Novověk - "moderní věk", náš svět, do kterého jsme se narodili, který obýváme a jehož skutečnost žijeme, povstal mnohem dříve, než se domníváme. Nebyl zde však od vždycky - ani od nepaměti. Dějinná paměť je zde dokonce velmi přesná : historické datum oné památné události zní : noc z 24. na 25. prosince Léta Páně 1223; místo : jeskyně uprostřed (tehdy divokých) lesů v blízkosti umbrijského městečka Greccio, kde poprvé sv.František dal sloužit mši ke slavnosti narození Páně mimo chrám, u jesliček, s přáním "... zpodobnit zrození betlémského Dítěte a na nějaký způsob spatřit tělesnýma očima nuznost a bídu, ve které se nalézal, když mu chybělo vše, co novorozeně potřebuje, jak byl uložen v jeslích a jak odpočíval mezi volem a oslem na seně." (Poznámka1)

Vypravuje se, že tehdy, v náručí světcově ožila figurina dítěte, kterou vložil do jesliček, nebo též, že se mu v náruči zjevilo Boží Dítě co prchavé, světelné vidění - virtuální skutečnost. Je to tato událost z roku 1224 - a nikoliv její betlémský předobraz z počátku našeho letopočtu - kterou veliká část současného lidstva s tak nápadnou houževnatostí a tak náruživě slaví - bez ohledu na víru či "náboženské přesvědčení" : obnovuje v ní bezděčně Zrození vlastního světa - světa Novověku.

Počátek novověku jsme si zvykli klást do století šestnáctého. Spojujeme jej s pádem Cařihradu (1453), objevením Ameriky (1492), velkou medicejskou renesancí, koperníkovským heliocentrismem, galileovskou vědou a karteziánským racionalismem... To vše je v jistém smyslu pravda - pravda ve smyslu učebnic. Pro mnohé novověk povstal z porodních bolestí třicetileté války - tedy zde u nás, v Praze. Tento počátek se nevztahuje k zrození Novověku, nýbrž k jeho zralosti.

Abychom však byli plně právi apokalyptickým znamením konce moderního věku, zračícím se v post-moderní rezignaci na hodnoty minulosti (z nichž nejvýznamnější je "pravda") a eschatologickým nadějím na novou hodnotovou orientaci, jak je ohlašují různé podoby hnutí New Age, je třeba se rozhlédnout šířeji, proniknout ke kořenům moderní doby, která míjí, novověkého světa, který již dnes je "světem včerejška", jehož "stav" či "způsob" (SCHÉMA - 1.Kor 7.31) pomíjí - takřka před našima očima.

Doba je k tomu vhodná a příznivá. Eschatologie sama neznamená konec světa : označuje doslova "řeč (LOGOS) o posledních věcech" (TA ESCHATA), čili "racionalitu krajnosti". Eschatologie je logikou mezní situace světa, v níž se nacházíme a z níž se ohlížíme a rozhlížíme, jsouce už tak trochu vně a mimo novověký svět a jeho řád - příslušný stav věcí. Ani "apokalypsa" neoznačuje zmar a zkázu : tak se to jeví z žabí perspektivy fundamentalismů, lpících na hřejivém asfaltu současnosti, hledajících její opodstatnění - základ, "fundament", které by pohodlné zabydlení v lepkavém marasmu lokálních předsudků zajistil a zabsolutnil. Apokalypsa znamená Zjevení (APO-KALYPSIS : doslova "od-halení", "od-krytí"; KALYPTÓ = "halím"). Z eschatologická situace se nám otevírá apokalyptická perspektiva na pomíjející novověký svět jako celek : je nám dáno patřit na jeho kosmický řád, poznat a přiznat jeho skutečný stav, a vydat z něj počet.

Za obdobné, eschatologické situace pozdního helénismu - "antické postmoderny" - otevřelo takovou apokalyptickou perspektivu křesťanství, ohlašující zánik antického světa radostnou zvěstí : "přiblížilo nebeské království" (BASILEIA TÓN ŮRANÓN - doslova : "kralování nebes" - Mt 3.2, Mk 1.15 aj.) nebo "království boží" (BASILEIA TÚ THEU - "kralování Boha"), jako něco, co již je zde (Mt 12.28, L 11.20), ba už "přebývá mezi vámi" (ENTOS HYMÓN - L 17.21) - totož království, které má Kristus ustavit, jehož přesné "kdy se tak stane ?" však nezná nikdo - ani Syn (Mt 24.36, Mk 13.32, srv. Sk 1.6).

