Život je obyvatelem světa tvarů; v něm se skutečnost zjevuje v kráse, zračící se v proměnlivosti a rozmanitosti tělesných podob. Každá bytost je subjektem tohoto zjevování, je tvůrčí události jedinečného ztělesnění podoby. Právem je proto označována jako tvor či stvoření.
Universální božské bytí si můžeme představit jako oceán. Nekonečný a zdánlivě alespoň napovrchu rozčleněný do nesčíslných individualit, lidí, zvířat, rostlin, nerostů, zemědílů, planet, hvězd a galaxií... To jsou jen vlny na moři individuálního bytí. ... A teď si představ, že vlny na oceánu se pocítí náhle individualizovány a tudíž zegoičtěny tak výrazně, že se jim zdá, že jsou odděleny nejen jedna od druhé, ale dokonce i od svého prazákladu.. Ale teprve, když se moře utiší, a vlněni zmizí, konstatují vlny s překvapením, že ve skutečnosti byly a jsou jedině mořem.Má matka ... si představovala, že sama je částí duše světa, která jí - pokud je naživu - poskytla svobodu nezávislého života a vývoje. Očekávala, že po smrti se duše světa vnoří zpět, ztratí osobní identitu, ale ponechá si osobní vzpomínky a svou inteligenci. Všechny své znalosti a moudrost, které získala během života, přidá do pokladnice a znalosti duše světa.Představ si, že kráčíš lesem a v tom lese roste množství hub. Jednotlivé houby (odborně : plodnice) napohled vykazují rysy individuality, ve skutečnosti to však jsou výkvěty jednoho společného podhoubí, poslové, které toto podhoubí posílá na světlo světa. Ač jim věda přisuzuje čistě účel rozmnožovací, nám se přece jen jeví spíše jako poslové, skrze něž se nám to podhoubí hlásí : "Jsem zde !" Zdalipak nejsou lidi také takoví poslové - anebo dokonce zpravodajové, kteří se se svými zážitky vracejí a přispívají do splečného rezervoáru vědění ? Jakési zauzleniny v tkanivu universálního vědomí, zprostředkující styk se světem.Ze všech tří příměrů sounáležitosti veškerenstva - nebeském, mořském a pozemském - se mi nejvíce líbí ten poslední, mykologický. Nad houbami v lese mne v dětství jímala téměř mystická závrať. Posvátná úcta posléze zkrystalisovala v zájem o mykologii. To mne přivedlo ke studiu biologie. A protože se tak dělo pod vlivem díla J.Velenovského, našeho velkého botanika, mykologa, morfologa a v neposlední řadě i přírodního filosofa, přivedly mne houby až k filosofii.Houby mne pak provázely po celý život. Jsou mou první intelektuální láskou. Přes ně jsem získal intimní vztah k živé skutečnosti. Staly se mi archetypem Života. Jejich "jinost" mi ukázala biologické jevy ze zcela jedinečné perspektivy.
"Makromycety", jak se běžným lesním houbám říká, jsem nakonec opustil. Stal jsem se mikro-biologem : biologem bakteriálním ba dokonce molekulárním. V srdci jsem přesto zůstal mykologem. Za sedmero horami a sedmero řekami vysoké, exaktní, přísné vědy jsem hledal princeznu, jejíž podobu jsem kdysi spatřil pod závojem tajemství ztajeného v plodnicích. Má cesta vědou se vinula od biofysiky přes molekulární biologii a genetiku až nakonec - po letech - vyústila ve studium vzhledu a proměnlivosti bakteriálních kolonií. Tehdy se ve mně opět probudil mykolog. V proměnlivosti viditelných tvarů, s nimiž si hrají i tak jednoduché bytosti jako baktérie, jsem rozpoznal tajemství Života. Zní prostě :Život je obyvatelem světa tvarů; v něm se skutečnost zjevuje v kráse, zračící se v proměnlivosti a rozmanitosti tělesných podob. Každá bytost je subjektem tohoto zjevování, je tvůrčí události jedinečného ztělesnění podoby. Právem je proto označována jako tvor či stvoření.Je to tajemství bytostně přízemní, nenápadné. Je vpravdě "chtonicky" hluboké, neboť se týká samotné povahy bytí. Každému je přístupné - jako každé tajemství : všechny bytosti o ně podávají svědectví tím, že je konkrétně