Vrcholným úspěchem karteziánského mechanicismu bylo přenesení samotné selekce na molekulární úroveň v rámci tzv. neodarwinistické syntézy, pro kterou "přežití nejschopnějšího" (survival of the fittest) v "boji o život" (struggle for life) je toliko zvláštním projevem soutěže "sobeckých genů", tj. molekulárních replikátorů o replikační úspěch, tj. opět o převážení jednoho typu uspořádání nad jinými, podobnými.

Evoluce tj. změny živých vlastností a podob v čase vedoucí k postupnému rozrůzňování organických forem byla od počátku hrozbou pro mechanistické pojetí skutečnosti. Geometrický řád novověkého světa nahradil dřívější cyklické, statické, či teleologické kosmologie svou absolutní, racionální neměnností. Vše je implicitně dáno, protože to vyplývá z univerzality bytí, která dává jsoucnosti pravdivost ve smyslu řecké ALETHEIA, ve smyslu neskrytosti : veškerá skutečnost je "jasná a zřetelná". Není v ní místa pro novum ani pro novum zákonitostí : vyplývají z geometrické povahy extenzity (rozprostraněnosti), jak ve stavu prázdnoty tak plnoty; kvantum obého je zachováno, tak jako kvantum hybnosti, tj. přechodů mezi oběma stavy rozprostraněnosti.

Ve fyzikálně - geometrickém světě je veškerenstvo od molekul, plynů, písečných zrn i dun po zemi, slunce a hvězdy složeno (sloučeno "kom-ponováno") či sestaveno ("kon-struováno") z obou stavů extensity : plný/prázdný. Proto mluvíme o sloučeninách (v případě molekul) a soustavách čili systémech (od SYN-HISTÉMI sestavuji, spřádám, tkám). Tak jako sluneční soustava, tak i živé bytosti jsou soustavami "biologickými systémy" plnoty a prázdnoty. Oba systémy jsou "mechanické", tj. pohyblivé : sestavené tak, že kombinace plnosti a prázdnosti mění své stavy, tj. vzájemné postavení. Činí tak cyklicky, tj. vracejí se do původního postavení : tak se udržují perpetuují : jejich trvání je dynamické, spočívající v uskutečňování možností (DYNAMEIS). Jejich dynamika je však geometricky-mechanická, založená na cyklickém zaujímání daného místa danou plnotou. Živé bytosti se vyznačují velmi složitým sestavením-sestrojením obou stavů. Jsou typicky mnohostupňově organizované, tj. mnohúrovňoně (hierachicky) ustrojené, uspořádané do soustav, atd. : odtud název "organismy", neboli "ústrojenci". Mechanická dynamika se nemůže vyvíjet : počet stavů, které smí zaujmout, je uzavřen určen sestavením, každý jiný stav by zrušil cykličnost : čím složitější, tím křehčí. (Už Newton věděl, jak vratká je z tohoto hlediska stabilita soustav typu sluneční soustavy.)

V evoluční myšlence se však ohlásil zcela odlišný řád skutečnosti, skutečnosti typu fýsis-povstávání, jejíž dynamika je otevřená a tíhnoucí k vznikání otevírání nových možností.

Zajisté : v téže době se vynořila i myšlenka opačná komplementární : v chaotických soustavách typu shluků je kvantum prázdnoty a plnoty sice stálé, nikoliv ale jejich rozložení. To však směřuje k rovnoměrnému rozložení, jež má za následek rozptýlení složených tvarů (k dispiaci) opaku sebeorganizace, tedy vývoje.

S oběma geometrickými pohledy klasicky mechanickým i moderně termodynamickým byla představa evoluce neslučitelná.

Darwinův přínos spočívá v objevu tzv. "mechanismu evoluce". Klíč k této paradoxní představě (jejíž vnitřní spornost leží v jádře každé tradiční kritiky darwinismu) nalezl v tzv. přírodním či přirozeném výběru (natural selection), v "boji o život" (struggle for life), tj.  "v boji o přežití", tedy o pokračující existenci dané životní formy v potomstvu. Všechny současné živé bytosti jsou potomky zajisté úspěšných předků. To dokazuje sama jejich existence.

Předpokladem úspěšnosti je nejen životaschopnost a plodnost, ale též příležitost k účinnému rozmnožování, zahrnující jak dostatečnou výživu (získávání látky a energie pro tělesný růst, tedy stavební materiál a "pohon" tělesných funkcí), tak obrané strategie, získávání partnerů k plození životaschopného, tj. konkurenceschopného potomstva a případnou péči ně. Evoluci se ale musíme věnovat podrobněji.

