Vhled


Přelom 20. a 21. století poskytuje nové příležitosti žít duchovně. Cítíme potřebu zakotvit vzdělanost, vědu, filosofii a umění v duchovní realitě. I když můžeme být nespokojeni s (vždy jedině zaručenými) obrazy Boha, které nám vnucují náboženské instituce, tušíme, že je třeba znovu nalézt přístup ke skutečnosti, která nás totálně přesahuje, je zdrojem a cílem pozemských dějů. Nemá-li se svět v současné pluralitě zcela roztříštit, potřebuje nenásilně sjednocující princip. Nejmladší generace je dnes překvapivě naladěna na spirituální notu. Jistá její část se vrací k duchovním směrům, které opustili jejich rodiče či prarodiče, většina se orientuje, jak dovede, ve směrech mimokřesťanského původu. Moderní civilizace poskytuje současným hledačům jednak politicky prosazenou a dále prosazovanou volnost pohybu lidí a idejí a pak technické prostředky k rychlému předávání informací a podnětů. Spirituální témata se objevují v hromadných sdělovacích prostředcích a jsou velmi frekventovaná na Internetu. (Předneseno dne 20.4.1998 v Divadle hudby v rámci Ekologických dnů Olomouc 98)



D u c h o v n í  t r e n d y  na  p r a h u  2 1.  s t o l e t í

Ivan O. Štampach




1) Proč trendy ?

Máme-li mluvit o spiritualitě lidí na rozmezí 20. a 21. století, můžeme spíše popisovat nebo vyslovovat přání. Popis bude zahrnovat diagnózu doby v níž žijeme. Představí ji jako epochu kulturní a civilizační změny. Všimne si kontinuity, ale i nových prvků. A protože se něco probouzí, neobejdeme se bez rozboru současných tendencí v duchovním životě. Budeme si muset všímat, co lidi stále více zajímá a oslovuje. O takových proudech můžeme předpokládat, že se budou prosazovat. Pokusíme se odhadnout naděje a rizika, která jsou s těmito tendencemi spojena. Doba změny provokuje autory k takovým úvahám a je třeba pečovat o to, aby nebylo vždy jen přání otcem myšlenky. Popis některých aspektů postmoderní spirituality je totiž často výrazem vlastního očekávání, nadějí nebo obav. Rád bych zde odlišil popis a analýzu od výzev a varování. V tomto smyslu je přiměřené hovořit, jak jsme se dohodli s organizátory Ekologických dnů, právě o trendech.


2) Má spiritualita význam pro tuto dobu ?

Jakkoli vyciťujeme změny, musíme realisticky konstatovat, že tendence moderní civilizace pokračují. Mnoho lidí je dnes stejně skeptických ohledně člověka, jeho vyhlídek a hlubších dimenzí jeho nitra. Důvěřují pouze ostře analytickému, kalkulujícímu rozumu. Člověk je pro ně stále spíše jen živočich a specificky lidský duchovní život redukují na jeho biologický základ nebo na měřitelné a manipulovatelné chování. Modelem vědy pro značnou část vědecké obce zůstávají exaktní přírodovědné obory. Nový celkový "obraz" světa a nové metody zkoumání, k nimž dospěla fyzika či biologie pokládají za hypotézy mezi hypotézami, nikoli za zásadní změnu. Nepřipouštějí jejich dalekosáhlé filozofické konsekvence a obávají se všelijakých šarlatánských alternativ k vědě. Aspoň některým z protagonistů pokračující moderny se stále ještě zdá, že ve věku genetického inženýrství, informačních superdálnic a kosmických letů je spiritualita haraburdím z dávno zapomenuté minulosti.

