Přiznávám, že mne vlastně otázky na víru, a konkrétně na mou víru obtěžují. Prožívám rozpor mezi povinností otevřeně se hlásit ke svému přesvědčení a niternou, křehkou povahou víry. Nerad o své víře mluvím, protože mi to připadá jako duchovní exhibicionismus svého druhu. Souhlasím, že je to divné u člověka, který má na základě své víry kázat a učit. Rád v této věci sloužím lidem, kteří mne chtějí poslouchat, ale nikdy nespěchám s osobním svědectvím. Nechávám si jistou rezervu. Je to také proto, že víra je odpovědí. Je mou odpovědí na otázku, která ke mně odkudsi přichází. Ale má víra je také otázkou. A to lidé neradi slyší.

Hlavní potíží při rozpravách o víře je pro mne to, že takové řeči lidi rozdělují. Víra je promíšena s ideologiemi a ty pak zase s mocenskými zájmy. Málo co dovede lidi tak rozeštvat, jako (skutečná nebo domnělá) odlišnost ve víře. Tvrdívá se, že konflikty o víru patří vůbec k nejkrvavějším v historii. Věřící lidé jsou někdy ochotni bojovat o věc své víry do poslední kapky krve. Své nebo protivníkovy.

Myslím, že chyba začíná už tam, kde se lidé dělí na věřící a nevěřící. Není to snad tak, že každý nějak věří ? Možná je to prostě jenom v tom, že nemáme společně jasno v tom, co to je víra. Mohli bychom to vzít tak, že uvěřit znamená odsouhlasit stovky tezí předložených náboženskou autoritou. Nebo to můžeme vzít tak, že jde o vztah k tajemství, bázeň a ztišení před skutečností světa a hlubokými dimenzemi života. Že víra je životní poloha, jíž člověk odkrývá a zakouší něco, co do lidského života vstupuje jako výzva a nárok (podle O.A.Fundy).

Už jazyk nás vede k rozlišení. Řekne-li se, že každý nějak věří, míní se asi především věřit něco. Věřím-li o něčem, že je to tak a onak, přiznávám, že nevím. V tomto případě je nesmyslná často uváděná věta : Uvěřím, až se přesvědčím. Až se přesvědčím, přestanu věřit. Už to nebudu potřebovat, protože budu vědět. Věřím-li. mám nějaké důvody předpokládat. Je to prostě nedokonalé poznání. Především půjde o poznání z druhé ruky. Je-li zdroj věrohodný, tedy hodný víry, mohu informaci přijmout. Většinou se nepřipouští jak mnoho toho vlastně spíše věříme, než doopravdy víme. Skoro vše ze školních vědomostí je takové povahy. Tento typ víry doprovází oprávněná, i když často nenaplněná touha přejít od víry k vědění.

Něco jiného je, řeknu-li nějakému protějšku : Věřím ti. Není tím hned míněno : Věřím, tomu, co říkáš. Znamená to nejprve : důvěřuji ti, spoléhám se na tebe. Věřím-li takto někomu, dávám se mu vlastně do rukou. Ale také to znamená, že jej přijímám. Taková víra se neprojevuje jen slovy. Vyjadřuje se stejně tak i činy. Je zřejmé, že víra v tomto druhém smyslu není hlavně poznáním. Lze říci, že jde o vztah. Taková víra souvisí s nadějí. Jde o to, co očekávám od toho, komu důvěřuji. Ti, kdo jsou ochotni se takto svěřit jeden druhému, jsou přátelé. Přátelství bývá někdy definováno sympatií, shodou v názorech a zájmech. ale nakonec to rozhodující je : věřit si navzájem.

Je tu však ještě třetí formulace : Věřím v … Někteří lidé rádi říkají : Věřím hlavně v sebe. Míní tím sebedůvěru. Vím, co mohu od sebe očekávat. Spoléhám se na své vlastní síly, duševní i fyzické. Mám o sobě vcelku dobré mínění. Jsme-li dostatečně jazykově citliví, uvědomujeme si, že věřit v…, to je cosi závazného. Řekne-li se o někom, že věří něčemu, nebo na něco, cítí se to jako soukromá záležitost.

Věřit v … vlastně znamená směr. Věřit tady znamená být na cestě. Cílem je spočinout u toho, kdo (nebo co) je protějškem takové víry. Věřit v tomto smyslu znamená někam vstupovat. Možná do tajemství, které je jinak nedostupné. Problémy se řeší, záhady na řešení čekají, kdežto do tajemství můžeme vejít, nechat se jím obklopit a zahrnout. Znamená-li to poznání, je to spíše zření uprostřed temnoty.