ztělesňují. A přesto zůstává tajemstvím : nelze je dokázat, nelze o něm nikoho přesvědčit, ba ani veřejně hlásat. Biologie se stala vědou až od okamžiku, kdy se přestala zajímat o tělesnou zjevnost životních projevů. To, co mi sdělily baktérie svými koloniemi, zůstalo nepublikovatelné. Bytosti jsou subjekty zjevení ideje druhu, jež se odehrává v hmotné skutečnosti tělesného vzhledu. (Idea, vzhled se řekne řecky eidos, latinsky species, tedy druh). Odtud můj "subjektivní materialismus". Ostatně : materia, řecky hylé, značí původně tolik co les."A vizte houby v lese ! tu nejen formy, ale i barvy vykouzlují v kráse závodící jedince. A to všechno splétají pouhé nitky houbové, dlouhé, tenké, pouze sem tam přehrádkou článkované. Zde tedy vlákna myslí, budují, malují. Jsem přesvědčen, že jest to tatáž energie v těchto nízkých bytostech, která v plasmě mozku Rafaela, Rembrandta, Mozarta, Beethovena byla činnou, když svá díla tvořili.", říká Velenovský ve čtvrté kapitole prvního dílu své Přírodní filosofie.A tak se mi houby staly archetypem Života, ba přímo archetypem bytí. Snad to souvisí s mojí "hobití náturou", pro kterou mne v dětství nazývali Permoníčkem a dokonce ještě na fakultě Permon. (Dozvěděl jsem se o tom teprve po letech.) Souvislost hub s trpaslíky u pohádkových ilstrací je příznačná.Na houbách lze výborně ilustrovat "princip ornamentalismu", jak to nazýval Velenovský, čili "sebevyjádření skrze neadresované vlastní jevy", jak jsme se to zvykli nazývat od Adolfa Portmanna : organismy zde nejsou proto, že provádějí výměnu látkovou a a že množí, nýbrž to vše činí, aby existovaly, a aby estetickými prostředky projevovaly svou niternost, dávaly najevo svou svébytnost.Všichni ten zázrak známe : Kde nic tu nic, tam náhle, z čísta jasna - častěji ovšem spíše ze zatažena a deštiva - cosi povstává, utváří se a roste s rychlostí vskutku neuvěřitelnou - inu, jako houby po dešti. Vznikají útvary vskutku prapodivné, jaksi biologicky "nepravděpodobné", bytostně jiné. Jakoby tyto bytosti ani nepatřily do našeho světa, jaksi vymykají se jeho "stylu".Však také houby věrně provázejí mýty jako symbol jinakosti, exotičnosti : od starých náboženství, kde byly houby dávány do souvislosti s bohy, po různá současná "comics" a "science-fiction", kde souvisejí s mimozemšťany, vesmírnými vetřelci a mimozemskými formami života. Tak například o tajemném "sóma" védských zpěvů - pokrmu a daru bohů, se dnes soudí, že bylo totožné s červenou muchomůrkou (Amanita muscaria). Role "houbiček" ("funghitos" - Psilocybe mexicana) v mýtech a obřadech středoamerických indiánů je dnes, díky Castanedovi, všeobecně známa. Mám dobré důvody se domnívat, že podobnou roli hrála u našich keltských a slovanských předků naše domácí lysohlávka (Psilocybe conica).Velenovský, jistě na základě svého morfologického instinktu, došel jako první k přesvědčení, že houby nejsou vůbec rostlinami, nýbrž představují samostatnou třetí říši organismů - regnum mycetale - bližší živočichům nežli rostlinám. Současná biologie Velenovského geniální intuici přesvědčivě potvrdila, i když na základě zcela jiných kriterií a důvodů, než které náš vědec na podporu svého přesvědčení uváděl. Dnes je obecně přijímáno, že se houby jakožto říše osamostatnily dokonce ještě dřív, než došlo k rozlišení rostlin od živočichů - snad už na předjaderné úrovni buněčné organisace !Jestliže Havlova mykologická metafora mé archetypální zkušenosti poskytuje mythos, pak Portmannova biologie představuje její logos, jakkoliv sám Portmann, erudicí zoolog, se o houbách nikde nezmiňuje. Plodnice hub jsou totiž dokonalým ztělesněním neadresovaného vlastního jevu. "Vlastní jevy" (eigentliche Erscheinungenm) jsou podle Portmanna ty jevy, které jsou určeny k