Poté, co se v genetice podařilo učinit jiné makromolekuly - nukleové kyseliny - odpovědné za dědičnost těchto mechanismů (tj. specificity interakcí), neomechanistické opojení ještě vzrostlo. Tzv. "molekulární genetika" vykládá přenos vlastností z předků na potomky předáváním opisů (kopií, replik) předpisů ("programů") pro výstavbu příslušných molekulárních mechanismů odpovědných za dané vlastnosti (dědičné znaky) z dělící se buňky mateřské výsledným buňkám dceřinným. Tyto předpisy jsou kódovány do posloupnosti článků řetězce DNA - již zmíněných bází. Ty po sobě mohou následovat v libovolném seřazení - tak jako písmena lineárního textu. DNA je molekulárním "replikátorem" - textem řídícím nejen tvorbu všech ostatních molekul ale též tvorbu sama sebe. Zatímco enzymy fungují jako molekulární stroj, DNA funguje jako text, zajišťující (díky funkci zvláštní soustavy enzymů) opakovanou replikaci sebe sama a tudíž kopírování, replikaci programů, jejichž je zápisem. Právě tyto zápisy - návody na výstavbu (konstrukci, výrobu) molekulárních strojů jsou tím, co jsme si zvykli nazývat geny. Jak vlastnosti organismů, tak jejich dědičnost se podařilo převést na molekulárně-mechanickou úroveň, tj. na prostorovou rozprostraněnost.

Triumf neomechanicismu dosáhl vrcholu, když se totéž podařilo pro třetí aspekt Života, pro evoluci - tj. změny živých vlastností a podob v čase vedoucí k postupnému rozrůzňování organických forem. Podle klasického darwinismu je hlavní (výlučnou) příčinou evoluce je přírodní či přirozený výběr (natural selection) v "boji o život" (struggle for life), tj. v soutěži (kompetici) jedinců o místo na světě, tj. příležitost k úspěšnému rozmnožování, zahrnující jak zdroje výživy - látky a energie pro tělesnou výstavbu a "pohon" tělesných funkcí, tak strategie obrany a získání partnerů k plození a životaschopného, tj. konkurenceschopného potomstva a případnou péči o ně. Ježto "místo na světě" je krajně nedostatkové - "nabídka", tj. principiálně exponenciální rychlost množení daleko převyšuje "poptávku", tj. životní příležitosti, má tuto příležitost (šanci na přežití) obvykle jen zcela nepatrná část populace mezi sebou soutěžících jedinců. Toto "diferenční přežívání" má totiž za následek "přirozený či přírodní výběr" (natural selection). Ten je darwinismem obecně považován za hlavní, či dokonce za výlučnou příčinou evoluce, neboť jeho logickým důsledkem je tzv. přežití "nejschopnějšího" (survival of the fittest) : z těch mála, kdo "přežijí", tj. kterým se podaří stát se rodiči - obecně "předky" - to zajisté budou opakovaně ti nejschopnější a nejzdatnější tj. nezpůsobilejší daným (místním a dobovým) "životním podmínkám", tj. aktuálním nárokům konkurence.

Přirozeným výběrem jsou proto automaticky zvýhodňováni jedinci, kteří jsou v soutěži s ostatními nejúspěšnější, tj. co nejbezohlednějším - "nejsobečtějším". Přirozený výběr nemá jiných pravidel : proto je "přirozený", že zcela "přirozeně", automaticky, z povahy věci osudově vede k tomu, že v populaci postupně převládnou potomci těch předků, kteří se nejlépe "vyznali v tlačenici". Za předpokladu, že tyto vlastnosti, sklony, schopnosti, disposice a nadání jsou dědičné, totiž že schopnější jedinec přivede pravděpodobně na svět schopné potomstvo, z něhož v dalším pokolení budou nejpočetněji zastoupeni potomci opět těch nejschopnějších atd... Současné životní formy lze podle tohoto scenáře považovat za vrcholové podoby konkurenční zdatnosti : proto působí evoluční procesy dojmem záměrného vzestupu, cíleného pokroku.