Zajisté, že mnoho z toho, co bylo vytvořeno v 19. a 20. století převezmou lidé i do nadcházejících desítiletí. Značná část uživatelů výhod moderní civilizace má snadno zajištěnu střechu nad hlavou, světlo, teplo a udělalo se mnoho také pro zdraví a bezpečí lidí. Bylo by nevděčné to neocenit. Na druhé straně kritičtí pozorovatelé moderny vědí, kolik tragického přineslo končící století. Spojení despotismu, který se v dobách krizí objevoval vždy, s moderní racionální organizací a s účinnou výzvědnou a represivní technikou přineslo nejtemnější politické režimy a nejkrutější války celých dějin. Moderní idea národního státu ukázala, jak je zhoubná, teprve, když byla dovedena do všech důsledků. Zahanbující komfort malé části lidstva je vykoupen nepředstavitelnou bídou sociálně slabých vrstev a celých zemí. Někteří lidé prosadili na svobodném trhu své iracionální touhy po bohatství, moci a pohodlí a je jim, jak se zdá, zatím jedno, že všichni společně bez ohledu na výši kont, můžeme pocítit následky tvrdého kosmického záření dopadajícího ozónovou dírou na mořský plankton, na lidskou pokožku a sítnici očí nebo projevy intenzivních dějů ve vodních a vzdušných masách souvisících s globálním energetickým nabíjením atmosféry vinou skleníkového efektu a snad i likvidace deštných pralesů. Moderní myšlení a jím inspirovaná životní praxe narazily v mnoha ohledech na hranice, za něž už nelze jít dál. Právem se ozývá volání po změně paradigmatu či alternativním řešení problémů.

Přelom 20. a 21. století poskytuje nové příležitosti žít duchovně. Cítíme potřebu zakotvit vzdělanost, vědu, filosofii a umění v duchovní realitě. I když můžeme být nespokojeni s (vždy jedině zaručenými) obrazy Boha, které nám vnucují náboženské instituce, tušíme, že je třeba znovu nalézt přístup ke skutečnosti, která nás totálně přesahuje, je zdrojem a cílem pozemských dějů. Nemá-li se svět v současné pluralitě zcela roztříštit potřebuje nenásilně sjednocující princip. Nejmladší generace je dnes překvapivě naladěna na spirituální notu. Jistá její část se vrací k duchovním směrům, které opustili jejich rodiče či prarodiče, většina se orientuje, jak dovede, ve směrech mimokřesťanského původu. Moderní civilizace poskytuje současným hledačům jednak politicky prosazenou a dále prosazovanou volnost pohybu lidí a idejí a pak technické prostředky k rychlému předávání informací a podnětů. Spirituální témata se objevují v hromadných sdělovacích prostředcích a jsou velmi frekventovaná na Internetu.


3) Odkud čerpá současná západní spiritualita podněty ?

Část lidí dnes na přelomu staletí pro sebe znovu objevuje křesťanství. Nejde ale o pouhý návrat k tradičnímu náboženství. Mladší generace spíše než po doktríně a po morálních příkazech a zákazech touží po zkušenosti. Velkou popularitu si získávají údajná soukromá zjevení Panny Marie, andělů, případně různých světců. Značnou vitalitu vykazuje hnutí označované jako letniční, charismatické nebo svatodušní. V něm hrají velkou roli takové projevy jako je uzdravování, prorokování nebo modlitba v neznámých jazycích. Méně masová jsou hnutí zaměřená na různé formy meditace a modlitby, např. hnutí Maranatha. I různá jiná současná laická hnutí (Opus Mariae, Neokatechumenát, Cursillio, Oázy nového života, Archa, Komunita blahoslavenství, hnutí kolem ekumenického mnišského společenství v Taizé) vyjadřují a podporují duchovní život charakteristický pro tuto dobu přelomu.

