Vhled       O nás       Obsah       Archiv       Partneři       Zajímavé weby       Kontakty

Modrá Čára1

Nabízíme Vám, vážené čtenářky a vážení čtenáři, pozoruhodnou práci absolventky Gymnázia Jana Nerudy v Praze, Dominiky Vřešťálové. Jak píše autorka v abstraktu ke své práci: „Práce odhaluje specifický význam pojmů svoboda, lidskost a houževnatost v ruské kultuře. Tato tři slova nejsou jen pouhou abstrakcí, dotýkají se každodenního života, který se na území Ruské federace odehrává. Zároveň se vytrvale vrací jako významná témata ruské umělecké i filosofické literatury.“ Autorka k odhalení drobných významových nuancí využívá ruskou klasickou literaturu a současnou literární tvorbu, ruskou filosofii i své osobní zkušenosti z cesty do této země. Je přesvědčena, že jiný význam slov ukazuje také jiný způsob života. Práce by mohla sloužit jako pomůcka těm, kteří by si přáli skutečně poznat ruskou kulturu a společnost. Vedle ruské literatury a filosofie autorka zmiňuje i filosofii a literaturu Evropy, aby se rozdílný přístup ke svobodě, houževnatosti a lidskosti ukázal výrazněji a aby bylo možné pozorovat, jak ovlivňuje realitu. V druhém díle jsem ponechal stejný obrazový doprovod, jako byl v díle prvním. Jiný, bohužel, nemám k dispozici.

Modrá Čára1



Svoboda, lidskost a houževnatost v pojetí ruské kultury
(Část 2.)
Dominika Vřešťálová


  Lidskost
      Uvedení do tématu
      Mimokulturní kořeny lidskosti
      Dva předpoklady lidskosti
      Soucit
      Člověk jako hodnota
  Houževnatost
      Přitažlivost lidské síly
      Kult síly a zkušeností
      Houževnatost těch, kteří jsou sami
      Skutečná opora se nachází uvnitř
  Závěr
  Literatura










Zvrácenost národní kultury je v tom, že člověka, tak prozíravou bytost, naučí vnímat slova jen v jediném z jejich možných významů. Definuje hranice svobody, ošklivosti, umění, dobra i zla a lidská mysl je svázána zdánlivou nepřekročitelností těchto hranic. Opravdovým štěstím člověka je pak propadnout do jiné země, kde slova ukážou svou nekonečně proměnlivou tvář.  
Dominika Vřešťálová





Lidskost



Uvedení do tématu

Lidskost je vlastnost mnohem snáze citelná než definovatelná. Při setkáních s lidmi v současném Rusku jsem si brzy všimla, že k nám přistupují s vlídností, otevřeností, a že nám naslouchají. Někteří Češi mi tuto situaci vysvětlovali zcela prostě: totiž, že Rusové, jako homogenní národ, který žil dlouhou dobu v nejistotě, jakže to vlastně vypadá v jiných zemích, pořád docela nepřestali být zvědaví na vše, co pochází odjinud. Ale jak potom vysvětlit, že se dávají do řeči i mezi sebou, ačkoli se neznají, a naslouchají si stejnou měrou, s jakou naslouchali nám? Navíc většinou jsme to byli my, cizinci, kdo se ptal, zatímco oni odpovídali. Naše zvědavost bývala mnohem silnější než ta jejich. A právě protože jsme se mnohokrát dali do řeči s cizím člověkem, mohli jsme si všimnout, že jejich ochota mluvit s námi se neobjevuje jen občas, ale téměř vždy. Většinou jsme se setkávali s pozorností, která je v mé zemi ojedinělá, trpělivostí (obvykle jsme to byli my, kdo končil hovor), zaujetím a snad i pokorou. Byli jsme pozváni na jídlo, často se nás někdo ujal, když jsme byli bezradní, a i většina zaměstnanců po několika hodinách pracovní doby se nám věnovala velice pozorně.

Zatímco v první části jsem se snažila přiblížit zvláštní druh svobody, která je obsažena v ruské literatuře, a již Rusové prožívají, v této části bude můj úkol jiný. Na území dnešní České republiky se od počátku dvacátého století výrazně změnil postoj lidí k sobě navzájem. Naše proměna ukazuje zcela jasně, že ani soukromé mezilidské vztahy nejsou stále stejné, tedy jaksi přednavržené potřebou lásky či blízkosti, ale že je má v moci společnost, kultura či ideologie. Hodlám proto ukázat některé síly, jež mají za následek, že chování mnoha Rusů je stále tak hluboce lidské a tak jiné oproti evropským způsobům. Ještě než se pokusím poodhalit vlivy kulturní, zmíním s pomocí citace i vlivy jiné, protože je třeba mít je na paměti, pokud se chceme na chvíli spojit se složitou ruskou kulturou.



Mimokulturní kořeny lidskosti

„Evropské státy vznikly ujařmením jiných, ruský však z patriarchálního zřízení rodinného, z bratrsko-socialistického společenství statků ruské obce venkovské, z „miru“. V patriarchálním společenství „miru“ má člověk, má osobnost cenu, kdežto v Evropě byla odedávna ceněna jen půda, jen majetek, ne člověk. „Mir“ však vznikl současně s církví a žil s ní, a pro ni. Tedy ne moc, nýbrž ona ruská církev, nejvniternější svou podstatou odvrácená od moci, mnišská, bratrsky láskyplná, organisovala ruský stát. Západní vzdělání zpovrchněno pohansky římskou povahou, zavrhlo nevyčerpatelné původní křesťanství, vlastní pramen vzdělání: mystické zření. Toto zření bylo vždy jen na východě. Proto jsou ještě dnes Rusové vlastními nositeli na východě vzniklého křesťanství. Oni jsou pravými křesťany, jen u nich je křesťanská pokora životním prvkem.Poznámka číslo I

Znárodňování a státní dohled nad vesnicemi i městy, které měly v době psaní citovaného textu teprve následovat, sice zasáhly do zřízení, jež autor líčil jako rodinné a bratrské. Ale důvěrnost mezi lidmi, která může pocházet ze starého uspořádání „miru“ a tichý a soucitný Ježíš nezmizely. O tom, že lidskost byla v ruské kultuře pokládána za zásadní hodnotu už po celá staletí, svědčí i to, že ji ve svých pracích zmiňují i ruští filozofové, o nichž jsem mluvila v první kapitole. Připomínám, že podle filozofa Alexeje Stěpanoviče Chomjakova jsou lidé navzájem spříznění a „aby se člověk mohl vyvíjet, musí se napřed odvrátit sám od sebe a vidět, chápat a dokonce milovat jiné lidi.“Poznámka číslo II

Rybářské domy
  Rybářské domy, autor: Dominika Vřešťálová



Dva předpoklady lidskosti

Lidskost, jakkoli to působí bizarně, není vlastností každého člověka. Nelze jí dosáhnout, pokud nesplníte minimálně dva předpoklady. Pokusím se je objasnit na Strašné povídce Ivana Bunina.
          „V holém, zimní smrtí zohyzděném parku černajícím se před domem, byla tma a pustota březnové noci a na starý sníh se snášel poprašek nového, bílý a hebký jak labutí peří. Oni ví se jen tolik, že byli dva seděli od večera v parku, čekali na tu nejtišší hodinu. A dům ostražitě hleděl do temného parku spoustou rozsvícených oken: stará Francouzka s kaštanovou parukou a s račíma očima, ponechaná v domě úplně sama, protože panstvo odjelo do města, cítila zlověstnou přítomnost těch, kteří ji hlídali: rozsvítila ve všech pokojích, jichž bylo mnoho a všechny velké; rozhodla se, že celou noc nebude spát a přecházela stále z pokoje do pokoje, po celém tom prázdném domě, třpytícím se lampami a svícny. Nejstrašnější bylo, že místo aby šla do suterénu, kde spala panská a pradlena, nebo do čeledníku, kde nocovalo služebnictvo, místo aby k sobě někoho zavolala, chodila jen z pokoje do pokoje, protože už s jistotou věděla, že je s ní konec, a dokonce si umanula psát lístečky.

