Logos jako usebrání, vším prostupující, je v oblasti doxá (zdání) vydán na pospas mínění, má také své různé vývojové formy, buď se obratně přesvědčuje o opaku pravdivého (sofistika) anebo se pravdivé bagatelizuje, znehodnocuje, zesměšňuje. Tuto bagatelizaci umějí někteří jedinci důkladně a "shodí" vše ještě před tím, než by se věc mohla domoci uznání.
Proč je to možné ? Je to možné proto, že sféra doxá připouští kontradikce. Jak říká Patočka :" …velké je zároveň malé, polovina je celkem a celek je polovinou". Poznámka1Bagatelizace je zvlášť osudná tam, kde se kladou "porodnické otázky", tam se přímo zabíjí vše živé dříve, než vyraší první kořínky. Bagatelizace je signum mechanického, netvořivého myšlení, tj. ničí "fysis" v chápání světa i nás samých ve světě. Dnes se ukazuje jako nepřítel pravé kulturnosti. Patočka k tomu :" Doxá je v jádře kontradikce, která o sobě neví." Poznámka2
Obor viditelného je oborem empirického, empirické metody musejí tedy vyzdvihovat to, co není doxické, musejí ukazovat epistémé (pravé poznání). V oboru doxá vše, co je dobré, může být ostatním předloženo jako zlé, v tomto doxickém světě pracují naše média. Do doxá patří i fenomén intelektuálštiny, jež je pouhým věděním bez porozumění, bez celků a celkovostí. Intelektuálština hromadí naměřená data, systematizuje je podle šablony, ale nečiní naši duši obrněnou proti malicherným strachům a žádostem, intelektuálština nepečuje o duši, nepozvedá ji, naopak naplňuje duši tím, čemu říkáme hybris (zpupnost).Život v doxá (zdání) má v sobě špatnou nekonečnost "pleonexii" - bezmezné chtění a takový život není dobrý, přináší totiž neklid. Ten pravý klid je jen v duši, vše ostatní jsou jen útěky. Nikoli apeiron - bezmezno, ale peras, je základem klidu. Protože žijeme ve světě doxickém, musíme se snažit apeiron peratizovat, a to je péče o duši. Duše usebírá (legein) všechny životní aktivity do jednoty, do jednoduchosti. Štěstí je "tyché" - náhoda, plný klid duše nepřipouští stupňování, proto je tím nejvyšším. Co připouští "více a méně" - to nemůže být nejlepší. Doxický svět připouští kontradikce, proto se zde i nejvíce spravedlivý může jevit jako nespravedlivý, dokonce nejvíce nespravedlivý. Abychom se přiblížili k pravdě, musíme být kultivovaní a vycházet "z věcí samých !"Správné skloubení bezmezna a meze je základem pravdivého myšlení. Péče o duši se realizuje z vnějšku, nikoli nějakým pohledem do duše samé, ale ze světa, z aktivit, z kosmu, z celku světového. Proto musíme nějak být při celku světa a to lze jen duší. "Sebeurčující pohyb je existencí." Poznámka3 O to jde ! ! ! To je třeba opakovat těm, pro něž existence je jen tím, na co lze sáhnout rukama (srov. tamtéž, s. 119). Péčí o duši pečujeme (současně - pozn. red.) i o obec, o řád celku. Poznáváme, protože pečujeme o duši, ne naopak.Každá neurčitost snižuje platnost bytí - existence, proto je nutno myslet přesně, ostře. Tento proces je tíhnutím ke tvaru, k ostrému a čistému tvaru, o němž mluvíme nejen v souvislosti s prostorovými tvary, ale