Podle Darwina a tzv. "klasického darwinismu" jsou předmětem (substrátem) selekce mezi soupeřícími jedinci, respektive rozdíly v jejich zdatnosti, které se projeví v zastoupení jejich potomků v následující generaci. Ve vývoji druhu se však mohou projevit jen ty stránky zdatnosti, které jsou přenášeny na potomstvo. Ty jediné totiž způsobí, že potomci zdatného jedince budou rovněž zdatní : že se daná selekční výhoda bude šířit (propagovat). Přirozený výběr, který - ten, který je příčinou evoluce - nepůsobí na úrovni rozdílů ve zdatnosti mezi soupeřícími jedinci, nýbrž na úrovni rozdílů mezi geny - odlišnými verzemi předpisů, na základě nichž byli jejich nositelé rozdílně naprogramováni. Jedinci jsou ve svých vlastnostech, svém chování, jedineční - neopakovatelní. Rovněž genom - celková programová výbava - je obvykle u každého potomka různá - vzniklá kombinací různých souprav. To, co se nereprodukuje, nýbrž přesně kopíruje a tudíž předává a tudíž trvá, jsou jednotlivé programy či jejich prvky - subrutiny. O jejich trvání a rozšíření v posledku jde : ne realizace a aplikace, ale předpisy samy jsou nositeli kontinuity - a tudíž podstatou života. A podstatou genů je struktura příslušného úseku DNA, její složení, tvar - prostorová konformace.

Tak byla sama evoluce přenesena na univerzální, molekulární úroveň života, vyjadřující novověké mechanistické pojetí skutečnosti jako geometrické rozprostraněnosti. K bezděčné metafyzické interpretaci byl jen krůček - svůdný a pro svou nereflektovanost nevyhnutelný. Jestliže jsou geny podstatou života, pak život je jen jevovou stránkou, epifenoménem závodu "molekulárních replikátorů" - prostorových struktur, které jediné se skutečně množí a jsou předávány potomstvu. Všechno ostatní podléhá zániku a musí být v každé generaci, s každým potomkem, vždy znovu "zplozeno", sestaveno, vyrobeno - reprodukováno - podle těchže genetických instrukcí (genových předpisů).

Jedině geny - molekulární replikátory - jsou potenciálně nesmrtelné. Podle této teorie existuje zásadní rozdíl mezi replikací - zmnožováním sebekopírováním a reprodukcí - opakovaným vytvářením. Toliko geny dokáží obojí. A protože neexistuje nic jiného, než prostorové struktury, replikující se molekuly jsou ty jediné, o které jde. Existence (výskyt) těch ostatních - produkovaných, na nich závisí : nachází se v přírodě jen pokud jsou reprodukovány, tj. pokud a dokud jsou schopny napomáhat replikátorům, které jejich tvorbu řídí, v efektivní replikaci. Napřiklad tak, že se - opět díky své skladbě a uspořádání - sdružují do větších sestav - organel, buněk, tkání, těl - které poskytují vhodné podmínky pro replikaci "svých" genů, zajišťují její "infrastrukturu", zvýhodňují ji v konkurenci s jinými replikátory. V této konkurenci obstojí lépe ty geny, které řídí reprodukci molekul pro replikaci sebe sama nejvhodnějších.

Podle odpovídajícího scénáře začal tento závod už na prebiotické úrovni - v primordiálních vodách plných nejrozmanitějších organických sloučenin. Tato rozmanitost - opakujme ! - závisí v posledku na atomovém složení a prostorovém postavení. Jejich vzájemné zastoupení se s časem mění : hromadit se budou jednak ty stálejší a jednak ty, které vznikají častěji - tj. s větší pravděpodobností. Daleko největší výhodu však získají ty, které pravděpodobnost svého vzniku kladně ovlivňují : replikátory. Jejich náhodný vznik, byť sebenepravděpodobnější, spouští řetězovou reakci : pramoře či pralouže se plní molekulami s autokatalytickou schopností. S počátku může být nedokonalá. To však je zdrojem jejich variability jak v rychlosti, tak v přesnosti. Obé napomáhá k zvýšenému výskytu právě toho či onoho replikátoru - té či oné jeho verze - verze ve složení - varianty prostoření. Někdy se mohou shlukovat do vzájemně se doplňujícíh "hypercyklů". Nejprve se soutěží o volný stavební materiál. Výhodu lze získat rozrušováním konkurentů. Nebo tím, že se jej naučím hromadit, či tím, že jej umím získat úpravou surového, hojněji zastoupeného materiálu. Atd.

To je vývoj, jímž se autokatalytické sloučeniny promění ve skutečné replikátory - molekuly schopné přesného kopírování, a replikátory v geny, které dokáží katalyzovat tvorbu nejen sebe sama, ale i molekul pomocných - první vlastní mirkroprostředí, zárodek prostředí buněčného, tělesného, okolního - až k prostředí domova.

Tak se replikátory postupně začaly množit prostřednictvím dělících se buněk, rodících se těl, náležitého chování. To vše jsou pomůcky jejich replikace, díky nimž se s oněmi rozmanitými živými formami dodnes setkáváme, nebo nám v minulosti alespoň zachovaly své zbytky či stopy. Nacházíme dnes stopy rozmanitých živých těl. Mnohotvárné, pestré, proměnlivé životní formy, tělesné tvary a biologické procesy jsou jenom složitými prostředky, které si tyto molekuly vytvořily (naprogamovaly) jako netriviální prostředky úspěchu v jejich vlastní jednotvárné, nesmyslné kombinatorické hře o úspěšnost toho či onoho chemického složení.

