I. ÚVOD

Platonik Plotinus dokazuje na květech a listech, že od Nejvyšího Boha, jehož krása je neviditelná a nevýslovná, Prozřetelnost proniká sem dolů k pozemským věcem. Poukazuje na to, že tato křehká a pomíjející jsoucna by nemohla být obdařena krásou tak ryzí a tak vynikajícím způsobem utvářenou, kdyby nepocházela od Božství, jež svou krásou vším bez ustání prostupuje. (Sv. Augustin, o obci Boží)[1]

V červnu roku 1977 jsem se domníval, že mám hotové začátky dvou knih. Jednu jsem nazval "Evoluční myšlení" (The Evolutionary Idea), druhou "Každý školák ví" (Every schoolboy knows). První měla být pokusem přezkoumat všechny teorie biologické evoluce ve světle kybernetiky a informatiky. Jakmile jsem ji začal psát, bylo čím dál těžší představit si nějaké konkrétní čtenáře, kteří by rozuměli formálním a tudíž jednoduchým předpokladům toho, co jsem chtěl vyjádřit. Náhle mi došlo, že naše výuka u nás, ve Spojených státech, v Anglii a myslím i na celém Západě se vyhýbá všem zásadním otázkám natolik bedlivě, že bych musel napsat ještě další knihu, ve které bych vysvětlil i ty myšlenky, jež mi připadají zcela elementární, které však mají zásadní význam jak v evoluci, tak v téměř veškerém biologickém či humanitním myšlení, ba v každodenním životě, dejme tomu při pití čaje. Oficiální školní osnovy neříkají lidem takřka nic o povaze všech těch věcí na pobřežích, v lesích, na pouštích a v nížinách. Ani dospělí lidé, kteří už mají vlastní děti, by nedokázali rozumně vysvětlit takové pojmy jako je entropie, svátost, syntax, číslo, kvantita, podoba, přímá úměra, jméno, třída, smysl či význam, energie, redundance, síla, pravděpodobnost, části, celek, informace, tautologie, homologie, hmota (ať už v newtonovském či křesťanském pojetí), výklad, popis, zákon, dimenze, logický typ, metafora, topologie, a tak dále. Co jsou motýli ? Mořské hvězdice ? Co jsou to krása a ošklivost ? Tehdy mě napadlo, že by se druhá kniha, vysvětlující tyto zcela základní pojmy a principy, mohla s trochou ironie nést název "Každý školák ví".

Jak jsem tak v Lindisfarne pracoval tu na jednom, tu na druhém rukopise, začaly se ony dvě knihy vzájemně prolínat. Výsledkem jejich spojení bylo to, čemu se myslím říká platónské hledisko. Připadlo mi, že ve "Školákovi" jsem formuloval základní myšlenky epistemologie, to znamená toho, jak může být cokoli námi poznáno.

Námi jsem ovšem mínil jak hvězdici, tak sekvojový les, jak rýhující se vajíčko, tak Senát Spojených Států. Do cokoliv, co tito tvorové různým způsobem znají a dovedou, jsem zahrnul témata typu "jak růst pětičetně symetricky", "jak přežít lesní požár", "jak růst a přitom zachovávat tentýž tvar", "jak se učit", "jak napsat ústavu", "jak vymyslet a řídit auto", "jak počítat do sedmi", atd.: báječná stvoření s téměř zázračnými znalostmi a schopnostmi.

Především jsem připojil "jak se vyvíjet"; připadalo mi, že jak evoluce tak učení se řídí stejnými formálními pravidly čili tzv. zákony. Jak patrno, začal jsem používat představ o školní výuce nejen v úvahách o našem vlastním poznání, ale též o onom poznání v širším slova smyslu, které spojuje mořské hvězdice a sasanky, sekvojové lesy a lidská společenství.

Ze dvou knih se pomalu stávala jedna jediná, protože existuje jen jediné poznání, které charakterizuje stejně dobře evoluci jako seskupení lidských bytostí, i když takovým dvounohým géniům, jako jste vy nebo já, mohou všechny výbory a národy připadat spíše hloupé. Překračoval jsem tu mez, která prý ohraničuje lidskou bytost. Jinými slovy, mysl se pro mne během práce stávala odrazem nesčetných, velkých částí celé přírody.

Ne že by se v přírodních jevech obrážely ty nejjednodušší, nejhrubší, nejanimálnější a nejprimitivnější stránky lidské bytosti. Naopak, příroda se zračí v těch složitějších, estetických, jemnějších a elegantnějších lidských rysech. Tam, za zrcadlem, v "přírodě", jsem nespatřil svou chtivost, dravost, tzv. "zvířeckost", či vlastní "instinkty", ale spíše kořeny lidské souměrnosti, krásy a ošklivosti, estetiky, samo lidské žití - i trochu té moudrosti. Moudrost člověka, jeho telesný půvab a dokonce i sklon vytvářet krásné předměty, jsou stejně "animální" jako jeho krutost. Koneckonců, samotné slovo "animální" přece znamená "vybavený duchem a myslí" (lat. Animus).

V tomto rámci se všechny teorie o člověku, vycházející z té nejanimálnější a nejhůře adaptované psychologie, ukazují být zcela nevhodným přístupem k žalmistově otázce: "Pane, co je člověk ?"

Nikdy jsem nemohl přijmout jednu z prvních vět Geneze: "Země byla pustá a prázdná." Taková prvotní tabula rasa by způsobila závažné termodynamické problémy na další miliardu let. Země asi nikdy nebyla pustá a prázdná o nic víc než lidská zygota - oplodněné vajíčko.

Ukazovalo se, že ve staromódních a zakořeněných představách o epistemologii, zvláště lidské, se zračí zastaralá fyzika, v podivném rozporu s tím málem, co víme o živých bytostech. Podle nich jakoby příslušníci lidského rodu byli naprosto jedineční, naprosto materialističtí na pozadí živého veškerenstva, zobecněného (spíše než jedinečného) a duchovního (namísto hmotného).

