nomothetický = zákonodárný, zde ve smyslu přírodních zákonů;

Idiografický znamená totěž, jako popisující a zkoumající jednodtliviny. Idiografická metoda
se zabývá popisem zvláštních, neopakovatelných vlastností.

        Biologie česká je taková, která se snaží (při popisu své oblasti bádání) naslouchat českému jazyku,aby mohla plně využít jeho možností, poukazů a schopností při popisu světa. Často si totiž neuvědomujeme, že jazyk, který používáme, který naším prostřednictvím vyjadřuje svět, silně ovlivňuje chápání souvislostí.
        Eidetická biologie, která pracuje s pojmem "podoba", může být v tomto směru zajímavým příkladem. Když jsem se nedávno snažil přeložit úvahy o eidetické biologii do cizích jazyků zjistil jsem, že snad neexistuje jazyk, kde slova podoba, podobnost, podobný, podobat se, napodobit, apod. jsou od téhož jazykového kmene a hlásají již svým jazykovým tvarem, že k sobě patří, tak jako v češtině. V češtině je možné psát biologii plnou nepřeložitelných slovních hříček a přitom podstatným způsobem vystihuje povahu skutečnosti. Proto označuji biologii, která chápe podobu jako základ svého uvažování jako českou biologii. Každý jazyk vyhmatává ze skutečnosti jisté souvislosti, kterých si jiné jazyky často všimnou až později. Na tom není nic pobuřujícího. Každý jazyk tedy představuje jinou, ale stejně rovnoprávnou sondu do skutečnosti.(Poznámka Z.Neubauera)
        Eidos, které se také překládá jako "idea" znamená vzhled, podoba, postava, tvářnost, habitus. Pro potřeby češtiny navrhuji překládat "eidos" slovem podoba.(Poznámka Z.Neubauera)
        Hyletický je od hylé, což znamená původně "les" později též látku. Zatímco eremiální (doslova poušťový - eremia znamená pušť, pustina) způsob existence má své těžiště v přebývání a všechno se tomu musí přizpůsobit (to je dáno tvrdými pouštními podmíkami), hyletický způsob existence má své těžiště v prožívání. Tam opravdu dává smysl, věta Adolfa Portmana, že organismus nežije proto, aby metabolizoval a rozmnožoval se, nýbrž přežívá proto, aby sebe sama realisoval. Hyletický znamená tedy zaměřený na podoby a podobnosti, eremiální zaměřený na rozdíly a odlišnosti. Hyletický ví, co je to "více či méně podobný" a podobný "vzhedem k" tomu nebo onomu, zatímco eremiální zná pouze "totožný" nebo "odlišný". V tomto smyslu můžeme mluvit o eremiání a hyletické kultuře, neboť tento vztah ke světu zásadním způsobem ovlivňuje, co a jakým způsobem z něj přijímají lidé, kteří v takovýchto kulturách žijí. Hyletické kultury jsou takové, které mají vztah k podobě tvaru, k přírodě, k moci skryté v hmotě a podobně (například kultura řecká a indická). Eremiální kultury se zdráhají vztahovat se k horizontu, vždyť obrazy, které tam mohou zahlédnout mohou být klamné (může to být fata morgana, tak, jako v poušti), oko nemá na čem spočinout a nemůže se podle krajiných podob orientovat (písečné duny se neustále převalují a nemají stálý tvar), není dobré činit analogie, protože naše představy a vzpomínky nás mohou klamat, proto je lépe držet se raději znamení, značek, směrovek, a podobně. To je pak cesta , která vede eremiální kultury spíše k důvěře v zápis, než v podobu a tvar. Mezi eremiální kultury můžeme zařadit také semitské kultury (například židovkou kulturu).(Poznámka Z.Neubauera)
        Eidetická, hermeneutická a hyletická biologie je taková biologie, která hledí k tvarům, podobám a podobnostem živých bytostí a chápe je jako výraz jejich sebeinterpretace. Chce využít metody hermeneutiky, jako disciplíny dovednosti interpretace výkladu smyslu a chce ji zavést dvěma způsoby do přírodních věd :
        1.) Tím, že se ptá po smyslu jevů (taková je například biologie portmanovská, která nepovažuje tvary, podoby ornamenty pouze za diagnostické znaky, jako tradiční biologie nebo je nevyvozuje pouze z funkce, nýbrž chápe je jako určitý způsob sebevyjádření dané bytosti, kde je řada významových vrstev). Aby Adolf Portman tento hermeneutický vztah k přírodním jevům, konkrétně k živým bytostem, jako k sebevyjadřujícím se subjektům v biologii prosadil, vykazuje jej na vlastnostech, které zcela zřejmě žádnou přežívací fyziologickou funkci neplní, ale to, že něco mohu nahlížet z hlediska funkce ještě nevylučuje jiné roviny smyslu, například krásy estetična sebevyjádření a podobně.
        2.) Druhý smysl interpretační biologie je, že neomezuje akt interpretace pouze na poznání, nýbrž chápe proces interpretace jako něco, co je pro životní procesy, životní pochody a jevy (uvnitř nich samotných) zcela podstatné (řekněme tedy objektivně významné). V tomto smyslu organismus nereaguje na popud, nýbrž přijímá podněty zevnitř a zevně jako zprávy a odpovídá na to podle toho jak jim rozumí, nikoli že by to byly popudy, které automaticky zpouštějí nějaké pochody. Každý další vývojový krok živé bytosti je projevem sebepochopení. To znamená výchozího stavu. Když například začne růst u nějaké živé bytosti končetina je to proto, že buňky v tomto místě interpretovaly (to jest porozuměli jim) ty a ony signály tak, že přišel ten zprávný čas a že mají začít vytvářet končetinu.(Poznámka Z.Neubauera)

