Poušť a les

Nedávno jsem byl vyzván k účasti na symposiu, které pořádal Občanský Institut na téma Základní koncepty západní civilizace a demokracie. Měl jsem vystoupit s příspěvkem k úvodnímu panelu Duchovní základy naší civilizace. Namítal jsem, poučen od Efraima Israele (Poznámka1), že se lze stěží nadít společné dohody na něčem tak abstraktním, jako jsou "základní koncepty", tedy pojmy - zvláště když celý jeden proud této civilizace něco takového jako "obecné pojmy" buď vůbec nezná, nebo je nepokládá za důležité. Zde jsem E. Israele přímo citoval : "Práce s pojmy [...] není židovská záležitost." (21) A pokud jde o "duchovní základy" naší civilizace - pokračoval jsem v námitkách - nezapomeňme, že "duch" (PNEUMA, spiritus) znamená vlastně van, dech, a to ještě ve smyslu jednorázového aktu, tedy závan, výdech, cosi jako německé Hauch. Biblické RUACH je sice, pokud vím, trvalejší, znamená prý vítr, neustálé vanutí - jenomže ve své neustálosti krajně nestálé, vrtkavé a svévolné, nepředvídatelné (Kaz 1.6, srv. J 3.8). - Věru, stěží si lze představit základy méně vhodné pro založení čehokoliv, natož vlastní civilizace !

Na symposiu jsem pak vystoupil s doporučením, abychom při hledání vlastní identity - ve snaze čelit současnému rozkladu dosavadních pravd, jistot a hodnot - uvažovali o naší skutečnosti ne jako o abstraktní pojmové konstrukci, ale jako o konkrétní situaci, do níž se vlila naše dějinná a kulturní zkušenost. Místo vyhmatávání "duchovní půdy", o niž bychom se opřeli, zkusme spíš zapátrat v paměti - vzpamatovat se ze všech zapomnění a opomnění - zpřítomnit si společné příběhy. V tomto duchu - tedy celkovém naladění - se nesl můj tehdejší příspěvek. (Poznámka2) A takto naladěného mne můj přítel Karel Palek žádal o vyjádření k vyjádření E. Israele k otázce, má-li metafyzika v židovském myšlení nějaký význam. Rozsahem mne neomezil, ale přece dodal : "Jenom to, prosím tě, nerozváděj do žádných širokých koncepcí - drž se striktně doličného textu !"

Háček je v tom, že mé vyjádření, aby bylo přiměřené, muselo by být pojmově rozpracované. Ale protože je v sázce sám smysl a povaha "práce s pojmy", nezbývá mi nyní než vydat svědectví osobnímu zážitku intuice a podělit se se svým váženým protějškem židovským a ostatními (židokřesťanskými-) čtenáři o perspektivu, kterou ona zkušenost otevřela.

K prvnímu náhledu - či mlhavému zahlédnutí - došlo před více než šesti lety při putování Svatou zemí, přímo na ulicích galilejského města Safedu, duchovního centra kabalistů, kde se nám - nevědomým a nezasvěceným turistům - snažila průvodkyně prostomyslně přiblížit kabalistické představy a zásady : "Kabalisté například tvrdí," pravila, "že v Tóře je zašifrováno naprosto všechno; dejme tomu, že četbou každého sedmnáctého písmene dostaneme názvy všech spisů Maimonidových !" A se spikleneckým mrknutím dodala : "Věř tomu, kdo chceš !" - "Tomu netřeba věřit, to si lze ověřit !" podotkl jsem ke svému spolupoutníku Standovi Komárkovi a dodal : "Jako molekulární biolog tomu ostatně věřit nepotřebuji : vím, že právě tak "mnohočitelná" je i genetická informace." A Standa na to : "Že v mouše - ba v každičké její částečce ! - je kniha pokynů a instrukcí, jak vytvořit mouchu, to mohlo napadnout jen kabalistu !" (Poznámka3)

V tu chvíli mi vytanul na mysli tehdy nedávný článek z revue La Recherche o tom, že geny "mluví hebrejsky" : (Poznámka4) šlo o zjištění, že do genetického textu jsou při četbě určitá písmena vkládána, což bylo přirovnáno k "vokalizaci" - vyslovení samohlásek, které semitské jazyky nepíší. Tehdy už bylo známo, že některé úseky jsou při četbě vypouštěny (vynechávány, přeskakovány), nebo z přečteného odstraňovány - a to různě za různých okolností, což rovněž umožňuje alternativní čtení. Přistoupí-li k tomu ještě možnost při čtení písmena dokonce doplňovat, pak je analogie s kabalistickou exegezí přímo nasnadě. Živě se mi v tu chvíli vybavilo, jaká byla moje první reakce na tyto převratné objevy : "Teď už konečně vím, co Pánbůh dělal před tím, než stvořil svět : vymýšlel a sestavoval tyhlety genetické rébusy !"

Byli jsme tedy v Safedu. Čerstvé zážitky z Kumránu, z Masady, z Jeruzaléma - pouštní ráz krajiny - genius loci Země Zaslíbené... to všechno se v oné pro nás památné hodině mocí tajemného slova kabbala náhle sloučilo, a my jsme zakusili bezprostřední dotyk jiné "logiky života", jiného způsobu obývání a prožívání světa, než jaký reflektuje a tematizuje naše filosofická tradice. A právě v této zvláštní "logice života" jsme tehdy se Standou zahlédli cosi jako předobraz čili paradigma teoretického rámce současné sociobiologie - zatím nejnovějšího vědeckého pojetí života. Sociobiologie učí, že život se všemi svými formami a projevy je výsledkem přežití, že příčinou přežití je úspěšné plnění dědičných pokynů a příkazů a že jediným objektivním důvodem přežití je účinné předání genetického textu uloženého v tzv. chromozomech - svitcích molekul DNA v buněčném jádře. O co v evoluci všeho živého "skutečně" jde, není ani konkrétní jedinec, ani druh, nýbrž text-instrukce, tzv. "sobecký gen". Rozmanité podoby soutěže i spolupráce organismů v přírodě vyjadřují "zájem" genetických vloh na replikaci - rozmnožení a rozšíření, tj. zkopírování textu, v němž jsou recepty na příslušné výhodné znaky uloženy. Přispívají-li tyto dědičné vlohy k přežití svého nositele či hostitele, tj. bytosti, která je jimi při narození vybavena, pak jen proto a potud, že a pokud jim její přežití slouží k účinnému šíření v potomstvu. Uvědomili jsme si tehdy s úžasem, že toto vědecké pojetí živého pozoruhodně odpovídá téže religiozitě, tj. "životní strategii", která je uložena v Písmu.

Dnes vím, že podobnost biologické a biblické "logiky života" není vůbec náhodná. Existují doklady o tom, že vzor a návod k luštění "knihy přírody" poskytla novověké vědě právě kabala : matematika, genetika a informatika jsou patrně odvozeny z kabalistických postupů užívaných při výkladu Písma. (Poznámka5) Efraim Israel zdůrazňuje specifičnost židovského myšlení a spatřuje v ní důvod k ostrému oddělení civilizace "judeokřesťanské" od vlastní civilizace židovské. Toto vyhrocení je sice historicky oprávněné, avšak otázkou je, nakolik je právo poměrům novověkým, kdy se na utváření západní evropské kultury tak významně podílí právě věda (ve smyslu anglického pojmu science, tedy experimentální a matematická přírodověda). Problém je v tom, že povaha současné globální civilizace nám zůstává skryta; víme o ní stejně málo, jako vědí dle Efraima Israele (22) tzv. židokřesťané o židovské kultuře, či spíše - jak ještě ukáži - obě kultury o sobě navzájem. Proto nám jistá osudová propojení - a v důsledku toho i společná odpovědnost za svět - stále unikají.

