Vhled

Zrození kybernetiky ve druhé polovině minulého století dalo podnět ke dvěma událostem "ekologie idejí", které mohou mít na proměnu věků neskonale větší vliv než příval informační technologie, jímž se odcházející věk přelil přes práh nového tisíciletí a jehož hřmot přehlušil a překryl to skutečně příští, co bylo v lůně novověku v souvislosti s teorií informace a řízení počato. K jedné z obou událostí došlo na půdě neurofyziologie a neuropsychologie, ke druhé na styku antropologie, psychologie a biologie. Náš příspěvek obě přehlížené a pozapomenuté události připomíná, upozorňuje na jejich převratný význam a uvádí je do souvislosti ve světle události třetí, současné, kterou pokládáme za stejně významnou: vznik hermeneutiky živého, který se udál při setkání biologie s filosofií.





M o z e k,  e v o l u c e,  m y š l e n í

Zdeněk Neubauer


Díl I.

Úvod: zpráva o rozdílu věků

1. část: Pluralitní bytí a poznání.

Základní epistemologický princip

Význam a rozdíl - interpretace

Vědění a víra

Přirozená epistemologie

Pleroma a creatura - logická a eidetická existence

Příběh - postoj empirický a dramatický

SHRNUTÍ:

SUMMARY

LITERATURA




D í l  I.

Die stillsten Worte sind es,  welche den Sturm bringen. Gedanken, die mit
Taubenfüssen kommen, lenken die Welt.
(Nejtišší slova to jsou, jež přinášejí
bouři. Myšlenky, přicházející na holubičích nohou, řídí svět.)

Friedrich Nietzsche, Also sprach Zarathustra II, Die stillste Stunde
(Nejtišší hodina)









Úvod: zpráva o rozdílu věků

Zrození kybernetiky ve druhé polovině minulého století dalo podnět ke dvěma událostem "ekologie idejí", které mohou mít na proměnu věků neskonale větší vliv než příval informační technologie, jímž se odcházející věk přelil přes práh nového tisíciletí a jehož hřmot přehlušil a překryl to skutečně příští, co bylo v lůně novověku v souvislosti s teorií informace a řízení počato. K jedné z obou událostí došlo na půdě neurofyziologie a neuropsychologie, ke druhé na styku antropologie, psychologie a biologie. Náš příspěvek obě přehlížené a pozapomenuté události připomíná, upozorňuje na jejich převratný význam a uvádí je do souvislosti ve světle události třetí, současné, kterou pokládáme za stejně významnou: vznik hermeneutiky živého, který se udál při setkání biologie s filosofií.

V 60. až 80. letech minulého století vzrušovaly odbornou i vzdělanou veřejnost převratně nové pohledy na lidský mozek jako trojjediný (triune brain), a k tomu ještě podvojný: levý a pravý (left brain - right brain). Vycházely ze zjištění, že mozek vyšších savců sestává ze tří vrstev, lišících se svým původem, fylogenetickým stářím a evoluční vyspělostí: z r-komplexu, limbického systému a neokortexu.

Spodní a nejstarší vrstva odpovídá plazímu mozku ("r?" z "reptile") a je sídlem slepých pudů a vášní, spouštějících stereotypní vzorce chování. Druhá mezivrstva odráží instinktivní úroveň savců - vrozenou "moudrost těla". Svrchní, fylogeneticky nejmladší a funkčně nejvyspělejší šedá kůra mozková odpovídá za "vyšší nervovou činnost": poznávání, učení, myšlení, jakož i za volní a záměrné chování. Je rozdělena do dvou hemisfér, které u živočichů fungují souběžně a vzájemně se ve své náročné činnosti kontrolují. Je-li spojení mezi nimi přerušeno (v tzv. split-brain experiments), chovají se jako dva samostatné mozky vytvářející si svou vlastní, nezávislou zkušenost. U člověka došlo za poslední milion let k nevídané hypertrofii této "myslící čepičky" (thinking cap) - k tzv. mozkové explozi (brain-explosion, brain-boom) - jaká u jiných živočichů nemá obdoby, navíc provázené funkčním rozrůzněním (lateralizací, dichotomií) obou hemisfér. Jedna, "dominantní" (obvykle levá), je sídlem řečových ústředí a je specializovaná na vše, co souvisí s jazykem a racionalitou: na gramotnost, logiku, kalkul, abstrakci apod. Její "subdominatní", mlčenlivý protějšek obsahuje obdobně rozsáhlé oblasti, odpovědné za rozpoznávání tváří, tvarů, podob a podobností. Levá hemisféra se účastní na jazykovém styku, pravá je zaměřena na komunikaci nonverbální: je vnímavá k hudbě, citovým zabarvením hlasu, náladám a postojům, k etickým a estetickým hodnotám a k ostatním "nevýslovným" stránkám zkušenosti. Výzkum osob s porušeným propojením obou hemisfér, nebo za experimentálních podmínek, které jejich spolupráci znemožňují či ztěžují, vedl k závěru, že obě hemisféry představují dva samostatné a značně odlišné "mozky". "Dělba práce" mezi nimi se navíc vyskytuje ve dvou verzích: mužské a ženské. Pohlavní rozdíly ve struktuře mozku přitom úzce souvisejí s organizací ostatních komunikačních soustav - hormonální a imunitní. Křehkost a vratkost lidské psychiky tak lze vysvětlit komunikačními potížemi mezi těmito svébytnými a zřejmě neslučitelnými (inkompatibilními) informačními systémy.

Existují pozoruhodné analogie tohoto pluralitního modelu lidské psychiky jak s evolucí lidského druhu (jeho původem z primitivních savčích předků válčících s veleještěry), tak s biblickým líčením stvoření a pádu člověka. V představě našeho mozku jako trojjediného a podvojného mozku se tak setkávají oba nesmiřitelné mýty: vědecký příběh Vývoje a náboženský příběh Stvoření. Každý z nich svým způsobem. A právě v rozdílu mezi oběma způsoby, jímž se tyto mýty zračí v povaze našeho mozku - symbolu naší tělesnosti, psychiky a zkušenosti - spočívá převratné sdělení, které minulý věk odkázal věku našemu: zpráva o rozdílu mezi minulým a příštím způsobem lidského sebepochopení.

"Zpráva o rozdílu (news of difference), na němž záleží (which makes the difference: který je rozhodující)", tak zní výstižný výměr pojmu informace podle Gregory Batesona. Jeho epistemologie jako obecná nauka o nutné jednotě mysli a přírody, vědění a bytí je tou druhou převratnou událostí v ekologii idejí, k níž dala kybernetika podnět. Její výklad je obsahem této první části naší zprávy o rozdílu mezi novověkem a věkem nastávajícím, v níž ukážeme, jak zásadně se Batesonův biologický pohled na jsoucno jako na informaci liší od tradičního pojetí skutečnosti jako objektivní reality. Jako vodítko nám poslouží právě Markošova hermeneutická biologie. Ukážeme, že Bateson, pomocí pojmů jako rozdíl, podoba (pattern), význam a příběh, vlastně chápe vývin (ontogenezi), vývoj (fylogenezi), poznání a myšlení jako hermeneutické pochody - jako děje spočívající v opakovaných aktech porozumění (interpretace). Batesonovou zásluhou byla teorie informace uvedena do biologie a její formální, syntaktické pojetí informace obohaceno - prostředky téže teorie! - o rozměr sémantický: o význam, obsah, smysl.