Friedrich Nietzsche (1844 až 1900) byl významný německý filosof a básník.

Primordiální = prvotní.

ARCHÉ = princip (z řečtiny)

SÉMA = poukaz, znamení

Souvislost možnosti s mocí prozrazuje víceznačnost klasických označení pro "možnost". Je nápadně a výmluvně zjevná jak v řečtině tak i v latině DYNAMIS i potentia shodně a nepochybně vyjadřují především či výhradně MOC jako plnost skutečnosti, vrchovatou míru bytí. Dokazují to ostatně i moderní odvozeniny : slovo DYNAMIS se nám dostalo jen v činném, mocném, silném významu "dynamický" i "dynastie" (mocnářství) jsou přímým opakem tradičního použití ve filosofii, od "potentia" máme vedle umělého "potenciální" také "potentní", "potentát" (mocnář), "potence" (mocnina), "potencovat" (umocnit) ap. A skutečně. Aristotelovské využití slova DYNAMIS ve službách náročného rozlišení možnost-skutečnost v dubletu DYNAMIS-ENERGEIA převzatého latinskou odbornou terminologií filosofického písemnictví jako potentia-actus, odpovídá stejně málo běžnému užití v řečtině, jako slovo HYLÉ (latinsky materia) pro "látku", která se v pojmově příbuzné dvojici HYLÉ-MORFÉ (latinsky materia-forma), rovněž stala označením pro čistou (pouhou !) možnost (materia qua potentia pura) : "látka" jako bytí v možnosti co opak "tvaru" (bytí ve skutečnosti). Obtíže najít pro obtížný pojem potenciality oporu v běžné mluvě odráží počáteční dluh pojmového myšlení (peccatum originale) logu, "dědičný hřích" filosofů, vyjádřený neřešitelným Parmenidovým dilematem : nemožnost myslet nebytí, což však jakýkoliv pokus myslet bytí logicky vyžaduje !