Tyto spojitosti se však vynořily až mnohem později. To, co jsme v Safedu nahlédli, byly především rozdíly, umožňující rozlišení dvou spiritualit či mentalit, dvou kultur - způsobů obývání světa, dvou "biotypů" - životních forem, odpovídajících dvěma "biotopům", životním prostředím. Označili jsme si je tehdy s kolegou Komárkem výrazy hyletický (od HYLÉ : původně "les", později "stavební dřevo", "materiál") a eremiální (ERÉMIA = pustina, poušť), dle rozdílných rázů krajiny, jimž odpovídají odlišné "ekologie" - životní strategie, jimiž člověk směřuje k tomu, aby dlouho živ byl a dobře se mu vedlo na zemi, jak říká křesťanské znění pátého přikázání (biblicky šestého - 2 M 20.12).

Obě strategie se od sebe liší jak v tom, co je rozpoznáváno jako "dobré", tak v tom, co je pro každou z nich vodítkem poznání a základem životní orientace. V lesnatých, šťavnatých světa krajích, v nichž "voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách", tam se lze řídit "tváří krajiny", tj. orientovat se podle význačných krajinných rysů, jedinečných útvarů, typických reliéfů obzoru, ježto je na co se dívat, a toto "co" je nejenom krásné a okouzlující, ale též stálé, spolehlivé, srozumitelné - zkrátka : obyvatelné.

Na poušti však či v pustině, uprostřed širých pustých plání, písečných a také mořských, tam není na co upřít zrak, oko nenachází, na čem by spočinulo, na čem by ulpělo : vodní či písečné vlny se neustále mění, krajina je v nepřetržitém pohybu. Nestálý, nespolehlivý obzor je místem tuch, zjevení a klamných vidin. Tvary a podoby zde poskytují jen malou oporu představám a vzpomínkám : místo aby vedly, svou podobností zavádějí - svádějí k falešným analogiím. Obrazotvornost se zde nemá čeho chytit, o co opřít. Octne-li se člověk v pustině sám, snadno se stává obětí vlastní fantazie. Odtud nedůvěra k obrazům, zpodobením a nápodobám všeho druhu; však také eremiální kultury zakazují jejich činění (srv. 2 M 20.4 - druhé přikázání dekalogu, v křesťanském znění desatera příznačně vynechané !).

Na poušti se nelze spoléhat pouze na sebe - na vlastní, nutně částečnou, a tudíž nespolehlivou zkušenost. Nestačí se držet vlastní reflexe či paměti, je třeba držet pospolu, držet krok a směr. Slouží k tomu značky a směrovky - ukazatele cest. Jejich pokynů a příkazů, současníkům odkázaných generacemi předků, je třeba dbát, řídit se jimi, být jich poslušen v každém "zde a nyní". Jde především o to neztratit se, nesejít s cesty - nezbloudit : pak jistě dospějeme k cíli, který leží před námi (sice v nedohlednu, ale předem dán). Pravda je správnost - pravost přímé cesty : od studně k studni, od oázy k oáze, od města k městu. Nejvyšším nebezpečím je zabloudění : odtud patrně "blud" jako označení pro osudný omyl - odchýlení od správné cesty.

Zatímco v hyletické ekologii jde o přebývání, v ekologii eremiální jde o přežívání. Přebývání může mít mnoho tvarů a podob : rozmanité životní způsoby, styly (nauky a věrouky, filosofie a ideologie, všelijaké -ismy a jiné formy odpovědi na otázku po smyslu života) se v nesčetných variantách - smavých, hravých i dravých - snaží dojít uznání a uplatnění, ve vzájemné soutěži či rozepři se prosadit a svou "vůlí k moci" vtisknout skutečnosti určitý specifický vzhled.

Naproti tomu přežití je vždy smrtelně vážné : zná jenom vše - nebo nic; je to boj na život a na smrt, v němž jde o osud rodu, kmene, národa - těch, kdo sdílejí po předcích zděděnou přežívací strategii. Její instrukce a příkazy jsou nepochybně dobré : osvědčily se, neboť jejich nositelé jsou dosud zde. Netřeba je "chápat", vysvětlovat je, ptát po jejich původu, smyslu, účelu (ať už jsou rozumem vyvoditelné či nikoliv - chukim a mišpótim, jak je rozlišuje E. Israel) : odpovědí na všechny tyto otázky je sama existence toho, kdo by se - nedej Bůh ! - takto tázal. Všechny ty příkazy a zákazy jsou tu proto - ne abychom jim věřili, ale abychom se jimi řídili, či spíše všechno jim podřídili : přizpůsobili jim všechny způsoby života a životní styly. Na čem hyletickému přebývání tolik záleží, to je v eremiálním přežívání pouze prostředkem, nikoliv cílem. Obrácené přizpůsobení - zvrácená asimilace - znamená národní sebevraždu, jak připomíná a dokládá Efraim Israel.

Proto je především třeba přikázání znát - to jest správně jim rozumět, abychom se podle nich dokázali spravovat. Je třeba jim naslouchat, abychom jich byli poslušni - toť metapřikázání první, nejvyšší. To druhé pak je mu na roveň, stejně výsostné, stejně svrchované : plodit potomky. Potomstvo znamená pokračování - naplnění, osvědčení příkazů, v nichž přežívací strategie spočívá; hojnost potomstva pak znásobuje nositele těchto příkazů a zvyšuje šanci na jejich předání :

Aj, dědictví od Hospodina jsou dítky, a plod života jest mzda. Jako střely v ruce udatného, tak jsou dítky zdárné. Blahoslavený muž, kterýž by jimi naplnil toul svůj; nebudouť zahanbeni, když v rozepři budou s nepřátely v branách.

(Ž 127. 3-5)

V plodnosti - potenci - je nejvyšší moc; rozmnožení, toť obecná podoba eremiální "vůle k moci". V těchto dvou metapřikázáních je "všechen zákon i proroci". To, co se takto snažím s pomocí židovských reálií vystihnout, je duch syntézy darwinismu s molekulární genetikou, jenž vládne současné biologii - myšlenkové schéma určující dnešní vědecké pojetí jak živé přírody, tak lidské přirozenosti. To bylo původním předmětem naší safedské intuice. Jsem si vědom, že načrtnutá "eremiální ekologie" není dozajista práva duchu židovského myšlení, že představuje jen jeho karikaturu. Podstatou karikatury je zkreslující zdůraznění a zveličení některých rysů, obvykle nikoliv těch podstatných. Avšak jde-li o karikaturu, produkt nepochopení ze strany gójů, lze chovat naději, že i současná biologie je karikaturou života a vědecké pojetí světa karikaturou stvoření. (Ostatně, nezaznělo snad v předchozí debatě, že metafyzika sama je karikaturou filosofie ?)

Od safedského vnuknutí jsme s kolegou Komárkem tento náhled dále rozvíjeli, jak v rámci sociomorfního modelování vědy, tak v rámci úvah o vývoji a povaze vědeckého poznání - a všude se ukázal nadmíru plodným a inspirativním. Příspěvkem E. Israele k debatě o metafyzice dostává se našim dosavadním úvahám skvělého potvrzení a nového nasvícení. Proto následující poznámky nejsou polemikou. Chtěl bych tímto způsobem vzdát autorovi dík za příležitost k vyslovení toho, co již delší dobu dřímalo v mé mysli.

