Pravda, podoba a podobnost

Vraťme se však ke skutečnosti přirozené (eidetické) a vyznačující se řády stvoření : povstávání sounáležitých tvarů, jejichž spojitost, koherence, korespondence je založena na vztahu podobnosti, do něhož tvary jakožto podoby vstupují, nebo svou sounáležitostí příslušnou podobu (vzhledem k níž jsou si podobné) zakládají, utvářejí, zjevují, dávají jí vyvstat jako jedné ze svých možností, oproti plerómatické rozprostraněnosti (extensitě) v níž tělo spadá v jedno s velikostí prostoru, který zaplňuje, případně s velikostí síly, či setrvačností (inercií), s níž tak činí.

Na rozdíl od plerómatické rozprostraněnosti spočívá eidetická extenzita (rozprostraněnost) v rozmanitosti tvarů, které zahrnuje, a její velikost souvisí s možnostmi, které otevírá a nabízí a s pravdě-podobností s níž se zjevuje. A opačně. Mocí pravdy (přesvědčivostí jejího zjevení) je osvojena jako součást osobní zkušenosti, stává se tvarem duše, určujícím podobu života, způsobem vlastního bytí v hlásání (zjevování), napodobování a následování.

Aristotelova látka odpovídá tomu, co zde nazýváme eidetickým prostorem. Vztah podobnosti mezi tvary jakožto podobami, z něhož je tkána textura eidetického prostoru je zřejmě sourodý se způsobem, jímž se k sobě mají jednak Platonovy ideje (nestvořené vzory podobání) a jednak na idejích vzniklé, tělesné tvary. Platón pro něj užívá výrazu METHEXIS, doslova "souznění" (od MET-ECHÓ, držím spolu, mám v společném držení, mám podíl účast, společně zakouším, podílím se, jsem sdružen).

Svévolnost vykládat METHEXIS jako "podobnost" je zdánlivá. Souvislost "podoby" a "podobnosti", která nám připadá tolik přirozená, je výsostným a snad výlučným darem češtiny. Čeština jako jediná zjevuje tuto souvislost podoby a podobnosti, což jí umožňuje přiřadit jedinečné aktivní sloveso "podobat se".

Podobu samu nelze na tvarech ukázat. Je založena na podobnosti a podobnost je mnohoznačným, nadto dynamickým vztahem. Je polysémií poukazů (směrů jejich míření) jichž je každé jsoucno jakožto stvoření mnohorozměrnou, a tudíž mnohosměrnou křižovatkou (uzlem).

Tělesnost všeho, co je přirozené a živé je pletivem (tj. látkou) setkanou a utkanou z  bezpočtu poukazů k vnějším a vnitřním horizontům. K vnějším a vnitřním horizontům, udávajícím ráz příslušným krajinám sémantických polí, jež se táhnou až v světa kraj, kde "náraz" těchto různých rázů vytváří svět jako horizont horizontů, harmonickou jednotu a souzvučnou symfonii celku stvoření.

Sem se sbíhají (přibíhají) příběhy, potkávají se a míjejí, dotýkají se a stýkají, střetávají se a srážejí, odrážejí se od sebe i vzájemně se propojují a kříží. Pochopení samo je nezjednanou, zázračnou událostí, jíž vytváří místo víra, důvěra, spoleh či naděje, že tato rozmanitost patří k sobě. Je možné přirovnat je k pochopení obsahu věty,která sestává ze slov, z nichž každé má či může mít bezpočet významů. Jejich kombinatorika (celkový počet možností) je nezměrná. Avšak sémantická konkordance (smíření poukazů) může vytvářet jednotnou perspektivu, poskytnout názor sourodého eidetického prostoru, který představuje smysl (sémantický obsah dané věty).

"Podobný" znamená ne-totožný ! Zatímco kopie-reprodukce tvaru limituje k totožnosti ve smyslu nerozlišitelnosti, nápodoba směřuje k dokonalosti, vypovídající o smyslu. Tedy o tom, v jakém smyslu (tj. ohledu, stránce, či směru) čili vzhledem k čemu mohou být různé věci (jevy, bytosti) při vší své odlišnosti a mnohotvárnosti (a nebo právě skrze ni) podobné, či dokonce rozmanité.

Podoby mohou být blízké či vzdálené. Míra podobnosti zakládá metriku eidetického prostoru. Vlastnosti tohoto prostoru "určují" (před - stavují, zakládají) podobu tohoto vědění, respective bytí. Jsou tím, v čem jejich řád podobání se spočívá.



Tělesnost a informace

Ačkoliv nám idealistická biologie odkázala schopnost "myslet tvar", učinila tak v rámci řečené kanonické estetiky. Zvláštní, nominalistický nápad, že by vzorem mohl být předek (tj. konkrétní, jedinečně utvářený tělesný jedinec) nemohl být nikdy míněn vážně (tj. se vší důsledností).
Vedlo by to totiž rychle k "de-generaci" odklonu od genus (rodu). "Rod" odpovídá způsobu plození, tj. povstávání následných podob (ná-podob) v rámci stejného eidetického prostoru. Rodovou spojitost bezděčně vystihujeme jako totožnost (gen-identitu) založenou na téže genetické interpretaci způsobu (sebe) porozumění.

