Eidetická biologie a darwinismus (aneb Být nebo mít)

Donekonečna budeme zdůrazňovat, že nelze pravdu "mít" a zapomíná se, že náš vztah k pravdě je daleko silnější : můžeme toliko pravdou BÝT. Stará formule : "je to pravda a na to chci žít a zemřít", či Solženicinovo "žití v pravdě" naznačuje onu prostorovou povahu pravdy, s níž se setkáváme v sebeprožívání a sebeprojevu. A pochopitelně pravdou můžeme být dobře = mocně i špatně = nemocně.

Pro tradiční darwinismus existují dvě empirická pohoršení, se kterými je třeba se vyrovnat odvysvětlit je : altruismus a estetika. Aby se vyrovnal s jevy altruismu, prohlásil darwinistický evolucionismus za předmět selekce nikoliv jedince, nýbrž geny (vrozené vlohy pro dědičné vlastnosti). Vlohy pro altruistické chování zvýhodňují nikoliv svého tělesného nositele, nýbrž svůj protějšek v jiném jedinci (identickou kopii) tedy sebe sama !

Podobně eidetická biologie (zahrnující fenomenologii, estetiku a hermeneutiku živého) představuje analogický posun v základní rovině popisu vůči tradičnímu darwinismu. Zaměřuje svou pozornost z úrovně jedinců (tělesných realizací živých forem) na úroveň podob (EIDÉ, vzhledů, idejí). Na úroveň species (druhů) v původním slova smyslu. Chce se tak vyrovnat s druhým pohoršením, s portmannovskými jevy typu Selbstdarstellung, které podobně své tělesné nositele znevýhodňují (ba zcela očividně ohrožují).

Jakmile totiž budeme považovat vzhled za to, o co v evoluci jde, představují jedinci jejich případy (nositele). Zatímco tělesný vzhled je pro tradiční darwinismus epifenoménem rozmnožovací funkce, z hlediska předpokladu pohlavní selekce přímo ústřední, pro neodarwinismus je tím nepříjemnější a trapnější, že jej lze jen obtížně vyložit jako znak či pouhou výslednici vhodné kombinace znaků. EIDOS (vzhled) se vyznačuje tím, že působí esteticky (jednotou, harmonií, vyladěním, vyvážením atd.).

Ovšemže to platí pro veškeré orgány a funkce, pro kteroukoliv stránku živé bytosti (anatomickou, morfologickou, funkční) i pro vztah a vzájemnost těchto aspektů, respektive jejich autonomních logik. Mechanomorfní výklad z nich však činí montážní komplexy nezávislých konstrukčních prvků a jejich větších celků (typu modulů, panelů apod.), které je možno považovat za "znaky" příslušející k nezávislým vlohám schopným vzájemné konkurence.

Estetické poslání takovou mechanickou kombinatoriku vylučuje. Jeho rozbor vyžaduje z povahy věci zaměření na celkové pattern, a tudíž syntetický / eidetický, hermeneutický přístup, který bere v úvahu mnohoznačnost svého předmětu. Z mnohoznačnosti eidetických jevů (tj. projevů) nutně vyplývá ricuerovský konflikt interpretací. Právě tento konflikt je pro eidetickou biologii stejně zásadní, jako replikační nejednoznačnost (allelická variabilita) pro neodarwinismus.

Evoluce na úrovni vzhledu je empirickou základnou a bezprostředním zkušenostním východiskem všech evolučních teorií. Je bezprostředně přístupná a fenomenologicky vykazatelná : soutěž a výběr mezi formami jako variantami vyjádření téže druhové pří-slušnosti obměnami téže podoby, téhož smyslu, dokonce takovými, který vede k jeho proměnám, odpovídá dynamice jakéhokoliv přemýšlení, jednání, tvůrčího úsilí. Právě nyní jej prožívám při úporné snaze o formulace těchto řádků. Počítačový editor mi dokonce umožňuje, aby každý pokus, každá zkusmá formulace zanechala po sobě stopu (jako viditelné zpřítomnění účastníků soutěže) různých podob, jak vyjádřit, předvést, zpřítomnit elementární "evoluční zkušenost", která unikala pozornosti po celá tisíciletí proto, že je skutečností veškeré zkušenosti. Proto, že je "transcendentální povahou", přirozeností, dynamikou (tj.skutečností) veškeré zkušenosti.

Zkušenost vlastní žité skutečnosti je fenomenologickým protějškem evolučních teorií. Přirozené, živelné, laické chápání a přijímání evoluce lidmi bez objektivistických a scientistických předsudků, kteří si nejsou vědomi teoretických překážek je bezpochyby eidetické.

Vedle empirických a fenomenologických předností má eidetická verze evoluční teorie tu přednost, že se odehrává na té rovině popisu, v níž viděla nejmocnější a nejvlivnější tradice (platonismus) vlastní skutečnost. Nejenže právě tato tradice dala vznik vědě, ale představuje stále implicitní rámec, ve kterém se její racionalita pohybuje. Mechanicismus není totiž s evolucí slučitelný. A to je též důvod, pro který se pro neodarwinismus stala evoluce opět jen epifenoménem lineární kombinatoriky stále téhož. Byla svržena z ontologického stolu novověké metafyziky v současném primitivním, scientistickém provedení, založeném na postulátu neměnnosti "objektivní reality" jako výrazu "přírodních zákonů" (duchovních, pomyslných forem platónského typu).

Eidetické pojetí evoluce by představovalo radikální zvrat v metafyzické tradici západní ontologie právě v duchu Darwinově (tj. ve smyslu jeho provokativní otázky po "origins of species" (původu idejí !).

Teorie sobeckého genu je ochotně, ba přímo dychtivě přijímána, protože je považována za posun v měřítku v rámci téže objektivní ontologie (jsoucnosti more geometrico). Podle tohoto mravu směrem k menšímu (ve smyslu geometrické metriky) se ipso facto blížíme k podstatě, protože větší tělesa (tj. extensity, prostorové tvary) jsou výslednicí skladby z těles menších (tj.z původnějších extenzit). Tou poslední, základní rovinou je rovina molekul, primárních extenzit, jak jejich název říká.