Věřit v ... zahrnuje věřit někomu i věřit něco. Věřím-li totiž někomu, věřím také tomu, co říká. Je to ale ještě něco navíc. A tam už nemohu jen tak beze všeho říci : věřím v něco, věřím v někoho, věřím v sebe. Mohu věřit něčemu, někomu, sobě. Ale věřit v tomto silném smyslu mohu vlastně pouze v Boha. Nic jiného a nikdo jiný si nezaslouží, abych se odevzdal tak bezvýhradně, jak to činí plnohodnotná náboženská víra. To však před námi otevírá nové velké téma.

Věřit v Boha je rozhodně něčím víc než věřit něco o Bohu. Např., že je. Nebo, že je všudypřítomný, věčný, vševědoucí a všemohoucí. Nebo, že je nekonečně dobrotivý. Tomu lze věřit, ale obvykle přijetí takové hypotézy nechává člověka chladným. Nemívá to příliš vliv na běh jeho života. Může to končit u onoho tisíckrát opakovaného a triviálního konstatování : Ono něco je… s dodatkem : No a co ? Když to pak někdo vidí jinak, když v jeho výkladu světa nejsou zahrnuty božské mocnosti, neznamená to, že je horší nebo lepší, než ti, kdo věří. Jsou to prostě jen dvě mínění vedle sebe.

Věřit v Boha znamená věřit, že je, ale pak také věřit mu. A protože Bůh prostřednictvím svého díla dává nahlédnout do svého nitra, znamená to také věřit tomu, co takto o sobě sděluje. Věřit v Boha znamená spoléhat se na něj, počítat s ním. Znamená to také očekávat. Očekávat ani ne tak něco od něj, jako spíše čekat na něj samého.

Není-li víra v Boha jen užitečnou (nebo neužitečnou) hypotézou a je-li něčím zavazujícím, životným, určujícím, je-li to tvůrčí impuls, jsme rovnýma nohama v náboženství. O něj sice hned zkraje nešlo, ale zdá se, že víra v … nemůže nakonec být ničím jiným než osobním a sociálně propojeným vztahem k oné skryté skutečnosti, která se ohlašuje ve zkušenosti posvátného. Nemůže to být nic jiného, než vztah ke skutečnosti, jež nás totálně přesahuje a jíž proto můžeme nazvat božskou. Ale tím už jsme právě v náboženství.

Je to tak samozřejmé, vrhnout se vírou do Boží náruče a vniknout do tohoto mystéria ? Můžeme se takto odevzdat ? Snad ano, ale vyvstávají otázky. Neměli bychom je nechat bez pokusu o odpovědi. Otázky plynou ze zkušeností, jež dosud lidé s náboženstvím udělali. A že to nejsou zkušenosti jen dobré, je nabíledni. Nejsou snad spory mezi náboženstvími nejkrvavější ze všech ? Nesloužilo a neslouží náboženství především pro posvěcení statu quo a ke zkrocení buřičů ? Zde bychom mohli říci, že to tak bývá, ale nemusí být. Jsou ale ještě jiné potíže. Ne už jen takovéto zneužití náboženství nebo projev špatných vlastností některých náboženských lidí. Jsou to potíže s náboženstvím samotným.

Četná pozorování a sebepozorování mne vážně varují před odcizením, k němuž, jak se zdá, náboženství vede. Vytváří totiž jakousi náhradní a únikovou identitu. Každý z nás má dobré a špatné vlastnosti. Je docela přirozené, že člověk si přeje být lepší. Kdyby náboženství prostě podporovalo mravní růst, plnilo by důležitý úkol. Jenže tak jak je známe a prožíváme v našich souřadnicích, spíše člověka tříští. Na jedné straně ho vykresluje v nejtemnějších barvách. Člověk sám sebe chápe jako ztraceného hříšníka, bez lidské důstojnosti, nehodného úcty a lásky. Je si sám odporný. Nemá se rád a proto ani při nejlepší vůli není schopen mít opravdu rád jiné lidi. To jak, náboženští lidé někdy pomlouvají přirozené lidství, je až nechutné. Hraničí to až s urážkami.

Na druhé straně si člověk kamsi promítá nadlidský a proto nelidský mravní ideál. Vidí jako svůj cíl stav, kdy bude mít jen ušlechtilé motivy, čisté, pokojné a harmonické emoce, kdy ubije v sobě bojovníka a definitivně se zbaví sexuálních tužeb. K tomuto obrazu také patří konec všech pochybností, naprosté jasno ohledně Boha, lidského údělu a životních cest. Možná za tím byl kdysi ušlechtilý mravní patos, ale ten už vyprchal. Dnes už dostala tato vysněná dokonalost poněkud administrativní charakter. To je dovoleno a to zakázáno a tamto zase přikázáno. Je to vysušený, vypreparovaný obraz údajné lidské dokonalosti.