Krkolomná a závratná myšlenka epigeneze posléze převládla jak nad preformismem tak nad transcendentálním mimetismem, příznačně díky Drieschovi, který věděl, že epigeneze se sice musí obejít bez obecné formální příčiny přírody, nikoliv však bez aktivní (činné, odpovědné) řídící, regulující schopnosti uplatňující se, uskutečňující se v směřujícím pohybu (proměně). Aristotelsky řečeno : v síle, moci a mohutnosti naplňující se (projevující se) a nacházející své uskutečnění v pohybu (proměně) díky předvýběru mezi možnostmi. Tedy ve vidomém rozhodování s ohledem (obzorem) na škálu možností (tedy na horizont situace uvnitř eidetického prostoru).

Drieschova enetelechie je zřejmě tím, co Aristoteles nazývá DYNAMIS META LOGU a již připisuje oduševnělým bytostem, tj. schopností protikladů, tedy rozhodování mezi ano a ne. Dosavadní biologie genetická chápe genidentitu jako re-produkci na základě "realizace předpisu" (programu), jehož verze je jedinci vlastní a determinující. Předpis je danost, nikoliv prostor (východisko interpretace). Tím méně lze mluvit o jeho genidentitě.

Od jednoduchých (tj. nesložených idejí) se informace liší tím, že je složená. Přímo spočívá v určitém složení svých elementů, které samy informaci nenesou. Informace je "implementována" do kombinatorického prostoru volně sestavitelných znaků. Její povaha jakožto utvářecího činidla je zde zcela jiná, než povaha ideje (EIDÉ). Do současné vědy se dostal pojem informace v podobě digitální (eremiální). Jak jinak ? Zbavený obsahu (sémantiky) a uzpůsobený kvantifikaci. Zbavenost sémantiky znamená, že informace k ničemu nepoukazuje (SÉMA = poukaz).

Spolu s volnou kombinovatelností a tudíž kontingencí (nahodilostí) zajišťuje informaci naprostou autonomii vůči změnám tvarů, jejichž utváření sice určuje, sama však je vůči tvarovosti nesouměřitelná, jsouc zcela jiného řádu. Řád kombinatorický se vyznačuje diskrétností (nespojitostí), připouštějící toliko totožnost (identitu) a nepodobnost (ne-identitu), zatímco řád tvarů, řád eidetický, je založen na (větší či menší) podobnosti (tvarové blízkosti).

Z textové povahy lineárního, znakového zápisu, která byla genetické informaci posléze přisouzena, vyplývá, že může být tento text principielně identicky kopírován, tj. libovolně, mechanicky, početně zmnožen a že eventuální změny jsou syntaktické, kombinatorické (SYN-TAXIS = seřazení). Vztah podobnosti na této informační úrovni neexisuje. Mezi originálem a kopií (reprodukcí) existuje pouze vztah totožnost nebo odlišnost. Jakákoliv změna (mutace, modifikace) představuje odlišnou (konkurenční) alternativu. Proto i vztah podobnosti mezi organickými tvary, jež vznikly nezávisle, jako různé události projevů (expresí) předpisů (textů), buď téhož či odlišného znění, je tudíž čistě jevový (zdánlivý).

Diagnostická (rozeznávací, orientační, subjektivní) povaha připisovaná vztahu podobnosti mezi tvarovými expresemi svádí k analytické tendenci považovat samu tělesnou podobu za syndrom (tj. souběh, kombinaci) diskrétních prvků (znaků) ve smyslu příznaků (symptomů), jimž náleží přítomnost nebo nepřítomnost, převádějící vztah podobnosti na totožnost nebo různost. Morfologický redukcionismus, převádějící podobu (EIDOS) na sestavu (SYSTÉMA, structura), interpretuje také podobu jako text, jako skladbu morfologických prvků, které zajisté ne náhodou jsou označovány jako "znaky", které jsou buď přítomné nebo nepřítomné.

Na této digitalizaci, diskretizaci podoby je založena sláva nejen mendelovské genetiky, nýbrž i taxonomie a to jak dávné linnéovské, tak moderních (numerické a kladistické). Obě poslední hodnotí evoluční příbuznost kvantitativně počtem společných tělesných znaků současných a vyhynulých druhů.

Redukce tvarů živých podob na znaky je vedena bezděčnou snahou přisoudit tvarům syntaktickou povahu, připsat tělesnosti stejný ontologický statut, jako informaci. Grafické vazby a syntaktické vztahy mezi znaky je potom možné srovnávat a převádět na společného jmenovatele, shrnout oba rozměry skutečnosti do téhož řádu vědění. Tímtéž ideálem se v posledku řídila i  morfologická biologie. Jakkoliv se zaměřila na tvar a jakkoliv se zdá proto náležet k hyletické tradici, založila tato disciplína, právě tak jako taxonomie, genetika a evolucionismus, svou prestiž na ideálu eremiálního typu. Aspirovala totiž na to být jakousi gramatikou tělesnosti (GRAMMA = čára, na rozdíl od EIDOS - podoba), založenou na souboru syntaktických pravidel růstu a utváření.