Ti, kdo dnes nově přijímají podněty z křesťanství, se vždy necítí být vázáni křesťanskou pravověrností. Různé atypické skupiny si vypůjčují jednotlivé obrazy nebo motivy a doplňují je vlastními pojetími. O sobě říkají, že jsou křesťany esoterními, gnostickými, alternativními, liberálními a necírkevními; někdy zase chápou samy sebe jako jedinou pravou křesťanskou církev. Typickými příklady jsou mormoni, kteří se od tradičního křesťanství liší tím, že chápou Boha jako tělesného a věří o něm, že je jedním z bohů. Také někteří lidé se podle nich mohou stát bohy. Svědkové Jehovovi se sami hlásí ke křesťanství, ale pokládají historicky vzniklé společenství křesťanů různých vyznání za organizaci, která má být zničena. Sami mají tvořit jedinou pravou Jehovovu organizaci. Stoupenci Korejce Sun Myung Moona nepovažují Ježíše za Krista, tedy za Pomazaného Božího. Neměl příležitost se jím stát, protože nezaložil spolu se svými učedníky dokonalé rodiny jako základ nového lidstva. Mesiášem tomto smyslu je právě sám rev. Moon. Jedna z větví současného rosikruciánství chce být pravým esoterním necírkevním křesťanstvím, kdežto ostatní křesťané patří do dialektického světa, který je zasvěcen definitivní zkáze.

Značná část nových duchovních proudů čerpá z předkřesťanských a mimokřesťanských pramenů. Někdo by mohl mylně pokládat tyto směry za historicky odbyté nebo příliš vzdálené na to, aby mohli dnes být pro někoho inspirací. Je ale pravda, že pokřesťanštění Evropy bylo leckdy povrchní a různé zdánlivě zapomenuté motivy tradičních náboženství přežily např. v pohádkách, v lidových zvycích, nebo při vhodných příležitostech znovu ožily, např. v umění a filosofii. Pokud jde o řecké a římské náboženství, byla takovou příležitostí renesance, později se probudil praktický zájem o další dvě antická náboženství, egyptské a perské. Zřejmě až v našem století začali někteří spatřovat cosi aktuálního také neliterárních náboženstvích předků dnešních Keltů, Germánů, příp. i Slovanů a také v náboženstvích současných neliterárních etnik (tzv. přírodních národů). Významným současným duchovním proudem navazujícím na západní mimokřesťanské tradice je hermetismus. Tento soubor nauk a praktik zahrnuje také svérázně pojatou kabalu, astrologii, alchymii a magii. Jeho upadlou a často komercializovanou formou je moderní okultismus. Projevuje se také v podobě rosikruciánství a svobodného zednářství.

Ve druhé polovině 20. století došlo k novému setkání a silnému vzájemnému ovlivnění mezi Západem a Východem. Jeho prehistorií byly obchodní kontakty, novodobé křesťanské misie, kolonizace indického poloostrova a mocenské vlivy Západu v Číně a v Japonsku. Je dobře známo, že orientální národy převzaly od Západu politický a hospodářský systém, školství, zdravotnictví a vědu. Pozvolna se otupil západní pocit nadřazenosti a různé osobnosti s skupiny Evropě a Americe začaly přijímat podněty východní kultury. Nejprve (už v 18. století) se uplatnily vlivy umělecké, později Západ poznával a přijímal také podněty z oblasti filosofie a náboženství. Některé skupiny zaměnily evropský způsob života za indický (např. hnutí Hare Kršna), jiní přijímají podněty např. z védanty a různých směrů jógy, aniž by ztráceli identitu.

Častým jevem je dnes míšení různých vlivů tradičně i atypicky křesťanských, mimokřesťanských západních i východních. Hnutí nového věku hledá vědomě podněty v různých tradicích, snaží se je doplnit alternativními řešeními a vytváří tak nový životní styl. Hnutí lidského potenciálu (např. dianetika a Silvova metoda včetně od ní oddělených metod) selektivně přijímají podněty z různých náboženství (meditace, vizualizace, rituály) a vše zaměřují na rozvoj lidských sil a schopností.


4) Kam tedy směřují duchovní trendy této doby ?