Zdá se, že existuje něco jako zákon kulturního vývoje, podle něhož zjednodušené představy a banální myšlenky nakonec nahradí ty náročné a důmyslné, a vše nízké a ohavné vždy vytlačí vše krásné. A přesto krásné přetrvává. Vypadalo to, jako by organizovaná hmota - nevím nic o neorganizované hmotě, pokud vůbec něco takového existuje - i v tak jednoduchém systému vztahů, jaké vládnou v parním stroji s regulátorem, byla moudrá a inteligentní ve srovnání s obrazem lidského ducha, jak nám jej předkládá ortodoxní materialismus a velká část ortodoxie náboženské.

Zárodky těchto úvah byly v mé mysli od chlapeckého věku. Začněme však od dvou zkušeností, které mne přiměly k tomu, pokusit se své náhledy vyjádřit. v padesátých letech jsem vyučoval budoucí psychiatry ve Veterans Administration mental hospital v Palo Alto a mladé beatniky v Kalifornské akademii výtvarných umění v San Franciscu. Povím vám, čím oba kurzy začaly, jak jsem přistupoval ke dvěma zcela odlišným typům posluchačů. Srovnáním obou vstupních přednášek si učiníte představu o tom, co se snažím sdělit.

Psychiatrům jsem na začátek rozdal papír s otázkami a řekl, že na konci kurzu by všichni měli být schopni na ně odpovědět. Otázka číslo jedna požadovala stručnou definici a) "svátosti", b) "entropie". Valná část mladých psychiatrů tehdy - v padesátých letech - v podstatě nedokázala odpovědět ani na jedno. Dnes by jich snad o něco víc dokázalo říci něco o entropii (viz Glosář). A doufejme, že jsou ještě křesťané, kteří dovedou říci, co je to svátost. Předložil jsem tak svým studentům ústřední pojmy dvou a půl tisíce let náboženského a vědeckého myšlení. Byl jsem přesvědčen, že se mají stát dokotory - lékaři lidských duší, měli by stát každou nohou na obou stranách dávných sporů, být obeznámeni s ústředními pojmy jak náboženství, tak vědy.

U studentů umění jsem postupoval přímo. Byla to malá skupina deseti až patnácti posluchačů, u nichž jsem očekával ovzduší podezření až nevraživostí. Jakmile jsem vstoupil do třídy, bylo mi jasné, že ve mně vidí ztělesnění ďábla, považujícího atomové zbrojení a pesticidy za samozřejmost. Věda byla tehdy (a snad dodnes ?) považována za cosi "mimo dobro a zlo", cosi "bez-citného".

Byl jsem na to připraven. Přinesl jsem s sebou dva sáčky a z prvního jsem vyndal čerstvě uvařeného kraba a položil ho na stůl. Pak jsem řekl studentům něco v tom smyslu: "Jakými důvody byste mě přesvědčili, že tento předmět je pozůstatkem živé bytosti. Představte si třeba, že jste Marťani, takže z Marsu znáte živé věci, protože jste sami živí, ale kraby nebo humry jste ovšem nikdy v životě neviděli. Několik podobných předmětů, většinou v úlomcích, k vám dopadlo dejme tomu s meteorem. Máte je prozkoumat a dojít k závěru, že jsou to zbytky něčeho živého. Jak budete postupovat ?"

Otázka, kterou jsem položil psychiatrům, byla ovšem v podstatě stejná jako ta, kterou jsem položil uměnovědcům: existuje biologický druh entropie ? Obě se týkaly dělící čáry mezi živým (kde dochází k rozlišování a kde rozdíly mohou působit jako příčiny) a světem neživých kulečníkových koulí a galaxií (kde "příčinami" událostí jsou síly a srážky). C. G. Jung tyto dva světy pojmenoval (v návaznosti na gnostiky) creatura - řád stvoření (tj. života: "stvořením" míníme živou bytost !) a pleroma - neživý řád slepého mechanična. De facto jsem se tedy ptal na rozdíl mezi fyzikálním světem pleromatu, kde si pro vysvětlení vystačíme se silami a nárazy, a světem stvoření, kde nelze vysvětlit nic, nebereme-li v potaz rozdíly (diference) a odlišnosti (distinkce).

Po celý život jsem strkal popisy tyčí, kamenů, koulí a galaxií do jednoho šuplíku a nechal je být. Do druhého jsem kladl živé věci: kraby, lidi, otázky krásy a otázky rozdílů. Jeho osah je tématem této knihy.

V dopise svým kolegům z Kalifornské univerzity jsem si nedávno stěžoval na nedostatky západního systému výuky; objevuje se v něm i tato věta : "Zničte podobu souvislostí (the pattern which connects) mezi předměty výuky a nutně zničíte veškerou kvalitu."

Nabízím tento obrat - the pattern which connects[2] - jako jiný možný název této knihy.

Podoba souvislosti... Proč se na školách neučí téměř nic o podobnostech ? Snad proto, že učitelé dobře vědí, že jsou nositeli smrtícího polibku, jímž se vše, čeho se dotknou, stává fádním, a proto se moudře varují dotknout se čehokoliv, co je životně důležité ? Nebo je jejich výuka smrtící právě proto, že se ničeho životně důležitého netýká ? Jak to vlastně je ?

Jaká podoba spojuje kraba s humrem a orchidej s petrklíčem ? čím se všechny čtyři podobají mně ? A já vám ? A nás šest měňavce v jednom smyslu, a duševně zaostalému schizofrenikovi v jiném ? To je to, proč jsem byl celý život biologem a co jsem se snažil pochopit. Jaké myšlenky mohu sdílet s celým biologickým světem, v němž žijeme a v němž se nachází naše bytí ? Jak se to všechno k sobě má ?

