Vhled


Slovo "vykvétá" z rostliny našeho těla, které má své kořeny v zemi a směřuje k nebi, přes fugu (spáru) našeho žitého přirozeného světa, z našeho vlastního Dasein (pobytu). Člověk je "pastýřem bytí" právě proto, že pascalovským interstitiem (vmezeřením) mezi Zemi a Nebe a dokonává posvátnou svatbu Nebes a Země právě v květu tohoto spojení, a tím je slovo, také proto je o Slovu řeč na počátku Bible. Proto je "řeč domem bytí!" Jak může plochá informace zajistit péči o bytí? Jak to udělat, aby slovo opět bylo nalezeno v prázdnotě, v tichu? Vždyť stále platí, přes všechno technické, že : "Myšlení je tím básnivější, čím radikálněji se rodí (es sich gebärdet), čím více jde na radix, kořen všeho toho, co jest."



Kategorie možnosti a její proměny v novověké filosofii

Anna Hogenová




Esence a existence

Odkazovací souvislost a její význam pro rozumění










Esence a existence

Proč je kategorii možnosti věnována taková pozornost? Všimněme si významu těchto dvou vět: Je hodnota dána předem, tj. před svou platností anebo se hodnotou stává pouze platí-li? Problém hodnot je moderním stigmatem, ukazuje totiž na to, co je základem promýšlení celkové charakteristiky naší, tzv. moderní doby.

"Jenseits", tj. ono transcendentní není, tvrdí Nietzsche. Transcendence je výmysl, jsme zavřeni v jeskyni, v níž vše se znovu a znovu navrací bez cíle, bez konečného smyslu spásy, či čehokoliv podobného. Hodnoty se etablují až svou platností při prosazování vůle k moci v procesu, kterému říkáme funkcionalita.

Lapidárně řečeno, oběd je dobrý, jen když chutná, výrobek je kvalitní jen když se prodává, krásná věc je krásná, jen když se líbí, pravdivé je jen to, co jako pravdivé přijímá většina, skutečné je jen to, co působí, co je účinné. Nejskutečnější je jen to, co je nejúčinnější, a to je, jak známo, kýč.

Také proto otázka "Proč?" je naprosto nepatřičná, protože to, co je účinné, co je působící, již mluví za toto "přitroublé" Proč?. Proto jediné, co je relevantní, jsou popisy toho, co je účinné, co je působící, co je tzv. aktující. Činná stránka života je přece ta jediná, která nás má zajímat. To je tedy kolorit, v němž se potácí současné myšlení.

Gilson tvrdí: "Moderní esence jsou ryzí possibilie (možná jsoucna) a lze o nich po pravdě říci, metafyzicky řečeno, že si nezasluhují být." Tento v podstatě novotomistický názor má velmi podstatné důsledky pro další vývoj myšlení. Poukazuje na ně především Martin Heidegger ve svých pracích, které byly vydávány v sedmdesátých letech, jako např. "Nietzsche" - první a druhý díl apod. Zde se Heidegger pozastavuje nad tím, že existence se proměňuje na actualitas, což má zvláštní důsledky, např. kategorie skutečnosti naprosto jednoznačně ovládla možnost i nutnost. "Assertare" je důležitější než cokoliv jiného. To se projevuje v každodenním životě jako pád hodnot, jejichž platnost by byla nejen možná, ale i nutná. Rozhoduje to, co jest, co právě jest, a co se osvědčuje, co se realizuje se stále pronikavější aktuálností své platnosti , co obsahuje moc a vůli k moci se prosadit a vládnout in actu. V podstatě byl význam "skutečné možnosti", tak jak jej známe z Aristotelových úvah, znegován, megarská "možnost" se prosadila v actualitas. Gilson by k tomu mohl příznačně dodat: "Esenci je nutno zničit!" , tuto myšlenku opakuje Gilson, jak známo, po Occamovi. Najednou je jasné, jak to v dějinách myšlení probíhalo, šlo-li o problematiku esencí a existencí, které vlastně stojí v pozadí problematiky proměny existence na actualitas.

To, že je důležité jen to, co právě jest, co právě působí in actu, to není náhodný postřeh, jedná se o podstatnou vlastnost současné postmoderní životní situace každého z nás. Rozdělení na esence a existence se stalo základní bifurkací v dějinách evropské filosofie.Nadvláda esencí znamená platonismus, nadvládu quidditální intence, nadvláda existencí znamená scientistní formu aristotelismu, současně nadvládu intence haeecceitální. Tato podvojnost je obsažena i v současném habitu filosofického a vědeckého myšlení. Haecceitální myšlení zdůrazňuje jedinečnost a neopakovatelnost dané entity, Nemožnost zobecňování k něčemu, co jest "quidd est" - cost (covitost). Je možné pouze popisovat to, co je vidět, co je smyslově uchopitelné, verifikovat vše intersubjektivně a jen to má nárok na uznání vědecké.

Zde se tedy skrývá novověká funkce empirické aproximace k poznání světa. Esence jsou vlastně podstatné možnosti a existence je skutečnost, která vznikla, aristotelsky řečeno, proměnou zvolené možnosti do uskutečnění této možnosti, přičemž tato proměna je pohybem substančním, je vyvstáváním, je pohybem, kterému říkáme genesis, tj., jest vznikem. Redukcí vzniku a vznikání na leibnizovský model prestabilizovanosti monády, tj., na "představenost" appetitu, jenž je základem aktivity v každé monádě, se proměnil i vztah esencí a existencí, tj. vztah možnosti a skutečnosti. Dnes se také bojuje proti esencím, proti podstatám, proti "Wesen", důležité jsou jen existence a to ještě jen ty, které se právě dějí. Zvláštní nadřazenost přítomnosti zakládá pak liberalistické nároky ve vědě, politice i kultuře v nevídané a neslýchané platnosti, jíž se také někdy zpupně říká svoboda.