Budou-li pokračovat trendy, které dnes pozorujeme, lze odhadnout, že pro duchovní život dalších let a snad i desítiletí bude charakteristické znovuobjevení člověka, nové souznění s přírodou a mystické zaměření. V tradičních podobách duchovního života chápal západní člověk sám sebe vůči jedinému pravému Bohu především v roli služebníka nebo dokonce otroka. Na Bohu byla oslavována především jeho nekonečná, neodolatelná moc a za hlavní ctnost nás smrtelníků se pokládala poslušnost. Častým námětem kázání, katechezí a meditací byl obraz smrtelníka, který se plazí v prachu před všemocným božským Panovníkem. Bůh prokazoval své božství tím, že člověka zdeptal. Teprve pokořený a ponížený člověk byl vzat na milost a odměněn.

Pochopitelným důsledkem tohoto modelu vztahů v judaismu, křesťanství a islámu byla kritika náboženství ve jménu člověka. Humanisté 20. století pokládali za nutné hájit proti despotickému božskému vládci lidskou důstojnost a proti jeho všemohoucnosti lidskou svobodu. Tato kritika byla dovedena do důsledků v podobě humanisticky orientovaného ateismu. Po jeho plném rozvinutí se však ukázalo, že ztráta Boha neznamenala potvrzení a rozvoj člověka. Logika moderní civilizace vedle k tomu, že člověk zbavený transcendentní tyranie byl záhy také opuštěn. V teorii (např. v pavlovovské reflexologii či behaviorální psychologii) se stává pouhým živočichem, čímsi na způsob robota, v praxi pak kalkulovatelnou a manipulovatelnou částí společenského mechanismu.

Lidé na přelomu staletí a tisíciletí hledají orientaci tváří v tvář dehumanizujícímu náboženství a dehumanizujícímu ateismu. Jeden z objevů, který by jim mohl pomoci je křesťanský humanismus. Ježíš nás lidi nenazývá služebníky, nýbrž přáteli (srv. J 15,14 - 15), a učí nás, že poznání pravdy nás činí svobodnými (srv. J 8,32). Nelze opomenout základní motiv evangelia, že Bůh se k nám sice sklání a že nás potkává i na dně naší bídy, ale že mu nepřekáží lidská síla, krása, dovednost a moudrost. Naopak člověk na vrcholu svých možností Boha nejlépe zobrazuje a jako svého "autora" oslavuje. Koneckonců, když nás Bůh potkává v naší slabostí, vyvádí nás ven, na volný prostor a pozvedá nás. Osvobozuje a uzdravuje. Náboženství v budoucnosti šanci pouze tehdy, bude-li si vážit člověka a dbát na jeho svobodu. Naštěstí náboženství nemusejí čekat, až jim to nadiktuje liberální ideologie. Všechny dobré duchovní cesty jsou cesty ke svobodě. Jen je třeba tuto dimenzi objevit a obhájit.

Filosofie (např. Max Scheler, Maurice Blondel, Jean Lacroix, Emmanuel Mounier) objevuje lidské hodnoty již uprostřed moderní éry. Staví je polemicky proti převažující moderní odlidštěné vědě a filosofii. To se ale ještě nechápe jako něco postmoderního. Znepokojující ale je, že toto znovuobjevení vědecky a filosoficky zapomenutého lidství štěpí skutečnost na dvě části. Personalisté až na vzácné výjimky (tou je např. Martin Buber) staví člověka proti přírodě. Člověk je osoba, já a ty, centrum vědomí, svobody a tvořivosti. Je především bytostí duchovní. Přírodní aspekty jeho života stojí na okraji zájmu. Příroda je to, ono, něco. Můžeme s ní nakládat podle vlastní úvahy. Pokud jsme vůči ní šetrní, je to zase jenom kvůli nám samým. Země a bytosti které jí (kromě člověka) obývají, nemají žádná práva. Jsou nám vydány do rukou.