V následující druhé části se zaměříme na živou skutečnost jako na ztělesněný příběh, v duchu Batesonova oblíbeného výroku: "myslíme v příbězích" (we think in terms of stories). Pro názorné předvedení narativní povahy veškeré skutečnosti pojednáme o zmíněném pluralitním modelu mozku jako o archetypálním symbolu snoubícím oba kosmogonické mýty - vědecký a náboženský. V duchu Batesonovy epistemologické ontologie předvedeme, že ohrožení stability, ztráta spolehlivosti a narušení duševní rovnováhy, způsobené funkčními rozdíly mezi jednotlivými částmi lidského mozku, mohou být víc než vynahrazeny hloubkou vnímavosti člověka ke smyslu: odlišnosti mezi různým úrovněmi a kvalitami psychiky jsou pro zkušenost zřejmě zdrojem těch nejzávažnějších informací - rozdílů, na nichž záleží (the differences which make the difference) a jež jsou jiným tvorům nepřístupné.

V závěrečné části předložíme vlastní "počítačovou" hypotézu o poslání náboženství (religio) v péči o psychickou celistvost, řád a rovnováhu - čili o spásu duše. Náboženství je po generace utvářené, rozvíjené, předávané, tradicí prověřované a "odlaďované" programové vybavení (softwarový systém) typu "rozhraní" (interface) k ošetření styku, soudržnosti a slučitelnosti (komunikace, koherence a kompatibility) mezi jednotlivými "mozkoprocesory" - virtuální prostředí jejich harmonické součinnosti.

Náboženství (všelidský a druhově specifický jev) tím není snižováno na pouhé protetické opatření či terapeutický prostředek ošetřující potíže, plynoucí ze zvláštností naší "evolučně zbastlované" psychiky. V tomtéž informatickém a hermeneutickém pohledu na skutečnost vystupuje náboženská role tlumočníka a zprostředkovatele duševní jednoty a rovnováhy jako vrcholná podoba zkušenosti: původnější, skutečnější a pravdivější než všechny ostatní interpretace světa, odpovídající jednotlivým přirozeným (tělesným) stránkám a vrstvám naší psychiky - včetně té intelektuální. Vůči nadpřirozené hloubce porozumění (batesonovké extra-depth), kterou poskytuje jednotící náboženská zkušenost, jsou jen jejími nedokonalými, částečnými průměty.


1. Část: Pluralitní bytí a poznání.

 Kybernetika je největší sousto z ovoce stromu poznání, které si lidstvo ukouslo za posledních 2000 let.  Ale mnohé kousky z tohoto jablka se ukázaly být nestravitelné - obvykle z kybernetických důvodů.

Gregory Bateson

Základní epistemologický princip

"Two descriptions are better than one" - dva popisy jsou lepší než jeden. Tak zní ústřední zásada Gregory Batesona (Poznámka1), jeho metody dvoj- a mnohonásobného srovnávání (the method of double and multiple comparison). Tento svůj základní epistemologický princip (jak jej budeme nadále nazývat) ilustruje Bateson na příkladě binokulárního vidění. Zrak využívá k prostorovému vnímání nepatrné odlišnosti mezi vnímáním pravého a levého oka, kdy každé hledí na pozorovanou věc pod odlišným zorným úhlem. Prostorovost není obsažena v žádném z obou vjemů, ani ji nelze získat prostým sloučením těchto dvou - rozsáhle redundantních - informací. Teprve činná kombinace (interpretační propojení) obou obrazů na sítnici způsobí, že k pohledu přistoupí prostorový rozměr nutný pro stereoskopické, trojrozměrné vidění světa. Bateson nazývá tento přírůstek dimenzionality "extra-depth" - dodatečnou, přídatnou hloubkou. Z vlastní zkušenosti víme, jak se prostorové vidění náhle otevře a dvojice zdánlivě totožných pohlednic splyne v jeden prostorový pohled. Ještě úchvatnější je tento prožitek u magických obrázků připravených počítačovou mixáží, když z téměř jednotvárné, rovinné změti bodů či skvrn, jejíž případná různorodost stejně nedávala žádný smysl, a byla tudíž lhostejná - indiferentní, vyvstane dříve neviditelný hloubkový vjem, prostorový obraz, plastická scenerie! Podle Batesona k tomu dojde ve chvíli, když změnami vzdálenosti skvrnité plochy od očí, šilháním a změnou zaostření se nám - respektive našemu zrakovému smyslu - podaří zachytit, vyhmátnout, rozpoznat ten jediný významný, "relevantní" rozdíl mezi oběma složkami. (Tuto "vymoženost" Bateson ovšem ještě neznal; jeho interpretace principu "staromódní" - a dnes už starožitné - stereoskopie je však tak přesná a jasnozřivá, že přesně vystihuje informatický princip tohoto kouzelného efektu, aplikovatelný nejen na veškeré vnímání a poznání, ale na povahu živé skutečnosti obecně.

Významný rozdíl (relevantní diferenci) poskytující zraku klíč ke smyslu viděného vystihl Bateson nepřeložitelnou slovní hříčkou the difference which makes the difference, která je zároveň jeho elegantním, šťastným a výstižným výměrem informace. Doslova přeloženo: "rozdíl, který dělá (činí, [z]působí) rozdíl"; tedy takový rozdíl, na kterém záleží, který není lhostejný, který "není jedno", který je podstatný a určující pro to, co je srovnáváno. Informace je pro Batesona "news of difference" - zpráva o rozdílu. To je sice ve shodě s jejím vědeckým pojetím, které vyjadřuje informaci jako obrácenou míru pravděpodobnosti - odchylku od očekávání. Tímto "očekáváním" se ovšem v teorii informace nemíní nic psychologického, nýbrž náhodné uspořádání. Moc a sláva informatiky ("kybernetiky" - teorie komunikace a řízení), která v Batesonově době vznikala, spočívala v tom, že pojala informaci ryze formálně, syntakticky, tj. bez ohledu na její obsah (smysl). Informace zde není zprávou, novinou, oznámením, sdělením v našem slova smyslu, nýbrž řetězcem - posloupností znaků. Tak ji mohla vyjádřit jako veličinu, s níž bylo možno zacházet tak jako s veličinami fyzikálními, totiž teoreticky - ryze formálními prostředky matematického kalkulu, technicky ji zpředmětnit ("implementovat" - mechanicky, elektronicky atp.) a prakticky využít.

Bateson jako první (a snad dodnes jediný) upozornil na vážný epistemologický zádrhel: ne každý nepravděpodobný sled znaků je ipso facto informací: sled "rrrrrrrraarrrrrraaarr", velmi nepravděpodobné pořadí písmen, přináší však právě tak málo sdělení - tj. žádné - jako zcela náhodný sled znaků "bsohljgrijmtyhplrylvbd".(Poznámka2) Obé nechává čtenáře zcela lhostejnými - "indiferentními". Pokud jste si nepřečetli předchozí poznámku. Nebo není-li to šifrovaná zpráva či smluvené znamení. Očekávání, míra pravděpodobnosti atd. totiž zahrnují způsob, kterým je příjemce "nastaven". Významný rozdíl funguje jako signál - znamení, znatelné, významně odlišné od "šumu", tj. od těch rozdílů, které jsou bezvýznamné. Pro příjemce má význam tehdy, vyvolá?li v něm změnu: například změnu v jeho vnímavosti, tj. v nastavení prahu citlivosti čili zaměření pozornosti. Informaci představuje i nepřítomnost signálu: například neodpoví?li někdo na pozdrav.

