Tato studie je přepracovaným výňatkem z diplomové práce »Vliv křesťanské ikonografie na zrození alchymistické ikonografie«, kterou autor obhájil roku 1998 v Ústavu dějin umění filosofické fakulty Univerzity Karlovy.


1) ALCHYMIE A VĚDA

Vývoj moderního pohledu na alchymii v devatenáctém a dvacátém století doznal nebývalých proměn, které postupně zcela změnily chápání této starobylé vědy. Těžko bychom hledali jiný předmět moderního historického bádání, jehož hodnocení by se v uvedené epoše změnilo tak zásadně, a to z naprostého znevažování ve více či méně intenzívní zájem či přímo obdiv. Tento radikální posun však nebyl v prvé řadě založen na objevení nových dokumentů, týkajících se alchymie, ale daleko spíše vykresluje pronikavé změny v pohledu na skutečnost, které přinesl rozvoj moderních věd. Mechanistické pojetí fyziky a chemie, které vládlo těmto vědám od konce osmnáctého do konce devatenáctého století, považovalo alchymistickou teorii prvotní hmoty (prima materia) za jednou provždy vyvrácenou, neboť základní stavební kameny hmoty spatřovalo v nerozložitelných prvcích. Avšak moderní atomové fyzice se od počátku tohoto století podařilo dekomponovat všechny existující prvky, čímž prokázala, že byť alchymistické teorie jednoty hmoty vycházely ze zcela odlišných předpokladů a zkušeností, v žádném případě nejsou smyšlenkou nevyzrálého vědeckého ducha, ale naopak se pozoruhodně shodují se skutečností.

Protože námětem této práce je alchymistická ikonografie, tvořící specifickou součást dějin umění, nelze se v této souvislosti ubránit srovnání metamorfóz hodnocení alchymie s podobnými interpretačními zvraty, které prodělalo gotické umění, zvláště pak jeho vrcholná forma, katedrální gotika. Čteme-li ve Vasariho Životech nejvýznamnějších malířů, sochařů a architektů vášnivá slova, jimiž je odsuzován tento svrchovaný umělecký projev (Poznámka 1), jeden z nejoriginálnějších, jaký západní umění za celou křesťanskou éru vytvořilo, přirozeně se nám vybavují obdobné odsudky, kterými osvícenští učenci a jejich pozitivističtí následovníci apostrofovali »temnou, konfuzní a klamnou« alchymii. A přece již dlouhou dobu považuje moderní uměnověda gotickou katedrálu za vrcholný »gesamtkunstwerk« epochy středověku. Pro bádání o alchymii je velice poučné, že tato proměna v nazírání na gotiku, související přirozeně se změnou nazírání na celý »temný« středověk, byla umožněna tím, že gotika přestala být posuzována na základě kritérií, která jí nepříslušela, na základě kritérií vycházejících z estetických principů antiky, a začala být respektována sama o sobě, jako svébytný projev, vznikající a rozvíjející se v přesně historicky určeném ideovém a hodnotovém kontextu.

Obdobnou metodologickou změnu si vyžádala i alchymie. Poté, co přestala být vykládána jako odpudivé šarlatánství či pouhý předstupeň moderní chemie, odhalovala stále zřetelněji svou zvláštní a mnohotvárnou povahu, kterou nelze libovolně redukovat podle určitého interpretačního systému. Tuto její povahu přesně vystihuje francouzský historik věd René Alleau: »Alchymie se podobá fyzikální a chemické vědě, ale zároveň - a především - je také experimentální mystikou. Její přirozenost je současně materiální i spirituální, neboť je zaměřena zvláště k pozorování vztahů mezi životem kovů a univerzální duší. Touží osvobodit ducha prostřednictvím matérie a matérii prostřednictvím ducha. Četnými svými aspekty je spřízněna s uměním, respektive s jeho nejvyšší formou: s tradičním "Uměním lásky". Umožňuje člověku zvítězit nad časem - je hledáním absolutna (Poznámka 2)«.