Převeditelnost tvaru a utváření na intelektuální konstrukt typu posloupnosti příkazů dokazuje, že tvar sám není pro ni tělesnou skutečností, nýbrž intelektuální výkon. Totéž je příznačné pro mechanicismus. Monodovský pojem gratuity (libovůle v tvorbě kauzálních nexů, jejich cyklizaci a hierarchizaci) vyhmátl tento konvencionalismus mechanické kauzality : organismus je funkční koherence takových užitečných konvencí, implementovaná do chemických interakcí.
Molekulární úroveň popisu pak umožní upřít tělesným tvarům své-bytnou skutečnost, považovat je za trpný výsledek nahloučení (mechanisticky chápaných) tvarů molekul, a pak popřít, že mezi tvary existuje vztah podobnosti. V tom se obecně přijímané přístupy vlastně neliší.



Horizont a objektivní realita

Výše uvedené "hubení těl" dovršuje triumf eremiální mentality, počítačová gramotnost, na druhé straně však přispívá k jejich osvobození z vězení klasického geometrického prostoru, který byl donedávna prubířským kamenem legitimnosti všech popisů a kauzálních výkladů "mechanismů", které, jakkoliv formální, musely vykázat svou inženýrskou, či vlastně montérskou realizovatelnost, implementovatelnost do 3D-prostoru (tj. do třírozměrného prostoru - pozn.red.).

Programátorská gramatika přispívá k uvolnění svěrací kazajky tělesovosti. Pomáhá najít algoritmus živého tvaru, tj. program pro jeho nápodobu prosředky počítačové grafiky, identifikovat parametry jeho variability a jeho ontogenetických i fylogenetických transformací a tak formálně vyjádřit jeho EIDOS (topologický prostor variability by měl být, či už je, legitimním poznáním jeho morfologie, tj. tvarové podstaty, eidetické logiky).

Ta není a nemusí být odvoditelná z modifikovatelnosti známých (tj. uznávaných) konstrukčních mechanismů, které jsou závislé na pravděpodobnostním prostoru změn syntaktických (tj. modifikací genetického textu). Přechod z logiky zednické a montérské na logiku stavitelskou a programátorskou má za následek návrat eidetiky (schopnost "mental images"), které jsou živým bytostem vytrvale upírány.

Na jednom semináři jsem se dozvěděl, že je to prý nezpochybnitelný axiom, že věda je objektivní a nikoliv projektivní. Navzdory tomu, že víme z ethologie, že organismy disponují kognitivními mapami (v celé škále mezi dědičností a aktivní tvorbou). Co platí pro chování behaviorální, platí a fortiori o morfogenezi (chování morfogenetickém).

Není pochyby o tom, že se do biologie vrací tvarová příčina (causa formalis - EIDOS) a záměr či účel (causa finalis - TELOS), tedy kriterium orientace v mentální projekci (spíše než o "účelu" bych však mluvil o "důvodu"). Možnost takového morálního rozkladu geometrických mravů mechanistické řehole připravila už Descartova analytická geometrie, převádějící geometrické útvary na syntax a postupy na kalkul. Už v tom se mohla ukázat iluzornost, fiktivnost (konstruovanost) klasické geometrické skutečnosti (tohoto pravzoru nutnosti a zdroje vší přírodní zákonitosti), jakož i konvencionální povaha jejího novověkého ztotožnění s reálným světem.

Descartes sám svými Meditacemi dává čtenáři příležitost nechat se do tohoto tajemství zasvětit. Berkeley, Leibniz i Kant neznali, že jde o zvláštní způsob projekce, a určili její původ, důvod a povahu jako "duchovní" ve smyslu "intelektuální" a německý idealismus z toho vyvodil důsledky.

Vědci však donedávna využívali Descartova výkonu výlučně metodicky, co univerzálně aplikovatelný formální prostředek. Ontologicky zůstávala (tato projekce) nedoceněna. Fyzikálním korelátem matematických racionálních konstrukcí zůstával mechanismus (tj. průmět do inženýrského geometrického prostoru a ipso facto návod na jeho sestrojení).

Totožnost konstruktu, konstrukce a návodu ke konstrukci s důkazem, pravdivosti a věděním patří k povaze světa eukleidovské geometrie, kde existovat je totéž, co být sestrojen, a dokázat je totéž, co umět sestrojit podle přesných pravidel. V geometrizovaném světě je proto každá projekce zároveň projektem, každé jsoucno je strukturou (structura = sestrojené, způsob sestrojení, i to, co bude sestrojeno, tedy "budova"), tj. konstrukcí = sestrojováním i jeho výsledkem.

Zde esence a existence, možnost a skutečnost splývají v jedno. Z téhož důvodu jsme naznačili, že mentální obraz (představa) je zároveň orientační návod. Tvarová a účelová příčina splývají v důvod. Nepřibližuje se tak překvapivě hyletické a eremiální k sobě ?!

