Po stopách živoucího jsem šel, šel jsem cestami největšími a nejmenšími, abych poznal jeho ráz. Stonásobným zrcadlem jsem zachycoval alespoň jeho pohled, když měl zavřená ústa : aby ke mně promluvilo jeho oko. A jeho oko mi mluvilo. Kde jsem nalezl něco živoucího, nalezl jsem vůli k moci; ba i ve vůli sloužícího jsem nalezl vůli býti pánem.
A jako se menší oddává většímu, aby mělo rozkoš a moc nad nejemenším; tak i největší ještě se oddává a za moc dává v sázku i svůj život sám. Toť oddání největšího, že jest odvahou a nebezpečenstvím a že metá kostky o smrt. A kde jsou obětování a služby a pohledy lásky : i tam vládne vůle býti pánem. Po tajných cestách vkrade se tu slabší do hradu a až do srdce toho, kdo je mocnější - a tam mu ukradne moc.
A toto tajemství život sám mi projevil : "Hleď", pravil, "jsem tím, co vždy samo sebe musí přemáhati. Arci, vy to zvete vůlí k plození nebo pudem k účelu, k vyššímu, vzdálenějšímu, zmnoženému cíli : ale všechno to je totéž, všechno to je tímtéž tajemstvím. A raději bych zanikl, než abych se zřekl tohoto jediného; a věru, kde je zánik a listopad, hle, tam se obětuje život - za moc ! Že mi je souzeno býti bojem a vznikáním a účelem a rozporem účelů : ach, kdo uhodne moji vůli, uhodne snad též, po jakých křivých cestách je jí kráčeti ! Cokoli tvořím a jakkoli to miluji - brzy se s tím i se svou láskou znepřátelím : tak velí má vůle. Mnoho věcí je u žijících hodnoceno výše než život sám; než z hodnocení samého mluví - vůle k moci ! " Tak mne kdysi poučoval život : a z toho vám ještě, vy nejmoudřejší, rozluším hádanku vašeho srdce.

Jazyk a zjevená pravda

Po idealistické biologii přišla biologie genetická, po morfologické mechanistická, po německém nomothetismu angloamerická idiografičnost. Co tak vytvořit biologii českou - eidetickou, hermeneutickou a hyletickou? Přesněji: uvědomit si, že povstala, že už přebývá mezi námi? Je ale vůbec vhodné mluvit o biologii německé, české, angloamerické a dalších a určovat její charakter podle jazyků, který používají její tvůrci ?

Například přednost česko-německého jazykového svazu se projevuje v tom, že se ke krajině, jíž se vine cesta za poznáním, chová odpovědně. Jak v českých tak v německých epistemologických luzích a hájích bývá (či bývávalo) zvykem, že vědění tradičně využívalo co největší šíře sémantických možností, které mu poskytoval jazykový terén (český i německý), a obě "fonní" oblasti se v tom trumfovaly za hojných vzájemných nápodob a "půjček na oplátku".

Tak vytvářelo společné kulturní zázemí, bralo ohled k vlastnímu i společnému horizontu i k povaze a průběhu příběhu, jehož se cítí součástí, totiž k tradici, k níž společně náleží a v němž byla tato dvojjediná zkušenost uložena.

A zde můžeme znovu poukázat na již zmíněné souznění, sounáležitost a vzdělanostní příbuznost německé a české tradice, která činí obě kultury srovnatelné. Využijme to nyní k poukazu na jazykové a pojmové možnosti, které české biologii nabízejí přednost vůči biologii německé. Vždy jsem se domníval, že německá modální slovesa patří k sobě jen gramaticky: dürfen, können, mögen, müssen, sollen, wollen, wissen...

Ve skutečnosti k sobě patří významově : zahrnují všechny modality bytí - pokud toto bytí chápeme jako vůli k moci. Tento společný jmenovatel je v však v němčině zastřen - roztříštěn ! Průmět do českého sémantického prostoru však tuto příbuznost zjeví : každé z uvedených sloves lze v nějaké souvislosti přeložit slovesem "moci" : "mohu" znamená smím, umím, mám i znám - tj. dovedu to, je to v mých možnostech, kompetenci - v mé moci, a to včetně onoho prostředního: müssen = musím, tj. jsem donucen, nemohu jinak.

"Musit" je opakem "moci", přesněji je účinkem moci, tj. vůle k ní. Skutečnost, jejíž bytí spočívá ve vůli k moci, je účinnou skutečností. To prozrazuje jak německé označení Wirklichkeit, tak české "skutečnost" : bytí na způsob skutků či činů, bytí in actu (actus, Taten; srovnej actualitas, Tatsächlichkeit; srovnej angl. actually = v-skutku, což je přesně ono EN ERGÓ, z něhož Aristoteles učinil slovo ENERGEIA (lat. actus) v protikladu k možnosti (DYNAMIS, potentia).

