání", "založení" ! Septuaginta - první, řecký překlad Bible, který se stal základem a východiskem křesťanské vzdělanosti, vůbec mezi "stvořil" a "učinil" nerozlišuje : obé zní EPOIÉSE - "udělal" !

Jahvistovo vyprávění o "stvoření člověka" pak sleduje konkrétní postup při vytváření tohoto obrazu. Tak zjevuje, v čem spočívá ono podobenství, příbuzenství, "soutvárnost", podle níž byl člověk ku obrazu Božímu stvořen :

[Gn 2.7] I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, i vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou.

Tak začíná dobře známý příběh zvaný "mýtus o stvoření člověka", ačkoliv se v něm výraz "stvořil" nevyskytuje. Je to doslova "vyprávění samo o sobě", odlišné od "mýtu o stvoření světa". (I textově je údajně jiného původu : pochází z tzv. "jahvistického pramene", na rozdíl od počátečního "kněžského kodexu" - Gn 1.1-2.3.) Nakolik je toto vyprávění skutečně dobře známé, a nejen mlhavě a povšechně tradované, si uvědomíme, je-li či nikoliv pro nás překvapením, že v něm o žádném "uplácání člověka z hlíny" ani o "vdechnutí nesmrtelné duše" není nic psáno. V rabínském překladu zní ono místo

"I utvořil Hospodin Bůh člověka z prachu země a vdechl do nosu jeho dech života a stal se člověk bytostí živou."

snad srozumitelněji, leč totožně s překladem kralickým.

Výraz pro "člověk" - adam - souvisí se zemí; "Adam" znamená tedy asi tolik co "zemák" : přirozenost člověka je pozemská. Nebyla to však země, jež vydala člověka ze svého plodného lůna. Bůh dal člověku - jakožto člověku - povstat přímo z beztvárné nicoty - i v tom jej učinil sobě podobným. Zatímco se však Bůh "vynořil" z nicoty nestvořené, jak se zdá naznačovat jméno ELOHIM, vykládané buď jako "oni oněch", které však může prý být rozloženo také na "odkud-přicházejí-moře", je člověk učiněn z "prachu země" - z nicoty stvořeného. Proto se k vlastní nicotnosti vztahuje [srv. Gn 3.19] : člověk je schopen žít svou smrtelnost, nejen vědět o tom, že je smrtelný. (To odpovídá Heideggerově vystižení lidského pobytu jako Sein-zum-Tode - bytí k smrti.)

Také "vanutí života" se dostalo člověku od Boha přímo. Dle biblického zjevení není povaha lidského života - jakožto lidského - odvozena z duše světa, nepeš druhého aktu stvoření : člověk sám se Božím vdechnutím (in-spirací) života stal nepeš - "duší živou". Na rozdíl od ostatních živých tvorů není člověk jen zvláštním, specifickým projevem "všelijaké duše živé", nýbrž její novou kvalitou, novým typem životní dimense veškerenstva. Nazvěme tento rozměr "intencionální" - vztahující se, zaměřený.

Tvar a sebeomezení lidské duše jsou vydobyty, vyvzdorovány, vyzápoleny na bezmeznosti nestvůrna, nepochopitelna, nedosažna - přesažna (srv. Jákobův zápas - Gn 32.24-29). Přesněji : tato svébytnost musí být neustále záměrně utvářena, vydobývána, střežena. I v tom je člověk podoben Bohu : je bytostí, která svou osobnost a svébytnost obhajuje v zápase s transcendencí - s přesahem stvořeného v podobě své vlastní stvořenosti.

[Gn 2.19] Nebo když byl učinil Hospodin Bůh z země všelikou zvěř polní, i všechno ptactvo nebeské, přivedl je k Adamovi, aby pohleděl na ně, jaké by jméno kterému dáti měl; a jak by koli nazval Adam kterou duši živou, tak aby jmenována byla."

Jakožto "živá duše" je člověk schopen zaujímat, tj. pochopit a spatřit bytí každé bytosti, ježto sám je mocen mnohotvárnosti, proměnlivosti, hemživosti "všelijakosti duše živé, hýbající se ". Proto dovede jiné tvory poznávat, rozumět jim. Bytí lidské duše, tak jako bytí duše světové, je s to nabývat specifických podob jiných bytostí, jak se toto bytí ohlašuje v jejich vzhledu (species) jako sebevyjádření - "předvádění" (manifestaci) vlastní niternosti (Selbstdarstellung der Innerlichkeit u švýcarského zoologa Adolfa Portmanna.) Ve vzhledu každého tvora povstavšího z univerzální Duše rozpoznává však člověk jiné bytí, odlišné od svého. Toto dávající se "jinobytí" činí poznávající subjekt předmětem, obsahem svého poznání tak, že jeho duše ztotožňuje své bytí s bytím poznávaných tvorů, totiž s jejich bytím intencionálním (esse intentionale), jež tím dochází plnosti : "dostává jméno". (Odpovídá to Aristotelově výroku o lidské duši, že je "jaksi vším jsoucím" - HÉ PSYCHÉ TA ONTA PÓS ESTI PANTA (Poznámka5)).

[Gn 2.20] Adamovi pak není nalezena pomoc, která by při něm byla.

Adamova duše se však sama v tomto všelikém jinobytí nepoznává a neuskutečňuje se.

[Gn 2.21] Protož uvedl Hospodin Bůh tvrdý sen na Adama, i usnul; a vyňal jedno z žeber jeho. [Gn 2.22] A z toho žebra vzdělal Hospodin Bůh ženu, a přivedl ji k Adamovi.