Psala:
          „Čtvrt na jednu. Pořád chodím sem a tam. Cítím, že jsem ztracená. V sadě někdo je. Vím dokonce, že jsou dva …“
          (…) Hrála na klavír cake – walk – mnohokrát se dala do hraní, hrála bouřlivě, se zoufalou veselostí, a stále toho nechávala: „Hraju cake – walk jako šílená,“ psala, „moje hrůza už hraničí s extází – ani jednou nejsem s to dohrát do konce …“ Pak se v pracovně přehrabovala ve skříni s knihami, dívala se do nich a házela je na podlahu, všechna dvířka nechala zotvíraná, hledala něco ke čtení a na konec si vybrala svazek Reclusova zeměpisu. Na psacím stole pána domu nechala ještě jeden lístek: „Můj bože. Proč ale mám tou obětí být já? Budu se bránit, živou mě nedostanou!“

S Reclusem v ruce se natáhla na safiánovou pohovku v pracovně, otevřela knihu, chvíli četla, dokonce si i pár míst zaškrtla tužkou, a pak náhle – to se ví, že náhle – usnula. A na té pohovce ji také ráno našli – s podříznutým hrdlem, bez paruky, s holou lebkou, s divokýma račíma očima – obrácenýma v sloup, užaslýma. (…) Kdo ji podřezal? A proč? Podřezali ji oni, ti dva, co seděli v parku. Ale proč - to je nepochopitelné: nic neodnesli, jediné věci se nedotkli. (…) A dlouho, dlouho se mi zdálo, že něco strašnějšího než tenhle příběh jsem nikdy neslyšel, že ani nic strašnějšího nemůže být.“Poznámka číslo III

Ivan Alexejevič Bunin – Strašná povídka

Čím nahání tento příběh takovou hrůzu, že se zmocnila i samotného autora?

          Je zajímavé si všimnout, že děsivost příběhu stoupá s každou podrobností, kterou se čtenář dozvídá o zavražděné ženě. I Ivana Bunina musela přivádět k šílenství právě ta ohromná spousta podrobností, jež předcházely její smrti, protože každá z nich umožňovala, aby se víc a víc nořil do pocitů ubohé Francouzky. Hraje-li na klavír, není těžké si představit její neurotické pohyby, prsty zrychlené panickou hrůzou a tak dále. Za pomoci představivosti začne čtenář prožívat děs spolu s Francouzkou, čímž s ní začíná i soucítit. A celá situace je příšerná právě proto, že zatímco čtenář už se s obětí sblížil, její vrahové přijdou a vykonají, co měli, jakoby postrádali soucit.

Proto právě soucit musí předcházet lidskosti. Pokud schází, je snadné být krutý.

Další věcí, která přidává povídce na hrůzyplnosti, je samo jednání budoucí oběti. Je zcela nepravděpodobné (vždyť kdo hraje na piano, když čeká příchod útočníka). A právě proto se jeví i nanejvýš typickým pro člověka. Francouzka se ukazuje ve své jedinečnosti. Nikdo by v její situaci nejednal tak jako ona. A čtenář Strašné povídky pak zůstává rozrušen už jen pouhým faktem, že Ona byla člověkem a Ona zemřela. A zde se nachází druhý předpoklad lidskosti. Můžete s jiným člověkem i soucítit, ale pokud ho považujete za plevu, bude se vám i jeho bolest jevit bezvýznamná. Druhým předpokladem lidskosti je tedy přijmout člověka jako něco, co je samo o sobě hodnotné.

          Začněme nyní od prvního z předpokladů.

Železnice mezi rozsáhlými lesy v nížinách
  Železnice mezi rozsáhlými lesy v nížinách, autor: Dominika Vřešťálová



Soucit

Tato zvláštní vlastnost se v ruské literatuře podle mých zkušeností ukazuje mnohem výrazněji než v literatuře evropské. Ruská literatura totiž ukazuje soucit tak hluboký, že je spojen až s fyzickou bolestí a šílenstvím. Fjodor Michailovič Dostojevskij chtěl svým dílem Idiot zobrazit „dokonalého, krásného člověka“Poznámka číslo IV a použil k tomuto účelu postavu knížete Myškina. Je třeba si všimnout, že „dokonalý“ člověk je sice inteligentní, pohledný a odvážný, ale vlastnost, která se čtenáři ukazuje nejvýrazněji, je lidskost podobná až lidskosti Ježíšově. A přesto se kníže od Ježíše liší, a to svou nedokonalostí a občasnou bezmocí. Ačkoli lpí na postavách kolem sebe a úzkostlivě si všímá každého jejich slova, nemůže je zachránit. A sám není schopen unést stále větší utrpení, které na ně padá. A v den, kdy Nastasja Filippovna zemře a Rogožina čeká vězení, kníže zešílí.

Povídka Antona Pavloviče Čechova Záchvat zase líčí smutnou příhodu studenta Vasiljeva. Jeho dva kamarádi, malíř a medik, ho uvedou do domů, kde nabízejí své služby lehké ženy. Vasiljevovi se líbí veselá nálada jeho přátel a chce se chovat právě tak nevázaně a bujaře jako oni. Ale nejde to, protože si brzy začíná živě představovat hnus, bolest a špatnost v životě těch žen. Jakoby ani nesoucítil s jednotlivými prostitutkami, jakoby prožíval těžkosti jich všech. Jeho soucit je až nadlidský, je nesnesitelný, což je jasně vidět na následující pasáži, kdy dva přátelé dorazí do Vasiljevova bytu.
„Malíř a medik, kteří k němu přišli druhý den ráno, ho zastihli, jak pobíhá v potrhané košili a s pokousanýma rukama po pokoji a sténá bolestí. „Proboha!“ zaštkal, když spatřil kamarády. „Odveďte mě, kam chcete, dělejte, co myslíte, jen už mě proboha co nejrychleji zachraňte! Nebo se zabiju!“Poznámka číslo V

Poslední příklad patří současné ruské próze. Světlana Vasilenko v povídce Šamara píše o lidech v kárném pracovním táboře. Jsou sprostí, fyzicky si ubližují, jsou obhroublí, studení a bez nadhledu. Někdo se vším tím násilím, traumaty a nízkostí nechá přemoct a stane se jejich původcem. Ale Šamara, hlavní hrdinka, je svým punkovým způsobem soucitná také.