Pro řeckou DYNAMIS nacházíme ve slovníku protějšky jako mohutnost, mocnost, síla, schopnost, moc, podstata, bytnost, účinek, platnost, cena, hodnota atd. - samé výrazy, odkazující k takovým vlastnostem a zkušenostem, které zdůrazňují jsoucnost a skutečnost. Není divu; vždyť DYNAMIS je zpodstatnělý tvar slovesa DYNAMAI - mocným se jevím, mocný jsem, moc mám, mohu, umím, dovedu znamenám - ve významu jak axiologickém : "něco znamenám", platím, tak sémantickém : výraz či výrok znamená - tj. obnáší, má ten a ten smysl, tak a tak se uplatňuje. (Všiměme si, že jevová stránka je uváděna na prvním místě : "mocným se jevím" : projev, účinek, dojem zakládá Moc - bytí ve smyslu působnosti, účinnosti: srovnej působil na mne mohutným dojmem, učinil na mne mohutný dojem !)

Přídavné jméno DYNATON znamená kromě mocný, mohutný, schopný sice také možný, jenže ve smyslu snadný : sousloví ON KAI DYNATON - doslova "jsoucí a možný" užívané ve smyslu "možné a snadné", tedy "jednoduše", "bez problémů", což opět jen odráží zkušenost úzkého vztahu Moci k bytí, jsoucnosti, skutečnosti. Totéž platí i pro latinské potentia, odvozené od potens = mocný, schopný, silný, vládnoucí, zámožný, rozhodující, rozhodný, vítězný tudíž i šťastný (lucky - "šťastný v lásce"). Latinské possum = "mohu" z původního poteo (od řeckého POTES = pán, vládce) dokonce nabylo týchž (nepravidelných) tvarů jako sum = "jsem" : jakoby předstíralo, že je odvozeno od esse = být. Potest = "je možné" je užíváno především ve smyslu "lze" ! A tak ani v řečtině ani v latině nenalezneme sémantické oprávnění pro užití těchto slov pro pouhou možnost. Snad "možnost" jakožto schopnost, připravenost snášet, tj. vydržet utrpení, rány osudu apod., tedy ve významu ctnosti stálosti, odolnosti, vytrvalosti, spolehlivosti, věrnosti, dovolily původní označení pro MOC vpravdě "dialekticky", tj. pokradmu odvodit, ontologicky přeznačit na pozdější filosoficky specializovaný význam potenciality jako trpné možnosti nabývat vlastností či tvarů : tak vznikla potentia v bezzubém významu tvárnosti, citlivosti na účinky nějakých vlivů, tj. choulostivosti, náchylnosti, poddajnosti - přesných to opaků původního smyslu.

Friedrich Nietzsche, který učinil Vůli k moci ústředním pojmem své filosofie, do nějž vtělil závratný a ohromující náhled své biologické ontologie, si jako klasický filolog byl nepochybně vědom těchto sémantických souvislostí, v nichž se zračí primordiální zkušenost bytí. A nejen vědom : byl v archaické sémantice natolik doma, že zřejmě určovala způsob jeho myšlení. Napadlo vůbec někoho myslet pod Nietzschovou "Macht" DYNAMIS ? Zkusme za ni dosadit české MOC, MOCI a nechme se přitom vést celou její sémantickou šíří.

"MOC" jakožto podstatné jméno (tj. označení podstaty - bytostného určení) označuje - stejně jako DYNAMIS - sílu, schopnost, dovednost. Jako sloveso "MOCI" znamená, jak jsme viděli, jednak "umět" a "znát" (v nerozlišenosti, tak jako to know; v němčině se odráží tato jednota v dvojici können/kennen), jednak "smět" a konečně a především "být s to" - tedy něco "dovést", "dokázat". Obou výrazů - "dovést", "dokázat" - užívá nejen ve smyslu ovládání - zvládání nějakého umění či řemesla (dovednosti, skill : dovede, dokáže - "je mocen" zpívat, psát básně, šít, zacházet s počítačem...), ale i o podání výkonu (Leistung, achievement) tj. dostát nárokům naplnění, uskutečnění nějaké vzdálené, "nepravděpodobné" tj. málo-pravdě-podobné možnosti, tj. proměnit ono "málo" v  "moc" : "dokázal nemožné; byl to výkon, ale předvedl, že to jde" - ukázal, otevřel, zpřístupnil takovou možnost.

Odtud pochopíme, že "dokázat" se užívá jak ve smyslu "předvést" (demonstrare s významem představení, předvedení : to perform - "demonstrace síly") tak vykázat jako pravdivé - "veri-fikovat" (od verum-facere = učinit pravdivým), tj. "předvést" ve smyslu "odvodit", "vyvodit" - podat důkaz (demonstrare jakožto beweisen, to prove, [é]prouver), přesvědčivě prokázat, prosadit, učinit součástí zkušenosti tím, že to vyzkouším a podám o tom s-vědectví: vznesu nárok, aby má zkušenost se stala součástí společného vědění.