Vyjděme z příběhu, o němž se vypráví v první knize Mojžíšově (Gn 9.18-27) :

Byli pak synové Noé, kteříž vyšli z korábu : Sem, Cham a Jáfet; a Cham byl otec Kanánův. Ti tři jsou synové Noé, a ti se rozprostřeli po vší zemi. Noé pak obíraje se s zemí, začal dělati vinice. A pije víno, opil se, a obnažil se u prostřed stanu svého. Viděl pak Cham, otec Kanánův, hanbu otce svého, a pověděl oběma bratřím svým vně. Tedy vzali Sem a Jáfet oděv, kterýžto oba položili na ramena svá, a jdouce zpátkem zakryli hanbu otce svého; tváři pak jich byly odvráceny, a hanby otce svého neviděli. Procítiv pak Nóe po svém víně, zvěděl, co mu učinil syn jeho mladší. I řekl : Zlořečený Kanán, služebník služebníků bude bratřím svým. Řekl také : Požehnaný Hospodin, Bůh Semův, a buď Kanán služebníkem jejich. Rozšiřiž Bůh milostivě Jáfeta, aby bydlil v stáncích Semových, a buď Kanán služebníkem jejich.

Upozorňuji, že Cham byl proklet (stal se "bídným chámem") ne proto, že by se ožralému tátovi posmíval, jak se traduje, nýbrž proto, že spatřil "hanbu otce svého" - jeho přirození, tedy tělesný původ své vlastní přirozenosti. A připojuji - po zvyku dávných vykladačů a komentátorů - svůj vlastní, "apokryfní" dodatek :

Když oba synové jdouce zpátkem zakrývali hanbu otce svého, tehdy prvorozený Sem zavřev oči své řídil se sluchem, zatímco bratr jeho Jáfet upíral zrak svůj k nebesům...

Opakuji a zdůrazňuji pro pořádek, že jde o můj osobní doplněk, jímž hodlám ilustrovat rozdíl mezi myšlením pojmovým, které odvozujeme od Řeků - a tím druhým, židovským, jehož povahu objasňuje Efraim Israel. Podle tradice totiž pocházejí Řekové z Jáfeta (a to skrze Jávana, jehož jméno odpovídá Ionii), kdežto Židé spolu s Araby vzali svůj původ ze Sema skrze Abraháma. (Poznámka6)

Můj dodatek představuje etiologický mýtus : Od těch dob se Jáfetovo pokolení orientuje především zrakově-opticky, kdežto zaměření rodu Semova je sluchově-akustické. Jde o dva různé životní styly, dva způsoby obývání země, dvě podoby úcty a péče, dvě cesty poznání, jimž odpovídají dva druhy pravdy. Jáfetův rod ke své pravdě hledí, hledá ji a nazírá, rod Semův své pravdě naslouchá, v poslušnosti k ní přísluší.

Jakkoliv odlišné, ba nesouměřitelné je to, k čemu každá cesta směřuje, to, od čeho se obě vzdalují, je stejné : tatáž pohnutka, společný čin, pro který se oběma bratřím dostalo otcovského požehnání. A jakkoliv rozdílné, ba nesouměřitelné jsou pravdy, k nimž obě pokolení posléze dospěla, hledajíce útočiště před vlastní tělesnou přirozeností, kterou rovněž sdílejí, přesto svým typem jsou to pravdy obdobné : zásvětní, nad- či mimo-přirozené, a v tom smyslu meta-fýsické. Dvé cílů, opačné směry, různé postupy, leč jedno východisko a tentýž společný obzor - horizont transcendence : toť rámec, uvnitř kterého se obě cesty budou stále potkávat, křížit, setkávat se a utkávat - bezděčně tkát společný, neviditelný příběh, k němuž se žádný z nich nechce znát, který neznají.

Pokusme se stručně vystihnout, kterak na obou transcendentálních, přirozenost překračujících cestách - jafetické a semitské, zírající a naslouchající - smysly zbavily tělesnosti samy sebe i to, co vidí či slyší, a nalezly tak smysl - v netělesném a nadpřirozeném.

Cestu zraku stačí jen připomenout, je dostatečně známa. Začíná u toho, co vidíme očima, u "bezprostřední zrakové danosti" - od vnímání jevů, konkrétních tělesných tvarů pak vede k rozumovému nazírání jejich obsahu - stává se intelektuálním názorem - a ten se dále mění v duchovní zření čistých podob, dospívaje tak k idejím, věčným principům vší podobnosti. Tuto cestu poznání, kterou Evropě spolu s pojmovým myšlením odkázala řecká filosofie lze ilustrovat známou - příznačně snad nejznámější - pasáží z Platona (Symposion 211 C-D) :

A tak ten, [...] kdo počínaje od zdejších krásných věcí vystupuje [...] stále vzhůru jako po stupních, od jednoho ke dvěma a od dvou ke všem krásným tělům a od krásných těl ke krásným činnostem a od činností ke kráse naukových poznatků a od poznatků dostoupí konečně k onomu poznání, jehož předmětem není nic jiného než právě ono krásno samo, a tak nakonec pozná podstatu krásna. Na tomto stupni života, milý Sokrate, pravila cizinka z Mantineje, ač jestliže vůbec kde jinde, stojí člověku za to žít : když se dívá na krásno samo.

Méně je známo, že tato jafetická cesta zraku od tělesného vidění přes rozumové nazírání k duchovnímu zření má svou obdobu v tradici semitské. Od zvuků k hlasu, od hlasu k příkazu, od naslouchání tělesného k slyšení vnitřnímu, od soukromého hlasu svědomí k hlasu Božímu - tuto cestu sluchu, resp. první její úsek, může ilustrovat např. úryvek z "Knihy Samuelovy první, kteráž vůbec První Královskou slove" (1 Sam 3.1-13) :

Mládenček pak Samuel přisluhoval Hospodinu při Elí [...]. Stalo se pak jednoho dne, když Elí ležel na místě svém, [...] Samuel také spal, a světlo Boží ještě zhašeno nebylo v chrámě Hospodinově, v němž bylo truhla Boží, že zavolal Hospodin Samuele. Kterýž řekl : Teď jsem. I běžel k Elí a řekl : Teď jsem, nebo jsi mne volal. I odpověděl : nevolal jsem, jdi zase spáti. Který odšed, spal. Opět pak Hospodin zavolal Samuele. [...] Samuel pak ještě neznal Hospodina, a ještě nebyla mu zjevena řeč Hospodinova. Tedy opět zavolal Hospodin Samuele po třetí. [...] I řekl Elí k Samuelovi : Jdi, spi, a bude-li tě volati, řekneš : Mluv, Hospodine, nebo slyší služebník tvůj. Odšel tedy Samuel a spal na místě svém. I přišel Hospodin, a stál a zavolal, jako i prvé, a řekl : Samueli, Samueli ! Odpověděl Samuel : Mluv, nebo slyší služebník tvůj. I řekl Hospodin Samuelovi : Aj, já učiním věc takovou v Izraeli, kterouž kdokoli uslyší, zníti jemu bude v obou uších jeho. V ten den uvedu na Elí všecko to, což jsem mluvil proti domu jeho; počnuť a dokonám. A ukáži jemu, že já soudím dům jeho až na věky pro nepravost, o níž věděl [...].

Když E. Israel mluví o Zjevení na hoře Sinaj jako o celonárodní zkušenosti, podotýká, že všechen lid to viděl (23). To je sice pravda - stojí tak vskutku psáno (2 M 20.18, případně 20.15 - číslování zde kupodivu kolísá !), avšak je to pravda právě a jen proto, že tak stojí psáno ! Ostatně letniční událost sinajského zjevení se týká předání Tóry, což je věru zvláštní druh zjevení - jakési "zjevení" v písemné podobě : Tóra zde "mluví", respektive píše sama o sobě ! Všechno, co tehdy lid "viděl", bylo - hřímání a zvuk ŠÓFAR, totiž pozounu, a to, že "Mojžíš mluvil a Bůh odpovídal hlasem". Jinak bylo vše zahaleno v mraku, jak se dozvídáme dřív (19.16-19). Tedy mnoho toho k vidění nebylo; to, že "vy jste sami viděli, že s nebe mluvil jsem s vámi" (20.22[19]), říká Hospodin Mojžíšovi, aby to řekl synům Izraelským ! Četli jsme už v úryvku ze Samuela, že Hospodina zná ten, jemuž byla zjevena Jeho řeč.