          „Doktoři řekli, že je vevnitř celá shnilá! Játra, srdce, ledviny – všechno má prohnilý! Ta neměla rodit! Protože je naskrz prohnilá!“

          „Ale zdravá je, Paško!“ křičí tentokrát i Šamara. „Dyť voni lžou!“

          „Kdepak, samá hniloba! Rozumíš tomu? Všechno vevnitř má shnilý! Prej, že na to dostane invaliditu. A prej, ty rodit nebudeš! Ty už sis to svý odrodila!“ Paška teničce zaskučel a znovu umanutě čelem přejel po stole, až se celý roztřásl. „Ale já ji nevopustím, Zinko, já ji teda nikdy nevopustim! To bych byl pěknej sráč…“

          (…) Šamara sama věděla, že Paška Marinu neopustí. Ohlédla se za sebe na obě Galji. Čučej na televizi, na fotbal, fotbalistky jedny zasraný, a sykla na ně: „Děte mi někam, kozy! To ste si s nim nemohly jednu dát?!“Poznámka číslo VI

          A začne Pašu utěšovat.

Po přečtení mnoha děl ruské literatury se nemohu domnívat, že takové množství soucitu je náhodné. A stejně tak jsem přesvědčena, že se dotýká i současných čtenářů. Některé věci, které ze soucitu dělají tradiční hodnotu v Rusku, v Čechách působí jinak nebo méně často. Řekněme, že zde přestal být součástí hlavního proudu, a tím se jeho efekt změnil. Půvab soucitu se stává méně a méně srozumitelným, tak jako stále méně rozumíme půvabu antických soch, ačkoli jej vnímáme. Ne že by většina lidí občas s někým nesoucítila, ale proto, že soucit přestal být společnou hodnotou, bývá prožíván pouze jako osobní pocit a téměř potají. Právě díky zkušenostem s ruským vcítěním se domnívám, že soucit je jedním z pocitů, s nímž může být mnoho objeveno. Myslím tím ryze evropskou verzi soucitu, která by spojovala složité osobnosti dotýkané okolním světem, jak je – podle mého názoru nejlépe ze všech – dokázali vysvětlit evropští existencialisté. Evropa má a zná poznatky, které lze využít. Tím si přeji uzavřít tuto podkapitolu.



Člověk jako hodnota

Kdo se tak úporně snaží vystihnout nedotknutelnou hodnotu člověka jako Fjodor Michailovič Dostojevskij? Ve Zločinu a trestu si Petrohraďan Raskolnikov vymýšlí vlastní ideologii, podle níž je vražda osoby, která žije tupě a poživačně jako komár, zcela povolena, pokud pomůže silnému a schopnému, aby uskutečnil plán, jenž jiným lidem jen prospěje. Ale když se takové vraždy dopustí, ucítí hroznou vinu, jeho představy se stanou plné nepotlačitelného hnusu a objevuje se i jakýsi vleklý strach. Není schopen zrealizovat jakýkoli plán a stav, do něhož se dostane, se podobá až nemoci. A vedle Raskolnikova je čtenáři představena mladá žena Soňa, která hluboce prožívá utrpení své rodiny, stará se o malé sourozence a dokonce na ně vydělává jako prostitutka… V její blízkosti se Raskolnikov začíná měnit. Pro naše téma je podstatné, že hrdina, který popřel hodnotu člověka, byl potrestán, zatímco Soňa, která se kvůli lidem kolem sebe hluboko sklonila, nakonec byla schopná předat Raskolnikovi sílu. Dostojevskij toto sdělení nevykřičí, ale přesto ho nelze nezachytit.

Nyní se obraťme k pozdějšímu románu Fjodora Michailoviče Dostojevského. Bratři Karamazovi jsou snad ještě ponuřejším románem. Působí znepokojivě i kvůli několika úvahám, které zůstaly bez jasného řešení. Jedna z nich je úvaha o lidské svobodě, kterou čtenářům nabídne jeden z bratrů, Ivan. Vlastně to není jenom úvaha, ale i fantazie, barvitá a svým způsobem i půvabná. Do Sevilly šestnáctého století sestoupí Ježíš. U moci je inkvizice a den předtím došlo k hromadnému upalování kacířů. Lidé, kteří o Kristovi slýchali každý den z úst všemocné církve, ho poznají podle tváře, vítají ho a jsou svědky milosrdenství a zázraků, které se dějí z jeho vůle. Slepým se vrací zrak a mrtvá holčička znovu ožívá. Kristus se na lidi kolem sebe dívá s láskou a důvěrou. Ale v tu chvíli přichází velký inkvizitor, starý a seschlý muž, a poručí, aby vojáci Krista zatkli, a lidé, vyděšení a zvyklí poslouchat, se za Ježíše nepostaví.Poznámka číslo VII

Ale v noci se sám inkvizitor vypraví do Kristovy kobky, ne aby s ním mluvil, ale aby sám mohl něco říci. „Proč jsi nás přišel rušit?“Poznámka číslo VIII ptá se, ale není to otázka, ale výčitka. „Máš právo odhalit nám některé tajemství onoho světa, ze kterého jsi přišel?“ ptá se Ho (…) stařec a sám za Něho odpovídá: Ne, nemáš, abys nepřidával nic k tomu, co bylo řečeno už dřív, a abys lidem nebral svobodu, o kterou ses tak zasazoval, když jsi byl na zemi. Cokoli nově zvěstuješ, poruší lidskou svobodu víry, neboť se to bude jevit jako zázrak, ale vždyť už tenkrát před půl druhým tisícem let Ti byla svoboda jejich víry nade všechno. Nebyls to Ty, kdo tenkrát tolikrát řekl: „Chci vás učinit svobodnými?“ Ale teď jsi viděl ty „svobodné“ lidi, dodá náhle stařec s přemýšlivým pousmáním. Ano, přišlo nám to draho,' pokračuje, přísně na Něho pohlížeje, ale konečně jsme dokonali to dílo ve Tvém jménu. Patnáct století jsme se soužili s tou svobodou, ale teď je to skončeno a nadobro vyřízeno.“Poznámka číslo IX

Konečně je to vyřízeno, říká stařec, z čehož plyne, že sám ze své moci nemá ani nejmenší radost a udržet současný stav tak, jak je, ho stojí mnoho sil. Je ale tvrdý jako kámen, a nepřestává jednat podle pevného řádu svých myšlenek. Vše, co dělá, se tím řádem řídí. Upalování, stejně jako nošení šatů vzbuzujících úctu, zdaleka není jen výsledkem svévole inkvizitora, jde o promyšlený efekt, za nímž je celá ideologie! „Jsou tři síly, jediné tři síly na světě, které mohou na věky přemoci a podmanit svědomí těch bezmocných buřičů. Jsou to: zázrak, tajemství a autorita.“Poznámka číslo X Tyto tři síly velký inkvizitor našel v postavě Ježíše Krista, jehož pak použil. Na jeho působivém obraze vystavěl celý, v jazyce naší doby vlastně totalitní stát. Proč, když sám je vládou unaven? Protože nevěří, že lidé sami by si vládli lépe. Je pravým opakem Ježíše, který mizí z jejich očí a nepřipomíná se nezpochybnitelnými zázraky, dokonce je nechá i hřešit, jenom aby člověka nezbavil svobodné vůle. Dostojevského Ježíš věří, že hodnota člověka leží v jeho svobodných volbách. Inkvizitor na hodnotu svých „poddaných“ nespoléhá.

