III. ROZMANITÉ FORMY SVĚTA



V druhé kapitole, nazvané "Každý školák ví", se čtenář seznámil s několika základními představami o světě, s elementárními předpoklady či pravdami, které každá skutečná epistemologie či každý epistemolog musejí brát v úvahu.

V této kapitole přistoupím k obecným tvrzením poněkud složitějším v tom, že otázka, na kterou se ptám, je položena přímo: "O co rozšíříme své znalosti, jaké výhody získáme kombinováním informací ze dvou nebo více zdrojů?"

Čtenář může tuto a pátou kapitolu ("Rozmanité formy vztahů") považovat jen za další dvě věci, které by každý školák měl vědět. A ve skutečnosti, když jsem knihu psal, všechen tento materiál jsem zahrnul pod název "Dva popisy jsou lepší než jeden". Jednotlivé aspekty onoho velkého vzoru upoutaly mou pozornost různými způsoby, v nichž je možné kombinovat dvě nebo více informací.

V této kapitole se soustředím na ty druhy kombinací, které by měly vnímajícímu organismu podávat informace o okolním světě nebo o něm samém jakožto součásti tohoto vnějšího světa (jako když si například nějaká bytost vidí na špičku nohy). Vnímající by si pak měl rozšířit své znalosti o vnitřních vztazích a procesech, zvaných já (self), v kapitole páté, které ponechám kombinace jemnější a biologičtější.

V každém případě se bude má zásadní otázka týkat toho, co nového přinášejí kombinace informací našemu chápání. Upozorňuji však, že za jednoduchou a povrchní otázkou se částečně skrývá otázka hlubší a snad i mystická: "Osvětluje nějak studium tohoto speciálního případu, v němž srovnáním všech zdrojů vzniká určité poznání, způsob, jakým je uspořádán celý svět?" Můj postup bude spočívat v hledání okamžitých zisků v každém jednotlivém případě, ale mým konečným cílem je prozkoumat onen širší vzor, který spojuje.

1. Případ rozdílu

Ze všech nejjednodušší, ale zároveň nejzávažnější skutečností je, že k vytvoření rozdílu je zapotřebí nejméně dvou? "čehosi". Aby vznikly zprávy o rozdílu, tj. informace, musí existovat nějaké dvě entity, takové, že rozdíl mezi nimi může být součástí jejich vzájemného vztahu; a celý proces musí být takový, že onen rozdíl může být vyjádřen jako rozdíl uvnitř nějaké entity, zpracovávající informace, jako je např. mozek nebo třeba počítač.

Velkou a nevysvětlitelnou záhadou je povaha těchto "nejméně dvou" věcí, které mezi sebou vytvářejí rozdíl, jež se stává informací proto, že činí rozdíl. Samozřejmě, že jednotlivě je každá z nich pro naši mysl i vnímání ne-entitou, nebytím. Neliší se od bytí ani od nebytí. Je to nepoznatelné, ono "Ding an sich", tlesknutí jedné ruky.

Základem počitku je tedy dvojice hodnot nějaké proměnné, které během určitého intervalu dorazí ke smyslovému orgánu, a jeho reakce závisí na vzájemném poměru mezi oběma částmi dvojice. (Povaha rozdílu z tohoto úhlu bude podrobněji rozebrána ve 4. kapitole, kritérium 2.

2. Případ binokulárního vidění

Vezměme si jiný jednoduchý a známý příklad dvojího popisu. Co získáme porovnáním údajů z vjemů jednoho oka s údaji oka druhého? Obě oči jsou zaměřeny do stejného výseku okolního světa a zdálo by se tedy, že to je zbytečné plýtvání smyslovými orgány. Ale z anatomie zjistíme, jak značné výhody plynou z takového zařízení. Inervace obou sítnic a vytvoření drah pro redistribuci informací v optickém chiamsatu, to je od morfogeneze takový výkon, že jistě musí z evolučního hlediska něco znamenat.

Stručně řečeno, každá sítnice má tvar přibližně polokruhovité misky, do které čočka promítá převrácený obraz viděného předmětu. Pak tedy obraz toho, co je v levé části zorného pole, se promítne na vnější straně pravé sítnice a na vnitřní straně levé sítnice. Zajímavé je, že inervace každé sítnice je rozdělena ostrou vertikální hranicí do dvou systémů. Takže v pravé části mozku se střetávají informace přenášené nervovými vlákny z vnější strany pravého oka s informacemi přenášenými z vnitřní strany levého oka. A podobně, informace z vnější strany levé sítnice a vnitřní strany pravé sítnice se shromažďují v levé polovině mozku.

Konečný obraz binokulárního vidění, který budí dojem jednolitosti, je ve skutečnosti výsledkem složité syntézy informací z levé části zorného pole v pravé hemisféře a stejné syntézy materiálu z pravé části zorného pole v levé hemisféře. Později jsou tyto shluky informací ještě samy spojeny do jediného, subjektivního obrazu, v němž už není ani stopy po vertikální dělící čáře.

Z tohoto složitého mechanismu vyplývají dva druhy výhod. Subjekt lépe rozeznává kontrasty a předměty z okraje zorného pole; může také číst drobně vytištěný text při špatném osvětlení. Co je ale mnohem důležitější, získává informaci o hloubce. Řekneme-li to formálnějším způsobem, rozdíl mezi informacemi z jedné sítnice a informacemi z druhé sítnice je sám informací o rozdílném logickém typu. Z tohoto nového druhu informace získává subjekt další rozměr pro svou schopnost vidění.



Podívejme se na obrázek 4. Nechť A představuje třídu nebo množinu prvků shluku informací, získaných z nějakého prvního zdroje (např. z pravého oka), a nechť B je třída prvků informací získaných z nějakého druhého zdroje (např. z levého oka). Pak AB představuje množinu prvků, v nichž jsou obsaženy informace získané z obou očí. AB musí buď obsahovat nějaké prvky nebo být prázdná.

Jestliže v AB existují reálné prvky, pak informace z druhého zdroje způsobily v A rozdělení do podtříd, které předtím nebylo možné (to jest, v kombinaci s A vytvořily takový logický typ informací, který by první zdroj sám o sobě nebyl schopen vytvořit).

Nyní budeme hledat další případy, spadající pod tuto obecnou rubriku, a v každém z nich se obzvláště soustředíme na vznik informací nového logického typu na základě porovnání četných popisů. V podstatě můžeme nějaký zvláštní rozměr "hloubky" v metaforickém slova smyslu očekávat vždy, když jsou informace ze dvou různých popisů seskupovány nebo kódovány odlišným způsobem.

3. Případ planety Pluto

Lidské smyslové orgány jsou schopny vnímat pouze zprávy o rozdílu, a aby rozdíly byly vůbec postřehnutelné, musejí být zakódovány do událostí, probíhajících v čase (tj. do změn). Běžné statické rozdíly, které se nemění během několika vteřin, lze vnímat pouze pomocí snímání. A velmi pomalé změny jsme schopni postřehnout pouze, kombinujeme-li snímání a výsledky pozorování z jednotlivých momentů určitého časového úseku.

Elegantním (a tudíž úsporným) příkladem těchto metod je zařízení, které použil Clyde Tombaugh, když v roce 1930, ještě při postgraduálním studiu, objevil planetu Pluto. V oběžné dráze Neptuna byly pozorovány určité poruchy, a z provedených výpočtů vyplývalo, že tyto výkyvy by se daly vysvětlit působením gravitačního pole nějaké planety, nacházející se mimo oběžnou dráhu Neptuna. Výpočty naznačovaly, v kterém úseku nebe by se nová planeta v daném čase mohla vyskytovat. Předmět pozorování byl pravděpodobně velmi malý a neurčitý (dosahoval asi 15. velikosti), a od ostatních nebeských těles se lišil zřejmě velmi pomalým pohybem, tak pomalým, že by jej lidské oko nebylo schopno zachytit.

Tento problém vyřešilo zařízení, které astronomové nazývají blinkkomparátor. Fotografie příslušné oblasti nebe byly pořízeny v delších intervalech a potom po dvou zkoumány v blinkkomparátoru. Tento přístroj je opakem binokulárního mikroskopu. Místo dvou okulárů a jednoho stolku má jeden okulár a dva stolky a je zařízen tak, že stisknutím páčky to, co bylo vidět v jednom okamžiku na prvním stolku, je v následujícím okamžiku nahrazeno předmětem z druhého stolku. Obě fotografie jsou na stolcích umístěny tak, že se běžné stálice přesně překrývají. Po stisknutí páčky se stálice nepohnou, ale planeta jakoby poskočí z jedné pozice do druhé. Na fotografiích bylo však mnoho skákajících předmětů (asteroidů) a Tombaugh měl najít ten, který poskočí méně než ostatní. Po stovkách takových srovnání Tombaugh konečně viděl poskočit Pluto.

4. Případ synaptického sčítání

Překlad této podkapitoly dosud chybí (str. 80 originálu).



5. Případ neskutečné dýky

Macbeth právě zavraždil Duncana a zděšen svým zločinem, vidí před sebou přízrak dýky (Jednání II., scéna 1.):

Jest dýka to, co vidím před sebou s tím jilcem obráceným k ruce mé? Pojď, dej se obemknout! Já nemám tě a neustále vidím tebe přec. Což nejsi, osudné ty vidění, tak hmatu přístupno jak pohledu? Neb jsi jen dýkou duše klamivý jen výtvor mozku rozpáleného? Zřím tebe ještě, v tvaru hmatném tak jak dýka tato, kterou tasím teď. Mne cestou vedeš, jíž mi kráčet jest, a taký nástroj má mi sloužiti. Mé oči buď jsou blázny smyslů všech, neb samy všecky druhé vyváží. Já stále vidím tě a na jilci a na čepeli krve krůpěje, jichž nebylo tam dřív. Ne, nic to nic. Toť samo jen to dílo krvavé se mému zraku takto zjevuje. (překlad J.V. Sládka)

Tento příklad z literatury nám poslouží za všechny případy dvojího popisu, v nichž se kombinují informace ze dvou nebo více smyslových orgánů. Macbeth si "dokazuje", že dýka, kterou vidí, je pouhým zjevením, tak, že se jí snaží dotknout. Ale ani to nestačí. Možná, že oči "samy všecky druhé (roz. smysly) vyváží". Teprve když se na dýce objevují krůpěje krve, je Macbeth přesvědčen: "Ne, nic to nic."

Srovnáním informací z jednoho smyslového orgánu s informacemi z druhého, kombinovaným s proměnou zjeveného předmětu, získal Macbeth metainformaci, že to, co vidí, je jen výplodem jeho fantazie. Tedy (vrátíme-li se k obrázku 4) dospívá k závěru, že AB je prázdná množina.

6. Případ synonymních jazyků

V mnoha případech lze nové poznatky získat pouze z druhého jazyka popisu, aniž by bylo zapotřebí ještě další, tzv. objektivní informace. Z kombinace dvou důkazů dané matematické poučky může student lépe pochopit objasňovaný vztah.

Každý školák ví, že (a+b)² = a² + 2ab + b², a možná i to, že tato algebraická rovnice je základem rozsáhlého oboru matematiky, zvaného binomická teorie. Rovnice samotná je dostatečně znázorněna pomocí algoritmu algebraického násobení, v němž každý krok odpovídá definicím a postulátům tautologie zvané algebra. Tautologie, jejímž předmětem je rozvedení a analýza pojmu "jakýkoli".

Mnohý školák už ale neví, že existuje i geometrické znázornění této binomické rovnice (viz obr.6). Uvažujme úsečku XY, která se bude skládat ze dvou částí, a a b. Úsečka je nyní geometrickým znázorněním (a+b) a čtverec, sestrojený nad úsečkou XY bude (a+b)²; tj. bude mít plochu nazvanou (a+b)².



Nyní můžeme čtverec rozdělit tak, že naneseme délku "a" na úsečku XY a na jednu z přilehlých stran čtverce a z koncových bodů vedeme čtvercem dvě přímky, rovnoběžné s danými stranami čtverce. Školák teď uvidí, že čtverec je rozdělen do čtyř částí. Tvoří je dva čtverce, z nichž jeden představuje a², druhý b², a dva obdélníky, z nichž každý má plochu (a x b) (dohromady tedy 2ab).

Takže známá algebraická rovnice (a+b)² = a² + 2ab + b² platí zřejmě i v eukleidovské geometrii. Ale jistě by bylo příliš smělé doufat, že jednotlivé, oddělené části kvantity a²+2ab+b² budou stejně zřetelně oddělené i v geometrickém znázornění.

Co bylo vlastně řečeno? Jakým právem jsme mohli nahradit "a" tak zvanou "délkou" a "b" jinou "délkou" a předpokládat, že položí-li se za sebe, vytvoří úsečku (a+b)² ? Jsme si jisti, že délky úseček se řídí pravidly aritmetiky? Co se školák dozvěděl dalšího, když jsme mu jednu starou, známou rovnici přeložili do nového jazyka?

V určitém smyslu nepřibylo nic. Z mého tvrzení, že (a+b)² = a² + 2ab + b² nejen v algebře, ale i v geometrii, nevznikla žádná nová informace. Copak tedy jazyk jako takový neobsahuje žádné informace?

Přesto, že nám tento malý kouzelnický trik z matematického hlediska nic nového nepřinesl, stejně věřím, že školák, který nevěděl, že takový trik existuje, má šanci se z něj něco naučit. Obohacena byla metoda výuky. Objevné zjištění (je-li skutečně objevné), že dva jazyky (algebra a geometrie) jsou navzájem zaměnitelné, již samo o sobě poskytuje určité osvícení.

Ještě jiný matematický příklad může čtenáři pomoci, aby plně pochopil smysl užívání dvou jazyků (místo jednoho).

Zeptejte se přátel: "Jaký je součet prvních deseti lichých čísel?"
Pravděpodobně vám odpoví, že neví, nebo se budou pokoušet čísla sečíst:
1 + 3 + 5 + 7 + 9 + 11 + 13 + 15 + 17 + 19

Naznačte jim, že:

Součet prvního lichého čísla je 1.
Součet prvních dvou lichých čísel je 4.
Součet prvních tří lichých čísel je 9.
Součet prvních čtyř lichých čísel je 16.
Součet prvních pěti lichých čísel je 25. A tak dále.

Relativně brzy vám přátelé řeknou něco jako: "No, pak ale součet prvních deseti lichých čísel musí být 100." Naučili se trik, jak sčítat řadu lichých čísel.

Žádejte však, aby vám vysvětlili, proč takový trik musí fungovat, a žádný obyčejný laik nebude schopen odpovědět. (Navíc základní vzdělání je na takové úrovni, že mnohý z nich nebude ani vědět, jak má postupovat, aby se k odpovědi dobral.)