A právě molekuly jsou tradičně považovány za elementární res extensae, tedy za novověkou substanci par excellence, rozumí se substancemi decartovské tradice "plastické (tj. proměnlivé) extenzity" v protikladu k elementární extensitě atomů (rigidních těles atomistického mechanicismu newtonovského.) Jejich tvar či meze tvárnosti z nich činí "esenciální tvary", na něž lze převést tvary odvozené, složené (tj. "větší").

Těmto elementárním tvarům (substancím) byla navíc (v případě organických makromolekul) připsána povaha mechanismu (teleonomického zařízení), jehož fungování je odvozováno právě z jejich extenzity-substanciality (totiž z příslušného geometrického tvaru, tj. "prostorového uspořádání").

Jestliže si uvědomíme, že z téhož principu (totiž jejich vzájemné prostorové interakce, rovněž mechanicky chápané, která je typu klíč-zámek : push-and-pull) je odvozována jak jejich funkční koordinace ("organizace") tak reprodukce (vzájemná produkce), což jsou rysy typické pro životní projevy organismů, pochopíme, proč je molekulární úroveň vědě tolik drahá. Molekulární způsob bytí jako Počátek, tj.výlučný původ všeho bytí (včetně živého), jediný nositel účinnosti se konečně mohl stát jediným přípustným principem vysvětlení a úhelným i prubířským kamenem vědecké ortodoxie. Odtud sláva molekulární biologie, která je považována za konečné naplnění Descartovy vize, která do té doby byla toliko postulátem.

Díky biologickému neomechanicismu se Descartovo credo (vyznání víry) stalo aplikovatelným principem v oblasti Života. Stalo se tak dlouho poté, kdy tentýž princip přestal být použitelný ve fyzice (pokud kdy zde aplikovatelný byl, viz rozdíl mezi descartovskou a newtonovskou tradicí v pojetí substance). V biologii byla závratnost a přesvědčivost molekulárně mechanického (od)vysvětlení života natolik silná, že rozdíl a rozpor mezi neomechanistickými představami molekul a fyzikálním výkladem jejich povahy a chování byl a zůstává přehlížen. Tím spíše byla přehlédnuta skutečnost, že "gen" (jak s ním teoreticky zachází neodarwinistická syntéza) je rovněž zcela jiné ontologické povahy.

Přijetí myšlenky, že tentýž způsob bytí, který je původem životních forem a důvodem jejich trvání (opakovaného vzniku reprodukcí), je rovněž příčinou jejich změn, důvodem evoluce (tj. vlastním substrátem selekce) bylo nutkavé a neodolatelné a omyl, že přechod z jedince na gen je přechodem ze soustavy molekul na molekuly jako takové, byl prakticky nevyhnutelný.

Ve skutečnosti jde o změnu ontologickou z objektivní na informační, jak výborně chápe J.Zrzavý (náležející k počítačově gramotnému pokolení), pro kterého gen jakožto molekulární objekt (úsek DNA) je toliko projev informace.

Tedy už fenotyp náleží k jevové stránce skutečnosti. Objev, že mechanickou (teleonomickou) povahu nemusí mít jen zvláštní soustava (sestrojenost), nýbrž substance sama ze své povahy a podobně objev, že totéž platí i pro evoluci měl oslňující a zaslepující triumfální účinek. Je to ostatně názorný příklad pro eidetické pojetí života : to, co je účinné, je přesvědčivost, plynoucí ze sémantické způsobilosti (tj. vhodnosti). V našem případě zapadnutí do epistemologického kontextu eidetického prostoru představ a prosazení se v něm. Sociobiologie se stala ideologickým projevem ztělesňujícím neomechanistické pravověří (ovzduší).

Jaksi se přehlédlo, že gen, jak s ním teoreticky neodarwinismus zachází je informací a nikoliv molekulou ! Způsob jeho bytí je normativní, nikoliv objektivní. Je to předpis, tedy instrukce (nikoliv konstrukce).

Různé geny jsou různé podoby a verze (údajně jednoho a téhož) elementárního pokynu "COPY ME!" ("Kopíruj mě !") v němž spočívá jeho "sobectví" jako příčina trvání a tudíž důvod jeho aktuální existence. Působení tohoto "sobectví" je tedy sémantické, nikoliv kauzální či dokonce mechanicky-kauzální. Gen je poukazem k tvaru, čili návodem k utváření (in-formatio). Tento esenciální sémantický obsah činí sice z genu příčinu sebe sama (causa sui), nikoliv však "podstatu". Gen není to, co sama sebe zakládá (tj. čeho existence ke svému bytí ničeho nepotřebuje).

Informace není podstatou tvaru, nýbrž poukazem k tvaru. Gen jakožto informace není objektivním tvarem. Neprosazuje se svým výskytem (obsazením místa v univerzálním, metrickém, homogenním a isotropním prostoru), který vylučuje, aby zároveň na tomtéž místě bylo něco jiného.

Genetická informace existuje (vystupuje) jako ukazatel (směrovka) určující směr (=dávající smysl) jen uvnitř příslušné eidetické krajiny (na daném místě a v určitém čase). V případě genů je touto krajinou prostředí buňky schopné genetickou informaci především jako takovou rozpoznat, přijmout (tj. syntakticky interpretovat jakožto text), tj. určení lineárního pořadí znaků vlastního textového kódu (typicky volnou kombinaci čtyř bází) a být ochoten vždy za daných (určitých) okolností, na daném místě a v daném čase tento text sémanticky interpretovat jako morfogenetický návod.