Nemohlo to být řečeno jasněji : nový svět či věk nenastane až po skonání věku předchozího. Vzchází již nyní - z lůna věku současného, rodí se mezi vámi a z vás samotných : nenápadně, tajemně, v skrytosti, přichází nečekaně, znenadání - bezděčně : vaše naděje dochází naplnění dříve, než se nadějete ! Přesto první křesťané čekali konec světa jako viditelnou, nahlédnutelnou, jednorázovou událost, po níž teprve mělo dojít k ustavení tisíciletého Kristova království. Jejich čekání a vyhlížení se postupně změnilo ve stereotyp : žili svůj věk jako "konec časů" (finis temporum) v domnění, že se ohlášený konec světa "jaksi nekonal" - že se křesťanská eschatologie dosud nenaplnila, že původní brzké očekávání něčeho, co bylo na spadnutí, vyšlo naprázdno. Zatímco království Kristovo neviditelně, bezděčně, nepozorovaně přicházelo a postupně vystřídalo věk starý, stárnoucí (Augustinovo saeculum senescens) - svět starozákonného a antického starověku, byl z rozpaků z jeho neviditelnosti tento příchod - nastolení "Jeho království" - stejně nenápadně, bezděčně a nepozorovaně přeložen kamsi do zásvětí, odložen "do aleluja", či jak se dnes říká, "delegován do absolutní budoucnosti", na kterou jest křesťanům čekat "do soudného dne". ("Parusie" - výraz s eschatologickým příslibem spojený - začala být příznačně vykládána a dokonce překládána jako "druhý příchod Kristův"; jakkoliv sám výraz - PAR-ÚSIA - znamená prostě a jednoznačně "přítomnost" - zde tajemnou a neustálou přítomnost Kristovu ve smyslu jeho ujištění : "já s vámi jsem po všechny dny..." (Mt 28.20)

"Tisíceletá říše Kristova" tak byla ustavena doslova neviditelně, tajemně, pokradmo - vpravdě "jako zloděj" (Mt 24.42-43). Počítáme-li, že její příchod byl dovršen zhruba s rozpadem a zánikem Římského impéria, trval věk Kristův kupodivu vskutku tisíc let : nazýváme jej "středověk". - Proč "středověk" ? Zřejmě tím dáváme najevo, že věků-světů má být celkem tři. Proč právě tři ? Nevědomky se totiž pohybujeme v kosmologicko-teologickém rámci trojičního pojetí dějin, který nám odkázal kalabrijský opat Joachim da Fiore (1135-1202)(Poznámka2).

Je možné, že jste o něm neslyšeli, či jen co zmínku - okrajovou kuriozitu. Přitom jde zřejmě snad o nejvýznamnější, vpravdě klíčovou osobnost novověkých dějin, jejíž význam nelze dost dobře přecenit. Takto se ovšem jeví teprve z eschatologické perspektivy naší postmoderní současnosti. S Joachimem da Fiore naše novověké dějinné povědomí sice vzniká, on sám však - právě proto - k novověkým dějinám nenáleží : jeho prozíravá předpověď zazněla in illo empore - za onoho času, tj. v době věku předchozího. Z vnitrosvětské perspektivy novověku je proto nejen možné, ale donedávna bylo přímo osudově nutné, že zůstal bez povšimnutí.

Joachim da Fiore byl zřejmě první, kdo si uvědomil, že se ohlášený nástup Věku Syna konal - ba že už dokonává a že se v tomto skonání hlásí věk nový - "čas třetího stavu" (tempus tertii status) - stavu Ducha svatého (status Spiritus Sancti), v němž bude Duch působit plnou silou - "daleko mohutněji než dosud" (multo altius quam hactenus).

Joachim byl původně úředníkem na sicilském dvoře v Palermu. Zdá se nanejvýš pravděpodobné, že byl židovského původu. Zaživ obrácení, vykonal pouť do Svaté Země, aby po návratu vstoupil do cisterciáckého řádu. Poté, co se mu r.1183 dostalo osvícení(Poznámka3) prožil zbytek života v rozjímání a spisování, požívaje ze všech stran, včetně papežského stolce, obecné úcty. Založil v Kalabrii klášter ve Fiore, jemuž dal vlastní řeholí.

Rozšířená domněnka, že Joachimovo učení bylo Církví odsouzeno a jeho dílo zcela zničeno jako nejnebezpečnější bludařství, se nezakládá na pravdě; dobře však odráží jak potlačování jeho vlivu tak důslednost a krutost pronásledování, jemuž byli vystaveni ioachimovi pozdější zastánci a následovníci i všichni ti, kteří se jeho doslova světo-borné ohlášení příchodu Třetího Věku Ducha - rozhodli naplnit.

Oficiální a obecně závazné církevní odsouzení Lateránského koncilu r.1215 (D 431-433 D.-S. 803-807) se ve skutečnosti týkalo pouze jediného spisku, jímž Joachim polemizoval s trojiční formulací Petra Lombarda. Ten označil esenci Boží Trojice - princip její jednoty - za "nejvyšší věc" (summa res), čímž dle Joachima do Boha vkládal "společnou bytnost - jakoby cosi čtvrtého" (unam communem essentiam, quasi quartam). Ioachim v inkriminovaném díle námítá, že nic takového společného, žádná "nejvyšší věc", jež by byla jak Otcem, tak Synem tak Duchem svatým, neexistuje, a to ani jako esence, ani jako substance, ani jako přirozenost. Tehdejší Lateránský koncil se však za Lombardův pojem "nejvyšší věci" postavil : potvrdil, že existuje ono "nepochopitelné a nevýslovné, náležející kterékoliv z božských osob, totiž božská podstata, bytnost, či přirozenost, jež jediná je počátkem veškerenstva" (illa res, videlicet substantia, essentia seu natura divina; quae sola est universorum principium).