To, jestli věříte, že lidé kolem vás, dokonce i masy lidí, jak teď občas někteří říkají, mají hodnotu, je vlastně jedna ze základních otázek. Nemohu říci, zda všichni Rusové v lidskou hodnotu věří. Ale jejich kultura ji připomíná velice zřetelně, a pokud mohu soudit ze svých znalostí o pravoslaví, ji připomíná i náboženství. Mé osobní zkušenosti s lidmi plnými zájmu o jiné osoby se také nedají srovnávat s apatií, kterou už Pražané projevují zcela bezmyšlenkovitě, jen protože na ni mají právo. Je otázka, jestli k vám Rusové budou přistupovat se zájmem, jen protože vás uznávají, ale v souvislosti s kulturou, slovanskými zvyklostmi i náboženstvím vidím jako velmi pravděpodobné, že jsou zvyklí cenit vás poměrně vysoko jen proto, že jste člověk.

Zdá se mi to absurdní. Jak by člověk mohl nebýt ceněn vysoko? Ale paradox Evropy, kde byly humanistické ideály zejména na počátku 20. století hlavním motorem společenského vývoje, a dnes už tím hlavním motorem nejsou, se dá nalézt i na příkladu jediného politika. Na jednu stranu se hlasitě bouří proti porušování lidských práv, ale zároveň často obviňuje politika druhé strany z populismu. A přitom, aby mohl populismus existovat, musí napřed existovat hloupý a nesamostatný občan. Každý, kdo věří v populismus, proto občany vnímá právě takto: jako hloupé a nesamostatné masy. Kdyby někdo odhalil význam tohoto slova, mohl by vzniknout malý, rozechvělý rozruch, protože je tak často používané. Ale zpět k onomu rozporu „dvou pravd“ v jedné osobě: zatímco si jedinec hluboce váží lidské kreativity, podnikavosti nebo lidského intelektu, skutečných lidí si pak cení o to méně a tyto vlastnosti v nich nevidí.

Kolikrát Dostojevskij v Bratrech Karamazových opakoval, že budoucí lidé možná budou žít ve světě, kde bude všechno dovoleno. Ve chvíli, kdy lidé opustí Krista, ztratí před sebou vzor vyšší bytosti a tou vyšší bytostí se stanou sami. Jsou ale lidé schopni věřit jeden v druhého, pokud má být člověk tím nejvyšším hráčem? Obávám se, že tato víra je zatím velice křehká, mění se podle pouhých nálad ve společnosti, protože neexistuje žádný celkově platný názor na to, čím člověk je. Velice snadno se tak může jeho obraz zdeformovat jenom na obraz prodejného hlupáka. To je nebezpečí společnosti, jež nad sebou nemá jeden velký řád. V ruské společnosti zatím „všechno dovoleno“ není a pro Evropany tak vzniká jeden hořký rozpor. Přestože individualismus, jeden ze základů evropské kultury, předpokládá, že si vážíte člověka jako jednotlivce, v docela obyčejné komunikaci mezi lidmi vám bude prokazována mnohem větší úcta v zemi, která není postavena na individualismu, ale na společných hodnotách a tím pádem: na kolektivu.

Ačkoli poslední odstavec mohl znít skepticky, ve výsledku jsem touto kapitolou chtěla ukázat, že také lidskost vzniká působením konkrétních sil, přestože se může zdát jako vlastnost nedosažitelná a záhadná. Nejsou to jen síly literární. Ale i ony mezi ně patří. Díky psanému umění se totiž nechávají důvěrně poznat charaktery třeba zcela protilehlé k osobnosti čtenářově. A v kontaktu se Soňou, Šamarou, Francouzkou, která byla zabita, Vasiljevem nebo knížetem Myškinem je těžké nevědět nic o lidskosti.



Houževnatost



Přitažlivost lidské síly

Evropská filozofie se už mnohokrát zabývala otázkou lidské síly, už mnohokrát se ukázalo, jak je člověk uchvacován mocí, která dřímá v jeho těle. Jak zřetelně se fascinace silným jedincem ukazuje například na Nadčlověku Friedricha Nietzscheho! V současné Evropě je znát i nepokrytý obdiv k primitivní a hrubé síle (například ve drastických filmech). Ale obdiv k síle obecně je patrný třeba i v umění, v němž se objevují nadpřirození hrdinové v lidských tělech. V obou případech se diváci obracejí k něčemu, co je mocné, vyzývavé, strhující a přitom se to týká člověka.

A síla lidské bytosti zdaleka není přitažlivá jen pro Evropu a pomyslný Západ. Každá kultura ji však zachycuje jinak. Záleží na tom, co ona kultura uznává. Někde může být lidská síla zachycena na postavě agresivního despoty a jinde v příběhu o mnichovi, jenž dovedl svůj život k přísné askezi. A oba nás vlastně učí, kam až může lidská síla dojít. Při setkání s ruskou kulturou jsem měla možnost pozorovat další druh síly. Přede mnou se zobrazila ohromná lidská houževnatost, tedy síla přestát útrapy, kterým musíte čelit. Nenechat se zlomit a zůstat aktivní. A Rusové si tohoto druhu síly cení dodnes.

Nyní se zaměřím na knihu Jeden den Ivana Děnisoviče od Alexandra Isajeviče Solženicyna, která mě naučila leccos o tom, jak nesmírně houževnatý může člověk být. Přeji si na ní ukázat právě tuto odolnost, jež může být pro evropské čtenáře stejně tak překvapivá, jako je překvapivé ruské pojetí svobody. Popíšu houževnatost hlavního hrdiny tak, aby byla srozumitelná i Evropanům, a rozliším, které její rysy jsou vlastní pouze hrdinovi, a které stále přetrvávají v ruské společnosti. Zároveň využiji úryvků ze Solženicynova slavného projevu na Harvardské univerzitě A World Split Apart, abych se pokusila nastínit, co dodává národům i lidem sílu, a čím se naopak o svou sílu připravují.



Kult síly a zkušeností

„(…) Šuchov si dobře zapsal za uši slova prvního parťáka Kuzjomina – byl to starý táborový mazák, v třiačtyřicátém roce seděl už dvanáct let, a řekl jednou na holoseči u ohně nové várce svých zelenáčů, které přivezli z fronty:

          „Mládenci, tady platí zákon tajgy. Ale kdo je člověk, dokáže žít i tady. Víte, kdo v táboře zajde? Kdo vylizuje misky, kdo věčně dřepí na marodce a kdo chodí práskat bezpečákovi.“
Poznámka číslo XI

          Alexandr Isajevič Solženicyn – Jeden den Ivana Děnisoviče

(1959)