A tak živí jedinci - včetně každého z nás - jsou jen "zařízení na přežívání" (survival machines) a dopravními prostředky (vehicles) k replikaci a propagaci (množení a šíření) příslušných řetězců prostřednictvím živých těl. Ta jsou opakovaně vyráběna ("reprodukována") podle těchto předpisů (genů). Evoluce spočívá v postupném převládnutí těch životních forem, které nejúčinněji slouží k udržení - množení a šíření - své programové výbavy.

Sestup na molekulární úroveň umožnil vysvětlit některé jevy, jejichž existence se vymykala výkladu pomocí tradiční darwinistické selekce. Byly to především jevy altruismu : vrozené vzorce nezištného chování ve prospěch jiných jedinců či celého společenství, a to na vlastní úkor. Patří sem rozmanité způsoby pomoci i součinnosti - např, při výchově cizího potomstva, při hygiéně, střežení a varování, ochrana, obrana, záchrana ohrožených a slabších jedinců nezřídka za cenu rizika či přímé oběti vlastního života, vždy však na úkor vlastního reprodukčního úspěchu. Takové jevy by neměly existovat : podle tradičních představ by si jedinci měli vzájemně překážet a škodit, nanejvýš se vzájemně využívat a zneužívat.

Pro klasickou Darwinovu nauku - výklad evoluce přírodním výběrem konkurencí mezi jedinci - byla existence vrozených vloh pro nezištné chování kamenem úrazu. A vskutku se ji stala v posledku osudnou. Jak by se mohly ony rozmanité, mnohdy velmi komplexní, rafinované a účinné způsoby chování vůbec vyvinout, rozšířit se případně druhově fixovat - evolučně se prosadit vůči nealtruistickým příbuzným, a to uvnitř tvrdě konkurenčního prostředí evoluce, kde jediným předpokladem úspěšnosti je maximalizace schopnosti prosadit se na úkor ostatních, a altruismus je ex definitione konkurenčně "kontraproduktivní", přinášející svým "subjektům" - ohleduplným, nezištným jedincům - selekčně nevýhodu ?

Zájem sociobiologie se soustředí právě na tyto pradoxní jevy - pradoxní, to jest kontraproduktivní z hlediska tradičně chápané funkce genů jako nositelů dědičných vlastnosti. Dozvídáme se od ní o genetických válkách mezi geny určujícími pohlaví, jejich vzájemném "odstřelování", obraných opatřeních a útočných protiopatřeních, o strategiích zápasu mezi matkou a plodem atd. A hlavně : za každou vlastností či činností - jakkoliv intelektuální či duchovní, obecně prospěšnou či charitativní, za každou osobní zálibou, tvůrčí aktivitou společensky prospěšnou činností je třeba hledat zájem nějakého sobeckého genu, odpovědného za příslušné vlohy, sklony, nadání díky níž se ve společenství udržuje, šíří a prosazuje. To je úkolem sociobiologie."A to už není nové nazírání na život, to je systematické podezírání" (Komárek) :

Díky své povaze elementárních nositelů extenzity se staly molekuly v biologii tak úspěšným výkladovým principem v rámci mechanistické tradice; právě díky tomu přispěly molekuární biologie a genetika, k přesvědčení o tzv. materiální (tj. geometrické) jednotě světa. Nadšené, téměř všeobecné, nekritické, ba dogmatické přijetí tohoto způsobu nazírání, ze strany biologů a ostatních přírodovědců lze vysvětlit výše zmíněnou tradicí univerzální geometrizace. Neodarwinistická revoluce dovršila jak epistemologickou homogenitu - stejnorodost věd, tak kontinuitu ontologickou : zahrnuje živé jevy - včetně evolučních - do materiální jednoty světa, činíc z nich projevy téže substance pojaté more geometrico. Ze struktury molekul - z jejich prostorového uspořádání, bylo nyní možno odvodit jak stabilitu - trvání a odolnost živých soustav, jejichž vznik je v mechanickém řádu skutečnosti zcela nepravděpodobný, tak jejich variabilitu - mnohotvárnost a proměnlivost, a nyní dokonce i evoluci - dění v mechanistickém světě geometrické všudestejnosti naprosto nečekané a nenáležité (z toho důvodu vědeckými kreacionisty dodnes tvrdošijně odmítané). Životní pochody (fyziologie), jejich řízení (organizaci), opakovaný vznik (reprodukci) a předávání (dědičnost) umožňující jak buněčné dělení (růst a vývin) tak rozmnožování, jak změny (mutace) jako substrát přírodního výběru (selekci), tak přírodní výběr sám mají nejen molekulární základ (o tom nebylo v novověku pochyby), ale na molekulární úrovni dokonce probíhají - řídí se výhradně její logikou !