V tomto jemném pojmovém rozlišování, které nám dnes připadá směšné, bezvýznamné a lhostejné, se zračí křehké pojmové balancování mezi nebezpečím trojbožství na straně jedné a proměnou Trojice ve "čtveřicí" na straně druhé. Každá z obou krajností by se minula hlubokým obsahem trojiční symboliky. Účastníci lateránského sněmu si nicméně pospíšili zdůraznit, že ve všech ostatních ohledech jsou jak Florenský klášter s Ioachimovou řeholí, tak sám zakladatel bezúhonní; vždyť Ioachim sám posílal své spisy k papažskému stolci ke schválení. (Následující rozhodná odsouzení učení joachimistů na koncilu v Arles r.1263 mělo toliko regionální platnost a dodnes není obecně závazné.)

Zdá se neuvěřitelné - a právě proto tolik významné - že ioachimismus povstal s církevní podporou ! Podobný zázrak se bude zanedlouho opakovat při potvrzení řehole sv. Františka, jehož spiritualita se stala dědicem a uskutečnitelem Ioachimova duchovního odkazu.

Jádro a dopad ioachimského učení, spočívajícího v aplikaci trojiční nauky na historii světa - v učení o trojiční struktuře dějin, s pojmovými jemnostmi trojičního dogmatu úzce souvisí. Joachim rozlišil tři po sobě následující úseky, stadia, fáze, údobí, epochy, éry, etapy či jak bychom dnes nazvali to, pro co se v minulosti ustálilo označení "věky" či "říše" a co Joachim sám nazýval stavy(Poznámka4) : stav Otce, stav Syna a stav Ducha svatého. Tímto výrazem - stav, status - Joachim skutečně míní cosi jako "jakost" či "vývojový stupeň" světa a tomu odpovídající uspořádání společnosti. Jim přísluší tři řády (ordines) : řád rodinný - světský, řád kazatelů - kněžský a řád mnichů - řeholní.(Poznámka5) Povahu těchto tří "stavů", jak je popsal Joachim da Fiore, lze pro stručnost vystihnout těmito rysy, kterých sám užíval :

Stav Otce  -	doba starozákonní : služebná závislost, trpnost, bázeň - věk zákona a poslušnosti.
Stav Syna  -	doba novozákonní : synovská oddanost, činnost, důvěra - věk víry a milosti.
Stav Ducha  -	doba nastávající, Věčné evangelium pravdy : svobodná vzájemnost, rozjímání, láska,  přátelství - věk poznání, vědění.

Stavu Otce odpovídá období od Adamova pádu po Kristův příchod, jímž začíná stav Syna, trvající do Ioachimovy doby, zatímco třetí stav náleží věku příštímu - říši Ducha, v němž dojde k naplnění původních evangelických a apoštolských ideálů (lex apostolica), jimž odpovídá křesťanské společenství rovných a rovnoprávných členů; věk ducha bude dobou univerzálního mnišství.

Joachimovo trojiční pojetí dějin bylo naprosto převratné. do té doby byl Starý Zákon předobrazem Nového Zákona, který byl jeho naplněním a zároveň konečným - definitivním výkladem. To, co po Kristově vtělení, spásné oběti a zmrtvýchvstání následovalo, bylo již zmíněné "skonání věků" - zkomírající a odumírající očekávání "konce světa", po němž má teprve nastat nebeského království, jež neodpovídá nějakému příštímu věku, nýbrž bude ustaveno "na věky věků".

Joachimovské concordiae - souhlasnosti - předkládají úplně novou strukturu času : Starý Zákon se v nich má k Novému Zákonu tak, jako se má Nový zákon k "Věčnému evangeliu pravdy", čili : minulý věk (před příchodem Krista) vůči přítomnému (po Kristově příchodu) je jako přítomný (právě končící) věk k (nastávajícímu) věku budoucímu ! S Ioachimovým učením vstoupila do dějin dynamika : vztah předobrazu a naplnění byl relativizován - naplnění je samo předobrazem ! Ani Kristus, ani Jeho Církev, ani svět, který Církev spravuje, nejsou ničím konečným : sami poukazují za sebe, k něčemu, co je zruší - jsou předobrazem nastávajícího věku. Ten nastane, nikoliv až svět přestane, nýbrž bude sám stavem nastávajícího světa - stavem duchovním, jenž vystřídá stav tělesný odpovídající Synu - vtělenému Logu. Tyto vztahy dokládá Ioachym na nesčíslných příkladech analogií mezi událostmi, postavami, motivy, čísly a daty obou "Zákonů"; mají vždy podobu aSZ :ANZ=ANZ :X - kde "X" je prvek budoucnosti, kterou Ioachymův postup má vydedukovat, vyvodit jako doslova "zákonitý". Jeho Liber figurarum - Kniha Obrazců - doplňuje analogie "konkordií" poměry a symetriemi složitých geometrických konstrukcí.