Intelectus je osudový Ficinův (Ciceronův ?) výraz pro řecké NÚS místo mens či animus (související s ANEMOS) vítr. A vskutu : NÚS čili NOOS sám prý původně označoval větření. V každém případě však je NÚS příbuzný s NEIN = plavat, plout (tedy usměrněně se pohybovat v plynném, plynoucím prostředí. Fylogenetické souvislosti s prosencefalon rozvinuvšího se u paryb v souvislosti s chemotaxí, tedy s větřením nemůže biologa nenapadnout. NÚS jako nástroj NOÉSIS (vnímání, myšlení) původně vypovídal o jakémsi intencionálním čití, tj. o orientaci na základě tušení toho, co je nezjevné, nepatrné.

Představuji si to jako smysl (vnímací orgán) pro vopěnkovský "horizont" (tj. mez rozlišitelnosti, jež je ipso facto místem zjevnosti a patrnosti tvarů, místem, kde přestávám rozlišovat stromy a vidím les, podobně místem, kde přestávám vnímat jednotlivá zrnka písku a začínám vnímat písek jako hromadu, apod.). NÚS je tudíž zaměření na horizont jakožto poukazující za sebe - což ostatně náleží k samotné povaze horizontu. Odtud překračující povaha NÚS, jeho mohutnost transcendence. Označení NÚS jako intellectus (a NOÉSIS jako intellingentia) je projevem typicky intelektuální interpretace : horizont překročím tím, že se mu přiblížím, tj. oddálím mez rozlišitelnosti. Avšak NÚS je podle mého chápání zaměřen na horizont jakožto horizont (na jeho EIDOS) vzhled, podobu, tvářnost, fysiognomii. Funkci NÚS lze chápat jako fyziognomii obzoru (schopnost všímat si nepostřehnutelných, neurčitých rysů jakožto synptomů (= con-in-cidentia = sovpadanie), tj. neviditelných, nevyjadřitelných, nevýslovných souvislostí (okolností), usuzovat na záhorizontí právě na základě horizontu a podle toho se před horizontem orientovat.

Intelektuální schopnost mysli tyto nepatrnosti rozlišuje, dává jim vyvstávat z pozadí (z šumu). Tím, že je rozpoznává, integruje je (sčítá), propojuje jejich opakované vyvstávání ve význam. NÚS vnímá tento význam jako znamení, stopu, náznak, poukaz. Toto orientující se vnímání podoby horizontu (nikoliv jen tvarů na horizontu) předznamenal vývoj k pochopení NÚS jako schopnost vnímat ideje (tj. řád tvarů, s nímž lze vopěnkovský horizont vposledku ztotožnit). Označit zření idejí za rozumový či intelektuální náhled je víc než zavádějící. Pouze v peratickém světě more geometrico spadají v jedno. Jenže právě tam nemá smysl mluvit ani o horizontu ani o idejích v původním, zde uvedeném smyslu. Jiná schopnost, jíž je NÚS vybaven, totiž LOGOS (=sběr), umožní mysli tato rozmanitá, oddělená a nesouvislá znamení propojovat napříč, shromažďovat, a klást je do souvislosti navzdory (právě : "napříč"!) jejich odlišnosti a nepodobnosti (doslova ne-podobné : žádnou podobu ne-mající, ničemu se nepodobající).

Toto propojení různého umožní mysli s-rovnání, z něhož lze vyvodit s-mysl, tj. extrapolovat pro mysl (s-měr, s-měřování) míření k témuž z různých stanovisek, činit z  nich kolektivní (sběrnou, společnou) zkušenost. Filosofií novověku byl idealismus. Idea zde však není vzhled nýbrž obsah mysli co intelektuální výtvor utkaný z peratických rozdílů.

Takové ideje (obsahy mysli) stojí samy na sobě (nejsou na ničem závislé), tím méně na svém původu, zrodu, důvodu, poslání (tj. na své povaze a přirozenosti). Podle Descarta jen z takových idejí smí sestávat naše poznání skutečnosti (jen ony odpovídají její povaze). Skutečnost takto pojatá (odtud označovaná jako objektivní realita) je z povahy věci nepřirozená, umělá. Přesněji : je to skutečnost (způsob bytí) umělosti, oddělené od svého zdroje, původu a důvodu. (Například stůl je oddělen od truhláře, jeho představy, záměru a dovednosti, existuje jako předmět (objekt)).

Stane-li se tento podivný způsob bytí ve vydělenosti, vykořenění, odtržení od přirozenosti (tedy objektivní realita) kriteriem skutečnosti, pak není divu, že se tato vpravdě spiritistická skutečnost přímo nabízí k tomu, aby byla vyložena jako "fenomeno-logie ducha". Duch je to, co zjevuje přirozenost. Je-li to však duch absolutní (tj. od jakékoliv tělesné přirozenosti oddělený), pak je prostě strašidlem bloudícím nezávisle na tělesnosti a stvoření, nepodmíněn prostorem a časem. Jeho "spektrální" zjevení je jednak nevypočitatelné a jednak (mediumálně či mediálně) libovolně vyvolatelné (evokovatelné), tj. reprodukovatelné náležitými zaklínadly (formulemi), za určitých (určených, experimentálně definovaných) laboratorních podmínek. Svět objektivní reality připomíná snový, strašidelný zámek obývaný fantomy (přízraky bez masa a kostí).

