Úvod
Vírou nemíním konfesi (byť křesťanskou), nýbrž základní či spíše zakládající přístup ke skutečnosti, hodnotící normatiku rostoucí z jistoty (tj. z toho, co se orientuje pravdou) a otevřenosti vůči osvobozujícímu příští. Což odpovídá hebrejskému výrazu pro víru a pravdu‚ -m -n.
Výrazem takového či blízkého pojetí jsou analytické úvahy L.Hejdánka (
Poznámka1) a M.Balabána (
Poznámka2). Tak jsem se již zamyslil nad "vírou" Miloslava Hájka - skalního představitele biblicky solidně podloženého protestantského pravověří (
Poznámka3). A brzy vyjde (nebo už vyšla?) má teologická polemika s Egonem Bondym - Fišerem (v řadě Bondyho spisů vydávaných pilným Martinem Machovcem lnoucí jemně k bývalému otci bývalého undergroundu. Tam zachycuji "víru" (u) Bondyho.
Studii o Havlově noetice či "filosofii" jsem napsal už za minulého režimu, poté, co Dopisy vyšly v samizdatu. Jde tu o 144 dopisů z údobí od června 1979 do září 1982 z vyšetřovací vazby v Ruzyni a z věznic v Heřmanicích a Plzni-Borech. K druhému dílu samizdatového vydání napsal dosti pozoruhodnou předmluvu proslulý Sidonius. Na knižním vydání Dopisů (
Poznámka4) se v doslovu podepsal mimořádný literárně kritický vmyslivec Jan Lopatka (
Poznámka5). Mám za to, že ani Sidonius ani Lopatka se nedobrali Havlovy "filosofie" v dostatečné míře a v ponoru přiměřeném Havlovým idejím.
V samizdatovém tvaru své studie jsem při citacích odkazoval na příslušné místo v tom či onom svazku. To nyní opouštím, jednak proto, že se Havel leckde opakuje, jednak proto, že Havlovu "filosofii" (meditační hladinu) lze snadno odlišit od reakcí na konkrétní potřeby či podněty.
Noetik plave u Havla jako olej na vodě. To, co má povahu citátu budu psát kurzivou. Závažná myšlenková rudimenta vyjádřím velkými písmeny. Havel (věda nevěda) navazuje (spíše nepřímo a bez zámyslu) na diskusi, která na poli teologie, popřípadě filosofie běží nejméně 15O let. Magnus parens závažného diskursu je F.E.D. Schleiermacher s jeho "citem závislosti na nepodmíněném", či spíše nekonečném, přičemž mezi Bohem křesťanského názoru a neosobním univerzem nestává žádná pevná hranice. U Schleiermachera najdeme v různých podobách "havlovské" otázky : jednotlivec a celek všech, ale i celek všeho (vesmír), náboženství jako subjektivní věření i jako neobchoditelný výra(zá)visení na něčem, co mé věření naprosto a suverénně překračuje (
Poznámka6).
Z filosofů nejoblíbenějším se Havlovi stal, věru kupodivu, E.Lévinas, který konfrontuje, a to nelítostně, klasickou filosofii (od Platóna k Heideggerovi) s biblickým (starozákonním), talmudickým a rabínským odkazem a pobuřuje mimo jiné i své židovské filosofické druhy tezí, že člověk nalézá svou identitu v "tom druhém", v bližním akutně potřebujícím mé pomoci. Havlovi dobře sloužily stati z Etiky a nekonečna (
Poznámka7). Noetické vrásky dělá mysliteli v kriminále Heideggerova "vrženost" a vše, co s tím konsekventně souvisí (
Poznámka8). v pozadí Havlových úvah jsou význačné úvahy filosofujících biologů, zoologů, etologů, ekologů atp. Neradno zapomenout na určité biblické podloží Havlových meditátů (
Poznámka9). Teologicky se Havel jeví jako humanistický liberál, které nepůjde nikdy "až na konec" jako dialektičtí teologové, bude se vždy zdržovat v jakési noetikální neurčitosti, již shledáváme např. u Milana Machovce ; ten ovšem propepřuje svůj filosofický humanismus neomarxistickými vdechy a výdechy; to je Havlovi jako vyhraněnému nemarxistovi zcela cizí.