To, co teď má být vyřčeno, je obtížné. Zdá se to být zcela nicotné a prázdné. A přece je to obrovsky, zásadně důležité pro mě i pro vás. Myslím, že v tomto dějinném zlomu je to zásadní věc pro přežití celé biosféry, která je ohrožena. Jaká podoba spojuje všechny tvory, veškeré stvoření?

Leč vraťme se zpět ke krabovi a k tehdejším adeptům uměnovědy. Měl jsem velké štěstí, že šlo o lidi, kteří nebyli vědci a jejichž myšlení mělo dokonce protivědecké sklony. Jakkoli byli neškoleni, jejich zatížení bylo estetické. Budu to slovo zatím definovat tak, že nebyli jako Peter Bly, o kterém Wordsworth říká:

Mí studenti by přistupovali k petrklíči vnímavě a s citem. Slovem estetický míním vnímaví k podobám, citliví k podobnostem. Měl jsem skutečně štěstí. Bezděčně jsem jim totiž položil estetickou otázku: Jak se vztahujete k této bytostí ? v jakém smyslu jste jí podobni ?

Tím, že jsem je přemístil na imaginární planetu, na "Mars", jsem je zbavil všech představ humrů, měňavek, krabů, salátů atd. A přiměl je vystihnout život na základě vztahu k vlastní žité zkušenosti. "Vy jste nositeli těch důležitých znaků - kritérií, dík nimž můžete pohledět na kraba a zjistit, že také on nese tytéž znaky." Moje otázka byla mnohem rafinovanější, než jsem tušil.

Prohlíželi si tedy kraba. Nejprve došli k zjištění, že je souměrný: to jest, pravá strana se podobá levé.
"Dobře. Myslíte tím, že jde o kompozici, jako u obrazu ?" (Žádná odpověď.).
Pak si všimli, že jedno klepeto je větší než druhé. Takže nebyl symetrický.
Podotkl jsem, že kdyby určitý počet těchto věcí přiletěl v meteoru, zjistili by, že téměř u všech kusů je větší klepeto na téže straně (pravé nebo levé). Žádná odpověď. ("Kam tím ten Bateson míří ?")
Vrátili jsme se zpět k symetrii a někdo řekl: "Ano, jedno klepeto je větší než druhé, ale obě se skládají ze stejných částí."

Tak. Jak krásný a vznešený výrok ! Představa o primátu velikosti byla elegantně zavržena. Přestava a pozornost se zaměřila na shodnou podobu. Student odhlédl od nesouměrnosti rozměrů ve prospěch souměrnosti mnohem hlubší: korespondence formálních vztahů.

A vskutku: pro obě klepeta je charakteristické (ošklivé slovo !), že vykazují podobné vztahy mezi jednotlivými částmi. Nikdy nezáleží na velikostech, vždy na podobnostech vzhledu, tvaru, poměrů. To je to, co řadí kraba pod creatura - činí jej součástí řádu stvoření - živou bytostí.

Později se ukázalo, že podle stejného rozvrhu či "půdorysu" (to jest podle podobných vztahů mezi obdobnými částmi) jsou stavěna nejen obě klepeta, ale pro celý sled párových končetin následujících článků členovce: v každé části kterékoliv nožky lze rozpoznat obdobu odpovídající části klepeta.

Podobné vztahy lze ovšem vysledovat i na vašem vlastním těle. Pažní kost horní končetiny odpovídá stehenní kosti, kosti vřetenní a loketní odpovídají kostem holenním a lýtkovým; zápěstní kůstky na ruce odpovídají zánártním kůstkám na noze; prsty u nohou odpovídají prstům ruky.

Krabí anatomie je členěná a rytmická; vykazuje repetitivní modulace, podobně jako hudba. Směr od hlavy k ocasní části skutečně odpovídá následnosti v čase; z hlediska embryologie je totiž hlava starší než ocas. Zpředu dozadu proudí tok informací.

Tvarová podobnost mezi kostmi mých končetin a končetin koně spadá do třídy jevů, kterou biologové nazývají fylogenetickou homologií (viz Glosář). Jiným příkladem je tvarová podobnost mezi končetinovými přívěsky kraba a humra.

Jinou (nějak podobnou ?) třídou jevů je to, co se nazývá seriální homologie; například právě zmíněná modulovaná rytmická repetice (opakování s melodickou obměnou) od jednoho přívěsku k druhému po celé délce živočicha (kraba nebo člověka). Jiným příkladem (patrně ne zcela srovnatelným, vzhledem k odlišným časovým relacím), by byla bilatelární symetrie (dvoustranná souměrnost) kraba nebo člověka.

Ještě jednou: Části kraba spolu souvisejí různými podobami bilaterální symetrie, seriální homologie atd. Považujme tyto podobnosti v rámci individuálního vývoje konkrétního kraba za souvislosti prvního řádu. Obdobné podobnosti však zjišťujeme i mezi krabem a humrem. Podobnost obou typů podobností pak představuje souvislost druhého řádu - fylogenetickou homologii.

Podobně u člověka nebo koně existují symetrie a seriální homologie. Srovnáme-li koně s člověkem, najdeme podobné mezidruhové sdílení podob (totéž, s příslušným rozdílem). I tato obdoba odráží fylogenetickou homologii: příbuzenskou podobnost mezi podobami, s tímtéž zenedbáváním velikosti ve prospěch tvarů, podob a vztahů. Jinými slovy: jakmile rozlišíme tyto vrstvy tvarových podobností, vyjde najevo, že už jen hrubá anatomie zahrnuje tři úrovně neboli logické typy popisných výpovědí.