Ten je tradičně v genetickém písemnictví chápán jako předpis typu kuchařského či lékařského i české "recept" zdůrazňuje stránku přijetí textu zprávy. Jde o předepsaný postup uvádějící, jak vytvořit určitý tvar (od molekuly přes virovou částici až po organelu, či jak způsobit jinou změnu ve složení, stavbě či chování buňky). Zpřesňující doplněk naznačuje, že je obecně vhodnější a obvykle situaci přiměřenější pochopit "návod" ne jako uvádějící jak něco vytvořit nýbrž jako uvádějící co vytvořit či navádějící kam něco vytvořit, tedy jako navedení určitým směrem. "Předpis" ve smyslu nařízení. K tomuto chápání se odkazují obraty typu "gen řídí (tj. reguluje)". Sám výraz "nařízení" však naznačuje spíše nasměrování (tj. výběr ze směrů, které se nabízejí). Tedy výběr cesty a cíle změny (například povstávání tvaru).

Určitá podoba (EIDOS, IDEA) chování či jednání (záměrného usilování o cíl) se zračí ve způsobu, jímž je chování ovlivňováno svým výsledkem. Způsoby jak se "spravuje" (odtud informace=zpráva), patří k možnostem eidetické krajiny, jsou neodlučně přítomny v situaci, do níž zpráva přichází, v níž se jakožto nařízení uplatňuje. Za situace typu rozcestí (bifurkací) stačí k "nařízení" (nasměrování) nejmenší kousek informace (doslova její jediný bit typu ukazatele ano nebo ne).

Zpráva je však součástí situace. Pak je skutečně informací. In-formuje, mění relief eidetické krajiny a její směr a sklon k dalším postupným změnám, které vedou například ke vzniku (povstání) tělesného tvaru. Ten je však opět součástí situace (či přímo jejím výrazem), projevem její podoby, vyjádřením obsahu : co obnáší. Obvykle tvar není vnějškovým výtvorem, vedlejším produktem, nýbrž novou tváří (reliéfem) krajiny, novým vztahem k obzoru. Je novou podobou eidetického prostoru, který se naplněním určité své možnosti pře-tvořil, čímž vytvořil novou situaci (nový způsob orientace). A protože orientace je interpretací (situace - stavu, stanoviska) vzhledem k celku je možné chápat změnu situace vedoucí k reorientaci (přeorientování) jako reinterpretaci.

Významná (relevantní) zpráva "mění situaci" (tj. mění podobu horizontu) a přetváří způsob vnitřního zaměření (vztahování se) k němu. V tom je doslova in-formací, nabídkou možností, popudem k změně celkového tvaru (celkové tvářnosti krajiny). Popudem k změně podoby (povahy) jí příslušejícího eidetického prostoru.

Informace se neprosadí tím, že se v krajině usadí (tím, že ji zabydlí a co nejhustěji osídlí co největší prostor), nýbrž tím, že se v ní uplatní jakožto správa (rule), tedy tím, že uplatní řád svých pravidel, řád, který vtiskne krajině pod její vládou svůj specifický ráz, jakožto naplnění určité její možnosti, která nad jinými převládla. Změna v základní úrovni popisu mezi darwinismem a neodarwinismem (z úrovně jedinců na úroveň genetickou) tak není jen změnou ve velikosti (tj. změnou měřítka), nýbrž změnou v samotném způsobu bytí (je tedy změnou ontologickou). To se projeví na zcela jiných "pravidlech hry" (v tomto případě na způsobu konkurence). Informace není geometrickou res extensa (její existence nespočívá v časoprostorovém výskytu).

Zatímco pro-sazení jsoucen typu res extensa (tj. jejich existence) je záležitostí rozprostraněnosti v metrickém prostoru, je výskytem "záborem" ("okupací"), které jsou v prostoru čistých kvantit. Jenomže živá extensita konkuruje o prostor a látku ("místnost" a "plnost") právě jakožto tvar.

Vztahy a sounáležitosti mohou být vzájemně do sebe implementovány, mohou být superponovány na sebe, mohou se prolínat jako EIDÉ - vzhledy (stránky, rozměry, aspekty) téže skutečnosti (eidetické krajiny, prostoru), coby různé vztahy k horizontu, prostě proto, že nejsou záležitostí extensity či kvantity, nýbrž záležitosti tvarů, stváření (tj. jiného způsobu souvislostí, než výlučných. (Vzpomeňme jediného optického vlákna schopného přenášet tisíce hovorů, našeho prostoru, jehož každým bodem soupřítomně (současně) prochází nespočet sdělení - od reliktního záření po sousedův mobil.) Jakožto součást descartovského světa, jehož skutečnost je ryze peratická jsou tato místa "umístěna" (tj. obklopena) a jejich "zde" je odvozeno ze sousedství tedy z jinakosti ("jinosti"). Příležitosti k rozprostranění-rozprostření (FÝSIS-rozvinutí) jsou tak určeny především naléhavými-přiléhajícími (kontingentními) okolnostmi (nikoliv tím, čím sami jsou) totiž událostmi. Proto geneze (svébytnost povstání a původ) narativní závislosti je v termínech peratického světa nepostřehnutelná,ne-patrná,proto je přehlížena, je z popisu vyloučena a popřena.

Eidetická biologie se naproti tomu zaměřuje na hyletický rozměr života, zaměřený na projev, vzhled, zápasící o "prosazení" ve smyslu imponování (opanování vyzývající k nápodobě). Vláda spočívající nikoliv v ovládnutí, ale převládnutí určitého stylu vypadání, způsobu, stylu, projevu. Jde o jevovou sounáležitost světa projevující se v duchu doby a tváře světa. Typický je zde důraz na příkladnost, hlásání, svědectví (a tím na věhlas, známost, slávu, veřejnost, publicitu), dojem a přesvědčivost. Důraz na obdiv, před-stavení, předvádění se a činění dojmu v nichž se různé poetiky střetávají.

Není zde konkurence o něco (o místo, o čas, o zdroje), ale o obdiv a uznání o tu určitou podobu nazírání (odtud spory o dogmata, názory, paradigmata, vzory) a zjevování (expresi) a vnímání, projevování se, chování, jednání, o tu podobu pravdy, kterou hlásám a dokládám svým životem (pravdou), kterou jsem a která si žádá víry (chce být věro-hodná).