Descartovy Meditace, začínající argumentem nepřetržitého snu, nás zasvěcují do tohoto světa, jehož pravda je vůči rozdílu mezi snem a bděním nepodmíněná. Takovému světu odpovídá způsob poznání, který je odolný vůči klamu.

Teorie v tomto světě není THEORIA - čistý, nezúčastněný náhled (contemplatio), nýbrž (jak správně rozpoznal K.Poper) racionálním konstrukt, který se vskutku jako strašidlo chová. Straší v učebnicích i v hlavách. Činí si nárok na univerzální platnost, děsí a narušuje přirozenou zkušenost svými formálními důsledky, aniž se kdo ptá, na jakou otázku byl tento konstrukt původně odpovědí, k čemu sloužil, z jakých distinkcí byl vytvořen. Tak jako každé strašidlo, lze i vědeckou teorii exorcizovat jejím opětovným přivedením ke svému tělesnému, zkušenostnímu původu, k jeho příčině, tj. vině, (viz povídka Oscara Wilda Strašidlo Cantervilské !). Jaký div, že je takto strašidelná, duchovní skutečnost nerozlišitelná od skutečnosti mediální !



O duši, těle a poznání

My však vyjdeme z pojetí živé tělesnosti, jak se nám dává v bezprostředním zakoušení sebe sama jako naše skutečnost (ztělesněná zkušenost), zahrnující mnohotvárnou, rozmanitou zkušenost našeho bytí na světě. Ztělesněná životní zkušenost představuje usazeninu našich zážitků, vjemů, dojmů a událostí dorozumění nebo porozumění, sediment, jehož různorodá látka je neustále proměňována v soudržné podloží (subject), v jehož struktuře se zračí podoba našeho životního příběhu (jak v jeho jedinečnosti, tak v sebestylizační typičnosti).

Tato subjektivita tělesnosti je prostředím do něhož jsou uloženy, uspořádány, hierarchicky implementovány jednak nejrozmanitější dovednosti, orientační schopnosti (výše zmíněné orientační mapy) rozvrhů a schopnosti rozvrhování, způsoby a nástroje uvažování i hodnotové stupnice rozvažování a sudidla (kritéria) odvažování (rozhodnutí) z  nichž sestává naše chování a jednání (projev), vyznání se v prostorech naší existence a perspektivách našich rozvrhů, tedy obeznámenost se všemi těmito různými podobami (tvářemi) světa či světů (rozměrů a řádů skutečnosti), který (nebo které) obýváme.

Především učiňme rozlišení mezi podobou (EIDOS) a tvarem (MORFÉ). Tvar je určitý případ podoby, její konkretizace, realizace. Slovo "určitý" znamená jednak jeden z možných na rozdíl od jiného, zároveň však vymezený : podílející se na mezi (tj. hranici). Zatímco tvar lze zkopírovat, reprodukovat, otisknout, podobu nutno ztvárnit, zobrazit, vyjádřit, což představuje (vyžaduje) tvůrčí výkon obrazotvornosti (či představivosti). Její tvůrčí silou je schopnost nápodoby hledící k podobě. Proto mluvíme o nápodobě jak v případě kopie jednoho uměleckého díla, tak v  případě stylu určitého malíře, nebo dobového stylu.

Zatímco reprodukce je věcí mechanickou (lze to vhodně zařídit tak, abychom dosáhli vyvoleného cíle), nápodoba je záležitostí magickou : ona je zdrojem onoho magis (toho "navíc"), co zvětšuje, zmnožuje, potencuje bytí napodobovaného, protože představuje událost ontofanie.

Kdykoliv určím u uměleckého díla (autora, epochu původ ap.) spojím konkrétní případ s podobou, kterou ztělesňuje, existenci s bytím. V tom je hodnota znalectví, ostatně významného a výsostného způsobu obývání nějaké skutečnostní oblasti, či moci otevírající, uchovávající, pečující o určitý rozměr našeho světa.

Metafory jako "horizont", "obzor", "ohled" apod. náleží ke krajině, což je hyletická kategorie par excellence. Krajinu nevymezuje, nedefinuje, neurčuje, nestanoví žádná pevná mez, nýbrž (jak český název napovídá) vystihuje ji obzor (dohled rozhledu). Krajina je místo, nikoliv výsek, výřez. Její obrys (charakter) je zdánlivý, tj. má bytostně jevovou povahu. Obzor krajiny je stejně málo peratický, jako je vektor plochy (či pole) místní.

Krajina zůstává toutéž krajinou, tímtéž "zde", potud a nakolik zůstává její obzor zásadně stejný, či dokud se jeho podoba, když kráčíme krajinou, mění jen neznatelně. Podle této podoby rozpozná živá bytost svůj domov (volí svůj biotyp). Krajina představuje místo (oblast), regio - panství, kde panuje jednotný řád podobnosti a mrav diskrétnosti (ohledu, respektu) a odstupu (distance), který vůbec umožní a zprostředkuje rozumějící přístup (umožní abychom přes stromy viděli les). Odtud rčení : "Jiný kraj - jiný mrav".