Duchovní směry na přelomu 20. a 21. století neztrácejí ze zřetele lidské nitro, ale ponechávají člověka v síti vztahů, do níž také patří svým původem. Člověk vyčnívá z přírody, což je zřejmé z toho, že se mu na rozdíl od pouze přírodních tvorů připisuje spoluodpovědnost za ni, ale je její součástí. Mluvívá se o sbratření živých bytostí. I Země je v jakémsi smyslu chápána jako živá bytost a jako matka všech pozemských tvorů. Projevuje se to v aktivitách, které o přírodu pečují a chrání ji, ale i ve stylu duchovního života. Duchovní život nemá být něčím pouze intelektuálním, abstraktním. Tělo a duše jsou spoluhráči, nikoli nepřáteli. Jeden křesťanský autor v této souvislosti mluví o spiritualitě zdola (titul jedné z knih Anselma Grüna).

Za naprosto podstatné pokládám to, že duchovní směry této doby přerodu budou mystické, mají-li být životné a plodné. To ale vyžaduje vysvětlení. Mystika je především duchovní zkušenost. V novověku duchovní život seschnul v struktury, doktríny, předpisy a rituály. Na skutečně prožívaný vztah k transcendentní realitě se stále více zapomínalo. Skořápka náboženského života ale není k ničemu, neskrývá-li vevnitř duchovní jádro. Ne ovšem každý osobní a intenzívně prožívaný duchovní život je mystikou. Moderní vykladači mystiky ji zaměňují s bigotností, s explozemi nekultivovaných zbožných emocí, s vizemi a ze silami a schopnostmi, jimž se věnuje spíše parapsychologie. Mystická tradice jde jinými cestami. Může-li v ní být vůbec řeč o opojení, mluví záměrně paradoxně o opojení střízlivém. A skutečně všichni velcí učitelé duchovního života na Západě i na Východě doporučovali zdrženlivost, kritičnost a uměřenost. Mystici zakusili, že o Bohu více nevíme, než víme. Když se k němu přiblížíme, uniká nám. Skrývá se (podle neznámého středověkého anglického autora) v oblaku nevědění, je (podle Angela Silesia) jen čiré nic v tvém nyní, ve tvém tady. Kdo prožívá duchovní život mysticky, setkává se hloubce s se všemi, kdo jdou touto cestou, i když jejich kulturní a civilizační východiska jsou velmi rozdílná.


5) Rizika v současných duchovních směrech

Obnovený zájem o duchovní hodnoty ještě zdaleka neznamená, že se vše bude ubírat dobrými cestami. Lidské špatné vlastnosti mohou převládnout i této oblasti. Hrozí, že pro samé zážitky a zkušenosti se zcela zapomene na duchovní život. Tomuto riziku říkal významný tibetský duchovní učitel na Západě Chögyam Trungpa duchovní materialismus. Odtud není daleko k umělému navozování zdánlivě duchovních prožitků pomocí senzorické deprivace, hyperventilace, psychedelik. Možná, že tyto metody dovolují nahlédnout za oponu, ale kritériem opravdové spirituality není extáze nýbrž transformace. Řečeno biblicky, po jejich ovoci je poznáme (srv. Mt 7,16). Nejsme-li na tuto cestu pozváni z druhého břehu a chybí-li nám duchovní obdarování, ničeho nedosáhneme. Je však nutné vstát, vykročit a jít duchovní cestou. S bázní a chvěním máme uvádět ve skutek své spasení (srv. Fil 2,12). Bez práce na sobě nejsou duchovní pokroky tak věrohodné. Spásu, prozření či vysvobození z koloběhu utrpení nelze koupit od komerčního terapeuta nebo od drogového dealera.

Duchovně orientovaní lidé této doby se mohou od rozumného středu odchýlit směrem ke dvěma krajnostem. Někteří se rozhlížejí do šíře a přijímají nejrůznější podněty, ale u ničeho nezůstanou. Jsou tolerantní, ale za cenu, že k ničemu vážně nepřilnou. Pravda jim neleží na srdci a směšují protichůdná tvrzení, jakoby mohla platit zároveň. Tito náboženští eklektici jsou měkcí k sobě, nenároční, zůstávají ve všech duchovních směrech na povrchu. Necítí se být ničím vázáni. Přelétají od mistra k mistrovi, od školy ke škole. Někdy upadnou do opaku toho, co původně zamýšleli. Vytvoří svéráznou náboženskou, filosofickou a psychologickou směs. Vystoupí s ní na náboženské scéně jako se svým vlastním přínosem a hájí ji vůči stoupencům jiných směrů s překvapivou nesnášenlivostí.