Nábožensky odcizený jednotlivec se zmítá mezi démonickým obrazem své současné reality a nelidským mravním ideálem. Hlavně není sám sebou. Není zakořeněn. Neroste. Květy, máme-li zůstat u této metafory, jsou podezřelé. A zralost plodů se odkládá naneurčito.

Náboženství zastavuje člověka na jeho životní cestě také tím, že ho přesvědčuje, že vše už má jisté. Je sice bídný hříšník, ale nastoupil na správnou loď a plaví se ke druhému břehu, kde čeká definitivní a tudíž nehybná dokonalost. Nemusí už proto nic udělat. Představa, že se takto vezeme, podlamuje naše síly. Bere nám to odvahu a tvořivost. Typicky náboženskou bytostí je ušlápnutý človíček, který se hřeje na výsluní Boží přízně, je opatrný, mluví tichým hláskem, potřebuje být opečováván a řízen Bohem a jeho vyslanci. Ti ostatní jsou ovšem zůstali na břehu, nebo jsou na špatné lodi. Sotva dosáhnou druhého břehu.

Náboženský člověk se považuje za otroka pudů a vášní, ale paradoxně zároveň i za majitele jediné a celé pravdy. Tato výlučně ovládaná pravda bývá jednoduchá, černobílá. Složité životní situace se řeší citováním mudroslovných výroků a morálních pouček. Život se přistřihuje tak aby odpovídal schématům. Sám se stává schématický. Není to pak živý život. Je jako z učebnice.

Moderní skepse nevedla vždy ke svobodnému poznání, ba často vede k nové cenzuře, která chce rozhodovat, co je a co není vědecké. Člověk odpoutaný od svých božstev nezůstal dlouho na vrcholech své hrdé volnosti. Záhy se stal jen poněkud zdokonaleným zvířetem. Svět bez ducha a smyslu, bez mýtu a tajemství tedy zklamal. Proto lidé znovu objevuji cosi, čemu začali říkat spiritualita. Je to ale zjevně něco jiného, než návrat k náboženstvím opuštěným předchozími generacemi. Ale i když jde o neformální, neinstituční, nedoktrinářskou spiritualitu, je to přece jen vztah k transcendenci. Popsaná rizika, zejména sebeodcizení a zastavení rozvoje, hrozí i zde.

Za těchto rozporuplných okolností se pro mne víra stává především hledáním. Spíše hledáním než vlastněním nebo spočinutím. Jistě k hledání patří také nalézání. Ale nový objev vede k dalším otázkám, ve vědách i v životě. A tím také v duchovním životě. Je tomu tak i v židovské a křesťanské tradici. Biblický člověk hledá Boží tvář. Tvář je vůbec tajemství. Každý máme jakousi vnitřní svatyni. Něco nesdělitelného, na co nemá nikdo nárok. Každý je jedinečný. Nikdo nejsme jen exemplářem svého druhu. Ale na lidské tváři, zvláště na obličeji zralého člověka, se to vnitřní stává nejvíce přístupné. Co je však Boží tváří ? Je to celý viditelný svět ? Pak ale mám Boží tvář před očima stále. Jak ji tedy mohu hledat ? Lidský obličej zjevně patří člověku. Objevit tvorstvo jako Boží tvář, to vyžaduje úsilí. Hledání Boží tváře pak je vlastně nové vidění světa. Věřit pak znamená učit se nově vidět. Ne jen technicky, povrchově, pragmaticky, účelově, zájmově, mocensky. Znamená to učit se nazírat skutečnost čistě, rovně, jasně. Znamená to vidět vše jak to je a ne tak to chci vidět. Vidím-li očima víry, čtu v hloubce skutečnosti její smysl. Čtu tam tvůrčí Slovo. Setkávám se tam s poselstvím božského autora.

Víra má pro mne smysl jako cesta. Nejsem a nemohu být ve své víře nehybný. Nemohu si namlouvat, že jsem u cíle, jsem-li na cestě. Víra není jen cesta mysli. Jsem v tom hledání celý. Rozhodně nejde o nějaké sbírání informací. Pokud přece informace, tak takové, které mne formují. Chci říci, že víra není chladná. Že je to vášnivé hledání. Ba dokonce i pravda může vzbudit vášeň. A nemusí jít o chorobnou vášeň výlučných vlastníků jediné a všeobsáhlé pravdy. Může to být nadšení, které mne žene vpřed vedle jiných hledačů a spolu s nimi.