Musel by totiž nejprve objevit rozdíl mezi řadovým názvem daného lichého čísla a jeho základní hodnotou, což je rozdíl logických typů! Běžně předpokládáme, že název číslovky je stejný jako její číselná hodnota. Ale v tomto případě skutečně jméno není to samé, co pojmenovaná věc.

Součet prvních tří lichých čísel je 9. To znamená, že součet je dvojmocninou řadového názvu (a v tomto případě řadovým názvem čísla 5 je "3", protože číslo 5 je na třetím místě) největšího čísla v řadě, která má být sečtena. Nebo, chcete-li, je to dvojmocnina počtu čísel (number of numbers) v řadě, která má být sečtena. Tak se dá slovy vyjádřit náš matematický fígl.

Abychom prokázali jeho účinnost, musíme dokázat, že rozdíl dvou za sebou jdoucích součtů lichých čísel se vždy rovná rozdílu dvojmocnin jejich řadových názvů. Například, součet prvních pěti lichých čísel minus součet prvních čtyř lichých čísel se musí rovnat 5² - 4². Současně si musíme uvědomit, že rozdíl mezi oběma součty je skutečně poslední liché číslo, které bylo přidáno do řady. Jinými slovy, poslední přidané číslo se musí rovnat rozdílu dvojmocnin.

Znázorněme si stejný případ vizuálně. Musíme dokázat, že následující liché číslo přidá k součtu předchozích lichých čísel vždy tolik, aby se další součet rovnal dvojmocnině řadového názvu tohoto čísla.

Znázorněme první liché číslo (tj. číslo 1) pomocí jednotkového čtverce:




Znázorněme druhé liché číslo (tj. číslo 3) pomocí tří jednotkových čtverců:




Sečtěme oba obrazce dohromady:
1 + 3 = 4



Znázorněme třetí liché číslo (tj. číslo 5) pomocí pěti jednotkových čtverců:




Přičtěme je k předchozímu obrazci:
1 + 3 + 5 = 9



To znamená, 4 + 5 = 9
A tak dále. Pomocí vizuálního znázornění lze dosti snadno kombinovat řadové a základní číslovky a pravidelné sčítání řady čísel.

Jde o to, že systém geometrické metafory nám nesmírně pomohl pochopit, jak se mechanický trik může stát pravidlem nebo zákonitostí. A co je důležitější, student si uvědomil, že existuje rozdíl mezi použitím triku a pochopením nutné pravdy, která se za ním skrývá. Ještě důležitější však je, že student možná bezděčně přeskočil ze stavu, kdy se hovoří aritmetickým jazykem, do stavu, v němž se mluví o aritmetice. Ne o číslech, ale o počtu čísel (numbers of numbers).

A to byla ta chvíle, podle slov Wallace Stevense,
Kdy hrozny se zdály tučnější.
Liška vyběhla ze své nory.

7. Případ dvou pohlaví

Von Neumann jednou prohlásil, zčásti žertem, že při autoreprodukci strojů by bylo nezbytné, aby dva stroje pracovaly společně. Štěpení a replikace jsou jistě základní životní podmínkou, ať už pro rozmnožování nebo pro růst, a dnešní biochemici mají již velmi rozsáhlé znalosti o procesech replikace DNA. Pak je tu ale ještě diferenciace, ať už se jedná o (jistě) náhodný vznik druhu v evoluci nebo o řízenou diferenciaci v embryologii. Jak se zdá, štěpení musí být podpořeno syntézou to je obecná pravda, ilustrující princip zpracování informací, o kterém zde uvažujeme: konkrétně to, že dva zdroje informací (často předložené odlišnými způsoby nebo v odlišných jazycích) jsou nekonečně lepší než jeden.

Na bakteriální úrovni a dokonce u prvoků a některých hub či řas jsou gamety na povrchu stejné, ale u všech metazoa a rostlin vyšších než houby jsou obě pohlaví gamet od sebe odlišena.

Nejprve tedy přichází podvojná diferenciace gamet, z nichž jedna je většinou přisedlá a druhá pohyblivá. Pak následuje diferenciace do dvou typů mnohočlenných organismů, které produkují tyto dva typy pohlavních buněk.

A konečně, u mnoha rostlin a živočišných parazitů existují ještě složitější cykly.Všechny tyto stupně diferenciace mají bezesporu vztah k informačním procesům štěpení, syntézy a pohlavního dimorfismu.

Tedy, vrátíme-li se k nejprimitivnějšímu případu štěpení a syntézy, zjistíme, že prvním důsledkem nebo příspěvkem syntézy k řízení genetických informací je určitý druh kontroly. Proces spojování chromozómů je v podstatě stejný u všech rostlin a živočichů, a kdekoli k němu dojde, odpovídající řetězce DNA jsou přiloženy k sobě a ve funkčním slova smyslu, porovnávány. Pokud jsou rozdíly mezi jednotlivými řetězci příliš velké, nemůže dojít k oplodnění.

V celém evolučním procesu má syntéza, jako hlavní součást pohlavní činnosti, funkci omezování genetické variability.

Gamety, které se z jakéhokoli důvodu, ať je jím mutace či něco jiného, příliš liší od statistické normy, se pravděpodobně při pohlavní syntéze setkají s normálnějšími gametami opačného pohlaví, a tím se vyloučí možnost extrémních deviací. (Všimněme si, jen tak na okraj, že potřeba vyloučit deviace zřejmě schází u "incestuálního" spojování gamet z příbuzných zdrojů.)

Ačkoli se může zdát,že nejdůležitější funkcí syntézy gamet v pohlavním rozmnožování je omezování deviací, je nezbytně nutné zdůraznit i funkci opačnou: rozšiřování Spojování náhodných párů pohlavních buněk zajišťuje, že genový tyglík dané populace bude homogenní v tom smyslu, že bude dobře promíchán. Zároveň zajišťuje, aby v rámci tohoto byla uskutečněna každá životaschopná kombinace genů. To znamená, že každý gen je prověřován ve spojení s tolika jinými geny, s kolika je to jen možné v rámci dané populace.

Jako vždy v evoluci, i tentokrát zjišťujeme, že jeden proces má dvě stránky, míří dvojím směrem. V našem případě spojování gamet jednak omezuje možnost individuální deviace a zároveň zajišťuje mnohonásobné kombinace genetického materiálu.

8. Případ spojených rytmů

Překlad této podkapitoly dosud chybí (str. 88 originálu).

9. Případ "popisu", "tautologie" a "výkladu"

Popis i výklad jsou u lidských bytostí vysoko ceněné, ale tento příklad zdvojené informace se od většiny ostatních v kapitole liší tím, že výklad neposkytuje žádné nové informace, které by nebyly přítomné už v popisu. Velká část informací z popisu je prostě odhozena stranou, a jen zlomek toho, co mělo být předmětem výkladu, je ve skutečnosti vyloženo. I přesto je určitě výklad nesmírně důležitý a určitě se zdá, že přidává nové poznání k tomu, co bylo řečeno v popisu. Existuje nějaký vztah mezi přínosem, vyplývajícím z výkladu, a tím, co získáváme kombinací dvou jazyků, jak bylo vysvětleno v 6. oddíle? Abychom se mohli případem dále zabývat, musíme nejdřív alespoň částečně nastínit stručné definice tří základních slov: popis, tautologie a výklad.

Čistý popis v sobě zahrnuje všechna fakta, přítomná v popisovaných jevech, ale nenaznačuje mezi nimi žádné vztahy, které by daný jev nějak osvětlily. Např. zvukový film, doprovázený ještě záznamem pachů a jiných smyslových počitků, může být vyčerpávajícím nebo alespoň uspokojujícím popisem toho, co se odehrávalo před filmovou kamerou v dané chvíli. Neříká ale nic o tom, jak jsou jednotlivé události, promítané na filmovém plátně, mezi sebou navzájem propojeny, a neposkytuje ani žádný výklad. Na druhou stranu, výklad může být úplný, aniž by cokoli popisoval. "Bůh stvořil vše, co je" je takovým úplným výkladem, ale neříká nám nic ani o jedné z těch všech věcí nebo o jejich vzájemných vztazích.

V oblasti vědy jsou tyto dva typy uspořádání údajů (popis a výklad) spojeny něčím, co se technicky nazývá tautologie. Příklady tautologie jdou od těch nejjednodušších typu "Jestliže platí P, pak platí P" až po tak propracované struktury, jako je eukleidovská geometrie, kde: "Jestliže platí axiomy a postuláty, pak platí Pythagorova věta." Jiným příkladem by mohly být axiomy, definice, postuláty a věty Von Neumannovy "Teorie her". U takového seskupení postulátů, axiomů a vět se samozřejmě nepředpokládá, že jakékoli z tvrzení musí nutně "platit" nezávisle na druhých nebo vůbec ve světě.

Von Neumann také ve své slavné knize jasně zdůrazňuje rozdíly mezi svým tautologickým světem a světem mezilidských vztahů. Tautologie tvrdí pouze to, že jestliže zní axiomy tak a tak a postuláty tak a tak, pak teorémy budou takové a takové. Jinými slovy, poskytuje jen a jen vztahy mezi jednotlivými tvrzeními. A na platnosti těchto vztahů staví autor tautologie svou dobrou pověst.

Tautologie neobsahuje vůbec žádné informace a výklad (tj. zamapování popisu do tautologie) pouze ty, které už byly přítomny v popisu. "Zamapování" implicitně dokládá, že vazby, které drží celou tautologii pohromadě, odpovídají vztahům, přítomným v popisu. A naopak v popisu jsou informace, ale žádná logika nebo výklad. Z nějakého důvodu přikládají lidé kombinaci takových způsobů, jak uspořádat informace či materiál, neobyčejnou důležitost.

Dovolte mi nyní citovat jednu úlohu, kterou jsem často zadával svým studentům, abych vám objasnil, jak spolu popis, výklad a tautologie vzájemně souvisejí. Za otázku vděčím astronomovi Jeffu Scargleovi, ale za řešení si můžu sám. Problém zní:

Muž se holí břitvou, kterou drží v pravé ruce. Dívá se do zrcadla a vidí tam svůj obraz, který se holí levou. Říká si: "Levá a pravá strana jsou převrácené. Proč se nepřevrátil taky spodek a vršek?"

V této formě byl problém studentům předložen, a jejich úkolem bylo nejprve rozmotat ten spletenec, do kterého se muž evidentně dostal, a posléze diskutovat o povaze výkladu, jehož použili.

V příkladu jako celku jsou nejméně dva "chytáky". Jeden z nich odvádí studentovu pozornost k otázce pravé a levé strany. Ve skutečnosti se nepřevrátila pravá a levá strana, ale přední a zadní. Za tím vším ovšem vězí mnohem rafinovanější nesnáz, totiž, že slova pravá a levá jsou z jiného jazyka než spodek a vršek. Levá a pravá náležejí do určitého vnitřního jazyka, zatímco spodek a vršek jsou součástí jazyka vnějšího. Jestliže se muž dívá směrem na jih a jeho obraz v zrcadle na sever, pak vršek míří nahoru u něj i u jeho obrazu. Stejně si odpovídají východ a západ. Východ a západ patří do stejného jazyka jako vršek a spodek, pravá a levá náležejí do jiného jazyka. V problému jako celku tedy číhá logická past.

Musíme pochopit, že pravou a levou nelze definovat, a že bychom narazili na spoustu obtíží, kdybychom se o tom pokusili. V Oxfordském výkladovém slovníku definují slovo levý (levá) jako "přívlastek, charakterizující tu ruku, která bývá obvykle slabší". Tvůrce slovníku nepokrytě přiznává své rozpaky. Ve Websterově slovníku najdete definici užitečnější, ale autor podvádí. Jedním ze základních pravidel při psaní slovníku je, že byste se pro svou hlavní definici neměli spoléhat na ostenzívní komunikaci. Jde tedy o to, definovat levý, aniž bychom poukazovali na nějaký asymetrický předmět. Webster (1959) říká, že je to "ta strana těla, která směřuje na západ, dívá-li se člověk na sever, obvykle strana méně užívané ruky". Použil při tom asymetrie otáčející se zeměkoule.

Popravdě řečeno, bez podvádění to nejde. Asymetrii definujeme lehce, ale neexistují žádné slovní prostředky a nemohou existovat, kterými bychom vyjádřili, kterou polovinu (zrcadlo-obraz) máme na mysli.

Výklad musí poskytovat víc než popis, a ten se nakonec odvolává na tautologii, což je, podle mé definice, určitý souhrn tvrzení, navzájem propojených tak, že vazby mezi jednotlivými tvrzeními jsou nutně platné.

Nejjednodušší tautologií je: "Jestliže platí P, pak platí P." Složitější tautologie by zněla: "Jestliže z P vyplývá Q, pak z P vyplývá Q." A odtud už se můžete pustit do jakkoli složitého případu. Pohybujete se ovšem stále v oblasti podmiňovacího vztahu, který jste vytvořili vy, ne nějaký objektivní fakt. A to je tautologie.

A teď: výklad je zamapování částí popisu do tautologie, a je přijatelný pouze tehdy, pokud jste ochotni a schopni přijmout vazby mezi tvrzeními v tautologii. Jestliže jsou vazby samozřejmé {self-evident}, pak je pro vás výklad, vystavěný na této tautologii, uspokojivý. To je celé. Je to vždy otázka přírodovědy, důvěry, obrazotvornosti, víry, pružnosti atd. daného organismu, tj. vás nebo mě.

Zamysleme se nyní, jaký druh tautologie nám poslouží za základ pro popis zrcadlových obrazů a jejich asymetričnosti. Vaše pravá ruka je asymetrický, trojrozměrný předmět. Abyste ji mohli definovat, potřebujete informace, které budou spojovat nejméně tři polarity (údaje, zahrnující oblast nejméně tří směrů). A abyste ji odlišili od levé ruky, musíte vyslovit tři podvojné popisné věty. Směr k dlani musí být odlišen od směru ke hřbetu ruky; směr k lokti je nutno odlišit od směru ke konečkům prstů, směr k palci od směru k malíčku. Nyní vytvořte tautologii, která bude tvrdit, že převrácením jakékoli ze tří podvojných popisných vět vznikne zrcadlový obraz ruky, od které jsme vyšli (tj. vznikne "levá" ruka).

Základním postulátem naší tautologie je, že převrácením jednoho rozměru vznikne vždy. Z toho vyplývá že převrácením dvou rozměrů vznikne opak opaku (tj. dostaneme se zpět k tvaru, od něhož jsme vyšli), a tak dále.

Nyní ztvárníme náš výklad pomocí postupu, který jeden americký logik, C.S. Pierce, nazval abdukce. To znamená, najdeme další podobné jevy a budeme tvrdit, že se také řídí naším pravidlem a mohou být zamapovány do téže tautologie.