Tím jsme se dostali "k mrákotě, kdež byl Bůh" (2 M 20.21[18]), a tak až na samý konec oné druhé cesty. Neboť, jak mohl Samuel poznat, že jej volá Boží, a nikoliv lidský hlas ? A podle čeho to měli poznat druzí ? "Hospodin promluvil..." : avšak Jeho hlas se ozývá zevnitř - je osobním sdělením, které jen málo vyvoleným je dáno slyšet. Přesto si Boží slovo činí nárok na obecnou poslušnost, osobuje si svrchovanou autoritu - právě tak, jako si dělají nárok na universální platnost neviditelné ideje, přístupné toliko filosofovu zření ! Je-li nesnadné rozpoznat filosofa od sofisty a jeho vědění od pouhých domněnek či lstivých tvrzení demagogů (viz Platonův dialog Sofistes), neméně obtížné je rozpoznat skutečný hlas Boží od hlasu vlastních, nevědomých přání, halucinací či výmyslů (viz pověstné téma falešných proroků). Podle čeho tedy lze poznat pravé svědectví, uznat v něm vůli Hospodina, jediného a pravého Boha ?

Tomu, čím jsou v jafetické tradici ideje, totiž základem možnosti rozumového zkoumání, společného náhledu a evidence - tomu v oné druhé tradici odpovídá písmo, tj. psaný text, jenž zakládá možnost závazných výkladů Božího slova. Psaný zákon je to, co poskytuje kritérium pravosti všech prorockých slyšení. Navíc písemná smlouva, závazná pro obě strany, jak pro člověka, tak pro Boha, chrání Izrael (alespoň do jisté míry !) před Božími rozmary - před Jeho nevypočítatelností, náladovostí, prchlivostí; stojí zde "černé na bílém", tj. jasně a zřetelně, co má člověk činit, přesněji : jak se v dané situaci rozhodnout, kterým směrem se dát a jakou cestu zvolit. Nikdy nebylo jiného národa, s nímž by jeho bohové uzavřeli smlouvu, pochvaluje si nejednou sama Tóra (viz např. 5 M 4.8).

A tak, od hlasu tělesného k hlasu vnitřnímu, od slyšeného slova k slovu napsanému, od zápisu jakožto pořadí znaků, uspořádání písmen v textu Tóry - ke všem tajemstvím Boha a Jeho stvoření... Tímto způsobem života, ačli vůbec jakým - bývala by řekla Sokratovi tajemná cizinka, kdyby pocházela ze Safedu místo z Mantineje - stojí člověku za to žít : když čte, studuje a vykládá Písmo samo, a naslouchaje tak živému Bohu, noří se do nezměrných tajemství Jeho nespočetných pokynů, instrukcí, příkazů a zákazů, aby jimi řídil svůj život. (Poznámka7)

Jde o dvě cesty poznání, které jsou -výrazem dvou rozdílných způsobů obývání světa. Obě mají svou logiku : člověk vždy a všude obývá, zabydluje svět skrze LOGOS. Logika pokolení Semova se liší od logiky rodu Jáfetova natolik, nakolik se liší "světa kraje", které se jim staly domovem.

V eremiální kultuře židovské člověk přísluší k světu skrze slyšení; prožívá jej především časově a nazývá jej OLAM ("věk"). V hyletické kultuře řecké patří člověk k světu skrze patření; obývá jej "prostorově" a nazývá jej KOSMOS ("šperk", "řád"). Je-li cílem poznání v prvním případě návod k správnému jednání, v případě druhém je jím vzor správného vědění. Avšak to, co vposledku veškerou spravedlnost, resp. pravdivost zakládá, je v obou kulturách pravda transcendentální, zásvětní, nad-přirozená, jež leží mimo dosah světského dění a přirozených proměn - byť toto "nad" či "mimo" bylo jen pomyslné, nebo vzdálené jen deset pídí od země (25).

Metafyzická povaha zjevené pravdy Boží se zračí již v rozkazovacím a normativním způsobu jejího vyjádření : přirozené jsoucno neobsahuje příkazy a zákazy, jeho bytí není z řádu platnosti. Písemná forma, v níž byla zjevena, její nad-přirozený charakter ještě podtrhuje. Abychom tomu porozuměli, je třeba pochopit, co to je písmo - takové, jaké představuje hebrejská abeceda. Všimněme si však ještě blíže rozdílu mezi oběma způsoby poznání.

Tam, kde byl základ skutečnosti spatřen v podobách, tam se poznání zaměřuje na podobnosti, spočívá v nápodobě a samo má podobu obrazu. Podobnost je vždy relativní : podobat se lze více či méně, a to vždy vzhledem k něčemu. A právě tohoto "vzhledem", které je podstatou relace podobnosti, se týká vědění. Platon použil pro tento základ skutečnosti, k němuž směřuje hyletické poznání, slova IDEA, resp. EIDOS, jež znamená právě "vzhled", bytostnou podobu, díky které je konkrétní jsoucno - při vší své jedinečnosti - tím, čím je : veverkou, sasankou, smaragdem nebo špulkou.

Naproti tomu tam, kde cesta za přirozenost nalezla základ skutečnosti v textu, zřetězení písemných znaků, tam se poznání zaměřuje na odlišnosti. (Poznámka8) Odlišnost je vždy absolutní; vypovídá o vztahu připouštějícím toliko dvě možnosti : buď totožnost, nebo různost, a žádné "více" či "méně". Tento eremiální směr poznání vede k nekompromisní pravdě typu ano/ne, k pravdě přesné a přísné. Proto je jejím náležitým výrazem zápis - text v základním významu závazného pořadí od sebe odlišných a oddělených znaků.

K takovým pravdám míří však také poznání matematické, jež se stalo vzorem poznání vědeckého. Vědění týkající se výhradně odlišností neposkytuje podobu ani obraz - nevynucuje si žádnou představu poznané skutečnosti. Ba každá představa, kterou si na základě takového vědění učiníme, bývá dokonce zavádějící. Tak jako eremiální způsob obývání světa provází příkaz "neučiníš sobě obrazu !", tak i výchova k vědeckému myšlení vede adepty k tomu, aby se od představ pokud možno oprostili a své vědění s nimi nespojovali. Ve vědě platí obrazotvornost za "pouhou spekulaci", není-li přímo nepřípustným, nevědeckým "fantazírováním".