Tento úryvek pochází ze začátku novely Jeden den Ivana Děnisoviče a jakkoli je krátký, ukrývá se v něm jedno z hlavních sdělení. Ivan Děnisovič Šuchov je v této části knihy ještě pro čtenáře téměř neznámý, ale přesto už vychází najevo, že se dostal do kárného tábora, a tam sedí od roku 1943 už deset let. Jaký jeho tábor je? Nedá se popsat jednou větou, ale mohu ho charakterizovat jako místo, kde jsou zadržováni političtí vězni, vojáci podezřelí svým velitelům, váleční zajatci a také zlodějové a vrazi a o všechny je postaráno jen do té míry, aby mohli pracovat. A v zimě pracují od tmy do tmy šest ze sedmi dní v týdnu, vždycky když zrovna není vánice nebo mráz neklesne pod mínus čtyřicet. Mají děravé oblečení, ne víc než sedm hodin spánku denně a musejí čerpat sílu z příliš malých porcí jídla. Na ukázce, jíž jsem zmínila, je poznat, že uspořádání společnosti, která za takových podmínek vzniká, je jiné než za plotem tábora. Čerstvě uvěznění vojáci jsou mladí a přicházejí do gulagu z války, a přesto jsou z nich tady pouzí zelenáči a skutečné slovo má starší nebo dokonce starý muž, který se vyzná v chodu onoho místa. Kromě zkušeností je tomuto muži vlastní také tělesná odolnost. Vojáci uměli zacházet se zbraněmi, ale síla vůdčí autority v táboře, tedy táborového parťáka, je spíš v silách jeho vlastního těla. V těchto ohledech připomíná kmenového náčelníka nebo vedoucího samce ve skupině zvířat. V jeho osobě se spojuje mohutné tělo, nezbytné zkušenosti a také jistá pevnost ducha, k níž se vrátím později. A tyto vlastnosti všem vězňům imponují, protože chápou, že zajišťují přežití. Jedinec, který je získal, si zasluhuje úctu všech.

Starý parťák říká, že ten, kdo dřepí na marodce, zajde. Zatímco v současné Evropě je zvykem přehlížet nedokonalosti těla pro nedotknutelnost ducha, táborová společnost nám může připomenout, že za skutečného nebezpečí dosáhne fyzická síla opět svého plného významu. Hladomory, množství válek, vysoká kriminalita a nejistota (která vlastně přetrvává v Rusku dodnes), jsou jistě jen některé z příčin, proč v této zemi fyzická síla a životní zkušenost stále zůstávají vzorem. Sovětská vláda věděla, proč zařadila do své propagandy obrázky svalnatých mužů, obzvlášť v době, kdy byla tělesná houževnatost nezbytná k přežití a každý ji proto musel uznávat. A obdiv k houževnatosti těla se ukazuje i v povídce Šamara ze začátku jednadvacátého století, o níž jsem se zmínila v kapitole Lidskost. Šamara byla znásilněna osmi (osmi!) muži, ale podařilo se jí přežít a nyní je zdravá a plave v ledové vodě a chodí kilometry po krajině ve vrstvě sněhu. To, že autorka Šamaře přisoudí tak příšernou i neuvěřitelnou zkušenost a pak ji nechá běhat po sněhu, přece jasně prokazuje, že chtěla zobrazit právě nesmírnou odolnost Šamařina těla, a je pravděpodobné, že tělesnou otužilost i dnes cení velice vysoko.

Zachráněná zvonice uprostřed Volhy
  Zachráněná zvonice uprostřed Volhy,
  autor: Dominika Vřešťálová



Houževnatost těch, kteří jsou sami

Když byla knížeti Myškinovi předvedena fotografie Nastasji Filippovny, její tvář ho uchvátila. Aglaja Jepančinová prý byla krásná téměř stejnou měrou, ale i tak byl kníže více upoután podobiznou Nastasji Filippovny. Vysvětlil to slovy: „V té tváři je mnoho utrpení.“Poznámka číslo XII Utrpení, které Nastasju Filippovnu zasáhlo, nechalo na její tváři stopy výlučnosti a osamocení. Oproti Aglaje, která je ještě dítětem, je Nastasja už dospělá, protože všechno zlé vydržela sama, nikdo jí nepomáhal, téměř nikdy se o ni nikdo nestaral. Utrpení Nastasji Filippovny se zdánlivě vůbec nepodobá strastem Ivana Děnisoviče, ale přesto mají oba hrdinové jednu společnou vlastnost. Vědí, že jim z něj nikdo nepomůže a že jsou sami.

Na Nastasju mělo to, že byla připravena o péči ostatních, zhoubný vliv, snad protože o péči přišla příliš brzo. Ale Šuchov tím, že zůstal odkázaný sám na sebe, spíš získal. Uvědomil si, že v táboře nezíská nic, co si sám neopatří. A tak se mu stala vlastní samostatnost a podnikavost. Například se naučil spravovat jiným vězňům boty, za což pak od těch „bohatších“ dostával kousky jídla. Také začal své okolí pozorovat s výjimečnou bystrostí a díky tomu se mu podařilo získat třeba dvě nezapočítané porce kaše k obědu. Byl by tak podnikavý, byl by tak bystrý, kdyby o něj bylo postaráno? A byl by vůbec samostatný, kdyby o něj bylo postaráno?

To je otázka! Neučí nás Šuchovův případ, že opatření, která nám mají zajistit standard, nás od určitého věku spíše zotročují? Alexandr Solženicyn o tom v roce 1978 poznamenal v projevu A World Split Apart následující slova:
          „When the modern Western states were being formed, it was proclaimed as a principle that governments are meant to serve man and that man lives in order to be free and pursue happiness. (See, for example, the American Declaration of Independence.) Now at last during past decades technical and social progress has permitted the realization of such aspirations: the welfare state.
          Every citizen has been granted the desired freedom and material goods in such quantity and in such quality as to guarantee in theory the achievement of happiness, in the debased sense of the word which has come into being during those same decades. In the process, however, one psychological detail has been overlooked: the constant desire to have still more things and a still better life and the struggle to this end imprint many Western faces with worry and even depression, though it is customary to carefully conceal such feelings. This active and tense competition comes to dominate all human thought and does not in the least open a way to free spiritual development.”Poznámka číslo XIII

Toto jsou podle Solženicyna negativní dopady toho, když stát své obyvatele pouze zaopatřuje (a mezi lidmi přitom nevládne dostatečná motivace soustředit se na jiné věci, než na další a další zabezpečování sebe sama). Majetek a prestižní zaměstnání nemusí otevřít člověku cesty a naopak ho mohou učinit závislým. Člověk, který si zvykl na standard, jenž ale pochází od někoho jiného, se začíná neovladatelně obávat toho, že o cizí přízeň přijde. Jeho panika je často iracionálně silná, a stane se řídící silou všeho, co člověk dělá. Tedy pokud to mohu shrnout: člověku, o kterého druzí pečují, hrozí, že přijde o odolné tělo i mysl, stane se závislým na svých pečovatelích, a nakonec nebude schopen udělat samostatný krok. A naopak v zájmu každého jednotlivce i národa je neočekávat záchranu od ostatních, ale přenést ji do vlastních rukou, pokud to je jen trochu možné.

Jak už jsem řekla, podmínky v Rusku jsou podle mého názoru stále nejisté. Mluvila jsem s několika lidmi, kteří dávali najevo, že je třeba hledat spolehlivé zdroje informací, ale ani s nimi není úplně jasné, jak to všechno je. Bylo mi líto těch, na něž byl jejich vlastní stát příliš zamotaný. Ale na druhou stranu rozmlouvat s lidmi, kterým stát rozhodně nedělá hodného strýčka příhodu, znamenalo mluvit s lidmi mnohem energičtějšími.



