Protože logika nahradila logos v původním smyslu, není již tomu podstatnému rozuměno, proto je tak silná mimesis (nápodoba). Logický sled kroků, postupnost stupňů, postupnost vázaností - to se dá lehce napodobit, proto také v dnešní době se tak často různé kursy koncentrují na vytvoření zaručené metodiky pro sebevědomé lidi v praxi, např.kursy asertivity, či manegerské kursy apod.
Běžný občan je přesvědčen, že se stačí naučit několika typickým znakům chování významné osobnosti a tím se touto osobností také stane. Napodobování svědčí o úloze obrazů, zástupků v naší společnosti.
Také proto je tak důležitá metodika a metodologie, protože právě metodologie má v sobě znaky vědeckosti, ale pouze znaky, protože vlastní vědeckost je vždy přestup do jiného horizontu, který ukazuje věci jinak, než je běžné. Věda musí otvírat horizonty, a tím otvírat přístup do zcela jiných světů. V mnoha oborech se vědeckost dokumentuje jen metodologickými znaky bez udání horizontového, objevného významu.

V červnu 1977 jsem si myslel, že mám hotové začátky dvou knih. První kniha měla být pokusem přezkoumat všechny teorie biologické evoluce ve světle kybernetiky a teorie informací. Ale jak jsem ji začal psát, bylo čím dál obtížnější si představit nějaké konkrétní čtenáře, kteří by rozuměli formálním a tudíž jednoduchým předpokladům toho, co jsem chtěl vyjádřit. Najednou mi bylo jasné, že výuka v této zemi a v Anglii a myslím i na celém Západě se pečlivě vyhýbá všem zásadním problémům.
Ani dospělí lidé, kteří už mají vlastní děti, by nedokázali rozumně vysvětlit takové pojmy jako je entropie, svátost, syntax, číslo, kvantita, vzor, energie, síla, a mnoho dalších, píše světově proslulý (u nás však téměř neznámý) autor, s jehož myšlenkami již od prvního čísla časopisu Vhled seznamujeme naše čtenáře. V tomto čísle přinášíme druhou část jeho světově proslulé knihy "Mysl a příroda (nezbytná jednota)", kterou autor nazval "Každý školák ví".

Stanislav Komárek píše : "Především je nutné si uvědomit, že vyjadřování vědy je svým principem metaforické (poznání ani jiné než metaforické být nemůže a je to tak v pořádku, ale jen velmi zřídka to bývá ze strany "praktikujících" vědců akceptováno). Tímto je věda podobna poezii, pokud přímo neřekneme, že je s ní jakýmsi způsobem totožná, pouze jsou její metafory jaksi konstantní, "zatuhlé", tak jako byla metaforika archaických kultur (metaforika moderní poezie je jaksi proměnlivější a opakování týchž metafor se v ní chápe jako chyba, ne přednost).
Zcela metaforické povahy jsou všechny zásadní pojmy typu "přírodní výběr" (nestejnoměrné umírání v populaci čímsi vzdáleně připomíná "neviditelnou ruku" vybírající jedny a ničící druhé), "genetický zápis" (sekvence bází v molekule DNA čímsi vzdáleně připomíná lineární seskupení písmen na řádce), "sobecký gen" (sobectví je pochopitelně vlastností lidskou, nejvýš tak vyšších zvířat, a na gen je přenášeno právě jen v rámci metaforiky)."

Moderní věda vyvrátila dogma pozice člověka ve svém tázání jako nezúčastněného pozorovatele. Ukazuje se, že pozorovatel se stává chtě nechtě spolutvůrcem už pro svoji přítomnost. Předmět poznání uhýbá všem snahám o uchopení. Svět se zdá jiný sám o sobě nebo když ho sledujeme.

Sám sobě nejsem věcí mezi věcmi. Zakouším bezprostředně svou niternost, která je mi u druhých lidí dostupná nepřímo. Vím ponejprv o svých poznávacích aktech. Zakouším, že lidské poznání není jen zaznamenáváním fakt a orientací v životních situacích. Intelekt čte v hloubce skutečnosti, hledá smysl a nalézá hodnoty.
Myšlení se projevuje řečí a podobnými znakovými strukturami. Je vnitřním slovem. Zjišťuji dále, že nejsem vždy a ve všem determinován. Uvědomuji si prostor svobody, který je mi dán a který obhajuji a mohu rozšiřovat.
Překračujeme danosti a tvoříme různá díla a jejich prostřednictvím tvoříme, nebo aspoň dotváříme sebe a svůj svět. Tuto zkušenost shrnuji tak, že je ve hře duch. Ne snad jako substance, spíše jako vztah nebo děj. Pokládám se za duchovní, lépe řečeno duchovně-tělesnou bytost. Vlastní hloubku své duchovnosti objevujeme naplno tváří v tvář smrti. To jsou slova, kterými sám seme charakteriuje Ivan Odilo Štampach přední český religionista. Několik jeho článků přináší druhé číslo časopisu Vhled jako nepatrný výběr z jeho obsáhlé publikační činnosti.