Avšak za svou popularitu obecnou známost a přízeň, jíž se genocentrickému pohledu - pod označení "teorie sobeckého genu" - v celosvětovém měřítku dostává ze strany nejširší světové odborné i laické veřejnosti, vděčí neodarwinistická syntéza darwinistického evolucionismu ("přežití silnějšího") s biologickým neomechanicismem své sourodosti s novověkým myšlením na poli etickém.

V aplikaci na člověka v populární podobě "sociobiologie", je přijímán jako konečné vědecké potvrzení a skvělé ospravedlnění novověké morálky všeobecného sobectví, jež se ohlásila v sociálních učeních ranného novověku (Hobbes, Machiavelli, Malthus). Jejich bezděčným průmětem do neživé přírody byl klasický fyzikální mechanicismus a do živé právě darwinismus. ?

Vždyť dokazuje, že a to, co se na úrovni jedinců jeví jako nezištné, je ve skutečnost rovněž sobecké, tj. v posledku prospěšné : ne-li pro jedince, jehož potomstvo je reprodukčně neodpovědným chováním ohroženo či obětováno, tedy pro samotný gen, odpovědný za toto chování. Vloha odpovědná za sklon vydat varovný výkřik, při spatření lovícího dravce ("predátora") a tím na sebe upozornit, zvýší bezpečí osatních jedinců, kteří jsou patrně rovněž jejími nositeli. V nich přežívá, tj. dočká se svého rozmnožení a předání - a právě to úhrnem výhodné a individuální gambit bohatě zúročí.

Že z toho mají prospěch i ostatní geny - nemluvě o ostatních jedincích i celé společenství, těšící se ochraně varovných signálů, je výsledkem téže přežívací strategie dané vlohy - pokynů uložených v určitém místě chromosomu v podobě genetického zápisu - tj. chemické struktury příslušného úseku DNA. Tyto geny, tyto jedince a jejich společenství tento úsek pro své "přežití", tj. evoluční uplatnění postupným předáváním z pokolení do pokolení potřebuje. Genocentrický pohled odhalil množství případů genů, které se šíří jinak než skrze potomstvo - např. na způsob virové nákazy, které tak činí na jejich úkor a k jejich škodě. Vlohy takto "ultrasobecké" jsou k svému nositeli vskutku bezohledné.

Genů pro altruistické chování však pravidla dědičnosti nenarušují. Lze u nich mluvit o sobectví ? Neobětuje takový gen spolu se svým nositelem také sebe sama - svou vlastní kopii, ve prospěch jiných kopií - jemu cizích a na hony - tj. na celá těla vzdálených ? Otázka na první pohled nesmyslná : její nepřiměřenost prozrazuje nepochopení a z něho plynoucí znásilňování metafory "sobectví" a "jáství" nenáležitým směrem : to, o co v evoluci jde, co je vlastním substrátem selekce, není tento gen - tato konkrétní molekula, příslušný kousek hmoty, nýbrž způsob jejího uspořádání.

V tom smyslu se každý "gen" fungující v živé bytosti jako dědičná vloha, každý zápis udílející svému nositeli určitou vlastnost, určitý znak, se takto "obětuje" - ve prospěch své (z valné části nevyužité) kopie nacházející se kdesi jinde, odděleně, v zárodečné linii pohlavních buněk, zatímco miliardy jejich kopií v ostatních buňkách zanikají zároveň s tělem. Avšak takto se "obětuje", tj. vydává se všanc a v posledku v zmar klasický darwinistický jedinec : jeho "sobectví" spočívá v rodičovství - a je selektováno z hlediska účinného, ryzího altruismu.

Čím jsme si tedy sestupem na molekulární úroveň pomohli - krom iluzorního pocitu ukojení novověké metafyzické potřeby převést vše na geometrii a legitimovat na ní závislou etiku sobectví ? Podstata životních funkcí, důvod životních projevů a substrát evoluce, k níž molekulární biologie pronikla, není elementární res extensa - konkretní hmotná substance, jako rozprostraněnost zaplňující prázdný geometrický prostor plnotou na způsob těles, nýbrž určitý způsob rozprostírání se, přesněji sestavenosti - seřazení, jež je zároveň návodem k stejnému sestavování, totožnému postupnému vybírání z možností - vždy jednoho ze čtyř chemických písmen genetické abecedy.