Alchymie a hermetické vědy

Alchymie vždy byla spolu s astrologií a magií počítána mezi tři základní hermetické vědy - výrazu »hermetický« je však třeba přisuzovat jeho správný smysl. V užším a přesnějším smyslu se vztahuje k hermetickému korpusu, souboru textů připisovaných Hermovi Trismegistovi (který byl považován za helénizovaného egyptského boha Thovta), jejichž vznik je kladen na konec 2. století našeho letopočtu. Tyto spisy »ukazují typicky středoplatónské filosofické motivy a pojmy. Představují také svéráznou podobu přírodní filosofie i náboženského myšlení; mají četné gnostické kontexty i vrstvu evidentně inspirovanou přímo helénistickým židovstvím a někde nelze vyloučit ani přítomnost křesťanského pojetí vtělení« (Poznámka 3). Vzhledem k jejich kanonické podobě, v níž se nám z pozdní antiky dochovaly, stejně jako pro jejich zvláštní strukturu se lze domnívat, že vskutku kodifikují tradici skryté moudrosti, která nebyla až do okamžiku vzniku hermetických spisů zapsána. S tradiční funkcí podání by úzce souviselo jedno z možných určení těchto textů, totiž připravovat mysl k myšlení, pomáhat uspořádat vědomí tak, aby se do něj vynořovalo něco podstatného, coby poté mohlo být kultivováno (Poznámka 4). Tato funkce charakterizuje iniciaci a iluminaci vědomí, na jejímž dosažení vždy záleželo skutečné osvojení hermetických, čili skrytých poznatků. Vzhledem k této roli, založené na tradičním podání, která spojuje »corpus hermeticum« s následnými pozdně antickými i středověkými alchymistickými traktáty, navrhl francouzský historik René Alleau nahradit výraz »hermetické vědy« termínem »tradiční vědy« a výraz hermetismus ponechat výlučně pro pozdně antický korpus. Vedla jej k tomu i snaha odstranit směšování vzniku alchymistických teorií s novoplatonismem, které je třeba odmítnout vzhledem k existenci čínských alchymistických textů, pocházejících z druhého století před naším letopočtem (Poznámka 5).

V širším smyslu byl hermetismus od vrcholného středověku spojován s alchymií, astrologií a magií a za jeho nejproslulejší a pro všechny tři vědy platný základní text platila Smaragdová deska Herma Trismegista, která se k původnímu korpusu, asimilovanému západní Evropou až v 15. století prostřednictvím překladů Marsilia Ficina, váže jen nepřímo, byť lze tyto vztahy dohledat (Poznámka 6). Smaragdovou desku proto můžeme považovat za lapidární vyjádření či společného jmenovatele hermetických představ o silách, ovládajících vesmír, obecně platných jak pro středověké myšlení, tak i pro následný renesanční neoplatonismus :

»Jest pravdivé, jest jisté, jest skutečné, že to, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře a to, co
jest nahoře, jest jako to, co jest dole, aby dokonány byly divy jediné věci.
A jako všechny věci byly učiněny z jediného, za prostředkování jediného, tak všechny věci
zrodily se z této jediné věci přizpůsobením.
Slunce jest jeho otcem, měsíc jest jeho matkou, vítr nosil jej ve svých útrobách, země jest jeho živitelkou.
On jest otcem univerzálního telesmatu celého světa.
Jeho síla jest celá, když byla proměněna v zemi.
Oddělíš zemi od ohně, jemné od hrubého, opatrně a nanejvýš moudře.
On vystupuje od země k nebi a zase znovu sestupuje z nebe na zemi a přijímá sílu věcí hořeních i doleních.
Takto budeš mít slávu celého vesmíru; veškerá temnota prchne před tebou.
Tu sídlí síla, ze všech sil nejmocnější, která překoná každou jemnou věc a pronikne každou věc pevnou.
Takto stvořen byl vesmír.
Odtud vzejdou přizpůsobení podivuhodná, jichž způsob jest zde.
Proto jsem byl nazván Hermes Trismegistos, maje tři části filosofie celého vesmíru.
Co jsem pověděl o magisteriu slunce, jest úplné« (Poznámka 7).



Ve svém základním díle o hermetismu poukázal A. J. Festugiere (Poznámka 8) na kosmický kauzální mechanismus, který v této oblasti platí vskutku univerzálně. Je zbudován na dvou základních myšlenkách: první hovoří o síti korespondencí mezi nebem a zemí a druhá o analogii mikrokosmu a makrokosmu. Tato hermetická tradice, chápaná v širším smyslu, »obsahuje ideu mnohonásobných světů, které jsou však součástí společné struktury, ideu úrovní gradujících v rostoucí kvalitě až k nejvyšší dokonalosti, dále přechody mezi subjektem a objektem, temnotou a světlem, implikuje pozorování složitosti vesmíru v jeho úplnosti, bez rozlišení, oddělujících anorganické a organické, přírodu a ducha (Poznámka 9)«.