jevení. Patří k nim signály, značky, mimikri apod. Neadresované vlastní jevy jsou pak ty stránky aktivního jevení živých bytostí, které se neobracejí k nějakému určitému příjemci a nemají tudíž žádný "biologický", tj. funkční význam. Slouží čistě vzhledu (eidos, species), jímž se jednak naplňuje archetyup druhu, jednak projevuje niternost (Innerlichkeit) jednoho každého individua. Portmann mluví o Selbstdarstellung - sebevyjádření.Houby jsou vlastně mikroorganismy. Samo jejich "tělo" čili "mycelium" je pouhým okem neviditelné : sestává z tenounkých buněčných vláken, jejichž shluky se pouhému oku jeví jen jako nenápadná bělavá plíseň v půdě okolo plodnice. Naproti tomu ony viditelné útvary nad zemí - kloboukaté, kulaté, keříčkovité, hvězdicovité, kalíškovité a jaké ještě - čili to, co my nazýváme houbami, jsou "vlastně jenom" rozmnožovací orgány. Odborně se jim říká carposomata čili "plodnice". V každé populární příručce najdeme příslušný výklad o tom, že se plodnice mají ve skutečnosti k vlastní houbě neviditelně skryté v zemi jako jablko ke stromu. Toto biologické vysvětlení toho, "jak se to má ve skutečnosti" však jenom prozrazuje nepřiměřenost použití rostlinných analogií na říši hub a je opět dokladem toho, že u hub je vše jinak.V případě mycelia se v češtině prosadil zdravý instinkt : říká se mu, a to i odborně, podhoubí. S podhoubím se to odstatně má jako s podstatou. Je sice základem existence, ale nevypovídá nic o essenci, tj. o tom, čím to či ono jsoucno jako takové je, tedy o jeho specificitě. Dle podhoubí nedovede houby rozlišit ani odborník vybavený mikroskopem a jinými pomůckami. Chtít klasifikovat a určovat houby podle mycelia by bylo vpravdě pošetilé. Je příznačné, že druhy vyšších hub, jejichž plodnice nejsou známy, jsou paušálně zahrnovány do umělé skupiny příznačně označované jako "fungi imperfecti" - houby nedokonalé. K dokonalosti jim schází to, co by bylo pro ně specifické : co vyjadřuje (facit) jejich specirs. A to je to, co je činí tím, čím jsou : hřibem letním, bedlou vysokou, smržem jedlým, pýchavkou obecnou...Analogie podhoubí a podstaty však jde ještě dál : plodnice nejsou zvláštními orgány. Vlastně to nejsou vůbec tělesné, trojrozměrné makroskopické útvary, analogické tělům a orgánům vyšších rostlin či živočichů. Jsou "upleteny" z těchže jemných a neviditelných vláken jako podhoubí. Možno bez nadsázky říci, že tvar plodnic odráží neviditelný globální řád, geometrii vzájemného proplétání mikroskopických vláken. Jestliže rostlinní a živočišní anatomové mluví o "tkáních" a "pletivech", je to dědictví historického omylu z dob, kdy stěny buněk byly pod mikroskopem povážovány za propletená vlákna představující vlastní stavební materiál živých těl, (asi jako kdyby někdo považoval mřížovité spáry mezi cihlami za vlastní oporu zdiva.)V případě plodnic by vhodné mluvit o "pletivu" v doslovném významu (ve skutečnosti se tomu říká "stélka"), nikoliv však o "tkáni", ježto zde nelze rozlišit osnovu a útek. Celé je to takřka upleteno z vláken ("hyf") - jenomže z většího množství pramenů, vstupujících z různých klubek ! Plodnice je tedy "čistým tvarem", vyhmatávaným v prostoru neviditelnou vláknitou "substancí", která je zcela odlišné povahy než je výsledná jevová stránka : mikroskopická, jednorozměrná vlákna nejsou s to zaplňovat prostorové útvary, být jejich stavebním materiálem. Jen tak lehce, volně si je rýsují v prostoru - zrychlený mikroskopický film by ukázal, že tvar plodnice nepovstává zvětšováním či výstavbou, nýbrž tak jako když vyšlehne plamen či vytryskne pramen. Tak nějak se to přece má i s tradiční substancí, v metafysickém smyslu slova !Věda připisuje plodnicím funkci rozmnožovací, přesněji : rozšiřovací : jejich přirovnání k plodům