Takto je však definována informace, a nikoliv hmotná objektivita. Informace není "toto-zde" - hmotné, předmětné, konkrétní, prostor zabírající-zaujímající, tj. jiným a k jejich újmě ubírající. Informace je sice mírou zúžení, leč ne ve smyslu omezení (snížení množství volného místa, nýbrž vymezení možných alternativ, nikoliv však na jejich úkor ! Informace je vědění sloužící poznání, například vidění : vím-li, že na stanici přijíždí trojka, sedmnáctka a jednadvacítka, uvidím - tj. rozpoznám - číslo přijíždějící tramvaje z větší dálky, než kdybych touto informací nedisponoval. Vím-li, o čem je řeč, snáze porozumím, tj. uslyším, co je řečeno, byť potichu, nezřetelně, v méně známé řeči. Zúžené, ostřeji zaměřené očekávání také svým způsobem vylučuje; ne na způsob závodění či zápolení o omezený zdroj, na úkor druhých, za cenu jejich existence. Informace je mírou ne omezení, nýbrž vymezení - a to právě existence, určitého jejího "svého způsobu". O informaci nelze mluvit jako o sobecké či bezohledné, a to v žádném obrazném či přeneseném slova smyslu : vždyť její mírou je právě ohled k ostatním alternativám, z nichž je výběrem : její mírou je škála jinosti. (Nejmenším množstvím informace je snížení na polovinu; dvě alternativy nepřipouští větší míru vědění než tuto základní jednotku - její jediný, nejmenší "kousek" - angl. bit; písmeno abecedy už představuje 8 bitů - atd.)

V tomto smyslu mluvíme o DNA jako o genetické informaci : ne jako o molekule - extenzitě, geometrické entitě - ale jako o textu, jehož molekulární povaha (způsob zápisu) je nepodstatná, bezvýznamná, Skvěle to vyjádřil Jan Zrzavý : Především by nám mělo být jasné, že to, co nás zajímá, je informace a že DNA je prostě medium, kterým se informace šíří; DNA není zpráva, ale papír, na němž je nějaká informace (eventuelně) napsána. Gen je informace, gen není věc. [...] DNA není genotyp, nýbrž fenotyp, ale molekulární. Nic, co můžeme centrifugovat, purifikovat, vážit a sekvencovat, není a už jaksi z definice nemůže být "genotyp". Gen v našem smyslu je prostě to něco, co se množí klonálně, a to nezávisle na jiných takových "něcech" ?. Jan Zrzavý : O egoismu všeho živého.(Vesmír 77(2) : 67-71, 1998) ?

Takže : není to rozprostraněnost, ba ani způsob prostoření, která je substrátem selekce, nýbrž vlohy, které organismus z této molekulární struktury vyčte - a jak s ní za těch či oněch okolností naloží. Rozprostraněnost syntaxe (způsob řadění) je z informačního hlediska nepodstatnou. (Geometrická struktura DNA je takřka stejně monotonní jako řada písmen - ...ATGCCGGTCCAAT... které ji - jakožto informaci, tj. návod určitého seřazení - plně popisují; tato strukturální jednotvárnost byla příčinou, proč po celá desetiletí byl nositel genetické informace urputně hledán mezi proteiny, které se vyznačují mnohotvárností své rozprostraněnosti.) To, co rozhoduje o jejím evolučním uplatnění, není její stavba - to, jak vypadá, jaké místo v prostoru zaujímá, ale to, k čemu poukazuje, její souvislosti, tedy sémantika (SÉMAINÓ - naznačuji, poukazuji). Se zvětšováním molekulární váhy DNA (např. o nesmyslné, či opakující se sekvence) se nezvyšuje její informační obsah !

Bytí typu informace se neměří objemem, vahou ba ani počtem : stejná zpráva je tatáž zpráva. Kolik je Pytagorových vět - či Bethovenových "devátých" ? Informace nezaujímá místo, ale sjednává si je : to ví každý, kdo se učil cizím slovíčkům. Když jsem "šprtal" první německá slovíčka, snažil jsem se zapamatovat - "uložit do hlavy" - že "kam" se německy řekně "wohin" a "tam" dort" spojením s větami "v kamnech je vohýnek" a "tam je dort". Prostě to nebyl kam umístit, o co opřt, kde fixovat. Je zřejmé, že s tímto způsobem ukládání do paměti (mnemotechnikou) bych její skladovací prostory záhy vyčerpal a daleko bych se nedostal. Možná, že ponurá prognóze takové klamné extrapolace začátečníky obvykle odradí : "jazyky mi nelezou do hlavy". Ti vytrvalejší brzy zjistí, že si cizí jazyk záhy rozprostře vlastní, svébytný jazykový prostor. Ten nespočívá v přídatném objemu - na způsob paměťových medií (disků, cédeček apod.), je to prostor založený na vztazích mezi jednotlivými výrazy, prostor příbuzností, podobností a analogií mezi výrazy a významy. Prostor osvojovaného jazyka sebe sama ustavuje jako prostor informační : prostor možností, modulovaných mírou pravděpodobnosti, a to možností poukazující k možnostem dalším, otevírající nečekané perspektivy nových obzorů. Tento exponenciální (autokatalytický) růst, díky němuž si lze jazyk v přípustně krátké době osvojit, nezabírá místo jiným znalostem - a už vůbec ne jazykům, ba naopak jejich osvojení usnadňuje : čím více jazyků umíš, tím snáze, rychleji, účinněji se dalším naučíš.

