Souhrn k článku Biomoc

EIDETICKÁ A MOLEKULÁRNÍ BIOLOGIE :

Eidetická biologie je protějškem biologie molekulární. Ukážeme si, že je jak její ontologicky neslučitelnou alternativou (vycházející z odlišného pojetí bytí), tak jejím důsledkem.

Pro molekulární biologii jsou podstatou života organické makro-molekuly : jejich struktura (chemická skladba-složení) a prostorové uspořádání (konformace) určují jejich fyzikálně-chemické vlastností odpovědné za funkci, spočívající v transformacích působených vzájemnými interakcemi (vzájemným působením). To je princip tzv. molekulárních mechanismů.

Molekula (molecula je zdrobnělina od moles - náklad) je nejmenší jednotkou (atomem) rozprostraněnosti, základní složkou tělesného zaujímání prostoru, elementárním prostorovým útvarem (res extensa, tj. rozpostraněností). Molekuly jsou podstatou tělesných tvarů tak, že je skládají čili sestavují: živé bytosti jsou pro molekulární biologii molekulárními soustavami ústrojenci (organismy), jsou molekuárním soustrojím.

Příčinný vztah mezi molekulární podstatou a jevy (tělesnými projevy) je chápán stejně jako interakce mezi molekulami: jako mechanické působení (push-and-pull, podle K. Poppera) skrze bezprostřední (de proche en proche, podle Ruyera) prostorový styk (kontingenci; con-tango = s-týkám se) a časovou následnost: je to kauzalita automatických (samovolných) souvislostí a závislosti. Fysiologie (řád povstávání) je v molekulární biologii syntaktická (syntax: pořádání jako skládání a řazení).

Pro eidetickou biologii jsou podstatou života podoby (EIDÉ): tělesné tvary, biologické pochody a organické děje jsou tělesnými projevy podob.

Podoby jsou důvodem tělesných forem a životních pochodů, tj. např. určitého skládání či řetězení materiálních součástí, které popisuje molekulární biologie, přesněji důvodem příslušného způsobu (typu, druhu) sestavování, toho, co způsobuje, že jsou si některé soustavy podobné, tj. typické (TYPOS = ražení, ráz) neboli specifické (species vzezření, druh).

Podoby (EIDÉ, jednotné číslo EIDOS) jsou principem vzájemné podobnosti. Eidos je příčinou jakožto smysl tělesného tvaru jakožto tvářnosti, vzhledu "podoby", a smysl životního děje jako toho, o co v něm jde: eidos je příčinou životních pochodů a projevů jakožto chování.

Kauzalita (příčinnost, příčinná souvislost nebo spojení) eidetické biologie je hermeneutická: každý projev je určitým, svébytným výkladem (interpretací, znázorněním, projevem) podoby.

Tomu odpovídající fyziologie je sémantická (sémantika = význam slov, znaků, podob ap.; SÉMA = znamení, poukaz k významným neboli význačným, tj. relevantním, "širším" souvislostem na rozdíl od bezprostřeních závislostí): podoba je poukazem k podobnosti, tj. tvarové blízkosti. Zkrátka: jestliže molekulární biologie odvozuje živá slova z hlásek (písmen), eidetická biologie tak činí z jejich významu (obsahu).

Odtud rozdíl mezi tvarem a podobou. Tvar příslušnou podobu určitým způsobem vyjadřuje, realizuje, konkrétně ztělesňuje; naproti tomu podoba je tím, co by mohlo být vyjádřeno, vytvořeno také jinak, nespočtem jiných možných způsobů, vzájemně sobě více či méně podobných (blízkých).

Znalec by v nich však rozpoznal, tj. určil, identifikoval (doslova: "ztotožnil") tutéž formu, čili podobu, např. skupinu, druh, rod, plemeno ap., ale i jedince, s nímž je obeznámen. Činí tak podle "celkového vzhledu" neboli "habitu" bytostí, k němuž náleží i typ projevů ("typické projevy") pohybových, hlasových, způsobů chování.

Sémantika latinského habitus je příznačná: vzezření, podoba, zvyk (srvnej anglitské habits zvyky, zvyklosti, způsoby; francozské habitude), způsob pobývání (habiter, inahabit), "výskyt", tj. obývaná oblast (habitat), ale i šat (fr. habit oblek, srv. české "hábit").

Tato znalost (tj. známost) je nevyslovitelná, nesdělitelná; lze na ni ukázat na základě příznaků přítomnosti určitých znaků (rysů), jak činí určovací klíče (takové "určení" je však, jak známo, bez znalectví nespolehlivé). Schopnost spatřit v daném tvaru (tvoru) podobu, jejímž je příslušný jedinec (konkrétní "exemplář") příkladem (exemplum), lze získat jen na základě zkušenosti; obeznámenost, znalectví si tedy lze osvojit (opět jedině) zvykem.

Pod projevy či chování lze zahrnout i tělesný, individuální vývoj či vývin povstání živého tvaru: podoba, habitus je dána typem či způsobem [sebe]utváření. A protože "živý tvar" je typicky v neustálém pohybu sebepřetváření, jímž svou podobu "tvářnost" vyhmatává, nečiní jazyk rozdíl mezi "tvarem" (shape) a podobou (form) viz dále.