i v souvislosti s myšlením. Každá definice je idealizací tvarovou, obsahuje v sobě i impetus (útok, zacílení) ke konci k "finitum" (konec, ukončenost), proto "definice". Každá rozplizlost množí únavu. Pečovat o duši, znamená peratizovat (ohraničovat, vymezovat) její obsah. Patočka k tomu říká : "Neurčitost má v sobě právě to negativní, a následkem toho zmenšuje bytí, kdežto péče o duši svou snahou o jednotu, bytí koncentruje, stupňuje je v plný tvar." Poznámka4 Podoby nemají nitro, proto nemohou zastupovat plnost bytí. Bytí má nitro. Causa eficiens (příčina působící), pochopená jako počátek (arché), je Heideggerem pochopena jako to, co je uchováno ve tvarovém principu, jenž jest obsažen i v nejmenších částečkách věci. Rozbijeme-li věc na kousky, nerozbijeme tedy základní tvar, ten zůstává nadále, jen není námi viděn očima a prostým pohledem. Platí-li tentýž závěr pro "tvar zla", pak by nebylo vykořenitelné nikdy. O tom, co pozorujeme a vědecky popisujeme, rozhoduje teorie, nikoli empirie. Empirie je založena vždy teorií. A teorie je založena v něčem, co vůbec nemá hmatatelnou vykazatelnost. Ve společenství předporozumění dobrému, spočívá poslední možnost rozumění, dokládá Gadamer. Poznámka5 Dobro leží v nejhlubší, vrstvě zakládající dialog, dobro leží v nejhlubší vrstvě řeči a má podobu logu (legein - usebírat). Slovo není ikona (od eikon - Abbild - obraz opisující věc). Dobro proto nemůže být nějaké jsoucno, musí být něčím, co zakládá jsoucno v celku. Skutečným počátkem (arché) jsoucen je tedy dobro. Dle Platóna je dobro příčinou bytí, není bytím samým, je posledním ontologickým principem, je tím, od čeho všechno pochází a co zůstává dál ve věcech, které z principu vzniknou. Omyly spojené s mechanickým popisem, jako jediným přístupem k podstatě věcí vycházejí více z vůle se prosadit, než z rozumu, to je známo velmi dobře již z Descartesa. Sebeprosazení (asertivita) je vždy obráceno k budoucnosti, o tom Seneca :" Hloupý život je ale obrácen jen do budoucnosti." Poznámka6 Mírou pohybu je čas a mírou času je duch, jak známo z Aristotela, Augustina a dalších. Duch je na prvním místě, teorie má přednost před empirií, umožňuje ji. Stejně tak kontradiktorické výroky jsou odvislé od pozice, jsou vlastně privací (zbavením) pozice, tj. odvisejí od něčeho ponujícího a ponovatelného. Zatímco kontrární výroky jsou překročením pozice směrem k něčemu, co je ponováno jakožto negativní. Jinými slovy kontrární (odporující si) výroky jsou v negaci něčím ponovatelným a ponujícím. Zde se rozchází logika a filosofie, zde je onen bifurkační bod (bod rozdvojení), pro vývoj myšlení naprosto rozhodující. Proto může být nicota něčím, co podstatně umožňuje tvary, protože je ukazovacím, zjevujícím pozadím pro možnost tvarů jako takových. Proto je tak nutné vidět věci v celku, vidět jsoucna v celku - o tom je filosofie povýtce.Vidět věci v celku znamená rozumět věci i pozadí, které věc přivádí do zjevu.Konkrétně to znamená, že např. pedagogika nemůže odviset pouze od pochvaly a trestu (řečeno