Je-li víra cestou, je cestou ve tmě. Je to tápání. Mohu-li zde parafrázovat výrok připisovaný Augustinovi Aureliovi, že ve víře je dost světla na to, aby byla rozumná. Ale je v ní také dost tmy na to, aby vyžadovala úsilí. Musíme investovat čas a námahu. Je opravdu nesnadné věřit. Je toho tolik, co mluví proti víře ! Ale přece jen věřit chci. Nemusím věřit tvrdohlavě navzdory argumentům. Nemusím být fanatikem. Mohu naslouchat různým argumentům a přemýšlet o nich. Ale na druhou stranu se nechci nechat vmanipulovat do cynických poloh. Chci věřit, i když to bude nepohodlné, i když se to nebude někomu líbit. Rozhodně ale jen věřím a nevím. Víra jako vztah zůstává vztahem ke skrytému Bohu.

Chce-li někdo interpretovat náboženskou víru velice střízlivě, říkává : Ono něco je. I má víra uznává potřebu přemýšlet a mluvit zdrženlivě. Ale nemůže s tímto výrokem beze zbytku souhlasit. Přesně vzato, podle mé víry není nic takového, co by bylo někde za, nad, pod, před či ve skutečnosti samotné. Mohu s Halíkem říci, že Bůh je skutečností samotné skutečnosti. A za sebe dodávám, že to rozhodně není něco. Že Bůh není věc mezi ostatními věcmi, třeba velmi dokonalá, na tom se snad shodneme všichni. Bůh není předmětem.

Není-li Bůh něco, je tedy spíše někdo ? V tom mnozí vidí řešení. Ale ani to není tak jednoduché. Řekneme-li někdo, máme normálně na mysli člověka. Říkáme-li to o božské skutečnosti, připisujeme ji lidské vlastnosti. Takový bůh pak někde bydlí, nějak vypadá, za určitých okolností je viditelný, odněkud, např. z nebe se ozývá jeho hlas. Je možné s ním rozmlouvat. Mění svůj názor. Opouští své dřívější rozhodnutí, když se nám ho získat pro své (zřejmě lepší) řešení.

Věříme-li v Boha, který je někým, nezbude nám, než vyprávět příběhy. Tím se ale ocitáme ve světě mýtů. Mýtus je příběh o božském. Přitom ale jsou etapy lidského vědomí označované některými kulturními antropology jako archaická, magická a mýtická, již za námi. Stylizujeme-li se do nich, hrajeme si prý na něco, čím nejsme. Tato vyprávění mají ještě pořád literární hodnotu. Jsou uznávána jako svědectví o době a prostředí svého vzniku. Mohou posloužit jako ilustrace. Lze je pochopit jako alegorie. Ale sotva je už dnes někdo vezme vážně. Nebo je snad přece jen možné žít víru jako meziosobní vztah a přitom se nevracet někam zpět, před kritické myšlení ?

Zde se nám vynořila nová otázka : Co to vůbec znamená být osobou ? Znamená Boží personalita nutně, že Bůh je rozmarný, nespolehlivý, že podléhá různým vlivům a je omezený co do poznání a moci ? Být osobou v podstatě znamená trojí : poznávat, rozhodovat se a tvořit. Můžeme něco takové přiřknout vše pronikajícímu prazákladu všech věcí, nekonečnému, na všem nezávislému a vše zcela přesahujícímu ?

Poznávám tehdy, nezůstává-li skutečnost jen sama pro sebe a je pro mne. Ba více než jen pro mne, ale i se mnou a ve mně. Jsem-li poznávající bytostí, je ve mně jakýsi prostor, do nějž může jiné vstoupit. Přítomnost jiného ve mně znamená pro osobu, věc či děj nový způsob bytí, něco navíc. Mne poznávajícího poznání též obohacuje. Poznávané není totiž ve mně jako cosi cizího. Stává se vlastně mnou samým. Nebo obráceně viděno já se stávám poznávanou skutečností.

Nechceme-li vykreslovat Boha příliš mytologicky, můžeme mu sotva připsat poznání zcela v uvedeném smyslu. Poznávám-li jako člověk, stávám se vlastně něčím, čím nejsem. Že musím poznávat, to je ovšem také svědectvím o mých mezích. Nejsem tím nebo oním, ale mohu to učinit součástí svého života cestou poznání. Jakoby se nabízely dvě možnosti. Být reálně vším a pak ovšem nemusím v tomto smyslu poznávat a být reálně jen něčím ohraničeným, ale být doplňován tak, že do svého nitra přijímám to, čím dosud nejsem.