Konečně jako příslovce (adverbium - to, co činnou skutečnost provází, co k ní přistupuje) nabývá české MOC význam mnohosti a velikosti : "moc" = hodně, velmi (viel, beaucoup) ba přemíru : "moc" = nadmíru, příliš (sehr, zuviel: "má moc peněz, času", "moc mluví", "tygr moc skáče"). Toto "MOC" doprovází bytí i dění přehojností, superabundancí. (Německý předponový protějšek k českému "moc", "zu-" je výmluvný, tj. příznačný v tom, že poukazuje ke vztahu a poukazu "přes" a "za" hranice možností (srovnej odpovídající anglické too, s významem "také" !!).

Tato všechna přesahující (transcendující) "pře-" a "přes-" a "při-" zahrnutá v příslovcovovém významu českého "moc" poukazují bezprostředně k vůli. A opět snad jedině v čestině souvisí "vůle" s "volit" i "volnost". Naše jazyková zkušenost se tak zcela přirozeně vztahuje ke skutečnosti jako k prostoru - jednotě svobody a určení ve smyslu "dynamickém" - mocném, směřujícím k sebepřekračování : prostor není danost mezí, nýbrž činnost rozprostírání se. "Rozprostraněnost" je rozpětím, vzepětím, vypětím : skutečnost je "napínavá" - "dokázat něco", realizovat možnost, splnit její nároky, neznamená naplnit možnost jako důlek (před-vtisk), před-pis v "prostoru možností", kde stačí sledovat "geodetickou reliefní křivku", nýbrž zmocnit se dané možnosti, získat nad ní vládu atp. Jak dokládají slova "dokázat" : každé uskutečnění je samo mocí, samo potenciálním prostorem, který nějak stojí v napětí vůči horizontu. Uskutečnění "mění situaci" - mění vztah k podobě pravdy, i podobu pravy samu, samotný horizont.

Eidetický prostor (prostor pravdě-podobností, tj. různých obměn podob pravdy) je prostorem-k-vůli jakožto Moci. Jiný příznačný český obrat - "kvůli" - připomíná, že prostor je jak příčinou tak důvodem dynamické - živé - skutečnosti. Je příčinou povstávání (GENESIS - vzniku, rození, vzcházení) tím, že k němu poskytuje příležitost (náležitost místa a vhodnost chvíle). Příležitost k povstávání jako k původnímu, inherentnímu, tíhnutí (puzení, tendenci, vzmachu) skutečnosti k uskutečnění (jež náleží fluktuující, chvějivé, kvasící ne-trpělivé povaze nicoty (=nejsoucnosti, "deficientnímu" modu bytí jako vůle k moci) tak, že selektivně "amplifikuje" (umocňuje) jisté fluktuace (náběhy k projevu), tj. ty, které za "daných okolností", na poskytnutém místě jsou pravdě-podobné, podobají se (svou podobou odpovídají) neskrytosti, které ono "místo" - okolí eidetického prostoru - představuje, "zrcadlí" se v něm, přesněji : "vidí", "zhlíží" se v něm svádí k imitaci, tj. k sebeimitování.

Příčina sama je tedy selektivní : poskytující vznik, zrod jen náležitým, vhodným ochylkám od nicoty=nepodobnosti, nezjevnosti, které jsou samy tak ne-patrné, že i k nim dochází nezapříčiněně, nezaviněně (nevinně-panensky, sponte). Právě tak, skutečně "z ničeho nic", jak to popsali Epikuros a Lucretius, či jak tuto bytostnou neurčitost principu (tedy počátku, početí) vystihuje princip neurčitosti.

Je však třeba mít neustále na mysli, že nám jde o eidetický prostor, jímž důsledně třeba nahradit prostor geometrický, který tradičně (ať právem či neprávem) představám pozdních atomistů podkládáme. Zatímco na pozadí geometrického, obecněji : peratického prostoru se jeví fluktuace jako pohoršení a "princip neurčitosti" jako paradox, v eidetickém prostoru je neurčitost počátku něčím zcela přirozeným (právě tak jako neurčitost konce).

Peratický prostor představuje jakési absurdní kontinuum, "rozprostraněnou určitost", kde vše je určené. Je to prostor s "nula stupňů volnosti" a v tomto smyslu je tento prototyp prostorovosti (geometrický prostor) vlastně pseudoprostorem (místem, kde je vše z titulu výskytu určené-determinované (předurčené), a tudíž nemůže ničemu poskytnout k ničemu prostor, není zde žádného "kvůli". Naproti tomu eidetickému prostoru náleží volnost i možnost, což vyjadřuje pojem "vůle k moci".

Naši předkové obou národností dobře chápali, že vědění je součástí kultury (tj. typu péče o artikulaci světa, jež se odráží právě a především v jazyku. Tradiční vědění pečlivě volí výrazy (s ohledem na všechny jejich významové odstíny), které jsou onou vlastní osnovou (pletivem) jíž je logem (slovem) zabydlená zkušenost provázána. Pokud se odborné názvosloví od přirozeného jazyka emancipuje (tj. mění se v terminologii) činí tak vědomě, reflektovaně, a nikoliv uchvatitelsky a pirátsky. Samozřejmou součástí této společné tradice byla péče o vědecké pojmy, s nimiž se zacházelo ekologicky (tj. v řádu vlastního, toho kterého, domova), tak jako s výklenky, kaplemi a loďmi téhož chrámu.