Ve významném rozdílu spočívá význam zprávy. Tímto banálním upozorněním vnesl Bateson do "kybernetiky" sémantiku: obsah, význam, smysl, a to jejími vlastními prostředky. Tímto způsobem podává výklad prostorového vidění, na rozdíl od toho, který nabízí geometrická optika. Batesonova informatická reformulace zdánlivě triviálního problému je skvělým příkladem jeho výše uvedené epistemologické zásady, že dva popisy - výklady, vyjádření, pojetí atp. - jsou lepší než jeden. Tradiční výklad prostorového vidění prostředky geometrické optiky vypadal samozřejmý a konečný - jediný správný. "Konečnost" jakéhokoliv výkladu vždy signalizuje, že je v koncích, že nevede dál, že k ničemu nepoukazuje. Jeho samo-zřejmost mu brání, aby ozřejmoval cokoliv jiného.

Batesonův informatický popis prostorového vidění přenáší tento jev z oblasti stereoskopie do oblasti vnímání a poznání - do epistemologie, jež je podle něho "obecnou vědou o tom, jak lze něco vědět". Jeho výklad činí z tradičně fyzikálního modelu základní model epistemologický. Uvidíme, že skutečně jde o vynikající jednoduchý, názorný a obecně srozumitelný elementární příklad obecného principu mnohonásobného srovnání, platného nejen pro neurofyziologii zrakového vnímání, ale i pro celou biologii, psychologii a sociologii s dalekosáhlými ontologickými důsledky.(Poznámka3) Proto jsme jej učinili východiskem našich úvah.

Význam a rozdíl - interpretace

Klíčovými výrazy jsou zde relevantní - významný a diference - rozdíl. "Relevantní" doslova znamená opakovaně vyzdvihující - povstávající, vyvstávající, vystupující z pozadí.(Poznámka4) Za relevantní označíme to, co je podstatné, zásadní, rozhodující, tj. v dané souvislosti důležité a náležité, co náleží k tomu, o co jde, a na čem záleží těm, jimž o to jde a jimž jde v určitém smyslu o totéž.(Poznámka5) K témuž se vztahuje druhé klíčové slovo: rozdíl, diference. Poukazují k nim výrazy jako "oddělování (se)", "(sebe)vydělování" apod., a to takové, které zakládá vztah (srv. rusky OTNOŠENIE; differentia - od lat. dis-fero, což doslova znamená od-nášení).

Z Batesonova popisu plyne, že prostorové vidění nevzniká samovolným složením dvou souběžných průmětů pod mírně odlišným úhlem, nýbrž je výsledkem specifického způsobu zpracování informace. Trojrozměrné vidění je tudíž interpretačním výkonem: prostor zrakových vjemů není předmětem nazírání ani formou názoru, nýbrž způsobem znázornění. Při sledování dalšího osudu optické informace zjistíme, že spor, zda prostor "skutečně existuje", ztrácí na významu. Proces souběžných zpracovávání a vzájemných srovnávání rozmanitého typu se totiž opakuje na dalších a dalších úrovních. Už na úrovni očí dochází nejen ke srovnání obrazů snímaných oběma sítnicemi, ale navíc jsou kombinovány a srovnávány také údaje z obou jejich polovin - levých a pravých. Oba proudy takto "sdružených" údajů jsou směrovány každý do jedné poloviny mozku: levých polovin do levé a pravých do pravé hemisféry. V každé z nich je informace dále zpracována, a to odlišným způsobem členění, kombinování a srovnávání co do relevantních rozdílů. Lze zde ještě vůbec mluvit o obrazech? Je zřejmé, že kombinaci výsledků těchto vyšších úrovní již nemá smysl opírat o prostorový názor vytvářený na základě geometrických představ, jako tomu bylo na "primární" rovině popisu binokulárního vidění. Informace (tj. srovnávací interpretace), k jejichž vzájemné výměně za účelem jejich srovnání na opět další a vyšší úrovni dochází ve zrakových ústředích mezi jejich primárními a sekundárními oblastmi týlních laloků, se již dávno nezabývají prostorovým rozložením a vzájemným postavením viděného, nýbrž toho, čím je, co znamená - jeho proč a nač a jak. A přesto je zde jistá obdoba, patrná teprve ve světle Batesonova popisu: opakuje se totiž stále tentýž proces jako při stereoskopickém vidění. Opakované ("iterující") interpretační postupy mnohonásobného srovnání na základě a za účelem interpretace relevantních rozdílů, na nichž se podílí také paměť, zkušenost, a dodatečné doplňující zrakové informace (dodávané dle korových pokynů zpětně řídících na základě dosavadních výsledků pohyby očních svalů - způsob zrakového "scanování"), plus zprávy pocházející z jiných smyslových orgánů atp. poskytují nové, přídatné extra-rozměry, obohacující "vidění" (či už vědění, rozumění, chápání?) o nové rozměry. Rozměry čeho? Zajisté již ne prostoru geometrického, byť třeba vícerozměrného. Batesonovská "extradimenze" je obecným výtěžkem ("bonus", jak tomu říká) srovnání a vyhmatávání dalších relevantních rozdílů. Analogie mezi těmito plody interpretačních výkonů a binokulárním viděním tkví v tom, že výsledkem obého srovnání je něco svou povahou zcela jiného než to, co je srovnáváno. Neboť prostorový předmět je něco zcela jiného než plošný obraz. V žádném z obrazů, z nichž se na základě jejich rozdílu prostorová podoba jakoby "vynořila", nebyl předmětný vzhled obsažen. Prostorový předmět se z obrazů ani neskládá, ani z nich nebyl složen. Naopak, oba obrazy byly jistým způsobem prostorově vyloženy, a to na základě jistých nenápadných rozdílů mezi nimi, jakkoliv se sobě oba obrazy nápadně podobají jako vejce vejci. Prostorová věc, která se z nich "vylíhla" jako ze svých obrazů, je jim v jistém smyslu jistě zcela podobná jakožto svým věrným podobiznám. Avšak její předmětná existence se od existence obrazů zásadně liší. Však se k ní také mysl vztahuje úplně jinak než k jejím "průmětům": vzhledem ke zcela jiným možnostem, k nimž vyložená věc - prostorový předmět poukazuje a které nabízí. Svým bytím náleží také k úplně jiným jsoucnům, než jsou obrazy: totiž k ostatním prostorovým předmětům.