Co je to ale za vědění, které neposkytuje názor, nevyvolává představu, nedovolává se jí, ba ani ji nedovoluje ? Jde vůbec o vědění ? A jak je vyjádřit ? Přísně vzato, pro výsledek vědeckého poznání se hodí spíše označení "znalost" - a ne "vědění", kde již slovo samo naznačuje souvislost s viděním, odkazujíc tak k tradici eidetické, spekulativní. Znalost neposkytuje názor, nýbrž návod : know-how, dnes tolik zdůrazňované a ceněné. A to je přece to, oč jde ve vědeckém výzkumu především. Navzdory rozšířeným představám se věda vůbec nezajímá o "vnitřní podstatu", o "jsoucnost", "skutečnost", "pravdivost" či "povahu" toho, co poznává. Tím méně pak o to, co je na zkoumaném předmětu bytostné (esenciální) a co zvláštní (případkové, akcidenciální). Věda si neláme hlavu ani s tím, co u předmětu jejího zájmu znamená "být", "existovat", "platit" apod. Uvažování tohoto druhu je vědeckému provozu a praxi právě tak cizí jako židovskému myšlení, alespoň v podání E. Israele. Rovněž s výměry čili definicemi si vědci dělají stejně málo starostí, jako dle E. Israele Židé. Když se odborníka zeptáte, co je to částice, buňka, gen, atom, pole, elektřina, životní prostředí nebo cokoliv, čím se zabývá, čeho zkoumáním se živí, obvykle znejistí : pokusí se vás odbýt vyhýbavou odpovědí, jako že záleží na tom, jak se to konkrétně zavede... ale to že vlastně v praxi zas tak velkou roli nehraje...

Pakliže se odbýt nedáte, pomůže si odborník příměry nebo příklady : "Dejme tomu, že mám za úkol změřit..." Zkrátka, uteče se ke kasuistice - právě tak jako Israelovi talmudisté. Pokud se vědec odhodlá k něčemu takovému, jako je vymezení pojmu či vystižení povahy nějaké věci, učiní tak nejspíše v populárním nebo rádobyfilosofickém spisku, tj. tehdy, má-li před širší veřejností vydat počet z toho, čeho je znalý - a pak ovšem neužívá odborného jazyka (podobně jako Maimonides, který - jak uvádí E. Israel - svá filosofická pojednání nepsal hebrejsky, nýbrž arabsky). Vědcovy definice, výměry, výklady a jiné pokusy o přiblížení vědeckých "pojmů" nehledí ani tak k potřebám vědeckého poznání, jako k cíli, jemuž mají sloužit, a ten bývá pohříchu propagační, polemický či apologetický - inu, právě tak jako filosofické traktáty Maimonida a ostatních židovských filosofů-proti-své-vůli, o nichž se zmiňuje E. Israel (22). Proto mohou být ony "pojmy" u různých autorů pojaty velmi odlišně - a přece budou všichni přesvědčeni, že říkají v "podstatě totéž" a liší se nanejvýš "způsobem podání". (Poznámka9)

Překvapivě, pak jen proto, že se nerozlišuje mezi pojmoslovím a terminologií. Zatímco "pojem" se vztahuje k sémantickému obsahu slova, to, co ze slova činí odborný výraz čili "termín" (příznačně odvozený od latinského terminus = mez, hranice), je přesné vymezení, jež stanoví a kodifikuje jeho významovou odlišnost od ostatních výrazů. Terminologie slova přirozeného jazyka "obsazuje", jejich odborný význam "zavádí" definičně; běžný smysl slova může sice hrát jakousi mnemotechnickou roli, zároveň však zatěžuje termín nežádoucími konotacemi - odtud sklon k přejímání cizojazyčných výrazů (jež mají v domácím jazyce vesměs povahu značkových pojmenování) a k jejich zkomolenému užívání v tzv. odborném žargonu či laboratorní hantýrce. Vědecká řeč vyžaduje jednoznačnost, její noční můrou je "konfuze" - odtud neustálá snaha o "terminologické ustálení a sjednocení".

Obava je oprávněná : má-li být význam termínu nezávislý na kontextu, nemůže být ovšem ze souvislostí vyvozen - na rozdíl od skutečných pojmů, jejichž smysl naopak spočívá v poukazu k celku souvislostí, a může z nich také být obvykle pochopen. Význam odborných výrazů je operativní : vyčerpává se v tom, jak se jich používá, a jejich definice vyjadřuje postup čili techniku, jak se s tím, co označují, zachází - odtud terminus technicus. O vědeckých výrazech jako vektor, pufr, pH, radiace, speciace, genetický drift, ekoton atd. platí totéž, co o židovských výrazech jako TUMA (nečistota) či MUKCE (to, co je v sobotu zakázáno přenášet) : jsou to rovněž "reálie" - reálie vědecké (jež bych měl také pro čtenáře definovat, jak činí E. Israel, ale neučiním tak - bylo by to ostatně daleko obtížnější než v případě těch židovských) a nemají rovněž žádnou "vnitřní podstatu", ježto i jejich význam je "wittgensteinovský" - spočívá v pravidlech, jak je užívat (srv. 25). V experimentálních vědách jsou to návody k uspořádání pokusů a k "odečítání" či "vyhodnocování" jejich výsledků; v matematice, ve vědeckých kalkulech a v programovacích jazycích jsou to kombinační a substituční pravidla, jak zavedené výrazy, termíny, formule, znaky apod. spojovat, dosazovat a odvozovat.(Poznámka10)

"Vědecké myšlení" - jež si dnes činí nárok být universálním vzorem racionality - spočívá v mechanickém zacházení s termíny, "odbornost" pak záleží v osvojení si pravidel takového zacházení. Formalizace umožňuje převést toto myšlení na "kalkul", což je něco jako abstraktní automat na vyvozování platných výroků (teorémů). To předpokládá úplné a důsledné oproštění termínů od posledních obsahových zbytků a kontextových poukazů. Tehdy je dosaženo nejzazšího cíle řečené mechanizace : termíny mohou být nahrazeny proměnnými - libovolnými znaky, které samy nic neznamenají, "značí" toliko sebe samy. Proto je lze beze všeho podřídit kombinatorickým, transformačním a substitučním pravidlům.

Jak jsem už předeslal, toto umění zacházet s pojmy jako s termíny a termíny pak nahrazovat znaky, skupinami znaků, formálními symboly apod. převzala věda z kabaly. V kabale tyto operace sloužily na prvním místě jako prostředky k očišťování adepta od tělesnosti a smyslovosti - pomáhaly mu potlačit obrazotvornost, zbavit se spolu s veškerými představami i vlastního, "subjektivního" myšlení, a uskutečnit tak proměnu sebe sama v čistě duchovní sublimát. Jedině v tomto stavu lze zakusit Boží skutečnost - přiblížit se Tomu, jenž je mimo všechny představy a nad veškerá pomyšlení ne snad jen proto, že Ho nedosahují, nejsou Mu právy, nýbrž proto, že jakákoliv představa, byť sebevznešenější, a jakýkoliv pojem, byť sebesubtilnější, jsou na cestě k Němu nepřekonatelnou překážkou. Pouze myšlení zbavené obsahu - ctnost a mohutnost diskrétnosti, která nic nemíní, nýbrž jen nezaujatě, "objektivně" rozeznává - je s to Boha poznávat; toliko lidský intelekt (od interlego = rozlišuji) je tím, co člověka činí "k obrazu" Boha, jenž nemá obrazu, a "podle podobenství" Toho, kdo nemá podoby (1M 1.26-27). Tuto zkušenost vyjádřil Descartes pověstným cogito-sum; co bylo pro kabalisty cílem mystické religiozity, stalo se východiskem vědecké racionality.

Na druhé straně svou normativní a hypoteticky praktickou orientaci jako by vědecké myšlení zdědilo od talmudistů - podle toho, co o jejich činnosti a způsobu uvažování říká E. Israel (25). Vědci si na základě svých "teorií" (rozuměj : intelektuálních konstruktů) také vymýšlejí zcela nepravděpodobné případy, které prakticky nikdy nemohou nastat, a pak z nich vyvozují stejně hypotetické důsledky. Na rozdíl od talmudistů však na tom nepřestávají : své předpoklady si ověřují (verifikují), a to tak, že příslušné situace, k nimž by jinak jen stěží mohlo skutečně dojít, záměrně vyvolají; pomocí přístrojů a zařízení k tomu účelu zvlášť sestrojených navodí vhodné okolnosti, "experimentální podmínky" - aby zjistili, zda a nakolik se potvrdí platnost jejich vývodů. Na základě výsledku formulují svůj poznatek tak, aby na něm bylo možno zkonstruovat další kasuistiku. Možnost převést poznatek na testovatelnou hypotézu, tj. na proveditelný pokyn, je přímo mírou vědeckosti. Také ve vědě každé "je" ipso facto znamená "budiž".