Esense a existence jsou hlavním tématem Gilsonovy práce "Bytí a někteří filosofové". Gilson je přesvědčen, že: "Pro Leibnize a Wolfa bylo nemožné objevit jakýkoli skutečně dostatečný důvod existence světa, jelikož hledali v řádu abstraktních esencí." Řád abstraktních esencí a řád existujících fyzických věcí jsou odlišné a to tak podstatným způsobem, že je Gilson od sebe odtrhuje. A přesně toto provází nominalistické myšlení od počátku. V dílech Tomáše Akvinského jsou věci tvořeny z esencí i z existencí, jako dvou onticit, která tvoří sám Bůh. A tak najednou se zde objevuje problém, důvod logický, či důvod reálný rozhoduje o celku světa? Tato podvojnost je charakteristická pro filosofické myšlení do dnes, a nejen v myšlení filosofickém, ale i ve vědeckém. Kant tento vývoj v jistém smyslu dovršuje, existence není predikátem. K tomu Gilson přidává námitku, která celý problém ještě důkladněji prohloubí.: "Vyloučit takto existenci z řádu predikace znamená vyloučit ji z řádu logických vztahů, v nichž sloveso "je" vždy hraje roli kopuly (spony)."

Existence tedy patří i do řádu logických abstrakcí, to na jedné straně a na druhé straně je naprosto samostatnou onticitou a platností, to zakládá podvojný význam kopuly "je", o němž známe mnoho od Heideggera i od jiných, zde od Gilsona. Tento význam existence jako samostatnosti, která nepotřebuje abstraktní logično, tedy nepotřebuje esenci, to je právě základ, na němž stojí velká stavba nietzschechovských úvah o tom, že není nic, co by v možnosti preexistovalo, a co by tak mohlo hrát roli předem platných hodnot pro všechny lidi. Bůh a s ním i všechny nejvyšší hodnoty, jsou mrtvy. Není zde "skutečné možnosti" ve smyslu aristotelovské dynamis, jež by čekala na svou realizaci, na svůj vstup do skutečnosti, na své vlastní uskutečnění - energeia. Přechod možnosti do skutečnosti zakládal genesis a ftóra (vznik a zánik), není-li však možnosti - esence, pak není ani vznik a zánik, a proto najdeme u Nietzscheho "věčný návrat téhož". Nietzsche nemá podstatnou možnost (dynamis), Nietzsche neuznává esence, podstaty, pro něj platí jen existence, a to ještě jen ve formě actualitas, tj. jen ve formě působící, vždyť jeho vůle k moci je vlastně silou a síla je silou jen a jen, pokud se nachází v působnosti, tj. jen in actu. Pokud síla nepůsobí, ztrácí se, mizí, přestává mít existenci, přestává platit, síla prostě "není". Stejně tak i moc člověka, pokud je takovouto silou, musí neustále, bez přestávky, působit, prosazovat se. Vlastně prosazování takové moci je jedinou formou její legitimizace.

V této souvislosti Gilson říká: "Rozum jistě musí postupovat k přírodě, aby se od ní poučil, ale ne jako žák, který poslouchá všechno, co učitel chce, nýbrž jako soudce, který nutí svědky odpovídat na otázky, které jim sám klade." Z této úvahy již jasně vyplývá voluntarismus, spočívající v našem rozumu. Rozum klade otázky, nepozastavuje se nad neskrytostí přírody, která sama ze sebe, jak se sluší a patří ve smyslu Alethei, se ukazuje, ale rozum prosazuje svou vůli nad přírodou, svou vůli k moci. Proč? Protože esence zanikly, protože esence neplatí, staly se existencemi a ty nemají nic než svou existenci, tedy v nejlepším případě můžeme říci, jejich esencemi jsou existence a my jsme se ocitli v kruhu, ve kterém se nachází Nietzschův "věčný návrat téhož k témuž".

V logice každá pravdivá predikace v sobě neobsahuje kontradikci, ale skutečné existující věci v sobě vždy obsahují kontradikci, vždy jsou něčím a současně svými protiklady, proto jsou zdáním, proto jsou zanikající a mizející. Gilson toto vyjadřuje těmito slovy: "V logice zcela zaujaté abstraktními pojmy může být pravda, že nic nemůže být zároveň samo sebou a svým protikladem, avšak v realitě tomu tak není, kde věci vždy jsou zároveň samy sebou a svými protiklady."

Tento rozkol je v kořeni všech postmoderních úvah o relativizací jsoucen a jejich významů. Negativita, která je skryta v kontradikci je vždy privací původní vyplněnosti, ale původní negativita je něčím, co je samo vyplněné, co není odvislé od předchozího stavu. Původní herakleitovský logos ještě počítá s původní negativitou, kterou můžeme najít např. v myšlení Parmenidově. Logická negativita je privací, je odvislostí, je závislostí. Herakleitův Logos obsahuje v sobě původní negativitu, původní fugu - spáru, držící jeho protiklady současně u sebe. Proměnou původní negace v negaci logickou došlo k tomu, že esence ztratila svou pravdivost a významnost a vše se přelilo jen do existencí, které se staly haeeceitas, staly se nominalistickým základem moderních ontologií, které se vyznačují empirismem v různých podobách, v nichž se pravda proměnila na koherenci, konzistenci, na shodu myšleného se skutečným atd. V podstatě se pravda změnila na něco je pouhou funkcí funkce, stala se působící záležitostí, stala se silou, "vůlí k prosazení". Prosadit se - to je základ existence.

Teprve, když se neskrytost proměnila na jistotu, stal se "systém" vládnoucím prvkem vědeckosti. Ve středověku to nebyl "systém", co tvořilo základní stavební kámen "vědecké jistoty", totéž platilo i pro starověk. Rozpadem esence a existence se stalo to, co prožíváme v myšlení dodnes. Gilson k tomu dodává: "Existencí "ex-sistenz" ji právem nazýváme proto, že má jistý základ (Grund), z něhož pramení." Gilson poukazuje na vnitřní logiku existence "existence" jako něčeho, co svůj základ musí mít, přesto se esence a existence od sebe oddělily. "Jednotou esence a existence je věc", říká Gilson. A následuje tento Gilsonův dovětek: "V dějinách filosofie spolu bojují esence a existence, např. Bernard z Calirvaux versus Abelard, Pascal versus Descartes."