Podobně jako architektonické, organické a ekologické prvky, souvisejí spolu jazykové prvky (slova, označení, výrazy), které máme k dispozici, abychom jimi vyjádřili vědecké poznatky, jež spolu souvisejí, vzájemně na sobě závisejí, na sebe odkazují a v sebe přecházejí. Jsou součástí určitého (totiž našeho domácího) rozvrhu, neboť zastupují EIDÉ řády podob, jimiž je skutečnost artikulována ve svět. Ve svět, který je místem k obývání, a individuální, přirozená zkušenost jeho obyvatel (zde příslušníků národa) je s touto skutečností jednotně propojována.

Tato péče o pojmy činí vědu součástí kultury, která je péčí o svět a o duši. V oblasti pojmů to znamená, že kdykoliv odborný diskurs určitý pojem zúží, terminologicky specializuje, činí tak v souladu se sémantikou daného jazyka, tj. vychází ze sémantického pole daného pojmu (tj. z jeho obsahu, z vnitřního eidetického prostoru).
Taková věda je vzdělaná : je zasvěcená do jiných tradic, pečuje o s-rozumitelnost a kompatibilitu, využívá zkušeností, které jsou plodem jiných příběhů, které sama obohacuje a obdarovává, avšak nezaměňuje a nemísí, nečiní z pokladnice, která je jí svěřena a z poznání samotného zboží - univerzálně směnitelný a použitelný "kapitál bez hranic".

Nedbáme-li tohoto podstatného rozdílu, snadno si jazyk zaneřádíme a s ním i svět. Je to, jako když někdo promění domácnost v skladiště knih, repro-studio či terárium. To neznamená, že při rozený svět, který jazykem obýváme, není dostatečně širý a bohatý, aby nebyl s to ustájit leckterého koníčka, aniž by se tento stal trojským koněm. Sémantická pole jeho slov lze zajisté "převlnit" (učinit vstřícným mediem k uložení a vyjádření té či oné podoby poznání). Tato "převlnění" však musí zůstat v souladu s celkovým rytmem (nesmí narušit jednotu domova tím, že obývané prostory přehradíme, zahradíme, přebudujeme, lokálně rozparcelujeme, domácí prostředí ("medium") inkompatibilně přeformátujeme.

To vše činíme, naroubujeme-li na letitý kmen světostromu dějinné zkušenosti soustavu znalostí jiného ducha a původu. Pokusíme-li se celku přirozené zkušenosti takto "nasadit korunu" zcela jiné soustavy vědění, a tím zohavit a okleštit původní kosmologický či organický rozvrh, bude takový cizorodý, importovaný transplantát (tj. anglosaská podoba biologie) odvržen a odhojen.

Nestane se ani součástí myšlení, ani jazyka, ani kulturního povědomí. Toliko původní celistvost bude ztracena a ekologická rovnováha krajiny myšlení, kultury a jazyka narušena. Přežije-li vůbec podobný zásah a nezruší-li následná aplikace imunosupresivní osvěty jeho identitu, zůstane její eidetický prostor nadlouho omezen a ochuzen.

Úpadek vzdělanosti bude pociťován ještě dlouho poté, co příslušná rezervace bude muset být evakuována a pro případné další podoby objektivní pravdy se stane zcela nevyhovující. Pravda, která se nezjeví jako naplnění vlastní možnosti, nevynoří se samovolně z hlubin vlastní zkušenosti, není zjevenou pravdou. Není pravdou která se stala tělem vlastní přirozenosti. Zůstane jen zneklidňujícím strašidlem.

Skutečná pravda o skutečnosti, naší skutečnosti, skutečnosti námi obývaného světa, nespočívá v poznatcích, vědění, faktech, intelektuálních konstruktech a paradigmatech. Vlastní pravda má podobu vlastní zkušenosti. Přichází, zjevuje se jako událost, která je sama zkušeností a to zkušeností celkové reinterpretace společné zkušenosti. V tom smyslu jde o akt sebepoznání skutkem, který se stává naší skutečností, jež je touto (doslova) "pravdou o sobě" (tj. o naší pravdě, naší zkušenosti) více či méně hluboce a zásadně změněna.


Fýsis, natura - příroda, přirozenost, povaha

Idealistická biologie vidí v jedinci nápodobu vzoru, vzoru neměnného a absolutního, kterému je jeho tělesná realizace zcela lhostejná.Idea (EIDOS, species) je bytostným určením druhu. Podle tohoto způsobu chápání se svému ideálnímu vzoru může živý jedinec tělesnou podobou pouze nedokonale přiblížit (být jeho více či méně věrným obrazem). Toto "více" či "méně" je tradičním rysem APEIRON (jak Řekové označovali vše bezmezné a neohraničené, co nemůže být nikdy prostřednictvím konečné formy plně vyjádřitelné a postižitelné). Obraz může být věrný právě jen více nebo méně. Východisko takovéto biologie je sice zásadně zaměřené na živé tvary a podoby : je však otupeno, rozostřeno a zmarňováno postojem, který chápe ideu ve vztahu k tělesnosti jako cosi vnějšího, idea je podle něj vůči tělesnosti měřítkem zcela cizorodým. Mezi ideou a její tělesnou projekcí-representací existuje vztah podobnosti na způsob průmětu : kopie, otisku, reprodukce, zrcadlení (tj. trpného zobrazení typu), pouhého odrazu, jehož měřítkem je přesnost a ideálem nerozlišitelnost.