Spolu se způsobem existence se změnil i ontologický poměr vyloženého a vykládaného. Zatímco oba obrazy byly originální daností a jejich prostorová interpretace ("objektální konstituce", dle Kanta) "co pouhá interpretace" by měla být až něčím druhotným-odvozeným, přesto vynořenému-vyloženému předmětu náleží "ontologický primát": jeho skutečnost je původnější, a to právě na základě interpretace, která původní zrakové vjemy vyložila jako dva obrazy, různé průměty téhož, totiž svého originálu! Toto přeřazení výsledku interpretace do vyšší ontologické kategorie než to, co je interpretováno, názorně ilustruje tvůrčí moc hermeneutického procesu. Zároveň nás však ještě více vzdaluje původní geometrické názornosti. Hloubka, která přistupuje při vynoření nové, skutečnější podoby bytí, nepředstavuje rozměr metrický, nýbrž rozměr sémantický: směr poukazu, tedy smyslu, jehož pochopení se s každým novým vhledem prohlubuje. To, co se v hloubce zjeví, je nový EIDOS - nová forma či podoba existence, plnější způsob bytí.

EIDOS ovšem něco s viděním společného má. Svědčí o tom jak význam tohoto slova - vzhled, vid, podoba - tak jeho původ, související s viděním: propojuje vidění s věděním - zrovna jako v češtině. To odpovídá přirozené zkušenosti, jak ji odráží běžná řeč; mluvíme o vnitřním zraku, hlubokém nazření, pronikavém vhledu, otevírání nových obzorů apod. Z epistemologického hlediska, které zde předkládáme, nejde snad o metafory, respektive pouhé metafory - obrazná vyjádření, přenosy (META-FERÓ = přenáším) příslušných výrazů z oblasti vidění do oblasti poznání, rozumění, chápání - jako by to bylo "někam jinam". Vždyť multilevel parallel processing - mnohoúrovňové souběžné zpracování optické informace ke zrakovému vnímání nesporně patří.(Poznámka6)

Nositelem smyslu - cílem a východiskem každého interpretačního kroku i celého procesu - nejsou žádná "data" (údaje, danosti), nýbrž tvary, vzhledy, podoby, podobnosti, obrazce relevantních rozdílů - jejich vzorce - patterns. A to je další ústřední pojem Batesonovy epistemologie. Pro to, co je získáno mnohoúrovňovým srovnáváním, užívá krkolomných sousloví jako jsou pattern-that-connects, pattern-that-connects-pattern, pattern-that-connects-pattern in time, pattern of relevance apod. Pod těmito Batesonovými vzorci či mustry, vzorci spojení, vzory propojení mezi vzorci apod. si dnes můžeme představovat něco jako "formáty", v nichž jsou ukládána, předávána či zpracovávána počítačová data. Ta však náležejí do kategorie syntaxe: jde o různé kódy formálního, vnějšího seřazení. Naproti tomu Batesonovy patterns představují kategorii sémantickou - obsahovou, existující jakožto poukazy. Jde o "formáty", v nichž je poskytován smysl informací: od vstupních vjemů tělesných "čidel", která jistě ne náhodou nazýváme tělesné smysly či smyslové orgány, po představy, dojmy a pojmy - výstupy mysli. Smysl je poskytnut, pokud a nakolik disponují příslušné smysly či úrovně mysli dostatečnou "kapacitou", tj. prostorem s odpovídající dimenzionalitou, schopnou tento smysl (tj. rozměry, hloubky, podoby věci na dané interpretační úrovni vnímání, chápání, rozumění) "supportovat" a jsou-li na něj naladěné a pro něj vnímavé. Jinými slovy: pokud jsme pro věc (v této podobě, tedy na příslušné metaúrovni podobnosti čili propojení podobou - connecting meta?pattern) vnímaví, pokud pro tento způsob jejího chápání máme pochopení, tj. jestliže pro ni máme smysl, tehdy ji dobře chápeme, tehdy věc "dává dobrý smysl".

Z této prostorové analogie rozměrů smyslu lze zpětně - per analogiam - soudit, že ani prostor stereoskopického vidění, s nímž jsme začali, není "fyzický" v tom smyslu, že by mu náležela zvláštní, "abolutní" existence, odlišná od ostatních podob a forem poznání, nýbrž že i on je - svého druhu - vzorcem uspořádání a vzájemných poukazů - connecting pattern, tj. z řádu sémantického, řádu smyslu. Každou úroveň poznání lze proto popsat z hlediska sémantických vztahů, pojímat ji jako sémantický prostor, tj. prostor vzájemných poukazů: ukazování a ukazování se na způsob podob a významů (SÉMA = znamení): prostor smyslu.

O relevantních rozdílech lze hovořit jen v rámci podobnosti. Srovnávat lze jen různé podoby téhož, různé pohledy na totéž. Tato zásadní totožnost různého je základním předpokladem toho, aby rozdíly byly skutečně relevantní, smysluplné, sémanticky významné, interpretovatelné. Podoby musí být mezi sebou srovnatelné a poměřitelné, zkrátka musí si být podobné.

Vědění a víra

Jak se lze o této bytostné podobnosti přesvědčit? Předpoklad totožnosti obsahu není nic samozřejmého; jak máme vědět, že různé interpretace jsou interpretacemi téhož, abychom je mohli smysluplně srovnávat? A co si máme vlastně představit pod podobou spočívající v rozdílech - pattern of differences? Vypadá to jako protimluv, je to však velmi přirozené. Vždyť i tělesné tvary, právě tak jako myšlenky, vznikají postupným rozlišováním - diferenciací. Informace (in-formatio) znamená doslova "vnitřní utváření". To je případ poupěte i živočišného zárodku. Totéž jsme sledovali na zrakovém vjemu: postupná diferenciace proměnila ve vyšší celek - vnímané ve viděné, viděné v poznané atd.

Aby proces rozlišování vedl k jednotě, musí rozlišené svým bytím patřit k sobě: vztahovat se k sobě v sounáležitosti. To souvisí s vírou-věrností, důvěrou-důvěrností apod. Batesonovská "metoda mnohonásobného srovnávání", tj. postup poznání na základě relevantních rozdílů mezi výsledky různých způsobů výkladu (interpretačních postupů) bezděčně stojí na důvěře, že jde o výklady téhož, že to, co se srovnává, je v podstatě totéž. O tuto podstatu totožnosti různého v poznávání jde: viděli jsme to na triviálním případě stereoskopického vidění - tím podstatným byl předmět, který zakládal totožnost obou snímků, totiž totožnost obsahovou; formálně byl důležitější jejich rozdíl.