Zatímco eremiální existence je pragmatická (zde každá lest, přetvářka, klam a podvod přinášejí výhodu) účel zde světí prostředky, protože s nimi není totožný, hyletický řád věcí je "praktický" a "soudný" v kantovském smyslu, tj. etický a estetický, neboť ve vzhledu (EIDOS) samotné bytí spočívá, o něj jde. Jsem natolik, nakolik jej ztělesňuji a uskutečňuji. A opačně : jsem jím natolik, nakolik jsem původcem, zdrojem (origo, původ) tohoto vzhledu, nakolik jej skutečně uskutečňuji (tj. nakolik je tato moje individuální realizace seberealizací, a nakolik je toto naplnění určité možnosti jedinečné a původní.

Právě ona je mojí skutečností, tj. neparazituji na ni jako nájemník či epigon, nakolik je mým vlastním, náležitým způsobem existence, tj. náležitostí a nikoliv jen příležitostí (opportunitas), jíž se existence musí přizpůsobovat, a tedy vzdávat se sebe sama. Jsem sám sobě prostorem vítězství, eidetickým prostorem, kde moje podoba (způsob a vzhled), převládla, prosadila svou moc jakožto nabídku možnosti, která je příčinou tvarování, utváření, která je ohniskem a těžištěm mnou obývaného a mnou ztělesněného eidetického prostoru (tj. nejen konkrétní, epigonskou, řadovou realizací, nýbrž takovou, která je sama eidetickým prostorem rozvrhujícím další možnosti. Sláva, "moc" (zde v užším slova smyslu hierarchického postavení, výsad či pravomoci) a bohatství jsou pro tento způsob bytí toliko průvodním znakem, obecným, formálním rysem vlastní, bytostné intence (směřování-usilování : být vzorem nápodoby (tj. autoritou vhodnou následování). Autoritou vychovatelskou, učitelskou, zakladatelskou (školy, řádu, směru), jejíž je ona v biologii zdůrazňovaná rodičovská autorita jen zvláštním případem.

Eidetické bytí je bytostně osobní : odtud autentická (skutečná) autorita představuje osobnost, jež je příznakem oné moci, která je mocná sebou samotnou, její vlastní bytí je vůlí, která je sama mocí (sama je si sídlem), prostorem volnosti, platnosti svrchované svobody, nikoliv ponižujícího nucení, vůle jejíž bytostným určením je "volnost", jež nepotřebuje jiné moci (po-moci) či síly ("ná-silí").
Je nápadné, v kolika jazycích se "tvář", "vzhled", "maska" odpovídající určité roli, staly označením pro osobu. Eidetické bytí, jakožto "bytí vzhledem" je "intencionální". Vztahuje se, tíhne a směřuje k pro-jevu, k vejití v známost. Být poznán znamená stát se bytím někoho jiného (stát se součástí jeho bytí).

Tak zvané neadresované vlastní jevy (v portmanovské biologii) jsou ve skutečnosti univerzálně adresované : obracejí se jedním způsobem (uni-vertere), totiž svým vzhledem k okolí jakožto k jednotnému celku, vyzývají k obrácení pozornosti ke svému projevu, prosazují své vzezření jakožto "univerzální vzor" (ideální podobu ideje).

Tíhnou k tomu, aby jejich postavení, jejich místo v eidetickém prostoru se stalo ústředním, a jemu odpovídající vztah k horizontu (vzhled, ohled) typickým (tj. celý prostor zakládajícím) místem k němuž se vytváření, povstávání, chování všech ostatních mají obracet (uni-vertere). K němuž mají být přitahováni jako k něčemu přitažlivému (atraktivnímu), jako k atraktoru (k magnetu), určujícímu celkovou orientaci, na níž se mají ohlížet.

Uznání odpovídá úcta, ctění (cultus, od collo - pěstím) obývá, ctím - cultura je právě takový jednotný eidetický prostor cti-hodných (uctívání-hodných) forem, uznávaných vzorů a universálních způsobů obývání.

Tomu odpovídá slovo výraz "čest" se svým příznačně dvojím významem : úcta a pocta (srovnej : "čest a sláva") na straně jedné a pravdivost (opravdovost, "poctivost", integrita, čistota osobního bytí) na straně druhé. Svou osobní ctí i úctou, které požívám "dělám čest" ne svému já, nýbrž nějaké podobě (EIDOS), jejímž jsem re-presentantem, (zpřítomněním) ve zjevnosti.

Se ctí je rovněž příznačně příbuzná zdatnost (ARETÉ), mužnost (virtus, příznačně též statečnost i potence) ztělesnění "mravnosti". Také ostatní tradiční "ctnosti" vypovídají o eidetickém řádu bytí : mravnost, věrnost, statečnost a celá známá pleiada rytířských (šlechtických, tj. ušlechtilých) etických ctností. Všechny vypovídají o pravosti, skutečnosti, spolehlivosti toho, co je dáváno najevo, tedy "bytostnost" (bytelnost), osobní krytí tohoto osobního "jevení se". Záruka toho, že jsem jeho spolehlivým subjektem (opět významně v obou smyslech tohoto slova !).

ÉTHOS, připomínám, je kraj, kroj, zvyk, mrav, vystupování a podobně. To vše náleží k rázu, podobě (tj. k řádu) světa, k jeho "kosmicitě" (jednotné úpravě : podobě, způsobu jeho obývání).



Evoluce a komplexita

Evoluce je dnes pojímána jako "zvyšování komplexity". Komplexita je nepolapitelný, záhadný pojem, který se snaží distancovat od pouhé komplikovanosti. Zatímco složitost se týká obtíží v poznatelnosti, komplexita míří k povaze věci samé. Je to jakási "objektivní vlastnost systému", v biologii vystihující dokonalost organismu jakožto organismu (jeho "organizovanosti") projevující se jak počtem orgánů tak rafinovaností jejich ustrojení a propojení. Komplexita se projevuje na jedné straně diferenciací (muchomůrka je komplexnější než liška), dále pokročilostí (plazi ještě postrádají příčné rozdělení srdečních komor, zato dosud mají jaderné erythrocyty) a konečně celistvostí, tedy jednotou, integrovaností, kompaktností, koherencí (komunikační, regulační, architektonickou provázaností, "vzájemností" jednotlivých úrovní, orgánů, soustav a podobně).