Takový vztah trpné podobnosti může existovat mezi originálem a reprodukcí, prototypem (razítkem) a jeho otisky. Představa formální srovnatelnosti připouští totiž perspektivu, z níž lze srovnávat. Existence takového postoje je však v rozporu s oběma vztahy mezi ideou a jejím tělesným protějškem, které zná tradiční nauka o ideách, totiž s chórismem a methexí.
První z těchto slov poukazuje k jakési oddělenosti (vlastně trancendentálnosti) idejí. Druhé pak k podílu (tj. participaci) jak jsoucna na idejích, tak idejí (vzájemně) mezi sebou.
Když Řekové mluvili o přirozené existenci měli na mysli jsoucnost toho, co je svou povahou "FYSEI" tj. tedy toho, čeho bytí spočívá ve FÝSIS (=becoming, vznikání, povstávání, stávání se, zrání - tj. vycházení najevo, růst a vývoj) a tudíž čeho povaha čili přirozenost (opět FÝSIS !) záleží ve způsobu, jímž toto dění (stávání se) probíhá. Podle Aristotela mají přírodniny, ale především živé bytosti tři důležité vlastnosti :

Tělesnost - Sóma

Rozprostraněnost - Megethos

Pohyb (změnu) - Kinésis

Proto lze shrnout : Vcelku se zdá, že tělesnost se týká zjevnosti, velikost její prostorovosti a pohyb její časovosti. Znovu nutno zdůraznit, že SÓMA, MEGETHOS, KINÉSIS nejsou pojmy ani psychologické ani fyzikální, nýbrž ontologické. Fýsická jsoucna nejsou v čase, nýbrž "prostoří" se a "časí" : tvar (místo) a čas (pohyb) jsou autonomními způsoby fýsického bytí, vlastní každé jednotlivé tělesné jsoucnosti. Velikost je určitou podobou jejich tělesného prostoru a pohyb tělesnou podobou jejich času, podoba pak (tělesnost) eidetickým prostorem možností, řádem utváření a změny.

Aby mohla vzniknout eidetická bologie, o které jsem se zmínil už na začátku, je třeba se důsledně rozejít s předpoklady biologie objektivní, že tělesnost je pouhým výskytem.

A toto je také vlastní poselství následujících rozborů : Je nutné opustit východiska tradiční, mechanistické biologie jako objektivní vědy, které vychází z následujícího descartovského pohledu : "živočich se nepohybuje (doslova : nejedná), nýbrž je pohybován (doslova : poháněn)". Zásada eidetické biologie navazuje na opačné východisko Aristotelovo, který charakterizuje přirozené jsoucno jako to, co má počátek (princip, původ a důvod) svého pohybu (změny a proměny) samo v sobě.

Pokus učinit z biologie objektivní vědu, tj. promítnout živou jsoucnost do klasického geometrického prostoru, kde tělesnost se stala výplní, velikost kvantitou a pohyb vzájemnou změnou polohy není, příliš šťastný.

To, co především scházelo, byla podoba. Z geometrické relace podobnosti vyplývá totožnost a různost světa kombinatoriky znaků. Totožnost a různost lze vyčíslit, nezaloží však podobnost, čas, pohyb, ale proces kombinatorické transformace.

Možnost se však stává plně aktuální, skutečná, kdykoliv uskutečňování, které je naplňováním této možnosti, skutečně probíhá a podoba (způsob průběhu tohoto pohybu) ukazuje, že možnost, která se uskutečňuje je v jeho moci, že je toho schopen. Tato schopnost - kapacita je sémantickým obsahem, tj. smyslem - poukazem, směrem tohoto pohybu. Právě tento sjednocující obsah činí z chování záměrné jednání, z účinné, leč skryté, možnosti projev, manifestaci síly a naplnění moci-k-něčemu.

A protože přirozená možnost je u Aristotela spojena s látkou, je u něj látka chápána dynamicky, jako neustálý pohyb, proces změny - v nejobecnější podobě jako neustálý, potenciálně nekonečný děj vzájemných přechodů "prvků" změny protikladů. Přirozená jsoucnost je bytostně spjata s pohybem, který má svůj zdroj v sobě samém. Jak SÓMA, tak MEGETHOS (seskupenost a rozprostraněnost) jsou podobami a tvary této pohyblivosti-proměnlivosti.

Příčinou a důvodem specifické tvarové určitosti je EIDOS - vzhled, "substanciální forma", která je do tohoto obecného dynamického děje jakoby "implementována", určuje způsob jejího seskupování a rozprostírání a tak z ní činí eidetický prostor, náležející té či oné přirozené či životní formě, z nichž každá je realizací některé z možností jiného tvaru, jehož interpretací (vztažením k horizontu) je opět podoba jakožto původnější eidetický prostor.