V triviálním případě binokulárního vidění lze totožnost obsahu vyvodit z tvarové podobnosti obou průmětů: oba obrazy na sítnici jako by si doslova "z oka vypadly"!(Poznámka7) Jak se však přesvědčíme např. u vjemů pocházejících z různých smyslových orgánů, třebas zraku a hmatu, že jejich obsahem je totéž, jsou-li zcela jiné povahy? Podobně lze uvažovat o vztahu údajů z různých částí mozku. Mohou mít natolik odlišnou podobu, jako je algebraické a geometrické znázornění matematického vztahu - např. (a+b)2. Ten lze buď vypočítat známými algebraickými postupy, nebo lze totéž a2+2ab+b2 znázornit rozdělenou plochou obdélníku o stranách a a b, což je právě jeden z Batesonových oblíbených dokladů pro to, že dvojí popis je lepší než jeden. Podobně nenázorná "podobnost" zajisté existuje mezi myšleným a viděným, pojmem a představou, obecným a zvláštním, mezi jazykovými překlady či jen mezi různými způsoby slovního vyjádření. "Řekni to jinými slovy!" žádáme v přirozeném očekávání, že lépe porozumíme. (Zdaří-li se to, zvoláme "Aha!"; Angličan však příznačně se zadostiučiněním prohlásí: "I see!") Srovnáním různých překladů či způsobů vyjádření vyvstanou zajisté zajímavé, důležité, výmluvné, příznačné - zkrátka relevantní rozdíly. Pro znalé, zkušené, vnímavé jistě představují důležité informace; předvedou věc plastičtěji, mnohostranněji, bohatěji, pravdivěji - zkrátka s oněmi hloubkami navíc, s rozměry smyslu prohlubujícími znalost věci způsobem, který žádné z vyjádření, popisů, překladů a výkladů neposkytne.

Jenomže - táži se znovu: jak poznáme, že ta různá vyjádření vskutku vyjadřují totéž? Snadná rada: jakmile to pochopíme. Jak se ale přesvědčíme, že je zde nějaké "totéž" k chápání, čeho jsou různé podoby jen různými podobami téhož? Dokud nepochopím, nezbývá než věřit: fides quaerens intellectum. Batesonova epistemologie nabízí vědění, které bezděčně spočívá na víře.

Přirozená epistemologie

Sama o sobě je ovšem představa poznání jako information processing spočívajícího v mnohonásobném srovnání skvělým argumentem proti skeptickému názoru, že to jediné, co máme k dispozici, jsou kódované obrazy, a nikdy věc sama. Batesonův Princip v podstatě znamená, že byť bychom i byli odkázáni na pouhé stíny, nejsme odkázáni pouze na ně. Poznávané se totiž nedává skrze samotné stíny, nýbrž skrze rozdíly jejich rozmanitých průmětů. V nich - v pattern jejich mnohotvárnosti a proměnlivosti - skutečnost samotné poznávané věci, jak jsme si ukázali, přímo spočívá.

A totéž zřejmě platí o veškeré skutečnosti: je založena na rozdílech, jsoucno je svou povahou informací. Bateson to sám na mnoha místech naznačuje. Což znamená, že skutečnost není v procesu poznání do informace druhotně "kódována". Proto se s postupnou interpretací nutně neztrácí, nerozpadá se osudově do odlišností, nerozpouští se v "relevantních rozdílech" svých projevů. Naopak, s postupnou diferenciací vystupuje stále zřetelněji a bytostněji - tak jako živí jedinci při vývinu a zrání. Je užitečné a plodné věřit, že se nám nedává ve stínech, stopách, modelech, zápisech, nýbrž taková, jaká je. "Formát" (EIDOS, pattern, podoba) zřejmě odpovídá její povaze. Skutečnost se nám dává v poznání taková, jaká je: v podobě svého bytí.(Poznámka8)

Bateson to však takto jasně neříká. Zanechal nám však velmi významné náznaky či poukazy k tomuto tajemství přirozeného bytí. Svůj výčet a rozbor příkladů ,,extra-depth", kterou lze těžit kombinací různých informací, uzavírá záhadnými, leč výmluvnými slovy:

"Z těchto příkladů plyne prostý, leč přehluboký závěr, že k vzniku rozdílu je třeba alespoň dvou ‚čehsi' či ‚něc' (it takes at least two somethings to create a difference). Vytvořit zprávu o rozdílu, tj. informaci, předpokládá, že zde musí být dvě entity (reálné nebo pomyslné) tak, aby rozdíl mezi nimi zakládal jejich vzájemný vztah a aby tato zpráva o jejich rozdílu mohla být reprezentována rozdílem uvnitř nějakého jsoucna zpracovávajícího informaci (information processing entity) jako mozek nebo třeba počítač. Narážíme zde na hlubokou a vposledku zřejmě nezodpověditelnou otázku po povaze těchto ‚alespoň dvou', jejichž rozdíl se stává informací tím, že na něm záleží (the difference which becomes information by making a difference). Každá sama o sobě je - pro mysl a vnímání - ne-entitou, nejsoucnem, neodlišnou od jsoucna a neodlišnou od nejsoucna: nepoznatelnou Ding an sich, tlesk jedné dlaně."(Poznámka9)

Nuže, pro Batesona takto skutečně existují obsahy mysli (ideas); sama mysl (mind) je podle něho "ne-věc": no-thing, tedy nothing - nic! A přitom - upozorňuje Bateson - nic neexistuje jinak než jako obsah mysli. Ne ovšem jako obrázek, zápis, vtisk ("engram"), nýbrž právě jako relevantní - účinný rozdíl, původnější než to, co je na jeho základě rozlišeno, co tento stav mysli jako takový způsobí.

Proč neváháme označit tuto epistemologii za přirozenou? Jednak proto, že je nám vrozena a odpovídá naší vnitřní, přirozené zkušenosti. Dále - s jejími principy a projevy se všude v živé přírodě setkáváme: uplatňují se nejen v poznání, ale ve všem, co angličtina zahrnuje pod knowledge: vědění, znalost, dovednost, schopnost … veškeré know-what i know-how, pod něž Bateson zahrnuje takové "položky" jako "jak růst do pětičetné symetrie", "jak napsat ústavu", "vyvinout se ze zárodku v dospělce", "vyvíjet se v nový druh" atp. Všemu je společné mnohonásobné srovnání, relevantní rozdíl a smysl pro podobu a obdobu: podobnost, podobu mezi podobnostmi, jejíž podstata-smysl spočívá v odlišnosti a komplementaritě.

Pleroma a creatura - logická a eidetická existence

Uvědomme si, nakolik vzdálené je takto pojaté poznání, poznání založené na principu mnohonásobného výkladu, ideálu tradiční novověké vědy. Ta si kladla za cíl dosáhnout a obsáhnout skutečnosti jedním, jediným, definitivním, univerzálním postupem - mathesis universalis, kterému se dnes říká "vědecká metoda". Od ní si věda slibovala, že kdokoli se jí bude řídit, toho přivede ke zřetelnému a jasnému poznání, které umožní jednoznačně říci co je, co to je a proč a jak - bez interpretace a výkladu, bez pomoci obrazných vyjádření, přirovnání či metafor.