rostlin je funkční. Výtrusorodé rouško (chráněno kloboukem před deštěm a nožička - pardon : třeň - je vyzdvihuje do výšky, aby zralé, snášející se výtrusy mohly být snadněji zachyceny vzdušnými proudy a rozneseny do okolí. Připadá to tak samozřejmé - a přesto snad nikde není tento automatický postulát "biologické funkce" tak křiklavě absurdní jako v případě plodnic. Všechny nižší houby a mnoho vyšších hub se bez tak nákladné ochrany výtrusů dobře obejdou. Plodnice vytvářejí i vřeckaté houby, jejichž výtrusy takovou ochranu nepotřebují. Patří k nim vedle smržů všechny ty misky, kalíšky a ouška, která potkáváme. Jejich "biologický význam" se omezuje na funkci jakýchsi odalovacích ramp" z nichž jsou výtrusy se zrajících vřecek na horním povrchu vystřelovány. Ale i kdybychom význam těchto funkčních stránek zcela připustili, stejně to nevysvětlí tvarovou a barevnou rozrůzněnost a estetickou kvalitu všech těch jemných kreseb barev a závratnou architekturu elegantních křivek, tak náročně realisovanou s minimálními prostředky z neviditelna. Skvělými výkony se vyznačují zvláště vývojově vyšší typy - koncocé větve nezávislých skupin. Všichni známe alespoň ty větší nápadné druhy, jako muchomůrky či bedly. Skutečné šperky však nalezneme mezi drobnými, houbařsky zcela bezvýznamnými rody.Výsostným vtělením vlastního jevu, jehož nezávislost na funkci nelze rozumně brát v pochybnost je skupina hub s nelibým, leč přiléhavým názvem "hnojníky" (Coprini). Z jejich plodnic výtrusy vůbec nevypadávají : po dozrání se celý klobouček změní v inkoustovitou kaši, která stéká po třeni zpět a zem. O tuto vlastnost se opíraly neúspěšné pokusy upravit v českém názvosloví nelibě znějící "hnojník" na "hník"; neujalo se, snad proto, že to nezní o mnoho lépe; srovnej slov "hnůj" se slovem "hniloba". Latinský název je ostatně odvozen od "copra", a to znamená hnůj, či spíše ještě něco horšího... Avšak o to zde právě jde ! Hnojníky rostou na výkalech pasoucího se dobytka (kobylincích, kravincích) v určitém stadiu jejich složité biologické přeměny. Jejich výtrusy totiž nevyklíčí dříve, než projdou zažívacím traktem příslušného dobytčete. Ježto se šíří tímto způsobem, nemají důvod nechat se odvanout jinam : na místě rozpadlého kravince jistě vyroste bujný trs pažitu lákavého k spasení - a cyklus se opakuje.Ztráta funkce nevede - jak bychom na základě platných biologických představ mohli očekávat - k zakrnění plodnic. Vysvobození z funkčních omezení dává příležitost k vrcholným estetickým výkonům. Plodnice hnojníků představují jedny z nejdokonalejších útvarů v celé říši hub. (Jiným příkladem jsou tropické druhy hadovkovitých; je příznačné, že také o jejich šíření je postaráno živočichy - zajišťuje je hmyz.) Některé druhy hnojníků vytvářejí ze svých plodnic pravé skvosty. To platí zejména pro velmi drobné druhy, s kloboukem zvícím v průměru někdy jen dva až pět milimetrů. A tato křehká, pohádková krása umně zřaseného, průsvitného, často třpytivými drahokamy posetého závoje, chvějivě se vznášejícího na nitkovitém, skoro neviditelném třeni sotva dva nebo tři centimetry nad povrchem jejich nevábného substrátu trvá sotva několik hodin.Její filigránská, jinovatková jemnost povstává a udrží se pouze za ranní rosy. Jakmile slunce povystoupí, změní se v kapičku výtrusové suspense, aby stekla dříve, než vyschne. Tento mikrozázrak lze proto pod lupou pozorovat jen v domácích kulturách pod skleněnými zvony : v zimě, mimo sezónu, jsem navlhčoval části onoho materiálu nasbíraného na lukách během léta... Pod jejich klenbou se mi zjevovaly světy plné krásy a zvláštního řádu, dle něhož různé druhy hnojníků, ale i jiných hyb čekaly na svůj čas, kdy nastoupily na scény zjevnosti, zprvu nesměle, brzo dospěly k svému