Z komplexity by věda ráda učinila parametr či přímo veličinu, na základě níž by bylo možno srovnávat a řadit, učinit z ní jakési univerzální, objektivní, nelidostředné kriterium dokonalosti, měřítko evoluční vyspělosti, tedy "hodnosti" (rangu, postavení, stupně čili "výše" - srovnej výrazy jako "vyšší a nižší" červi, "vyšší a nižší" rostliny, živočichové a podobně), která zakládá nárok na výši ochrany a zájmu. Přitom se dosud nepodařilo formalizovat komplexitu jinak, než minimální, dále nezkratitelnou délkou popisu, což je zcela antiintuitivní výměr, zakládající se navíc na tvrdém redukcionismu, v jehož rámci se pojetí o uchopení komplexity jeví zcela zbytečné.

V rámci mechanistického světa je zvyšování komplexity paradoxem, který je třeba nějak obejít, jako že i k ní dochází na účet volné energie, tedy vykoupené celkovým, obvykle nesrovnatelně vyšším zvýšením neuspořádanosti celé "soustavy". (Stejně by se obtížně dokazovalo, že vývin medúzy stojí skutečně méně "volné energie" než vývin stejně velkého savce. Ekonomičtější využití energie je ostatně rovněž výrazem vyšší komplexity !).

Nejgeniálnější pokus jak se s paradoxem evoluce v rámci "mašinelní" skutečnsti vyrovnat, byl přírodní výběr. Ten však ztrácí na aktuálnosti tváří v tvář evoluci jedinečného (Gaie, Vesmíru, ekosystémů, disipativních struktur a jiných případů "evolucí bez selekce"), nehledě k ontogenezi (tělesné i psychické). S nimi si snaží poradit zobecněná termodynamika, synergetika, teorie chaosu a podobně.

Vpravdě "kolumbovsky" rozřešila záhadu zvyšování komplexity teorie sobeckého genu, podle níž něco takového prostě neexistuje. Komplexita je epifenomén lineární kombinatoriky. Evoluce k vyššímu je toliko zdánlivá ! To jest, trváme-li na názoru, že existují jen atomy a prázdno, takže gen je úsek molekuly DNA.

Jakmile však genu přiznáme informační existenci, dostáváme se tam, kde jsme potřebovali být. Je-li tělesná komplexita projevem genů, pak to, co se vyvíjí, je komplexita sémantická !

Charakterizovat, vymezit či měřit vývoj zvyšováním komplexity je paradoxní jak empiricky, tak intuitivně. Vývoj myšlení, řeči, písma, gramatiky, pravopisu, druhů, paradigmat, teorií, vynálezů, kalkulů, rituálů, právních soustav ap. se typicky děje směrem zjednodušení ! Vyšší, pokročilejší obvykle znamená jednodušší, celistvější, přehlednější.

Je ovšem možné vidět v událostech zjednodušení příležitosti k zvýšení komplexity na jiném stupni, úrovni, v jiném směru. Velké integrační události, vývojové simplifikace totiž nezvyšují komplexitu, nýbrž míru její únosnosti.

V obou případech považuji jev zvyšování komplexity za artefakt projekce evolučních změn do objektivní reality more geometrico, který setrvává na téže úrovni popisu, do něhož se promítají evoluční změny na stále "vyšších" čili dalších, následných rovinách, které by vyžadovaly jiný typ mapování, popisu, jinou projekci a odlišnou symboliku.

Jakmile je všechny najednou doslova "nevybíravě zgleichšaltujeme", tj. nepřestaneme je zanášet třeba v jazyku látkového složení, molekulárních struktur, prostorových koordinát, pořadí bází atd., získáme chaotickou změť, v nichž se nové typy sourodosti a sounáležitosti (sémantické, logické, regulační, stylistické aj.) buď ztrácí anebo se vůbec neukáží.

Rozdíly mezi úrovněmi evoluce jsou eidetické. Lze je proto zachytit a studovat buď samostatně, zcela autonomně (morfogenezi lze studovat nezávisle na metabolismu), nebo vypracovat hermeneutiku mezi-úrovňové komunikace či konečně pochopit nové ne jako sesložitění dřívějšího, nýbrž jako jeho reinterpretaci (převlnění "sémantického pole"), využívající nejednoznačnost podob.

Novum vzniká z nového sebepochopení dané podoby, z nápadu usebrat sebe sama jiným způsobem, v jiném řádu podobnosti. Stejnou významovou transformaci může podstoupit i sémantika mezi úrovňové komunikace. Pojednou si určité soustavy začnou rozumět jinak. Buňky s tkáněmi, soustava nervová a imunitní apod.

Vztah mezi podobami (strukturami, soustavami a tvary) není kauzální nýbrž hermeneutický. Snadno se mění způsob, jak se dvě EIDÉ (podoby) na sobě podílejí (tj. v jakém ohledu, směru, smyslu se sobě podobají, napodobují se (to jest) : rozumějí si. Jak navzájem tak každá sama sobě. Tyto různé možnosti chápání (uchopení se), vyhmátnutí mezi sebou neustále konkurují, či alespoň ono standardní, převládající "pokoušejí". Takovéto zprvu okrajové, kuriózní, podivínské zrůdy se pokoušejí prosadit jako reálné možnosti, existující varianty. "Snaží se získat pro své vidění a čtení zastoupení v parlamentu interpretací". Také způsob čtení představuje něco jako EIDOS (podobu). Propojení mezi jednotlivými podobami stejně jako jejich samovztažnost - sebepochopení (autopoésis sensu stricto : auto-poiésis, tvorba sebe sama, či přebásnění nějaké podoby, vyhmátnutí sebe sama či něčeho) jako téhož (TO AUTO) leč v kompaktní, zhuštěné podobě, není kauzální, nýbrž komunikační (napodobovací, mimetické).