Batesonovo pojetí vědění je jasně jiné než ono tradiční vědecké. Je založeno na víře a důvěře, a nikoli na jistotě a pochybnosti, je zaměřeno na podoby a rozdíly, a nikoli na totožnosti a různosti. Objektivní věda pojímá skutečnost jako "objektivní realitu", čti: předmětnou věcnost, tj. hotovou danost nezávislou na tom, zda a jak je chápána a poznávána. Objektivní existence je jednoznačná, a tudíž přesná, totožná sama se sebou. Tomu musí odpovídat i její pravdivý popis, který nepřipouští více možností - takových, které by nebyly navzájem jednoznačně ("kanonicky") převeditelné.(Poznámka10)

Naproti tomu východiskem Batesonova informatického přístupu není totožnost, nýbrž rozdíly, jež jsou nejen východiskem poznání, ale též jeho předmětem, vlastní, původní skutečností. Rozdíl (diference) je původem skutečnosti: není výpovědí o tom, co je odlišné a rozdílné, nýbrž důvodem vzniku něčeho ("jakýchsi dvou"), co z aktu-události (diferenciace) rozlišení-oddělení vzniká, vzchází, co s ním nastane, co z něho povstane. A toto "něco", "záležející v rozdílu, na němž záleží" (jak lze the difference which makes the difference přece jen vystihnout), je jsoucí jakožto informace: existuje ("ek-sistuje"), tj. opakovaně vyvstává-povstává, vyděluje se (odděluje se, sebe sama vyčleňuje) z "šumu pozadí" (background noise). Tento šum je změtení rozdílů lhostejných (indiferentních!), které k ničemu nepoukazují (nejsou "sémanticky relevantní"), jsouce bezvýznamné (irelevantní!), žádný význam nenesou, tedy neexistují. Vztahy mezi těmito z šumu vyvstávajícími jsoucny nejsou kauzální-mechanické, nýbrž signální-sémantické.

Objektivní řád bytí, v němž působí síly a veličiny, množství a dopady označil Bateson výrazem pleroma (plnost) - a nezabýval se jím. Zato pro onen druhý řád, v němž se uplatní rozdíly a vztahy mezi podobami (tvářemi) a vzhledy (tvářnostmi), tedy mezi způsoby utváření a vzcházení zvolil označení creatura.(Poznámka11) Příkladem takového vztahu je např. signál - informace, jejíž účinek či dopad (making difference) se úměrně k intenzitě (např. hlasitostí) či množství (např. opakováním, kopírováním, reprodukcí apod.) nemění. Bateson svou "ontologii stvoření" nerozpracoval - omezil se pouze na povahu informatické existence, na rozdíl od existence objektivní (pleromatické). Pokoušíme se zde jeho postřeh a náznak rozvést.

Příběh - postoj empirický a dramatický

Představa skutečnosti jakožto mind-like, tj. sourodé, soupodstatné s myslí, není tak nová, neslýchaná, spekulativní a bezprecedentní, jak by se zdálo nám, kteří jsme od školních škamen vychováváni v objektivistických představách a předsudcích. Je nám dokonce velmi blízká: odpovídá totiž přirozenému, mytickému prožívání skutečnosti a obývání světa. Mýtus neznamená vysvětlování skutečnosti pomocí smyšlenek, nahrazujících skutečné znalosti. Výraz MYTHOS znamenal v řečtině prostě příběh - story. To je další Batesonův významný pojem: "we think in terms of stories" (myslíme na způsob příběhů, v příbězích), zdůrazňuje opakovaně. Upozorňuje tak, že základní ("defaultový") způsob lidského myšlení je narativní, tj. má podobu vyprávění. Vše ostatní - pojmové myšlení, rozumové uvažování, logické usuzování, vysvětlování, zdůvodňování, racionální konstrukce, formální kalkuly jsou jen obměnami (modifikacemi) či prostředky (nástroji) tohoto základního, narativního pohybu naší mysli. Mytický způsob (modus) myšlení nebyl nahrazen jiným, vědeckým. Takzvaný "mytický člověk" není náš primitivní předchůdce: my jsme stále mytičtí lidé. Vědecké nauky, teorie a názory, které jsme si odnesli ze školy, přejali z odborné výchovy, z osvěty, učebnic a příruček nebo z osvěty učebnic - všechny tyto vědomosti a znalosti v nás existují (pokud se jimi odborně nezabýváme) na způsob mytických obrazů, představ, příběhů … in terms of stories! Naši "mytičtí předkové" se od nás lišili snad jen moudrou důvěrou k přirozenému způsobu myšlení a k vlastní zkušenosti.

Děj - skutečnost příběhu - sestává z rozhodnutí, z neustálého "porušování symetrie" dvou či více se nabízejících možností,(Poznámka12) na němž závisí, kterými rozcestími se bude ubírat další děj, v jakých dalších rozhodnutích bude spočívat, z kterých rozhodujících chvil se bude skládat. A budou to obvykle zcela jiná rozcestí, zásadně jiné situace než ty, kterými by se děj odvíjel, kdyby se býval jeho hrdina a okolnosti rozhodli jinak v předchozí situaci či v kterémkoli z předchozích "dějství" (= prvků děje), kdyby dosavadní "jednání" (tj. usjednocení možností volbou, způsobivší "kolaps" jejich "superpozice") a "výstupy" ("outcomes"), tj. nalezení východiska ze situace dopadly ("kolabovaly") jinak. Kdyby totiž bývala byla při rozvažování (nabízejících se možností) a rozhodování (jejich rozvrhování a nalézání) padla odlišná rozhodnutí, děj sestával z jiných rozcestí, rozdílných rozvrhů možností - bylo by to zkrátka "jiné povídání", odlišný příběh. Přesto: ať už se sběhlo cokoli a dopadlo jakkoli, pokud by děj vytvořil příběh - "představení", tedy něco, o čem si lze vytvořit celkovou, jednotnou představu, stejně by se odvíjel zcela přirozeně a nepřetržitě - jak výrazy "odvíjel se", "zcela", "přirozeně" samy napovídají. Sled událostí se dodatečně (ex post) zdá navazovat "samovolně": vypadá to, jako by předchozí situace měla sama vůli vplynout do následující, o níž soudíme, že z předchozí vyplývá. Vyprávěný příběh navozuje představu spojitého, plynulého, hladkého toku, jinak bychom jednotlivá dějství ani nevnímali jako součást téhož příběhu; nespojitý či nepropojitelný sled bychom nebyli s to sledovat jako souvislý děj. Říkáme dokonce, že následující situace vyplynula z předcházející "logicky", čímž míníme zdůvodnitelně. Kdykoli nám následnost připadá nelogická, pociťujeme to jako vadu na kráse, připisujeme to neobratnosti autorově; příkladem budiž onen pověstný "deus ex machina" - bůh ze stroje, rozumí se z divadelního zařízení, pomocí něhož se snáší nějaké božstvo z nebe, tedy odjinud, aby rozřešil zápletku zevně, aniž by byl do ní zapleten; ruší tak divákův dojem, že v zásadě mohl vyčíst rozuzlení z ní samotné. Výrazy jako odvíjení, zádrhel, zápletka, rozuzlení-řešení (= solutio: uvolnění z pout jejich rozvázáním) navozují představu lineární souvislosti, jednoznačné návaznosti, jako když se odvíjí klubko nebo nit, kde zádrhele a zápletky představují jenom "komplikace", které zdržují, způsobují nežádoucí pnutí ("napětí") hrozící přetržením, avšak nepatří k povaze věci, jíž je plynulost a návaznost. Jako by každá situace, zápletka, konflikt skrývaly svá jednoznačná řešení samy v sobě. Odtud osudný sklon zaměňovat (dodatečnou) zdůvodnitelnost s (principiální, apriorní) odvoditelností, tj. jednoznačnou dedukcí jediného možného východiska a dějství jako stav, jehož popis (statika) je dostatečným důvodem přechodu v dějství následující. Pak by ovšem oba následné stavy byly jen různými stránkami téže hotové věci a logika děje by se stala tauto-logií: to by vedlo nejen ke kolapsu možností, k němuž dochází v příběhu, nýbrž i ke kolapsu dění; návaznost podobností by se změnila ve svázanost totožností - všechny situace by byly jen různými stránkami téhož, rozvinutými v čase. To také odpovídá objektivnímu pojetí skutečnosti, které je bezčasé; ideálem vědy je tak dokonalý a úplný popis skutečnosti jakožto definovaného stavu, z něhož by bylo možno vyvodit veškeré dění, minulé i budoucí. O to víc vynikne pohoršující nehoráznost Batesonova epistemologického principu, že více popisů je lepší než jeden, že vůbec existuje více náležitých popisů!