Jiní naši současníci vášnivě přilnou k některé metodě či nauce a od té chvíle neznají bratra. Vidí svět černobíle. Mají monopol na spásu a vlastní jedinou a celou pravdu, takže už nikdo jiný pravdu mít nemůže. Jejich poučky plně vystihují skutečnost. Jejich morální recepty zachrání rozvrácenou společnost. Svým vůdcům dali právo mluvit jim do soukromí. Přiznávají jim neomylnost ve všech oborech lidského poznání. Tito samospasitelní zachránci světa se někdy dokáží udržet v rovině jakési chladné občanské tolerance, která dovoluje jiným, aby se mýlili, ale často je jejich fundamentalismus dovede až k fanatismu. Nakonec jsou ochotni druhé obracet na své přesvědčení třeba i násilím a rádi využívají spojenectví profánní moci. Tak vzniká novodobé sektářství. Jeho nebezpečí spočívá v omezení lidské svobody, ponižování řadových členů, přetrhání rodinných vazeb a vytržení člověka z občanských vazeb. Někdy je sektářství nebezpečné dokonce pro zdraví nebo i pro život. Sektářství se ovšem rozvíjí za jemu příznivých okolností (např. při pocitu ohrožení) v nových i v tradičních duchovních proudech. Výrazu sekta se někdy užívá jako killing word při mezicírkevní nebo mezináboženské konkurenci. Zde je vhodné, pro kohokoli, kdo chce na náboženské scéně zaujmout pozici, která už je obsazena. Je známo, že nejhorlivějšími bojovníky proti sektám jsou sektáři.


6) Závěr

Duchovních proudů současnosti si všímají teologové, filosofové, psychologové a pedagogové. Jejich poznatky a interpretace se mohou doplňovat a společně přispívat ke zmapování tohoto fenoménu a k porozumění jeho smyslu. Mluvíme-li o trendech, je řeč o přítomnosti, ale zároveň též o budoucnosti. Odvažujeme se vyhlížet, odhadovat, předkládat možné varianty. Ukázalo se, že spiritualita v dalších létech a snad i desítiletích může být poučená kritikou, pluralitní, otevřená, humanistická, ekologická a mystická, ale že by také mohla být povrchní, eklektická, pohodlná, anebo zase fundamentalistická, nesnášenlivá, sebejistá, křečovitá, obestavěná bariérami. Je možné, že to bude z každé z variant něco. Co se doopravdy uplatní a jak to poslouží lidem, to není už záležitost prognostické dovednosti. Spíše by mohla tato katalogizace možných variant sloužit jako výzva. Duchovní trendy na přelomu 20. a 21. století nás dovedou tam, kam budeme sami chtít a moci.


Obsah    Články Ivana O. Štampacha     Začátek článku    Titulní stránka druhého čísla





Literatura

Drury Nevill : Nové horizonty, Votobia, Olomouc 1996
Kol. : Člověk - pastýř stvoření, monotématické číslo časopisu Universum, 1994-95/16
Neubauer Zdeněk : Nový Areopág, Křesťanská akademie, Praha 1992
Neubauer Zdeněk : Přímluvce postmoderny, Hrnčířství a nakladatelství Michal Jůza a Eva Jůzová, Praha 1994
Palouš Radim : Světověk, Vyšehrad, Praha 1990
Salman Harrie : Evropa novém světle, Éós, Praha 1994
Štampach Odilo Ivan : Náboženství v dialogu, Portál, Praha 1998
Welsch Wolfgang : Postmoderna. Pluralita jako etická a politická hodnota, KLP, Praha 1993