Představte si, že jste staromódní fotograf a máte ještě přes hlavu přehozené černé plátno. Díváte se do aparátu na matnici, kde vidíte tvář člověka, kterého máte vyfotografovat. Čočka je mezi matnicí a tím člověkem. Jeho obraz je vzhůru nohama, levá strana je na pravé, ale tváří směrem k vám. Pokud člověk drží něco v pravé ruce, drží to na matnici také v pravé, jen je vše otočeno o 180 stupňů.

Jestliže nyní uděláte na přední části fotoaparátu otvor a podíváte se dovnitř na obraz, vytvořený na matnici či filmu, bude hlavou dolů. Bradu bude mít nahoře a temeno dole. Levou stranu bude mít vpravo. A tentokrát bude tváří obrácen k sobě. Převrátili jste tři rozměry, vidíte tedy znovu jeho stereoopposite.

Takže výklad spočívá v tom, že vytvoříte tautologii a zajistíte co nejlépe platnost všech vazeb v ní obsažených, aby vám připadaly samozřejmé {self-evident}, což stejně nikdy nemůže být uspokojivé, protože nikdo neví, na co se přijde později.

Pokud je výklad opravdu takový, jak jsem ho popsal, budete se možná ptát, jaké výhody z toho pro lidi plynou. Je to otázka přírodovědy, a já věřím, že pochopíme víc, všimneme-li si, s jakou nedbalostí lidé vytvářejí tautologie, na nichž zakládají své výklady. V tom případě bychom očekávali, že nepůjde o výhody, ale nevýhody. Není tomu tak, alespoň soudě podle neobyčejné oblíbenosti výkladů tak neformálních, že jsou až zavádějící. Běžnou formou prázdného výkladu je případ "uspávacích látek", který jsem si vypůjčil od Moliéra. Ve hře "Zdravý nemocný" je dodatek, v němž probíhá typické středověké ústní zkoušení studenta medicíny. Makarónskou latinou se zkoušející kandidáta ptají, proč po opiu lidé usínají. Student vítězoslavně odvětí: "Jelikož, slovutní doktoři, obsahuje uspávací látku."

Můžeme si představit, jak student tráví zbytek života v biochemické laboratoři tím, že štěpí opium a pokouší se zjistit, ve kterém odštěpku se skrývá ona uspávací látka. Přesnější odpověď na otázku by se nezaměřila pouze na opium, ale na vztah mezi opiem a pacienty. Jinými slovy, výklad pomocí "uspávací látky" zkresluje pravdivé údaje, ale důležité je, že i přesto umožňuje abdukci. Po vyslovení obecného tvrzení, že opium obsahuje uspávací látku, je možné stejný typ výkladu použít pro nekonečně velké množství jevů. Můžeme např. stejným způsobem tvrdit, že adrenalin obsahuje oživující látku a reserpin zase uklidňující látku. Tak získáme, ačkoli je to nesprávné a z epistemologického hlediska nepřijatelné, způsob, jak vysvětlit velké množství jevů, které se zdají být formálně srovnatelné. A skutečně formálně srovnatelné jsou, protože všechny obsahují stejný omyl, totiž trvrzení, že v nějaké jedné části je obsažena určitá látka.

Faktem zůstává, že abdukce je pro lidi velice pohodlná a formální výklad je často nudí. "Člověk myslí ve dvou rovinách: v rovině přírozeného jazyka, který sdílí se zvířaty, a v rovině konvencí (logiky), kde vládne jen on sám."

Tato kapitola se zabývala různými způsoby, v nichž kombinací informací různého typu či z různých zdrojů vzešlo něco víc než pouhý součet. Výsledná množina je větší než součet jejích prvků, protože kombinace částí není pouhým sčítáním, jde spíše o násobení, dělení či vytváření logických produktů. Náhlý záblesk osvícení.

Než se pustíme do vyjmenovávání kritérií mentální činnosti, měli bychom tuto kapitolu ještě doplnit a podívat se na její strukturu z osobnějšího a obecnějšího hlediska.

Zbavit se quasi objektivity alespoň zčásti není těžké, a poslouží k tomu takové otázky, jako: O čem je tato kniha? Co znamená pro mě osobně? Co se snažím vyslovit nebo objevit? Otázka "Co se snažím objevit?" není tak nezodpověditelná, jak se nám mystikové snaží namluvit. Ze způsobu bádání můžeme vyčíst, k jakému typu objevu může badatel dojít a na základě toho se můžeme domnívat, že právě po takovém objevu badatel tajně a podvědomě touží.

Tato kapitola definovala a osvětlila způsob bádání, nyní je tedy čas položit dvě otázky: Co se snažím najít? K jakým otázkám mě přivedlo padesát let vědecké činnosti? Způsob bádání je mi jasný a dal by se nazvat metodou dvojího či mnohonásobného srovnávání.

Vezměme si případ binokulárního vidění. Porovnal jsem to, co lze vidět jedním okem, s tím, co lze vidět oběma očima, a zjistil jsem, že metoda dvouokého vidění při tomto srovnání odhalila nový rozměr, zvaný hloubka. Ale dvouoké vidění je samo o sobě srovnávací činností. Jinými slovy, kapitola byla vlastně řadou srovnávacích studií srovnávací metody. Oddíl o binokulárním vidění (oddíl 2.) byl takovou srovnávací studií, jinou byl například ve 3. oddílu případ planety Pluto. Tak se celá kapitola, v níž jsou takové příklady položeny vedle sebe, stala jakousi přehlídkou, vyzývající čtenáře, aby učinil vhled srovnáním jednotlivým případů mezi sebou.

Konečně, celé toto srovnávání srovnání tu bylo proto, aby autora i čtenáře připravilo na úvahy o problémech Přirozené Mysli. Tam se také setkáme s tvořivým srovnáváním. Vždyť platónskou tezí této knihy je, že epistemologie je nerozdělitelná, integrovaná meta-věda, jejímž předmětem je svět evoluce, myšlení, adaptace, embryologie a genetiky. Věda o mysli v tom nejširším slova smyslu.

Srovnání těchto jevů (myšlení s evolucí a epigeneze s oběma dohromady) je metodou bádání vědy zvané "epistemologie".

Čili, slovy této kapitoly můžeme říci, že epistemologie je oním přínosem, který plyne z kombinace poznatků získaných ze všech těchto jednotlivých genetických věd.

Ale epistemologie je vždy nevyhnutelně osobní. Jádro zkoumání spočívá v samotném srdci badatele: "Jak zní má odpověď na otázku po povaze vědění?" Já sám podléhám přesvědčení, že mé vědění je malou částečkou širšího, celistvého vědění, které spojuje celou biosféru nebo tvorstvo.

IV. KRITÉRIA MENTÁLNÍ ČINNOSTI

Cogito, ergo sum.
René Descartes, Rozprava o metodě

V této kapitole se pokusím sestavit soupis určitých kritérií a pokud jakýkoli systém či soubor jevů bude všem uvedeným kritériím vyhovovat, bez váhání jej nazvu myslí a budu předpokládat, že k tomu, abych jej pochopil, potřebuji jiné typy výkladu, než jaké by stačily k vysvětlení charakteristických znaků jeho částí.

Na tomto soupise stojí celá kniha. Nepochybně by bylo možné uvést ještě jiná kritéria, která by jej popřípadě i nahradila. Možná, že na základě G. Spencer-Brownových Zákonů formy (Laws of Form) nebo katastrofické teorie René Thoma dojde dokonce k zásadní přestavbě samotných základů matematiky a epistemologie. Má kniha nesmí spočívat na konkrétním obsahu tohoto soupisu, ale na platnosti myšlenky, že takové uspořádání epistemologie, evoluce a epigeneze je vůbec možné. Navrhuji zde, jakým způsobem řešit problém rozporu mezi myslí a tělem.

Kritéria mysli, která podle mého působí v součinnosti, uvádím hned na začátku, aby si čtenář mohl udělat obraz o tom, co se dočte na následujících stránkách.

1. Mysl je seskupení vzájemně působících částí nebo složek.
2. Toto vzájemné působení je spouštěno rozdílem. Rozdíl je nesubstanciální jev, který není umístěn v prostoru ani v čase, vztahuje se spíše k entropii a negentropii, než k energii.
3. Mentální procesy vyžadují průvodní energii.
4. Mentální procesy vyžadují kruhové (nebo ještě složitější) kauzální řetězce.
5. V mentální činnosti je následky rozdílu nutno chápat jako transformace (tj. kódované verze) událostí, které jim předcházely. Pravidla takové transformace musejí být relativně stabilní (tj. stabilnější než obsah), ale samy podléhají transformaci.
6. Popisem a klasifikací těchto procesů transformace získáme hierarchii logických typů, které jsou v jevech přítomny.

Vycházím z tvrzení, že k jevům, které nazýváme myšlení, evoluce, ekologie, život, učení a podobně, dochází jen v systémech, splňujících tato kritéria. V předchozích dvou kapitolách jsem již shromáždil dosti obsáhlý materiál o povaze mentální činnosti. Kapitola 2 nabízí čtenáři téměř doslovný návod, jak myslet, a 3. kapitola mu dává do rukou klíče k tomu, jak myšlenky pracují dohromady. To je začátek pojednání o tom, jak myslet o myšlení. Nyní použijeme našich kritérií k tomu, abychom odlišili myšlení od mnohem prostších jevů, zvaných hmotné události.

1. KRITÉRIUM: MYSL JE SESKUPENÍ VZÁJEMNĚ PŮSOBÍCÍCH ČÁSTÍ NEBO SLOŽEK

Mnohdy mohou některé části takového seskupení samy splňovat všechna kritéria, a v tom případě je také musíme považovat za mysli nebo podmysli (subminds). Vždy ale existuje ještě nižší stupeň dělení, a z něho vznikají části, které (pokud jsou posuzovány odděleně) již vzhledem ke své jednoduchosti tato kritéria splňovat nemohou.

Zkrátka, nevěřím, že jednoduché subatomické části mohou být "myslí", jak ji chápu, neboť jsem přesvědčen, že mentální činnost vždy sestává ze sledu vzájemného působení mezi částmi. Výklad mentální činnosti se musí vždy opírat o uspořádání a vzájemné působení velkého množství částí.

Mnohým čtenářům se bude možná zdát zbytečné první kritérium takto zdůrazňovat. Ale je to nesmírně důležité, třeba jen proto, abychom zde zmínili a pak zamítli názory opačné. Ještě důležitější je, abych vysvětlil příčiny tak nekompromisního přístupu. Neboť mnozí vážení učenci, zejména Samuel Butler (jemuž vděčím za mnohé potěšení i poznání) a Teilhard de Chardin, vypracovali evoluční teorie, v nichž je těm nejmenším atomům přisuzována určitá schopnost mentální činnosti.

Jak já to vidím, tyto hypotézy k nám vpouštějí nadpřirozeno zadními vrátky. Přijmout je znamená, podle mého, se svým způsobem vzdát. Znamená to připustit, že ve světě existují složité úkazy, které nelze nijak vysvětlit, protože existují nezávisle na jakémkoli složitějším systému, do něhož by mohly být zahrnuty. Bez diferenciace částí není možná diferenciace událostí nebo procesů. Jestliže atomy nejsou samy vnitřně diferencované, pak si lze existenci složitého procesu vysvětlit pouze vzájemným působením mezi atomy.

Nebo pokud jsou vnitřně rozrůzněné, pak to podle mé definice nejsou atomy, a já pak budu hledat ještě menší entity, které nejsou schopny mentální činnosti.

A konečně (ale to jen v nejhorším případě) jestliže de Chardin a Butler mají pravdu v tom, že atomy nejsou vnitřně rozrůzněné a přesto mají všechny charakteristické rysy mysli, pak je jakýkoli výklad nemožný, a my jako vědci můžeme zavřít krám a jít se klouzat.

Celá tato kniha je založena na předpokladu, že k mentální činnosti dochází při vzájemném působení rozrůzněných "částí". Z takto složené interakce pak vznikají "celky". V této záležitosti dávám raději přednost Lamarckovi, který stanovil předpoklady pro srovnávací psychologii a při té příležitosti i pravidlo, že schopnost mentální činnosti nelze přisoudit žádnému organismu, pro nějž je složitý systém nervové soustavy organismu nedostačující.²⁴ Jinými slovy, přítomná teorie mysli je holistická, a jako každý holismus vychází z předpokladu diferenciace a vzájemného působení částí.

2. KRITÉRIUM: VZÁJEMNÉ PŮSOBENÍ ČÁSTÍ MYSLI JE SPOUŠTĚNO ROZDÍLEM

Samozřejmě, že na světě existuje mnoho systémů, sestávajících z mnoha částí, od galaxií přes písečné duny až po elektrický vláček. V žádném případě netvrdím, že všechny tyto systémy jsou mysli nebo je obsahují nebo se účastní mentální činnosti. Elektrický vláček se může stát součástí mentálního systému, zahrnujícího i dítě, které si s vláčkem hraje a galaxie se může stát součástí systému, v němž je přítomen astronom s dalekohledem. Ale samy předměty se nestávají myslícími subsystémy těchto větších myslí. Kritéria působí účinně jen všechna dohromady.

A teď se trochu zamyslíme nad povahou vztahů mezi částmi. Jak části vzájemně interagují, aby vznikla mentální činnost? Zde narážíme na velmi hmatatelný rozdíl mezi způsobem, kterým popisujeme obyčejný hmotný svět (Jungovo pleroma), a tím, jak jsme nuceni popisovat mysl. Spočívá v následujícím: v případě hmotného světa bychom vždy měli být schopni říci, že "příčinou" nějakého jevu je určitá síla nebo vliv, kterým jedna část systému působí na druhou. Ale ve světě idejí musí vzniknout vztah, buď mezi dvěma částmi, nebo jednou částí v čase 1 a toutéž částí v čase 2, aby uvedl do pohybu třetí složku, kterou nazveme příjemce. Tento příjemce (např. zakončení smyslového orgánu) reaguje na rozdíl nebo změnu.

V Jungově světě pleromatu nejsou žádné rozdíly ani odlišnosti. Je to ne-mentální říše popisu, kde nemusíme zdůrazňovat žádný rozdíl mezi dvěma částmi, abychom vysvětlili reakci části třetí.

Je až s podivem, jak vzácné jsou v neorganickém světě případy, kdy nějaké A reaguje na rozdíl mezi nějakým B a C. Nejlepší, na co jsem přišel, je asi případ automobilu, který přejede přes hrbol na silnici. Přinejmenším se velice blíží naší slovní definici toho, k čemu dochází při procesech vnímání skrze mysl. Vně auta jsou obě složky, vytvářející rozdíl: úroveň vozovky a úroveň vrcholku nerovnosti. Auto se k nim blíží s vlastní energií pohybu, a když nadskočí do vzduchu vlivem rozdílu, využívá k reakci také vlastní energie. Tento příklad některými rysy silně připomíná to, co se děje, když smyslový orgán reaguje na nějakou informaci.