Skutečná opora se nachází uvnitř

Houževnatost, kterou jsem pozorovala v novodobém Rusku se – až na pár výjimek – netýkala těla. Poznala jsem ji spíš během setkání s lidmi, kteří se dokázali povznést nad nepříjemnosti, jimž se nemohli vyhnout. Většinou to byli lidé, s nimiž jsme začali mluvit my sami, ale i přes tento náhodný výběr jsme velice často pozorovali, že jsou průbojní a také se nenechají jen tak zlomit. Rybář, který měl před domem dvě zrezlé lodě a zůstával na vsi, z níž ostatní odcházeli, mladá slečna, která se na vesnici starala o zahradu i o malého bratra nebo číšnice, která byla veselá i během noční směny, jsou jen někteří ze všech houževnatých lidí, s nimiž jsme se setkali. Všichni tito lidé si udrželi aktivní mysl, i přestože podmínky, v nichž jsme je zastihli, byly hrozné. To, s čím jsem se setkala v Rusku, je v souladu se známým pravidlem, že když se člověk dostane do špatných podmínek, může stále ještě čerpat jistotu ze své mysli, protože ta je mu důvěrně známá a nemusí se obávat, že by se najednou ztratila.

Jak už bylo řečeno v první kapitole, to, jak ucelená a sebejistá je naše vlastní mysl, závisí i na tom, jakým způsobem poznáváme svět kolem sebe. A intuitivní a náboženské poznání (ať už podává o světě jakkoli spolehlivou výpověď) je zjevně mnohem ucelenější, neboť v něm nedochází k neustálému napadání svých vlastních poznatků, a i tak subjektivní prožitky jako jsou lidské city, mají svou důležitost a nemusí být opomíjeny. Lidská mysl, která poznává intuitivně, je potom v menším nebezpečí, že bude sama sebou rozpolcena nebo umlčena.

Žebříček hodnot, který si v Solženicynově díle vytváří vězeň Ivan Děnisovič, by byl jistě napadnutelný rozumem. Šuchovovo základní pravidlo, jímž se v táboře řídí, zní: udržet si lidskou důstojnost. Každý čtenář by mohl toto pravidlo zpochybnit, vždyť jakou hodnotu má důstojnost člověka, který je ohrožený smrtí, a který stejně musí do určité doby zemřít? Ale nemá smysl argumentovat, že Šuchovovo „přikázání“ není racionální, protože Šuchov ho rozumem ani nehledal. Za celou knihu nám Ivan Děnisovič nevysvětluje, proč je tak nezbytné nutné nestát se psem nebo červem, ale zůstat člověkem. Prostě je to nutné. A to, že by bylo možné Šuchovovo pravidlo zpochybnit, nemění nic na tom, že mu zachovává zdravou mysl. A možná že je důvodem, proč si lidské důstojnosti tak váží jen věta jeho bývalého parťáka:

          „kdo je člověk, dokáže žít i tady“
Poznámka číslo XIV

          To, že základem pro skutečnou houževnatost, je mysl, která se vyzná sama v sobě, je poznatek ruské kultury, který ale může platit i kdekoli jinde. A na závěr si dovolím zmínit ještě jednu krásnou pasáž z Jednoho dne Ivana Děnisoviče, v níž je naznačeno, že sebejistý a silný je především ten člověk, který využívá vlastních a ne cizích myšlenek. Ivan Děnisovič Šuchov v této scéně mluví s kapitánem Bujnovským, z nějž se také stal trestanec, ale ze sovětské armády ho přesunuli do vězení teprve před krátkou dobou. Bujnovskij v poledne překvapil Šuchova větou, že Slunce stojí uprostřed oblohy pokaždé v jednu hodinu, což se kapitán prý dozvěděl z nařízení vydaného Sovětskou vládou. Teď už je ale večer a je po práci.

„Šuchov mezitím popadl dech. Teď se otočí a vidí – pantáta ouplněk se pozamračil do brunátna, už vylezl celý na nebe. A zdá se, že ho o chloupeček ubylo. Včera touhle dobou stál výš. Šuchov se raduje, že všecko dopadlo tak dobře, rejpne kapitána do žeber a hodí udičku:

          „Ty, kapitáne, jak je to vlastně podle té vaší vědy? Kam se potom poděje starý měsíc?“

          „Jak to, kam? Taková nevědomost! Prostě ho není vidět!“

          Šuchov kroutí hlavou a směje se: „Ale když není vidět, tak jak můžeš vědět, že je?“

          „Tak podle tebe,“ žasne kapitán, „je každých třicet dní na nebi nový měsíc?“

          „Co je na tom divnýho? Podívej, lidi se ti rodí dennodenně, tak proč by měsíc nemohl jednou za čtyři neděle?“

          „Fuj!“ odplivl si kapitán. „V životě jsem neviděl ani jednoho takhle zabedněného námořníka. Tak kam se tedy ten starý poděje?“

          „Na to se ptám právě já tebe.“ Šuchov se zazubil.

          „No tak? Kam?“

          „U nás se říkalo: jak měsíc zestárne, rozdrobí ho pámbů na hvězdičky.“

          „(…)A proč to ten pámbů dělá?“

          „Co?“

          „No drobí ten měsíc na hvězdičky – proč?“

          „Co se tak divíš?“ pokrčil Šuchov rameny. „Hvězdy, ty přece každou chvilku padají, tak se musí doplňovat.“
Poznámka číslo XV



Závěr

V této práci jsem se pokusila evropským čtenářům přiblížit, jak může vypadat svoboda, lidskost a houževnatost v jiné kultuře. Doufám, že ti, co si práci přečtou, si z ní odnesou přinejmenším myšlenku, že jakékoli slovo či pojem, který máme v hlavě pevně spojený s jistým významem, může nabývat i významů zcela jiných, nebo může představovat mnohem větší hodnotu. Zvykli jsme si slova ohraničovat určitým významem a ohraničili jsme tak i vlastní myšlení. Velice by mě potěšilo, kdyby se v mé práci čtenáři seznámili s jiným druhem myšlení, které se ukazuje právě na jiném nazírání na svobodu, lidskost nebo houževnatost. Ono jiné pojetí těchto slov představuji ve své středoškolské odborné činnosti. Přála bych si, aby bylo pro Evropany variantou k jejich vlastnímu pohledu na svobodu, lidskost a houževnatost.

Na začátku práce jsem zmínila zásadní rozdíl v myšlení Ruska a ostatní Evropy. Zatímco v Evropě se již od 6. století před naším letopočtem pěstuje myšlení filozofické, v Rusku je přemítání o světě až do 18. století spojené především s církví a s vírou v Boha. Filozofie se jako samostatná disciplína neobjevuje.