tvarovému vrcholu, následovány opozdilci, na nichž se už projevovaly známky sestupu a únavy, aby s posledními, zakrnělými jedinci ponechaly místo dalším vzmachům tvůrčím vzmachům jiných druhů v podivné choreografii časů... Království skřítků, kam smějí jen ti, kdo jsou ochotní trávit celé hodiny, den co den se zatajeným dechem pozorováním... koblížků !Lze vyslovit obecné biologické pravidlo - zajisté cela tmářské a kacířské : krása živých bytostí se tajemně druží s plozením (srovnej květy rostlin, svatební obřady u živočichů včetně člověka), avšak uplatňuje se v nepřímé úměře k funkci a nepostradatelnosti. Právě tam, kde je břemeno úsilí spojené s nutností přežít je z bytostí sňato (kde polevuje "selekční tlak"), tam je uvolněn prostor pro vynalézavost, tvůrčí aktivitu a estetický projev. Tím se vynačují zralé populace bohatých a ekologicky stabilizovaných společenství, jaká představují deštné pralesy, korálové útesy, bakteriální kolonie, exkrementy či vyspělé kultury a civilisace. Zde všude je "superabundance" životní energie směrována do vlastních jevů, vkládána do tvůrčích projevů, ba přímo marnotratně mrhána - často až za hranice míry a vkusu. To platí pro všechny kultury - od bakteriálních po lidské.Hodnoty, které přitom vznikají, krásu, jíž se ohlašuje bytí, je však nutno hledat, nacházet, nahlédnout. Je třeba porozumět jazyku jehož vyjadřovacími prostředky dává ta která forma života najevo svou niternost. Vstup do jejich světa vyžaduje příslušné zasvěcení. Svět hub či kolonií se v tom nezadá se světem hudby, abstraktního malířství či poesie. Spíše je pro člověka daleko náročnější : místo lidských výtvorů máme být osloveni projevy bytostí zcela nepříbuzných. To platí dvojnásob pro říši hub. Propastná jinakost těchto bytopstí se odráží i v exotičnosti jejich estetického kanonu. Vzpomínám dodnes jak bolestně jsem shledával nemožným sdílet toto vnímání s jinými - ani s maminkou, ani se setrou, ba ani se svými kolegy či učiteli v oboru jsme se v tomto nesešli. Vpravdě : de gustibus non est disputandum. Všichni na mne hleděli jako na podivínského, citově narušeného entuziastu, něco na způsob potrhlých učenců-sběratelů z cestopisných románů chlapecké četby.Mé svědectví naráželo na shovívavý až útrpný podiv nad tím, z čeho je schopen se radovat a čemu věnovat tolik času a energie jinak tak docela inteligentní mladík. Odborníci po mne chtěli sběry, soupisy, popisy a třídění, v zásadě herbářovou prýáci, něco na způsob archivářství. A tak jsem nakonec mykologii opustil a oddal se exaktnějších a progresivnějších biologických směrů. Et les grandes personnes était bien contentes de rencontrer une personne aussi raisonable. Od té doby jsem kráčel vyšlapanou cestou vědeckých úspěchů - až do chvíle, kdy jsem opět nalezl uprostřed pouště vědeckého racionalismu svou starou lásku. Na koloniemi baktérie druhu Serratia marcescens (se starším, přiléhavějším názvem Bacillus prodigiosus - doslova "zázračná, či divuplná hůlka"). A tehdy se příběh opakoval, zůstal jsem opět sám, terčem posměchu. Musel jsem se proto dát k počítačům, abych zachránil svou prestiž...Už je tomu dvacet let... A od té doby nikde - od přeletů Alp, procházek kolem chrámů v Paestu, potulek mezi mrakodrapy neworského downtown, přes návštěvy slavných obrazáren a katedrál až po stanutí tváří v tvář rozpoutanému živlu ohně uprostřed svítícíh proudů lávy na vrcholu soptící Etny, jsem nerožil tolik čirého nadšení a duchovní radosti, jako když jsem byl svědkem zjevení krásy v živých tvarech krystalisující z nízké materie"... jak život vzbouzí se, jenž v lůně hmoty spal,
v bytostí nekonečný květ a vír a kvas..." [z Březinovy Modlitby večerní] |