Podobu nebo povahu tohoto obývaného území zakládá právě horizont rozlišitelnosti, jenž určuje jednak celkový vzhled, zakládá řád podobnosti, dává místo k utváření i prostor k rozeznávání a poznávání. Původní význam řeckého DÉMOS je obývaný prostor, země, území (kraj určený právě příslušným způsobem obývání) odtud významový posun výrazu DÉMOS též na obyvatelstvo (posléze lid). Ostatně DÉMOS je příbuzné s DÉMAS (postava, podoba).

Takový prostor je zcela aperatický. Není zde nic, co by bylo možno přesně vymezit, nic, čeho by se dalo chopit. Místem takových eidetických prostorů je duše, o níž právě proto praví Herakleitos, že "Ani ten, kdo prošel všechny cesty, nenalezne hranice duše", tak hluboký má logos. Stejně tak lze projít kraj světa aniž dosáhneš jeho hyletických nebo eidetických hranic (totiž obzoru).

Z toho hlediska by duše byla aristotelovským "jaksi vším", jak ocitujeme dále. Avšak podobně jako hranice, mez, která v duši může existovat toliko jako EIDOS (podoba) ani hranici či konec nelze skutečně myslet. Ani typologická hierarchyzace není součástí eidetického řádu : nejen duše, každý tvar je zároveň eidetickým prostorem.

Idea pojatá jakožto eidetický prostor (krajina podobností) je něco jako silové pole (dokonce morfogenetické). Je řádem, místem i zdrojem povstávání tvarů. Platí zásada, že to, co je počátkem (principem, řádem, původem) něčeho nemůže být jeho součástí. EIDOS není podobný tvarům, jejichž podobnost zakládá. Sám je sice také podobou, ale tato podoba není z řádu podob, jejichž je řádem.
Tento řád (krajinný relief), například sémantické pole, však dovolí určit typické, ideální tvary. Tak bylo např. zjištěno, že všichni, kdo se naučí rozpoznávat nějakou barvu, kterou před tím nerozlišovali (tj. neuměli určit), pro niž jejich jazyk neměl jméno, určí na základě tohoto náhledu její ideální odstín stejně. Jakoby logika variability odstínů si sama určovala svůj TYPOS, jakoby už z ní samé plynula její nejlepší podoba, vytvářející v dané krajině cosi jako dominantu, či přirozený atraktor.

To je důvod nešťastné záměny ideje (která je neviditelným řádem podob) a ideálu (který je z řádu tvarů). EIDOS zakládá eidetickou blízkost, vytváří topologii a metriku příslušného prostoru : to, "co je mi blízké", to na mě mocně působí, a to, co je mi "na hony vzdálené", to je mi lhostejné (nezajímá mě to, není s to mne zaujmout), protože jsem mimo jeho eidetický dosah. V něčem se vidím je mi to natolik blízké, že se v tom má podoba zračí něčím mi to odpovídá, lne to ke mě, pojí se mnou, přikládá se ke mně. Příklady táhnou (jsou atraktivní), cítím se jimi přitahován, má pozornost je upoutána.

Souvislost s duší není náhodná : duše je místem imaginace, její zdatností (tj. silou) je schopnost nápodoby (MIMÉSIS). V tomto smyslu je duše (PSYCHÉ, anima) životním principem, "vnitřním tvarem těla", nikoliv ovšem jako otisknutelná, odlitelná, vycpatelná MORFÉ (tvar), ale právě jako onen EIDOS, který Aristoteles údajně stáhl z nadnebeských míst a vložil do jednotlivostí, tj. do jsoucen typu bytostí , jimž náleží svébytnost, protože mají zdroj svého pohybu (sebeutváření a sebeproměny) sami v sobě. Živé, oduševnělé tělo (SÓMA EMPSYCHON) je jakožto EIDOS skutečně prostorem, totiž prostorem možností.

To znamená, že duše jakožto můj "tělesný tvar" (tj. vnitřní tvar, tvar mé niternosti), dává místo (tj. příležitost) všemu, co poznává, co se jí dává poznat, aby každá věc, v tom, čím skutečně jest jakožto poznatelná,v duši poznávajícího skutečně povstávala ( to jest, aby bytí poznávané věci se co do vzhledu skutečně stávalo součástí, rozměrem jejího bytí). Aby vznikala v aktu poznání mimetickým (napodobivým) pohybem duše.

Zkušenost této nápodoby (vyhmátnutí podoby) se podílí na celkové zkušenosti poznávajícího, je neoddělitelná od jeho skutečnosti. Poznaná věc je bytím duše toho, kdo poznává. Bytí v poznávajícím je "implementované" do duše, tj. je součástí její skutečnosti jakožto pohybu (procesu) jeho somatického sebeutváření.

Připomeňme, že řecké SÓMA je čímsi jako jevovou celistvostí, sounáležitostí v oblasti jevů, jednotným způsobem jevení. Význam řeckého SÓMA je blízký nepřeložitelnému anglickému "pattern", které Ivan M. Havel šťastně vystihl výrazem "patrnost". SÓMA je jednotný styl nebo vzor sebe-projevování, které má svou vnímatelnou rozprostraněnost (MEGETHOS), rozpoložení, které je samo místem a má tudíž samo své "uvnitř".