Připíšeme-li však přece jen Bohu poznání, může to být nanejvýš v tom smyslu, že vše dokonale proniká svým vědomím. Vše je pro něj průhledné. Vše je v něm plně přítomno. Musíme si vypomoci takovou metaforou, jako oceán čirého zářivého vědomí. Možná, že stejným směrem jde výpověď apoštola Jana : Bůh je světlo a není v něm žádná tma.

Ani vůli, tedy schopnost volit, svobodně se rozhodovat, nemůžeme Bohu připsat s nekritickou samozřejmostí. Každé lidské rozhodnutí sleduje nějaký cíl. Člověk má spočinout v něčem, co mu bylo dosud cizí. Že se vůlí vztahujeme k něčemu, čím sami nejsme, je také svědectvím o našich mezích. Nejsme-li něčím, můžeme o to usilovat. Máme touhu vlastnit a ovládat. Že by se Bohu něco vymykalo ? Že by musel o něco teprve usilovat ? Nějaký mýtický bůh snad ano, ale božský prazáklad, skutečnost naší skutečnosti ? Jistě nemusí něčeho dosahovat. Vše dokonale má, protože vše je v něm. On je vším.

Na druhé straně ale také nemůžeme Bohu upřít svobodné rozhodování. Nemít tuto možnost by pro něj znamenalo být určován odjinud. Byl by to ale ještě Bůh, kdyby byl podřízen nějaké neosobní nutnosti, osudu ? Nebyl by pak božský osud sám, ale znovu s otázkou kde je zdroj jeho "rozhodnutí" ? Svobodná bytost si určuje směr svého jednání zevnitř. Bůh, který by nebyl svobodný byl mrtvou věcí. Vyskytoval by se mezi ostatními věcmi, vedle nich, za nimi, nad nimi či pod nimi. Má-li být božský, musí být nezávislý, neurčovaný odjinud. V tomto smyslu je svobodný. Nehledá úkony své vůle doplnění v něčem mimo sebe, jak to činíme my lidé. Nepotřebuje to. Ale jeho bytí je volným prostorem dokonalé svobody. Božská skutečnost je absolutní právě v tom smyslu, že je uvolněná, odpoutaná.

Určovat sám sebe ale také znamená tvořit. Svobodná bytost je tvůrčí už tím, že utváří svůj život. Její bytost je jejím dílem. My lidé jsme tvůrci svého života omezeně. Naše sebeurčení je limitováno. Jsme také zvnějšku určováni. Naše svobodná tvorba je vždy zápasem proti silám osudu a nutnosti. Proto i tvořivost spolu s poznáním a vůlí chápeme jako znamení omezenosti. Tvoříme vždy z něčeho, co už zde je. V tom smyslu je naše tvorba vždy dotvářením a přetvářením. Bohu můžeme podle tradice přiřknout tvorbu z ničeho. Je to absolutní tvorba. Bůh, to je především tvořivé dění. Je to vždy už naplněná a přesto vždy živá sebetvorba. Bůh spolu s tím, jak utváří sebe, tvoří svět. V duchovních dějinách proto byla použita metafora Boha, který sám sebe vyslovuje jako božské Slovo. Vyslovuje se tvorbou a tvoří Slovem. Tradice zná také obraz, podle nějž se v hlubinách božství děje tajemný proces plození a rození.

Je-li nekonečný prostor zářivého vědomí a svobodné tvorby, prostor nekonečné božské hry, znamením, že Bůh je osobní, může být pro nás přece jen někým. Víra se k němu může obracet jako k někomu. Domnívám se, že za těchto okolností je možná náboženská víra, která nás neodcizuje nám samým.

Víra v Boha nepřestává být problematická, ani poté, co jsme se pokusili odůvodnit, že nemusí být naivně mýtická. Velmi záleží na tom, kým je ten kdosi, v nějž skládá naději a jemuž věnuje důvěru a oddanost. To, jaký je náš Bůh, závisí do značné míry na nás. Voltairovi se připisuje ironické konstatování, že Bůh si nás stvořil ke svému obrazu a my jsme mu to oplatili. Je na tom zřejmě kus pravdy. Neuctíváme ani tak Boha samotného jako spíše obraz, který jsme si o něm vytvořili. Důležité je, je-li tento obraz idolem nebo ikonou. V prvním případě člověk k obrazu či pojmu lne a představa Boha mu zastiňuje Boha samotného. Ve druhém případě víme o relativitě všech pojmů, nauk, obrazů a vyprávění. Všechny jsou nedokonalé a jen omezeně a podmínečně platné. Tato relativizace je činí průhlednými. Pak mohou vést mysl k Bohu a nenahrazovat ho.