Věda univerzálního života

Pro středověkou alchymii samotnou vyplývala z této koncepce základní idea univerzálního života vesmíru, kterou bychom však neměli ztotožňovat s koncepcí animismu, neboť šlo spíše o důsledek představy boží všudypřítomnosti, než o víru v duchy. Navíc je třeba připomenout nesmírnou variabilitu tohoto univerzálního života, jenž tvořil kvalitativně diferencovanou škálu, hierarchicky vystupující od »tří přírodních říší« (minerální, vegetální a animální) vzhůru k nebesům a k Bohu. Tuto »panvitální« povahu alchymie přesně charakterizoval E. Ploss: »Alchymista chtěl naleznout ve své křivuli všechny projevy přírody a života: život a smrt, plození a stárnutí, metamorfózu a zralost, transformace rostlin a živočichů, a své alegorie budoval na základě symbolů vejce, zrození, panny a krále. Na povaze každého subjektu ho zajímá zvláště jeho zárodek, který je schopen tento subjekt produkovat. A právě tento zárodek otevírá cestu k opravdovému poznání reality: oné, která je v nás, právě tak jako té, která je kolem nás. To, co pociťujeme jako vnější a cizí, se nám musí stát vlastní.

Tak se z člověka může stát "homo faber" a tento výraz znamená více než jen běžně chápané osvojení nějaké dovednosti. Ovládnutí ohně nedává jen moc nad přírodou, ale přispívá též k urychlení procesů transformace a k získání nových substancí. Pochopení možnosti nových forem existence je již samo o sobě duchovním krokem. Život se tedy jeví jako mocný proces, obsahující všechny jevy přírody, které je člověk schopen zkoumat: jeho myšlení uspořádává přírodu. (...) Alchymistické myšlení implikuje, že je přijat pojem přírody, která je prostoupena univerzálním životem. Metalurgie se proto stává porodnictvím; minerály rostou v lůně matky-země, z níž jsou získány prostřednictvím zvláštní techniky. "Opus" je zaměňován za přírodní proces a je jen urychlením jeho materiálních fází. Laboratoř se stává analogickou "Velké děloze" - ostatně po celou dlouhou dobu středověku jsou pece emailérů nazývány "matrix". Tato inklinace ducha směřuje k myšlence, že těla procházejí sériemi metamorfóz a že jejich dokonalost narůstá (Poznámka 10)«.


Diferenciace alchymie

Středověká alchymie však nebyla jednotnou naukou; lze ji, byť jen hypoteticky, rozdělit do dvou směrů. První z nich považoval za hlavní cíl metalickou transmutaci a ke své práci používal běžné slévačské a sklářské nářadí. Šlo o protochemické postupy, které měly - přibližně řečeno - technický a předvědecký ráz. Druhý směr alchymie - o nějž jde v této práci především - také ovládal tyto postupy, avšak snažil se ve svých výzkumech pokročit mnohem dále. Měl výrazné filosofické a mystické zaměření a jeho cílem bylo zhotovení »filosofického kamene«, přičemž jeho pracovní postupy symbolicky korespondovaly s operacemi duchovního řádu. Byl založen na »experimentálním archetypu« a spočíval v purifikaci, oživení a exaltování metalického a minerálního subjektu, který byl často v alchymistických traktátech podrobně popsán, avšak jehož přípravu a způsob »oživení« alchymisté přísně uchovávali v tajnosti.

Tuto prvotní hmotu, pokládanou za »metalického Adama«, mělo alchymistické umění vyvést z jejího přirozeného, nečistého a nízkého stavu až k takovému stupni dokonalosti, jenž by byl ještě vyšší než zlato. Tehdy se měla stát »pozemským Sluncem«, »blahoslaveným tělem« a »vzkříšeným mezi mrtvými«, jenž byl křesťanskými alchymisty srovnáván s Mesiášem, vystupujícím z hrobu. Tento »metalický Kristus« mohl ve formě projekčního prášku »vykoupit své nedokonalé bratry«, neboť transmutací prudce urychlil jejich evoluci a proměnil je ve zlato. Byl-li ve formě »univerzálního Léku«, mohl léčit nemoci. Jeho zhotovení mimo to probouzelo adepta k univerzální a pozitivní pravdě tajemství víry a chránilo jej od pochybností a zatracení (Poznámka 11).