Nejjednoduššími příklady sómat jsou živly (oheň, voda vzduch) : "kořeny", "počátky" přirozenosti (FYSEÓS), tj. základní typy počátků, tedy principy vznikání (tj. způsoby přirozeného vyvstávání najevo).

Z toho hlediska je tělo nikoliv tvarem, ale ztělesněným EIDOS (prostorem utváření a projevování, k němuž náleží místo. Jsoucno není dle Aristotela na nějakém místě, nýbrž vytváří místo. EIDOS je tudíž nejenom řád podobnosti, ale též místem, krajem a nabídkou místa k povstávání podobných tvarů.
A každý tvar je EIDOS (podobou, vzhledem). Sám je morfogenetickou krajinou, předpisem podobnosti. Vzhled každého jsoucna je jeho bytím jakožto sebeprojevováním, je podobou snahy, směřování, dávat se najevo, být poznán.

Takže platí, že tvar je sice případem, konkretizací vzhledu (například živá forma je ztělesněním druhu) zároveň však je EIDOS (vzhled) podobou konkrétního tvaru (intencionálním bytím dané věci) : projevem snahy prosadit se (vytvořit si místo ve skutečnosti, tj. v duši poznávajícího či v duši světa).

Jestliže se mimetická schopnost (tj. schopnost napodobování) duše týká EIDÉ, tak dokáže napodobit i FÝSIS (samotný akt povstávání). Opět ale, ne na způsob mechanické kopie konkrétní události (typu videozáznamu), nýbrž právě vzhledem k EIDOS !


Duch pravdy, prostor možností a moc

Je-li zjevení, poznání a uskutečnění pravdy hermeneutickou událostí (tj. aktem interpretace smyslu, jakožto vnitřního poukazu k celkovosti), moc pravdy je povahy sémantické.

Pravda přichází jako změna horizontu rozpoznatelnosti, k němuž tvary svou podobou poukazují. Pravda poodhaluje, vyvádí na světlo celkový řád podobností. Tím mění bytostně určení celé skutečnosti. Ve světle (v perspektivě, na pozadí, v horizontu) nové pravdy se změní celková podoba světa (tj. povaha jeho skutečnosti).

S novým duchem doby se mění řád s-tvoření. Vzhledem k jinému horizontu se vše ocitá v nové situaci. Tvary patří (náležejí) k sobě novým způsobem, jinak si odpovídají, vzájemně se podobají (tj. svými podobami poukazují k sobě jinak a v jiném smyslu).

Dávají vyvstat novým podobám tak, jako je tomu při gestalt-shiftu, kdy tytéž čáry (GRAMMATA) v tomtéž uspořádání (SYNTAXIS) se ukáží být něčím jiným (králík se promění v kachnu, babizna v slečnu, (abychom připoměli otřepané příklady proměn). To znamená, že tentýž konkrétní tvar změní podobu.

Králík a kachna    Slečna a babizna

Gestalt-shifts jsou tak názorným příkladem rozdílu mezi tvarem a jeho podobou ! Tato změna není ani gramatická, ani syntaktická, nýbrž sémantická. Moc pravdy se tak projeví ve změně významu, čili smyslu (tj. smyslu poukazů, směru propojení). Nová bytost tak povstala přeznačením. Tak si lze představit, že působením sjednocující moci nové pravdy se zjeví nová skutečnost, povstane nové stvoření a tudíž nový svět (KOSMOS, světový řád sjednocení skutečnosti v novém duchu).

Tradičně se slovem "duch" označuje právě princip jednoty společenství, sounáležitosti, celistvosti. (Obratu "společenství Svatého Ducha" (communicatio Sancti Spiritus) se užívá při vstupním pozdravu do mše svaté). Označením "duch" je tento princip zosobněn, personifikován.

To proto, že jednota stvoření, o níž mluvíme, není jednotou danou, vyplývající z povahy věci (tj. z věcné povahy jsoucna, z jeho konkrétní danosti) není jednotou danou nýbrž stvořenou a neustále utvářenou, která se uskutečňuje v náhledu a pochopení. Je zkrátka jednotou hermeneutickou, to jest subjektivní. Je činným sjednocením sebe sama v intencionálním aktu. Proto svatodušní hymnus oslovuje Ducha svatého jako "Creator spiritus" - "Duch Stvořitel".

V Novém Zákoně je duch nazýván Spiritus veritatis ("Duch pravdy") a známá svatodušní antifona opakuje volání žalmisty : "Sešli ducha svého a budou stvořeni a obnovíš tvář země !" Duch je zosobněnou mocí pravdy (podoby zjevnosti). To, co se zjevuje je podoba, vzhled (EIDOS). EIDOS, IDEA je označením pro skutečnost jsoucího.

Tak pravda odvozuje svou moc ze skutečnosti působí na eidetické úrovni, tedy na rovině participace na idejích. Mocí pravdy je skutečnost transformována, reformována (tedy obnovena). Je jí navrácena podoba, nikoliv však deformována (znetvořena a znásilněna).