1. Srovnáním částí jakéhokoli příslušníka Creatura s jinými
jeho částmi, získáme souvislosti prvního řádu.

2. Srovnání krabů s humry nebo lidí s koňmi vede k podobným
vztahům mezi částmi (tj. souvislostem druhého řádu).

3. Porovnáme-li srovnání krabů a humrů se srovnáním lidí a koňů,
získáme souvislosti třetího řádu.

Budujeme stupně toho, jak uvažovat o ... o čem vlastně ? Nu ovšem, o podobách souvislostí, čili o souvislostech podob. Svou ústřední myšlenku mohu nyní vyslovit následovně: to, v čem se různé podobnosti vzájemně podobají, je samo podobou vyššího řádu - podobou podob. Hierarchie úrovní podob, provázaných vztahem podobnosti poukazuje ke globálnímu zevšeobecnění, že propojenost světa záleží v podobách.[3]

Varoval jsem vás, že se setkáme s prázdnotou. Mysl je prázdná - je to ne-věc (no-thing), je ničím ! Existuje ve svých myšlenkách a představách, a ty rovněž nejsou žádným "něco": pouze ony jsou imanentní - vtělené do jednotlivých případů. Případy jsou však opět ne-věcmi, pouhými příklady představ. Klepeto jako příklad není "věcí o sobě", není to žádná Ding an sich (věc o sobě); je spíše tím, za co je mysl má, totiž příkladem něčeho.

Vraťme se však k mým mladým adeptům uměnovědy. Jistě si vzpomenete, že jsem přinesl dva sáčky. v jednom byl krab a v druhém byla nádherná, obrovská lastura. Podle čeho zeptal jsem se, byste poznali, že tato spirálovitá ulita patřila živé bytosti ?

Když bylo mé dceři Kátě asi sedm let, dostala od někoho prsten s "kočičím okem". Zeptal jsem se jí, co je to. Odpověděla, že kočičí oko.
"Ale co to je ?", řekl jsem.
"Vím, že to není oko kočky. Asi je to nějaký kamínek."
"Vyndej je a podívej se naspod.", vyzval jsem ji.
Káťa tak učinila a vykřikla: "Jé, má to na sobě spirálu ! To muselo být něco živého." Zelenavé terčíky, zvané "kočičí oči" jsou ve skutečnosti opercula (víčka skořápek) jistého druhu tropických mořských plžů. Vojáci jich koncem druhé světové války přivezli z Tichomoří spoustu.

Káťa správně vycházela z toho, že všechny spirály na světě, vyjma větrných vírů a galaxií, jsou vytvářeny živými bytostmi. Existuje o tom rozsáhlá literatura, která by některé čtenáře mohla zajímat (klíčová slova: Fibonacciho řady nebo zlatý řez).

Z toho všeho vyplývá, že spirála je obrazec, který při lineárním růstu jedním směrem zachovává tvar (tj. proporce). Je zřejmé, že žádné skutečně statické spirály neexistují. Studenti se však ocitli v nesnázích. Pátrali po všech těch krásných formálních rysech, které s takovým potěšením zjistili u kraba. Domnívali se, že se na nich opět žádá souměrnost, členění, opakování, postupné obměny atp. Ale spirála nebyla ani bilatelárně symetrická, ani členěná.

Měli přijít na to, že

a) každá symetrie nebo segmentace je vlastně důsledkem růstu či cenou za růst;

b) že růst má své formální nároky, z nichž

c) jeden splňuje (v matematickém, ideálním smyslu) právě spirálový tvar.

Ulita na sobě nese plží prochronismus - záznam o tom, jak ve své minulosti postupně řešil formální problém tvorby podoby (viz Glosář). Tím rovněž vypovídá o své příslušnosti k podobám souvislostí. Všechny uvedené příklady - podoby tělesné stavby krabí a humří, lidské a koňské, a jejich podobnost s podobami ulit a lastur - byly na první pohled statické. Byly to "zmražené" útvary výsledných podob řízených změn, leč samy vposledku ztrnulé, jako v Keatsově básni Óda na řeckou urnu :

Jinochu sličný, provždy píseň hrej si,
stejně tak list zde stromům neopadá.
Milenče, nezískáš své políbení
nikdy, ach nikdy, ale nezoufej si
slast míjí tě, však provždy v okouzlení
setrváš u ní. Věčně bude věčně mladá.

(Překlad Hana Žantovská)

Jsme vychováni uvažovat o podobách (s vyjímkou hudebních) jako o něčem hotovém. Je to jistě snazší a pohodlnější - a je to nesmysl. Měli bychom především vycházet z představy tance - chápat podoby na základě choreografie částí - vzájemně vstřícného, svobodného pohybu účastníků, teprve druhotně omezeného hranicemi fyzicky možného a biologicky nutného.

Budu vám vyprávět příběh. Kdysi se kdosi chtěl dozvědět něco o mysli; ne v přírodě, ale ve svém velkém osobním počítači. I zeptal se ho (nepochybně svým nejlepším Fortranem): "Počítáš, že budeš někdy myslet jako lidé ?" Počítač se pustil do rozboru své vlastní početní schopnosti. Výsledek nakonec vytiskl na papír, jak to takové stroje dělávaly. Muž si s nedočkavostí běžel pro odpověď a četl tato bezvadně vytištěná slova : "PŘIPOMÍNÁ MI TO JISTÝ PŘÍBĚH".

Příběh je uzlík nebo spletenec toho typu spojitosti, kterou nazýváme smysl. Kupříkladu studenti šedesátých let bojovali o "smysl". Lze říci, že každé A má pro B smysl, jestliže A i B jsou součástí téhož příběhu.

Setkáváme se zde opět se souvislostmi na několika rovinách. Především je to souvislost A a B jako součástí téhož příběhu; dále to, co lidi spojuje: všichni totiž uvažují v příbězích. (Počítač totiž odpověděl správně: v tom si je lidské myšlení podobné.)

A přesto bych rád předvedl, že - ať už slovo příběh znamená v příběhu, který jsem vám vyprávěl, cokoli - myslet v příbězích není lidskou výsadou - něčím "extra", co by člověka oddělovalo od mořských hvězdic a sasanek, kokosových palem či petrklíčů. Naopak: jestliže je svět spojitý a pokud se zásadně nemýlím v tom, co říkám, mělo by myšlení v příbězích být vlastní každé mysli, ať už té naší či mysli sekvojových lesů a mořských sasanek.