Joachimova exegetická trojčlenka změnila chiliastické očekávání na dějinnou perspektivu : otevřela budoucnost a objevila pro Západ historický čas. Teprve v tomto rámci jsou představy o dějinných zákonitostech, myšlenka pokroku, evoluce, plánování atp. i veškeré futurologické předpovědi - tj. racionální extrapolace budoucích událostí, odhad vývojových trendů, koncepce vývojových stadií atd., vůbec možné, myslitelné a přesvědčivé. Příznačně se právě v Ioachimově době začíná mluvit o "modernosti".

Joachimovský odkaz je v dnešním světě natolik všudypřítomný a samozřejmý, že je prakticky neviditelný : jeho přítomnost je nevýslovná, nevědomá, anonymní a bezděčná - a právě proto tolik účinná. Zde se již filosofie dějin neomezuje toliko na výklad, třídění, klasifikaci a kategorizaci minulosti či na návod k tomu, jak rozumět současnosti a zařídit se v ní, nýbrž stává se vizi budoucnosti, výzvou k jejímu rozvrhu otevírajícímu optimistickou perspektivu - tj. směřování k lepšímu. Budoucnost je to, co má být budováno, co však zároveň samovolně přichází, a čemu e třeba napomáhat - "stát na straně pokroku", jak se jednou řekne - kráčení k světlým zítřkům, vyšším hodnotám, pravému poznání : světlo, výše, vzestup, vědění, útěcha jsou atributy Ducha, kterého Pán Ježíš přislíbil místo sebe jako Ducha Utěšitele, Ducha Pravdy, který nás "všemu naučí" (J 14.16-17,26).

Duch, který "z Otce i Syna vychází" (ex Patre Filioque procedit) a jenž je zosobněním tohoto "vycházení" (processio) se sám stává tímto "dějinným procesem", dějiny "duchovními dějinami". Kultura - ba dokonce i samo náboženství se stává v tomto světle "spiritualitou" - záležitostí duchovní; označení "duchovní" pro kněze, "duchovenstvo" pro klérus a "duchovní správa" pro pastoraci se zřejmě rodí (doslova) "z téhož ducha" - ducha ioachimského pojetí dějin. Historie která přestává být pouhým jinotajem nebo zrcadlem (speculum historiale) Božích tajemství, či toliko "učitelkou života" (historia - magistra vitae), a stává se matkou budoucnosti.

Joachimův třetí status je skutečně stavem - další, novou, "vyšší kvalitou" téhož světa, která oba předchozí stavy ruší, "překonává", tj. usvědčuje z nepravdy. Snadno zde rozpoznáváme Hegelovu "fenomenologii ducha", která rovněž "dialektickým trikem" - "negací negace" - odsuzuje minulost k nebytí. Hegelova filosofie dějin je jen nejznámější a nejrozpracovanější podobou joachimovské apokalyptiky. Ve skutečnosti však celá filosofie absolutního ducha je výkladem skutečnosti v duchu Joachima da Fiore : myšlení německého idealismu jasnozřivě rozpoznalo duchovní povahu novověkého světa. Odtud se joachimovské trinitátní pojetí dějin dostalo do zákonitostí "historického materialismu" u Marxe a Engelse. Rozpoznáme je však stejně dobře i v jiných triadických rozvrzích, s nimiž přišly duchovní proudy na pohled daleko střízlivější, prozaičtější a racionalističtější, jakými jsou třeba klasický positivismus v Comtově podání, s jeho učením o třech stadiích poznání - mýtickém, teologickém a positivním - v neposlední řadě i poměrně nedávná Popperova filosofie vědy, jež vyústila v postulování tří světů : objektivního světa fyziky, subjektivního světa psychiky a duchovního světa vědeckých zákonů, teorií, obecných pravd. Na druhém konci škály racionlity sem náleží národně-specialistické učení o Tisícileté Třetí Říši, jejímž předobrazem je tisíciletá Říše "kněží Božích a Kristových" z dvacáté kapitoly Zjevení (Zj 20.6) :

Blahoslavený a svatý, kdož má díl v prvním vzkříšení. Nad těmiť ta druhá smrt nemá moci, ale budou kněží Boží a Kristovi, a kralovati s ním budou tisíc let.

Právě z tohoto téměř závěrečného biblického textu se odvíjejí apokalyptická proroctví joachimovského dědictví. A tak ona jediná nepatrná, Církví rozpoznaná odchylka od pravověrnosti - zdánlivě čistě terminologická "vada na kráse" Joachimovy trinitátní nauky od jejíhož výslovného hlásání Joachim ochotně a ve vší poslušnosti mohl upustit - zůstala skrytým základem a jádrem jeho vpravdě převratného učení. Nemá-li totiž Trojice společnou podstatu, má každá Boží osoba svou zvláštní : Boží Trojice se tak stává dělitelná - členitelná. Řády či rozměry bytí, které jednotlivé Boží Osoby zosobňují(Poznámka6), mohou být nezávisle přiřazeny různým vrstvám skutečnosti, oblastem jsoucna, či dokonce po sobě následujícím časovým úsekům - obdobím, z nichž každý začíná tehdy, kdy předešlý končí. (Joachim to takto sice nikde výslovně neříká, zdá se však, tomu tak rozumí - v každém případě budou takto - v pojmech návaznosti a rozhraní - rozumět jeho následovníci a duchovní dědici !). A jestliže následující období je chápáno jako zralejší, a tedy lepší - bude se říkat "vyšší" - než to předchozí, je do Nejsvětější Trojice vložena věroučně nepřípustná hierarchická struktura.(Poznámka7)