Tyto myšlenky, které středověcí alchymisté považovali za dokonale konformní s principy křesťanské víry, se v epoše pozdního středověku a renesance rozvinuly do řady variant, podmíněných změněným kulturním a politickým kontextem. S vynálezem knihtisku se alchymie pronikavě laicizovala a místo příslušníků mnišských řádů vystupují jako její hlavní představitelé čím dále tím častěji bohatí měšťané a drobná i vyšší šlechta. Alchymie prožívá své apogeum za vlády císaře Rudolfa II., kdy se Praha a Čechy stávají jakousi křižovatkou cest všech významných alchymistů tehdejší doby, a proto i ohniskem, v němž se rodily a transformovaly jejich nové myšlenky a koncepce. Mnozí z těchto učenců (jmenujme za všechny osobního císařova lékaře Michaela Maiera) odcházejí po Rudolfově smrti z Čech a převážně v Německu vydávají řadu knih, které jsou vrcholnými projevy alchymistických teorií i soudobé knižní grafiky. Rodí se tajemné hnutí rosekruciánů, v němž se opět expresis verbis navrací alchymistická křesťanská symbolika, tentokrát však již v nepřehlédnutelném protestantském hávu (Poznámka 12), neboť doba středověké jednoty »všeobecné« církve dávno pominula. Epocha alchymie však přes tento poslední rozkvět nevyhnutelně končí.


Soumrak alchymie a zrození moderní vědy

Počátkem 17. století dochází k zásadnímu přelomu, díky němuž (i vinou něhož) se budoucí filosofie i vědy začnou vyvíjet nejen na zcela jiných základech, ale též k naprosto odlišných cílům. Je odmítnuta dosavadní stěžejní idea »oživeného« vesmíru, kterou můžeme z dnešního hlediska chápat na jedné straně jako základní překážku, jež bránila rozvoji věd a technologií, z hlediska jejichž úrovně celá epocha středověku jen obtížně doháněla pozdní antiku (Poznámka 13), na straně druhé však spojovala člověka se světem, který mu díky ní nebyl odcizen.

Činem, který připravil ideové předpoklady tomuto přechodu, byla Descartova filosofie a její »geometrická metoda«, která založila vědecké poznání na matematice a principu dedukce. Jinak řečeno, věda a filosofie, které doposud uvažovaly v řádu kvalit, byly formalizovány a převedeny na kvantitativní hlediska (Poznámka 14). Aby toho mohl Descartes dosáhnout, vyšel z ideje tří vzájemně nezávislých a neredukovatelných substancí: za prvé z ideje Boha jako nestvořené a nekonečné substance, a dále dvou substancí stvořených a vzájemně zcela odlišných, čistého myšlení, které je neprostorové a netělesné, a prostorovosti, světa těles, jenž však neexistuje tak, jak se nám kvalitativně jeví, nýbrž je zachytitelný jen v matematických pojmech, které vyjadřují jeho rozlehlost (Poznámka 15). K podobným závěrům docházejí v téže době v oblasti přírodních věd i Galileo Galilei a Johannes Kepler, u něhož, jak ukázal Zdeněk Horský (Poznámka 16), byla paradoxně původním východiskem snaha naplnit a prokázat tradiční pythagorovský předpoklad matematicky definovatelné »harmonie sfér«. Tuto harmonii se Kepler pokoušel hledat prostřednictvím dokonalých platónských těles, jejichž tvary a rozměry měly být základem pro určení velikosti oběžných drah planet sluneční soustavy.