Jakožto tělesná, je každá přirozená forma v posledku výrazem bezmezné, nikdy neuskutečnitelné, leč svrchované moci Bezmezna-nekonečna. Moci, jež se v každém životním procesu - vývoji, chování, změně a pohybu nejen uskutečňuje, ale dochází v ní (jakožto potenciální bezmezno) svého naplnění.

Radikální jinakost idejí, jak jej chápe vědou zděděná školní metafyzická tradice, je deklarována mytologicky. Toto chápání navozuje představu izolovaných muzeálních nadnebeských míst, kde přebývají "ideje" v podobě ideálních tvarů vystavené jako exponáty ve vitríně (či prototypy fyzikálních veličin v Sévres). Vnějškovost by však měla být založena ontologicky. Měla by spočívat v bytostné "mimotnosti" vůči vnímatelným podobám a tvarům : Ideje jsou jinak než jejich ztělesnění, nikoliv jinde. Jsou jiným způsobem.

Rozdíl mezi EIDÉ a jsoucny lze naznačit přirovnáním k rozdílu mezi počítačovým programem a tím, jak se jeho běh zobrazuje na monitoru. Biologie tradičně disponovala s repertoárem myšlenek, představ, ustálených přirovnání ap. natolik chudým, že se ve snaze pojmově uchopit podíl zkušenosti žité (ontogenetické - vlastní, tělesné, individuální či generační) na zkušenosti předávané (fylogenetické - či lépe na tradici a jejím vývoji) beznadějně zaplétala do osidel naivních představ o dědičnosti získaných vlastností. Záměna zkušenosti a vlastností odráží neschopnost činit rozdíl mezi :

1.) tvary,

2.) podobami,

3.) ideami.

Konkrétní tvary tělesných, smyslově vnímatelných jednotlivin jsou to, co zachytí (fixuje) preparát či záběr, vycpanina, odlitek nebo snímek (momentka). Celkové podoby jsou tím, co činí bytost tím, čím je (například naší Mikiškou, černou kočičkou, domácí kočkou, kočkovitou šelmou), tím, co se zjevuje skrze známost (tj. díky obeznámenosti, zasvěcenosti, znalectví). K podobám se obracejí smysly a mysli chovatelů-milovníků, badatelů-odborníků a umělců-ilustrátorů. Ti všichni jsou (nebo by měli být) znalci, zasvěcení a zkušení známostí - obeznámeností nabytou "z hojného společného zkoumání věci a ze soužití". Jen tak si lze osvojit náležitý způsob a zaměření vědoucího přístupu, hledícího k podobám.

Jen tak lze uchopit samotný řád podob, samotné ukazování. V této sémantice spočívá jsoucnost vlastních idejí (EIDÉ, IDEAI, formae substantiales), které nutno nějak "mít", abychom rozpoznávali podoby v tvarech, to jest, abychom identifikovali druhy (například). Musíme být přece schopni ztotožňovat tvary s podobami, určovat je, rozpoznávat jejich bytostná určení. Musíme být schopni vytvářet si o nich představy, subsumovat jedinečné pod obecné.

Pod obecným nemíním opak jedinečného, nýbrž sounáležitost podob, souvztažnost podobností ve způsobech vzezření, chování, projevů. Pro životozpyt je zásadní, že s živými bytostmi tento řád podob sdílíme. Řád jejich projevů je tentýž, respective je příbuzný, soupodobný s řádem našeho vědění, na základě něhož je známe. Jinak řečeno : nakolik danou bytost či dané bytosti náležející k téže životní formě známe, natolik tento řád s nimi sdílíme. Toto vědoucí sdílení, které Platón nazýval METHEXIS (souznění) podílení se na ideji, označuji jako sdílení (průnik) téhož v eidetickém prostoru. Jestliže Aristotelés "stáhl ideje z nebe a vložil je do věcí", jak zní učebnicové cliché, pak tak učinil ne ve službách toho pojetí jsoucnosti, které směřovalo k nominalismu, materialismu či positivismu a které klade důraz na danost (výskytovou předmětnost) nýbrž v respektu k svébytnosti (autonomii, bytostnosti) živých bytostí a věrnosti způsobu, jak se tyto ve zkušenosti dávají : tj. jako projev sebe sama.



Život a moc (aneb moc života)

Živé bytosti nejsou projevem něčeho jiného, nejsou projevem nějaké vzorové formy, stvořitelského záměru, přírodního zákona, příkazu (instrukce), poslání, obrazu-symbolu, předpisu (to jest programu), látkové skladby či výměny. Nejsou ani následkem shody okolností, či prostředkem přežití rodu, genů nebo čehokoliv jiného. Nejsou ale ani jevovou stránkou (příznakem), lhostejným k tomu, co se jím projevuje (čeho jsou příznakem) co je jejich skutečnou (pravou) vlastní příčinou. V Aristotelovi se EIDOS "stal tělem", aniž cokoliv ztratil na svém bytí (ontologocké prestiži), kterou mu přisoudil Platón.