Vědecké poznání je tak svého druhu zákonodárstvím - jako Talmud. Vědci zjišťují, zda závěry z přírodních zákonů vyvozené skutečně platí (neboť vědecká pravda spočívá v platnosti), a jsou přesvědčeni, že se jejich umělé empirii musí podřídit jak přirozená zkušenost, tak veškeré lidské jednání. Předpokládám, že stejně "dogmatičtí" jsou v tomto ohledu i talmudisté. Tak jako Maimonides "zbavil platnosti" služebné duchy, tak vědecké autority zbavují platnosti dříve užitečné pojmy jako flogiston, miasma, aithér či skupinový výběr. Jestliže popírají vliv hvězd, moc virgulí, účinek homeopatik atd., činí tak pouze z toho důvodu, že to "odporuje vědeckým zákonům". Leč v jejich případě na tom nebývá mnoho humorného, neboť vědeckým "talmudistům", vybaveným kabalistickými postupy, připadají tyto záležitosti natolik důležité, že je beze všeho přenášejí ze soukromí svých hlav a ústavů na veřejná území (srv. 25). Odvolá-li se někdo na přirozenou zkušenost, je vyzván, aby dokázal, že je doložena v "impaktových časopisech", tj. převedena v autorizovanou, psanou podobu.

Vyskytují-li se ve vědě výrazy pro různé "-logie" (geologie, paleontologie, farmakologie, ekologie atd.), které prý, podle E. Israele, v židovském myšlení neexistují (25), pak jde o terminologický přežitek, svědčící spíše o lhostejnosti vědy vůči pojmům, než o práci s nimi. Přirozeně, že se v těchto oborech o žádný "logos" předmětů pod ně spadajících nejedná, natož o nějakou, byť jen regionální ontologii. Vědecké teorie sice rozhodují o tom, co existuje (rozuměj : smí existovat) a co nikoliv, přitom však "vědecká ontologie" existuje právě tak málo, jako "ontologie židovská".

Zato existuje jakási "vědecká metafyzika", či spíše metafyzický základ vědou poznávané skutečnosti, jenž představuje transcendentální východisko vědeckého poznání. A ten je vůči metafyzickému základu židovských reálií při nejmenším analogický, ne-li přímo homologický, neboť je velmi pravděpodobně jeho potomkem. Také ve vědě je základem a východiskem text (zápis či znakový řetězec, v němž jsou uložena všechna pozorování, měření, zjištění), a nikoliv přírodní skutečnost sama, jak se věda domnívá a jak si namnoze myslí ti, které přesvědčila - pokud ovšem sama příroda není textové, tj. "nadpřirozené" povahy. Tento základní, výchozí text tvoří buď výroky odborného jazyka, anebo - častěji - znakové shluky typu vzorců, schémat, čísel, veličin, rovnic a funkcí. Universální textová podoba takřka veškeré vědecké produkce dává na srozuměnou, že i pro vědu spočívá pravá skutečnost v rozdílech - jak tomu ostatně nasvědčuje už sama povaha vědeckých termínů. Proto může být vědecká pravda přesná a zřetelná - ve smyslu požadavku clare et distincte, jak ji k tomu zavazuje "geometrický mrav" (mos geometricus). Ten se stal opravdovou řeholí novověké vědy - obecně závaznou normou jejího universálního vědění (mathesis universalis).

Sama matematika je ovšem původně plodem hyletické ekologie. Čísla a geometrické útvary byly zpočátku ideálními jsoucny - prvotními podobami, principy ideality; jejich znalost byla průpravou k vlastnímu zření idejí. Aritmetika pěstovaná jako nauka o číslech a číselných operacích spolu s geometrií jakožto naukou o obrazcích, tělesech a pravidlech jejich sestrojování představovaly vrcholné podoby, jichž nabylo pojmové myšlení na hyletické cestě odpřírodnění a odtělesnění. Teprve za renesance - v procesu formalizace hermetické magie pod vlivem kabaly (přičemž k magii se tehdy počítala také architektura a mechanika) - došlo k algebraizaci geometrie, tj. převedení geometrických konstrukcí na operace se symboly.

Eremiální interpretace matematiky šla ruku v ruce s přechodem evropské vědy z pojmového myšlení na myšlení kalkulující. Zrod moderní vědecké racionality byl provázen, ne-li způsoben naroubováním matematických výhonků hyletického myšlení na eremiální podnož. Metafyzickým základem vědy se stala matematika - nikoliv ovšem ta či ona matematická struktura, která opět představuje nějakou podobu, racionální konstrukt, nýbrž to, v čem tyto struktury a konstrukce vposledku spočívají, totiž kombinatorika znaků.

Matematizace přírodovědy si vyžádala matematické chápání samotné přírody, včetně lidské přirozenosti. Nakonec se ukázalo, že celý svět je převoditelný v text. Současná teorie informace je toho výmluvným dokladem. Informace je příznačně definována jako "míra odlišnosti", "zpráva o rozdílu" (news of difference), a je vyjádřena - jak jinak- - posloupností diskrétních znaků. Její jednotkou je elementární rozdíl, k jehož zápisu se dnes používá dvou znaků : 0 a 1. Můžeme v nich vidět obrázky : kolečko a čárku, symbolické znázornění archetypální opozice kulatého-uzavřeného a přímého-otevřeného, nebo je můžeme číst prostě jako číslice, jimiž "jsou" skutečně, a vidět v nich opět symbolické vyjádření prarozdílu mezi "nic" a "něco".

Leč takovéto pohříchu hyletické vidění by bylo v souvislosti s binárním kódem, kterého užívá informatika, a s dvojkovou soustavou, jeho matematickou reprezentací, naprosto nemístné. Ani tvar, ani obvyklý číselný význam obou znaků zde nehraje vůbec žádnou roli. Lze je vzájemně zaměnit (ovšem důsledně), nahradit třeba čárkou a tečkou jako v morseovce (skutečný Morseův kód je však trinární : čárka, tečka, mezera), nebo tečkou a netečkou (dírou a nedírou) jako v děrných štítcích, anebo dvojicemi plus/minus, ano/ne atp. - ovšem stále za předpokladu, že mezi obojím zůstane ostrá odlišnost, vylučující jakékoli splývání, přechody, zkrátka "konfuzi". Rozdíl je to jediné, na čem záleží. Binární notace sama neznamená nic; slouží toliko k záznamu různosti. Dvojice znaků zde vyjadřuje odlišnost jako takovovou, lišení vůbec, rozdíl prostý, absolutní, odhlížející (abstrahující) od jakéhokoliv "mezi čím a čím". Proto vlastně není správné říkat, že daná dvojice znaků tento čistý rozdíl "vyjadřuje", "představuje", "značí" atp.; zbavíme-li se tohoto posledního zbytku nenáležité sémantiky, pak nezbývá než uznat, že ona dvojice znaků tímto rozdílem jest !