EIDOS A IDEA :

Řecky EIDOS, souznačné s IDEA, znamenalo tolik, co "postava", "vzhled", "tvářnost" zkrátka to, jak něco vypadá. Překládá se do latiny jako aspectus či species, což obé znamená "vzhled", "vzezření" (od specto a spicio hledím, zřím, dívám se) tj. to, co se dává "na pohled". EIDOS také označoval druh, tedy typ jsoucna, včetně druhu biologického.

EIDOS, IDEA překládám slovem "podoba", neboť je tím, co zakládá vztah podobnosti a bytostné totožnosti. Eidos je jak to, na základě čeho se něco něčemu více či méně podobá, tak to, vzhledem k čemu jsou si jsoucna (věci, tvary, děje, situace) podobné, a v čem. Eidos činí danou bytost tím, čím je: ssavcem, střevlíkem, konvalinkou, hřibem, kovem, ametystem atp.

Tím není a nemá být řečeno, že věc či bytost mezi podobná jsoucna náleží, či dokonce, že ji tam a tam řadíme ! Podoba nevypovídá o náležení, patření, řazení, nýbrž právě jen o bytí ! Podoba není řádu obecného, nýbrž z řádu jedinečného, bytostného vypovídá o individuální přirozenosti: Eidos (podoba) nečiní jen toto stvoření kočkou, tj. libovolnou kočkou, taky-kočkou, ale touto kočkou, pro znalého pak naší "neporovnatelnou", tj. výsostně osobité a nezaměnitelné bytí-kočkou, která "nemá rovné", nad níž "na světě není", jak příznačně říkáme. Podoba zakládá bytí, jako nezaměnitelný způsob vypadání, chování, jednání atp. Díky ní rozpoznám naší kočičku v nejrůznějších gestech a postojích a za nejrozmanitějších situací, včetně zcela nových a neobvyklých.

Nikoliv stav, postoj, situace, ale podoba zakládá totožnost (identitu), jak druhovou tak individuální. Říkáme, že "tatáž kytka (tj. rostlina téhož druhu) mi roste na zahrádce", nebo že "stejný druh se vysktuje v našich zemích".

Proto označil Platon slovem IDEA to, co skutečně je, vlastní bytí. Bytí vlastní tomuto tvoru, bytostnou (esenciální) povahu jeho bytosti.

Vskutku: nevidíme tvary, nýbrž vnímáme podoby, tj. nakolik je chápeme (známe), nakolik jim rozumíme: každý vjem je interpretační výkon. Proto "tvary" přirozeně označujeme jako "podoby"; vyžaduje určité násilí obé pro naše potřeby v textu rozlišovat. Slovem "podoba" označujeme však i způsob (např. způsob chování) a vztah podobnosti, k čemuž se zdánlivě praktický souznačný "tvar" nehodí. (Kompromis nabízí cizí výraz "forma": "různé životní formy", "formy společenského chování" atp.)

Podoba ve smyslu podobnost je mírou vzájemné participace (podílení se) jsoucen na tom, co (idealistická) tradice označuje jako ideie (IDEAI)

Idea je principem, díky němuž spatříme podobnost v různém (poznáváme, že k sobě patří, tj. že sdílí způsob bytí). Řekneme-li: "to je mu podobné" nebo "a tak podobně", míníme eidos tak, jak je obsahem naší znalosti, důvodem obeznámenosti, základem známosti.

Ideje umožňují poznávat a rozpoznávat, pamatovat si a rozpomínat se, "něco si představit" (srv.: "dovedu si to živě představit !" tj. vyvolat příslušnou podobu v mysli) a rovněž někoho představovat tj. napodobovat, vylíčit, předvést znázornit. Proto jsou "idea" a "představa" (ponětí, "šajn", nápad, záměr) v jazycích značně souznačné (srovnej anglické: I have no idea, it's a goog idea).

Eidos je proto i obsahem názoru (Anschaung, intuition), je tím, k čemu hledíme, kdykoliv něco překládáme, když uvádíme příklady či příměry "pro názornost", "na ilustraci". Zvolání "Aha !", provázející naše pochopení, o co v nich jde, se vztahuje k eidos ohlašuje eidetickou zkušenost: spatření toho, co různé konkretní formy návody k názoru osvětlovaly (ilustrovaly); krajní podoby jsou označovány jako "osvícení".

Eidos není vzorem ideálním tvarem; není vůbec podobný všemu tomu, čeho podobnost bytostnou či druhovou totožnost, eidetickou blízkost zakládá, tak jako předpis není podobný tomu, co předpisuje (například počítačový program pro kreslení kružnice se ani vzdáleně nepodobá kružnici). Eidos lze nejspíše přirovnat k "formátu", v němž se konkretní události a zážitky, zjištění a sdělení ukládají ve zkušenost jako vědění.

Eidetická biologie pokládá živé formy a biologické druhy za podoby vědění, ztělesňující tisícileté evoluční zkušenosti. (Něco z tohoto postoje se zračí v tzv. kogntivní biologii, která hledí na evoluci jako na poznávací proces; podobně tak G. Bateson ve své biologické epistemologii.) Řadí se tak do hlavního proudu duchovní tradice, podle níž se vědění týká ne pouhých jevů, nýbrž samotného bytí skutečnosti, a tudíž obé vědění i bytí jsou téže povahy. (Vyjadřuje to název Batesonova posledního, nejznámějšího díla: Mind and Nature the Necessary Unity).