Zároveň přirozeně cítíme, že ty zápletky, kolize, krize, dilemata apod. nejsou nežádoucí zádrhele, překážky, komplikace a "zdržovačky", nejsou jen nadbytečnými příkrasami děje jako zákonitého procesu, jehož průběh je příčinně spjatý, s předem daným vyústěním, nutným a nevyhnutelným. Víme, že příběh není totéž co řešení problému.(Poznámka13) Jak to víme? Protože myslíme v příbězích, uvažujeme dramaticky. Ne náhodou jsme si všechny pojmy, jimiž jsme vyhmatávali podstatu příběhu (výstup, dějství, jednání, zápletka atd.), vypůjčili z oblasti divadelní a dramaturgické. Víme, že ve skutečném dramatickém dění nic není rozhodnuto předem. Navíc tématem velkých dramat, podobně jako mýtů a eposů, není žádné řešení či vyústění, nýbrž bytostná tragika lidské existence, její bezvýchodnost! I když závěrečný název závěrečného oddílu dramatu (dle Aristotelova členění) - KATASTROFÉ značí tolik co obrat, současné chápání výrazu "katastrofa" je výmluvné a příznačné.(Poznámka14)

Odkud se tedy bere představa logického vyplývání, která se patrně stala vzorem pro deduktivní myšlení a objektivní poznání? Jednak se takto každý děj jeví zevně - jako empirická evidence z pohledu neúčastněného pozorovatele - například žáka, jenž má prokázat, že zná povinnou školní četbu. Mnohem významnější je však skutečnost, že takto se jeví příběh i zevnitř: v perspektivě zpětného ohlédnutí účastníka - hrdiny děje. (Každý je ostatně protagonistou svého životního příběhu.) Z této perspektivy se jeví minulost jako směřující do jeho situace. Nutně to platí o každé situaci. Ty jiné možnosti nejsou ex post vidět! Ne proto, že by si na ně hrdina nevzpomínal, nýbrž proto, že už neexistují - přestaly být skutečné: nejsou součástí situace, v níž se ocitá, z níž se ohlíží, do níž vyústila jeho minulost. I když si protagonista dobře vzpomíná svých váhání, rozpaků, nejistot, bloudění, omylů, bezradností, rozvažování a odvažování, připadají mu ze současné perspektivy jako pouhé iluze, chiméry, romantické sny a tužby, či jako obavy, které se ukázaly zbytečné a liché, způsobené jeho tehdejší nevědomostí, nedostatkem zkušenosti, omezeným rozhledem: chyběl mu současný přehled! - Jenomže ten také neexistoval: patří k současné situaci, která nebyla a nemusela být. Vztah obou situací - přítomné a minulé - je vzájemný: tehdy, pro minulou situaci, ta současná právě tak "ještě" neexistovala, jako ta minulá, také spočívající v možnostech, které "již" neexistují. (Přičemž oba výrazy - "ještě" i "již" - byly záměrně opařeny uvozovkami.) Na přehlížení této "vzájemně dvojitě asymetrické" vzájemnosti dějových situací jsou patrně založeny všechny ty metafyzické koncepce, racionalistické konstrukce, mytologické představy a teologické spekulace hlásající determinismus, fatalismus, predestinaci, karmickou svázanost apod., na základě nichž je popírána svobodná vůle, spontaneita i sama existence děje a příběhů. (Odtud tradiční odpor logu vůči mýtu - svému pokrevenci!) Z této prazvláštní "metafyzické potřeby" (metaphysische Bedürfnis) vznikly všechny ty obludné pojmové konstrukce a fantastické představy jako kauzalita, zákonitost, časoprostorové kontinuum, odvěké úradky Boží, Boží prozřetelnost, všemohoucnost či vševědoucnost apod.; přes svou rozporuplnost, nesmyslnost, neuctivost, ba přímo bezbožnost(Poznámka15) čerpají svou přesvědčivost zřejmě z uvedené jevové sourodosti minulé a přítomné situace, jak se to jeví empirickému pohledu, pro který jejich bytostná neslučitelnost a zásadní neporovnatelnost zůstává skryta. Mezi minulostí a současností zeje ta nejhlubší a nejpůvodnější myslitelná (či "kvazimyslitelná") propast: p(r)arozdíl mezi "je" a "není", vylučující umístit obé - jsoucí vedle nejsoucího - do téhož zorného pole a do vzájemného vztahu.

Zdálo by se, že tato výhrada vylučuje jakoukoli možnost myslet děj. Tato výhrada se však týká jenom empirického postoje opřeného o logické a racionální myšlení, které je svou povahou nečasové. Výhrada se však nevztahuje na myšlení přirozené - narativní, na Batesonovo "myšlení v příbězích" (in terms of stories) - takové, na které bezděčně "přepneme", kdykoli vnímáme příběh jakožto skutečný děj. Takové vnímání (prožívání, zaměření, naladění, rozpoložení, nastavení), jak bylo řečeno, lze označit jako "dramatické"(Poznámka16) v protikladu k postoji "empirickému", nazírajícímu skutečnost zevně, bez prožívání. Pro dramatické vnímání není minulost hotovou daností, která již "dopadla", nýbrž zpřítomněným rozvrhem možností (odpovídajícím Augustinovu praeteritum praesens - "přítomnému minulému"). Dramatickému, zaujatému vnímání nepřekáží znalost toho, jak to nakonec dopadlo, ježto do minulé situace nenáleží. Právě schopnost dramatického rozpoložení umožňuje se zaujetím naslouchat známé pohádce, opakovaně číst s prožitkem povídku či román, sledovat známý příběh na scéně, plátně či obrazovce, prožívat jeho děj vždy znovu se zaujetím a napětím. Nemůže se jednat o pnutí mezi současnou a příští situací, o proměnu z neznalosti ve znalost (Aristotelovu METABOLÉ TÉS AGNÓSIAS EIS TÉN GNÓSIN), nýbrž o napětí mezi možností, která (jak už víme) nastane, a možnostmi, které se nabízejí, hrozí, ukazují, skrývají. Vztah mezi vylučujícími se možnostmi není totiž zatížen antinomiemi (rozpory) a nesnázemi, spojenými se "vztahem" mezi jsoucím a nejsoucím.