záměrně zjednodušeně) a politická rozhodnutí nemohou vznikat jen z názorů a rozhodnutí expertů. V případě mediciny pak tělo nebude jen stroj na mechanické a chemické úrovni, výzkum musí připustit, že ne vše se může a musí kontrolovat intersubjektivně, tj. objektivisticky (verifikací a falzifikací). Výzkumníci si musejí uvědomit, že dogmatická absolutizace je dogmatickou absolutizací, a tak sama sebe popírá. Je třeba získat nadhled tohoto charakteru. Je třeba pochopit, že důvěra se vyplácí. Je třeba pochopit, že odmítáme-li subjekt, odmítáme i princip důvěry, tj. koneckonců odmítáme etické postuláty tohoto druhu lidské praxe. Vidět věci v celku, znamená umět prožívat i Zemi - Gaiu v jejích bolestech z rabování, znamená to vydržet úšklebky fiskálníků, expertů a systemizátorů. Zbývá to nejdůležitější, jak dostat tyto "celky" do myšlení lidí, kteří za nás rozhodují ? Jedna možnost se nabízí, je to možnost tázáním. Celky jsou přístupné jen v tázání."Duch Hegelův je Merkur alchymistů" Poznámka7 Duch Hegelův je dialektika a ta je pohybem, tokem, v němž se vše rodí. Pohyb Hegelova myšlení je nesmírně hbitý, zákonitý, zakládá celek pozitivistického charakteru, vše je zde ponováno i negace. Protiklady zde nemají charakter herakleitovského luku, nenajdeme zde "Anwesung" a "Abwesung". Celostnost absolutního ducha je zdrojem naprosto všeho. Ale, hegelovský celek je úplností, uzavřeností, pozicí, tj. jedná se pouze o celek cartesiánský. Ne náhodou je Hegel vrcholem osvícenství spolu se svým následovníkem Marxem a jinými, na poli novodobého pozitivismu. Dokonce i putrefakce (hnití) je nahlédnutelné prostřednictvím dialektiky. Dialektika Hegelova je Gryf - zpola lev, zpola orel, mířící k ovládnutí celku v uzavřenosti. Uroboros je symbolem Hegelovy špatné nekonečnosti. Pokud je celek uzavřený, pak může Solženicynovi připadat celek světa jako "jedina velká cela odsouzenců na smrt". Poznámka8
Nauka o signaturách a duších hvězd je založena v podobnostech s celkem, o tom napsali mnozí, např. Bruno a Paracelsus, v jistém smyslu i Hegel vykazuje tuto podobnost jako základní. Holonomní řád myšlení u Bohma a Capry se zakládá také v celku, ve smyslu Tao. "Dávkou vzniká jed" zní známá Paracelsova věta. Co to znamená ? Znamená to, že o věci rozhoduje něco, co v ní je přítomno jen zpola. Něco musí přijít z vnějšku, tj. rozhoduje celek. Boethiovy tři druhy hudby (mundana, humana a běžná hudba) jsou analogiemi pro jedinou souvislost celku stvoření, srov. Poznámka9
Architektura může být pochopena jako strnulá, zkamenělá hudba, ukazuje k témuž celku.
Jsou oblasti našeho života, kde neexistuje pokrok, tak je tomu např. v umění, či v sexualitě. Zde je celek nějak vždy schován, je přítomen v artefaktu, ve hře, v singularitě. Pythagorejský světový akord sestával ze sedmi tónů, ukazoval na celek světa i hudby prováděné kdekoli, kýmkoli.Je nepochybné, že úloha celku byla v novověku snížena na roli velké části, v níž ještě menší části jsou sečteny ve velký ohraničený celek. Zde je nutné začít s kritikou.