Hmat je asi jedním z nejprimitivnějších a nejjednodušších smyslů a můžeme jej použít k ilustraci toho, co je to smyslová informace. Na přednáškách vždy vezmu křídu a udělám s ní na tabuli dost silnou tečku. Mám teď něco jako nerovnost na vozovce. Když se bílého bodu dotknu kolmo konečkem prstu (kde jsou nervová zakončení) neucítím nic. Jestliže přes něj prstem přejedu, bude rozdíl obou úrovní velmi zřetelný. Budu přesně vědět, kde je okraj bodu, jak je vysoký atd. (To vše předpokládá, že mám správné představy o umístění a citlivosti konečku prstu, neboť bude ještě zapotřebí mnoho doplňkových informací.)

Dochází k tomu, že nehybný, neměnný stav věcí, existující ve vnějším světě nezávisle na tom, jestli jej cítíme nebo ne, se stává příčinou nějaké události, stupňovitou funkcí, ostrou změnou ve vztahu mezi konečkem mého prstu a povrchem tabule. Můj prst přejíždí hladce po nezměněném povrchu tabule, až narazí na okraj křídového bodu. V tomto časovém momentu dochází k přerušení, ke skoku a o chvíli později, když prst opouští bod, ke skoku opačným směrem.

Tento příklad, typický pro všechny smyslové počitky, dokazuje, že náš senzorický systém a nejen náš, ale jistě i všech ostatních tvorů i rostlin a mentálních systémů skrytých za smysly (tj. těch částí mentálních systémů, které jsou uvnitř tvorů) může pracovat jen na základě událostí, které nazveme změnami.

Neměnné je nepostřehnutelné, pokud nejsme ochotni se pohybovat vůči němu sami. Co se týče zraku, myslíme si, že neměnné vidět můžeme. Vidíme něco, co vypadá jako nepohyblivá, stejnorodá plocha tabule, a nejen obrysy křídového bodu. Ve skutečnosti ovšem naše oko dělá to samé, co jsem dělal prstem. Pro oční bulvu je charakteristické neustálé chvění, kterému se říká micronystagmus. Bulva vibruje v rozsahu několika úhlových sekund a tak způsobuje, že se optický obraz na sítnici pohybuje vůči tyčinkám a čípkům, což jsou koncové smyslové orgány. Koncové orgány tedy neustále přijímají jevy, které odpovídají obrysům ve viditelném světě. Říkáme, že děláme mezi něčím rozdíly, tj. vytahujeme je na světlo. Ty rozdíly, které neuděláme, prostě nejsou. Jsou navždy ztraceny stejně jako zvuk padajícího stromu, který biskup Berkeley neslyšel²⁵. Tvoří součást výrazových prostředků Williama Blakea: "Nikdo neví, kde dlí: dlí v klamu a jeho existence je podvodem."²⁶

Jak víme, je velice těžké zaznamenat nějakou pozvolnou změnu, protože kromě naší velké citlivosti na rychlé změny je tu ještě jev habituace (přizpůsobivosti). Organismy si rychle zvykají. Abychom mohli rozeznat pomalou změnu od (nepostřehnutelné) neměnnosti, potřebujeme informace jiného druhu, potřebujeme hodinky.

Ještě horší je, když se snažíme odhadnout, jakým směrem se ubírají jevy, které jsou ve své podstatě proměnlivé. Počasí se například neustále mění (z hodiny na hodinu, ze dne na den, z týdne na týden). Ale mění se také z roku na rok? Některý rok víc prší, jindy je víc horko, ale dá se v tomto neustálém střídání rozeznat nějaký směr? To by nám řekla jen statistická studie pořízená v časovém úseku delším, než kam sahá lidská paměť. V takových případech totiž potřebujeme informace o třídách roků.

Stejně obtížně vnímáme i změny ve společnosti, v prostředí kolem nás atd. Kolik lidí má ponětí o tom, že v našich zahradách neuvěřitelně klesl počet motýlů, nebo ptáků? Tyto věci procházejí drastickými změnami, ale my si zvykáme na nový stav ještě dříve, než nám naše smysly stačí oznámit, že je to něco nového.

Když boxer předstírá, že na nás chce útočit levičkou a dlouho se nic neděje, začneme věřit, že nás neudeří, až do chvíle, kdy k tomu dojde a my jsme velmi nepříjemně překvapeni.

Neměli bychom podceňovat skutečnost, že si téměř nikdy neuvědomujeme, jakým směrem se ubírají změny našeho stavu. V jedné takové téměř vědecké historce se praví, že když usadíte žábu do kastrolu se studenou vodou a pak zvolna, jemně zvyšujete teplotu vody tak, aby nedošlo k žádné výrazné změně, žába nikdy nevyskočí. Nechá se uvařit. Co když i lidský rod sedí v takovém kastrolu, mění své prostředí zvolna rostoucím znečištěním ovzduší a kazí si mozky zvolna degenerujícím náboženstvím a výchovou?

Ale v tomto okamžiku mi jde jen o to pochopit, na jakém principu musí nutně fungovat mysl a mentální činnost. Kde jsou jejich hranice? Právě proto, že mysl může přijímat pouze zprávy o rozdílu, je těžké rozlišit mezi pomalou změnou a stavem. Určitě musí existovat práh, za nímž již změna není postřehnutelná.

Rozdíl, který má povahu vztahu, není umístěn v prostoru ani v čase. Říkáme, že bílý bod je "tam", "uprostřed tabule", ale rozdíl mezi bodem a tabulí "tam" není. Není v bodě samotném, ani na tabuli, ani v prostoru mezi bodem a tabulí. Mohl bych tu křídu z tabule odstranit a poslat třeba do Austrálie, ale rozdíl tím neodstraním, jelikož není umístěn v prostoru ani čase.

Kam se poděje rozdíl, když tabuli smažu? Z jednoho hlediska byl rozdíl "zašuměn" a nenávratně zmizel, jako zmizím "já", až zemřu. Ale z jiného hlediska rozdíl přetrvá jako idea (jako část mé karmy) dokud se bude má kniha číst, a možná dokud ideje této knihy budou formovat jiné ideje, znovu včleněné do jiných myslí. Ale tato přetrvávající karmická informace bude informací o imaginárním bodě na imaginární tabuli.

Již dávno přede mnou tvrdil Kant, že tento kousek křídy obsahuje milion potenciálních faktů (Tatsachen), ale jen několik málo z nich se stane fakty skutečnými, protože ovlivní chování jsoucen schopných na ně reagovat. Osobně bych Kantovy Tatsachen nahradil výrazem rozdíly a poukázal na to, že v křídě je nekonečné množství potenciálních rozdílů, ale jen málo z nich se stane účinnými rozdíly (tj. informacemi) při mentální činnosti jakékoli větší entity. Informace sestávají z rozdílů, které činí rozdíl.

Když upozorním na rozdíl mezi křídou a kusem sýra, budete tímto rozdílem ovlivněni: třeba tak, že křídu nebudete jíst, nebo ji naopak ochutnáte, abyste si ověřili, co říkám. Nesýrová povaha křídy se stala účinným rozdílem. Ale miliony dalších rozdílů (pozitivních i negativních, uvnitř nebo vně křídy) zůstávají jen latentně přítomných a neúčinných.

Biskup Berkeley měl pravdu přinejmenším v tom, že co se děje v lese, nemá žádný význam, pokud tam není on, aby tím mohl být nějak ovlivněn. Hovoříme zde o světě významu, světě, jehož některé podrobnosti a rozdíly, malé či velké, obsažené v některých jeho částech, nalézají zastoupení ve vztazích mezi jinými částmi tohoto světa. Změna v mých nebo vašich nervových buňkách musí zastupovat onu změnu v lese, onen padající strom. Ne hmotnou událost jako takovou, pouze ideu hmotné události. A idea není umístěna v prostoru ani v čase, možná jen v ideji prostoru nebo času.

Pak je tu ještě pojem "energie", jehož přesný referent se elegantně skrývá pod moderními formami tmářství. Nejsem fyzik a nemám přehled o současném stavu fyziky, ale všiml jsem si, že existují dvě zavedené definice nebo dva aspekty (je to správné slovo) "energie". Je mi zatěžko pochopit obě definice současně. Zdají se být v rozporu. Ale vím určitě, že ani jedna z nich se nehodí k tomu, o čem mluvím.

První definice říká, že "energie" je stejným druhem abstrakce jako "hmota", že obě jsou v jistém smyslu substance a mohou přecházet jedna v druhou. Ale rozdíl právě není substancí.

Ta druhá definice je trochu zastaralá a uvádí, že energie má rozměry mc². Samozřejmě, že rozdíl, který je většinou poměrem mezi sobě podobnými věcmi, nemá žádné rozměry. Rozdíl je kvalitativní, ne kvantitativní. (Viz Kapitola 2, kde se hovoří o vztahu mezi kvantitou a kvalitou nebo vzorem - pattern.)

Slovo stimulus (podnět, popud) podle mého označuje člena určité třídy informací, které přicházejí skrze smyslový orgán. Ale pro mnoho lidí to znamená náraz nebo výron "energie".

Jsou-li ještě mezi čtenáři tací, kteří by chtěli ztotožňovat informace a rozdíl s energií, připomněl bych jim, že nula se liší od jedničky a může tedy vyvolat reakci. Hladová amoeba začne být aktivnější a začne shánět potravu, rostoucí květina se vykloní ze stínu do světla a daňový úředník se začne shánět po vašem přiznání, pokud jste je neposlali. Události, které nejsou, se liší od těch, které by mohly být (nejsoucí události však rozhodně nedodávají žádnou energii).

3. KRITÉRIUM: MENTÁLNÍ ČINNOST VYŽADUJE PRŮVODNÍ ENERGII

Ačkoli je jasné, že mentální procesy jsou spouštěny rozdílem (na té nejjednodušší úrovni) a že rozdíl není energie a rozhodně žádnou energii neobsahuje, přesto se musíme "energetikou" mentální činnosti trochu zabývat, neboť každá činnosti, ať je jakákoli, určitou energii vyžaduje.

Živé bytosti podléhají velkým fyzikálním zákonitostem. Zákony zachování hmoty a energie se s naprostou platností vztahují i na ně. Žádná energie (mc²) tu ani nevzniká ani se neztrácí. Ale syntax pro popis energetických zákonů života se liší od té, které se před sto lety užívalo k popisu energetických zákonů síly nebo nárazu. V tomto rozdílu pak spočívá mé třetí kritérium mentální činnosti.

Odborníci na subatomární fyziku mají dnes ve zvyku používat metafor z běžného života pro popis jevů, probíhajících uvnitř urychlovače částic. Tento způsob vyjadřování nazývaný patetickým klamem (pathetic fallacy), je bezpochyby stejně mylný jako ten, který je předmětem mé kritiky, i když není tak nebezpečný. Přirovnávat horu k člověku a říkat, že má své "nálady" nebo že "zuří", to nikomu neublíží. Ale přirovnáme-li člověka k hoře, naznačujeme, že snad všechny mezilidské vztahy jsou vztahy, které by Martin Buber asi nazval "Já-to" nebo "to-to". Hora, v naší řeči personifikovaná, se nestane osobou, nenaučí se lidštějšímu způsobu života. Ale lidská bytost, která se ve vlastním mluvení i myšlení odosobňuje, se skutečně může začít chovat jako věc.

V prvním odstavci tohoto oddílu jsem schválně použil slova spouštěny, které se používá při popisu střelných zbraní. Metafora to není dokonalá²⁷, je však rozhodně vhodnější než všechna ta přirovnání, která připisují důležitost energii v podnětu obsažené. Fyzika kulečníkových koulí říká, že když koule A vrazí do koule B, A předává energii B, která tuto energii použije pro svou reakci. Tak vypadá tradiční větná skladba, a je to ve své podstatě velký nesmysl. Samozřejmě, že kulečníkové koule do ničeho "nevrážejí", nic "nepředávají" ani "nepoužívají". Takovými slovy jsme zvyklí dělat z věcí lidi, a pak už, myslím, není nic těžkého dělat z lidí věci, takže hovoříme-li o "reakci" živé bytosti na nějaký "vnější podnět", skoro jako bychom mluvili o tom, co se stane, když jedna koule vrazí do druhé.

Když kopnu do kamene, předám mu energii a kámen se potom s touto energií dá do pohybu. A když nakopnu psa, je sice pravda, že to má částečně 'newtonovský' následek; pokud ho totiž nakopnu pořádně, začne pes opisovat jakousi newtonovskou křivku, ale o to přece nejde. Nakopnutý pes totiž reaguje energií, kterou získal z metabolismu. Energie byla přítomna v reagujícím organismu ještě dříve, než se něco stalo.

Je to známý kousek, který život předvádí dennodenně, ale neoživená hmota jen velmi zřídka. Umí ho třeba vodovodní kohoutek, vypínač, relé nebo řetězová reakce, a tak dále (abychom jmenovali pár příkladů, v nichž neživý svět velice zhruba napodobuje skutečný život). Ve všech těchto případech byla energie, nutná pro reakci, přítomna v reagujícím ještě předtím, než došlo k události, která reakci spustila.

V životě existují dva energetické systémy, které na sobě vzájemně závisejí: jeden systém využívá své energie k otevření či zavření kohoutku, brány nebo relé. Energie druhého systému "protéká skrz" kohoutek nebo bránu, jsou-li otevřené.

Když rozsvítím světlo, vypínač umožňuje průchod energii, která má svůj zdroj někde jinde. Otočím-li kohoutkem, nepoháním tím nijak proud vody, který z něj teče. To obstarávají čerpadla nebo gravitace, jejichž síla se uvolňuje tím, že otočím kohoutkem. Já "řídím" kohoutek a buď "povoluji" nebo "zabraňuji". Proud vody však získává energii z jiných zdrojů. Částečně určuji, kudy voda poteče, poteče-li vůbec. Zda poteče, nezáleží na mně.

Kombinací obou systémů (rozhodovacího procesu a zdroje energie) vzniká vztah charakterizovaný částečnou proměnlivostí na obou stranách. Koně můžete přivést k vodě, ale nemůžete ho přinutit, aby se napil. Napití je jeho záležitostí. Ale i když má váš kůň žízeň, nemůže se napít, pokud ho nepřivedete k vodě. To je zase vaše starost.

Tím, že se soustřeďuji jen na energetiku, celý problém velmi zjednodušuji. Vše je třeba zobecnit v tom směru, že pouze rozdíl může spustit reakci (2. kritérium). Tento fakt musíme zkombinovat s tím, co jsme si právě řekli, a se zbývajícími kritérii mentální činnosti, konkrétně se spojováním spuštěných jevů do cyklů, s kódováním a s vývojem hierarchie významů.