Jaký je výtěžek z opakovaného prožívání téhož děje? Prožíváme-li totéž znovu, není to totéž, a jsou to ony rozdíly v kvalitě vnímání, na kterých záleží: relevantní diference zjevují "metapattern" možností a souvislostí, přispívající k jejich projasňování, tříbení a prohlubování. Na této reiteraci spočívá myšlení a přemýšlení - trik veškerého našeho bytí, jednání a prožívání. Z nich, respektive z pattern rozdílů mezi nimi spřádáme naše zkušenosti - a takto jsou v nás uloženy: jakožto rozvrh možností které ztělesňujeme, kterými jsme, jako "embodied experience" - ztělesněný logos našich rozlišování a shromažďování. Proto a takto je nám minulost přístupná. Ne "empiricky" jako "fakta" - následky "zkolabovaných" možností, nýbrž jako přítomná zkušenost situací jakožto situací rozlišených (diferencovaných) do možností vytvářejících ucelený rozvrh, který může dále zrát a prohlubovat se, nově propojovat uskutečněnou možnost s pominutými či zanedbanými.

Všichni to známe: naše zkušenost často obsahuje vzpomínky na náročné, trapné, tísnivé, nebezpečné situace, které mohou být velmi barvité, živé, plastické, a přesto - jak často říkáme, "už ani nevíme, jak to nakonec celé dopadlo!". Výsledek sám už nebyl pro zkušenost samu tak významný. (Důležitý ovšem byl pro tvorbu další zkušenosti - pokud nás totiž přivedl do jiných "pamětihodných" situací.) Pro samu zkušenost - pochopení celé situace a její přivtělení v dosavadní zkušenost je významné spíše to, jak jsme se do ní dostali, než jak jsme se z ní dostali. Vlastní zkušenost totiž zahrnuje všechna možná východiska: spočívá v relevantních rozdílech mezi možnostmi, které nabízela.

Takto se hojí zkušenost: přehmat, omyl, zanedbání, frustrace, trauma se zapojují zpět do celku souvislostí. Ne proto, aby s nimi opět splynuly, nýbrž aby narativní pleteň skutečnosti obohatily o perspektivu, kterou otevřely - o její obzor, rozvrh, prostor - další relevantní rozdíl. Felix culpa (šťastná vina), říká se ve velikonočním hymnu Exultet; čili: "chybami se člověk učí".

Ukážeme si dále v duchu Batesonově, že podobně to platí pro všechny životní pochody: od čtení a srovnávání genetické informace, přes rýhování vajíčka, vývoj zárodku, tělesné zrání. To vše spočívá v interpretaci situačních možností, která se opírá o podobné akty minulé; toto je obsahem zkušenosti předávané z předků na potomky. Oprávněně bylo to, čemu dnes říkáme "genetická informace", označováno jako vlohy neboli dispozice: rozvrhy, rozpoložení, podoby ochoty, vnímavosti, chápavosti a připravenosti (srv. "být k dispozici", "mít k dispozici")...

SHRNUTÍ:

Heterogenita tří vrstev mozku u vyšších savců a funkční asymetrie (lateralita) jeho nejsvrchnější části u lidí, může způsobovat jejich slabé propojení a často chybnou spolupráci; odtud pochází křehkost a nestabilnost lidské psychiky. Na druhé straně je tento nedostatek do značné míry vyvážen plností chápání a hloubkou myšlení. Tento závěr vychází z metody mnohonásobného srovnávání, jak navrhuje Gregory Bateson. Podle této metody je informace přesně rozdíl, na němž záleží: tudíž vědění (zpracování informací) je hermeneutickým aktem. Všeobecně to platí pro celý životní proces: myšlení, poznávání, paměť, rozvoj a vývoj jak idejí a kultur tak druhů a jednotlivých organismů. Živá existence je ztělesněná zkušenost interpretace: je to inkarnovaný příběh. Trojjedinný a podvojný model lidského mozku je analogický jak s evoluční tak i biblickou stránkou lidského původu a podmíněnosti. Náboženství se jeví jako virtuálně realizované softwarové rozhraní, které vzniklo v průběhu generací, aby zajistilo komunikaci různorodých a velmi autonomních částí a aspektů lidské psychiky tak, aby pracovala v harmonické spojitosti a soudržnosti. To umožňuje celistvost (zdraví a spásu) lidské duše.

V první části je zpracování informaci v mozku ilustrováno prostřednictvím binokulárního vidění. Ukazuje to jak radikálně se Batesonova epistemologie liší od tradiční ontologie objektivní vědy. Implikuje koncepci jsoucna založenou na myšlení. Vědění není zásobárnou informací, slouží k opakovanému rozhodování prostřednictvím chápání situace jako pole (matice) možností (vedoucímu ke zhroucení jejich superpozice). Zkušenost není výsledkem následných rozhodnutí; sestává z jednotlivých rozhodovacích procesů pochopení (hermeneutické akty). Každý výklad zahrnuje všechny předchozí. Myšlení a přírodu lze vykládat stejným způsobem - jako příběhy.

Klíčová slova: Gregory Bateson, informace, trojjediný mozek, asymetrie mozku, lateralizace, příběh, hermeneutika živého, náboženství, C. Sagan, A. Koestler, A. Markoš


SUMMARY (Brain - Evolution - Creation):

The heterogeneity of the three strata of the brain in higher mammals and the functional asymmetry (laterality) of its uppermost part in humans, might account for their poor interconnection and often flawed collaboration; hence the frailty and instability of human psyche. On the other hand, this handicap seems largely compensated by the richness of understanding and the depth of meaning. This conclusion is based upon the method of multiple comparison as proposed by Gregory Bateson. According to it, an information is precisely the difference, which makes the difference: thus, knowledge (information processing) is a hermeneutic act. This holds for all life processes in general: thought, cognition, memory, development and evolution both of ideas and cultures and of species and individual organisms. Living existence is embodied experience of interpretation: a story incarnate. That is why the triune and binary model of human brain bears analogy with both the evolutionary and the biblical account of human origin and condition. Religion appears a virtually realized software interface device built up through generations to provide a communication means for the different and largely autonomous parts and aspects of human psyche to work in harmony coherence an consistence. That´s why it accounts for the wholeness (health and salvation) of human soul.

In the first part the information processing in brain is illustrated through the case of binocular vision. It shows how radically Bateson´s epistemology differs radically from the traditional ontology of objective science. It implies mind-like conception of being. Knowledge is not storage of data but of repeated decision-making through understanding situation as a field (array) of possibilities (leading to the collapse of their superposition). Experience is not the outcome of subsequent decisions; it consists of the deciding acts of understanding (hermeneutic feats) themselves. Each exegesis includes all previous ones. Mind and nature are of the same narrative stuff as stories are.

Key words: Gregory Bateson, information, triune brain, brain asymmetry, lateralization, story, hermeneutics of life, religion, C. Sagan, A. Koestler, A. Markoš



Obsah    Začátek článku    Titulní stránka čtvrtého čísla


LITERATURA:

Bateson, G. (1980) Mind and Nature - A Necessary Unity. Bantam Books, Toronto, New York, London, Sidney.

Bateson, G. (1977) Steps to an Ecology of Mind. Ballantine Books, Random House, New York, Toronto.

Koestler, A. (1978) Janus - a summing up. Vintage Books, Random House.

Markoš, A. (2000) Tajemství hladiny. Hermeneutika živého. Vesmír, Edice Medusa, 11. svazek, Praha.

Sagan, C. (1977) The Dragons of Eden. Bantham Books, N. Y.