Dále jsem se věnovala tomu, jak se dvě kultury s tak rozdílným filozofickým zázemím vyjadřují o svobodě. Evropská i ruská filozofie se shodují v názoru, že ke svobodnému činu je třeba napřed poznat svět kolem sebe, ale každá prosazuje (nejčastěji) jiný způsob, jakým je možné světu porozumět. V Evropě se vyvinula dlouhá tradice rozumového poznání, kdežto v učení mnoha ruských filozofů hraje při poznávání silnější roli intuice. Například pokud srovnáme, co si o svobodném činu myslí francouzský existencialista Gabriel Marcel a ruský existencialista Nikolaj Berďajev, zjistíme, že podle Marcela je ho schopna jen osoba, která se vymezí vůči bezduchému světu konvencí svým vlastním kritickým pohledem, kdežto Berďajev vidí svobodu i v činu, k němuž není nutná kritičnost, ale „jen“ intuice. Svobodný čin potom nemusí být těžce vydobytou vzpourou, může být přirozený, bezprostřední, lehký. Předpokládám, že intuitivní poznání je v ruské kultuře hluboko zakořeněné hlavně díky pravoslavné křesťanské víře, k níž se zde hlásí víc než polovina obyvatel,Poznámka číslo XVI protože intuitivní poznání potom znamená poznání, jež je vedeno Bohem. Ostatně víru v existenci vyšších sil považuje Berďajev za nutnou, aby se člověk mohl povznést nad přízemní realitu, a osvobodit se od ní.

Když jsem se zabývala názory ruských filozofů na lidskost, zaujala mě především myšlenka, že jedině ve chvíli, kdy si člověk osvojí lásku k jiným, překonává „nadutý egoismus“ a získává „moudrou pronikavost“.Poznámka číslo XVII Díky společné lásce ke Kristu a k pravoslavné církvi je podle Chomjakova, Solovjova a dalších filozofů, člověk spojen v jednotě s jinými lidmi, a přece si zachovává svou jedinečnost. Učení, které říká, že mezi lidmi panuje jednota, má v ruské filozofii výraznější roli, než ve filozofii zbytku Evropy a podobné názory můžeme pozorovat i v ruské literatuře. Všímala jsem si také toho, že v ruské filozofii se jako důležitá hodnota objevuje soucit.

Potom jsem rozebírala, jestli má poznání skrze rozum a skrze intuici nějaký vliv na to, jak je člověk houževnatý. Zatímco bezprostřední poznání znamená důvěru k tomu, co vidím, vnímám, prožívám a tak dále, rozumové poznání žádá, abychom to, co nevzešlo z našeho rozumu, neustále zpochybňovali. Nesoudím, která z těchto metod je správnější, ale zdůrazňuji, že neustálé pochyby mohou narušovat řád ve vlastních myšlenkách, jenž člověku dodává sílu v nepříjemné situaci.

V podkapitole Svoboda jsem se soustředila na svobodu v Lermontovově díle Hrdina naší doby. Lermontov svobodu spojuje především s přírodou, protože příroda jako opak řádu ukazuje člověku, jak vypadá absolutní svoboda, slouží mu jako místo úniku, kam utíká svobodu opět načerpat, a zároveň mu její nesmírnost dodává sílu k tomu, aby svobodný byl. Spojení svobody a přírody je podle mého názoru v současnosti poměrně neznámé a čtenáři se s ním mohou seznámit právě v ruské literatuře. Na Lermontovově absolutně svobodném hrdinovi jsem potom ukazovala i svobodu, která se podobá až bezohledné svévoli. Zároveň ale představuje takovou hodnotu, že se hrdina vzdává štěstí i lásky, jenom aby zůstal svobodný. Což je také velice zajímavý přístup ke svobodě.

Jak vypadá svobodný život podle ruské kultury? V Hrdinovi naší doby i v současném Rusku jsem pozorovala, že svobodný život je spojen se dvěma základními vlastnostmi: s otevřeností a s aktivitou. Svobodný život, který žije Lermontovův hrdina Pečorin je založený na osobní svobodě a je také velice činný. I v dnešním Rusku jsem pozorovala svobodu, jež se projevuje spontánními činy. V této části práce jsem také zmínila, že v Evropě se svoboda váže víc na možnosti, k nimž má člověk přístup, ať už jsou to lidská práva nebo finanční zajištěnost, zatímco v běžném životě v Rusku jsem nepozorovala takové lpění na formální svobodě, ale spíš na skutečných svobodných činech. Důvěru v to, že činy mají hodnotu, a že jsou svobodné, navíc podporuje jak ruská filozofie (jak bylo řečeno) tak i pravoslavné křesťanství, které v ruském společenském životě stále hraje důležitou roli.

Když jsem se začala věnovat ruskému náhledu na lidskost, nejdříve jsem zmínila, že v Rusku bylo po dlouhá staletí časté soužití lidí na vesnicích, kde oproti městu převažuje důvěrnost podobná až důvěrnosti rodinné. Takový způsob života znamená i blízkost mezi lidmi. Připomenula jsem také, že k lidskosti podněcuje i ruská pravoslavná církev a ruská filozofie. Vesnický způsob života, církev a filozofie se všechny během let podepisovaly na tom, jak se mají lidé chovat k sobě navzájem, učily lidi soucitu s druhými. A můžeme z nich čerpat i myšlenku, že člověk by si měl i cenit jiných lidí, než jen sám sebe.

Právě soucit a vědomí, že člověk je něco, co má hodnotu, jsem určila jako dva základní předpoklady k tomu, aby se člověk choval k druhým ohleduplně a lidsky, a právě jich jsem si všímala v ruských literárních dílech. Nejprve jsem citovala z Dostojevského románu Idiot, z Čechovovy povídky Záchvat i ze současné prózy Světlany Vasilenko, aby se čtenář mé práce mohl seznámit se soucitem, který dovede být tak silný, až to Evropana může zaskočit. Potom jsem se soustředila na to, co ruská próza říká o hodnotě člověka. Zmínila jsem román Zločin a trest, který je sondou do mysli muže, jenž hodnotu lidského života popře a je za to trestán nejen vězením ale i utrpením duše. Potom jsem přiblížila příběh o velkém inkvizitorovi z díla Bratři Karamazovi, kde se objevuje úvaha, zdali je člověk hoden toho být svobodný. Jeden z románových bratří – Ivan Karamazov rozvažuje o šťastných a zotročených lidech v době, kdy začíná být všechno dovoleno, jakoby svoboda měla přinést člověku jen neštěstí a nadřazenost člověka se měla stát i jeho zhoubou. Jakoby člověk nebyl schopen unést to, že on sám je bytostí, která má největší hodnotu. Tato úvaha je provokativní, proto jsem se na závěr obrátila k Evropě. Zde se totiž Bůh skutečně přestal jevit jako nejvyšší bytost a za toho, kdo všechno ovládá, začal být považován člověk. To ale zatím vede k nepřítomnosti řádu, který by lidé stejně vnímali a stejnou měrou ho uznávali. Bez řádu (ať už se jednalo o řád dobrý nebo zlý) se názory ve společnosti mění podle pouhých nálad a i člověk může být označován za prodejného hlupáka. To, že má církev v Rusku stále pevné postavení, tak paradoxně způsobuje, že je zde člověku prokazována větší úcta, než v kultuře, kde je člověk častěji považován za bytost, jež o všem rozhoduje. Úcta ke každému jednotlivci tedy také může být něčím, co může Evropa pozorovat za svými hranicemi.

Ve čtvrté kapitole jsem obrátila svou pozornost k poslední vlastnosti ruské kultury, jíž jsem se rozhodla zpracovat – k houževnatosti. Jak je vidět na příkladech z ruské literatury, i jak jsem pozorovala v Ruské federaci, houževnatost je pokládána za něco, o co je třeba usilovat. A to, ať už začala být zapotřebí kvůli nehostinné ruské přírodě, nebo se stala nutností v době politického nebezpečí, kdy byla k přežití třeba absolutní bystrost a nezdolnost. Jako první rys houževnatosti podle ruské kultury jsem uvedla obdiv k fyzické síle a zkušenostem. Ten jsem v ruské kultuře pozorovala mnohem silněji, než ve své zemi.