Vyhrává-li v tomto boji existence, znamená to zároveň úpadek filosofie, protože všechny výkony rozumu se stanou haecceitálními, popisnými. V myšlení zavládne výskytovost, budou počítány výskyty, kterým se bude dávat jméno např. "sociologie" atd. Celá počítačová výbava je nasměrována jen a jen na "povrchy věcí", na jejich tvary, které se dají transformovat do matematických rovnic. Věda, jež popisuje pouze existenci, se stane mechanickým zrcadlem povrchů. Filosofové pak nebudou milovníky moudrosti, ale učiteli filosofických systémů, stanou se znalci. Důsledkem toho všeho nemůže nebýt vláda vůle ve všech oborech lidského projevujícího se života.

Gilson příznačně dodává: "Matematické nebo fyzikální poznatky mohu získat, aniž se podílím na procesu jejich získání." Tento citát je možno pochopit dvojím způsobem, za prvé je třeba znát podstatu, protože ta je základem vznikání anebo je třeba znát existenci, protože skrz existenci se musí projevovat vznikání samo. Tento poukaz je znakem toho, že právě rozdělování na esence a existence, tento analytický postulát je chybný. Jde o celky, které je nutno chápat jinak než jako adici svých předem daných částí. A takovýto celek je možno uchopit jen vzhledem, tj. aletheticky.

Možnost a skutečnost - esence a existence představují ve středověkém myšlení zásadní problém, který naplňovat smysluplností nejen škamny universit, ale i ostatní církevní život, např. v klášterech atp., o tom víme z prací Umberta Eca, z Hegelových Dějin filosofie. Hegel např. zdůrazňuje: "Spor mezi nominalisty a realisty vzplanul plnou silou a byl hnán do krajnosti tak, že se ještě ukazuje katedra, která byla oddělena od oponentova místa prkennou stěnou, aby si prý disputující nevjeli do vlasů." Úvahy o tom, jestli predikabilia označují skutečné věci, které jsou "realiter" od sebe odlišné, vede nakonec Occama k jeho slavné "břitvě", Hegel o tom píše takto: "O této otázce platí jeden názor, že každé stejnojmenné obecné je realiter mimo duše existujících věcí v každém jednotlivém, a že aktuální bytí (essentia) každého jednotlivého je reálně odlišné od každého jednotlivého (od jeho individuality) i od obecna, takže obecný člověk je opravdovou věcí mimo duši, která existuje realiter v jednom každém člověku jako odlišná od každého člověka, od živého vůbec, a od substance vůbec a od všech rodů a druhů jak podřízených, tak i nepodřízených."

O co vlastně šlo? Šlo o to, jak budeme rozumět esenci a existenci, jak budeme pojímat možnost a skutečnost. Všimněme si, že stejný, či alespoň podobný problém můžeme najít mezi Platónem a Aristotelem, mezi tomisty a scotisty, mezi realisty a nominalisty, mezi pozitivisty a fenomenology dnes. Něco podobného zde se vylaďuje v obrovském množství úvah, tázání a polemik. Gigantomachia mezi světelnými a nočními bohy zde znovu a znovu ožívá, vždy se obléká do rouch dané dějinnosti, ale přesto přes všechno zaznívá zde společný tón, který samozřejmě bude pozitivista popírat, ostatní to ponechají dalšímu krystalizačnímu procesu. Je to vlastně i naše vlastní přítomnost, i zde se ozývá něco podobného, ale bohužel těžko tento problém přichytíme na něčem, co jej bude verifikovat, a co by mohlo být i falzifikováno. V tom je ale problém vždy filosofií a o filosofii nám jde.

Vždy žijeme v předporozumění tomu "je", tvrdí Heidegger. Právě toto předporozumění nám umožňuje vylaďovat se k tomu, co je zatím skryté, ale pomalu se otvírá a nabízí k nahlédnutí. I rozdělení věci na esenci a na existenci musí být již v základu tohoto "je" nějak obsaženo. Přesto se jedná o bifurkaci zvlášť významnou, Gilson k tomu dodává: "Jakmile jde o objektivní poznání, existence vždy mizí, a nic to neukazuje lépe než klasická definice pravdy jako addequatio intellectus et rei. Je to formule správná, avšak jen proto, že je to tautologie. Neboť aby byla taková shoda možná, musí být nejprve ponechána stranou existence, a jelikož To, co zbude, je věc minus existence, je to čirá abstrakce, tj. myšlení." Zdá se, že existence je něco jako pohyb, a proto je nesnadné ji uchopit a držet pevně v něproměnnosti. Proto je takovým problémem pochopit prožívání, i Husserlovo vnitřní vnímání času má v urimpresi jedinou retenci a jedinou protenci, v nichž se skrývá celá minulost i předvěděná budoucnost. Existence je velký problém pro autentické poznávání. Nakonec se ukáže, že Akvinského názor o Bohu jako o čistém aktu existování, je zdrojem úplně nové platnosti "existence". Gilson podtrhuje v této souvislosti toto: "Esence je primárně formou a forma je to, co existenci činí jsoucnem, a má-li toto jsoucno látku, forma ji činí jsoucí." To zní aristotelsky.

"Aktuální existence je neustálou jinakostí", tvrdí Gilson Kopula "je" stále houževnatěji zatemňuje celý smysl otázky po možnostech a skutečnostech. Posilováním "existence" prostřednictvím tomismu a jiných vlivů, znamená vlastně platnost této teze: "Být rovná se být činný". Činnost, aktivita, působení a to skrz kauzalitu - to je ontologický základ bytí i bytí člověka. A je to právě tato intence, jež se u Leibnize rozvinula v myšlenku síly (vis), odvislou od appetitu, jenž byl monádě předurčen monádou všech monád. A je to tato intence, co zakládá moderní koncepci činnosti a následně i koncepci lidské práce u novověkého člověka.