Pro řeckou DYNAMIS nacházíme ve slovníku protějšky jako mohutnost, mocnost, síla, schopnost, moc, podstata, bytnost, účinek, platnost, cena, hodnota atd. (samé výrazy, odkazující k takovým vlastnostem a zkušenostem, které zdůrazňují jsoucnost a skutečnost). Není divu. Vždyť DYNAMIS je zpodstatnělý tvar slovesa DYNAMAI (mocným se jevím, mocný jsem, moc mám, mohu, umím, dovedu znamenám - ve významu jak axiologickém (něco znamenám, platím), tak sémantickém. Všimněme si, že jevová stránka je uváděna na prvním místě ("mocným se jevím"). Projev, účinek, dojem zakládá Moc - bytí ve smyslu působnosti, účinnosti (srovnej působil na mne mohutným dojmem, učinil na mne mohutný dojem !) Přídavné jméno DYNATON znamená kromě mocný, mohutný, schopný sice také možný, jenže ve smyslu snadný sousloví ON KAI DYNATON (doslova "jsoucí a možný" užívané ve smyslu "možné a snadné", tedy "jednoduše", "bez problémů", což opět jen odráží zkušenost úzkého vztahu Moci k bytí, jsoucnosti a skutečnosti.
Totéž platí i pro latinské potentia, odvozené od potens = mocný, schopný, silný, vládnoucí, zámožný, rozhodující, rozhodný, vítězný tudíž i šťastný (lucky - "šťastný v lásce"). Latinské possum = "mohu" se z původního poteo (od řeckého POTES = pán, vládce) dokonce nabylo týchž (nepravidelných) tvarů jako sum = "jsem" : jakoby předstíralo, že je odvozeno od esse = být. Potest = "je možné" je užíváno především ve smyslu "lze" ! A tak ani v řečtině ani v latině nenalezneme sémantické oprávnění pro užití těchto slov pro pouhou možnost. Snad "možnost" jakožto schopnost, připravenost snášet, tj. vydržet utrpení, rány osudu apod., tedy ve významu ctnosti stálosti, odolnosti, vytrvalosti, spolehlivosti, věrnosti, dovolily původní označení pro MOC vpravdě "dialekticky" (tj. pokradmo) odvodit, ontologicky pře-značit na pozdější filosoficky specializovaný význam potenciality jako trpné možnosti nabývat vlastností či tvarů : tak vznikla potentia v bezzubém významu tvárnosti, citlivosti na účinky nějakých vlivů, tj. choulostivosti, náchylnosti, poddajnosti (přesných to opaků původního smyslu). (Poznámka Z.Neubauera)


Eidetický prostor je prostor podob a podobností, kde narozdíl od klasického prostoru geometrického (například) se vzdálenost a blízkost neměří metrickou vzdáleností, nýbrž podobností a sounáležitostí. Řeknu-li například "tato problematika je mi velice bízká" nebo "nic mi není vzdálenější" nemyslím tím, že by to bylo dále než kvasary. Protože jsme si zvykli (i když poměrně nedávno), že slovo "vzdálenost" především znamená metrická vzdálenost, domníváme se, že je slovo vzdálenost v onom nemetrickém smyslu užito v přeneseném významu. Tak tomu ale není. Eidetický prostor je prostor, který je obýván nikoli předměty, nýbrž podobami.(Poznámka Z.Neubauera)

PERAS = mez, finis, limes; elementem peratu je bod - místo bez velikosti, či číslo = pořadí, počet, množství. Událost jako takovou retušujeme snadno interpolací, z níž se stává locus pouhou lokalitou, tj. výsledkem nikoli povstání a rozvinutí, nýbrž vtlačení (vmezeření). Každá existence je pak mezní, limitní. (Odtud "existenciální", vystihované příznačně jako "úzkost" či "starost" (obstarávání). V tom spočívá sebe-realizace, poměřovaná realitou, tj. záležitostmi druhých jakožto jiných). A tak "místa" jsou v rámci peratické skutečnosti vždy bytostně omezená, konečná, limitovaná a in-tensivní, a to jak co do množství (tj. nabídky příležitostí), tak co do velikosti. Nejenže jsou konečná, nýbrž jsou i vyhrazená (tj. ohrazená) místy sou-sedními. Existence typu extenzity (rozprostraněnosti) je vždy natlačena, a jejich skutečnost (působnost) se projevuje tlačením vytlačením, potlačováním (sousedů). (Poznámka Z.Neubauera)