Také poznání je nápodobou (myšlením, imaginací). Nápodoba (zpodobení, opakování, následování) však není a nemůže být jednoznačná. To vyplývá ze samotné povahy podoby, která je dramatem neustálého úsilí o sebeuchopení, vyhmátnutí toho, co je jednotou její "podobnosti", hledáním, hlídáním, hleděním si vlastní identity. Výmluvné je slovo "asimilace" : osvojit si něco, učinit svým, znamená interpretovat to, pochopit jako sobě podobné, nalézt metaforický význam jiného, nebo proměnit podobu své identity "podle obrazu a podobenství" boha nových okolností (genia loci et temporis), tj.  nového obecenství mravů a způsobů.

Ono TO AUTO které zakládá podobu, se zračí v prožitku, pocitu že EIDOS (podoba) se vyznačuje celistvostí, jednotností (jedno-duchostí). Proto může být sama prostorem, jednotným řádem podobností. Jakkoliv je vztah podobnosti jako takový mnohoznačný, ono vzhledem k čemu, kterým se vzhled prosazuje, musí být v daném náhledu, usebrání, pochopení a sebeuchopení jednoznačné, jednoduché (jednoho ducha) genia způsobnosti v nápodobě. Právě jednoduchost, průzračnost, transparence, která vše vysvětluje, usebírá, činí jasným, zřetelným, s-rozumitelným, je mírou síly a převahy každé podoby. Vůle k moci. Avšak podoba, jež takto prosazuje svou jednoduchost, je podobou hermeneutickou. Je to jednoduchost interpretace (nikoliv interptetovaného). Tak jako tělesná podoba jednoho druhu ryby může být výsledkem jednoduché transformace jiné tělesné podoby jakkoliv "složité", tak také každá interpretace je interpretací předchozího usjednocení, jednotného projevu, který je jeho výchozí látkou, pod-kladem.

Jednoduchý, vkusný střih nevypovídá o složitosti, náročnosti, rafinovanosti látky či vkusu. Avšak průmět, postihující stále jednu, absolutně tenkou vrstvu skutečnosti, totiž výplň peratického prostoru, kde výsledek každé interpretace je uložen stejným způsobem jako všechny interpretace předchozí (například v případě kostýmu jako průběh vláken nití), je výsledkem překryvu všech následných sjednocení. Je to nestvůrná a vpravdě iracionální stláskanina (splácanina) eidetických typů a nutně dělá dojem nepřehledné houštiny bez ladu a skladu.

Tento indiskriminativní přístup, který nerespektuje hierarchický hermeneutický řád evolučních pochodů, a svádí k tak nejapným příměrům, jakým je např. představa, že živé formy jsou výsledkem "kutilství" či příštipkaření, podle níž vývoj využívá to, co je právě po ruce a k novým globálním projektům nedochází ! Každá evoluční změna je globální. Její všezahrnující celistvost se ovšem týká podob, a nikoliv konstruktů. Jde o změny interpretační - nikoliv strukturální (to jest nejde o přestavbu, nýbrž o nové sebepochopení, sebeuchopení, o odhalení nové možnosti podoby předchozí.

Odpovídá to základní devize postmoderny, že vše nové je toliko interpretací původního. Nápadnou analogii poskytuje vývoj vědy. Na každou novou teorii či paradigma, lze zajisté hledět doslova "jako na zjevení" (tj. považovat je za bezprecedentní, převratné novum) nevídané a neslýchané, jehož oslnivost činí z minulosti temný věk nevědění. Tímto zjevením však není věc sama, ale samo oslňující nasvícení, ve kterém se vše (tj. to, co zde již bylo) jeví v úplně novém světle. Vzpomeňme na vpravdě klasika postmoderny, který v inspiraci Duchem svatým napsal :

To, co se dálo, bude se dít, neboť nic nového pod sluncem není. Příjde-li něco, o čem ti řeknou : "Hle, to je nové!" nevěř jim, dávno to před námi bylo. Vzpomínka na minulost, ta není, a také na to, co teprve přijde, nebude vzpomínat nikdo z těch, kteří budou později žít. (Kaz 1.9-11)

Staré věci pominuly a vše nové učiněno jest

Důvod typicky modernistické fascinace novotou, která činí vše dřívější zastaralé a překonané je samo světlo vysvětlení, nabízející nový, nezvyklý, netušený úhel pohledu na totéž. Vskutku totéž ? Převratná událost jiného spatření, zůstane již navždy součástí našeho patření (i poté, kdy oslnění pomine a nový přístup nám přestane připadat tak převratný). Převrat, zvrat předpokládá, že bylo obráceno, převráceno něco. Sám výraz revolutio vlastně znamená opakované či dokonce zpětné otáčení, obracení.

Ti, jejichž oči přivykly, se také záhy přizpůsobí. Tak, jako se naše zrakové vnímání přizpůsobí vidění skrze optiku, která obrazy převrací. Asimilovali nový způsob průmětu, neboť spatřili ono totéž. Nakonec převládne pocit, že se "zas tolik nestalo".

Mezi oběma krajnostmi (tedy spojitého a nespojitého čtení) se nabízí čtení hermeneutické : hledět na nové paradigma jako na reinterpretaci interpretace předešlé. Problém tkví v tom, že ona sama (nahrazené paradigma či teorie) jakkoliv při prvním přiblížení, vystupují jako průzračné a jednoznačné, jsou ve skutečnosti (tak jako každý text) palimpsestem (výsledkem celé vrstvy dřívějších interpretací). Čím radikálnější a originálnější je jeho reinterpretace současná, tím hlubší orbu (převrat s ní spojený) představuje. Čím větší je převrat, zasahující k samotným jejím kořenům (radices) a původu (origio), tím větší nároky bude klást na epistemologickou exegezi, která se tak vrátí k původním otázkám.