Kontext a smysl jsou příznačné nejen pro každé takzvané jednání (pro ty příběhy, které se projevují v "činech"), nýbrž i pro všechny ty vnitřní příběhy, odehrávající se v jednotlivých fázích vzniku mořské sasanky. Také ona se nějak vytváří z látky příběhů - tak, jako celý evoluční děj, vinoucí se milióny pokolení. Vývoj, z něhož se vyvinula mořská sasanka právě tak jako vy nebo já, se musí odvíjet v látce příběhů. Na každém fylogenetickém stupni - a mezi nimi vzájemně - se ustavuje smysluplný vztah.

Prospero v Bouři říká: "Jsme látka, z jaké utvořeny sny", a jistě není daleko od pravdy. Občas si ale myslím, že sny jsou jen útržky oné látky, která jakoby byla zcela průsvitná a tudíž nepostřehnutelná, a jako by jedinými projevy této neviditelné matrice, které jsme schopni zachytit, byly trhliny a spáry. Možná, že sny, vjemy i příběhy jsou takovými trhlinami a nepravidelnostmi v jednotné matrici nekonečných příběhů. Neměl onou vším prostupující neviditelnou a neměnnou krásou, Plotinos na mysli právě ji ?

Co je to příběh, že je s to propojit své části - všechna a a B - tak, aby dávala smysl ? A neleží takové propojení do smysluplné dějové jednoty v samém základě toho, co to znamená "být živ" ? Nabízím pojem kontextu jako podoby času, která poskytuje ději smysl a příběhu obsah. Co se děje, navštívím-li, dejme tomu, freudovského psychoanalytika ? Vstoupím do něčeho a vytvořím cosi, co budeme nazývat kontextem a co je, alespoň symbolicky, (jakožto část světa idejí), vymezeno a vyděleno tím, že za sebou zavřu dveře. Ty, spolu s uspořádáním místnosti, slouží jako znamení "naprostého jinde".

Přináším však s sebou příběhy nejen ty, které budu psychoanalytikovi vyprávět, ale i takové, které jsou hluboce zabudované a tvoří součást mé bytosti. Zážitky či události z dětství: otec dělal to, teta zase ono. Jejich jednání se odehrávalo mimo mně, avšak způsoby chování těchto velevýznamných "druhých" působily v mém nitru. Jejich chování způsobilo mé vychování: cokoliv jsem si osvojil a naučil, se odehrálo v mé vlastní zkušenosti.

Nyní tedy přicházím k psychoanalytikovi, který se má stát dalším velevýznamným "druhým", k němuž mám pohlížet jako na otce (případně anti-otce), neboť nic nemá smysl, není-li to viděno v nějakém kontextu. Toto kontextuální vidění se nazývá přenos - což je pro mezilidské vztahy typické: jde o obecný rys lidské vzájemnosti: podoba toho, co se mezi námi oderálo včera, se odráží ve způsobu, jímž se k sobě vzájemně chováme dnes. A tato nápodoba je v podstatě přenosem podoby minulé zkušenosti. Jev přenosu ilustruje, pravdivost počítačova sdělení, že myslíme v příbězích. Psychoanalytik se musí nějak vmezeřit mezi pacientovy příběhy z dětství, přizpůsobit se Prokrustovu loži jeho zkušenostní matrice.

Příklad z psychoanalýzy však pojem "příběhu" příliš zúžil. Chtěl jsem jen přiblížit souvislost s kontextem, zásadním pojmem, dosud nejasně vymezeným. Je třeba zabývat se jím podrobněji. "Kontext" se váže k dalšímu blíže neurčenému pojmu, k "významu". Jak slova tak činy ztrácejí bez kontextu význam. To neplatí jen pro slovní komunikaci u lidí, ale pro jakoukoliv komunikaci vůbec, pro laždý mentální děj, pro veškerou mysl, včetně té, která ukazuje mořské sasance, jak růst, a měňavce, co dál.

Snažím se vést analogii mezi kontextem v povrchních a částečně vědomých záležitostech osobních vztahů a kontextem v mnohem hlubších, prvotnějších vrstvách smyslu - typu zárodečného vývoje či homologie. Tvrdím, že cokoli slovo kontext znamená, je to výraz náležitý, ba nezbytný pro popis všech těchto vzdáleně si příbuzných procesů.

Podívejme se na homologii z opačné strany. Obvykle jsou homologické vztahy uváděny na důkaz evoluce. My však předpokládejme, že k evoluci došlo, a nyní se ptejme po podstatě homologie. Položme si otázku, čím je určitý orgán ve světle evoluční teorie.

Co je to sloní chobot ? Čím je z hlediska fylogeneze ? Co mu sdělují dědičné vlohy o tom, čím má být ? Odpověď, jak známo, zní, že chobot slona je jeho "nosem". (I Kipling to věděl !) a slovo "nos" dávám do uvozovek, protože chobot je dán interními informačními spoji během růstu. Je "nosem" jako projev komunikačního procesu, jehož kontext určuje chobot jako nos.

"Nos" je to, co se nachází mezi očima, severně od úst - toť vše. Význam orgánu je určen kontextem. Ten zřejmě dává přijímaným genetickým pokynům smysl. Když toto označuji za "nos" a tamto za "ruku", cituji - správně nebo špatně - jednak vývojové pokyny v rostoucím organismu, a jednak to, jak přijímací tkáně pochopily smysl těchto zpráv.

Někteří by raději definovali nosy na základě čichové "funkce". Tento typ výměrů dospívá k témuž skrze časový kontext místo prostorového. Orgánu se tak přisuzuje význam vzhledem k jeho úloze v interakci mezi živým tvorem a prostředím. To nazývám časovým kontextem. Časové třídění jde napříč prostorovým kontextům. Při zárodečném vývoji musí být pokyny prvotně vyjádřeny jako formální vztahy, tedy prostorovými souvislostmi. Chobot zárodku není obvykle schopen vnímat pachy. Embryologie je formální.