Schází v dopisové filosofii Havlově rozmach a vzlet Bonhoefferův a Riceourův. Havel je sebezpytný sebedidaktický. Učí se a učí, noetické vzrušení miluje jen málo Je to poctivý meditátor, který účtuje nepřímo se svým vlažným katolictvím chtěje zavlažit imanentně humanistické srdce všech interesenthygienou důstojného myšlení, které je si ovšem vědomo toho, že dráty na noetických pomezích jsou nabité elektrickým proudem; Havlův
odpor vůči fanatismu, který passim prostupuje jeho knihu (
Poznámka10), je možná dost draze vykoupen nedostatkem odvahy překročit i ty hranice, za nimiž existuje jiná noetická gravitace, než na jakou jsem si, přehrabávaje se v milých filosofématech, zvykl.- Někde připomínají Havlovy meditáty neurčito a tklivo indických náboženství. Ovšem : vyváženo to bylo u arcidisidenta stálým zájmem o politické dění za zdmi "mrtvého domu".
Havel Dopisů je i dnes dost výživný. Především ovšem tam, kde, třebas sofistikovaně nepřímo, ukazuje tam, kam ukazuje Bible : do Bet-lechemu : Domu chleba.
Víra (ve shora naznačeném smyslu) je
STAV DUCHA, "duchovní zkušenost".Netýká se tedy celého kosmu, nýbrž toliko
člověka. Je to lidská záležitost, kterou si nelze myslit před prahem reflexe. Reflexe a sebereflexe předpokládá to, co Havel nazývá
ODDĚLENÍM. Oddělení je stav mezi bytím a světem. Oddělením člověk opouští svět svého nereflektovaného
JÁ, kdy člověk participuje na bytí "spontánně" a kdy je vázán odpovědností "za vše"; je "já" bez-mezně se vystavující (tak v navázání na Lévinase); to je "prenatální stav bytí v bytí".
Člověk je
VRŽEN (tak v navázání na Heideggera) do světa už ve svém "prenatálním já", nicméně z této "vrženosti" něco pozitivně má až po svém "odělení" : tehdy se odloučí od živočišné říše, a vůbec od všech ostatních jsoucen, a pocítí onu zvláštní cizotu, odcizenost na dvě strany; už není samozřejmým kontinuálním článkem všeho ostatního bytí, není však také samozřejmým účastníkem toho nového, "do čeho se vydal", to je mu také cizí. Z prenatálního stadia zůstávají mu jitřivé vzpomínky či rozpomínky; tomu odpovídá v biblické archetypální mluvě vyprávění o "ráji"; člověk se nyní ocitl ve stadiu, které má ráz radikálně interimní (můj výraz -mb) volající po překonání či spíše překročení - popřípadě : skočení; toto stadium volá tedy po transcendenci.
Prostě : člověk už - jak tomu rozumím - nevystačí s "vržeností do "původu bytí" (tj. v nerozlišený celek bytí); nevyjde ani s "vržeností" do své nové člověčí existence, kterou Havel heideggerovsky nazývá
POBYTEM (Dasein). "Pobyt" má tendenci člověka "vcucnout", rozpustit v pouhých účelovostech, v záležitostech "konkrétních horizontů"; k těmto horizontům lze přičlenit i "horizont domova", tj. vzpomínky na domov, ať už na někdejší "ztracený ráj", či na domov nyní mi uzmutý, domov, který si musím, a naštěstí i mohu, přibližovat, sublimovat, v jistém smyslu zideálňovat vzpomínkami na místě "nedomovském" - ostatně jako autor "dopisů z vězení" (srv.vězeňské dopisy Bonhoefferovy). Proti rozplynutí (rozmáznutí) v pouhém pobytu je jediná obrana, obrana, která je zároveň šancí :vztáhnout se k "horizontu v sobě", ke "třetímu" či "absolutnímu" horizontu; tím lze získat
ZKUŠENOST SMYSLUPLNOSTI VLASTNÍHO ÚDĚLU i osudu celého kosmu. Tímto "absolutním horizontem" je "bytí samo", nikoli nerozlišené bytí všeho jako nekonečný součet jsoucen; běží tu o "podstatu jsoucnosti všech jsoucen", "zkušenost všech zkušeností", tedy o "metazkušenost".Toto vztahování k "absolutnímu horizontu" je
VÍRA. Někdy se zdá, že Havel míní "absolutním horizntem" i
víru samu.