4. KRITÉRIUM: MENTÁLNÍ PROCESY VYŽADUJÍ KRUHOVÉ (NEBO JEŠTĚ SLOŽITĚJŠÍ) KAUZÁLNÍ
ŘETĚZCE

Pokud by nám šlo o pouhé přežití, pouhé přetrvávání, pak by mezi makroskopickými entitami vedly tvrdší typy hornin, jako je žula, neboť si drží své charakteristické znaky již od raného stadia formování zemské kůry, a to v nejrůznějších prostředích, od pólů až po tropy. Pokud jednoduchá tautologie teorie přirozeného výběru zní: "ta popisná tvrzení, která platí nejdéle, platí déle než ta, která ztrácejí platnost dříve", pak je žula úspěšnější než jakýkoli živočišný druh.

Ale hornina má jiný způsob přežití než živá bytost. Můžeme říci, že hornina odolává změně, zůstává neměnná na stejném místě. Živá bytost uniká změně tak, že ji buď koriguje, nebo změní sama sebe, nebo zabuduje neustálou změnu do vlastního bytí. "Stability" lze dosáhnout buď nepoddajností nebo neustálým opakováním cyklu menších změn, který se po každém narušení vrátí opět do předchozího stavu (status quo ante). Příroda se (dočasně) vyhýbá nezvratné změně tím, že přijímá změny přechodné. "Bambus se skloní před větrem" zní japonské přirovnání a samotná smrt je odvrácena rychlým přechodem z jedince na třídu. Příroda (dovolme si personifikaci) nechá kmotřičku Smrt (také personifikovanou), aby si vybírala jednotlivé oběti, a nahrazuje je abstraktnější entitou, třídou nebo taxonem. Kdyby je Smrt chtěla zabít, musí pracovat rychleji než rozmnožovací systémy živých bytostí. Konečně, pokud Smrt nad nějakým druhem opravdu zvítězí, Příroda si řekne jen: "Přesně to jsem potřebovala pro svůj ekosystém."

To vše je možné díky kombinaci již zmíněných kritérií mentální činnosti s tímto čtvrtým kritériem, totiž že uspořádání živých bytostí je řízeno kruhovými či ještě komplexnějšími kauzálními řetězci. Všechna základní kritéria se spojí dohromady, aby zajistila úspěch tomu způsobu přežití, kterým se vyznačuje život.

Na myšlenku, že kruhová příčinnost je skutečně nesmírně významná, přišel koncem 2. světové války Norbert Wiener, pravděpodobně spolu s dalšími vědci, kteří se zabývali matematickou stránkou neživých systémů (tj. strojů). Lze si to znázornit na velmi zjednodušeném mechanickém schematu (obr.8).





Představte si stroj, který má, dejme tomu, čtyři části, a to (zhruba řečeno) "setrvačník", "regulátor", "palivo" a "válec". Stroj je kromě toho napojen na vnější svět díky "přívodu energie" a "vnějšímu odporu", který se zřejmě mění a působí na setrvačník. Stroj pracuje cyklicky, tak, že setrvačník pohání regulátor, který určuje dodávku paliva, které pohání válec, a ten pohání regulátor.

Jelikož je systém cyklický, mohou se účinky jevů, k nimž došlo v jakémkoli bodě cyklu, dostat zpět k tomuto výchozímu bodu a tam způsobit změny. Šipky ve schematu vyznačují směr od příčiny k následku, a mezi dvěma body může dojít k jakékoli kombinaci typů příčinného vztahu. Šipky budou pravděpodobně představovat matematické funkce či rovnice, naznačující, jakými typy účinku na sebe jednotlivé části působí. Tak např. úhel mezi rameny regulátoru bude vyjádřen jako funkce úhlové rychlosti setrvačníku. A tak dále.

V nejjednodušším případě šipky nepředstavují buď žádný zisk nebo představují pozitivní zisk od jedné části k druhé - to kdyby byl regulátor napojen na zdroj paliva způsobem, který by žádný inženýr neschválil, totiž tak, že čím víc jsou ramena regulátoru roztažena, tím víc proudí paliva. To by vedlo k "splašení", tj. překročení všech mezí tak, že by stroj pracoval čím dál rychleji, až by se některá část rozbila nebo by přívod paliva již nemohl dodávat větší množství pohonných látek najednou.

Systém však může být seřízen i tak, že u jedné nebo více šipek bude vztah opačný. Takto se obvykle nastavují regulátory. Za regulátor se označuje ta část, poskytující první polovinu takového vztahu. V tom případě platí, že čím více jsou ramena roztažena, tím méně proudí paliva.

Historicky vzato, systémy s pozitivním ziskem, označované jako eskalační, či nazývané "začarované kruhy" byly důvěrně známé od nepaměti. Sám jsem při práci s iatmulským kmenem na řece Sepik v Nové Guinei zjistil, že pro nejrůznější vztahy mezi jednotlivými skupinami nebo příbuznými platil takový typ vzájemnosti, že čím více A projevoval určité chování, tím spíše se dalo očekávat, že B se bude chovat stejně. Nazýval jsem to symetrickou vzájemností. Vyskytoval se ovšem i komplentární typ vzájemnosti: chování B se od chování A sice lišilo, ale v nějakém ohledu je doplňovalo. V obou případech byly vztahy podněcovány k neustálému stupňování. Tento jev jsem nazval schizmogenezí.

Už tenkrát jsem poukázal na to, že schizmogeneze (jak symetrická, tak komplementární) může zřejmě vést k "splašení" a k následnému zhroucení systému. Každá výměna obnášela pozitivní zisk a disponovala dostatkem energie (z metabolismu zúčastněných osob) na to, aby systém zašel buď na dychtivost nebo na ostudu. K tomu, aby lidská bytost zničila jiné, případně celé společenství, je zapotřebí překvapivě malého množství energie (mc²).

Jinými slovy, tehdy, ve třicátých letech, jsem už měl ponětí o tom, co je to pozitivní vazba, také jsem už podobné jevy třídil do skupin a dokonce jsem uvažoval o možných kombinacích různých typů. Dosud jsem však netušil, že mohou existovat příčinné cykly, obsahující jednu či více negativních zpětných vazeb a jsou tudíž schopné autokorekce. Rovněž jsem přehlédl, že sebeposilující děje, jako je růst populace, mohou obsahovat zárodky autokorekce ve formě epidemií, válek a vládních programů.

Tehdy už také bylo známo dost samoopravných systémů. Totiž, byly známy jednotlivé případy, ne však princip jako takový. Neustálé nové objevování příkladů bez schopnosti zahlédnout za nimi obecný, spojující princip, svědčí o strnulosti západní epistemologie. K takovým opětovným objevům patří např. Lamarckův transformismus (1809), Wattův vynález regulátoru pro parní stroj (konec 18. století), Wallacův náhled přirozeného výběru (1856), matematická analýza parního stroje s regulátorem Clarka Maxwella (1868), Bernardovo milieu interne, hegelovské a marxistické analýzy vývoje společnosti, Moudrost těla (Wisdom of the Body, 1932) Waltera Cannona a mnohé, na sobě nezávislé pokroky ve vývoji kybernetiky a systémové teorie během 2. světové války i těsně po ní.

A konečně, slavný článek Rosenbluetha, Wienera a Bigelowa ve Philosophy of Science²⁸ ukázal, že pomocí samoopravných cyklů a jejich nesčetných variant je možné modelově znázornit adaptační činnost živých organismů. Ústřední otázka řecké filosofie (otázka účelu, která zůstala nezodpovězena celých dva a půl tisíce let) se objevila v dosahu přísného vědeckého rozboru. Bylo možné znázornit i tak úžasné věci, jako kočičí skok, načasovaný a nasměrovaný přesně do místa, kde bude myš, až kočka doskočí.

Není proto na škodu se ptát, zda obtíže s odhalením tak zásadního kybernetického principu byly způsobeny tím, že lidstvo velmi nerado cokoli mění v paradigmatech svého myšlení, nebo zda tu byly ještě jiné příčiny, bránící přijetí myšlenky tak jednoduché, jak nám dnes s odstupem let připadá. Nebyla starší epistemologie sama vybavena nějakými zpětnými vazbami, ať negativními či pozitivními?

Poněkud podrobnější přehled vývoje parního stroje s regulátorem v minulém století může čtenáři přiblížit jak princip zpětné vazby, tak zaslepenost vynálezců. K prvotnímu parnímu stroji byl tehdy připojen jakýsi regulátor. Kontruktéři se však dostali do potíží. Přišli za Clarkem Maxwellem s tím, že nemohou vypracovat žádný obecný nárys pro stroj opatřený regulátorem. Chyběly jim teoretické základy, z nichž by mohli vyvodit, jak bude jimi navržený stroj pracovat, až bude sestaven.

Bylo několik možností. Některé stroje se splašily: exponenciálně zvyšovaly rychlost, až se rozbily, nebo ji naopak snižovaly, až se zastavily. Jiné se dostaly do kolísání: střídavě zrychlovaly a zpomalovaly, a zdálo se, že nejsou schopny ustálit se na nějaké střední hodnotě. A ty další (ještě horší) najely na střídání fází, v nichž rozkmit jejich kolísání sám kolísal nebo neustále rostl.

Maxwell problém prozkoumal a formuloval rovnice pro vztahy mezi proměnnými na každém stupni cyklu. Stejně jako inženýři zjistil, že spojením těchto rovnic se nic nevyřeší. Nakonec přišel na to, že omyl inženýrů spočíval v tom, že nebrali v úvahu čas. Každý daný systém zahrnuje určitý vztah k času, tj. charakterizovaly jej časové konstanty určené daným celkem. Tyto konstanty nebyly dány rovnicemi vztahů mezi jednotlivými částmi, byly to emergentní vlastnosti celých soustav.

Představte si hladce fungující stroj, jak najednou narazí na vnější odpor. Musí dejme tomu stoupat do kopce nebo začít pohánět nějaké připojené zařízení. Úhlová rychlost setrvačníku okamžitě klesne. Regulátor se tudíž začne otáčet pomaleji, ramena s příslušnou zátěží poklesnou, úhel který svíraly s hřídelí se zmenší, čímž se zvýší přísun paliva do válce. Stroj zrychlí činnost, úhlová rychlost setrvačníku se změní v opačném smyslu než při původní změně vyvolané vnější zátěží.

Zda však tato korektivní změna opraví právě ty změny, které byly způsobené vnějším odporem, je otázka mnohem obtížnější. Celý děj probíhá přece v čase. V nějakém čase 1 se objevil vnější odpor. Změna rychlosti setrvačníku následovala po čase 1. Ještě později následovaly změny v regulátoru. Opravná zpráva nakonec dorazila k setrvačníku v nějakém čase 2, pozdějším než čas 1. Ale míra korekce byla určena mírou odchylky v čase 1. V čase 2 se však mezitím odchylka patrně změnila.

Všimněte si, že při našem popisu událostí došlo k velice zajímavému jevu. Když jsme mluvili tak, jako bychom byli uvnitř cyklu, zaznamenávali jsme změny v chování jednotlivých částí, jejichž velikost a načasování byly určeny působením sil a vlivů mezi oddělenými složkami cyklu. Krok za krokem během celého cyklu jsem používal tohoto jazyka: Změna v A způsobí změnu v B atd. Jakmile však popis došel k místu, z něhož se vycházelo, syntax se náhle změnila. Popis nyní musel porovnávat změnu se změnou a teprve výsledku tohoto srovnání lze použít k objasnění dalšího kroku.

Jinými slovy, došlo k subtilní změně předmětu popisu, a tuto změnu nazveme jazykem posledního oddílu (6. kritérium) této kapitoly změnou v logice typování. Jde o rozdíl mezi jazykem, kterým by fyzik mohl popisovat, jak jedna proměnná působí na druhou, a jazykem, jímž se mluví o cyklu jako celku, snižujícím nebo zvyšujícím míru rozdílu. Řekneme-li, že systém udržuje nějaký "trvalý stav" (tj. že si nehledě na změny udržuje nějakou střední hodnotu), mluvíme o cyklu jako celku, ne o změnách, které v něm probíhají. A otázka, s kterou inženýři přišli za Clarkem Maxwellem, se také týkala cyklu jako celku: Jak máme stroj sestavit, aby dosáhl trvalého stavu? Očekávali, že v odpovědi bude řeč o vztazích mezi jednotlivými proměnnými. Clark Maxwell přišel na správné řešení - jeho odpověď se týkala časových konstant celého cyklu. Tím překlenul propast mezi oběma úrovněmi popisu.

Entity a proměnné, které jsou v popředí na jedné úrovni popisu, se na každé další vyšší nebo nižší úrovni ztrácejí v pozadí. To lze dobře ilustrovat na tom, co označuje slovo vypínač, kterému inženýři někdy říkají hradlo nebo relé. To, co prochází vypínačem, získává energii z jiného zdroje než je ten, který umožňuje otevření hradla.

Zprvu nás asi napadne, že "vypínač" je taková malá věcička na zdi, která rozsvěcí nebo zháší světlo. Pro přesnost podotkneme, že světlo zhasíná nebo rozsvěcí lidská ruka, která vypínač "používá".

Přesto nepostřehneme, že pojem "vypínače" je zcela odlišného řádu než pojem "kamene", "stolu" apod. Při bližším rozboru zjistíme, že vypínač, jako součást elektrického obvodu, neexistuje, je-li v pozici "zapnuto". Z hlediska obvodu se nijak neliší od vodivého drátu, který vede k němu nebo od něj: jde zkrátka o kus vodiče navíc. A obdobně i je-li vypínač vypnut, rovněž z hlediska obvodu neexistuje. Je to "nic" (pouhá mezera mezi dvěma vodiči, které samy rovněž existují jen tehdy, je-li vypínač zapnutý).

Jinými slovy, vypínač není, kromě okamžiků, kdy dochází ke změně jeho pozice, a pojem "vypínač" má tedy zvláštní vztah k času. Má blíže k významu "změna" než k významu "předmět".

Smyslové orgány, jak už jsme řekli, přijímají pouze zprávy o rozdílu a do chodu je mohou uvést pouze změny, tj. události, nebo takové rozdíly v okolním prostředí, které se stávají událostmi pohybem smyslových orgánů. Jinými slovy: smyslová zakončení se podobají vypínačům. Musejí být na vnější popud na okamžik "zapnuty". Tímto okamžikem je vyvolání jediného vzruchu v přívodném nervu. Jinou otázkou je samozřejmě prahová hodnota (tj. jak velká má být událost, aby spustila vypínač), která se může měnit na základě nejrůznějších fyziologických okolností, včetně stavu přilehlých citlivých nervových zakončení.

Skutečnost se tedy má tak, že každý zacyklený kauzální řetězec v biologii, v naší fyziologii, v našem myšlení, nervových pochodech, homeostázi a v ekologických i kulturních systémech, jichž jsme součástí, každý takový cyklus v sobě skrývá či skýtá paradoxy a zmatení, která provázejí chyby a přehmaty v logickém typování. O tomto tématu, úzce spjatém jak s otázkou elektrických obvodů, tak s kódováním (5. kritérium), budeme podrobněji uvažovat u 6. kritéria mentální činnosti.