Předveďme si tento typ spojení, tuto podobu souvislostí na jednom Goethově objevu. Goethe byl totiž také výborný botanik, obdařený vynikajícím smyslem pro nevšednost - pro bytostné podobnosti mezi podobami. Zdokonalil pojmosloví srovnávací anatomie vyšších rostlin. Poznal, že "plochá zelená věc" není uspokojivou definicí pro "list", stejně jako "válcovitá věc" pro "stvol". Je třeba si všimnout, že pupeny (tj. zárodky stvolů) se vytváří v paždích listů; bezpochyby právě takto je tato záležitost pojednána v hloubce růstových pochodů samotné rostliny. Odtud může botanik tvořit definici na základě vztahů mezi stvolem, listem, pupenem, paždím atd.:

"Stvol je to, co nese listy."
"List je to, co má v paždí pupen."
"Stvol je to, co jednou bylo pupenem v tomto postavení."

To vše je - nebo by mělo být - známou věcí. Avšak další krok je možná nový. Podobný zmatek, který nebyl nikdy napraven, vládne ve výuce jazyka. Odborní jazykovědci dnes už snad vědí, co a jak, ale děti ve škole se nadále učí nesmysly. Je jim říkáno, že "podstatná jména" jsou názvy osob, zvířat nebo věcí, že "slovesa" vyjadřují děje, atd. Tak se již v útlém věku učí definovat věci tím, čím údajně jsou samy o sobě, a ne ve vztahu k ostatním věcem.

Většina z nás si jistě pamatuje, jak se učila, že "podstatné jméno je název osoby, zvířete nebo věci". A jistě si vzpomíná na hroznou nudu větných rozborů. To vše by se dnes mělo změnit. Děti by se mohly dozvědět, že podstatné jméno je slovo, které má určitý vztah k přísudku. Že sloveso má vztah k podstatnému jménu, jako k svému podmětu. A tak dále. Základem definic by mělo být vztahování a každé dítě by nahlédlo, že s výrokem ""Jít" je sloveso" není něco v pořádku.

Pamatuji si, jak jsem se nudil při větných rozborech a později v Cambridgi při srovnávací anatomii. Oba předměty, tak jak byly vyučovány, mi připadaly neskutečné. Bývali bychom se mohli něco dozvědět o podobách jako o vztazích založených na kontextu, který je nutným předpokladem jakéhokoli sdělení a bez kterého nic nemá smysl; o tom, že kontexty poskytují smysl, protože jsou uspořádány - nesou řád. Učitel nám mohl prozradit, že růst a diferenciace musí být komunikačně řízeny. Podoby zvířat a rostlin jsou vlastně přeměněné informace. Sám jazyk je určitou formou komunikace. Struktura vstupu se musí nějak projevit na struktuře výstupu. Anatomie musí obsahovat něco analogického gramatice, ježto veškerá anatomie je přeměnou informační látky v kontextuální tvary. Konečně: kontextové tvarování je jen jiný název pro gramatiku. Čímž se dostáváme zpět k podobám a k obecnějšímu, abstraktnějšímu (a prázdnějšímu) tvrzení, že skutečně existuje typ souvislostí založený na podobách mezi podobnostmi.

Naše kniha vychází z přesvědčení, že jsme součástí světa živých bytostí. Za motto první kapitoly jsem zvolil pasáž citát z Augustina, vyjadřující jádro světcovy epistemologie. Dnes v nás taková výpověď vyvolává nostalgii. Většina z nás ztratila smysl pro takovou jednotu lidstva s biosférou, která by nás všechny zavazovala přitakat kráse. Většina z nás už nevěří, že navzdory všem částečným kladům a záporům v rámci naší omezené zkušenosti, širší celek je prvotně nádherný.

Ztratili jsme jádro křesťanství. Zapomněli jsme na Šivu, hinduistického tanečníka, jehož tanec je na všední rovině tvorbou i ničením, jako celek je však krásou. Přišli jsme o Abraxa gnostiků, strašlivé i krásné božstvo jak dne tak noci. Pozbyli jsme totemismus, smysl pro souvislost mezi uspořádáním lidské společnosti a světem zvířat a rostlin. Ztratili jsme dokonce i umírajícího Boha.

Začínáme si pohrávat s ekologickými představami. Ačkoli je v zápětí banalizujeme hospodářskými a politickými hledisky, v lidském nitru přesto doutná touha sjednotit a tudíž posvětit celý svět přírody, jehož jsme součástí.

Uvědomme si však, že ve světě vždy byly a dosud jsou nejrůznější druhy epistemologií, shodující se v důraze na konečnou jednotu a snad i v tom, že je to jednota estetická. Tato shoda různých postojů dává naději, že sebevětší autorita kvantitativní vědy nedokáže popřít konečnou jednotící krásu.

Jsem přesvědčen, že naše ztráta smyslu pro estetickou jednotu byla prostě epistemologickou chybou. Domnívám se, že jde o přehmat mnohem závážnější, než všechny ty daleko menší patologie starších epistemologií, které se v předpokladu oné fundamentální jednoty shodovaly.

Část příběhu o tom jak jsme ztratili smysl pro jednotu, skvostně líčí A. O. Lovejoy v knize Great Chain of Being (Velký řetězec bytí), od řeckých myslitelů po Kanta a počátky německého idealismu osmnáctého století. Je to příběh o představě světa povstávajícího z bezčasí dle zákona deduktivní logiky. Tatáž představa prosvítá úryvkem z Boží obce. Na vrcholku deduktivního řetězce stojí Nejvyšší Mysl, Logos. Pod ní jsou andělé, potom lidé, pak lidoopi, a tak dál, až k rostlinám a nerostům. Řád veškerenstva je vyvozen z typu premisy, která je předobrazem druhého termodynamického zákona: "dokonalejší" nemůže nikdy vzniknout z "méně dokonalého".