Hranice tu není příliš zřetelná. To ovšem nebude náhodné. Neboť ono bytí, jež je "bytím bytí", tedy bytí
za vším jestujícím a "uvnitř" všeho jsoucího a "vzpínání se" k tomuto bytí tvoří jednotu a tím jakousi "kooperaci smyslu".K tomu se vrátím v pasáži o víře a jejím "objektu".Tím, že se člověk připne k horizontu čirého bytí, získává
ZKUŠENOST SMYSLU (
Poznámka11).
Tedy : Orientaci k bytí jako stav ducha lze chápat ... jako víru : člověk orientovaný k bytí bytostně věří v život, svět, mravnost, ve smysl věcí i sebe sama; jeho vztah k životu je provázen nadějí, úžasem, pokorou a spontánním respektem k jeho tajemství; smysl svého snažení neměří pouze jeho jevově zachytitelnými úspěchy, ale především jeho vnitřní hodnotou v sobě, (tj. hodnotou na pozadí absolutního horizontu). Tak je
víra u Havla pojata velmi široce, v žádném případě religiózně nebo jen religiózně - jakože se Havel výslovně nehlásí k žádnému náboženskému vyznání; nehlásí se naštěstí ani k žádné filosofii, i když vliv fenomenologického myšlení a zrcadlení některých myšlenek Lévinasových a pozic Heideggerových nelze nevidět.
Havel by neřekl, že člověk je "homo religiosus", sám má ke svému poděděnému katolictví vlažný vztah; spíše by definoval religiózitu adekvátní člověku jako
VZTAŽENOST KE SMYSLU VŠEHO BYTÍ, tedy : jako víru. Víra (touto tezí poněkud autora Dopisů dotahuji) se koneckonců obejde bez religiózity (srv. opět Bonhoeffer : Widerstand und Ergebung), ale religiózita
bez víry, třebas i jakoby mystická a plná vnější zbožnosti, je jen šálivý květ zdobící močáliště iluzí, droga, otupení a oblbení.
Havel filosof se snaží nabídnout výměr víry, která by se mohla týkat
všech a
všude, tedy bez náboženských či metafyzických apriori. Přesto je, zdá se, výměr víry u Havla někde víceméně bezbřehý a podezřele vágní. Například domnění, že
člověk orientovaný k bytí bytostně věří v život. Co tím chtěl básník říci? Podobné formulace jsme svého času slyšeli často kolem sebe z úst reálsocialistických optimistů, ti také "bytostně věřili v život"; přitom "životem" rozuměli společenské i individuální zajištění existence, kterou drželi chytrácky pod svým mocenským palcem, či pod svou otrockou čepičkou. Rád však dodávám (= připouštím) : U Havla chtějí hodně široké formulace
získat široký okruh čtenářů = spolusdílejících se. To nemusí být jen legitimní trik známého literáta. Je to něco víc, doufám. Havel je duch typicky
nesektářský, je to v jistém (nekonfesijním) smyslu duch
ekumenický (do této ekumeny patří i ateisté, sotva však zapřisáhlí agnostikové).
Narozdíl od takového Václava Bendy, který svými formulacemi, příliš hranatými, příliš aprioristicky uzavřenými vůči kloudnému upřímnému rozhovoru se světem (tj. s jinými, než jsem já a moji), čtenáře či posluchače hned od počátku spíše odradí,
otvírá Havel svou mateřskou náruč všem, kteří po teplé a jímavé náruči touží. Proto Havlův čtenář brnkne někdy o poněkud kýčovitou formulaci (
bytostně věří v život). Když však šelma Havel "nabral" či "sebral" čtenáře, pak nenásilně a dost elegantně své výměry zužuje, konkretizuje, definitivizuje. A najednou překvapí větami, v nichž téměř vylévá své srdce, žaluje na své selhání a usedavě, sebezpytně, vyznává jak hříšnice před lavicí pokání v Armádě spásy. Havel jde tedy od veliké šíře svých formulací až ke krajnímu zúžení, jež hraničí s křesťanským pravověřím. Má otázka : Není tato pastorační a misijně neagresivní elastičnost výměru víry víře jako takové nejpřiměřenější ?