Jakého boha kdo z nás má, to se dobře pozná na tom, co s námi naše víra činí. Je to víra v Boha či možná jen víra o Bohu, která život usnadňuje. Takto věřící si může žít pohodlně. Nemusí nic řešit, nic hledat. Za nic nemusí převzít odpovědnost. Má své jisté, má vystaráno. Může se pobaveně usmívat nad těmi, kdo pracně hledají pravdu, kdo se pracně orientují na složitých životních cestách.

Je také víra, která chce vést do nebe tím, že dělá ze života ne zemi peklo. Tito lidé žijí v úděsu z nebeského tyrana a jakmile k tomu mají příležitost, sami podle jeho vzoru tyranizují své bližní. Pokládají za své životní poslání umravňovat lidstvo. Ne-li sebe osobně, pak určitě svou skupinu, prezentují jako výlupek vší dokonalosti, garanta správných rozhodnutí a soudce všech přestupků. Strach z trestajícího vládce vesmíru je poněkud abstraktní. Jeho konkrétní podobou je přikrčenost před historickými i aktuálními náboženskými autoritami. Něco pro ně je či není pravdou proto, že to říká instituce, která to říká a ne proto, co je řečeno.

Víra v Boha může kupodivu také posilovat, osvobozovat a rozvíjet. Že to nemůže být víra třesoucí se před totalitním kosmickým despotou, je zřejmé. Tryskající plnost bytí, vše pronikající vědomí, zářivý prostor svobodné tvorby a hry, to je absolutno či transcendentno, které nemůže ubíjet a zotročovat. Víra v něj sotva může degenerovat v utlačovatelskou ideologii. Pokud si tato víra potřebuje posloužit obraznou mluvou a paradigmatickými příběhy, bude mluvit o tom, který nelpěl na své božské podobě, vyprázdnil se, který se zřekl sám sebe a vzal na sebe podobu služebníka. Bude mluvit o spasiteli, který cenou svého vlastního života zaplatil za naši svobodu, který láme pouta, podepírá v bezmocnosti a uzdravuje vnitřní neduhy a zranění.

Opomíjeným důsledkem víry v osobního Boha je to, že věřící v něj se stává osobou. Nejsme snad osobami dávno před tím, než uvěříme ? Ano jsme jimi, ale spíše zárodečně. Nejsme plně sami sebou. Nežijeme v pravdě, nejsme zcela svobodni, naše tvořivost je podvázána. Jsme odcizeni sami sobě. Naše poznání je kontaminováno klamy. Podléháme četným iluzím. Domněnky vydáváme před jinými, ba i sami před sebou za jasné a zřetelné vědění. Vidíme spíše to, co chceme vidět. Poznání je nahlodáno skepsí, která rozežírá samotné jeho základy. Skepse jako princip je autodestruktivní. Stávat se osobou znamená přibližovat se k čirému božskému vědění. Suchou a prázdnou konvenční pravdu na této cestě vystřídá živá osobní pravda. Poznávání je stále méně řízeno předem přijatými fikcemi. Skutečnost ve vědomí vyvstává ve své živosti a konkrétnosti. Mysl sestupuje ke kořenům. Čte božský logos každé věci, tedy tvůrčí slovo, jímž byla povolána k životu. Nakonec se účastní samotné tvorby skutečnosti. Povstává živoucí moudrost. Víra takto dospívá ke gnosi či kontemplaci.

Víra může také otevírat prostory svobody. I tím činí odosobněného, zvěcnělého člověka osobou. Patří k tomu i snaha nahrazovat v sociálním životě vrchnostenské a autoritářské vztahy partnerstvím, dialogem a participací. Tedy rozšiřování, ba i prorážení vnějších omezení. Jde ale především o rozvoj vnitřní svobody. Individualistická libovůle se demaskuje jako závislost na moci, slasti, bohatství a podobných lákadlech. Svoboda je skutečná nezávislost. Kdo poznává pravdivě a do hloubky, prohlédne postupně všechny svody. Nejde jen o svobodu od překážek nýbrž o svobodu pro lásku. Každý snad chce milovat (a samozřejmě být milován), sobectví nás sráží a dělá z lásky vlastnění a ovládání. Plná svoboda znamená zcela volný prostor pro nezištnou lásku. Plná svoboda, volnost a odpoutanost je božská. Víra v takového Boha osvobozuje a personalizuje.