5. KRITÉRIUM: U MENTÁLNÍ ČINNOSTI TŘEBA HLEDĚT NA DOPAD ROZDÍLU JAKO NA TRANSFORMACE
(tj. KÓDOVANÉ VERZE) ROZDÍLU PŘEDCHOZÍHO.

Nyní je třeba uvážit, jakým způsobem se rozdíly, které jsme zkoumali v úvahách o kritériu 2, a řetězec jejich následků vyvolávajících další rozdíly, stává látkou informace, redundance, vzoru (pattern) atd. Nejprve si musíme uvědomit, že každý předmět, rozdíl nebo událost z tzv. "vnějšího světa" se může stát zdrojem informací, pokud je začleněn do cyklu s náležitou sítí poddajného materiálu, v němž může působit změny. V tom smyslu zatmění slunce, otisk koňské podkovy, tvar listu, oko na pavím ocasu (zkrátka cokoli) může být začleněno do mysli, pokud takové řetězce následků vyvolává.

Nyní se vraťme ke známému Korzybského tvrzení a pokusme se jej vyjádřit co nejobecněji. Korzybski prohlašoval, že mapa není územím. Podíváme-li se na to z velmi obecného hlediska (které nyní užíváme), vidíme mapu jako určitý druh následku, který shrnuje všechny rozdíly, uspořádává zprávy o rozdílech na daném "území". Korzybskiho mapa je vhodným přirovnáním, které se už v mnoha případech ukázalo užitečným, ve své krajně zjednodušené podobě však v posledku říká, že následek není příčinou.

A právě to, totiž rozdíl mezi následkem a příčinou, které jsou začleněny do náležitě poddajné či přizpůsobivé soustavy, je základní premisou něčeho, co můžeme nazvat tranformace či kódování.

Samozřejmě, že nějaká zákonitost ve vztahu následku a příčiny existovat musí. Jinak by asi žádná mysl nemohla odhadovat příčinu na základě následku. Nyní však můžeme postoupit dále a třídit různé druhy vztahů, které mohou mezi příčinou a následkem vzniknout. Později se do této klasifikace dostanou i velmi složité případy, až narazíme na složité soubory informací, jež je možno nazvat vzory (patterns), sledy činností a podobně.

Ještě větší různorodost transformace či kódování vyplývá ze skutečnosti, že ten, kdo odpovídá na rozdíl, je téměř vždy poháněn průvodní energií (viz 3. kritérium). Mezi kvantitativní stránkou události či velikostí rozdílu vyvolávajících odpověď a výslednou odpovědí pak nemusí být nijak jednoduchý vztah.

Nicméně, v té nekonečné rozmanitosti transformací bych rád upozornil na jeden základní rozdíl, totiž mezi případy typu "více či méně", kde je odpověď odstupňovaná na základě nějaké proměnné ve spouštěcí události, a těmi, kde odpověď je typu "vše nebo nic": zda k ní dojde, závisí na prahových hodnotách poloh vypnuto-zapnuto. Typickým příkladem prvního typu je parní stroj s regulátorem, kde se plynule mění úhel mezi rameny regulátoru a plynule tak ovlivňuje velikost dodávky paliva. Naproti tomu termostat etážového topení je zařízením typu "vše nebo nic": teplota v místnosti způsobí, že teploměr přepne vytápěcí zařízení ze stavu "vypnuto" na "zapnuto" nebo obráceně. V tom tkví zásadní rozdíl mezi systémy analogickými, měnícími svou činnot plynule v závislosti na velikosti spouštěcí události, a systémy digitálními, kde ke změně dochází skokem, kdykoliv její příčina dosáhne prahové hodnoty.

Povšimněte si, že digitální systémy se více podobají soustavám, v nichž hraje roli počet, zatímco analogické systémy zřejmě závisejí na množství. Rozdíl mezi těmito dvěma způsoby kódování je příkladem pro naše tvrzení, že číslo je něčím jiným než množství (viz Kapitola 2). Mezi jedním číslem a tím následujícím je skok, podobně jako mezi "reakcí" a "žádnou reakcí" u digitálních systémů: skok mezi "ano" a "ne".

Když byla kybernetika ještě v plenkách, často jsme se přeli, zda mozek jako celek je analogické nebo digitální zařízení. Tento problém ovšem zmizel, jakmile jsme si uvědomili, že s popisem mozku je třeba začít od neuronu, pro který je příznačné chování typu "vše nebo nic": neuron skutečně výboj buď vyšle či nevyšle. Kdyby zůstalo jen u toho, byl by mozek čistě digitální a binární (tj. dvojkový). Z digitálních neuronů lze totiž budovat sítě, které budí zdání systémů analogických: jednoduše tím, že zvýšíme počet neuronových drah, takže v daném svazku bude na stovky neuronů, z nichž určitý podíl bude v činnosti a zbytek v klidu, takže vznikne zdánlivě odstupňovaná reakce. Ve skutečnosti je však každý neuron ovlivňován hormonálními a jinými změnami okolního prostředí, které jsou samy plynulé a mohou posouvat prahové hodnoty digitálních dějů kvantitativním, tedy analogovým způsobem.

Přesto si vzpomínám, jak se tehdy, když jsme debatovali o tom, zda je mozek digitální nebo analogový, a než jsme si plně uvědomili, do jaké míry mohou být analogové a digitální vlastnosti sloučeny v jediný systém, všichni diskutující naprosto iracionálně přikláněli buď k jednomu nebo druhému stanovisku. Sám jsem byl spíše pro hypotézu "digitální", zatímco ti, kdo byli více ovlivněni fyziologií a zřejmě ne tolik jazykem a zjevným chováním, se klonili k vysvětlení analogovému.

Jiné klasifikace typů kódování hrají důležitou úlohu v problému, jak rozpoznat rysy mentální činnosti u velmi primitivních entit. V některých značně rozptýlených systémech není vůbec jednoduché, a snad ani možné, rozpoznat smyslové orgány nebo dráhy, kterými putují informace. Takové ekosystémy jako je mořské pobřeží nebo sekvojový les, jsou nepochybně samoopravné. Pokud se v nich v daném roce populace některého druhu znatelně zvýší nebo sníží, pak se za pár let vrátí opět do původního stavu. Je však velice obtížné ukázat na určitou část systému jako na smyslový orgán, který sbírá informace a ovlivňuje korektivní činnost. Podle mého mají tyto systémy povahu kvantitativní a plynulou a velikosti či množství, jejichž změny, tedy rozdíly jsou ukazateli informace a jsou totožné s kvantitami životně důležitých potřeb (jako je potrava, energie, voda, slunce atd.). Výzkumu kolování energie v těchto systémech (např. potravinové řetězce nebo zásobování vodou) bylo věnováno již mnoho času. Ale nevím o žádné konkrétní studii, která by nahlížela toto kolování jako nositele imanentních informací. Bylo by docela příjemné vědět, zda se jedná o systémy analogické, kde se rozdíl mezi událostmi jednoho cyklu a událostmi cyklu následného (jako u parního stroje s regulátorem) stává klíčovým momentem pro samoopravný proces.

Když semenáč roste a naklání se ke světlu, je ovlivněn rozdílem v osvětlení, roste rychleji na temnější straně. Tím, že se zkřiví, získává více světla, tak nahrazuje schopnost pohybu závisející na rozdílu.

Zmiňme se ještě o dvou další způsobech tranformace neboli kódování, které jsou tak prosté, že bývají snadno přehlíženy. Jedním je templát (tj. kadlub či šablona). Templátové kódování se uplatní například při růstu nějakého organismu. Například morfogeneze probíhající v růstovém vrcholu je určena stavem povrchu. Abychom uvedli velmi jednoduchý příklad: kmen palmy roste více méně přímo, bez větvení, od země až k vrcholku, kde se nachází růstový vrchol. V každém okamžiku ukládá růstová tkáň čili kambium dřevo směrem dolů na plochu již vyrostlého kmene. To znamená, že podoba toho, co ukládá, je ovlivněna podobou předchozího růstu. Podobně při hojení ran se zdá, že podoba obnovené tkáně a její rozrůznění jsou velmi často určeny podobou a rozrůzněním poraněného povrchu. Je to krajní představitelný případ "přímé komunikace" (tj. skrze bezprostřední styk). Poznamenejme, že v mnoha případech musí být růst, např. regenerující tkáně, zrcadlovým odrazem stavu na styčné ploše se starým tělem. Pokud je tato plocha skutečně dvojrozměrná a nemá žádnou hloubku, pak čerpá růstová tkáň informace o hloubce z nějakého jiného zdroje.

Druhý, často opomíjený typ komunikace se nazývá ostenzívní (ukazovací). Když vám řeknu: "kočka vypadá takhle" a ukazuji přitom na kočku, používám ji ve své komunikaci jako ostenzívní složky. Když jdu po ulici, všimnu si vás a řeknu "Hele, tamhle je Honza!", získal jsem ostenzívně informaci od vás (váš vzhled, chůze atd.), ať už jste takovou informaci chtěli předat nebo ne.

Ostenzívní komunikace je obzvlášť důležitá při výuce jazyků. Představte si situaci, kdy rodilý mluvčí musí naučit svůj jazyk někoho jiného za podmínek, v nichž je ostenzívní komunikace silně omezena. Dejme tomu, že A musí naučit B jazyk, který je pro B zcela neznámý, po telefonu, a že A a B nemají společný žádný jiný jazyk. A bude možná schopen předat B charakteristické rysy hlasu, intonace a dokonce i gramatiky, ale v žádném případě mu nemůže sdělit, co které slovo "znamená" v běžném slova smyslu. Substantiva a slovesa budou pro B jen gramatickými entitami, nikoli jmény identifikovatelných předmětů. Intonace, slovosled a podobně jsou ve sledu zvuků posílaných po telefonu přítomny, lze na ně tedy "poukázat", čímž se je B může naučit.

Stejně nezbytná je ostenzívní komunikace zřejmě i při výuce jakékoli tranformace či kódování. Například u všech výukových pokusů se používá přibližné metody poskytnutí či neposkytnutí odměny k poukázání na správnou odpověď. Při cvičení zvířat se tato metoda nejrůznějšími prostředky ještě zdokonaluje. Krotitel může mít např. píšťalku, na kterou krátce zapíská přesně ve chvíli, kdy zvíře udělá, co se od něj vyžaduje, čímž vlastně při nácviku využívá reakcí samotného zvířete jako ostenzívních příkladů.

Jinou podobou velice triviálního ostenzívního kódování je kódování typu pars pro toto (část za celek). Vidím například ze země růst sekvoj a na základě tohoto vjemu také vím, že pod zemí na tomto místě najdu kořeny, nebo slyším začátek věty a hned vím, jak bude vypadat celá její gramatická stavba, a možná odhadnu i slova a myšlenky, které bude obsahovat. Žijeme životem, v němž pravděpodobně všechny naše vjemy zachycují jen části, a naše představy o celku jsou neustále korigovány na základě dalších částí, které se objevují později. Celky nelze zřejmě nikdy předvést. V takovém případě by se jednalo o přímou komunikaci.

6. KRITÉRIUM: POPISEM A KLASIFIKACÍ TĚCHTO TRANSFORMAČNÍCH POCHODŮ OBJEVÍME
HIERARCHII LOGICKÝCH TYPŮ SPJATOU S PŘÍSLUŠNÝMI JEVY.

Tento oddíl sleduje dva cíle: jednak čtenáři vysvětlit, co se míní logickými typy a podobnými myšlenkami, které v různých formách člověku nedají spát již nejméně tři tisíce let, a jednak čtenáře přesvědčit, že to, o čem mluvím, je příznačné pro mentální činnost, a že je to dokonce jejím nutným příznakem. Ani jeden z těch úkolů není nijak snadný, William Blake však praví: "Pravdu nikdy nelze vyslovit tak, aby ji lidé pochopili, aniž by jí věřili." Ze dvou úkolů se tak stává jeden: předložit pravdu tak, aby byla srozumitelná, byť jsem si dobře vědom, že jde o nadlidský úkol, a to v jakékoli významné oblasti života. Blake sám v tom málokdy uspěl.

Nejprve teoreticky vyjádřím, o co mi jde, a vzápětí budu své myšlenky ilustrovat na poměrně jednoduchých příkladech. Nakonec, abych zdůraznil význam tohoto kritéria, uvedu případy, v nichž bylo rozlišení jednotlivých úrovní komunikace tak zmatené a pokřivené, že došlo k nejrůznějším formám frustrace a patologického chování.

Na úvod uvažujme velice jednoduchý vztah mezi dvěma organismy, v němž organismus A vydal nějaký zvuk nebo zaujal pozici, z níž se B může dozvědět něco o stavu A, co má význam pro jeho vlastní existenci. Může to být výhrůžka, sexuální pobídka, žádost o potravu nebo projev příslušnosti k témuž druhu.

Mezi zprávou a tím, k čemu se vztahuje je vždy alespoň zčásti předvídatelný, a tudíž značně pravidelný vztah, který ve skutečnosti nikdy není ani přímý ani jednoduchý. Takže má-li B brát v potaz signály přicházející od A, je naprosto nutné, aby věděl, co tato znamení znamenají. Do hry tak vstupuje další třída informací, které B musí vstřebat. Informací, které mu naznačí, jakým způsobem jsou zprávy či signály přicházející od A kódovány. Zprávy tohoto druhu budou nikoli o A nebo o B, ale o kódování zpráv. Budou náležet k rozdílnému logickému typu. Nazvu je metazprávami.

A opět, za zprávami o běžném kódování se ukrývají mnohem jemnější zprávy, nutné proto, že samy kódy jsou podmíněné: význam posunku či zvuku se mění v závislosti na kontextu, a zejména v závislosti na proměnlivém vztahu mezi A a B. Pokud si například v dané chvíli hrají, změní tento herní kontext význam velkého množství signálů. Zjištění, že totéž platí jak pro zvířata, tak pro lidi, mě přivedlo k výzkumu, který vyústil v teorie tzv. dvojí vazby ve schizofrenii, a v celou epistemologii, kterou v této knize předkládám. Zebra může lvovi naznačit povahu kontextu, v němž se střetávají, tím, že se dá na útěk, a dokonce i zcela sytý lev ji může začít honit. Hladový lev ovšem žádné označení daného kontextu nepotřebuje. Již dávno zjistil, že zebry jsou potrava. Nebo se to ani nemusel učit? Jsou části této nezbytné znalosti vrozené?