Diskurs se do češtiny překládá jako "rozmluva", "rozhovor", "rozprava". Původně Descartesův pojem využili později strukturalisté k označení projevu, který vykazuje typické znaky své doby a prostředí (například struktura jazyka). Diskurivní myšlení je takový způsob myšlení, který postupuje po jednotlivých, logicky stanovených krocích.

Sémantické pole se právě týká pojmů na rozdíl od termínů. Vědecká terminologie (i když se těmto termínům také omylem často říká pojmy) je založena na definici, která takový výraz zavádí a je důležité, abychom s títo výrazem uměli v rámci daného kontextu zacházet. Zatímco význam skutečných pojmů není dán definicí ani způsobem, jak s nimi zacházíme, nýbrž obsahově. Obsah pojmu je všechno to, co tento pojem zahrnuje, to jest k čemu zevnitř poukazuje. Proto sémantické pole. Slovo "séma" znamená poukaz, znamení, ukazatel, naznačení a podobně. Sémantické pole tedy v sobě shrnuje všechny možné významy, které daný pojem může mít.(Poznámka Z.Neubauera)

Eidetický prostor je prostor podob a podobností, kde narozdíl od klasického prostoru geometrického (například) se vzdálenost a blízkost neměří metrickou vzdáleností, nýbrž podobností a sounáležitostí. Řeknu-li například "tato problematika je mi velice bízká" nebo "nic mi není vzdálenější" nemyslím tím, že by to bylo dále než kvasary. Protože jsme si zvykli (i když poměrně nedávno), že slovo "vzdálenost" především znamená metrická vzdálenost, domníváme se, že je slovo vzdálenost v onom nemetrickém smyslu užito v přeneseném významu. Tak tomu ale není. Eidetický prostor je prostor, který je obýván nikoli předměty, nýbrž podobami.(Poznámka Z.Neubauera)

Imunosuprese označuje postupy, při kterých je možné zevními zásahy utlumit imunitní reakce organismu. Navozuje se například zářením nebo tzv. imunosupresivními látkami (například cytostatiky).

Reinterpretace = nový výklad (ve smyslu nové pochopení něčeho). V dosud viděném najednou zahlédnu nové souvislosti a vztahy, které jsem až dosud neviděl a proto mohu tutéž věc vyložit zcela novým způsobem.

CHÓRISMOS znamená doslova "vnějškovost" idejí (CHÓRIS = vně, mimo): ideje jsou mimo tělesný a smysly vnímatelný svět lidského pobývání a přirozené skutečnosti. Mimotnost, oddělenost idejí od přirozených jsoucen vystihuje bytostnou rozdílnost ideálního bytí od bytí přirozeného. Povaha přirozenosti se dle Aristotela vyznačuje "tělesností" (sómatičností) "velikostí" (rozprostraněností) a "pohybem" - svébytnou (spontaní) proměnlivostí.(Poznámka Z.Neubauera)

Česky to lze dobře pochopit. METHEXIS označuje obecně to, jak se k sobě podoby mají. Samo sloveso ECHÓ sice znamená "držet", "mít", avšak nezvyklé užívání tohoto slovesa v množství ustálených spojeních - např. KAKÓS ECHÓ ("mám se špatně"), prozrazuje, že formálně činný rod zahrnuje mediální význam :"mít se". Sloveso ECHEIN (či SCHEIN, odtud SCHÉMA) označuje způsob bytí jakožto vztahu sama k sobě, odpovídající našemu "jak se to s tím a tím má". METHECHEIN (METHEXIS) pak sice označuje sdružení, spojení, tedy vztah mezi něčím a něčím, a to vztah bytostný, o bytí vypovídající, právě proto však vztah nikoliv nahodilý : jde vždy o vztah v něčem, či vzhledem k něčemu, co určuje kvalitu skutečnosti. Jedině vzhledem (díky vzhledu, skrze vzhled, pomocí vzhledu), tj. prostřednictvím ideje, lze mluvit o podobnosti dvou různých věcí.(Poznámka Z.Neubauera)