Ovšem, a to jsem již naznačil, Havel ukazuje některými svými výraz účastníkům svého noeticko-duchovního dobrodružství "zač je toho loket".Tak hned výraz "vzpínat se".Tím vyznačuje meditátor Havel akt víry jako akt
volní. Víra = chtít věřit. Napři své síly, abys unikl fascinujícímu tlaku pobytu. Věřit - toť záležitost
vzpínajícího se ducha. Bez maximální snahy
přeskočit status quo
není víra možná.Trans cendence je úsilí, námaha. Víra jako transcendence je
vyskočení, jímž se překonává podivná přitažlivost života bez smyslu.- Na druhé straně je biblickému pojetí kategorie "vzpínání se" poněkud cizí, stejně jako Heideggerova "vrženost".Obojí : "vzpínání se" i "vrženost" spojuje noetickou platformu platonismu, ale už i orfismu, jak postřehl ve zmíněné předmluvě k 2.dílu samizdatově vyšlých Dopisů chytrý Sidonius, s pseudorozměrem
titánství. ( Heideggerova "vrženost" je podle recenzentova přesvědčení výrazem filosofova "obráceného" titanismu; Heidegger je zřejmě vrženosti rád; s gustem konstatovaná náhodnost lidského pobytu implikuje titánskou touhu vzepřít se tomuhle osudu a zařvat si jako řácký lev.) "Vzpínání se", domnívám se, nedává místo Milosti, Daru odjinud, tedy skutečnostem, kterým stačí prstíček, kterým na člověka zakývají. Podle Genesis 2 (což je metaforické zvěstně-katechetické vyprávění z ranější doby královské) je člověk do "ráje" (= "zahrady") "postaven", doslovněji "položen", skoro "vložen" (hebrejské
sjm Gn 2,8); je obklopen tím, co P.T.de Chardin nazval "milieu divin".Po "selhání" (srv. Havlovo vlastní selhání) je podle Bible člověk "vyhnán" ze Zahrady, není však vystrčen z Milosti; jeho existence není dána jen těžkým zamlžením, ba komplikovaným unikáním "absolutnímu horizontu", nevyčerpává se toliko oním "ex" - tj. rovinou mimo jasný výhled k "hlasu bytí", nýbrž se navzdory životu nebezpečnému "trčení" se tu nepřestajně a nepřeslechnutelně ozývá a jakoby "vnucuje" Milost, což je jiným pojmenováním Pravdy.
Milost spojuje "ráj" i "neráj", "bydlení" i "vyhnanost".Ve stavu
SELHÁNÍ, kdy si člověk zacpe uši, aby k němu (pro Bůh!) nepronikl "hlas bytí", nepropadá přesto automaticky Nicotě, kterou Havel výstižně staví v kontrast s Vírou; Bůh se člověku ozývá, ale ozývá se tak, že se neozývá, biblicky řečeno "mlčí"; člověk trýznivě pociťuje
ztrátu "absolutního horizontu"."Svahovost" pobytu i vstřícnost víry vidí Bible jako simultánní akt, existenciální "souakt"; přičemž "ráj" chápaný jako "to, co má být" (srv. Rádl, Hejdánek a jiní) je vždy "cítit" (můj výraz -mb) jako "šídlo v pytli" jakékoli podoby našeho "pobytu".Dar a Milost se nepřestávají připomínat, nabízet se; tato transcendentalia nelze "zpobytovat" - to Havel, alespoň implicite ví, já tu jen doříkávám jako křesťan, nejen humanista, to, co se Havlovi plně doříci nechce. Ano, je nutno mít
vůli k
víře, v tom má Havel pravdu. Zároveň je však potřebí něčeho, co je rovněž volní, a přece víc než to : natáhnout ruku a vzít. (Určité nejasnosti v Havlově pojetí víry se nutně objevují proto, že se autor Dopisů pohybuje někde mezi pojetím "hebrejským" a "řeckým", že jsou mu skrytě sympatické orfické momenty "pádu duše do těla",tj. vrženosti do pobytu - to poskytuje Havlovým formulacím přísvit jakési mysterióznosti.).
Vcelku však nutno obecnému pojetí víry (u) Havla
přitakat, a to radostně . S potěšením se odvažuji konstatovat, jak
nepředmětné pojetí víry u Prvního Izajáše nalézá nyní u jeho současného následovníka a (údajně) necírkevního myslícího noetika své dobré místo. (Církev se s tímto pojetím nedokázala po celé věky vyrovnat, cítíc tu nebezpečné kacířství, jež by ji mohlo zbavit vázanosti víry na biblický zjev Ježíšův; mylně se domnívala - hle, jedna z podob církevního doketismu, totiž doketismu pravověří, že "víra v Krista" a "nepředmětná víra" stojí vůči sobě protikladně. Vždyť "víra v Krista" teprve, ex principio,
otevírá dveře víře nevázané nažádný předmět, tedy ani na "supersubjekt", abych tu užil častého výrazu Bondyho, jímž by (údajně) měl být "Bůh" - pojatý jako mimo kosmos stojící Superindividuum, s atributy všemocnosti, vševědoucnosti atp.).