Tato zkušenost je ovšem podobna zrodu myšlenky či prožitku pochopení a vůbec každému vzcházení smyslu v mysli. A je též stejně tak intimní - a k tomu zcela nesdělitelná. Kdybych mluvil jen o psychické, vnitřní zkušenosti, řeknou mi : budiž ! A nechť to platí i pro vnější skutečnost, tam, kde jde o lidské artefakty, které jsou oné vnitřní zkušenosti záměrným projevem. Ale chceš-li nám tvrdit, říkají, že své duchovní a umělecké zážitky čerpáš z mimolidské přírody a ještě k tomu z něčeho tak nízkého a štítivě odpudivého, a když to prohlašuješ za analogon povstávání smyslu, pak... V oblasti estetiky jsem byl vždy mrazivě sám...Budiž mi útěchou, že ti, kdo nechápou, nejsou žádnou vyjímkou... Důvodem, proč zmíněnému mikrobu se dostalo tak výjmečného označení - "prodigiosus", nebyla ovšem jeho krása, nýbrž děsivost : jeho kolonie byly prý odpovědné za úkaz krůpějí krve na hostiích, jež míval za následek pogromy. Dnes se tedy nazývá Serratia marcescens a "marcescens" znamená prostě "hnijící".Houby na tom nejsou o nic lépe : "HÚBY ČESKY, LATINĚ BOLETI, NĚMECKY Schwamm, jsú rozdielné velikosti, malosti, barevnosti bielé, červené, žluté, strakaté, hrubé, tenké, měkké, tvrdé, stromovní a tak rozličné. O nich psaním šířiti, jako o škodlivé věci, nechci, ale radu dávámn : Kto stálé zdraví miluje, toho naprosto varovati se. ... A jsú všecky studeného a mokrého přirozenie na třetiem, jiné na čtvrtém stupni, jedovaté, nezažité, snadného vnitř porušenie a žil zacpánie a srdce i jeho duchuov umrtvenie." stojí v Černého Herbáři z r.1517.V řečtině jedno označení pro houbu, mykos, znamenalo hlen (srv. lékařské mucus, mukózní); "mykologie" je tedy tolik co hlenosloví. Druhé označení, bolités znamenalo dokonce hnůj nebo trus; v dnešním vědeckém názvosloví však "Boletus" neznamená ani hnojník ani hovník, nýbrž hřib. Latinské "fungus" znamenalo plíseň - plísně sice patří k nižším houbám, důvody tohoto označení však jistě nebyly taxonomické, nýbrž opět pohrdlivé. Německé Pilz je prý z boletus a Schwamm souvisí se Sumpf - bažina. Naše houba je prý z téhož základu jako "fungus"; obrat "houby !" pak znamená tolik co nic - a je průhlednou tabuistickou náhražkou... A tak se z blízkosti alchymistické "prima materia" (hnilobné pralátky) v žádném jazyce nevymaníme.Ale o to zde právě jde ! Vůbec neříkám, že ti, kdo pro tajúplné bytosti "Třetí Říše Života" mají jen pohrdlivá označení, jsou nízcí a nevšímaví, a že postrádají smysl pro krásu. Právě naopak : houbí krása není "nadzemská", tak jako krása květů či motýlích křídel. Je to krása elementární zemská, humilis (humus=půda) - tak pokorná že se jen zcela nepatrně zvedá nad zem ! Nese chtonické tajemství : ztělesňuje krásu země jakožto živlu. Nemá proto v sobě nic vodního, vzdušného či plamenného. Toto tajemství je tak hluboké, že uniká zrakům i ve své zjevnosti. I to patří k podstatě věci. A takové je i jejich poselství. Mýtus Ivana Havla mluví o houbách jako o poslech. Nelze o posly-heroldy, jako Hermes, Iris či andělé : houbí plodnice nic nehlásají : jen snad svou stavbou naznačují "propletenost hlubin skutečnosti vazivem souvislostí" : to je také výrok Ivana M.Havla; tehdy však nemluvil o houbách, nýbrž o vztahu elementárních částic.Jde spíše o posly - průzkumníky, jimiž hmota v elementární podobě živlu země vychází na zkušenou - pokornou zkušenost hmotné skutečnosti, jež v pouhém náznaku tělesnosti utkané z neviditelných vláken primitivního Života činí zkušenost na sobě samotné. "Hmota" se řeklo řecky hylé. Antičtí myslitelé použili tohoto slova pro "látku" a nevěděli, co si s ní počít. Nakonec ji označili za čistou možnost a přisoudili ji nejnižší stypeň jsoucnosti. Původně však hylé znamenala les. A možnost - dynamis - je zároveň moc. A od alchymistů víme, že materia prima je počátkem Velkého Díla.