Jakmile se esse (být) začalo rozumět jako "být činný" (agere), proměnila se esence v existenci a možnost se stala nepodstatným momentem skutečnosti, pravda se stala správností. Zde se událo něco, co zakládá pozdější pragmatismus, filosofii činného revolučního života atp. Gilson v této souvislosti připomíná: "Jsoucno minus aktuální existence je v nejlepším případě možnost." Tato " v nejlepším případě možnost" je pochopena jako cost - quidditas, ovšem ta je abstraktní, nenáleží existující věci, pouze její možnosti. Zdá se tedy, že nejhlubší pravda se skrývá v existenci. Nezbývá nám nic jiného než popisovat jedinečnost existujících věcí. Budeme-li popisovat existenci, budeme přece u toho nejsubjektivnějšího, co dané věci nejvíce patří a náleží. Ale brzy se ukáže, že se takto pojímaná existence, promění před našima rukama také v esenci. Gilson tuto proměnu nachází u Kierkegaarda: "Ztotožňovat subjektivitu s existencí, jako to vždy činil Kierkegaard, není totiž nic jiného než měnit existenci v další esenci, a to v esenci, jejíž esencí je vylučovat objektivitu."

Nejde vlastně o nic jiného než o hádku, o "místo pravdy". A je to právě tato intence, penetrující z myšlení more geometrico, z prostorového předporozumění světu, co zde hraje důležitou, těžko postřehnutelnou roli. Tato intence směřující "k místu" je však intencí empirickou, intencí žitého světa (Lebenswelt), je intencí aristotelskou. Quidditas se pak představuje jako conceptus a haecceitas jako soud (judicium). Nakonec se potřeba pravdy ustálí ve schopnosti spojovat a rozpojovat slova ve větě a tato správnost (orthotes) se stane jediným výkazem pravdy. Pravidla tohoto pohybu se stanou normou pro srovnávání (addaequatio rei et intellectus). A tak v dnešní době je koherence, korespondence, pragmatické pojetí pravdy, většinová teorie pravdy tím, co má zde základ. Odtud pak přijde snaha kontrolovat toto spojování a rozpojování a máme před sebou vládu metody prostřednictvím které se provaluje velmi často i "vůle k moci". Dokonce i skepse je touto metodou přesně ohraničena, ale to pak není důsledná skepse, pouze koherentní skepse.

Pojem a soud vzdáleně připomínají rozdíl mezi esencemi a existencemi. Ale soud není nic jiného než pojem v jeho ozvláštnění, jak tvrdí G.W.F. Hegel. Soud je "prostořením" pojmu v čase a zakládá aktuální existenci, kdežto pojem je v bezčasí . A hned zde máme fenomenologickou "Wesenschau" a novopozitivistickou teorii souzení, výrokovou logiku, logistiku a konstrukci světa z těchto základních relací, jak to známe např. z Carnapovy knihy: Der logische Aufbau der Welt. Esence a existence se proměnily v nové podoby, ale Gigantomachia tohoto druhu je živá podnes.

Je velmi nepravděpodobné, že by se tyto filosofické směry nebránily tomuto vyslovenému smyslu, vždyť se tento poukaz dotýká i základních osobních předpokladů prožívání těch, kteří za těmito filosofickými směry stojí. Vývoj vztahu mezi esencemi a existencemi dospěl až do toho bodu, kdy řečeno slovy Gilsonovými: "Místo abychom vysvětlovali potenci aktem, vysvětlujeme akt potencí". Nejde o nic jiného než o starý problém megarské a aristotelské školy v pojetí možnosti. Tyto úvahy vedou k nutnosti vysvětlit platnost známého požadavku fenomenologů: "Zu den Sachen selbst!" Je tato věc možností, či skutečností, anebo je jen aktuálností, vznikající z právě probíhajícího působení? Je tato věc esencí či existencí? Nakonec dojdeme k problému, jenž je také znám, co je to vlastně ono"je", co je podstatou této kopuly? Je to esence, či existence, nebo obojí plus transcendující impetus? Toto nejkratší slovo ze všech sloves odkazuje k opět k wittgensteinovskému mlčení.

To, co Aristoteles označoval jako causa efficiens (příčina působící) a causa finalis (příčina účelová) - to je u Spinozy jedno a totéž. Hypotéza identity odstranila ontologický statut obou příčin a udělala z nich jen jednu příčinu, což koneckonců vede k tomu, že se odstranil rozdíl mezi možností a skutečností a to již přímo vede k Nietzschově "actualitas" jako jediné významnosti ontologického a ontického charakteru.

V tomto kontextu je důležité pochopit , že pravda není predikát, pravda není vlastnost něčeho, pravda je neskrytostí jen proto, že ona je s bytím jednou jedinou věcí, pravda je charakter bytí. Stane-li se pravda jen vlastností něčeho, např. soudu, pak se musí vést o tuto pravdu boj, novodobá Gigantomachia. Shoda myšleného s věcí (Tomáš Akvinský), či shoda myšleného s myšleným (Spinoza) se pak stane vlastností poznávání, vždyť shoda je věcí náhledu při strovnávání, o takovém náhledu rozhoduje vždy poznávající subjekt, proto je později u Nietzscheho pravda druhem omylu, vždyť o ní rozhoduje jen subjekt, jeho jedinou pravdou je "vůle k moci", vůle k sebeprosazení, to jediné rozhoduje, vše ostatní jsou jen druhy omylu a omylů. V takovém případě nejde o neskrytost samu, jde o něco jiného, o prosazení vlastního názoru na shodu myšlenky s věcí, či na shodu myšlenky s myšlenkou. Dělení věci na esenci a existenci se ukazuje jako dělení násilné, které je nezbytným předpokladem pro inauguraci myšlení "more geometrico".

Heidegger by tuto myšlenku mohl doplnit takto: " Pravda není tak vlastnost poznávání, nýbrž charakter bytí pobytu." Pravda se pomalu stává voluntaristickou záležitostí. Tomuto vývoji, v jistém smyslu, pomáhá i to, že se v myšlení neustále hledá "správné místo". Heidegger o tom tvrdí: "Prostorovost nebo přesněji řečeno, umisťování hraje v bytí světa zvlášť význačnou, konstitutivní roli."

Ve vědeckém tázání opravdu hraje "umisťování" významnou, mnohdy jedinou, roli. To však znamená, že základní orientace ve světě je dána viděním, očima, i když slyšené "má také své místo". Opět se připomíná jasná a odlišená cartesiánská představivost, která zakládá novodobou vědeckost. Hledáme správná místa a současně s tím i místo všech míst, jemuž říkáme, již od Platónových dob, chórismós. Hledáním správného umístění, provádíme pak úklid v představách, a to je základ deskripce ve vědách, taxonomie, správné přihrádky, správné mapy. Také proto se pravda z neskrytosti proměnila na správnost.