"Klonování" Adama učinil Bůh pod "anestezií" : není zřejmé, ani samozřejmé, že se Adam ze svého spánku probudil, či zda potkal a poznal Evu ve snu, či zda - co archetyp "Adam-Kadmon" - v nás dosud spí...

[Gn 2.23] I řekl Adam : Teď tato jest kost z kostí mých a tělo z těla mého; tato slouti bude mužatka (iša), nebo z muže (iš) vzata jest." [Gn 2.24] Z té příčiny [...] přidržeti se bude manželky své i budou v jedno tělo.

V ženě však, když ji Bůh přivedl k Adamovi poté, co ji byl "vzdělal" z jeho žebra, rozpoznal Adam sebe sama co do tělesnosti. Teprve v setkání se ženou jako se svou tělesnou kopií rozpoznává totiž Adam v sobě muže : implicitní polarita lidské bytosti se tak stává explicitní. Adam vyjádří intencionální bytí svého protějšku jménem, odvozeným z polarity, kterou sám nyní zaujal : nazve ji "mužatkou". Takto je učiněno/uskutečněno (angl. realized) partnerství - vlastní povaha stvořené polarity muž/žena, skrze niž je člověk k Božímu obrazu. Toto partnerství je ona nalezená "pomoc při Adamovi". Na rozdíl od vzhledů jiných živých tvorů - jiných způsobů tělesného bytí, rozpoznal Adam v ženě jinakost odlišnou : takovou, která je sice pro něj nepoznatelná a nepochopitelná (nezpředmětnitelná), skrze níž si však sám uvědomuje svou částečnost a jednostrannost, tj. polárnost, kterou zaujímá a kterou to druhé - opačné, protikladné-protivné, zvratné-závratné nepochopitelně doplňuje. Žena muže a muž ženu doplňují svou "příbuznou", "pokrevní" totiž pohlavní sou-tvarostí, organickou sounáležitostí - komplementaritou. Vzájemné doplnění vede k naplnění poslání "živé duše", jíž se člověk stal Božím "dchnutím života". Muž a žena se ve vzájemném poznání stávají jedním tělem, jedním tělesným tvarem, a tudíž plně "duší", jež je, jak víme, zdrojem a principem vnitřního omezení - "in-formací", která je základem tělesné jednoty. Tento základ nachází jeden v druhém jako to jiné - a přesto sobě vlastní : v ženě rozpoznává muž svou animu, a v ženě je mužem probuzen její animus : jeden druhému je "k obrazu podle podobenství".

Polarita-partnerství je tak vlastním smyslem rozměru stvoření "člověk". Tento dokonalý stav "ku obrazu" - "podlé podobenství" výstižně znázorňuje taoistická monáda - symbol jednoty Jin/Jang. Ve stavu nedokonalém se člověk jako "duše živá" - princip omezení vlastní přirozenosti (člověk pochopený v německé klasické filosofii jako "zadržená žádostivost"), konfrontuje se svým protějškem jako s velrybí ohromností, nestvůrností : muž je ženě a žena muži mimo jiné i nestvůrou, příšerou. V jinakosti toho druhého - jakožto jinakosti - vnímá každý z partnerů částečnost, fragmentárnost stvořeného, tedy ne-stvůrnost; jeden hrozí v tom druhém příšeru skutečně probudit !

Výrazu "vzdělal" (benah) používá Písmo především o oltáři, svatyni a chrámu (též o domech, městech, hradbách) : Vztah k ženě je vztah k sakrálnímu - zasvěcenému, k svatému a uctívanému, ale i k vydělenému (nečistému, prokletému), jehož podoba je "vzdělána" tak, aby pojala boha. Plotinos říká, že si staří mudrci vedli moudře, když, chtějíce, aby jim bohové byli nablízku, vytvářeli svatyně a sochy. Nahlížejíce do povahy veškerenstva pochopili, že jakkoliv je duše vždy snadno přilákatelná, je ze všeho nejsnadnější ji zachytit, jestliže je vytvořeno cosi vstřícně vnímavého (PROSPATHES), schopného přijímat (HYPODEXASTHAI, doslova : podejmout, "supportovat") nějaký její úděl. Vnímavé je vždy to, co nějak napodobuje, tak jako zrcadlo je schopné zachytit podobu. (Enneady, IV.3.11 - PERI PSYCHÉS APORIÓN).

I neoplatonici zahlédli kladný smysl podobnosti, odpovídající biblickému pojetí stínu - jako negativu, dychtivému přijmout svou podobou skutečnost. Chrám - příbytek Boží, místo, kde přebývá, však nevzbuzuje úctu, nýbrž prvotně hrůzu (Poznámka6) :

Jákob zhroziv se, řekl : "Jak hrozné jest místo toto ! Není jiného, jediné dům Boží, a tu jest brána nebeská." [Gn 28.17]

Muž vstupuje k ženě ("poznává ženu") tak jako Bůh, jehož je žena oltářem a chrámem - tajemným místem božího pobývání : šekina. Rozvíjející se biblické myšlení - resp. odvíjející se příběh člověka a Boha, k jehož obrazu jest člověk jako muž a žena stvořen - postupně rozpoznává v šekině zosobněnou Boží Moudrost(Poznámka7). - Podle tohoto podobenství je člověk učiněn k obrazu vnitřního života Božího a jeho vztahu ke stvoření. Toť tajemný, mystický význam partnerství muže a ženy - v patření k sobě ve sdílení dobrého i zlého, které si slibují před oltářem.

[Gn 3.5] "Ví Bůh, že budete jako bohové, vědouce dobré i zlé,"

slibuje had. A Bůh to vskutku ví :

[Gn 3.22] "Aj, člověk učiněn jest jako jeden z nás, věda dobré i zlé."