Genocentrický pohled pronikl pod povrch geometrické plnoty, aby nalezl informační obsah : opustil svět plnosti (Batesonovo pléroma, kde rozhoduje absolutní množství) a octl se ve světě vztahů, rozdílů a podob (odpovídající Batesonovo creatura).

Současné spory o "sobecký gen" zaostřily genocentrický pohled na život. Jsme svědky něčeho, co je v dějinách novověkých věd velmi vzácné : byla nastolena otázka po podstatě - v našem případě po podstatě Života, po jeho "bytostném určení". Co určuje genu jeho bytí-o-sobě, jeho "sebe" ("self"), kterého se týká označení "sobecké" ("selfish") ? Neboť : co je to ono "sobě", jaká třeba myslet jímž jsou geny - "sobecké" ?

Informační prostor není místem pro konkurenci, kompetici, soutěžení klasického typu rváčské neurvalosti ve snaze urvat pro sebe největší kus - podíl na něčem třetím, nedostatkovým, vyčerpatelným, ježto složeným z omezeného počtu dílů. Není to prostor omezených, mezemi oddělených míst, nýbrž prostor neomezených vztahů - prostor možných vzájemností.

V době, kdy je myslitelné - vymyslitelné ! - aby jedno optické vlákno přenášelo veškeré telefonické hovory Spojených států, v čase počítačových miniaturizací a informačních dálnic internetů a současné exploze "mobilů", by nám neměla činit potíže představa světa neomezených/neomezujících možností/příležitostí, kde "místa je dost", a kde dojde uplatnění spíš know-how", nežli silné lokty v slepé tlačenici.

Zajisté, i v něm platí, ono herakleitovské, že "Zápas je otec všeho" (Zl. B 53 - POLEMOS PATÉR PANTÓN) - vší existence, ale je to zápas vzájemný, vzájemný boj - souboj mezi různými možnostmi vzájemností. Informační přirozenosti bytostí, k níž se upírá genocentrický pohled, schází ona "tělnatá" tíže z řádů velikostí, množství, počtu a dopadu. Proto se i zápas, v němž se informační existence setkává i utkává (tj. spřádá se i čelí) s jinými je proto také jaksi vzletnější a vznešenější povahy. Spíše než o "těžebním sou-těžení", lze mluvit o ctižádostivém sou-peření, o jakémsi impozantním, vzájemně si imponujícímu načechrávání peří, smím-li si dovolit slovní hříčku. Přirozený výběr je jiné přírozenosti : než o selekci - výběru typu vydělení z ostatních - propadnutí sítem přežití na jejich místě, je vhodné mluvit o "elekci" - výběry ve smyslu vyvolení na základě "elegance" - tedy vybranosti.

Ekologové vědí, že "niky" nejsou výklenky v plnotě, čekající na zaplnění, nýbrž že povstávají spolu s novými formami života. Ty se stávají vnitřními formami, in-formacemi míst-prostorů jimiž se klene svět živé skutečnosti. Genocentrický pohled nás učinil vnímavými k podobným principům evoluce, jaké se uplatňují v současném podnikání. Účastníci nesoutěží o rychlejší, účinější, výhodnější, výnosnější ukájení daných potřeb, nýbrž předhánějí se v jejich vytváření !

Eidetická biologie tedy nepřináší žádné nové, umělé, módní pojetí genu, nevnucuje nějakou jeho krkolomnou abstrakci od jejich materiálního nosiče. Pouze vycházím z výše citovaného rozboru Jana Zrzavého - našeho čelního zastánce a prpagátora genocentrického nazírání živé skutečnosti, že "Gen v našem smyslu je prostě to něco, co se množí klonálně, a to nezávisle na jiných takových "něcech"."