Ovšem způsob, jak nás věci potkávají a my potkáváme je, je dán starostí, starosti nám otvírají uzamčený svět. Zde se otevírají jiné prostory než geometrické, jedná se o prostory významností. Starost nás ukotvuje do přítomnosti, umožňuje být "při tom!", starost nás časuje a umísťuje. To, že esence byla pochopena jako substance, subjekt byl pochopen jako substance, Bůh byl pochopen jako substance (např. u B. Spinozy), to vše je třeba pochopit jako dílo našeho obstarávání, které má podobu dějinného vývoje od Aristotela, přes Tomáše Akvinského, k Descartovi, Spinozovi, Leibnizovi a dalším. To není náhoda.

Vše to souvisí s tím, že pravda se proměnila na shodu, na vlastnost nějakého srovnávání, které má v moci poznávající subjekt. To vše spolu souvisí podstatněji, než by se na první pohled zdálo. Všechny tyto substance se pomalu proměnily na objekt, nenápadně, a ten vlastně leží před námi k našemu použití a využití. Proto je dnes funkcionalita tak oslavována a velebena všude a vždy. Vše se tak proměnilo na "Vorhandenheit" (to, co je před našima rukama). Nejdokonalejší substance (ens perfektissimum), substance, jež je causa sui se stala Bohem.

Divisio, figura, motus - to jsou nejdůležitější vlastnosti tělesné substance, dají se měřit, protože vždy mají své "místo", jsou verifikovatelné, kontrolovatelné. Správnost jejich umístění se stala pramenem vědecké jistoty, tj. pramenem vědecké pravdivosti. Jedině orthotes - správnost rozhoduje o pravdě! Heidegger by to vyjádřil asi takto: " Nejdůležitější vlastností světa jako tělesa je extenze a v ní jsou založena všechna určení, figura, motus a tvar." Herakleitovský Logos (usebrání současně platných protikladů s fugou mezi nimi, původní spárou, v níž je chórismós) se proměnil na "intellectio" na položení do místa, dovnitř něčeho, co je již předem.

Okolní svět se s námi potkává a tento potkávací modus, tato struktura potkávání rozhoduje o tom, co si uvědomíme, jakožto to, co je důležité. Jedná se o určitou odkazovací souvislost, jež je uzavřenou celkovostí, jak dokazuje Heidegger. Nejdříve "vidíme", "vnímáme" odkazovací souvislost celého pokoje a teprve potom si všimneme stolu, či židle. Nejdříve jsme vtaženi do celkové odkazovací souvislosti kontextu a teprve pak vnímáme text. Jedině v odkazovací souvislosti celého světa můžeme být "při tom" a v pobytu, v Dasein. To, co rozhoduje, to jsou vždy tyto odkazovací souvislosti, kdo je pánem těchto celkovostí, ten ovládá rozhodování a hodnocení těch ostatních, aniž by o tom ti "ostatní" vůbec něco tušili.

Je-li tato odkazovací souvislost znetvořena je i vše ostatní napadeno tímto "virem". Vidí-li tedy nemocný pod stromem stát člověka, kterého tam již nikdo jiný nevidí, pak si můžeme být jisti, že na vině je odkazovací souvislost toho celku, který nemá umístění jako je tomu u extenzí tělesných substancí. Proto jsou tyto odkazovací souvislosti základem např. i skrytého horizontu myšlení "more geometrico".

Odkazovací souvislost je druhem setkávání, potkávání a je jediným možným přístupem k rozumění světu a jeho součástem. Tělo je agregátem monád, duše jest monádou. Appetitus těchto monád činí možnost úplně zbytečnou, život se stává jen silou (vis) a jen v těchto souvislostech matematického charakteru přestává platit nahodilost a možnost. Odkazovací souvislost vytváří strukturu potkávání s tím, co vyvstane z pozadí odkazování. Proto tělo nemůže nebýt viděno jako těleso, pokud se vychází z odkazovací souvislosti cartesiánství.


Odkazovací souvislost a její význam pro rozumění

Možností par excellence je odkazovací souvislost, pozadí, kontext, celek, horizont. Toto vše není "clare et distincte", ale rozhoduje o všech významech, které jsou pro nás důležité. Možnost nemůže být tak jednoduše zlikvidována, jak jsme to viděli, např. v leibnizovské monadologii. Je třeba inaugurovat roli možnosti pro naši současnost, o tom pojednává tato kapitola. Takovou možností je odkazovací souvislost.

Nejdůležitější odkazovací souvislostí je svět, jenž je nám důvěrně dán a jen on umožňuje náš pobyt ve smyslu Dasein, tj. pobyt zde a nyní, ukotvený do "teď". Tato odkazovací souvislost celého světa je nám předána v důvěře, pokud tato důvěra zmizí, máme před sebou někoho, koho zavíráme do ústavů. Věci teprve později vystupují z této odkazovací souvislosti, jejich fenomenalizace, ukazování je dáno "světem" předem. Obstarávání je modem participace na odkazovací souvislosti celku. Obstarávání je dáno výzvami odkazů, člověk se poddá a orá půdu, seká dříví, pracuje, soustřeďuje svou energii ve výkonu, zaměřeném na uspokojení starosti. Jsme zavlečeni do sítě odkazů a posloucháme je jako posloucháme toho, v koho máme důvěru. Tato fundamentální důvěra je podmínka sine qua non tzv. normálního života. Je-li tato důvěra narušována, je třeba se bránit. Heidegger říká: " Jen na pozadí této primární důvěrnosti může být dáno něco, jako nepatřičnost, porušení důvěry."

Odkazy, celkovost těchto odkazů a důvěra zakládá přítomnost okolního světa a tato přítomnost pak konstituuje potkávací modus nás a světa kolem, tj. charakter našeho Dasein. Odkazovací souvislost je podstatnou možností, protože můžeme předpokládat, že svět je nevyčerpatelné množství odkazovacích souvislostí, a jen některé z nich jsou přístupny člověku jako bytosti.