Právě na základě těchto symbolických východisek Kepler dospěl k matematické a geometrické formulaci vesmírných zákonů, které doplnily a definitivně potvrdily Koperníkův heliocentrický systém. Zdeněk Horský k tomu dodává: »Jsme vlastně u kořene dynamiky, která jako budoucí vůdčí součást mechaniky měla v příštích sto letech netušeně rychle vyrůst a s Newtonovým dílem se stát vedoucí vědou a vzorem pro celou přírodovědu. Konečně byly nalezeny matematické formule k zvládnutí pohybu těles a právem se čekalo, že matematika uspěje i v ostatních fyzikálních disciplínách. Má-li však skutečně matematicky formulovaný zákon bezvýhradně platit, musí mu těleso, jehož chování zákon popisuje, také bezvýhradně a jednoznačně podléhat. Těleso nesmí v průběhu fyzikálního děje přidat nic ze své vůle k tomuto dění, těleso musí zmrtvět. Mechanika slavila úspěchy teprve tehdy, když vytlačila život z přírody.« (Poznámka17).

Dosavadní pojetí vesmíru, založené na dialektice protikladů a jednotě analogií, bylo překonáno bezrozporným matematickým řádem. Definitivní stvrzení tohoto řádu přineslo monumentální Newtonovo dílo (Poznámka 18) Philosophiae naturalis principia mathematica (Matematické základy přírodovědy, první vydání 1687, druhé 1713), jehož závěry byly kriticky přehodnoceny až pracemi Alberta Einsteina. Druhým pilířem moderní vědy se staly práce Antoine Laurenta Lavoisiera, který vypracoval roku 1775 kompletní teorii hoření, založenou na principu oxydace. Objev kyslíku stál u zrodu kvantitativní analýzy v chemii a definitivně vyvrátil »flogistonovou« teorii spalování, která byla jedním z posledních reliktů alchymistického myšlení v oblasti exaktní chemie. Jak dodává Gaston Bachelard, právě vysvětlením fenoménu ohně, jehož ovládnutí kdysi stálo u kolébky civilizace, byla překonána poslední substancialistická a animistická bariéra, která stála v cestě vědeckému myšlení (Poznámka 19).


Proměna vědeckého paradigmatu na přelomu 19. a 20. Století

Na těchto základech se úspěšně vyvíjelo vědecké myšlení v oblasti fyziky a chemie po více než sto let. Teprve moderní atomová fyzika, jejíž vznik lze datovat počátkem tohoto století, přinesla do newtonovského obrazu vesmíru podstatně nové prvky, respektive ukázala, že tento obraz neplatí o sobě, ale je taktéž podmíněn. Práce Alberta Einsteina prokázaly, že čas a prostor nejsou absolutní, nezávislé kategorie, stejně tak jako energie a hmota: »Veškerá energie chová se jako hmota; kousek železa váží více, je-li rozžhaven do běla, než je-li studený; prostorem se šířící a sluncem vysílané záření obsahuje energii a má tudíž hmotu; slunce a všechny ostatní zářící hvězdy ztrácejí hmotu tím, že vysílají záření« (Poznámka 20).

Tyto postuláty nejenže ukázaly opodstatněnost dávné alchymistické představy »prvotní hmoty« jako substrátu skutečnosti v obecném smyslu, který je základem jejích metamorfóz, ale přispěly i k celkové proměně vědeckého myšlení, do něhož se opět začal navracet paradox a analogický model. Typickou a proslulou ukázkou tohoto nového způsobu myšlení je kvantová mechanika, o níž říká jeden z jejích zakladatelů Werner Heisenberg: »Pojem komplementarity, který zavedl do výkladu kvantové teorie Niels Bohr, povzbudil fyziky k tomu, aby užívali raději dvojznačné než jednoznačné řeči; aby tedy užívali klasických pojmů poněkud nepřesně, jak to odpovídá relacím neurčitosti, aby střídavě užívali různých klasických pojmů, které by vedly k rozporům, kdybychom je chtěli aplikovat současně. (...) Toto užívání řeči je v mnoha ohledech naprosto uspokojivé, neboť nám připomíná podobné užívání řeči v každodenním životě nebo v básnictví« (Poznámka 21). Vzhledem k tomu, že podle Heisenberga zřejmě v kvantové teorii nemůže platit zákon »tertium non datur«, nelze již konfuzní a obskurní jazyk alchymistických traktátů a priori považovat za nesmyslný, naopak, na místě je trpělivé a nepředpojaté bádání, které by mělo zjistit, na základě čeho mohli dávní učenci dospět k poznatkům, jež jsou analogické těm, k nimž dospěla moderní věda za pomoci nezměrných technických a energetických prostředků.