SÓMA, "tělesnost" odkazuje k zjevnosti (fenomenalitě) - k tomu, jak něco vypadá, jak se projevuje, s důrazem na stejnorodost, celkovost, jevovou sounáležitost. Protože za nejjednodušší SÓMATA (tedy to z čeho je jakákoli tělesnost vystavěna - konstituována) byly považovány živly - elementární typy jevení se, jimž by v dnešní fyzice nejspíše odpovídala skupenství, nabízí se pro sómatičnost označení "seskupenost" (=konzistence). Připomeňme, že to consist = spočívat, (sestávat). Seskupenost zakládá celkový vzhled, tvářnost (SCHÉMA, habitus, Gestalt, pattern - "patrnost"), způsob, jímž bytost sjednocuje, usebírá svou členitost a proměnlivost, dává najevo svou jednotu-jedinečnost.(Poznámka Z.Neubauera)

MEGETHOS, "velikost" zřejmě vypovídá o opačné, doplňkové (komplementární) stránce fýsické jsoucnosti, totiž o "rozprostraněnosti" (extensitě), kterou představuje konkrétní tělesný tvar (MORFÉ, forma). Představuje určitost, konkrétnost tělesné podoby, její rozprostření, členěnění, rozvinutí, jež je mírou aktualisace, realizace skutečnosti (EN-ERGEIA doslova ú-činek ERGON = čin, dílo, skutek).
MEGETHOS by tak bylo možné přeložit jako velebnost či mohutnost. To, co činí dojem-impresi, působivost. Tato vystižení - "mohutnost", "působivost" - již naznačují, že "velikost", byť by byla mírou aktuálního bytí, jsoucnosti uskutečněné v tvaru, naplněním možnosti, je sama možností, mocí, schopností. U přirozených jsoucen je tvar - naplněná, uskutečněná možnost, cíl (TELOS) utváření, dovršení (ENTELECHEIA) pohybu - něčím nejen jsoucím skutečně-aktuálně (ENERGEIA, actus), nýbrž účinně, mocně, tj. je sám mocí (DYNAMIS, potentia).
Přirozený tvar je tvarem tělesným - uskutečněným, aktualizovaným, realizovaným v látce (HYLÉ). Látka je tím z čeho je utvořen (je jeho EX HÚ - "z čeho"). Zatímco však v případě tvarů vzniklých nahodile či uměle, je látka skutečně jen materiálem (jakousi vycpávkou, která byla vybrána spíše pro svoji vhodnost), je pro tělesné tvary, které povstaly přirozeně (a které jsou tedy svou povahou tím, co Řekové nazývali FYSEI) něčím zcela jiným. Totiž tím z čeho povstaly, vynořily se, zrodily, vznikly. Látka je zde aktivní (a nikoli trpná). Je specifickou možností utvořit podobu. Tíhne k tomu, aby splodila tvary, je silou - mocí (řecky DYNAMIS) ve smyslu mohutností sebeutváření a vnikání. Právě z tohoto hlediska je živý, tělesný, tvar podobou - eidetickým prostorem utváření.(Poznámka Z.Neubauera)