Sémantické změny jsou proto pravdě-podobné. Zachovávají podobu pravdy jakkoliv nové, nečekané, překvapivé. Jsou z původního stavu věcí pochopitelné právě jakožto jeho interpretace. Proto nová podoba pravdy zůstává se skutečností, kterou novým způsobem zjevuje, v zásadním souladu. Je výsledkem porozumění, které dává vyvstat nové podobě, novému smyslu jakožto dosud ne - zahlédnuté možnosti, kterou vykazuje jako obsaženou uvnitř v oné původní.

Pravda neusiluje původní podobu zrušit, popřít, vyvrátit nebo falsifikovat (tj. podvrhnout, smazat, retušovat, nahradit jinou, podsunout jí odlišnou konstrukci), určit jí nové meze. "Pravda vás osvobodí" jest psáno. Nový vzhled, nový výklad otevírá nové perspektivy, obsahující netušené možnosti. Hermeneutická pravda, pravda výkladu, dřívější ospravedlňuje, vykupuje, osvobozuje. Na rozdíl od pravdy typu konstrukce, konstatace, projekce, která pro tu předchozí nemá místa.

S čím se určitá pravda vylučuje, je jiná pravda vzcházející z aktu jiné interpretace.To proto, že není možné vidět svět dvěma způsoby najednou (alespoň ne zároveň, tj., že bychom obě chtěli klást na tutéž ontologickou rovinu, považovat je za pravdivé v tomtéž ohledu), tj. jsoucí v tomtéž smyslu, ztotožnit či sjednotit jejich horizonty, či jeden zahrnout v druhý. V tom je pravda jakožto podoba sjednocení vzhledu výlučná, náročná, "žárlivá".

Volnost eidetického prostoru k zjevení (neskrytosti) pravdě, jeho pravda, má sama podobu (tj.představuje řád podobností). Proto je eidetický prostor zároveň důvodem vznikání. Dovádí, přivádí povstávání ke skutečnosti, řídí (usměrňuje) genezi, nabízí jí prostředí přirozenosti, vyvádí, vychovává ji k způsobnosti, aby její syrová FÝSIS, v níž se zračí spontánní podoba počátků (originalita), byla způsobilou se projevit a aby způsob tohoto nabývání podoby se prosadil. Ne tak, že by se bytost zcela přizpůsobila, a tím ztratila svou originalitu, nýbrž aby zjevně demonstrovala svůj jedinečný smysl, tj. interpretaci okolností, aby uskutečnila svůj vzhled vzhledem k horizontu. Tato volnost i řád, příčina a důvod, jež nabízí eidetický prostor odpovídá Skille a Charybdě umělce, který musí být jak originální a jedinečný, tak srozumitelný a přijatelný.

Vyjdeme-li z přirozené, hyletické ontologie, že jsoucno má povahu vzhledu, tvářnosti, podoby, vypadání, dávání sebe na jevo, pro které Platón použil výraz (příměr) EIDOS, IDEA, pak "žít" je tendencí k bytí, tj. k prosazování... nikoliv svého vzhledu jak se domnívá Portmann, nýbrž sebeprosazování vzhledu samotného jako základní skutečnosti. Život jako ztělesněná vůle k moci prosazování vzhledů v tělesnosti, tíhnutí vzhledů k "moci"(stále sensu bohemico).

P.Kouba dostatečně vyložil, že vůle k moci není agresí, že agrese je projev slabosti. Dává to smysl. Kdy dochází k agresi (sensu stricto)? Když jsme "zahnáni do kouta", tj. nemáme prostor, nedisponujeme možnostmi, mocí k sebeprosazení. Sebeprezentace dvou samečků není ani sublimovanou agresí, ani jejím oddalováním či pojistkou. Právě naopak! K ústupu je třeba prostor (např. tvůrčí či intelektuální k sublimaci toho, kdo je zatlačen, zastíněn). Srovnej též rčení : "potlačil to do nevědomí".

Nedostatek prostoru může vzniknout i z jeho vyčerpání. Jednou cestou k ústupu je vymření = uzavření (dokonanost), jinou je vystěhování (kolonizace), přeskočení na jinou "látku" nabízející jiné možnosti, jinou je konečně originalita. Otevření nového eidetického prostoru jeho radikální reinterpretací, natolik převratnou, že šíře, bohatství a počáteční "neomezenost" nově otevřených možností zastírá, původní species (vzhled).

To je zřejmě vlastní počátek druhu (tj. tvaru). Totiž stát se pramenem a počátkem nového eidetického prostoru, kde EIDOS sám se stane látkou. Tak se eposy staly látkou dramatu, ornamenty látkou ornamentalismu a podobně.

Z toho hlediska "natřásání peří" na kongresech není nic směšného. Jde o typický projev života (lidského života, tj. té životní formy, jež obývá LOGOS jakožto prostor sebeprojevování. Pohoršit se nad tím, že nositelům teorií, poznatků či paradigmat nejde o pravdu znamená přehlédnout, že logos je vždy inkarnován. Ochota zemřít za svou pravdu je jen druhou stránkou toho, že inkarnovaný logos je sám ipsa veritas.