Nový pohled na alchymii

Je však třeba zdůraznit, že alchymie nebyla v žádném případě »nukleární protofyzikou«, jak se snaží dokazovat některá současná popularizační a senzacechtivá díla (Poznámka 22). Moderní věda svým vývojem pouze ukázala, že není opodstatněné, aby na základě svých kritérií prohlašovala alchymii za nesmyslnou. Tento závěr má podstatně větší důsledky pro tuto vědu samu než pro alchymii, kterou nelze studovat pomocí moderních vědeckých postulátů, neboť přísluší ke zcela jiným kulturním okruhům. Jak zdůrazňuje René Alleau: »Ve skutečnosti nemají tradiční vědy žádný vztah k moderním vědám, ať už svým jazykem, svými principy, metodami, měřítky, prostředky nebo cíly.

Vědění založené na principu analogie nemůže být nikdy směšováno s vědeckými systémy, jejichž logická koherence zcela spočívá na principu identity. Jedna věda závisí na poetice, ty druhé na matematice. Vědy Slova nejsou vědami Čísel. Civilizace, které jsou založeny na těchto prvně jmenovaných, nemohou chápat člověka, přírodu ani vesmír takovým způsobem, jako společnosti, které závisejí na oněch druhých. Alchymii nelze chápat chemicky : musí být vykládána alchymisticky. Její teorie a praktiky mají smysl a dosah jen v rámci vesmíru, který alchymisté stvořili sami pro sebe a nikoli pro nás. Jde o esenciálně uzavřený svět, historicky a logicky vzdálený. Alchymistická mlhovina se svými chapadlovitými obrazy, labyrinty, zástupy monster a obsedantními hvězdami, gravituje před anebo za našimi intelektuálními systémy. (...) Tento svět je zároveň imaginární i reálný, spirituální i materiální, subjektivní i objektivní. V těchto mezích se jeho symboly směšují s materiálně pozorovatelnými fenomény, takže zdánlivě abstraktní klíč tohoto obsáhlého kodexu je konkrétní, neboť práh srozumitelnosti textů přísně odpovídá experimentálnímu prahu Velkého Díla« (Poznámka 23).


2) PŘEHLED VÝVOJE INTERPRETACÍ ALCHYMIE V 19. A 20. STOLETÍ

Vraťme se na počátek devatenáctého století, kdy pro alchymii nacházejí tehdejší vědci jen pohrdání. Podle Johanna Friedricha Gmelina, zakladatele rodu chemiků a autora třísvazkových Dějin chemie, které publikoval v letech 1797-99, byl rozvoj věd v epoše středověku mnohonásobně podvázán vůlí panovníků: »Těžké temnoty tehdy ještě pokrývaly největší část Evropy. Malá rozloha domény věd, která neležela úhorem, byla téměř výlučně kultivována mnichy, a to takovým způsobem, že mohla-li vůbec doufat v bohatou sklizeň, tak jen ve vzdálené budoucnosti. Řím vládl nad vědami železnou rukou, právě tak jako vládcové, králové a císaři, neboť považoval za nutné, aby jeho politika násilím utlumila každý paprsek světla, schopný osvítit tehdejší temnoty, tak prospěšné jeho úmyslům. Tento osud těžce poznamenal zvláště přírodní vědy...« (Poznámka 24).

Citované hodnocení přesně odpovídá dnes již odmítnuté teorii »temného« středověku. Není proto divu, že i první moderní historikové alchymie přistupovali ke zvolenému tématu s rozpaky. Když roku 1832 vydává Karl Christoph Schmieder své Geschichte der Alchemie, považuje za vhodné takto na prvních řádcích knihy vysvětlit svůj zájem: »Nechceme znovu řešit záležitost, která je již dlouho rozhodnuta, neboť by tomu bránila i promlčecí lhůta. (...) Je pravdou, že alchymie ztratila svou při už u první instance. Nicméně hledala od té doby nové doličné předměty a snad by i chtěla podati žádost o revizi svého procesu před soudem historie. Avšak mezitím uplynula staletí a její právo by nemohlo obstát vinou tolika uplynulých let; vskutku, pravda je věčná a nemohla by být odsouzena. Je nepochybné, že v mnoha audienčních sálech je záležitost alchymie již považována za rozřešenou...« (Poznámka 25). Schmieder patřil k posledním historikům alchymie, kteří ještě byli přesvědčeni o reálnosti transmutace rtuti ve stříbro a zlato, a zároveň se domníval, že v každé generaci existoval vždy pouze jeden skutečný adept.