Joachimovo proroctví o přicházejícím Věku Ducha není výpovědí eschatologickou - mezní, krajní, nýbrž apokalyptickou - zjevující, objevující : je to před-pověď následného stavu - tedy fáze, do něhož ten současný přejde. Od té doby lze skutečnost vložit do "fázového prostoru" a dokonale popsat. Třetí, tisíciletá říše je "apokalyptická" i v tom smyslu, že odpovídá světu v neskrytosti - v "duchu a pravdě" (J 4.23), jež nezná tajemství. Obrat "Duch pravdy" se odkazuje k Ježíšovým slovům z Janova evangelia v tzv. závěrečných řečech ve večeřadle (J 16.13) :

"Když pak příjde ten Duch Pravdy, uvedeť vás ve všelikou pravdu." (tj. "vvede" vás do veškeré pravdy, naprosté neskrytosti. Právě z této inspirace vyrostl mj. i ideál vědy, jako plného, bezprostředního, konečného poznání, jehož "věčným evangeliem" je "otevřená kniha přírody" - sama odhalená a povždy stejná skutečnost ! Vědecká Pravda bude sama vládnout svou zjevností : nebude sdělována či tradována, nýbrž všemi bezprostředně nahlížena - "kontemplována". Náhled a vědění zde spadnou v jedno, již nebude třeba víry zračící se "v zrcadle a podobenství" - spekulacemi a přirovnáními, ježto budeme patřit na skutečnost "tváří v tvář" (cf. 1Kor 13.12).

Nejznámější a nejvlivnější podoby epochálního dopadu joachimismu lze nalézt u duchovních otců novověku - bratrstva Růže a Kříže(Poznámka8), Jana Amose Komenského, Jakuba Böhmeho a René Descarta. Oběma posledním se dostalo osvícení Ducha svatého, Ducha Božího či Ducha Pravdy, jak sami označili původce svého zjevení - či spíše snového vidění poté co byli "ohromeni" - oslnění bleskem ! To se stalo na počátku XVII. stol. : Boehmemu roku 1600, Descartovi r.1619.

Navzdory tomu, že podobnost mezi novověkem a Iochymovým třetím, duchovním stavem světa, bije do očí, převládá přesvědčení, že Joachymovy předpovědi příchodu třetího, duchovního věku se nesplnily - tak jako se nesplnila eschatologická očekávání prvokřesťanské církve. Žádné "stadium ducha" se nedostavilo - ba právě naopak : novověký světnám připadá jako pohříchu neduchovní, nízký, materialistický, tělesný a požitkářský. Pokud lze nahlédnout vůbec nějaké souvislosti s dalším vývojem, je tomu nejspíše proto, že jde o případe "sebenaplňujícího se proroctví" (vatinacio ex eventu, self-fulfilling prophecyé : Joachimovy vize se činně podílel na svém uskutečňování.

Naše téze je právě opačná : semeno zaseté kalabrijským mnichem vzešlo - a porodilo svět novověku. Jakkoliv novověký svět asi stěží odpovídá dobovým představám Joachimových předpovědí, je až zarážející, nakolik, s jakou důsledností a do jakých podrobností novověk naplnil jejich literu. Ioachim - nebo alespoň jeho následníci se mýlily v jediném : že nástup duchovního stádia způsobí zánik tělesného stadia Syna, které vystřídá. A zatím se vše odehrálo podobně jako na počátku našeho letopočtu : tak jako se tehdy Narození Páně událo nenápadně a ve skrytosti v lůně věku Otce (z jehož lůna vyšel !) a trvalo půl tisíciletí, než se Jeho vláda stala patrnou, tak i příchod Božského Dítěte Duchovního Věku se udál natolik nenápadně a bezděčně, že si oné tajemné kosmogonické události sotva kdo povšiml - i z těch očekávajících a vyhlížejících. To proto, že nešlo o událost vnitrosvětskou - o změnu stavu jednoho a téhož světa, tj. z duchovního na tělesný, jak tomu rozuměl Joachim, nýbrž o událost dokonce zásadnější - kosmogonickou : o střídání věků - světů Středověk se neproměnil v Novověk : Novověk byl počat v lůně Středověku. Trvalo dlouho, než je opustil, vyrostl, dospěl a vystoupil na zjevnost.

Počátek třetího, duchovního stavu světa stanovil Joachim da Fiore na rok 1280. Od té doby byl Joachimův výpočet jeho zastánci mnohokrát revidován - účelovými retušemi odsouván do budoucnosti, ježto k nástupu věku ducha nedošlo. Nikoho však nenapadlo že ke zrození Novověku došlo, a to dokonce ještě dřív, než kalabrijský opat předpokládal : jak řečeno - o Vánocích Léta Páně Léta tisícího dvoustého dvacátého třetího, u osady Greccio v italské Umbrii. K tomuto prvnímu zjevení došlo mysterijně - ve skrytosti horské jeskyně uprostřed lesů. Novověk se narodil nepoznán z prvních jesliček sv. Františka.