Je třeba mít na zřeteli celý 'informační balíček' zpráv, které činí jiné zprávy srozumitelnými tím, že je zasazují do určitého kontextu. Nicméně i v nepřítomnosti takových metakomunikačních zpráv je zde možnost, že B, veden svými dědičnými vlohami, jistý kontext signálu přicházejícímu od A připíše.

A právě na této abstraktní úrovni se zřejmě střetává učení s genetikou. Geny snad ovlivňují živočicha tím, že určují, jak bude vnímat či třídit kontexty svého učení. Zvířata však, přinejmenším savci, jsou schopna získat zkušenost o samotném kontextu učení.

Co bývalo nazýváno povahou, totiž soustava interpretací, aplikovaných na kontexty, s nimiž se střetáváme, může být určováno jak geneticky tak zkušenostně. To vše je založeno na předpokladu existence úrovní, jejichž povahu se zde snažím objasnit. Začněme tedy s potenciálním rozlišením mezi jednáním v daném kontextu a jednáním či chováním, které tento kontext určují nebo jej činí srozumitelným. Dlouho jsem tento druhý typ nazýval metakomunikací. Termín jsem si vypůjčil od B. L. Whorfa.29

Funkcí metazprávy je vlastně klasifikovat zprávy, které vznikají v jejím kontextu. V tomto bodě se naše teorie stýká s dílem Russella a Whiteheada, publikovaným po desetileté práci nakonec v roce 1910 pod názvem Principia Matematica³⁰. Russell s Whiteheadem se pustili do velice abstraktní problematiky. Logiku, v níž věřili, chtěli zachránit od nástrah, vznikajících při špatném zacházení s logickými typy (jak je Russell nazýval) v matematickém hávu. Zda oba při své práci tušili, že předmět jejich zájmu je životně důležitý pro lidské bytosti i ostatní živé organismy, mi není známo. Whitehead nepochybně věděl, že lidské bytosti se dokáží bavit a že hrou s těmito typy vzniká humor. Pochybuji však, že kdy učinil krok od pouhé zábavnosti takové hry a všiml si, že jde o hru zcela netriviální, která by mohla osvětlit celou oblast biologie. Autoři se (snad bezděčně) tomuto hlubšímu vhledu vyhnuli, aby se soustředili spíše na formální stránku problému než na povahu lidských problémů, které by se jim otevřely.

Už sám fakt humoru v mezilidských vztazích naznačuje, že alespoň na této biologické úrovni hraje mnohonásobné typování zásadní úlohu. Kdyby nedocházelo k deformaci logického typování, humor by byl zbytečný a možná by ani nemohl existovat.

I na velmi abstraktní úrovni přitahují jevy vyvolané logickým typováním pozornost učenců i bláznů již mnoho tisíc let. Ale logika musela být uchráněna paradoxů, které by se mohly líbit leda šaškům. První věc, které si Russell s Whiteheadem všimli, když se o to snažili, byla, že známý Epimenidův paradox ("Epimenides byl Kréťan, který řekl: "Všichni Kréťané lžou" ") je vystavěn na klasifikaci a metaklasifikaci. Uvedl jsem jej zde ve formě citace uvnitř citace, a právě tímto způsobem paradox vznikl. Širší citace klasifikuje citaci užší až do chvíle, kdy užší citace převáží, reklasifikuje citaci širší, čímž vznikne protimluv. Zeptáme-li se: "Mohl by Epimenides říkat pravdu?", odpověď bude znít: "Jestliže ano, pak ne," a "Jestliže ne, pak ano."

Norbert Wiener k tomu vždy dodával, že když předložíte Epimenidův paradox počítači, začne odpovídat ANO...NE...ANO...NE..., až mu dojde barva, energie nebo něco jiného. Jak už řečeno (II.16), kauzální závislosti nelze vyjádřit logickým vyplýváním: nebereme-li v úvahu čas, vznikne paradox.

Pozorujeme-li nějaký živý organismus a začneme-li zkoumat jeho chování narazíme na takovou změť či síť zpráv, že problémy, které jsme teoreticky naznačili v předešlých odstavcích, se ukáží značně zmatené. V množství složitých a propletených pozorování je prakticky nemožné zjistit, že tento signál, toto nastavení uší, je vlastně metazprávou o významu jiných pozorování, jako poloze předních tlapek nebo ocasu.

Přede mnou na stole spí kočička. Zatímco jsem diktoval posledních pár odstavců, změnila polohu. Nejprve spala na pravém boku s hlavou více méně odvrácenou ode mě, uši měla v poloze, která nenaznačovala ostražitost, oči zavřené, přední tlapky stočené pod sebe? klasická poloha spící kočky. Když jsem začal mluvit a pozorovat její chování, stočila ke mně hlavu, oči zůstaly zavřené, došlo k nepatrné změně dechu, uši zaujaly polonastražené postavení. Měl jsem dojem, že v té chvíli ještě spí, že však o mé přítomnosti ví a zřejmě i o tom, že je součástí toho, co diktuji. To se stalo ještě předtím, než jsem se o ní zmínil, tj. dříve, než jsem začal diktovat tento odstavec. Nyní, když jsem kočičku vysloveně jmenoval, sklopila hlavu dolů, položila si čumáček na přední tlapky a povolila uši. Usoudila, že její zahrnutí do mého diktování jí může být lhostejné.

Podíváme-li se na tento úsek chování kočky a úsek, v němž jsem se ho snažil rozluštit (neboť systém, o kterém mluvíme, nezahrnuje jenom kočku, ale vztah člověk-kočka, a možná by se dal vyjádřit ještě složitěji jako člověk pozorující člověka pozorujícího kočku pozorující člověka), zjistíme v nich hierarchii kontextuálních složek a také vrstevnatost ukrytou pod nesčetným množstvím zpráv a signálů, které kočka o sobě vysílá.

Zprávy, vysílané kočkou, jsou zřejmě vzájemně propleteny ve složité síti vztahů, a sama kočka by byla asi překvapena, kdyby zjistila, jak obtížné je tuto síť rozmotat. Jiné kočce by se to bezpochyby podařilo lépe než kterékoli lidské bytosti. Pro lidskou bytost jsou vztahy mezi jednotlivými signály nejasné, i zkušený etolog bývá často zaskočen. Přesto člověk kočce "rozumí", neboť spojuje jednotlivé části dohromady tak, jako kdyby skutečně věděl, o co jde. Vytváří hypotézy, které jsou neustále korigovány poněkud jednoznačnějšími činy zvířete.

U mezidruhové komunikace jde vždy o sled kontextů učení, při němž jsou všichni účastníci soustavně opravováni pokud jde o povahu každého předchozího kontextu. Jinými slovy: metavztahy mezi jednotlivými signály mohou být nejasné, ale k jejich úplnému pochopení může znovu dojít na následující abstraktnější úrovni³¹.

V některých kontextech zvířecího chování nebo v kontextech vzájemných vztahů mezi člověkem a zvířetem jsou úrovně od sebe oddělovány nejen lidmi, ale i zvířaty samými. Doložím to dvěma příklady. Tím prvním budou známé Pavlovovy pokusy s experimentální neurózou, druhým výzkum vztahů mezi člověkem a delfínem, jehož jsem se zúčastnil v Oceánografickém ústavu na Havaji. Dojdeme ke zcela opačným výsledkům, neboť v prvém případě mělo zmatení vztahů patologické následky, a ve druhém se zvířeti nakonec podaří problém logických typů vyřešit dosažením vyšší úrovně.

Pavlovovy pokusy jsou notoricky známé. Můj výklad se však liší od jejich běžné interpretace a tato odlišnost spočívá právě v důrazu, který kladu na význam kontextu pro smysl. Tento význam je příkladem metakomunikativní povahy jedné skupiny zpráv vůči jiné.

Paradigma pro experimentální neurózu je následující: Pes (obvykle samec) se učí reagovat odlišně na dva "podmíněné podněty". např. na kruh a elipsu. V odpověď na X má udělat A, v odpověď na Y má udělat B. Pokud pes skutečně reaguje odlišným způsobem, říká se, že rozlišuje mezi dvěma stimuly, a za to je pozitivně odměněn, neboli, v pavlovovském jazyce, dostane "nepodmíněný stimulus" ve formě jídla. Když se pes naučí rozlišovat, experimentátor úkol poněkud ztíží tím, že buď trochu zploští kruh nebo zaoblí elipsu, takže rozdíl mezi nimi není již tak patrný. Pes bude muset vynaložit zvláštní úsilí, aby oba stimuly rozlišil. Když se mu to však podaří, experimentátor opět stejným způsobem úkol ztíží. Postupné ztěžování vede nakonec k situaci, kdy pes již není schopen stimuly rozlišit. Pokud byl pokus proveden dostatečně přesně a přísně, začnou se u psa projevovat rozmanité příznaky. Může např. experimentátora pokousat, odmítnout potravu či poslušnost, upadnout do letargie apod. Typ symptomů, které se u psa projeví, záleží prý na jeho povaze. Popudliví psi budou reagovat jinak než otupělí.

Z hlediska naší nynější problematiky je třeba zkoumat rozdíl mezi dvěma slovními formami, které se vyskytují v klasickém výkladu tohoto pokusu. Jedna forma zní: "pes rozlišuje mezi dvěma stimuly". Druhá: "jeho rozlišovací schopnost je narušena". Vědec v tomto případě přešel z tvrzení o jednotlivé události či událostech, které lze pozorovat, k tvrzení obecnému, spojenému s abstraktním pojmem "rozlišovací schopnost", který je mimo dosah pozorování, snad kdesi v psovi. Právě v tomto bezděčném přeskoku z jednoho logického typu na jiný spočívá vědcův omyl. Mohu, v určitém smyslu, vidět, jak pes rozlišuje, nemohu však dost dobře vidět jeho "rozlišovací schopnost". Jedná se o přechod z jedinečného k obecnému, z jednotliviny k třídě. Myslím, že lepší formou vyjádření by byla otázka: "Čemu se pes při svém výcviku naučil, co ho vposledku činí neschopným přijmout neúspěch?" A odpověď by zřejmě zněla: Pes se naučil, že toto je kontext pro rozlišení, tj., že by "měl" hledat dva stimuly a "měl" hledat možnost, jak jednat na základě jejich rozdílu. To je pro psa "úkol", který byl stanoven, kontext, v němž úspěch bude po zásluze odměněn³².

Je zřejmé, že kontext, v němž žádný postřehnutelný rozdíl mezi stimuly neexistuje, není kontextem pro rozlišení. Jsem si jist, že experimentátor by mohl vyvolat neurózu i pomocí jediného předmětu, jen by si vždy hodil mincí, a rozhodl, zda bude předmět v tomto případě představovat X nebo Y. Jinak řečeno: přiměřenou reakcí psa by bylo vyndat z kapsy minci, hodit si jí a využít výsledku k svému rozhodnutí, jak se zachovat. Pes však pohříchu nemá kapsy, ve kterých by mohl nosit mince, a navíc byl velice pečlivě cvičen v tom, co se nyní stalo lží, totiž očekávat kontext pro rozlišení. Tuto interpretaci teď pes přenáší i na kontext, jenž není kontextem pro rozlišení. Naučili ho nerozlišovat mezi dvěma třídami kontextů. Nachází se tedy ve stavu, z nějž experimentátor vyšel: není schopen rozeznat kontexty.

Učit se kontextu je z psova hlediska (ať již vědomě či nevědomě) něco jiného než učit se, co dělat, když se objeví X a co dělat, když se objeví Y. Mezi těmito dvěma druhy učení je skok, nespojitost.

Snad by teď čtenáře zajímaly některé z údajů, podporujících výklad, který nabízím. Tak především: pes se neprojevoval psychotickým nebo neurotickým chováním na začátku pokusu, kdy ještě nevěděl, jak rozlišovat: nerozlišoval a často dělal chyby. To však "nenarušilo jeho rozlišovací schopnost", neboť žádnou neměl, stejně jako na konci pokusu nemohla být jeho rozlišovací schopnost "narušena", protože ji ve skutečnosti nikdo nevyžadoval.

Dále: je-li dosud necvičený pes opakovaně konfrontován se situacemi, v nichž má po objevení X někdy udělat A a jindy B, začne nakonec hádat. Nebyl totiž dosud naučen, že se hádat nemá, to jest, nenaučili ho, že v daném životním kontextu není hádání na místě. Takový pes se bude snažit vystihnout přibližně frekvenci správné reakce. Tj., pokud stimulující předmět v 30% případů znamená A a v 70% případů B, bude pes dělat A v 30% případů a B v 70% případů. (Ne jako správný hazardní hráč, který by ve všech případech dělal B.)

A konečně: Pokud se zvířata octnou mimo laboratoř a pokud posílení či podněty přicházejí z velké dálky, např. ve formě elektrických šoků ze závěsů na mikrofony (vypůjčených z Hollywoodu) neprojevují se u nich žádné symptomy. Šoky ostatně nezpůsobují větší bolesti, než jakou pocítí zvíře prolézající křoviskem. Donucovací funkci nabývají pouze v kontextu laboratoře, kde působí ještě jiné faktory (specifický pach laboratoře, postavec, na němž zvíře stojí apod.), které se stávají doprovodnými podněty, které zvířeti říkají, že toto je kontext, v němž musí i nadále správně rozlišovat. Je jistě pravda, že zvíře poznává povahu laboratorních pokusů a totéž lze říci o studentovi. Pokusný subjekt, lidský či živočišný, je pod přívalem kontextových ukazatelů.

Vhodným ukazatelem logických typů je takový systém posílení, na nějž bude některá složka našeho popisu reagovat. Jednoduché činnosti zřejmě reagují na posilování podle pravidel operantního podmiňování. Ale způsoby uspořádání jednoduchých činností, takové, které naše popisy chování označují jako "hádání", "rozlišování", "hra", "explorace", "závislost", "zločin" apod., náleží k jinému logickému typu a neřídí se jednoduchými posilovacími pravidly. Pavlovovskému psovi se nikdy nemohlo dostat odměny za to, že zaznamenal změnu kontextu, ježto předchozí výcvik opačným směrem byl tolik účinný a působivý.

V případě Pavlovových pokusů se psovi nepodaří překonat skok v logickém typování z "kontextu pro rozlišení" na "kontext pro hádání". Proberme si nyní případ, kdy se takový skok zvířeti nakonec podařil. V Oceánografickém institutu na Havaji byla samice delfína (Steno bredanensis) vycvičena tak, aby věděla, že jakmile zazní cvičitelova píšťalka, dostane potravu, a že když později zopakuje to, co právě dělala ve chvíli, kdy se ozvala píšťalka, píšťalka opět zazní a ona znovu dostane jídlo. Toto zvíře cvičitelé používali k tomu, aby veřejnosti názorně předvedli, "jak se cvičí delfíni". "Když vpluje do předváděcí nádrže, začnu ji pozorovat, a jakmile udělá něco, co chci, aby zopakovala, zapískám na píšťalku a ona dostane potravu." Pak zopakuje to své "něco" a opět dostane odměnu. Na ukázku stačilo tento úsek zopakovat třikrát, a potom poslali delfíní samici zpět "do zákulisí", kde čekala dvě hodiny na další představení. Naučila se pár jednoduchých zásad, podle nichž bylo její jednání, zvuk píšťalky, předváděcí nádrž a cvičitel spojeni do vzoru (pattern), do kontextuální struktury, do řady pravidel pro to, jak skládat informace dohromady.