Tento velký řetězec bytí obrátil jako první v dějinách biologie J. B. Lamarck. Svým stanoviskem, že mysl je obsažena v každém živém stvoření a může řídit jeho proměnlivost, se vyhnul popření předpokladu, že dokonalé musí vždy předcházet nedokonalému. Vytvořil teorii "transformismu" (později označené jako evoluce), která začíná prvoky a postupuje vzhůru k člověku.

Lamarckovská biosféra zůstávala ještě řetězcem. Epistemologická jednota byla zachována i přes to, že důraz byl přesunut z transcendentního Logu na imanentní Mysl. Následujících padesát let se stalo svědkem bouřlivého rozvoje průmyslové revoluce: technologie zvítězila nad Myslí. A tak kulturně přiměřenější epistemologie Darwinova díla o původu druhů (1859) byla pokusem vyloučit mysl jako vysvětlující princip. Byl to boj s větrnými mlýny.

Byly vzneseny námitky daleko hlubší, než pokřik fundamentalistů. Samuel Butler, nejobratnější Darwinův kritik, považoval popření mysli jako vysvětlujícího principu za nepřijatelné a pokusil se vrátit evoluční teorii zpět k Lamarckovi. To se nemohlo zdařit, vzhledem k předpokladu "dědičnosti získaných vlastností" (sdílenému i Darwinem). Tato představa - že reakce organismu na okolí mohou ovlivnit dědičné vlohy potomků - byla mylná.

Ukáži, že šlo o typicky epistemologický omyl, spočívající v záměně logických typů. Předložím takové pojetí mysli, jež je zcela odlišné od mlhavých představ jak Darwinových, tak Lamarckových. Konkrétně budu předpokládat, že myšlení se podobá evoluci právě tím, že jde o proces stochastický (tj. obsahující prvek náhody - viz Glosář).

Hierarchická struktura myšlení, kterou Bertrand Russell nazval teorií logických typů, nahradí v této knize hierarchickou strukturu Velkého řetězce bytí. Pokusím se také o takové vyjádření posvátné jednoty biosféry, které by obsahovalo méně epistemologických chyb, než rozmanité minulé, náboženské podoby posvátné jednoty. Důležité je, že tato epistemologie - právem či neprávem - bude explicitní. To umožní stejně explicitní kritiku.

Bezprostředním záměrem této knihy je vytvořit obraz toho, jak je svět propojen po mentální stránce. Jak do sebe zapadají myšlenky, informace, a stupně logické či pragmatické bezrozpornosti ? Jak se vztahuje logika - tradiční způsob řetězení myšlenek - k vnějšímu světu věcí a bytostí, částí a celků ? Vyskytují se myšlenky samy zřetězeně, či je jim tato lineární posloupnost uměle vnucována učenci a mysliteli ? Jak se má svět logiky, úzkostlivě se vyhýbající všem "důkazům kruhem", ke světu, v němž kruhové řetězení příčinnosti je spíše pravidlem než výjimkou ?

Stojíme před rozsáhlou sítí či matrici spletenou z materiálu informací, z abstraktních tautologií, premis a exemplifikací, které třeba řádně prozkoumat a popsat. Dosud však schází obecný postup, jak si při popisu takového spletence počínat. Dokonce ani nevíme odkud začít.

Před padesáti lety bychom za nejlepší řešení považovali metody buď logické nebo kvantitativní, či obojí. Brzy zjistíme to, co by měl vědět každý školák, že logika nedokáže myslet rekurzivně (tj. v sylogismech kruhem), aniž by se zapletla do paradoxů, a že komplexní komunikační systémy nejsou založeny na kvantitivních veličinách.

Jinými slovy: ukazuje se, že logika a množství nejsou právě vhodnými prostředky k popisu organismů, jejich vzájemností a vnitřního uspořádání. Podstata této nevhodnosti bude na příslušné místě osvětlena. Pro tuto chvíli nechť čtenář považuje za pravdivé tvrzení, že zatím (v roce 1979) neexistuje obecně přijímaný způsob, jak vysvětlovat či dokonce jen popsat uspořádání organismů a mezilidských vztahů.

Von Neumann si před třiceti lety ve své Teorii her posteskl, že behaviorální vědy nemají k dispozici žádný zjednodušený model, vyhovovující jak v biologii tak v psychiatrii takovým způsobem, jakým ve fyzice posloužila newtonovská částice. Existuje však určitý počet roztroušených útržků vědění, které poslouží účelu této knihy. Budu postupovat jako Jeníček s Mařenkou a trousit tyto drobty jako značky, které nás mají dovést k seznamu základních kriterí mentálních pochodů.

V následující, druhé kapitole "Každý šklák ví" shromáždím pro čtenáře několik příkladů takových výchozích "nutných pravd" - nutných především proto, aby se školák vůbec naučil myslet, a také proto, že sám živý svět je uváděn v pohyb právě těmito jednoduchými zásadami.

Podobně budu postupovat v kapitole třetí, obracející pozornost čtenáře k případům, kdy z propojení dvou nebo více zdrojů informace vzejde informace odlišného typu, než ta, obsažená v původních zdrojích. v současnosti neexistuje žádná vědní disciplína zabývající se kombinací informací různého druhu. Předvedu, že veškerý evoluční proces nutně těží z dvojitého informačního výtěžku této informační kombinatoriky. Každý vývojový stupeň představuje informační přírůstek již existující soustavy. z téhož důvodu všechna propojení, resonance a diskrepance mezi následnými informačními vrstvami se vystavují problémům přežití a rozhodují tak o směru množství následných změn.

Čtvrtá kapitola, "Kritéria mysli", se zabývá těmi vlastnostmi, které se v naší pozemské biosféře vyskytují vždy pospolu, aby vytvořily mysl. Zbytek knihy se úžeji zaměří na otázky biologické evoluce.