Co jiného se zdá být více v rozporu než náboženská víra a svobodná tvořivost ? Tam, kde Bůh je tvůrcem a člověk produktem, je každá lidská tvořivost předem ubita. Tvořivost, která není především uplatněním božské Moci, nýbrž spíše prostorem svobodné tvůrčí hry. Zve-li Tvůrce člověka (a jeho svět) k extatickému sebetvoření, může víra zdůraznit, dynamizovat a rozvinout naše tvůrčí síly. Tvořím-li sebe prostřednictvím svobodné práce, stávám se naplno osobou. Vrcholem je účast na prvotní tvorbě.

Víra v Boha činí, připomínám znovu, člověka osobou. Člověk se vrací z odcizení k sobě. Možná, že se někdy vrací ze situace, kdy je otrokem všemožných otevřených i nepřiznaných totalit, kolečkem v ekonomickém mechanismu, loutkou reklamy a propagandy. Vrací se z roztříštěnosti ve světě k sobě a svět bere v jistém smyslu s sebou. Především se ale člověk vrací od karikatury osoby, totiž rozpouští se jako individuum, aby mohl být osobou. Někdy musí dojít k tomu, že sobecké a individualistické ego rozbijí životní okolnosti. Za příznivějšího stavu věcí se od něj člověk odpoutá, nechá je rozplynout se. Spěchám dodat, že to ani zdaleka neznamená, že člověk se rozplyne v biologické nebo sociální mase. To by, stejně jako rozpuštění v jakémsi mlžném, neurčitém "duchovnu", byla regrese. Personalizace člověka znamená, že se spíše stává prostupným a otevřeným. Spíše než aby člověk zanikl v kosmickém celku se vesmír realizuje v něm. Ba tam, kde přišlo zření a plné osvobození, už ani nelze říci, co je uvnitř a co vně.

Cesta víry, není-li to jen jakási hra na víru a náboženská ideologie. Je cestou toho, čemu se začalo v poslední době říkat tvrdá spiritualita. Abych si nezávazně pohrával s duchovními motivy, k tomu víru nepotřebuji. Není nutná např. pro harmonizaci, zklidnění, vyrovnání a sebepřijetí. Tvrdá spiritualita je závazná. Člověk se na ní mnohého vzdává, nebo je mnohého zbavován. Někdy sténá pod břemenem svobody. Poznává pravdu, a to bývá bolavé. Tvořit něco, natož tvořit sebe, je trýznivé. Tvrdá spiritualita je poznamenána smrtí. Neobchází ji, nezakrývá si ji, nezměkčuje si ji pohodlným a rychlým nebíčkem. Neupírá smrtí její tvrdou definitivnost tím, že by nechala drama života a umírání nesčetněkrát opakovat. Tvrdá spiritualita je radikální. Vede k plnému prozření, k plné realizaci a totální svobodě, ale jen skrze skutečnou a konečnou smrt. Skutečná spiritualita počítá s láskou k životu, ale předjímá smrt. Biblicky řečeno : Kdo ztratí svůj život, nalezne jej.

Ale zpět z nebe na zem. Probuzení osoby jako Božího obrazu v nás se zdá patřit spíše onomu, než tomuto břehu reality. Žijeme však v tomto čase a prostoru. Do něj se probuzené vědomí, vnitřní svoboda a tvořivost promítá. Ale zde vznikají otázky, které žádají konkrétní odpovědi. Je prostě třeba vědět, jak se transcendentní ovoce víry ukazuje v imanenci.

Víra v Boha člověka radikálně mění a přesto nezpochybňuje jeho přirozený život. Nezpochybňuje člověka jako přírodní a tělesnou bytost. Už bylo řečeno, že nás spíše vrací z odcizení k sobě samým. A k sobě navzájem s ostatními lidmi a ostatními tvory. Boží transcendence totiž není nadlidská v tom smyslu, že by byla nelidská. Člověk nachází Boha spíše v hloubce vlastního života než na nebeských výšinách.

Víra prokazuje, jak je životná a účinná, také tím, že člověka zceluje. Jsme rozpolcení. Staletí vulgárního platonismu stavělo ducha proti hmotě a hmotu proti duchu. Zvířeckost proti čiré spiritualitě. Ani jedno ani druhé není pravdivé. Člověk je spíše duch a tělo zároveň, než složeninou obojího. Je ztělesněným duchem a zduchovnělým tělem. Zdravá víra tedy např. člověka nenutí odvracet se od tělesných tužeb. Sexualitu zlidšťuje erótem a nezištným přátelstvím. Ale také dodává milujícím odvahu k tomu, aby svůj vztah rozvinuli, každý ve všech vrstvách své bytosti bez strachu z morbidních, suchopárných doktrinářů.