Lze-li Schmiederovu dílu vytknout ještě přílišnou důvěřivost, s níž směšoval legendy s dějinami (Poznámka 26), následující díla, věnovaná v 19. století dějinám chemie a alchymie, jsou založena na tehdejší době adekvátnějším, pozitivistickém přístupu. Z nich je třeba jmenovat zvláště Histoire de la chimie depuis les temps les plus reculés jusqu'`a notre époque (Paříž, 1842-43, rozšířené vydání 1866-69) od J. C. Hoefera a dvě velká díla Hermanna Koppa, Beiträge zur Geschichte der Chemie (Brunswick, 1869-75) a Die Alchemie in alterer und neuer Zeit (Heidelberg, 1886).


Alchymie jako předchůdce chemie

První zásadnější změna v pohledu na alchymii však nastala až koncem 19. století v pracích Marcelina Berthelota, významného chemika a historika vědy, který ve svých spisech obhajoval alchymii jako plnoprávného předchůdce moderní chemie a cenil si na ní jejích chemických aspektů. Berthelot se s velkou pečlivostí věnoval výzkumu původních alchymistických traktátů, které se snažil s dosud nebývalou seriózností studovat. Ačkoli byl jeho přístup k alchymii podmíněn dobovým stavem vědy, je dodnes cenný, a to především díky autorově snaze o nepředpojatost: »Na počátku civilizace mělo každé poznání náboženskou a mystickou formu. Každý účinek byl připisován bohům, ztotožněným s hvězdami, s velkými nebeskými a pozemskými fenomény, se všemi přírodními silami.

Nikdo se neodvážil uskutečnit politické, vojenské, lékařské nebo řemeslné dílo bez přispění posvátné formule, určené ke smíření dobré vůle tajemných mocností, které ovládaly vesmír. Racionální reflexe přicházela ke slovu až následně, vždy úzce podřízená. Nicméně ti, jejichž úkolem bylo řečené dílo realizovat, si povšimli, že bylo přesto realizováno díky působení rozumu a lidské aktivity. Rozum postupně zaváděl, tak říkaje pokradmu, svá přesná pravidla do popisů praktických postupů, očekávaje den, kdy bude dominovat všemu. Od té doby se datovala nová, poloracionální a polomystická epocha, která předcházela zrození čisté vědy. Tehdy začínají rozkvétat zprostředkující vědy, můžeme-li je tak nazvat: astrologie, alchymie, stará medicína, spjatá s léčebnými účinky kamenů a talismanů, vědy, které se nám dnes zdají chimérické a šarlatánské. Jejich objevení přesto znamenalo nesmírný pokrok a vyznačilo celou jednu epochu v dějinách lidského ducha. Byly nezbytným přechodem a předáním poznatků mezi starým stavem ducha, oddávajícím se magii a theurgickým praktikám, a současným duchem, absolutně pozitivním, který se však dnes zdá být mnoha našim současníkům příliš strnulý« (Poznámka 27).

Berthelot kolem sebe soustředil tým spolupracovníků, s nimiž se pustil do překládání starých řeckých alchymistických rukopisů. Výsledky této práce publikoval v rozsáhlé sbírce Collection des anciens alchimistes grecs (tři svazky, Paříž 1888-1889). Jak právem poukazovali pozdější badatelé (například von Lippmann), nebyly tyto překlady přes svou nepopiratelnou objevnost dostatečně přesné, což bylo dálo i tím, že překladatelé více méně nerozuměli smyslu textů, psaných obskurním a kryptografickým jazykem, a ve sporných pasážích se spoléhali jen na Berthelotovu autoritu.