Zjevil se - nebo se zrodil ? Či se toliko ohlásil znameními, zázraky sdělil svou přítomnost oživením umělé figuriny - homunkula ? Nebo zjevením světelné podoby božského Dítěte - jeho vzkříšením a probuzením ? V duchovním světě, jehož skutečností je Duch "pánem a oživujícím" (dominus et vivificans) není mezi těmito způsoby povstávání - ek-sistence - zásadní rozdíl.

Dokladem toho jsou různá vyprávění o vánočním zázraku sv. Františka. A nevypravují příběh ledajaký : zanechal po sobě magické kouzlo v podobě našich Vánoc, jež dodnes, přes propast sedmi a tři čtvrtě století, zdá se, neztratilo nic na své účinnosti. Dojímá, oslňuje, podmaňuje si mysl většiny lidí naší civilizace - napříč konfesní, etnické či kulturní příslušnosti. I když se většina z nás domnívá, že Vánoce vztahují k betlémské události na počátku našeho letopočtu, ve skutečnosti se vztahují k Františkově inscenaci betlémské události - její "reprodukci", plně odpovídající duchovní povaze nového věku, v němž je skutečnosti dosahováno nápodobou, imitací, předstíráním, reprodukcí, kopírováním.

V jistém ohledu však nezůstala duchovní kosmogonie zcela bez povšimnutí a správné interpretace : ve svatém Frntiškovi byl spatřován "Nový Eliáš", předpověděný Joachimem da Fiore, či přímo - vzhledem k jeho stigmatizaci - Ioachimův "anděl šesté pečeti" (Zj 6.12-17), ba přímo druhý Kristus (alter Christus) a "nový člověk" (homo novus). Duchovní následovníci sv. Františka jasnoszřivě spatřili v jeho vystoupení počátek nové epochy. Ti radfikálnější - tzv. "spirituálové", požadující, aby se Kristova tělesná Církev (Ecclesia carnalis) reformovala v Církev duchovní (Ecclesia spiritualis - odtud jejich označení : gli spirituali) neuspěli - a byli vyvraždění tak, jako betlémská neviňátka při příchodu Kristově. Jejich ideály však od těch časů znpvu a znovu oživovaly všechny reformní snahy i lidová kacířská hnutí.

Novověké novorozeně však zázrakem přežilo ve skrytosti, tak jak se sluší pro Toho, kdo je předvěděn a prorokován. A tak jako se Ježíšovi rodiče utekli do Egypta - do temné země nevědomí a nepaměti, kde přečkali ohrožení, tak se umírnění Františkovi potomci utekli pod záštitu struktur nového typu - na univerzity. V "paralelních strukturách" vysokých učení - "hájemství teorie" - jejich počátek sahá příznačně do Joachimovy doby, nalezli hledanou "duchovní církev", která tradiční, instituční, tělesnou Církev Kristovu zpočátku nenahradila, nýbrž po celá staletí koexistovala souběžně s ní. (Natolik, že jsou univerzity dodnes pokládány za typicky středověké instituce - což obtížně vysvětluje jejich vrcholný rozkvět a růst autority právě v novověku !) Pod ochranou jejich zdí a pod záštitou akademických svobod a privilejí zrál Novověk - mysterijně dítě zrozené v útrobách země, v jeskyni v lůně přírody - a čekal na svůj čas.

Jakoby docházela naplnění Joachimova slova : "Bolestivému věku mučedníků bude následovat vznešený a jasný věk rozjimajících" a vidění, že Církev hodnostářů (Ecclesia clericorum - srv. anglické clerk = úředník) bude nahrazena Církví rozjímajících (Ecclesia contemplantium) a církev namáhajících se (Ecclesia laborantium) církví odpočívajících (Ecclesia quiescentium), jíž bude stačit Janova lodička. "Je vpravdě nutné, aby Petrův význam zmizel a místo něj zůstal význam Janův" napsal Joachim; něco podobného však bylo možné jen v rámci "univerzálního mništví" učenců. A tak se františkánská spiritualita paradoxně pěstovaná v podobě akademické učenosti vydala své plody : scientia experimentalis františkánského mystika a učence 13.století, Rogera Bacona - zakoušené, zkušenostní vědění a jeho praktické aplikace (zvláště vojenské) - položila mystické základy budoucí experimentální přírodovědy spjaté s vědotechnikou, oxfordská světelná kosmologie a z ní plynoucí požadavek využití geometrického zobrazování (figuratio geometrica) v sakrálním umění (rovněž spojený s Baconovým jménem položily základ renesančnímu objevu persopektivy a skrze ni geometrickému pojetí světa. Kombinatorický postup Velkého umění (Ars Magna - ars combinatoria) jiného myslitele spojeného s františkánskou spiritualitou - Baconova současníka a přítele Raymona Lulla - připravilo cestu budoucí renesanční křesťanské kabale, pod jejímž vlivem došlo k matematizaci veškeré skutečnosti.