Toto "něco" nazývám EIDOS - odtud "eidetická biologie" :

= vzhled, vzezření, postava, habitus, typ, Gestalt - podoba = to, na co a na základě čeho vnímáme, poznáváme a rozpoznáváme, co je předmětem, způsobem, či důvodem našeho vzpomínání, představ a nápodob, formát, v němž jsou v nás "informace" - dojmy, vjemy, zážitky, zprávy, poznatky uloženy (vloženy ! - vlohy !), jak vzpomínky, vědomosti, dovednosti, zkušenosti - totiž, jak se s ním setkáváme jako se schopnostmi vybavit si, rozpoznat, předvést, vyslovit, rozumět, umět, aktualizovat, konkretizovat - oživit podobu a tvar (uložený text či obraz zobrazený).

A eidetická biologie = vybízí, abyste zaujali - na tu chvíli - totéž stanovisko, hledisko - hlediště : totiž, že podoba je to, co skutečně je. Je to tradiční (Platón, Aritoteles : vědět, vidět), rozumné a intuitivní : týká-li se skutečné vědění bytí a nejen jevů, pak vjemy, dojmy, pojmy, data, fakta, příhody musí být uloženy v tomto formátu : kompaktnost a kompatibilita : koherence, komunikační, regulační, architektonická provázanost "vzájemností" jednotlivých úrovní, orgánů, soustav : sebepochopení - autopoésis tvorba sebe sama, či přebásnění nějaké podoby, vyhmátnutí sebe sama či něčeho jako téhož v kompaktní, tj. zhuštěné podobě.

Je-li podoba to, co jest, pak je tím, o co v živém jde, je základní úrovní živých bytostí, tím, o co jde, smyslem ontogeneze i evoluce, a konkrétně : substrátem (subjektem) selekce, kompetice, konkurence a tudíž přirozeně se nabízející basic level of description (základní úrovní popisu) v biologii.

Změna úrovně popisu z genů na podoby je jistě nehorázná - náročná (filosofická) : změna ve způsobu bytí : podoba existuje jinak, než těla či molekuly ! Není však neslýchaná, bezprecedentní. K něčemu podobnému dávno došlo - a to právě v neodarwinistické syntéze. To, co je vydáváno za molekulární úroveň je de facto úrovní informační jak to připomněl kolega Zrzavý (nehlásá co vymyslel !) : Informace má jinou povahu než hmotná objektivita založená na rozprostraněnosti (viz andělé, čísla, zákony, počítačové systémy...). Mírou bytí není množství - ani zaujímání místa - výskyt v prostoru, tedy množství - počet kopií, ani přežití výskyt v čase, která vedla k nekonsistentní koncepci.

Co je povahou tohoto bytí ? Ne identita genu ale genidentita ne v konservačním, ale v dynamickém, radiačním, propagačním slova smyslu : udržet se... na trhu, jako nabídka možností - osvědčit se, prosadit se, vyniknout (nebo zapadnout) : místo replikátorů propagátory.

Sociobiologie, či genocentrický pohled, ontologický shift ještě vyostřil : za selekcí v konkurencí/kompetici o limitující příležitost zahlédla původnější úroveň srovnávání různých stratégií, stylů, způsobů, tedy podob konkurence, např. nalezení jiného zdroje, objevení, otevření jiné oblasti.

Tak místo konkurence nebo kompetice (soutěžení) o něco třetího (např. omezený zdroj potravy, obecně : místo na světě) typu rout ("kdo zaváhá, nežere") či golden rush ("kdo dřív příjde ten dřív mele"), jehož projevem je nezřízený přírodní výběr čili kvantitativně diferenční přežití. Projevem totohoto vzájemného poměřování je přirozené výběrové řízení zápolící o postavení -> prosazení, v němž se rozhoduje i o kritériích/hodnotách.

Eidetická biologie, pro níž je základní úrovní popisu eidos (species - druh) říká, že život se odehrává na této úrovni ! Z toho plyne jiné, ekologické, pojetí fitness : zapadnutí (vyniknutí) : vyhmátnutí ochoty prostředí zesilovat danou fluktuaci (odchylku). Tady třeba hledat rovinu pravdy.

Nutnost ontologické transformace (změny v pojetí skutečnosti) totiž od objektivního pojetí k informačnímu, která provází neodarwinistickou syntézu a teorie sobeckého genu, není tudíž jenom legitimujícím precedentem, ale je dokonce nabídce eidetické biologie příbuzná.

Eidetická biologie představuje úsilí domyslet a nabídnout přiměřené pojmové prostředky z pokladnice tradice. Ukážeme, že splní i další požadavek : minimalizuje vysvětlující principy, řeší paradoxy, zahrnuje marginální případy, ob-jevuje přehlížené jevy : natura / kultura, skutečnost / hra, mémy / geny, poznání / hodnocení, člověk jako legitimní objekt biologie.