Vypadneme-li z odkazovací souvislosti světa, vypadneme z důvěry, a to je smutné, pak pociťujeme opuštěnost a stesk (aidos). Aidos je však současně to, co nás upomíná hlouběji, než jsme si schopni vůbec přiznat, na bytí jako prazáklad všeho. Proto je izolace, opuštěnost a smutek starých lidí něčím, co je, jak se zdá, přípravou na odchod do "Abwesenheit", do bezmezna, beztvara a ticha. I tento smutek je potkávací strukturou, v níž se otvírá horizont poukazů k tomuto světu. A proto smutek svým způsobem do světa patří, bytostně patří a snad není třeba se učit jej překonávat sofistikovanými metodami, tzv. pozitivního myšlení. Když věci přestávají "mluvit", pak je to znak našeho vypadnutí z odkazovací souvislosti tohoto světa, pak pociťujeme aidos a psychiatři mluví o marasmu.

Někdy ale pociťujeme vztek a chceme vše bořit, bourat a ničit, protože silný negativní vztah ke světu, je stále ještě pojítkem s odkazovací souvislostí celku světa. Heidegger k tomu připojuje: "Odkaz má významnou přednost před věcí, kterou ukazuje." Samota je vlastně jakýmsi vyhnáním z odkazovací platnosti a souvislosti světa, chybí pak možnost ubytovat se v pobytu (v Dasein), zabydlit se ve světě, chybí to nejdůležitější, totiž "proč se zabydlovat?". Abychom mohli potkat věci, musí tu být důvěrná odkazovací souvislost světa a to předem. Ale abychom zakoušeli věci, nemusíme vůbec nic vědět o předmětnosti a předmětném světě. Tento potkávací modus má násilnický charakter.

To, že větve stromu, vlající tráva, či můj vlastní žaludek jsou součástí vyššího celku, to vše bylo porušeno právě potkávací modifikací subjekt-objektového vztahu. Náš pobyt (Dasein) je možností, která nám patří ještě před naším rozhodnutím o charakteru potkávaných věcí, jenž je dán potkávacím modem našeho aspektu, pohledu na svět. Potkávací modus je dán ze světa, nevíme o tom, vrostli jsme do něj a je pro nás samozřejmostí stejné dignity jako to, že vidíme věci kolem sebe. Dnes kolem sebe vidíme jen předměty, i my sami jsme pro sebe samy, předměty. Tento potkávací modus vyvěrá zcela přirozeně z charakteru vládnoucího Dasein (pobytu) založeného na "protikladnosti" nás a okolního světa. Cartesiánský svět, to je především tato protikladnost, jež má velmi často povahu jakéhosi nepřátelství, na jedné straně je subjekt, na druhé objekt a mezi nimi je zvláštní vztah a to je onen potkávací modus, o němž byla nahoře řeč. Je třeba změnit modus otevírání světa, otevírání pobytu, tj. pobytu "teď a tady".

Dasein je totiž tou možností, která nám to umožní. Pokud budeme Dasein (pobyt) chápat jako předmět, a tak tomu je v sociologiích, i mnohých psychologiích, pak se přístupový klíč ke světu nemůže změnit a svět se nám neotevře. Dilthey byl v nové době první, kdo chtěl vyložit problematiku života člověka nikoliv z atomů psychologických pozorování, ale z celku života, z toho, co předchází, z toho, co je vlastně "skutečnou možností aristotelského typu". Tento fenomén se pak u Heideggera objeví pod názvem Dasein (pobyt).

Porozumět sobě i světu jen z modu každodennosti znamená, být částečně omezen, a to někdy podstatným způsobem, především u politiků, kteří mají řídit celek polis. Pak je Dasein (pobyt) potkán jen v modu fakticity, výčtu, výskytu, v počtech faktů jistého druhu. Pokud se toto stane, např. u novinářů, jediným přístupovým kódem ke skutečnosti v celku, pak se tím mění i pohled převážné většiny konzumentů našeho tisku a našich médií na formu primitivního podnikatelského účetnictví, čímž se mění i charakter prožívaného pobytu každého z nás. V případě vědy pak jde jen a jen o statistiku v různých ochranných obalech, jež mají vytvářet dojem, že právě, jen a jen o statistiku, vůbec nejde.

Teoretický pohled na pobyt nevidí funkcionalitu a míru užitečnosti jednotlivých věcí, pragmatický pohled pak není schopen zahlédnout Dasein (pobyt) jako předchůdný celek, z něhož jsou dány přístupové cesty k věcem, ve smyslu užitečnosti. Vidět člověka jako nástroj (Zeug), náčiní, prostředek znamená vidět jej naprosto stejně jako kladivo, či kleště. Přístupová cesta k člověka, potkávací modus člověka má v takovém případě čistě cartesiánskou platnost.

Mnoho věcí je pro nás neznámých jen proto, že neznáme přístupový kód k jejich významnosti. Vzdělanost je schopnost dešifrovat tyto kódy. Co otvírá přístup k věcem? Odpověď je prostá, přístup otvírá starost, obstarávání a to není ničím jiným než tázáním, kladením otázek. Proto mají otázky přednost před odpověďmi!!! Věci ze starých dob jsou svědky otvírání světa pro lidi, kteří tyto věci vyrobili, pro něž tyto věci měly význam Dasein (pobytu). Proto má takovou důležitost hermeneutika starých období. V těch starých vykopávkách není jen předmětný obsah, jenž uhlíkovou metodou nám sděluje stáří, ale v těchto věcech ječ obsažen i potkávací modus dávných a dávnověkých lidí a ten je pro nás daleko důležitější než cokoliv jiného.

Věci k nám mluví, komunikují s námi, odkazují k své užitečnosti, či k něčemu , co tyto věci přesahuje, co patří do jiných horizontů, jiných světů, jiných platností a významů, v tom spočívá nevyčerpatelnost tohoto světa, který je skutečným zázrakem. "Zeigen" (ukazovat v němčině je odvozeno od "Zeug"- náčiní, nástroj), ovšem "Zeichen" poukazuje k přesahu, proto je "Zeichen" podstatou symbolu. Pokud věci přestávají k nám hovořit, pokud zmlknou, pak se dostavuje bytí jako prožitek nicoty, sžíravé prázdnoty, pak jsme blízko smrti, protože právě smrt je touto prázdnotou, v níž již nic nehovoří, nic neodkazuje, nic se nezvýznamňuje. Naše obstarávky otvírají potkávací mody, v nichž mluví věci k nám. "Přítomnost (Anwesenheit) světa je světovostí světa jen ve významnosti", tak to tvrdí Heidegger. Ve smyslu posledních úvah je tento Heideggerův citát dokonalým uzavřením, ano, je to čas, co nám otvírá svět v jeho významnosti, čas, který je současně všepolykajícím Chronem (Krónem) z antických bájí a mýtů. To je otvírací modus nad vším.