Víra nebyla nikdy míněna jako něco ezoterního a exkluzivního, jako "něco (či :někdo) pro někoho", nýbrž jako
moc, dynamis, zvoucí a strhávající s sebou
kohokoliv tedy se "ctižádostí" "integrovat všechny" (můj výraz -mb) - bez rozdílu názorů, noetických postojů, konfesí a "věr".Víra v biblickém smyslu - a s tím je ve šťastném souzvuku Havel - je něco samo sebou
přesvědčujícího, co nevyžaduje kult nějakých osob, jedno zda jde o osoby lidské, andělské, či božské, co nechce na člověku sacrificium intellectus. Osten víry nepředstavuje žádnou
ideologickou záležitost. Nejde ovšem ani o záležitost toliko etickou. v souhlasu s Havlem možno říci, že onen osten spočívá v tom, zda se
rozhodneme něco udělat se svým "pobytem" a jeho imanentní svodností; zda se rozhodnem
skočit (srv.Kierkegaard), nebo zda se postavíme k záchranné transcendenci zády. Toto je u Havla pěkně zakresleno a podtrženo, i když on sám výrazu "rozhodnutí" téměř nepoužívá.
Víra je člověku nejen předpokladem smysluplné existence. Havel připomíná, že "absolutní horizont se člověku a v člověku ozývá též jako APEL. Zde Havel chvalně cituje Kanta s jeho "kategorický imperativem"; ale u tohoto prvořadého myslitele schází, že "kategorický imperativ" - podobně jako Kantův "mravní zákon ve mně" je pochopen příliš aprioristicky, málo však jako "konkrétní zkušenost".Proto mluví Havel o "revolučním obratu k bytí", "existenciální revoluci jíž člověk získá "onto-logickou jinakost".
Právě nedostatek, či dokonce nepřítomnost, vůle k "revolučnímu obratu" chybí Havlovi u "konvenční" víry, ať religiózní, či církevnické (spíše než církevní); tady jde podle něho o pohodlnické, ne-li latentně cynické, přitakání k existenci jakéhosi jsoucna, i když ozvláštněného mýticko-metafyzickým "vysazením" "vzhůru", "mimo svět", nicméně však jsoucna mezi jsoucny. Potřebnost, prospěšnost, či spíše
pomoc víry se člověku nevyjeví u zeleného stolu abstraktní, i když precizní úvahou; přijde ke slovu v okamžiku, či spíše v poloze
KRIZE IDENTITY. Tedy v okamžicích a chvílích, kdy zapochybujeme sami o sobě, o smyslu svého konání a své existence vůbec. To je to, co Bible nazývá "hřích".U Havla je to "selhání", které člověk Havel explikuje s augustinovskou emotivností a naléhavostí na svém vlastním případě. Jak se opět vzepnout k "absolutnímu horizontu","jak najít sebe sama": Vyšel jsem z vězení zhanoben a stanul tváří v tvář světu, který se mi jevil jako jediná oprávněná
výčitka. Nikdo neví, co jsem v této nejtemnější době svého života prožil ..., léta tichého zoufání, sebeužírání, studu, vnitřní hanby, výčitek a nechápavých otázek... Později Havel pochopil, že jeho
SELHÁNÍ, jímž si při svém prvním věznění ulehčil cestu na svobodu, nebyl jen <>nějaký nepochopitelný lapsus, který mi přinesl spoustu zbytečného utrpení, ale že to byla zároveň zkušenost hluboce kladného a veskrze očistného významu, za kterou bych měl být svému osudu spíše vděčen, než ho proklínat. Vrhla mne totiž do sice drastické, ale právě proto velmi důsažné konfrontace se sebou samým, otřásla tak říkajíc celým mým já ... Havel tedy vidí otázku víry i problematiku nevíry = selhání jako záležitost
lidské identity. Víra mne vede k objevení mého selhání, k hledání a zakoušení
nové identity. Víra - to je možnost katarze, vrací mi mé "já", vymaňujíc je z "pobytových" nexů a vírů.