Jediná víra, která má pro mne smysl, je víra, která mne podporuje i v zápasu o vnější svobodu. Hájím svou svobodu proti snaze těch, kteří si mne chtějí koupit, kteří mne chtějí donutit, abych něco koupil, kteří mne chtějí podplatit nebo vystrašit, abych něco říkal nebo neříkal. Víra, která by mi dovolila být lhostejný k nesvobodě druhých, není mou vírou. Má víra v Boha stojí na straně slabých, nemocných, chudých, na straně menšin a na straně marginalizovaných. Ne jen v tom smyslu, že jim pomáhá v okamžité nouzi. Mohu se zastat jejich práv a organizovat spolu s jinými potřebné reformy.

Jsem vděčný za to, že mne víra chrání proti modlám. K tomu musím hned dodat, že modlářstvím pro není odlišné pojetí Boha. Obrazy, které o Bohu vytvořili druzí, se mi nejeví být idoly nebo dokonce démony. Stoupenci jiných náboženství nejsou pro mne politováníhodnými pohany. Nevím totiž, za co bych je měl litovat. Spíše se spolu s nimi raduji z našeho společného hledání a nalézání. Nemáme už v sobě oheň biblických horlitelů, ale přesto s nimi můžeme sdílet jejich odpor proti idolům. Víra mi brání zbožnit reálné a skutečně nebezpečné modly : zlato, peníze, ukradenou slast a moc.

Víra má v mém životě terapeutickou roli. Ne ale jako autosugesce. Namlouvám-li si, že jsem zdráv, když jsem nemocen, lžu sám sobě. Víra vlastně neuzdravuje. Jen otevírá dveře. Jakkoli to zní dětinsky, můžeme vyznat, že Bůh je život sám. Víra v něj znamená spojenectví se životem proti smrti. Nebo poctivěji řečeno, spojení se životem i ve smrti. Božská terapie není pouhým odstraňováním příznaků. Léčí kořeny spíše než listy, květy a plody. Léčí ze strachu, ze zášti, z chamtivosti, z lhostejnosti a ignorantství. Otevírá nám oči pro krásu světa a pro potřeby druhých. Uzdravuje nám uši, aby slyšely hudbu sfér, ale i sténání trpících. Napravuje naše paralyzované nohy, abychom mohli vykročit do nepohody za těmi, kteří nás potřebují. Posiluje naše ruce, aby mohly obejmout a pohladit, podat lék nebo pokrm, vytvořit dílo. Vyhání z našeho nitra démony, kteří sice už nečpí ohněm a sírou, ale nejsou proto méně nebezpeční.

Mám-li mluvit o víře, zejména o své vlastní víře, rozpaky zůstávají i po všech těchto úvahách. Mimo jiné třeba proto, že víra by měla o svých hodnotách promluvit spíše činy a postoji než filosofickými a teologickými traktáty. Je-li tady výzva vydat počet ze své víry, činím to. Uvažuji zde o jejích úhybech a scestích, o karikaturách víry a o tom, co vše dobré by mohla víra v nás a mezi námi probouzet. Mám křehkou jistotu o tom, že víra, která není o něčem, nýbrž věří někomu a víra, která není modlářská, nýbrž směřuje do nitra živého posvátného tajemství, má co nabídnout. Spoléhám se na to, že taková víra nemá tendenci se sesouvat do doktrinářských a ideologických poloh. Může být velice zdrženlivá v řeči o svém protějšku, nebo o něm může koneckonců vyprávět naivní historky. Ale je to víra probouzejí, posilující, osvěžující a uzdravující. Mám-li ji vůbec a mám-li o ní věrohodně mluvit, měl bych být skutečným poslem svobody a ochráncem lidské důstojnosti, třeba i za cenu rizika. Vím, že to zní poněkud nabubřele. Vím, že jím nemohu být sám. Vím, že se to musí dít neokázale. Na štěstí si také ještě zde mohu znovu připomenout, že má víra, ať je jakákoli, je více tázáním než souborem odpovědí. Nejsem si ve víře jist. Nejsem si tak úplně jist především sám sebou jako věřícím. Ale vím, že hledám a vděčně uznávám, že nalézám. Mohu si dovolit pozvat na společnou cestu i ty, kdo se domnívají, že víru prostě s někým sdílet nemohou ?