Řekne-li Patočka: "Pouze pojetí otevřené duše, pojetí konečnosti, která je nepřekonatelnou lidskou bídou a zároveň tím jediným bohatstvím, které člověk má," pak má na mysli to, že konečnost terminovaná časem, má v sobě přece jen něco odkazujícího k nekonečnu, a přesně toto odkazuje k přesahu, jímž se člověk, jakožto bytost, může právem honosit. Člověk ví o nekonečnu svého bídného postavení, protože ví o své konečnosti, ví o smrti, zvíře neví nic. Tím přesahuje termín konečnosti lidského Dasein (pobytu), a to je možné jen na pozadí bytí, které je ničím, a přesto je vším, protože umožňuje ukotvení v "pří-tomnosti". Jen člověk ví o bytí, je pastýřem bytí, řečeno s Heideggerem. Protože víme o své vlastní konečnosti, víme i o tom, že věci se ukazují mnohými způsoby, i těmi, kterými vůbec nejsou, víme o doxá, o zdání, které nutně provází aisthesis, smyslové vnímání. Víme totiž o bídě vlastního života.

Proto můžeme spolu s Patočkou jen dodat: "Dobré je tak to, co nás diriguje, ale ne jako výslovný cíl, nýbrž jako netematický rozvrh a impuls, který je v této podobě námi neprohlédnut, nepochopen, neovládnut." Hledání Dobra jako konečnosti je nesmysl, je dán jako "keraunos" záblesk, momentka. Je třeba najít potkávací modus k odkazovací souvislosti Dobra, je třeba se vyladit, vyrezonovat, je třeba sama sebe kultivovat, a to není tezaurace informací, to je péče o duši, za předpokladu, že je tato duše otevřená, stále otevřená. Duše není uzavřený systém, ukončená struktura, do které budeme vkládat obsahy, aby byl život, jenž se k této duši přimyká, plnohodnotným a šťastným. Likvidací transcendence v nietzschechovském myšlení dostala i duše hrany, meze. U těch jednodušších se stala dokonce mozkem, vysoce organizovanou hmotou, u těch jemnějších se stala rezervoárem pudů a vrstev, avšak zůstala uzavřenou. "Co se stlačuje, to se organizuje", zní známá věta P. T. de Chardin.

Pokud chybí transcendence a zbyla nám jen "jeskyně", pak jsme stlačeni, proto se musíme organizovat a vše musí být podřízeno funkcím vyšším, čeká nás neslýchaná subordinace. Co je možno dělat ve jeskyni? Jedině stupňovat vlastní platnost v síti funkcionalit. Toto stupňování je vůlí k sebeprosazení nejen v kvantitativním nárůstu nějaké staré kvality, ale to, co je nové, je stupňování kvalit, stupňování podstat. Stále podstatnější a podstatnější podstaty, stále účinnější a účinnější prostředky - tomu slouží technika a věda. Proto jsme tak často obklopeni kýči, nad nimiž se už nepozastavujeme, protože jsme ztratili schopnost je rozpoznat. A zde jsme u jádra problému, jak to, že jsme ztratili schopnost je poznat? Odpověď se nachází v názvu této kapitoly, žijeme v takové odkazovací souvislosti, jež nám potkávací modus tohoto typu prostě vymazala z mapy významností.

Odkazovací souvislost, zdroj významů a významností, horizont smysluplnosti naší doby nás odkazuje pouze do jeskyně, do dění, do nejsoucího (meon). Nietzsche dokonce mluví o věčném návratu téhož, to je ten pravý nihilismus, není kam směřovat, proč směřovat, není ideálů, zbývá jediné, vůle bez základu, vůle sebekladoucí, vůle sebe prostírající, vůle k moci. Nejzajímavější institucí, na níž by se "vůle k moci" mohla téměř ambulantně studovat a přesně popisovat je to, čemu se dnes říká "public relations" - propagace. V těchto typických funkcionalitách současného ekonomického habitu našeho tržního prostředí se právě zde uplatňuje cokoli jako ten nejlepší smysl, jako ten nejdůležitější význam. Reklama se může udělat čemukoli, kdykoli a jakkoli. Divíme-li se problémům v komunikaci, pak vlastně se nepřímo divíme tomu, že není proč se bavit, není proč komunikovat. Vždyť komunikace znamená vlastně přijetí (communio). Jak může někdo upřímně přijmout někoho jiného, když jediné o co všem jde, je prosadit sebe sama a toto prosazování neustále kvalitativně povyšovat, protože moc vlastní asertivity se musí neustále posilovat, posilování se neustále musí manifestovat, atd. atd.

V této situaci nechce nikdo být přijímán, chce být uznáván a k tomu přece nepotřebuje slova, komunikace se děje jinak. Děje se v oné neslýchané subordinaci, která pomalu prostřednictvím sofistikovaných forem funkcionality má zjednodušit život nás všech. Opak je pravdou. Odkazovací souvislostí, která nás determinuje tím, že nám nabízí potkávací mody pro významnosti různého druhu, je naše Dasein (pobyt). Heidegger důležitost pobytu podtrhuje i tím, že rozlišení severu, jihu západu a východu nejsou vůbec kategorie geografické, ale jsou to existenciály pochopitelné z Dasein. Vždyť dodnes se oltáře chrámu staví na jihovýchodě, hroby směrem na západ, proč? Protože východ znamená zrození a západ znamená smrt, vždyť každý den Slunce umírá a ráno se rodí, pokaždé je ve hře voda. Rodí se na Východě z moře a uléhá každý večer ke smrtelnému spánku na Západě. Tento rozvrh, darovaný nám naší obstarávací činností, je základem odkazovací souvislosti, jež je mnohem důležitější a hlubší než to, co je geometricky měřitelné v geografii.

