Dnes zakoušíme spíše lhostejnost značné části veřejnosti vůči křesťanství. Nebo aspoň vůči jeho tradiční podobě. Před několika desetiletími ještě stálo svobodným a kritickým duchům za to, aby s ním polemizovali. Radikální kritika tehdy sáhla na ústřední motiv křesťanství, na Ježíše Krista. Tehdejší autoři se chopili toho, že podrobnosti Ježíšova pozemského života jsou velice špatně doloženy ze soudobých mimokřesťanských zdrojů a popřeli Ježíšovu dějinnost. Za všechny můžeme zmínit Bedřicha Engelse, podle nějž otcem křesťanství byl Pavel z Tarsu a dědečkem Filón Alexandrijský.
Jsme-li ochotni těmto soudům ještě po desetiletích naslouchat, zjistíme, že na nich něco je. Filónova zvláštní role spočívá v tom, že tento helenizovaný židovský autor v prvních desetiletích 1. století klade mezi Boha svět božský Logos (Slovo), v němž spočívá božská moc i dobrota a zároveň logoi, tvůrčí slova všech věcí. Logos je pravzorem všeho existujícího. Ale nejen to, je též druhý Bůh. Jako bychom tu slyšeli pozdější křesťanské vyznání: Bůh z Boha, Světlo ze Světla. Je i tlumočníkem Boží vůle, veleknězem, přímluvcem, ba i prvorozeným a jediným Synem.
Podle kritiků tato původně spíše filosofická (i když ne systematicky vyložená) idea byla prvními křesťanskými generacemi postupně popularizována a odívána do jakoby historického šatu. Upozorňují, že nejstarší křesťanské texty, například Pavlovy listy, obsahují málo životopisných podrobností. Naproti tomu z textů (podle přísně historického bádání) od let Ježíšova života v Palestině značně vzdálených se toho o událostech Ježíšova života dovídáme překvapivě mnoho. Četné podrobnosti o jeho slovech a činech najdeme v Matoušově, Lukášově a Janově evangeliu, jejichž vznik kladou kritičtí biblisté do posledních desetiletí prvního a na začátek druhého století.
Dnes už sotvakdo z akademicky solidních autorů sdílí pochybnosti o skutečném Ježíšově životě. Znamená to, že smíme odhodit všechny kritické úvahy o "prehistorii" Ježíšovy osoby a jeho životních příběhů, tedy o mýtických předobrazech Ježíšova příběhu?
Američtí autoři Timothy Freke a Peter Gandy vydali r. 1999 knihu, jíž proslulé periodikum Sunday Times umístilo mezi deset nejprodávanějších publikací. Má název The Jesus Mysteries (Ježíšova mystéria) a provokativní podtitul Was the Original Jesus a Pagan God? (Byl původní Ježíš pohanským bohem?) Vedle předpokládané závislosti Janových výkladů na Filónovi snášejí na více než čtyř stech stránkách textu mnoho dalších argumentů pro návaznost ježíšovského příběhu na předkřesťanské obřady, mýty a filosofie. Vracejí se vlastně i k představě, že původní filónovská myšlenka božského Logu či imaginace božstva, které umírá a probouzí se, aby v mystériích obdařilo smrtelného člověka (a jeho zemi) plností obnoveného života, je předlohou literárního zpracování Ježíšova příběhu. Jeho činy a slova, jak je známe z evangelií, mají být ideovým produktem církevního, protignostického směru v raném křesťanstvu.
Dnešní křesťan, i dnešní svobodomyslný hledač přešlapující na prahu křesťanství stojí před nepříjemným dilematem. Buď platí klasické církevní pojetí Ježíše, který s předkřesťanskou a mimokřesťanskou (mysterijní, platónskou, gnostickou, hermetickou) moudrostí nemá nic společného, nebo je vše, co o něm můžeme říci, jen legendou se vším všudy odvozenou od kulturních a náboženských tradic, populárních v helénistické kultuře kolem přelomu letopočtů.
Nabízí se ale ještě další varianta. Podle ní je tu Ježíšův příběh, jehož přesné faktografie se nedopracujeme. I nejstarší prameny jsou příliš vzdálené od jeho doby a nemůžeme je pokládat za nezaujaté ve smyslu moderní historiografie. Zachycení události na způsob dnešního policejního protokolu, to tehdy nikdo neznal a nepotřeboval. Pokusy raně moderní teologie (re)konstruovat životopis "historického Ježíše" odlišného od "Krista víry" se ukázaly jako totálně neúspěšné. Kolik biblistů, tolik zcela rozdílných "historických Ježíšů".