Živá bytost je Aristotelem chápána tak, jak vystupuje, tj. jako nedelegovaný činný počátek i základ (substrát-subjekt) své pravdivosti tj. neskrytosti, vyjádření a odkrytí vlastního bytí v přítomnosti. Tato fenomenologie živého, s nímž se setkávám, souzní s jinou fenomenologií živého,totiž toho, kterým jsem. Odpovídá tomu, jak jsem sám sobě dán v tělesném sebe prožívání, ve svém vědění a poznávání, totiž jako živá bytost sourodá (soupodobná) s jinými tělesnými bytostmi, které poznávám podobným-příbuzným poznáním jako sebe, tj. jako sebe projevem svého zde-a-nyní.

I v tomto ohledu je EIDOS šťastnou ontologickou metaforou vstřícnou, inspirativní, užitečnou a plodnou : EIDENAI je tolik co "vědět". Dvojice EIDOS - IDEA lze pochopit jako eidetický prostor (prostor podob) mohutností utváření, možností naplňovaných a zjevujících se povstáváním tvarů, mezi nimiž panují vztahy podobnosti.

Všimněme si výrazů "panují" ("vládnou") vztahy, poměry jsou podobami moci ! Toto panování (dominium) je dynamické : podobnost není danou, definitivní nebo definovanou strukturou nad podobami. Vztah podobnosti není ani jednoznačný, ani transitivní - ba dokonce ani symetrický !

Podobnost je vždy podobáním se "co-do", či "vzhledem-k něčemu". Tento vzhled (EIDOS), jímž se ustavuje vztah podobnosti jakožto podobnosti v něčem představuje jakýsi metavztah, celkové vztahování eidetického prostoru jako celku. Lze si ji představit jako globální orientaci vzhledem k (takto utvářenému, rýsujícímu se, povstávajícímu) horizontu - obzoru eidetické krajiny, jehož relief zjevuje její ráz, tj. celkový charakter - rys, jenž udává eidetickému prostoru podobu pravdy. Podoba pravdy znamená typ zjevnosti, dodávající vážnost určitým podobám, tj. způsobům podobání se, významnost vzhledům (ohledům) vzhledem k nimž se tvary nabízejí jako podobné - sounáležité, tj. náležitým způsobům ohlížení se k obzoru ("obzírání"), na němž dané podoby vyvstávají.

Vážnost lze chápat jako "hodnoty vah" pravdě-podobnosti, které jsou bezděčně spojeny s tím či oním způsobem vyvstávání. Podoba pravdy jakožto rys eidetického prostoru dává pravdě-podobnost, s níž se budou různá seskupení tvarů na příslušném horizontu rozlišitelnosti rýsovat (tanout). Nutkavost, naléhavost, s níž se budou ty či ony podobnosti mezi tvary (čili útvary) nabízet k tomu, aby se staly závázné (tj. re-levantní neboli opakovaně vy-vstávající, a tudíž závazné, tj. takové, jejichž provázanost (souvislost, závislost, sounáležitost) zjevování a vystupování z pozadí je třeba brát vážně, tj. jako vý-znamné, signi-fikantní (signum facere - tj. znamení - SÉMA). Odtud "sémantika" - pojmový význam, obsah (který daný výraz pojímá - usebírá jako svázané, závislé, k sobě poukazující).

Pravděpodobnost opakovaného vystupování učitých souvislostí je výrazem (podobou) toho, že daná korelace, korespondence je pravdivá, tj. spolehlivá a účinná : odhalující další souvislosti. Významnost podobností, projevující se v trvání či frekvenci, funguje jako maják uvnitř dynamické nabídky tanoucích, přelévajících se, převlňujících se podob. Tato stálost - ustálených, návratností (relevancí, rekurencí) ustalujících se (prosazujících se) propojení podob, působí jako krystalizační jádro seskupování tvarů do celistvého kontextu podobností do celku s-tvoření. "Stvoření" : takto lze označit relativně sourodou "texturu" hierarchické soustavy podobností, jíž se usebírá eidetický prostor v jednotu.

Celek stvoření však není skutečností statickou (soustavou daností, fakticitou), nýbrž dynamickou - mocnou, spočívající ve vzájemném sou-těžením (s-važování, tíhnutí k sobě) a konkurencí (sou-běhu) různých mohutností, mocností, možností nabídek podob a způsobů podobání padajících na váhu (tj. připadajících v úvahu vzhledem k jiným možnostem. Každá nová podoba, každé stvoření to jest : událost stvoření (vznik=vyniknutí), čili geneze (zrození) převlní sémantickou krajinu eidetického prostoru jako celek (silové pole), čímž více či méně posune "váhy" pravděpodobnosti povstání tvarů a způsobů s-tvoření a tím celkovou vážnost. Jev, který se prosadí jako objev či zjevení, změní podobu pravdy, nově odhalí její tvář.