Vhodně odlišuje Havel víru od optimismu = přesvědčení, že "všechno dobře dopadne".Havel - muž víry říká :
jak všechno dopadne, nevím a musím proto připouštět i možnost, že všechno anebo aspoň většina věcí - dopadne špatně. Víra ovšem s tímhle vůbec nesouvisí a není závislá na nějakých prognózách... Víra nemá iluzionistický charakter. Je realistická ve smyslu
naděje. Neváže však naději k nějakému automaticky šťastnému vývoji věcí. Víra chápaná jako plochý optimismus vede ke snaze bezbolestně a pohodlně přežít. v církvi je namnoze víra spjata s optimismem až příliš těsně.
Víra je chápána jako garant toho, že "se nám v podstatě nemůže
nic stát"; buď nám "Pán Bůh" jaksi samozřejmě vyjedná (či vyhrozí) klidný život zde na zemi ("věříme přece, jsme proto v ochraně Nejvyššího"), nebo - dojde-li ke katastrofě, lhostejno, zda osobní či celosvětové, zahyne jenom "tělo", tedy jen to, co je vázáno na (pozemský) pobyt, ten je však sám o sobě problematický; "naše duchovní osobnost" bude "přenesena"
jinam, za hrob. Postmortalita je tedy poslední pojistkou naší sekurity. Tady trochu domýšlím Havla, který nikdy neopouští (jak již připomenuto) stanoviska, jež zahrnují matoucí neurčitost. Havel
je muž víry, není to ale muž církve. Víra se ovšem prosazuje v církvi i v necírkvi. v církvi i necírkvi si lidé rádi slouží nějakou falešnou metafyzikou a duchařsky pojatou mortalitou podkládají a zdůvodňují své
nevěrné činy.
Za totalitního režimu se hauzírovalo optimismem na poli náboženském politickém. Křesťané argumentovali Ježíšem Kristem, který prý je zárukou, že tento svět nepropadne atomickému plameni, že se apokalypsa konat nebude. Reálsocialisté a adhochumanisté argumentovali dějinným optimismem; nepřipouštěli, že by "experiment člověk" mohl skončit. Dodnes je víra zaměňována za přesvědčení, že my lidé holt přežijeme. Tento (pseudo)optimismus zamlžoval a zamlžuje terén "posledního horizontu"; ten je odsunut úplně stranou, čeká se, "až pomine válečné nebezpečí".Ale právě jen nové a energické vztáhnutí se k "absolutnímu horizontu" může vést k skutečnému řešení onoho propletence ožehavých otázek a problémů různého druhu; zde je zauzlována i problematika války a míru, obrany spravedlivých jako odporování zlu, pacifismu pravého i falešného atp. v naprostém souhlasu se směřováním Havlových argumentací lze říci (a to nejen vzhledem k totalitnímu režimu, kdy byla tato havlovská studie koncipována), že nejradikálnější akcí "v zájmu míru" by bylo obrátit pozornost celé společnosti k
HLASU BYTÍ.
Tak by bylo možné vybudovat předpoklady k ustavení skutečného míru - šálómu, který by nebyl jen vybalancovaným klidem, nýbrž i
spravedlností, což by vedlo k
RESPEKTU VŮČI PRAVDĚ. (Tímto exkurzem vycházejícím z proudu Havlových argumentací chci upozornit na nesmírnou závažnost Havlova
NEOPTIMISTICKÉHO POJETÍ VÍRY.) Víru v Havlově pojetí je možno opírat jen o vlastní
ZKUŠENOST, která se prolamuje ke zkušenosti poslední -"metazkušenosti".Proto mluví Havel o "mém Bohu", který je mu přístupný spíše ve struktuře
pojmového myšlení. Řeč Bible má Havel za
mýtickou. Písmo svaté užívá často "archetypických vzorců", jež jsou mnohde proklatě málo jasné. Ovšem : Je tomu skutečně tak, že Havel dokáže mluvit o Bohu "spíše pojmově"? Myslím, že v tomto punktu autor Dopisů trochu předstírá něco, co by rád, ale co přesto není s to dostatečně důsledně aplikovat (či praktikovat). Nemluví snad ostentativně často o zkušenosti? Zde je ono schleiermacherovské ladění. Pojmy mohou člověka informovat, a to na vysoké úrovni; pojem Bůh lze správně nasoudit; víme, co tím poj-mem říkáme; aspoň si to myslíme. Ale zůstáváme mimo pascalovskou zkušenost "Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova".Podle Havla je to právě zkušenost, jež "sama je zcela živoucí, důvěrná a konkrétní".Všechno podstatné se podle Havla přenáší do lidského
NITRA. Jde tu o
INDIVIDUÁLNÍ zkušenost.