Pocity křivdy a opuštěnosti se zde nacházejí a jsou pochopeny jako něco, co nutně provází život každého z nás. Proč ? Protože se posvátnost vytratila, kontext posvátnosti se nedá uchopit jako část, jako objekt, jako měřitelnost. Chybí tedy domov, chybí "filia ke Gaie", k přesažnému, proto je samota tak drtící. Vypadá to, jakoby neviditelné, chytré mocnosti o všem již dávno rozhodly a my teď musíme projít procesy, jež dávno známe, jakoby to vše bylo za trest za zděděnou vinu. Osamělost jaké tady nebylo, osamělost trýznivá. Je to osamělost uprostřed davů. Systémy se staly démiurgy našich aktů. Struktury naplnily naše lidské touhy strachem, jenž se snižuje přímo úměrně se škrty našich napsaných starostí na papíře. Besorgenheit (obstarávání) je tím jediným, co nám zbylo. Ani věda není tím, co nám dodá klid. "Věda je nejvyšší praxí", tvrdí Gadamer Poznámka10, a praxe slouží obstarávání. Nemůže si nárokovat víc. Apeiron v našich prožíváních je přítomen i v samotné vědeckosti, vždyť bod je "zaklesnutím peras (konečnosti) do apeira (nekonečného)" Poznámka11 Vźdyť bod "jest" a současně je neměřitelný, nemá velikost, je nejautarknější ze všech věcí, nelze do něj vstoupit a přesto má platnost ontickou i ontologickou. Jednička a desítka mají v sobě podstatný vztah, jednička je peras, nula symbolizuje apeiron, peras i apeiron nacházíme v bodu.
I v egoitě nacházíme obojí. Ego je výtryskem času, je totiž udáním počátku - evidencí "teď". Svět není demonstrovatelný, ale každou demonstraci předpokládá. Opět zde je apeiron a peras ve vzájemném sepětí a podpírání. Vnímáme to, co se ukazuje, ale nevnímáme to, co toto ukazování nejpodstatnějším způsobem podmiňuje, vytváří - pozadí. Svět je univerzální půdou důvěrnosti, jež se sama nedá verifikovat a falzifikovat. Smysl, horizont, celek, kontext, pozadí, telos (účel) - to vše v husserlovském a patočkovském pojetí vykazuje podobnost. Intencionalita je klíčem k odhalení horizontu, klíčem je tázání - zbožnost myšlení. Intencionalita (směřování)funguje skrytě, je třeba se k ní dostat aletheticky. Skrytost si vyžaduje vyplnění intuitivním názorem, evidentní vhled, zablesknutí, zahlédnutí. Ale každá odkrytost současně zakrývá, tak jak o tom kdysi psal již starý Herakleitos. Co to znamená ? Nic jiného než to, že peras (konečné) je vždy provázeno apeironem (nekonečným), a to i tehdy když jsme přesvědčeni o opaku, vždyť to je smyslu Herakleitova logu.
Celek se ukazuje jedině ve svém vznikání, protože jinak nemůže být nikdy přístupný, vždyť celý celek by musel být částí něčeho většího, a pak by nešlo o celek, ale o část. Předvádí-li se celek, pak se metoda a téma stávají identické.Rituál je totožností metody a tématu, a proto zpřístupňuje absolutno, celek - jenž nemůže mít margo - okraj, obrys.
Vzniká-li něco přesažného, pak jsme u celku, který funguje jako pozadí - horizont. Opravdu přítomné bylo ve starém Řecku "hypokeimenon" a jen od této přítomnosti musí vznikat poctivé myšlení. Husserl by řekl :"každý originálně dávající názor je zdrojem práva poznání, vše, co se nám v intuici originálně nabízí, je třeba prostě přijmout tak, jak se dává, ale také jen v těch mezích, v nichž se dává". Poznámka12
Vznikající světlina je podmínkou ukazování, dle imperativu "Zu den Sachen selbst !" Evidentní je to, co je bezprostředně nahlédnutelné, díky světlině. Chceme-li evidentně poznávat, musíme objevit světlinu (Lichtung). Poznámka13 Protence je aktivním rozvrhem. Bývalá, přítomňující budoucnost je naší lidskou časovostí. Imanence je pro Husserla původní blízkostí. Retence (zadržení) retence zakládá sukcesivitu (následnost, postupnost). Každé zpřítomnění retence je probuzeno zájmem o budoucnost. I zde se ukazuje jakýsi celek. Nářadí i náčiní jsou jen prodloužením těla. Tělo nekončí tvarem ve smyslu somatotypu. Tělo je v celku s okolím těla. Počitky se pak jeví jako epifenomény tělesných stavů. Ur-Bewegung - původní pohyb nazývá Platon pohybujícím se pohybem - tvrdí E. Fink. Poznámka14
Na téže stránce píše E. Fink :" Totéž se ukazuje jako myšlení i bytí". Poznámka15Opět je tu těžko tématizovatelný celek.