Ve vědě, pokud vím, není hermeneutické čtení běžné, oproti například theologii, pro kterou je denním chlebem. Živí tvorové jsou ztělesněnou zkušeností větveně vrstevnaté rekurzivní sebeinterpretace, jejíž "jednoduchá komplexita" (duchovní jednota mnohostrannosti a mnohotvárnosti) se více či méně nezřetelně zračí v komplexitě anatomické stavby (tj. v průmětu do geometrického prostoru), látkového složení (mapy sestavené z molekul-elementárních res extensae) a v syntaktické komplexitě genetického zápisu (implementace zkušenosti do jednorozměrného sekvenčního, tj. diskrétního, digitalizovaného prostoru, spočívajícího v kombinatorice znaků).

Každá interpretace je výsledkem "porušení symetrie" (sou-měrnosti = vzájemného měření sil) a následného "kolapsu" určitého EIDOS (prostoru možností) výběrem jedné z možných transformací, tj. inkarnací do jedné formy, která, jakožto živá (životní, životaschopná forma) není žádným konečným výliskem, nýbrž sama je opět EIDOS (vzhledem) podobou, rozvrhem nových transformačních možností (eidetickým prostorem a scenerií projevů a původním horizontem určenou krajinou).

Přirozená existence je celá "pupkem" (tj. ztělesněnou stopou) svého vlastního vzniku. Je palimpsestem posloupnosti událostí. Živá, tělesná existence se nadto vyznačuje tím, že je stopou událostí sebeinterpretace (tj. událostí rozhodnutí) a to doslova : netoliko výsledků těchto rozhodnutí, ale rozhodnutí samotných, tj. důvodů rozhodování, na němž se podílely možnosti (například alternativy ano-ne zjednodušíme-li si to na diskrétní čtení).

Obecně se však jedná o celou spojitou škálu možností, tedy celý tehdejší prostor rozhodování, uvnitř něhož k rozhodnutí došlo, neboli o podobu horizontu, vzhledem k níž se rozhodovalo, tedy právě ono "vzhledem" událostí rozhodnutí jakožto interpretačních událostí.

Jinými slovy : na rozdíl od skály či geologického útvaru, který je zkamenělým otiskem minulosti, a na rozdíl od živelných dějů (vírů, požárů a jiných disipativních struktur), které svou skutečnost (ENERGEIA) "rozptylují", jsou živé bytosti ztělesněnou pamětí sebe sama, tj. průběhu svého sebepochopení, tím, co nazýváme zkušenost.

Tělesnost, tělesný vzhled, podoba živých bytostí je doslova ztělesněnou zkušeností. Jejich stavba a skladba jsou výrazem a činným projevem toho, že každá z nich (tj. každý z nás) je projevem toho, v čem spočívá naše intimní, vlastní, osobní skutečnost, která je natolik společná, nakolik ji jednak sdílíme a jednak nakolik si ji jejím projevem navzájem sdělujeme. Zkrátka, živé, tělesné bytí je sebevyjádřením niternosti jakožto zkušenosti (Selbstdarstellung der Innerlichkeit als Erfahrung).

Výraz Innerlichkeit je třeba brát doslova, odpovědně a důsledně. Vyjadřuje bytostnou niternost, usebrání, skrytost, intimitu. Anglické "centricity" navržené Marjorie Greenovou zase zdůrazňuje ústřednost soustředění "centripetálnost", což je nejvhodnější výraz pro "subjektivitu", pochopenou ne jako vlastnost, povahu či princip, ale jako orientovanost, introvertní směr (vhledu, sebevhledu čili introspekce), opačný k projevu (vzhledu, tvářnosti, výrazu-vyjádření). Tato niternost-ústřednost je dimenzí těla, je subjektivitou jeho vzezření a zároveň (ipso facto) subjektem sebeinterpretace, jejímž výrazem je naopak tělesný projev, na což klade důraz Portmanovo sebevyjádření - "Selbsdarstellung".
A je-li živá tělesnost procesem eidetického sebeprostoření, pak vzhled je projev vůle k moci, která událostí svého jedinečného sebevyjádření prosazuje svůj vlastní jedinečný způsob rozvrhu svých možností (oproti jiným rozvrhům, výsledkům odlišných individuálních interpretací skutečnosti). Niternost je "v-prostořování" se dovnitř, v úběžník nekonečně vzdálené (to jest eideticky vzdálené), tj. ničemu nepodobné "bodové" bezrozměrnosti, nepřirovnatelné, nesrovnatelné, a proto nepředstavitelné, nepochopitelné a nevýslovné.

Všechny stavy a obsahy skryté v jejích hlubinách jsou tudíž singularitami - z ničeho neodvoditelnými, spontánními originalitami, jsou semeny-zárodky rozlišení a usebrání ("SPERMATA LOGU") zasetými událostmi shromáždění a usebrání.

Takové sémě, zárodek rozlišení je přijat niterností (tj. lůnem "neposkvrněného početí", které je místem nezdůvodněného, ne-zaviněného, nezpůsobeného rození jakožto absolutního počátku a dění jako počínání. "Počínání" jako chování - počínání si, tj. opakovaného, sobě-vztažného rozhodování (rozvrhování) na singulárních bodech (bifurkacích), které je skutečným neustálým počínáním-začínáním, rekurzivní interpretací, interpretativní reintegrace minulosti, z nichž každá je opravdu v nějakém smyslu vždy skutečným počátkem, neboť jakožto svobodná interpretace transformuje a usebírá vždy znovu celou dosavadní zkušenost. Není z ničeho odvoditelná (a nejméně pak z této zkušenosti samotné, alespoň před tím, dokud z ní bytost svůj další vývoj právě touto sebeinterpretací nevyvodí (tj. dokud neučiní svou zkušenost důvodem svého rozhodnutí).