Naše vůdčí myšlenka se bude stále točit kolem přesvědčení, že je možné a smysluplné o otázkách řádu a neuspořádanosti v biologickém světě přemýšlet a že k tomu dnes disponujeme značným arzenálem myšlenkových nástrojů, kterých však nepoužíváme. Částečně proto, že - učitelé stejně jako žáci - často nemáme ani tušení, že už jsou dnes běžně k dispozici, a částečně proto, že nejsme ochotni si připustit důsledky našeho pohlédnutí lidským dilematům tváří v tvář.




Poznámky Zdeňka Neubauera k překladu :

[1] Znění úryvku ze sv. Augusina (De civ. X. 14, 16-23, citujícího Plotinovy Enneady 3, 2, 13) bylo třeba pořídit z anglického znění, uváděného Batesonem; věrnější český překlad Julie Novákové (O boží obci Knih XXII. Vyšehrad Praha 1950, edice Kozoroh sv. 384, I. díl str. 498) nemá ten význam, kterého se Bateson v následujícím dovolává.

[2] Anglické pattern znamená původně šablónu ("patronu"); základní odpovídá německému Muster, tedy předloha, rozvrh, vzor či vzorek (ornament); rozšířeně či přeneseně se slovem pattern označuje jednak struktura a textura všeho druhu (skladba, sestava, zrnitost, profilace, zdobenost), dále typ, ražba, ražení, celkový vzhled apod. v odborných textech se používá pattern používá ještě obecněji, ve významu způsob (projevu, pohybu, chování, výskytu, rozložení), průběh (melodie, nemoci, křivky, zejména pak dějů a procesů, vyznačujících se rytmem, periodicitou, kolísáním, střídáním atp.) a co se česky pokoušíme vyjádřit slovem "obraz" (celkový obraz - dojem, syndrom - soubor příznaků). Za touto mnohoznačností a různorodostí však tuším cosi společného: děj i výsledek opakování (repetice), navracení (rekursivity), napodobování (imitace), sled (sekvence - následnost, následování) jako děj i výsledek, umožňující rozpoznánvání, setkávání, sledování, pokračování, trvání.

Do češtiny slovo pattern nelze ani převést (nejzdařilejší je aliterační návrh I. M. Havla: "patrnost" !) ani zavést (z důvodů nejen fonetických, ale i gramatických, neboť je nesklonné a nelze jej použít v množném čísle, ani z něj vytvořit sloveso, jako v angličtině). To působí překladatelům značné potíže, zvláště pak u myslitele, jakým je G. Bateson, pro něhož je pattern ústředním pojmem. Batesonovo důmyslné a originální využití tohoto mnohoznačného, vágniho a nadužívaného výrazu však odráží nikoliv nenapodobitelnou výhodu, nýbrž osudný nedostatek jazyka, ve kterém myslel a psal. Angličtině, podobně jako většině jiných evropských jazyků, totiž schází pojem podoba, a povědomí o jeho souvislosti s pojmy jako "podobnost", "podobat se", "napodobovat", "nápodoba" apod. které jsou z něj v češtině odvozeny, podobně jako "obdoba" a "ozdoba" - viz "zdobit", nehledě k "nádobě". (V některých slovanský jasycích znamená "podobat" tolik co "líbit" - srv. Angl. like a to like). Pro všechny tyto "estetické" pojmy užívají západní jazyky různých, vzájemně nepříbuzných a nepodobných označení, "podobě" zcela nepodobných. Jejich souvislost, spojitost a sounáležitost Bateson vytušil a byl nucen namáhavě vyhmatávat a sdělovat důmyslnou leč nezvyklou terminologií za pomocí výrazu pattern, aby zjednal porozumění pro podobání se - vztah podobnosti mezi podobami, což je pro česky myslícího čtenáře něčím přirozeným a samozřejmým.

Bylo by proto škoda, v marné snaze napodobit Batesonovu ctnost z nouze angličtiny, nevyužít přednost bohatství češtiny, která zkušenost estetického rozměru skutečnosti dávno učinila a vyjádřila. Použití naší "podoby" pro pattern je navíc v duchu Batesonova "platonismu": "podoba" je nejvýstižnějším českým protějškem "ideje" (EIDOS, IDEA) - platonských výrazů pro skutečnost, jejíž povaha (způsob propojení a provázání, sounáležitosti a závislosti, typ vztahů a spojitostí, řád jednoty a celistvosti atp.) spočívá na vztazích podob a podobností.

Krkolomná sousloví jako pattern-that-connects (spojující, propojující, provazující vzorec), či dokonce pattern-that-connects-patterns (vzor spojující vzory; podoba totohoto spojení) čili metapattern (nad-vzor, vzorec vyššího řádu), pattern-through-time (časový tvar, tj. souvislost časového průběhu, dějová jednota) atp., lze výhodně vyjádřit slovními spojeními jako "podoba podob", "podobnost podob", "podoba podobností" či "obdobná podobnost" a podobně. Nejčastěji si však vystačíme s pouhou "podobou", v níž moudrost českého jazyka pojmově sjednotila vzhled a vztah. "Podoba" (ostatně tak, jako "stvoření" - jiný český šperk !) sama zahrnuje a vyjadřuje jak jednotu a celkovost tvaru - jeho "tvářnost", tak vzájemnost, souvislost a propojení mezi tvary, které si odpovídají tím, že se podobají. Význam slova "podoba" spolumíní i dokonce i hierarchické uspořádání podobností. Řád stvoření, o němž pojednává Batesonovo dílo, lze tak v češtině vyjádřit doslova "jedním slovem".

[3] Tento ústřední, programatický, byť nepříliš srozumitelný výrok Batesonovy úvodní úvahy se sluší uvést v původním znění (viz předchozí poznámka):
The pattern which connects is a metapattern. It is a pattern of patterns. It is that metapattern which defines the vast generalization that, indeed, it is patterns which connect.