Agathon (dobro) se pak představuje jako světlo, které se rozbíjí do mnoha paprsků a ty jsou tím, co umožňuje jevení jsoucen, jsou totiž idejemi. Chorismos je spojením věčného s časným. V mystice jde vždy o komprehenzi (vnímání, chápání) myslitele s předmětem. Původní jednota je důležitá. Její porušení je např. pro Vogeleina gnostickou vzpourou, kterou spatřuje tento filosof v oddělení vědy od filosofie. Poznámka16 Zase narážíme na jednotu v podobě celku bez marga. Když symbolismus začne žít vlastním životem, rodí se gnosis. To se stalo vědě. Pak egofanie zastírá epifanii a tou je výkonová společnost. Dnešní magie vládnoucích elit je prováděna pod pláštíkem vědeckosti a racionality."Bytí není výrobkem myšlení", opakuje Heidegger. Poznámka17 Nemůžeme voluntaristicky znásilňovat bytí prostřednictvím systémů a kategorií. Bytí lze jen odkrývat čistým myšlením. Dvě věci mohou být těsně vedle sebe, ale právě proto se mohou zakrývat, jsou si vlastně potom nejvzdálenější. Událost bytí je možno pochopit jako usebrání do časového okamžiku, pak se hovoří o osvícení, o extázi. "Nic je závojem bytí" Poznámka18 a skrývá bytí nejdokonaleji, proto každá nicota je aproximací k bytí samému. Proto také bolest má otevírací funkci, musí totiž projít skrz tento závoj bytí, skrz nic, proto se můžeme spolu s Heideggerem domnívat, že bolest je dokonalý rozdíl, tj. k ničemu nemá vztah, podobá se průniku nicoty do našeho těla, které bolí. Je nutné projít chorismem, proto mu říkáme "nic".Vše, co se odkrývá, odkrývá se tím, že něco je současně tímto odkrýváním zakrýváno. To se děje současně, nikoli za sebou, jak je to díky kauzalitě dnes chápáno a popisováno. Aussehen - vzhled - eidos věcí je dán nejen tím, co má peras, ale hlavně tím, co je apeironské - bezmezné, protože to apeironské vydává ze sebe, jako z pozadí určitost peratického tvaru. Intenzivní přívrat k tomu, co je pevné, co je neskryté - je pravým poznáním. Ale každý takový přívrat je současně zakrýváním - to je ta původní hra - ontologická hra herakleitovského typu. Neskrytost je něco, co musí být vyrváno ze skrytosti, a to je vždy nebezpečné. Idea je pak výhledem (Aussicht) do přítomnícího, do přítomnosti. Jedině to, co dává pevné obrysy věcem, nebo to, co dává možnost zahlédnout neskryté, je
Dobrem. Jako Slunce osvěcuje věci ve tmě a oko s rozuměním dodává poznání osvětlených věcí - tak působí Dobro v našem životě.
Ono samo - Dobro - však zůstává ve skrytosti. Proto můžeme poznamenat, věci nedávající se skrz slova, skrz obrazy - jsou věci posvátného charakteru, přicházejí k nám hrou, jíž můžeme říkat rituál. Stane-li se pravda správností mezi poznávajícím a poznávaným, je-li pravda jen shodou (Übereinstimmung), pak nastupuje nadvláda Orthotes nad Aletheia. V sylogismu musí mít terminus medius jisté místo, aby závěr byl správný. Z neskrytosti se stala technická záležitost.