KINÉSIS, "pohyb" náležející fýsickým jsoucnům (KINÉSIS FYSEI) je orientovaný proces změny (METABOLÉ), vedoucí k cíli (TELOS) - k stavu, který je skutečností (ENERGEIA) toho, co bylo na počátku možností : např. žalud jako dub v možnosti, ale i opačně: žalud jako možnost dubu. Pohyb je způsob, jímž se daná možnost uskutečňuje : v případě dubu je to vyklíčení žaludu v semenáček a následný růst. Vzorovými příklady přirozeného pohybu je vývoj zárodku, jeho postupné tělesné utváření, (morfogeneze) chování. Aristotelés vystihuje obtížný způsob bytí - bytí pohybu - jako dovršení, uskutečnění možnosti jakožto možnosti ENETELECHEIA DYNAMEÓS HÉ DYNAMIS. Chápeme-li DYNAMIS ne jako "pouhou možnost", zásadně myslitelnou, leč nejsoucí, nýbrž jako skutečnou moc v jejím bytí : být skutečně mocen něco vytvořit, k něčemu dospět, někam se dostat, něčeho dosáhnout, něčím se stát, mít to v moci, pak je KINÉSIS projevem, uskutečně-ním, uplatněním, naplněním této moci jakožto moci. V rámci takového pojetí bytí, kde skutečná jsoucnost má povahu podoby (EIDOS), vzhledu, způsobu, je děj, proces uskutečňování (KINESIS) časovou podobou - celkovým průběhem, "časotvarem", způsobem (řecky rovněž EIDOS) dosažení cíle. KINÉSIS je skutečnost možnosti vzhledem k tomu, co se uskutečňuje, k čemu dochází, a co ostatně sami dodnes příznačně nazýváme dynamikou vzniku, změny, proměny, atp. a která spočívá v časování, tj. uspořádání, utváření času. Proto Aristotelés občas vyjmenovává mezi bytostnými určeními fýsična místo pohybu (KINÉSIS) přímo čas (CHRONOS).(Poznámka Z.Neubauera)

Prostoří se. Řeknu-li být v prostoru, nebo být v čase, okamžitě mám představu univerzálního geometrického prostoru a hodinami měřeného lineárního času, ale i kdyby tomu tak nebylo, být "v" prostoru a být "v" čase se vztahuje k tomu, co nás obklopuje, k tomu v čem jsem (například : v pokoji, v Praze, v Evropě a podobně). Řeknu-li, že se prostořím, pak to neznamená, že zaměním místo onoho vnějšího prostoru, které zaujímám, ale že si vytvářím svůj vnitřní prostor, kde sousedství, blízkost, vzdálenost, náležitost, sounáležení představuje prostor eidetický (tj. prostor podob), funkční, anatomický, atd. Dám příklad, na kterém to bude zřejmé : Od doby, kdy v Praze bylo postaveno metro znamená být "blízko něčeho" cosi úplně jiného, než před tím. Dnes být blízko sebe, nebo mít blízko do práce znamená bydlet na metru. Prostě úplně se změnil žitý prostor, i přesto, že geometrická vzdálenost dvou míst zůstala stejná, jako před tím. Změnila se topologie, vnitřní prostor města se proměnil. Další příklad : Když se učím nějaký jazyk, učím se slovíčka a gramatiku a tak postupně skládám potřebné komponenty až najednou mi začnou některé věci připadat podobné, prostě mezi až dosud izolovanými prvky vznikne vnítřní propojení, čím dál tím více se v jazyku vyznám, to znamená čím, že se v prostoru tohoto jazyka umím čím dál tím lépe pohybovat. A toto je rovněž příklad procesu prostoření. (Poznámka Z. Neubauera)

Časí se. Jestliže budeme měřit den nebo život vnějším časem, pak je to ten čas, uvnitř kterého jsem. Ale já mohu prožívat čas různým způsobem. Například noc se mi zdá být krátká, čas ztrávený nudnou činost je pro mne neskutečně dlouhý, v mládí ubíhá čas jinak, než v pozdějším věku. Stajně tak dobře napsaná hra, knížka nebo příběh má svůj vnitřní čas, který není měřený délkou toho příběhu. Náš vnitřní čas má prostě svůj vlastní reliéf. To vše se skrývá za vyjádřením, že se něco "časí". (Poznámka Z. Neubauera)

Ontologie je tradiční filosofická disciplína, která se zabývá bytím jako takovým (teorie bytí, metafyzika). Vznikla již v antické filosofii, která rozlišila bytí a dění. Aristolelés ji označoval jako první filosofii, to jest poznání prvních příčin a principů.