Niternost je tak skutečnost zkušenosti v jejím "introvertním" způsobu bytí. V ní jsou veškerá konání, činy a skutky "uchovávány", tj. schovávány, ukládány jakožto chování (tedy jednání sjednocující situaci s ohledem k celkovým souvislostem, paměť nalezení toho, co je slušné, vhodné, náležité a právě proto mocné, tj. schopné se účinně (wirklich) projevit. "Projevit" znamená zjevit celek této zkušenosti, vyjádřit jí jediným EIDOS a tak se úspěšně (přesvědčivě) prosadit.

Přes svrchovanou originalitu toho, co je causa sui (příčinou sebe samotné), jsou tyto události (zachované ve zkušenosti jako odpovědné chování) s to vydat ze sebe počet tj. to, čím můj čin byl "ve skutečnosti" jakožto mně vlastní, osvojený mou přirozeností, mnou jako ztělesněnou zkušeností !

Portmanovská "niternost" zcela přesně odpovídá (CHÓRA) příjemkyni, živitelce, matce, jež je lůnem eidetického prostoření : co si je navzájem nejvíce nepodobno přichází nejdále od sebe, nejpodobnější však co nejvíce jest nakupováno na totéž místo. Náleží jí nezjevnost. Vzhledem k paralelám z Theaitéta odpovídá CHÓRA Paměti v podobě zkušenosti. Zkušenosti s velkým Z, jak jsme ji zavedli : vzdělané, živé, činné, jež je darem Matky Múz (Mnémosyné) a "srdcem duše" (tj. jádrem tělesného tvaru). CHÓRÁ, podobně jako Paměť je tvůrčí mohutností skrze nápodobu - MIMÉSIS.



Opakuji toto ústřední poselství :

Takto pojatá zkušenost není výsledkem navrstvení prosadivších se interpretací (vítězných podob, převáživších v konkurenci nad jinými způsoby chápání a sebepochopení) není výslednicí události "kolapsů" (doslova "spadnutí v jedno"), jež zrušily, škrtly, anihilovaly mnohost, mnohotvárnost (sám interpretační prostor).

Tajemství Moci Života (Života jako Vůle k moci) spočívá v tom, že tělesná podoba není pasivním sedimentem podob, které v oné GIGANTOMACHIA PERI TÚ ONTOS (zápolení gigantů o to, co bude jsoucí) obstály, zatímco neuspěvší, ustoupivší, poražené, odmítnuté možnosti (projekty, návrhy) byly zapomenuty, zasuty, či v jakési vyšší dialektické jednotě typu negace negace (s umocněným záporem - metanegativně) "zrušeny", "amnestovány", "anulovány".

Naopak : prosadivší se podoba, protože je hermeneutické povahy, "přemožené" možnosti v sobě zahrnuje - vždyť jakožto projev zkušenosti ztělesňuje i exegetický čin sebeprosazení. Proto ji označuje Nietzsche jako Vůli : ježto sama sebe chtěla, je sama sobě důvodem, mocí, tj. schopností, zdatností (ARETÉ) vydávat počet ze své moci.

V tomto vydávání počtu ze sebe sama, tj. ve schopnosti uvádění sebe sama ve vztah k jiným možnostem (mocnostem) jiným vůlím k moci, spočívá její moc (mohutnost tvůrčího výběru) a činí ji vůlí. Vůli o sobě, vůlí k sobě samotné a nikoliv slepým, nutkavým, neosobním, bezmocným puzením, jako je tomu u Sartra.

Události rozhodnutí jsou tak součástí zkušenosti ve vztahu k tomu, na úkor čeho, vzhledem k čemu a proti čemu bylo rozhodnuto : jako LOGOS (vztah) učiněný tělem, explicitní smysl výkladu, který v sobě zahrnuje to, co bylo tak-a-nejinak vyloženo, pochopeno, interpretováno : tj. - znovu opakuji - v čem, v jakém ohledu, v jakém směru napodobeno. Tyto nenaplněné možnosti spolu s důvody, jimiž byla "nutnost přemluvena" jsou implikátním řádem tělesnosti.

Jakmile přijmeme hermeneutickou povahu epigenze a evoluce a naučíme se ji skutečně myslet, není v tom nic tajemného. Je-li každá transformace eidetickou interpretací původního EIDOS, pak to znamená, že tento EIDOS představoval prostředí, do něhož byla "implementována".

Jakožto prostředí této implementace zůstává původní rozvrh zachován stejně, respektive jako MS-DOS v Nortonovi, ten v editoru atd. Příměr zajisté pokulhává, ježto je převzat z peratického průmětu eidetických vztahů. Takže raději jinak : Nový stavový prostor odvozuje svou celistvost, povahu a orientaci z toho, že je a zůstává jedním ze stavů interpretačního prostoru původního. Původní rozvrh je tělesný tvar, který je implicitně přítomen v novém tvaru, neboť je smyslem interpretační události, jejímž je tento tvar projevem.

Proto také jedině vzhledem k tomuto širšímu, původnějšímu horizontu může být nový rozvrh tematizován a transformován. Ztratí-li tento vztah (tj. svůj důvod), pak ztratí smysl, svůj záměr a schopnost samovztažnosti. Přestane se k sobě vztahovat a v sobě se orientovat (což znamená smrt). Smrt je tak z hermeneutického hlediska neúspěšná exegeze či rezignace na ni.

To, že původní exegetické vrstvy (tj. události zjevení smyslu) jsou zachovány jakožto matrice, má důležitý následek : živá bytost si principielně zachovává přístup ke svým počátkům. To jsou ony matrice zrození, o nichž mluví Grof, k nimž se určitými postupy můžeme vrátit a "dodatečně" je modifikovat, a tak původní interpretační "omyly" napravit. Živá bytost je časotvar upředený ze svého příběhu (tj. minulá rozhodnutí, dluhy atd. , jsou součástí jejího tkaniva).

To, co je nemyslitelné v průmětu do bezčasové mapy, co je nespatřitelné s hlediska lidského náhledu, který byl povýšen na "božský", je možné u Boha. Vpravdě, nebudete-li jako toto dítě (závislé, ale plné možností) nevejdete ...