Aby se objevila neskrytost vystřeleného šípu, musí se oblouk luku vzdálit od tětivy luku. Toto vzdálení se děje současně, protiklady nepůsobí za sebou, tj. v čase, jak je tomu např. v dialektické, hegelovské logice. Oblouk a tětiva luku se musí od sebe vzdálit na vzdálenost šípu, potřebné délky šípu vzhledem k terči. Tento logos světem vládne. Omoiosis je adekvace, a adekvace není neskrytostí, je pouze technicky zachytitelnou správností, proto je tak snadno sdělitelná. "Na něčem sebe samého potkat" neznamená mít nějaké vlastnictví poznatků, tím se míní něco vnitřního, co je společné, důvěrné, domovské, sdílené, neskryté.
Proměnou "alethei v orthotes" se současně změnilo i místo pravdy, pravda se odstěhovala z věci samé do vztahu člověka k věci. A to bylo osudné. Ještě za Descartesa, co mělo v sobě více bytí (realitas objectiva), to mělo i více pravdy. Co mělo příčinu vzniku v sobě samém, to bylo nejdokonalejší, protože to bylo zároveň nejautarknější (Spinoza). Podvojnost přístupu k pravdě se ukazuje dle Heideggera již u Platóna a Aristotela. Heidegger udává poslední kapitolu deváté knihy Metafyzik (Met. 10, 1051 a 34), v níž Aristoteles současně tvrdí, že vrcholem jsoucna je neskrytost, ale také, : "Nic falešného a pravdivého není ve věcech samých…, nýbrž v rozumu." Poznámka19 Pravda se tedy stává správností, shodou - adekvací představ. Podle Descartesa pravda nebo faleš ve vlastním slova smyslu nemohou být nikde jinde než v rozumu - Regulae ad directionem ingenii. Reg. VIII, Opp. X, 396). Descartesova Realitas objectiva (tj. některé ideje mají více, či méně reality, podílejí se na realitě, tj. jsou více a méně dokonalé) - je základem pro myšlenku stupňování jsoucen, vede ke srovnávání věcí, vede k orthotes."Podvojnost jsoucen" - centrování pozornosti jen na peras bez pozadí apeironského, propouštěcího charakteru, pak vytváří současnou orthotes, protože za pravdivé je považováno pouze to, co se dá verifikovat všemi v tvarovosti, a ta je matematizovatelná. Addequatio rei et intellectum Tomáše Akvinského, stejně jako Spinozova shoda mezi idejemi, leží pak již jen ve srovnávání představ, ponuje orthotes. Totéž nacházíme v teorii koherence, korespondence, jak o tom píše Russell ve svých Zkoumáních o rozumu lidském, či konec konců i v teorii odrazu v marxistické gnozeologii. Nietzsche pak tento vývoj završí , pro něj je pravda druh omylu, bez něhož některé živé podstaty prostě neumějí a nemohou žít. Poznámka20
Obludná role nápodoby (mimesis) je dnes "dítětem" tohoto myšlenkového procesu. Předstírání se legitimovalo. Existují drahé kursy, kde se můžeme naučit dokonalosti omoiosis-orthotes - správnosti. Ale idea dle Platona nebyla tvarem vykazujícím se vpředu (im Vordergrund), ale byla naopak umožňujícím základem, jak tvrdí Heidegger. Poznámka21 Idea je pozadím, na němž se ukazuje to, co je neskryté. Idea je vzhledem, vznikajícím z pozadí, vyvstávajícím z pozadí. Je-li dnes filosofie