V prvním století stejně jako na přelomu dvacátého a jedenadvacátého nebylo a není možné o Ježíšově životě "objektivně" referovat. Jeho příběh vždy zahrnuje interpretaci. Tou ale není vyprávění znehodnoceno. Nejdůležitější není zjistit kdo, kdy, s kým, kde, odkud, pokud, nýbrž kým je Ježíš a především, kým je pro nás. A když se naši duchovní předchůdci pokoušeli vyznat svou víru, vyposlechli z Ježíšových slov a činů, že je očekávaným židovským Mesiášem. Pak tedy vyprávěli jeho život jako naplnění těchto dávných vizí, nadějí a snů. Ale tím jej nezkreslili. Naopak vystihli smysl a obsah tohoto života lépe, než exaktní soupis takzvaných holých fakt.
Dlouho se zanedbávalo, že Jan Evangelista spatřuje v Ježíši z Nazareta božský Logos, který se stal tělem a přebýval mezi námi, ve shodě s Filónem, ne-li v závislosti na něm. Některé z listů připisovaných Pavlovi z Tarsu, zejména list Kolosanům a text uváděný běžně jako 2. list Petrův, si zase vypůjčují pro vyjádření víry výrazy z antických řeckých mystérií. Rozhodující okamžiky Ježíšova života jsou nápadně podobné příběhům vyprávěným o Osiridovi, Orfeovi, Bakchovi, Dionýsovi a jiných mýtických a mysterijních postavách. I zde to můžeme vzít tak, že tradovaný příběh Ježíšova života a smrti dokážeme smysluplně uchopit a převyprávět právě díky těmto příbuzným obrazům. Nejsou tedy uměle nasazeny na "prostý život nazaretského řemeslníka potulného kazatele". Jsou v jeho kázáních a v rozepřích s náboženskými autoritami, v jeho uzdravovacích příbězích a vymítání démonů, v jeho poslední večeři s učedníky, kde se jim výslovně dává za pokrm a v jeho vyvýšení na kříž už nějak přítomny. Archaickými, mimodějinnými příběhy prochází totéž téma jako tímto příběhem pečlivě zasazeným do časových a místních souřadnic.
I když antická mystéria dávno zmlkla a s vnitřním smyslem mýtů o antických bozích se naše kritické myšlení spíše míjí, neměli bychom je považovat jen za nějaké báchorky. Kdybychom je chtěli prožívat bezprostředně, museli bychom se vracet někam, kde už se svou dnešní mentalitou nejsme. Bylo by to nepoctivé. Můžeme je však znovu objevit a pokusit o jejich novou interpretaci. Možná, že velkým úkolem pro dnešní spiritualitu a dnešní kulturu je nová hermeneutika tradičních mýtů.
Téma pojednávané v mýtech lze dnes probrat alternativně. Nabízí se např. jejich dnes tak oblíbená jungovská psychologizace. Je však otázkou, není-li to jejich zploštění. Překlad do řeči abstraktní filosofie vezme mýtům a mystériím život a tím ovšem také inspirativní sílu. Bytosti a děje starobylých bájí už sice nemůžeme brát s prvotní naivitou, ale neměli bychom je jen pyšně zavrhnout. Vystihují totiž v plynoucí skutečnosti její spodní proud. Nabízejí alternativní poznání k poznání, řekněme, vědeckému. Umožňují postihnout ještě něco dalšího než exaktní popis přírody. Umožňují skutečnosti znovu se narodit (z lidské mysli) a opravdu žít.
Použitím mytologické a mysterijní látky při interpretaci Ježíšových slov a činů se jejich smyslu nevzdalujeme. Spíše ukazujeme, co je v nich jaksi skrytě a nenápadně přítomno. Pronikáme hlouběji, pod pouhé zdání. Objevujeme jinou rovinu, než Ježíše rabína, Ježíše uzdravovatele, Ježíše proroka nebo Ježíše sociálního revolucionáře, který přišel "mocné svrhnout z trůnu a ponížené povýšit". Všechny ty roviny mohou být dílčími postřehy. Ježíš jako ztělesněný božský Logos různé výklady integruje. V něm přestávají být rozporné, dávají smysl a patří k sobě. Ukazuje, že Ježíš Kristus je tím, o koho šlo v mysterijních proudech předkřesťanského lidstva. Postihují to mystické a esoterní směry v křesťanství samotném, mimo jiné artušovské a grálové legendy, a spolu s nimi rosikruciánský proud.
V tomto smyslu můžeme vzít slova, jimiž Rudolf Steiner uzavírá svůj spis Křesťanství jako mystická skutečnost a mystéria starověku. Říká, že kříž na Golgotě je mysterijní kult starověku shrnutý ve skutečnost. S tímto křížem se podle jeho slov setkáváme ve starých názorech; a setkáváme se s ním v ojedinělé události, jež má mít platnost pro celé lidstvo, na počátku křesťanství. Z tohoto hlediska může být chápáno to, co je v křesťanství mystické.