Vychází z přesvědčení, že zkoumaná skutečnost je tzv. objektivní realitou. Objektivní realita je výstižné označení skutečnosti vzájemně si překážejících hmotných těles. "Objektivní realita" (realitas objectiva) doslova: "překážející předmětnost".
Objekt (ob-iectum = předložené, předhozené: "před-mět") je to, co "leží-před" (námi), jako něco přes cestu položené (iaceo = ležím), či nám před-hozené (iacto = vrhám, metám, srv. "před-mět", "ná-mět"), co nám brání v cestě jako překážka (srv. "ná-mitka" angl. objection). Objektivta je tou stránkou skutečnosti, jež klade odpor (srovnej Fichteho rozbory projevu věci o sobě), působí omezení možností. Novověk redukoval veškerou skutečnost na objektivní realitu, čímž možnost i skutečnost spadají v jedno.
Hodnotou objektivního bytí je reálné číslo (srovnej slovní spojení "naměřené hodnoty"): objektivní jsoucnost má povahu veličiny, jejíž mírou je jednak množství (počet a velikost) obsazených míst (hodnota "extensivní"), a jednak vážnost (hodnota "intenzivní").
V extenzivním smyslu odpovídá objektivní realita descartovské "věci rozprostraněné" res extensa: příroda jako objektivní realita je záležitostí rozprostraněnosti (rozšíření).
V intenzivním smyslu, jako vážnost (gravitas), odpovídá objektivní realita tíži (gravitaci); je to jiné, newtonovské pojetí podstaty hmotné substance jejíž podstatou je hmota jako míra "setrvačnosti" schopnosti setrvat v postavení, či vytrvat v prosazení, "převážit".
Jakožto setrvačnost (inercie) dovoluje gravitace extenzitě hmotné výplně klást odpor, a tím vyplněné (obsazené) geomerické místo hypostazovat učinit něčím spolehlivým, solidně podstatným (HYPO-STASIS = sub-stantia); jakožto přitažlivost činí obsazené místo existujícím, tj. působícím vztaženým k celku. jsoucím ("přitažlivým") pro výplně všech ostatních míst. (Poznámka Zdeňka Neubauera.)

Slovo implementace se používá v počítačových vědách a znamená uzpůsobení daného programu, nebo programového systému sestavě výpočetního systému a uvedení takového systému do provozu.

Eidetický prostor je prostor podob a podobností, kde narozdíl od klasického prostoru geometrického (například) se vzdálenost a blízkost neměří metrickou vzdáleností, nýbrž podobností a sounáležitostí. Řeknu-li například "tato problematika je mi velice bízká" nebo "nic mi není vzdálenější" nemyslím tím, že by to bylo dále než kvasary. Protože jsme si zvykli (i když poměrně nedávno), že slovo "vzdálenost" především znamená metrická vzdálenost, domníváme se, že je slovo vzdálenost v onom nemetrickém smyslu užito v přeneseném významu. Tak tomu ale není. Eidetický prostor je prostor, který je obýván nikoli předměty, nýbrž podobami.(Poznámka Z.Neubauera)

Potenciální bezmezno neboli potenciální nekonečno. V neopracovaném kameni může být poteciálně bezmezné neboli nekonečné množství soch. Ale tuto bezmeznost nikdy neuskutečníme. Jestliže se rohodneme pro jednu z možností, ztratíme ostatní.

Sévres město ve Francii, kde jsou uchovávány prototypy etalonů fyzikálnách veličin.