Problematické však bylo i Berthelotovo historické zakotvení alchymie. Jak ukázal René Alleau, »Berthelotova obecná perspektiva, ohraničená středozemním kulturním horizontem "klasických společností", měla tu výhodu, že byla jednoduchá a jasná. V době, kdy ještě nebylo potuchy o existenci čínské a indické alchymie, jež byly starší než alexandrijská škola, se vysvětlení původu těchto teorií a praktik snadno omezovalo na interpretaci toho, co bylo pokládáno za jejich nejstarší struktury. Berthelot, který vycházel z alexandrijských textů, jež nechal překládat, logicky předpokládal, že tyto znalosti byly zprvu rázu řemeslnického a protochemického: první praktikové měli hledat pouze napodobení vnějšího zjevu drahokamů a vzácných kovů prostřednictvím míchání tinktur a výroby slitin stejné barvy a váhy jako zlato a stříbro. Pokud jde o věrohodnost domnělých transmutací, výsledky získané těmito padělateli prý měly stačit k oklamání padělatelů samotných. Filosofové a mystici pak prý po staletí přispívali k prodlužování existence této konfuze teoretických iluzí a experimentálních zkušeností, až do nástupu pozitivní chemie a pravé vědy« (Poznámka 28). Přes tyto výhrady a dobově podmíněné omyly znamenalo Berthelotovo dílo přelom v bádání o alchymii, neboť mu dodalo vážnosti a pozvedlo toto ještě nedlouho předtím suspektní téma na seriózní úroveň dějin vědy.


Okultistická a hyperchemická interpretace alchymie

Ve druhé polovině 19. století vzniklo ve Francii okultistické hnutí, které se v opozici vůči rigoróznímu pozitivismu snažilo rehabilitovat hermetické vědy. K jeho nejvýznamnějším postavám patřili Éliphas Lévi, Stanislas de Guaita a doktor Gérard Encausse, vystupující pod pseudonymem Papus. Toto hnutí nalezlo širokou odezvu především v tehdejších uměleckých kruzích (Sar Péladan, Joris Carl Huysmans aj.), přirozeně navazujícíc na obdobné zájmy čelných představitelů francouzského romantismu (Victor Hugo, Gérard de Nerval, Charles Baudelaire). Vůdčí představitel hnutí Éliphas Lévi vycházel ve svých pracích především z kabalisticky chápané magie (Poznámka 29), kterou považoval za základní a univerzální okultní nauku. Z těchto pozic se pak snažil vykládat i alchymii, podrobujíc ji ahistorické interpretaci, v níž nebyla respektována odlišnost různých proudů této tradiční vědy, například podstatná odlišnost středověké alchymie od její paracelsovské varianty.

Jiných simplifikací se představitelé hnutí dopouštěli tehdy, když se nechávali příliš unést svou polemikou s dobovou pozitivistickou vědou a snažili se na některých fyzikálních a chemických fenoménech (například elektřině) demonstrovat opodstatněnost svých teorií okultních sil, zvláště pak tzv. astrálu, chápaného jako neviditelná substance vesmíru, univerzální plastický prostředník, na nějž lze magicky působit imaginací.

Na okultismus, ale především na objevy moderní atomové fyziky navázala ve Francii počátkem tohoto století škola tzv. hyperchemiků, vedená Francoisem Jollivet-Castelotem, »prezidentem Francouzské alchymistické společnosti«. Základním omylem této školy byla snaha převést alchymistické postupy na čistě chemické operace. Složité alchymistické symboly, v nichž se neoddělitelně mísí spirituální a materiální aspekty Velkého díla, se snažili hyperchemici číst jako pouhé návody k laboratorním operacím, které měly podle jejich přesvědčení vést k transmutaci kovů.

Tento interpretační postup však vůbec nerespektoval esoterickou povahu alchymie, pro niž vždy byl duchovní vývoj adepta nepostradatelným pendantem materiální laborace a vice versa. Oprávnění k této misinterpretaci hyperchemici shledávali v tehdejších převratných objevech struktury atomu: »Všechny současné objevy fyziky a chemie podpírají ještě silněji a šířeji přirozenou nauku o hylozoizmu neboli o životě hmoty, a to v plném souladu s přirozeností věcí, neboť v principu existuje jen jediný kosmický zákon, podle něhož je svět složen z nesčetných jsoucen, druhů a forem, jejichž spojení slouží účelům této velké práce, nesmírného a věčného díla, neustálého pohybu, který vibruje v nejmenší části hmoty stejně jako v oné největší, v atomu nebo slunci, ve slunci, které je jen atomem ve vesmíru a v atomu, který je rovněž sluncem v prostoru, zatímco vše má svůj pramen v nevyčerpatelném lůně božské síly« (Poznámka 30).