Patočka říká: "Mluvení je svého druhu ukazování." Ukazovat se dá pouze na to, co pro nás má nějaký význam. Význam je dán odkazovací souvislostí, pozadím - horizontem. Potkávací modus je determinován pozadím. Sdílíme-li jeden společný odkazovací horizont, pak se nám ukazují, před nás vyvstávají podobné významy a významnosti. Pak se stáváme uniformními bytostmi, naše myšlení je "placaté", povrchní, klouzavé, děsivě stejné. Stejné významy mají charakter nicotnění, komunikace ustává, vadne, stává se řemeslnou, frázovitou, kýčovitou. Kýč je přece výsledek maximální snahy po účinnosti, po efektivitě. Kýč se ustavuje tam, kde jsou všichni určováni stejným horizontem - zdrojem významnosti, zdrojem potkávacích kódů, tj. zdrojem stejného typu ukazování - fenomenalizace. Tento horizont je bez přesahů, je mechanicky pojat a řemeslně předáván frekventantům v různých kursech asertivity.

Osobnost se nachází pouze tam, kde si sám člověk zvolí ukazovací - odkazovací souvislost jako zdroj významnosti. K tomu ovšem je třeba "dozrát", vyladit se, vyrezonovat sama sebe. Ladění je péčí o duši, ladění (dispositio) není předáváním informací pomocí vyhledávače na internetové síti. Důležitější než tato mechanická operace je probuzení bytostného zájmu, který zajme Vaši pozornost k hledání souvislostí, k hledačství toho typu, jež zakládá autenticitu nalezeného, a tím i platného. Jde o to probudit hlad tázání, protože pouze ten je klíčem ke komunikaci. "Důležité je jen nahlédnutí", tvrdí Patočka, ale zahlédnout může jen ten, jenž je naladěn na pozadí, které je zdrojem významů. Zahlédneme jen to, co vychází ze skrytosti a to je totéž, co znamená vzcházení významu z odkazovací souvislosti, z pozadí. Jasnost a ohraničenost (clare et distincte) může vydat jen propouštěcí pozadí.

Chceme-li moc od pozorování nějakého objektu, objekt nám nevydá to, co by mohl, protože potkávací modus si vyžaduje jakousi pokoru v chtění poznávat. Ta přílišná vůle zaměřená na to, aby nám předmět vydal všechna svá tajemství, je největší překážkou pro odhalení toho, co je skryté a co si vyžaduje potkávací modus úplně jiného charakteru. Proto jsou knihy, které pokud nečtete s pokorou, nic Vám nevydají. Problém společné řeči je problémem společné otázky, klíč k problému komunikace leží v tázání. Jen tam, kde jsou otázky, může být rozhovor. "Dialogy hluchých" jsou tam, kde chybí otázky. Co je to vlastně tázání? Mohli bychom říci: Tázání je usebírání smyslu směřující ke společnému horizontu, pozadí, odkazovací souvislosti. Vtažení do této sítě poukazů je potkávacím modem. Právě toto potkávání je dnes znemožňováno, chybí odkazovací souvislost, chybí pozadí, vše se proměnilo jen a jen na ploché informace, kterých je plný svět, ale které nemají v sobě živé tázání, nemají v sobě napětí, které by člověka vtáhlo do sítě poukazů, do pozadí, do horizontu. Na problému komunikace je nejdůležitější začátek, je polovinou celku, jak známe z Aristotela. Na začátku je "vtahovací" otázka, která drží smysl potkávacího modu. Ztrácí se "Proč?". Nakonec to budou již jen děti, nezkažené naší vyprazdňující kulturou, jen děti budou schopny komunikace, protože jim zůstalo tázání.

Slovo usebírá rozprostřený smysl, slovo je pokynem, nikoli znakem pro vstup do nového horizontu, slovo je vážná věc. Pokyn vždy uvádí na cestu, to je funkce slova. Začátkem je "ticho", které musí být prožito, aby se otázka "narodila", otázka se musí ukázat, vyjevit, zjevit, slovo je usebráním smyslu z ticha, z prázdnoty, z bytí samého, proto je slovo pokynem uvádějícím na cestu, jež je zjevováním, ukazováním, je životním pohybem, je i tím, čemu říkáme fysis. Slovo není jen funkce, znak, instrument interplanetární informace. Heidegger říká: "Teprve tam, kde je slovo nalezeno, je věc věcí."

Slovo "vykvétá" z rostliny našeho těla, které má své kořeny v zemi a směřuje k nebi, přes fugu (spáru) našeho žitého přirozeného světa, z našeho vlastního Dasein (pobytu). Člověk je "pastýřem bytí" právě proto, že pascalovským interstitiem (vmezeřením) mezi Zemi a Nebe a dokonává posvátnou svatbu Nebes a Země právě v květu tohoto spojení, a tím je slovo, také proto je o Slovu řeč na počátku Bible. Proto je "řeč domem bytí!" Jak může plochá informace zajistit péči o bytí? Jak to udělat, aby slovo opět bylo nalezeno v prázdnotě, v tichu? Vždyť stále platí, přes všechno technické, že : "Myšlení je tím básnivější, čím radikálněji se rodí (es sich gebärdet), čím více jde na radix, kořen všeho toho, co jest."

Tím pozadím je bytí samo, bytí jest odkazovací souvislostí, v níž se "rodí slovo", jen tam je radix slova, z této hloubky se rodí to, co jest pravdivé, alethetické, původní. Jen tam je pravý domov. Heidegger k tomu dodává: "Vždy zůstává tázání hledáním prvního a posledního základu. Proč? Protože to, že něco jest vzchází ze svého základu (Grund). Pokud vše podstatné má charakter základu, pak je hledáním podstaty tohoto založení. V základu otázky je skryta podstata tohoto založení. Neboť tázání je zbožností myšlení." To, co je v myšlení nejdůležitější, je sdílením té odkazovací sítě, té odkazovací souvislosti, toho pozadí, které rodí otázky a o to jde!



Obsah    Začátek stránky    Titulní stránka