Tento náhled nás přivádí až k samému základu eremiálního chápání skutečnosti, k tajemství hebrejské abecedy. Způsob záznamu, který hebrejské písmo představuje, byl objeven v dějinách lidstva jen jednou a všechny ostatní abecední soustavy tohoto typu byly z něho odvozeny - od řecké alfabety a latinské abecedy až po sanskrt či pálí. (Nebyl, pravda, objeven Židy, nýbrž Féničany, i tak je ale původu semitského.) Přesně vzato nejde o písmo hláskové - v tomto smyslu si je přizpůsobily národy hyletické. Jeho znaky označují pouze souhlásky, nikoliv samohlásky - zvuky, jež "hlasí samy". Souhlásky jsou tím, co hlasení toliko doprovází, různým způsobem artikuluje : člení a rozlišuje. A tu jsme u jádra věci : semitským písmem nejsou zapisovány hlásky, nýbrž jen rozhraní mezi nimi - meze, předěly. Proto hebrejský zápis nemá fonetická omezení : libovolné seskupení písmen lze tak či onak vokalizovat, obvykle smysluplně. (Stejně volnou kombinatoriku dovoluje chemismus genetického kódu : čtvero znaků jeho "abecedy" se může řetězit v libovolném pořadí; řazení není omezeno žádnými zábranami - ani vazebnými, ani prostorovými.)

Na tvaru písmen přitom nezáleží (během dějin ostatně doznal značných proměn), zato však záleží na jejich abecedním pořadí, neboť to určuje jejich číselnou hodnotu, která je, myslím, stejně původní jako hodnota artikulační. Každé slovo lze proto přečíst také jako číslo : hebrejský zápis je "alfanumerický", řečeno v počítačové terminologii. Hebrejské písmo tak představuje propojení mezi jazykem a čísly. To je věc zásadní důležitosti, neboť právě čísla jakožto symboly nespojitosti (diskrétnosti) jsou ryzím projevem rozlišujícího logu. Díky této "logice" hebrejského písma mohlo zřejmě židovské myšlení nalézt metafyzický počátek skutečnosti v Textu : totiž v textu, který nic nepředpokládá, k ničemu nepoukazuje, vztahuje se toliko k sobě samému; v textu, který není ničeho popisem, nýbrž naopak všeho předpisem : každé přečtení určuje další způsob čtení - čisté rozdíly, z nichž je sestaven, odkazují zase jen k dalším rozdílům. Je zajímavé, nakolik toto textové apriori odpovídá metafyzickému pojmu podstaty (substance), jak se s ním setkáváme v převládajícím proudu hyletického myšlení. Tak jako je podstata tím, co ke své existenci ničeho nepotřebuje a samo veškerou ostatní existenci zakládá, tak i "čistě syntaktický", formální text sestávající z rozdílů jako takových je tím, co všemu předchází, všechno předpisuje, a tedy vlastním jádrem, resp. počátkem veškeré skutečnosti. Je-li substance metafyzickým základem hyletické skutečnosti, je text metafyzickým předpokladem skutečnosti eremiální. Odtud vyvěrají všechny zvláštnosti židovského myšlení, jak je podává Efraim Israel.

Odtud lze také porozumět metafyzickému východisku vědeckého chápání skutečnosti, jež slaví svůj triumf právě v oboru informatiky. Pomocí binárního kódu - kombinací čistých "rozdílů an sich" - lze dnes zapsat, resp. předepsat (pro-gramovat !) cokoliv : veškerou skutečnost dokáže Věda převést (redukovat !) na elementární rozdíly typu buď/nebo - či spíše buď/nebuď ! V těchto buď, přikazujících jiná buď (čili : if-then-else v hieratickém jazyku současnosti, chcete-li), jejich sestavováním a vestavováním ("hnízděním" - nesting), lze uložit cokoliv, nikoli jen texty : rovněž obrazy, zvuky, podoby, děje lze převést do číselné, digitální, nespojité formy - a tak je uchovat, resp. vyvolat daleko přesněji, spolehlivěji, než jak to dovedou "šumem" vždy ohrožené popisy, otisky, reprodukce a podobné nápodoby. Uložený příkaz je nutně přesnější, jasnější než vyložený pojem či znázorněná představa. Informace formulovaná v příkazech je doslova ukládána, je úkolem k splnění : text, který právě čtete, obraz na obrazovce, hudba linoucí se z kompaktu není reprodukcí - kopií originálu, nýbrž produkcí - plněním příkazu. A tak jako provedení příkazu nic nenapodobuje ani neznázorňuje, tak ani text v tomto informačním smyslu není nápodobou, nýbrž originálem, původním skutkem - totiž skutečností sama sebe ! Není snad pro židovské myšlení takovýmto originálem, ba originálem originálů Tóra ? V ní je všechno uloženo tak jako s člověkem uložil Bůh do stvoření svůj obraz : jako úkol. "Tak pohleděl Svatý, budiž veleben, do Tóry, a teprve potom stvořil svět," praví Midraš raba ke Genesi (1.17). (Poznámka11)

Snad je zbytečné dokládat, že tato "metafyzika" se - skrze vědotechniku, v níž našla svůj výraz a účinné naplnění - významně podílí na utváření současné globální civilizace. Její typickou podobou je dnes právě ona "pseudoevropská, amerikanizovaná společnost", kterou E. Israel na samý závěr svého osobního dodatku (26) odsuzuje jako popření všech tradičních hodnot - ať židovských, či evropských. Nicméně i ona je pořád svým způsobem "židokřesťanská" a židovský způsob myšlení - jak nám jej E. Israel předestřel - se na její povaze podílí daleko víc, než jsme vůbec ochotni připustit.

Není podstatné, že jde o "typičnost" krajní a zřejmě úpadkovou. Pro nás - její současníky a účastníky, produkty i producenty - je důležité si uvědomit, že ve stejném či obdobném způsobu myšlení, jaký nám E. Israel líčí coby něco exotického a pro toho, kdo není rodem Žid, zcela cizího a nepochopitelného, jsme vlastně byli všichni už od školních lavic vychováváni a vedeni. Nakonec se nám toto myšlení stalo natolik "druhou přirozeností", že už vůbec nevnímáme jeho mimoběžnost a nepropojitelnost s myšlením pojmovým, s uvažováním a chápáním, jež je spojeno s náhledem a založeno na představách.

Školní výchova nám sugeruje, že jedině vědecké poznání je ve vlastním slova smyslu pravdivé - tj. že vypovídá o skutečnosti, jaká skutečně jest. Anonymní samozřejmost tohoto postoje působí, že zůstáváme v naprosté neznalosti o povaze a původu této zvláštní "pravé skutečnosti", které dáváme bianco svou důvěru. Běžný vědec nemá nejmenší tušení o eremiálních kořenech své poznávací strategie. O nic lépe na tom není jeho humanitní kolega, jenž považuje novověkou science - exaktní přírodovědu - za samozřejmou součást odkazu řeckého myšlení a racionality (připouští snad ještě podíl křesťanství na odbožtění světa a islámské podněty, jejichž původ však opět hledá v Řecku), a není tudíž ani v nejmenším s to uvědomit si její bytostnou odlišnost.

Nad takovými jevy, jako jsou opakovaně selhávající pokusy o dialog mezi "dvěma kulturami" (totiž vědeckou a humanitní), jako je marné hledání společného rámce obou odlišných "diskursů", neplodnost vzájemné, byť i rozsáhlé a fundované informovanosti, zakoušíme toliko zklamaný údiv, provázený houževnatou iluzí, že dalším obohacením a prohloubením pojmového aparátu bude možno dojít ke společnému konsensu - opětovnému setkání.