To by však bylo jiné vyprávění. Spokojme se zde s tím, že geometrický mrav (mos geometricus) a obecné matematické vědění (mathésis universalis) se staly závaznou řeholí Joachymem předpověděného "universálního mnišství" nové, všeobecně platné vědecké řehole novověku : geometrizace světa a matematizace poznání "přetvořily" - éterizovaly, sublimovaly - renesanční hermetismus (magii, alchymii, astrologii) v novověkou vědeckou racionalitu (techniku, chemii, mechaniku). Ta se již neopírá o přirozenou zkušenost jako magie a svou moc neodvozuje ze skrytých sil přírody : tato nová, vědecká racionalita, očištěná od obrazotvornosti - imaginace, spekulace, fantazie - imituje a inscenuje skutečnost pomocí ryze intelektuálních machinací - kalkulací a manipulací principy ryze duchovními - formálními, abstraktními, ideálními, na základě kterých věda vytváří či vyvolává k existenci zkušenost umělou - artificielní, experimentální, laboratorní, instrumentální. Tu vnucuje světu a skrze ni popírá potlačuje jeho přirozenou, tělesnou a hmotnou povahu. Redukce přírody na "zákonitosti" a světa na "objektivní realitu" otevřela cestu do věku informatiky, světa medií a internetu a do cyberoprostoru virtuální skutečnosti, spřádaného z nul a jedniček počítačových programů a čtyř písmen sobeckých genů.

Svět vědeckého obrazu světa a rozmanitých vědeckých světonázorů a ideologií nebyl "materialistický". Různé dosavadní podoby vědeckých materialismů a rozmanitá vědecká pojetí světa jako - údajně hmotné - objektivní reality, byly toliko maskami a rafinovanými převleky vlastní, ryze duchovní, světelné povahy novověkého světa. Čistý duch je čistým dějem předvádění, představení, předstírání, přetvářky a nápodoby - úsilím o imponování, zdání - o "image" a její propagace.

Tento duchovní stav věcí, ohlášený Ioachimem da Fiore, zrozený co světelný fantom Františkovy inscenace betlémské události, vychovaný ve světelné mystice, projektivní perspektivě a formální kombinatorice, vychází najevo s brutalitou vpravdě apokalyptickou. Zda jde u takto absolutizovaného, čistého ducha, který je duchem sebe sama - duchem osobě, duchem sobectví, který si osobuje nárok na veškerou skutečnost, ještě o Ducha Božího - Ducha svatého - zosobněný vztah Lásky mezi Otcem a Synem, lze mít ovšem vážné pochybnosti.

Chyba se vloudila na samém počátku - nepatrná chybička, bezvýznamná, ba komická terminologická nuance, podle níž třem Božským Osobám přestalo jít o společnou věc - věc největší - věc Boží. Nepatrná počáteční chyba má nezměrné následky - zvláště, jde-li o věci nekonečna, opakovaně zdůrazňoval Aristoteles. (např. De coelo 271b).

Pro nás je dobré si uvědomit : třetí věk, věk Ducha netřeba očekávat : nepřichází - naopak přechází. Přišel již dávno : tehdy kdy úcta ke Kristu vševládnému (CHRISTOS PANTOKRATOR) - mocnému Pánu a Vládci všehomíra, "skrze Něhož všechno je stvořeno", byla vystřídána kultem Ježíše chudého, ubohého, Ježíše - člověka, dítě v bídě narozené, pro něhož není na světě místo, Ježíše trpícího - muže bolesti, sdílícího naše bolesti, slabosti a strasti, Ježíš, jehož božství bylo vyprázdněno - redukováno na stigmata - body, znamení svatých ran.

K tomu se Vánoce staly v povědomí lidí svátkem "zrození Lásky"(Poznámka9). Leč zosobněním Boží Lásky je - jak jsme řekli - Duch, třetí božská osoba, zatímco Ježíš je tradičně "sama vtělená Pravda" (ipsa Veritas). Tento "kategoriální přehmat" není jen projevem povrchního sentimentu; prozrazuje něco o tom, co vlastně "vánocemi" dnešní člověk slaví - totiž zrození našeho dnešního duchovního věku, v němž i LOGOS přestal být tělem a stal se duchovním principem : nikoliv předmětem víry, nýbrž nástrojem poznání, kdy i sama Pravda se stala duchovní.

Komu či Čemu bude náležet život budoucího věku nelze říci. Snad onomu Joachimovu "jakoby čtvrtému" - Nejvyšší Věci, v níž tři Boží Osoby a stavy tří věků minulých naleznou jednotu, skrze níž bude Bůh "všechno ve všem" (1K 15.28).