Tento vzor se však hodil jen na ono jediné vystoupení v předváděcí nádrži. Jelikož cvičitelé chtěli dál ukazovat svou metodu, delfín musel tento jednoduchý vzor rozložit a mít nadále co do činění s celou třídou takových vystoupení. Šlo o širší kontext, kontext kontextů, který ji začal usvědčovat z omylu. Při příštím představení chtěla totiž cvičitelka opět převést operantní podmiňování, a k tomu si musela vybrat jiný nápadný projev v chování delfíní samice. Když samička vplula do předváděcí nádrže, udělala opět své "něco", ale žádná píšťalka se neozvala. Cvičitelka čekala na další nápadný projev chování, např. plesknutí ocasem, což je běžný delfíní výraz pro nespokojenost. Toto chování bylo odměněno a zopakováno.

Při třetím vystoupení plácnutí ocasem ovšem odměněno nebylo. Nakonec se delfín naučil vypořádat se s kontextem kontextů tak, že při každém dalším vystoupení předvedl jiný nebo nový nápadný projev chování. To vše se odehrálo mezi delfínem, cvičitelkou a diváky, než jsem na Havaj přijel. Pochopil jsem, že takový výkon vyžaduje učení vyššího logického typu než obvykle, a navrhl jsem, aby celý úsek byl pokusně zopakován s novým jedincem a pečlivě zaznamenán³³. Učební postup jsme podrobně naplánovali: zvíře mělo projít sérií cvičení dlouhých 1O až 2O minut. Nikdy nemělo dostat odměnu za chování, za něž bylo odměněno při předchozím cvičení.

Z průběhu pokusu je třeba zdůraznit dva momenty:

Za prvé: stanovená pravidla bylo nutné (na doporučení cvičitelky) mnohokrát porušit. Zmýlená byla pro delfíní samici zážitek natolik otřesný, že pro udržení vztahu mezi ní a cvičitelkou (tj. kontext kontextu kontextu), bylo nutné dávat občas odměnu i v případech, kdy na ni neměla nárok. Dostala zkrátka nezaslouženou rybu.

Za druhé: každý z prvních čtrnácti výcviků se vyznačoval častým a zbytečným opakováním chování, odměněným při výcviku bezprostředně předcházejícím. Bylo zřejmé, že zvíře předvádí jiný druh chování vždy jen náhodou. V přestávce mezi čtrnáctým a patnáctým výcvikem byla delfíní samička velmi rozrušená, načež při zahájení patnáctého výcviku provedla velice náročnou sestavu osmi nápadných projevů chování, z nichž čtyři nebyly u tohoto živočišného druhu nikdy pozorovány. Z pohledu zvířete existuje tedy skok, nespojitost mezi oběma logickými typy.

Ve všech takových případech je krok z jednoho logického typu k následujícímu, vyššímu krokem od informace o nějaké události k informaci o třídě událostí nebo od třídy k třídě tříd. Například delfíní samička nebyla schopna z jediného cvičení (ať již úspěšného nebo ne) poznat, že tu jde o kontext, v němž má předvést nové chování. O kontextu se mohla dozvědět pouze srovnáváním informací o vzorku kontextů navzájem odlišných, v nichž se její chování i výsledek měnily případ od případu. Z tak různorodé třídy mohla vypozorovat určitou pravidelnost a překlenout tak zřejmý nesoulad. Případ psa by býval zahrnoval podobný krok, jenže on vůbec nedostal příležitost poznat, že v dané situaci má přejít na hádání.

Na jediném příkladu se dá poznat leccos, ne však to, co se týká širšího vzorku, ani povahu třídy takových pokusů či cvičení. To je pro logické typování věc zásadní důležitosti, ať již na úrovni Russellových abstrakcí, nebo na úrovni výcviku zvířat v reálném světě.

Že k těmto jevům nedochází jen v laboratoři či za pokusů se zvířaty, si můžeme dokázat i na případech ze světa lidí. Laici stejně jako na slovo vzatí odborníci si bezstarostně pohrávají s množstvím pojmů, aniž by zaregistrovali svůj nesporný omyl v logickém typování. Vezměme třeba "explorační chování". Psychologové bývají překvapeni, že explorační sklony obyčejné krysy nelze jednoduše potlačit tím, že při prohledávání bedniček bude zvíře dostávat slabé elektrické šoky. Z této zkušenosti se krysa nenaučí, že nemá strkat čumák do bedniček. Naučí se jen, že ho nemá strkat do těch bedniček, v kterých dostala elektrický šok. Jinými slovy, narážíme opět na rozpor mezi učením o jedinečném a učením o obecném.

Vcítíme-li se trochu do pozice krysy, pochopíme, že z jejího hlediska není žádoucí, aby se dozvěděla něco o obecném. Elektrický šok, který dostane, když strčí čenich do bedničky, jí naznačuje, že udělala dobře, když ho tam strčila, neboť tak získala informaci o tom, že v bedničce je elektřina. "Účelem" exloračního chování totiž není zjistit, zda explorace je dobrá věc, ale dozvědět se něco o zkoumaném. Obecnější případ má zcela jinou povahu než případ konkrétní.

Zajímavé je blíže prozkoumat takový pojem, jakým je např. "zločin". Tváříme se, jako by zločin sám mohl být zlikvidován trestáním jednotlivých částí toho, co nazýváme zločinným jednáním, jako by "zločin" bylo pojmenování pro určitý druh činu nebo pro část určitého druhu činu. "Zločin", stejně jako "explorace" je však spíše pojmenováním pro způsob, jak své jednání uspořádat. Je proto nepravděpodobné, že by potrestáním činu zanikl zločin jako takový. Za tisíce let se ještě vědě, která si říká kriminologie, nepodařilo vymanit z tak jednoduchého přehmatu v logickém typování.

Ať je tomu jakkoli, mezi upřímnou snahou změnit povahový stav organismu a pokusem změnit jeho konkrétní jednání, je propastný rozdíl. To druhé je relativně jednoduché, to první kromobyčejně obtížné. Změny v paradigmatu jsou stejně těžko proveditelné, a jsou skutečně stejného rázu, jako změny v epistemologii. (Rozsáhlou studii o tom, co je nezbytné pro charakterologické změny u zločinců, najdete v nedávno vyšlé knize Charlese Hampden-Turnera Ústav pro duševně zdravé, Sane Asylum³⁴.) Řekl bych, že snad nejzákladnějším požadavkem tak zásadní proměny je, aby konkrétní čin, za který byl trestanec odsouzen, nebyl ústředním tématem výchovného programu.

Třetím pojmem z těch, které bývají špatně chápány v důsledku jiného chybného typování, je pojem "hra". Projevy chování, které utvářejí hru v dané souvislosti, se samozřejmě u stejných osob či zvířat mohou vyskytovat i v jiných souvislostech. Určující pro pojem "hra" je, že je to pojmenování pro kontexty, v nichž projevy chování mají jiný význam a uspořádání, než by měly v ne-hře. Dost možná, že podstata hry tkví v částečném popření významů, které by dané jednání mělo v jiných situacích. Právě na základě poznání, že savci znají hru, jsem před dvaceti lety dospěl k tomu, že zvířata (v tomto případě vydry říční) třídí jednotlivé typy vzájemného chování, a podléhají tudíž stejným druhům jednání patologického jako pavlovovský pes, který je potrestán za to, že nepostřehl změnu kontextů, nebo jako zločinec, který pyká za konkrétní činy, ačkoli by měl pykat za konkrétní způsoby pořádání činů. Od pozorování hry u vydry říční jsem pak přešel ke studiu podobných třídění chování u lidských bytostí, až jsem nakonec zjistil, že určité symptomy patologického jednání lidí, zvaného schizofrenie, pocházejí také ze špatného zacházení s logickými typy, kterému říkáme dvojí vazby.

V tomto oddíle jsem o problému hierarchie u mentální činnosti uvažoval z hlediska kódování. Stejně dobře bych býval mohl vycházet ze 4. kritéria, v němž se hovoří o kruhových kauzálních řetezcích. Vztah mezi vlastnostmi určité části a vlastnostmi systému jako celku, probíhajícího v cyklech, je také otázkou hierarchického uspořádání.

Na tomto místě bych rád podotkl, že dlouhou historii koketování naší civilizace s pojmem kruhové příčiny ovlivňuje zřejmě částečné okouzlení a hrůza, spojené s otázkou logického typování. V Kapitole 2 (oddíle 13) bylo řečeno, že logika nevyjadřuje přesně vztah příčiny a následku. Podle mého názoru, právě proto, že se snažíme dívat na život z hlediska logiky, a díky nutkavé povaze tohoto snažení, nás jímá hrůza, jakmile je jen naznačeno, že by tento logický přístup mohl ztroskotat.

Ve 2. kapitole jsem dokázal, že když je obyčejný elektrický obvod bzučáku vyjádřen pomocí logického modelu, vznikne protimluv. Jestliže je obvod uzavřený, pak je kotva přitahována elektromagnetem. Jestliže se kotva, přitahovaná elektomagnetem, pohne, přitahování přestane, a pak tedy kotva není přitahována. Tento cyklus vztahů jestliže...pak ze světa příčiny a následku může způsobit trhlinu v jakémkoli cyklu vztahů jestliže...pak ve světě logiky, pokud není do logiky vnesen čas. Tato trhlina se formálně podobá Epimenidovu paradoxu.

My lidé, zdá se, toužíme po tom, aby naše logika měla absolutní platnost. Jednáme tak, jako kdyby to byla pravda, a když se objeví sebemenší náznak toho, že to pravda není, propadáme panice.

Pevná soudržnost logického mozku je pro nás zřejmě posvátná i u lidí, kteří to evidentně nemají v hlavě tak dokonale srovnané. Když se ukáže, že tak moc soudržný není, jedinci i celé kultury se, jako gadarénští vepři, střemhlav vrhají do oceánu nadpřirozena. Abychom unikli miliónům obrazných smrtí, znázorněných ve světě příčinných cyklů, snažíme se horečně popřít prostý fakt obyčejného umírání a necháváme se unášet představami onoho světa nebo dokonce převtělování.

Průlom ve zdánlivé soudržnosti naší mentální logické činnosti totiž pro nás představuje jistý druh smrti. S tímto hluboce zakořeněným pocitem jsem se znovu a znovu setkával při své práci se schizofreniky, a zdá se, že právě on je základem teorie dvojí vazby, kterou jsem před dvaceti lety vypracoval se svými kolegy v Palo Alto³⁵. Ale stopu smrti lze vysledovat v každém biologickém zpětnovazebném okruhu.

Na závěr této kapitoly bych chtěl ještě zmínit několik schopností mysli, které vycházejí z našich šesti kritérií. Nejprve jsou to dva charakteristické rysy, velice úzce spolu spjaté, jež existují právě díky citovaným kritériím. Je to autonomie a smrt.

Autonomie, doslova samospráva, z řeckého autos (sám, vlastní, svůj) a nomos (zákon), vzniká na základě rekurzivní struktury celého systému. Zda může obyčejný stroj s regulátorem sám sebe spravovat, je sporné, ale představte si, že k tomuto jednoduchému cyklu je přidáno ještě více smyček informací a následků. Co bude obsahem signálů, přenášených těmito smyčkami? Odpověď ovšem zní, že tyto smyčky budou přenášet zprávy o chování systému jako celku. V jistém smyslu už původní jednoduchý okruh takovou informace obsahoval ("Běží to moc rychle", "běží to moc pomalu".), ale další stupeň přinese informace typu: korekce "běží to moc rychle", "není dostatečně rychlá". Nebo také korekce "běží to moc rychle", "je příliš rychlá". To jest, zprávy se stávají zprávami o předcházejícím nižším stupni. A od toho je k autonomii už jen krůček.

Možnost smrti vyplývá v prvé řadě z kritéria č. 1, že mysl se skládá z velkého množství částí. Smrt znamená, že tyto části jsou rozpojeny nebo rozptýleny. Vyplývá však také z 4. kritéria. Smrt je přerušením obvodů a tedy zánikem autonomie.

Kromě těchto dvou velmi zásadních rysů je druh systému, který nazývám myslí, schopen také účelnosti a výběru, díky možnosti autokorekce. Je schopen dosáhnout trvalého stavu nebo "splašenosti" nebo z nich vytvořit nějakou směsici. Ovlivněn je "mapami", v žádném případě ne územím, a je proto omezen obecným faktem, že svým příjmem informací nedokazuje nic o světě ani o sobě samém. Jak jsem již řekl v 2. kapitole, věda nikdy nic nedokazuje.

Kromě toho všeho se systém ještě učí, zapamatovává si, vytváří si negentropii tím, že hraje velké stochastické hry, zvané empirie nebo pokus a omyl. Schraňuje energii. Je nutně ovlivněn tím, že každá zpráva náleží k nějakému logickému typu, a pronásleduje ho tedy obava, že udělá chybu v logickém typování. A konečně je také schopen spojovat se s jinými, podobnými systémy a vytvářet s nimi další, vyšší celky.

Teď mohou vyvstat dvě otázky: Je systém schopen estetického cítění? Má vědomí? Pokud jde o estetické cítění, myslím, že odpověď by mohla být kladná. Lze připustit, že takové systémy rozpoznají u jiných systémů, s nimiž přijdou do styku, vlastnosti podobné svým vlastním. Dejme tomu, že našich šest kritérií budeme považovat za kritéria života; pak se lze domnívat, že každá entita, vykazující tyto vlastnosti, bude nějak hodnotit (znaménkem plus nebo minus) jiné systémy, projevující navenek a viditelně příznaky podobných vlastností. Neobdivujeme sedmikrásku náhodou proto, že projevuje? svým tvarem, růstem, zbarvením a smrtí příznaky života? V tom případě na ní vlastně obdivujeme to, že se podobá nám samým.

Otázka vědomí tak jednoznačná není. V této knize bylo v souvislosti s vědomím řečeno pouze tolik, že procesy vnímání probíhají nevědomě, a že vědomé mohou být až jejich výsledky. Užijeme-li vědomí v tomto smyslu, pak se zdá, že se určitým způsobem vztahuje k problému logických typů, jemuž jsme zde věnovali značný prostor. Nepřišel jsem však dosud na nic, co by skutečně spojovalo fenomén vědomí s nějakými jednoduššími a primitivnějšími jevy, a ani jsem se zde o to nepokoušel.