Technologická moc nás navíc zahrnuje takovou přemírou syntetických tvarů a obrazů, že nepozorujeme úpadek obrazotvornosti, který svět digitalizace v našich myslích působí. Po období, kdy dodatečnou pojmovou interpretací vědeckých poznatků vznikaly zrůdy zvané ideologie (dnes nevhodně označované slovem "metanarace"), nastala doba, kdy textovými prostředky, čerpajícími svou moc z tradice, jež si činění obrazů výslovně a moudře zakazovala, jsou beze všeho produkovány právě podoby - zdánlivé "obrazy", jež nejsou ničeho obrazem a fungují jako jakési metapředstavy. Není divu, že pod tímto náporem virtuální skutečnosti se v současné vědotechnické informační civilizaci ani jedna z obou tradic se sebou neshledá !

A přece i tato "amerikanizovaná" podoba západní judeokřesťanské civilizace zůstává součástí našeho společného příběhu - představuje jeho současné dějství. Nepovažujeme ji však za vlastní, neboť jí nerozumíme. Neznáme se k ní proto, že se neznáme. A tato neznalost - aťsi o tom E. Israel říká cokoli - je vzájemná.

Dokladem budiž jeho vlastní tvrzení, že od té chvíle, kdy Petr pochopil svůj sen o nečisté havěti, nabídnuté z nebe k pokrmu, jako odvolání zákazů a příkazů, (Poznámka12) stalo se křesťanství "náboženstvím pojmů", pro něž "nebylo už na začátku Stvoření světa, nýbrž Slovo" (22). Avšak s tím, že na začátku bylo "slovo", nepřišlo teprve křesťanství, takto přece chápe počátek sama židovská tradice. Zvlášť pregnantně to vyjadřuje zmíněný již Midraš raba ke Gn 1.17 :

Tak pohleděl Svatý, budiž veleben, do Tóry a teprve potom stvořil svět. Tóra pravila : "Berešit [na počátku/prostřednictvím počátku] stvořil Bůh." Neexistuje ale žádný jiný počátek než Tóra sama, tak, jak stojí psáno : "Pán mne stvořil jako počátek své cesty." [Př 8.22] (Poznámka13)

Proč Bůh stvořil na počátku nebe a zemi ? Tato otázka dala na Západě podnět k bezpočtu metafyzických úvah a teologických pojednání. Pro hyletické myšlení je přímo nasnadě - v jádře je totožná se "základní metafyzickou otázkou" Leibnizovou : Proč je spíš něco, nežli nic ? Pro eremiální myšlení je naopak nasnadě odpověď - natolik, že se otázka vůbec neklade : Nu, přece proto, že je tak psáno v Tóře ! A hned na jejím začátku ! Právě pro židovskou tradici bylo "na začátku slovo" - a to doslova... Tóra pravila na začátku BEREŠIT, a tímto slovem - počátkem její promluvy - "stvořil Bůh..." ! A před začátkem - od věčnosti - existoval její psaný text, tudíž i začátek zde byl od věčnosti. Tak Tóra paradoxně vypovídá o sobě samé, a ze "soběvztažnosti" jejích výpovědí povstává svět ! (Prohlašují-li dnešní vědečtí "kabalisté", že před tím, než povstal svět z události porušení symetrie, existovaly tyto symetrie samy - totožné s formulemi kvantové mechaniky -, je to jen jiný způsob vyjádření téhož.)

Tolik tedy na upřesnění, od kdy a pro kterou kulturu bylo na začátku slovo-promluva (MAAMAR). Vzhledem k tomu novozákonní Janův prolog (který má E. Israel patrně na mysli, když říká, že "od té chvíle [tj. od Petrova snu - ZN] nebylo už na začátku Stvoření světa a toho, co jej naplňuje, nýbrž Slovo") nejenže není s "biblickou zprávou o stvoření" v rozporu (a už vůbec nečiní z křesťanství "náboženství pojmů" !), ale výrazem logos dokonce lépe vystihuje Boží počínání, než jak to dokáže hebrejské AMAR : nejen "řekl", "promluvil", ale též "oddělil", "nazval", "shromážďil" - to vše ve svém významovém spektru zahrnuje řecké LOGOS...

Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest.

Tento vzletný (a okřídlený) počátek Janova evangelia je tak na jedné straně výstižnou zkratkou biblického stvoření, jež by mohla vystupovat jako parafráze úvahy z výše citovaného midraše, na druhé straně však svým pojmoslovím propojuje biblickou zprávu se soudobými neoplatonskými a gnostickými úvahami, a tak ji činí srozumitelnou myšlenkovému světu helenistickému. To opravdu radikální novum, které je vlastním jádrem křesťanské zvěsti, se ozve až dále (J 1.14) : A Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi.

Je to zpráva o novém počátku : tentýž Logos, skrze něhož bylo vše stvořeno, včetně všeho tělesného, hmotného, se nyní sám vtělil ("vmasil") a přebýval mezi námi (doslova : učinil si u nás svůj stan). Ne již 80 centimetrů nad zemí, jako Hospodin, když sestoupil na archu úmluvy (25), nýbrž pevně na zemi - tak pevně, že dodnes v Jeruzalémě patříme na vtisky Jeho nohou, zanechané v zemi při Jeho Nanebevstoupení, kdy tuto tělesnost - jak věříme - vzal s sebou na nebesa a vnesl ji do nitra Boží skutečnosti.

Ať už Janovo "slovo" chápeme jako pojem, nebo jako Boží přikázání (jak to zaznívá např. v řeckém výrazu "dekalog"), jádrem jeho svědectví je, že to, co zakládalo logiku obou způsobů transcendence tělesné přirozenosti, se samo stalo tělem ! Bylo to poselství vskutku převratné : navracelo obě rozbíhavé cesty, jimiž se vydalo pokolení Jáfetovo a Semovo, k jejich společnému počátku - ne již jen do "lůna Abrahamova", ale přímo Noemova. Pravda je tam, odkud jste vyšli, abyste ji našli ! Muselo to působit protismyslně, ne-li přímo zvráceně. Ba věru, nevídáno neslýcháno ! Taková nehoráznost se vymykala jak myšlení hyletickému, tak eremiálnímu.

Na světě byl, a svět skrze něho učiněn jest, ale svět ho nepoznal. Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali ho. (J 1.10-11; srv. Sk 17.32)

Co se západní kultury týče, zprvu bylo tajemství Vtělení "odvyloženo" hyletickou logizací - proměněno v "platonismus pro lid". Tehdy se stalo křesťanství patrně vskutku "náboženstvím pojmů". V renesanci a reformaci došlo k jeho nové, tentokrát eremiální interpretaci pomocí tzv. křesťanské kabaly, ruku v ruce s eremiálním výkladem světa, s nímž povstala vědecká racionalita. Tehdy se stalo křesťanství náboženstvím Písma.

Radostnou zvěst o vykoupení - zrušení Noemova prokletí - přijalo skutečně snad jen Chamovo plémě, které se na žádnou cestu duchovnosti, sublimace a transcendence nevydalo. Bylo patrně zastoupeno oním nejskromnějším mezi "mudrci od východu" (Mt 2.1-11), o němž dávné podání mluví jako o "černém vzadu", který přijel na neforemném, zavalitém slonu - spolu se zástupcem pokolení Semova (na velbloudu) a Jáfetova (na koni) - poklonit se Vtělenému Logu s darem věru nemístným, ba pohoršlivým, a pro děti zcela nevhodným : s myrrhou k přípravě těla ku pohřbu( !). Království nebeské se tehdy přiblížilo právě oněm pohanským "pronárodům", které tradice odvozovala od Chama, a vůbec všem "bídným chámům" - totiž otrokům, ubožákům a "chudým duchem", o nichž mluví Ježíšova blahoslavenství. Ale to už k našemu společnému příběhu nepatří - či snad stejně okrajově jako stavitelé babylonské věže (Gn 11.1-9) nebo "podprahově" jako Egypťané (Gn 10.6,13). Vydalo by to na samostatné vyprávění, které si necháme zase na jindy.