Poznámky :

[1] Tomáš z Celana První život a podivuhodné činy sv. Františka z Assisi In : Františkánské prameny I., Velehrad, edice sv.81 KA Řím 1982, 978p pp.97-174

[2] Informace o Joachymovi a joachymismu čerpám předevím z objemné Lubacovy monografie Henri de Lubac : La posterité spirituelle de Joachim de Flore, Dessin et Tobra, Paris 1979 přesněji z její italské mutace - Jaca Book Milano 1980. České zdroje jsou sporé; uveďme alespoň Bernard McGinn : Joachim da Fiore, Souvislosti 19/1 :28-37 1994; přel. Petr Putna z jiné zásadní monografie : Bernard McGinn : The Calabrian Abbot : Joachim of Fiore in the History of Wesern Thought N.Y.1985; krátké pojednání Jáchym z Fiore - Nová theologie dějin lze nalézt v Dějinách náboženského myšlení od Mircea Eliade - OIKOYMENH Praha 1997 III.XXXIV.271 ss.111-114.

[3] V úvodu ke svému hlavnímu spisu - Concordiae - popisuje Ioachym zážitek osvícení takto : "[...] znenadání, zatímco jsem rozjímal nad některými pravdami patřenými duchovním zrakem (dosl. očima mysli) s jistým jasem a zřetelností (intelligentía), bylo mi dáno zjevení veškerého vědění (de plenitudine) této knihy o souhlase (concordia) v nejdokonalejším pochopení." Toto "jasně a zřetelně" - clare et distincte - se stane v novověku ideálem poznání a kritériem vědění.

[4] Časová označení "věky" (aetates) nebo "časy" (tempora) vyhradil pro jiné, sedmičetné členění světového dění. Vzájemný vztah obou časových struktur - trojiční a sedmičné - je u Joachima velmi složitý; podobné, trojí-a-sedmeré členění bude hrát velkou roli ve viděních Jakuba Boehmeho r.1600.

[5] Dnes bychom nazvali slovem "stavy" - patrně pod joachimitickým vlivem - právě tyto "řády." Vzpomeňme na známý "třetí stav" (tiers-etat), jak sebe označila - vědomně či bezděčně v duchu Joachimova učení - tzv. "buržoazie", vrstva obyvatel, která se ve Francii na počátku novověku formuje vedle stavu duchovního a šlechtického a jež se posléze skutečně stává v duchu Joachimovských předpovědí rozhodujícím činitelem politického uspořádání moderní společnosti, rozdělené územně a právně ve státy (opět status !) - na rozdíl od království, říší, panství, lén vytvářejících celistvý, hierarchicky uspořádáný svět středověku.

[6] odborně : jejichž jsou "hypostazí"; Božská osoba, lat. persona, řecky však HYPOSTASIS; HYPO-STASIS "pod-stání" pak znamená doslova totéž co sub-stance - tedy pod-stata.

[7] Dle trinitátní dogmatiky je "Bůh Otec" Bohem jen vzhledem k Synu skrze Ducha - a obdobně pro ostatní Boží Osoby (hypostáze). Věrouka vždy houževnatě trvala a setrvala na tom, že Jedinost Boží spočívá jen a jen v této jednotě souvzájemnosti - soupodstatnosti, soubytostnosti, soupřirozenosti, jež jsou podobou a způsobem Jeho jednoty : Bůh není jeden a trojí, nýbrž Jeden v Trojici. Pakliže je tato "souvzájemnost" rozvolněna či narušena, lze s jednotlivými Božími osobami zacházet nezávisle, dělit celistvou a nerozlučnou Boží skutečnost na oddělené stránky a přidělovat jim řády, vrstvy či dokonce - jako u Joachima - po sobě následující "stadia", jimž odpovídá stav (status - ontologický "statut") celého stvoření - veškeré skutečnosti světa.

[8] Legenda o zakladateli Rosenkruciánů Christianu Rosenkreuzovi má příznačně mnoho společných prvků z životopisem Joachymovým !

[9] Bezděčně to proniká do pera odborníků; tak Petr Pracný ve své hagiografické příručce Český Kalendář Světců. Ewa edition Praha 1994 (dotisk 1996) 332p jehož text ke 4.říjnu, na svátek sv. Františka začíná slovy (p.237) : "Kdo by nemiloval vánoční jesličky ? Odedávna připomínají lidem této planety zrození lásky, radosti a pokoje, narození Ježíška v Betlémě." - sic ! [10] Do novověkého světa bytostně patří celá ta vánoční neskutečnost, neopravdovost, vše to předstírání spojené s onou zvláštní obřadností, vnějškovostí a spikleneckou sebestylizací - strojenou tak jako stromeček, který třpytivostí pozlátek vánočních ozdob dokresluje povahu věci. Také v balení příslovečných "vánočních dárků" se zračí ono předstírání a tajnůstkářství, které Vánocům předcházejí spolu s povinnou hrou na schovávanou, neviděnou, přehlíženou a věřenou. Patří k tomu všechna ta zbožná lež dospělých, na níž se děti tak ochotně podílejí, pietní lpění na krátkodeché a krátkozraké tradici národních, místních, rodinných obyčejů, zvyků, zvyklostí a návyků, které "k tomu patří". k čemu ? Ke skutečnosti vaihingerovského "des Als-Ob" ("jakoby"), jíž se novověký svět Ducha vyznačuje.