zaměňována za schopnost ovládat mnoho jazyků, pak se jedná o hyperfunkci role omoiosis - orthotes. Ale v první řadě má jít o neskrytost věcí a tu je nutno vyrvat ze skrytosti. "Zu den Sachen selbst !" je nutno se vrátit. Heidegger ví, že žádná zkouška rozumu, ducha, myšlení, logu nemůže zaručit neskrytost, jen správnost postupu. Poznámka22Pravda se může zjevit jen v bytostném tázání, proto je tázání zbožností myšlení.Pozice věci - umístění věci v prostoru a času nemůže být protikladem jen k privaci věci, tj. k odnětí věci z tohoto prostoru a času. Neskrytost má přece v sobě i pozadí, i kontexty, neskrytost nemůže být jen "textem". Proto nejde jen o jsoucna, ale jde i o bytí. Proto je neskrytost vyrvána ze zakrytosti, ze skrytosti. Jak zajistit metodicky a metodologicky proces "vyrvání ze skrytosti" ? Právnická pravda založená na chybách protivníků (nikdy na pozitivnosti pravdy samé) je přímým , čítankovým způsobem pro platnost orthotes, stejně jako novopozitivistická redukce ontologické platnosti na pravidla zacházení s jazykem. Orthotes se vztahuje k samé podstatě jednání. Podle Heideggera je jednání "Vollbringen" - plné přenesení věci do její podstaty, v žádném případě to není jen to, co je pro naše vlastní účely a potřeby užitečné. Tato užitečnost je část toho, čemu říkáme jednání. Vše podřizovat jen vlastnímu užitku znamená redukovat svět na "hřiště jen pro člověka". Uvést něco do krásy se míjí s užitkem, podřídit vše lidskému měřítku je znásilňování světa v jeho totalitě. "Myšlení jedná, protože myslí", říká Heidegger. Poznámka23 "Technicky pojímat filosofii" znamená (např.), přesně vědět fakta týkající se daného filosofa, znát systémy, do nichž zapadají tato fakta, znát systémově jak diachronii (časovou následnost), tak synchronii (současnost) problému. Znamená to vydávat výčet, nikoli počet. Počet je celek, výčet jsou jednotlivosti za sebou jdoucí a něco kopírující. Všimněme si definice "definice" u Ludwiga Wittgensteina :" definice jsou pravidla překladu z jedné řeči do druhé". Poznámka24Redukce podstat na pravidla zacházení s předměty, v tomto případě s řečí, jsou příkladem pro orthotes. Jediné, co je sledováno s úpornou koncentrovaností, je správnost procesu - v tomto případě se jedná o překlad. Další citát z téže knihy :" Věty "p" a "negace p" mají protikladný smysl, ale odpovídá jim jedna a táž skutečnost". Poznámka25 Negace je v orthotes vždy pochopena jako privace (zbavení), nikdy jako negace ontická a ontologická, ale vždy jako chybění nějaké vlastnosti, či predikátu (předpokladu) apod., i negace je podřízena nějakým předem platným pravidlům, jež jí nepozorovaně předpisují, jak má platit, jak se má vykazovat. Zatímco Heideggerovo "bytí a jsoucna" jsou negací s názvem ontologické diference, tj. jsoucna nejsou privací bytí a bytí není privací jsoucen, je veškerá logická negace snížena jen na funkcionalitu v předem platném systému, tj. je snížena na orthotes.