Bytostná mimotnost souvisí spojmem "chórismos" a "metexis". Jde o to, že ideje jsou jakési řády podobností a nikoli nějaké ideální podoby, ale přece jenom věcem podobné. Například : Když máme nějaký program, který je schopen kreslit květiny (například kopretinu), může být jeden a týž program schopen vykreslit kopretinu na obrazovku ve velikém množství obměn. A přesto, jak jistě všichni uznají, není tento program v žádném smyslu slova podobný kopretině. V tomto smyslu je jaksi "mimo" vykreslenou květinu, je prostě v jiném řádu bytí a to je ta mimotnost. Idea květiny není ideální květina, ale má se ke květinám tak, jako onen výše zmíněný program ke květině, vykreslené na obrazovku.(Poznámka Z.Neubauera)

Dědičnost získaných vlastností je jedena ze slavných klíčových otázek biologie. Jde o to zda zkušenost rodiče nebo tělesný znak, který získá v průběhu života (například, že se silně opálí), ale který mu nebyl vrozen se může přenášet na potomstvo. Ze skušenosti víme, že tento druh vlastností se na potomstvo nepřenáší. Jenže jak chápat situaci, když je někdo ozářen a dojde k poškození jeho genetické informace v semeni. Pak to zcela jistě potomky ovlivní. Když experimentátoři v mnoha generacích myší usekávali ocásky, zjistili, že stále se rodí myši s ocáskem a nikoli bez ocásku. Jenže to je spíše poškození, to přece není zkušennost. Není to nabytí nové možnosti učinit ji svojí povahovou, jak se říká druhou přirozeností. Jakým způsobem se podílí zkušennost (žitý čas, sebeinterpretace a podobně) potomka na zkušenosti předka ? Dědičnost získaných vlastností byla již mnohokrát považována za vyvrácenou. (Poznámka Z.Neubauera)

Subsumovat = podřadit něco něčemu, zahrnout do něčeho, atd.

Životozpyt je staré české označení pro biologii.

METHEXIS (METHECHEIN) označuje sdružení, spojení, tedy vztah mezi něčím a něčím, a to vztah bytostný, o bytí vypovídající, právě proto však vztah nikoliv nahodilý : jde vždy o vztah v něčem, či vzhledem k něčemu, co určuje kvalitu skutečnosti. Jedině vzhledem (díky vzhledu, skrze vzhled, pomocí vzhledu), tj. prostřednictvím ideje, lze mluvit o podobnosti dvou různých věcí.

Nominalismus je založen na přesvědčení, že obecné pojmy jsou pouhá jména (nomina), kdežto reálně existují pouze jednotliviny.

Materialismus je přesvědčení (filosofický názor) o jednoznačné prvotnosti hmoty před jinými formami bytí. Hmotu chápe jako nezničitelnou, nestvořitelnou a věčnou. Všechny jiné formy bytí jsou podle tohoto názoru pouze odvozené produkty vysoce organisované hmoty. Poznání je možné jen vzájemným působením (interakcí) typu odrazu objektu v citlivých hmotných biologických orgánech.

Pozitivismus je filosofický názor, který vychází z přesvědčení, že reálné je pouze to, co můžeme skutečně pozorovat. Zakladatelem tohoto filosofického směru je August Comte.

Fenomén = jev. Fenomenologie je nauka o jevech a vývoji forem vědomí. Nejvýznamější představitel fenomenologického směru v tomto století Edmund Husserl usiloval o založení filosofie jako vědy o čistých podstatách (eidos), nazíraných intelektuálně - čistou subjektivní zlušenností transcendentálního vědomí.

Transitivní je doslova přechodný.

Předpona "meta" znamená "za". Metafyzika pojednává o tom, co je předpokladem (je za) jakéhokoli fyzického bytí, které je předmětem zájmu fyziky. V tomto smyslu je metavztah tím, co běžné vztahy umožňuje, tím na jehož základě se utvářejí.

Význam slova relevance je značně široký. Řekneme-li (například), že něco je pro cosi jiného "relevantní", znamená to většinou, že je to v daných souvislostech závažné, významé, důležité. Jinak slovo relevance také znamená ulehčení nebo zproštění.

Slovo rekurence se v současné době nejčastěji používá v matematice. Rekurentní je takový výraz, který vyjadřuje následující člen řady pomocí členů předcházejících.