Další zajímavý postřeh o houževnatosti, který nám ruská kultura poskytuje, je, že se houževnatost rodí ze samostatnosti. V textu své práce ukazuji postavy ruské literatury, které jsou silné právě proto, že ví, že jsou odkázány samy na sebe. A tento postřeh sleduji i ve známé přednášce A World Split Apart, v níž Alexandr Solženicyn upozorňuje, že lidé, kteří jsou dlouhodobě zajištění, se stanou závislými na tom, co je zaopatřuje. V nejistých a méně přívětivých podmínkách, jaké vládnou i v současném Rusku, se tak paradoxně rodí i samostatnost a odolnost.

A v poslední podkapitole jsem se snažila vystihnout, že houževnatost, jíž jsem pozorovala v Rusku, vzniká v dnešní době především ze sebejisté a ucelené mysli. Duševní jistotě, jak jsem předestřela už v první kapitole, v Rusku pravděpodobně napomáhá i to, že se zdejší myšlení často opírá ne o rozumové, ale o intuitivní a náboženské poznání, v němž je každý pocit a vjem hodnotný a není takové nebezpečí, že člověk zavrhne polovinu své mysli jen pro její neprůkaznost a subjektivitu. Houževnatost, která pochází z ucelené mysli… Není to další z postřehů ruské kultury, který není v západní Evropě příliš znám?

Tímto textem jsem se snažila zachytit odlišné významy a váhu pouhých tří slov. Ale právě jejich odlišný význam je znakem toho, kolika možnými způsoby se slova dají vnímat a kolika způsoby je možné myslet. Budu moc ráda, pokud se výňatky z ruské filozofie, historie a literatury představí čtenářům jako ukázky ruského myšlení a svoboda, lidskost a houževnatost jako živá slova, která jsou mnohotvárná a čekají na své objevitele.



Literatura

BERĎAJEV, Nikolaj. Nový středověk: Úvaha o osudu Ruska a Evropy. Vydání první. Červený Kostelec: nakladatelství Pavel Mervart, 2004. ISBN 80-86818-05-5

BERĎAJEV, Nikolaj. Filosofie svobody: 1. díl, Filosofie a náboženství. Vydání první. Olomouc: nakladatelství Votobia, 2000. ISBN 80-7198-486-8 BUNIN, Ivan Alexejevič. Strašná povídka. In: BLAŽKE, Jaroslav, ed. Kouzelné zrcadlo literatury. Sny a realita moderního světa. Vydání první. Praha: Velryba, 2003. 295 s. ISBN 80-85860-15-5. ČECHOV, Anton Pavlovič a NOVOTNÝ, Vladimír, ed. Dramata. 1. vyd. v tomto uspoř. Praha: Odeon, 1988. 499 s. Galerie klasiků.

ČECHOV, Anton Pavlovič. O lásce a jiné povídky. Vydání první. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0886-1 DOSTOJEVSKIJ, Fjodor Michailovič. Idiot. Vydání sedmé (ve Světě sovětů první). Praha: Svět sovětů, 1959.

DOSTOJEVSKIJ, Fjodor Michailovič. Bratři Karamazovi. Vydání osmé, tohoto překladu v Odeonu druhé. Praha: Odeon, 1980.

DOSTOJEVSKIJ, Fjodor Michailovič. Zločin a trest. Vydání šestnácté (v Lidovém nakladatelství čtvrté). Praha: Lidové nakladatelství, 1988.

DRESLER, Jaroslav, ed. Masarykova abeceda. V Melantrichu první vydání. Praha: Melantrich, 1990. ISBN 80-7023-069-X

LERMONTOV, Michail Jurjevič. Hrdina naší doby. Vydání první. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, n. p., 1966

LOSSKIJ, Nikolaj Onufrijevič. Dějiny ruské filosofie. Vydání první. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2004. 663 s. Studie; 17. ISBN 80-86715-26-4.

MACHOVEC, Dušan. Dějiny antické filosofie. Vydání první. Jinočany: nakladatelství a vydavatelství H?H, 1993. ISBN 80-85467-62-3

MARCEL, Gabriel. Přítomnost a nesmrtelnost. Vydání první. Praha: Mladá fronta, 1998. ISBN 80-204-0701-4

MASTERS, Tom. Petrohrad. 1. české vyd. Praha: Svojtka & Co., 2006. 266 s. Z řady průvodců Lonely Planet. ISBN 80-7352-396-5.

MESSNER, Richard. Moderní pražský mystik Rainer Maria Rilke. Vydání první. Praha: Nakladatel B. Kočí, 1923.

MIKEŠ, Vladimír, ed. Marina Cvetajevová, Boris Pasternak, Rainer Maria Rilke: Korespondence. Vydání první. Praha: Supraphon, 1986

RAEPER, William a SMITHOVÁ, Linda, Úvod do světa idejí: Náboženství a filozofie v minulosti a současnosti. Vydání první. Praha: nakladatelství Vyšehrad, spol. s.r.o., 1994. ISBN 80-7021-082-6

SARTRE, Jean Paul. Nevolnost. Vydání první. Praha: Československý spisovatel, 1967. 22-026-67

SOBOTKA, Ivo. RUSKO: Osmnáct obrazů z cesty po ruské zemi a klášterech. Vydání první. Olomouc: Poznání, 2007. ISBN 978-80-86606-63-7

SOLŽENICYN, Alexandr Isajevič. Jeden den Ivana Děnisoviče Vydání první. Praha: nakladatelství LEDA spol. s.r.o. a nakladatelství Rozmluvy, 2011. ISBN 978-80-7335-278-3

SOLŽENICYN, Alexandr Isajevič. A World Split Apart. Předneseno na: Harvard University. Harvard, USA: 1978

STŐRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. Vydání osmé, v KNA druhé. Kostelní Vydří: Karmelitálnské nakladatelství v Kostelním Vydří, 2007. ISBN 978-80-7195-206-0

ŠÁMAL, Zdeněk. Objektiv z Ruska. Vyd. 1. Praha: Česká televize, 2008. 151 s. Edice České televize. ISBN 978-80-7404-003-0.

TOLSTOJ, Lev Nikolajevič. Smrt Ivana Iljiče. 2. vyd., v Čs. spis. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1959. Edice ilustrovaných novel; Sv. 47.

VASILENKO, Svetlana. Šamara. Vydání první. Praha: Pulchra, 2011. ISBN 978-80-87377-27-7

VORHEES, Mara. Moskva. 1. české vyd. Praha: Svojtka & Co., 2007. 250 s., [16] s. barev. obr. příl. Z řady průvodců Lonely Planet. ISBN 978-80-7352-466-1.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Determinismus (staženo 9. 3. 2013 ve 20:29)

http://www.teologicketexty.cz/casopis/2010-2/Nikolaj-Alexandrovic-Berdajev-filosof-svobody.html (staženo 9. 3. 2013 ve 20:43)

http://cs.wikipedia.org/wiki/Rusko#N.C3.A1bo.C5.BEenstv.C3.AD (staženo 16. 3. 2013 ve 20:53)



Titulní stránka