U Heideggera je nic, nicota něčím nesmírně podstatným, protože umožňuje jevení všech jsoucen a vůbec všeho, tj. i verifikace a falzifikace jako možností vědeckého pátrání. Koherence(spojitost, souvislost), konsistence, kompatibilita (slučitelnost) platí jen za předpokladu srovnání s něčím, co zde je před problémem, o nějž jde. Vše se řeší srovnáváním, jen srovnáváním, porovnáváním jedné věci s druhou. Správnost je pak dána, že dvě představy jsou podobné nebo totožné, anebo dvě představy jsou negací správnosti, když se podstatně liší. Ale srovnáváním dvou představ, byť by to byl v jednom případě systém, např. hegelovský systém triád, není ukazování věcí v jejich původní sebedanosti, ale jen hra, která se dá pravidly kontrolovat. "Význam věty spočívá v metodě její verifikace" Poznámka26 To znamená, význam věty odvisí od pravidel její verifikace, tj. od nějakého předem platného systému pravidel, které předpisují, co je významné a co není. V takovém myšlení se uplatňuje vůle, která předpisuje. Nietzsche by asi souhlasil. "Filosofie není učení, je to činnost" Poznámka27 Činnost je založena v čase, v sukcesivitě (následnosti) a ta si vyžaduje postupnost kroků, pravidel, schůdků, jež jsou všechna ostatními dobře kontrolovatelná. To je dokonalý příklad pro orthotes. Popperova koroborace (potvrditelnost) je přesně výrazem takového postupu. "Souvislost vědění a věděného je logická souvislost", tvrdí Wittgenstein. Poznámka28 Noeze a noéma jako vědění a věděné nejsou spojeny logicky, jsou na sebe navázány tak, že noeze vstupuje do noématu jako smysl, noeze konstituuje tak noéma, řečeno fenomenologicky. To se nedá srovnávat jako dvě rovnocenné věci, noema je kostituováno noezí. V tom je jádro problému. "Abychom si mohli představit logickou formu, museli bychom se s větou postavit vně logiky, tj. mimo svět", tvrdí Wittgenstein Poznámka29a to nejde, a proto se musíme podřídit logice samé, nikoli logu, tak, jak mu rozuměl Herakleitos. Popperova koroborace - potvrditelnost je také jen postupnost kontrolovatelných kroků, není to ukázání věci samé ve své danosti. "Všechny věty jsou výsledky pravdivostních operací s elementárními větami", tvrdí na jiném místě Wittgenstein, Poznámka30 ale určení některých vět jako elementárních vět, je přeci jen něco jiného než kontrovatelnost sukcesivity jednotlivých kroků. Orthotes, jako postup přesných kontrolovatelných kroků, naprosto vylučuje z důležitosti oblast lidských hodnot, protože ty se zmocňují člověka jiným způsobem než je kontrolovatelná procesualita částečných aktivit. Proto také etika a estetika jsou Wittgensteinovi jedním a tím samým. Poznámka31 Řeč patří k tělesnosti, dle Wittgensteina, Poznámka32 je doslova částí organismu. Je tedy prodlouženýma rukama a nohama, je částí našeho těla. "Slova jsou kůže na hluboké vodě" Poznámka33 Zde se ukazuje i to, co není tak jednoduše kontrolovatelné, tj. to, co je vždy obsaženo v tzv. jazykové hře, co je skryto v hloubce a vyvěrá to na povrch jen v kontextu. "Naše řeč může vypadat jako staré město : zákoutí a místa, staré a nové domy atd." Poznámka34 Zde se ukazuje opět to, co se nedá verifikovat, kontrolovat jako postupnost jednotlivých kroků. Orthotes je "pořádkumilovný úředník", který dnes vládne i filosofii, protože zapomněl na logos a na to, co znamená aletheia. Neskrytost byla zapomenuta, důležitý je jen proces jednotlivých aktivit.Pokud je orthotes naplněna, tj. postup kroků je zabezpečen, pak vzniká klamná jistota a klamné uspokojení z vykonané práce. Proto píše Hannah Arendtová :" Za těchto okolností není nic hrozivějšího , než rostoucí prestiž vědecky uvažujících poradců ve vládních radách během posledních desetiletí. Problém nespočívá v tom, že by byli natolik chladnokrevní, aby "promýšleli nemyslitelné", nýbrž v tom, že nepřemýšlejí". Poznámka35 Stejně tak může platit : "Užívat rozumu, jestliže je využíván jako past, není racionální" Poznámka36, tak je tomu tam, kde je důležitý jen postup a jeho správnost. Nejtrapnější rozvoj orthotes ve společnosti se pak může ukázat jako : " ... tam, kde jsou všichni bezmocní, existuje tyranie bez tyrana". Poznámka37 To je ovšem možné jen tam, kde vládne hluboká důvěra ve fungující systémy a jejich kontrolovatelnost, tj. koneckonců víra v orthotes.