Proto je celek stvoření toliko určitým stavem eidetického prostoru, stavem dění (přítomnost toho, co je bytostně příští). Tuto dynamickou jsoucnost, tj. bytí jakožto moc vyjadřuje nádherné české slovo "stvoření", jehož samotný tvar (podstané jméno slovesné) znamená neustálé tvůrčí dění (sou-tvoření, s-tvárňování, s[ou]-tváření).

Skutečnost stvoření představuje přirozené bytí věcí. Stav eidetického prostoru je bytí ve stavu zrodu. Aristoteles charakterizuje bytí přirozených jsoucen jako doslova bytí povstáváním, růstem, rozvíjením se, jako pohyb, který definuje jako uskutečnění, dospění cíli a možnosti-moci jakožto možnosti.

Moc je zde schopnost nabýt bytostného tvaru (EIDOS - podoby), která je "v moci" této přirozenosti. Tato moc, označená jako látka, čili hmota, jež nemá nic společného s pasivní substancí, či pouhou, nicotnou možností. Je pochopena jakožto schopnost-mohutnost utvářecí, jakožto (potence), plodivé síly. Utvářecí děj, který probíhá, když tato schopnost vytvářet dojde svého cíle (uplatnění) a jež se projevuje jako povstávání tvaru, nazývá Aristotelés pohybem.



Konečné a bezmezné

Přirozený pohyb není nikdy dokončen : tvar, který se uskuteční, je opět látkou, novou podobou moci k jinému tvaru, neboť vše přirozené má počátek svého pohybu samo v sobě. V pojetí eidetického prostoru je každý přirozený tvar podobou (řádem podobnosti). Každá naplněná možnost je opět eidetickým prostorem, utvářecí mocí, FÝSIS jako projev potenciálního, nikdy neuskutečnitelného nekonečna, bezmezna (řecky APEIRON).

V tom je řád živé skutečnosti opakem mechanického řádu, který Gregory Bateson po vzoru C.G.Junga označil jako PLERÓMA (plnost, absolutní jsoucnost, kde bytí=plnost, která je konečná a ruší jakoukoliv další či jinou možnost. Touto povahou se vyznačují lidská zařízení (mechanismy), jejichž neměnnost, stálost, předmětná, objektivní trvalost, funkční určitost a spolehlivost jsou předností a záměrem.

V novověku na základě rouhavé, anthropomorfní představy Stvořitele jako výrobce, tvoření jako zhotovování a stvoření jako výrobku (hotového, tj. dokonalého, dokonaného, dokončeného) byla veškerá skutečnost pojata plerómaticky, jako něco úplného naplněného, splněného.

Příroda (vznikání) byla denaturovaná, redukovaná na skladiště (výskytiště) a jsoucno na výskyt (skladbu výplní), které jsou lhostejné a netečné k výslednému tvaru. Prostě na shluk prostorových výplní (aglomerátů).

Bezvztahovost plerómatického bytí se projevuje tím, že tuto jsoucnost lze plně vyjádřit absolutním (skalárním) údajem : veličinou. Novověké fyzikální jsoucno - na rozdíl od tradičního bytí fýsického - je veličinou, vyjádřitelnou číslem, něčím, co lze odečíst a přičíst, jako kdyby to bylo napsáno, jasně a zřetelně, černé na bílém. Fyzikální poznatky mají podobu dat a fyzikální teorie podobu návodů, jak tato data uspořádat. Protože veličiny k ničemu ne-poukazují (postrádají sémantiku), není tato danost závislá na situaci, okolnostech, nových datech, jejich jistota nemůže být zpochybněna novým zjištěním.

Číslo je prototypem konečnosti (peratičnosti). Převoditelnost na čísla zajišťuje, že také sama skutečnost je čistou k ničemu neodkazující aktualitou (naplněností, daností, tj. fakticitou). Factum je něco co už je minulosí učiněné, do konce provedené (per-fectum), vylučující jakoukoli potencialitu, natož potencialitu činnou, tvůrčí, nerozhodnutou, neomezenou, ne-konečnou. Přesto je toto plerómatické bytí navzdory vší ideální (limitní) konečnosti v nějakém smyslu nekonečné, dokonce aktuálně nekonečné (tedy nikoli jen potenciálně - pozn. red.).

Jsou-li veličiny skutečně bezmezné, lhostejné ke své celkovosti, tj. mohou-li nabývat libovolných hodnot, pak čísla, která je vyjadřují, jsou čísly reálnými (k jejichž vyjádření je třeba nekonečného číselného rozvoje. Konečné (skončené, dané a uzavřené) číslo typu reálné veličiny představuje nekonečnou informaci. Je číslem neforemným, neformovatelným, nestvůrným. Plerómatická skutečnost je tedy rovněž (apeiratická, ne-konečná), protože připouští jakékoliv "více nebo méně" (což jsou dle Platóna dvě podoby aktuální nekonečnosti). Je aktuální, vyčerpanou nekonečností neurčita (vyčerpala své možnosti) oproti přirozené-přírodní skutečnosti, jež je potenciální, nevyčerpatelnou nekonečností určení.